Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuju za akci, bylo to fajn, prosím o kamínky c:

Odměna přidána.

Netrvalo to dlouho a probudila se i Najáda. Nebylo divu, v dešti se příliš nedalo spát, i když byl příjemný. "Dobré," broukl jsem k ní pozdrav a trochu se pousmál. "Tak co? Objevili jste něco zajímavého? Další ovoce?" zajímalo mě, jak dopadla výprava po břehu jezera. Něco skutečně objevili, ale k jídlu to moc nebylo - Najáda někde objevila květinu, která díky dešti ještě nevypadala uvadle a její květ byl opravdu celkem pěkný. Větší radost mi ale dělalo, že Najádu napadlo mi něco donést. Bylo to... nezvyklé, ale jednoho z toho hřálo u srdce. "Je krásná. Děkuju," usmál jsem se. Už jsem věděl, žě si ji založím do úkrytu k usušenému pampeliškovému věnci, který jsem nosil při slunovratu. Prohlédl jsem si to krásné kvítko a přitáhl si ho tlapou blíže. "Tak vyrazíme zase dál? Viděl jsem kopce, možná dokonce hory, když jsme sem šli. Mohli bychom to zpět vzít tím směrem," navrhl jsem. "To je slovo do pranice!" krákl Edgar a než jsem stačil cokoliv udělat, vzal květinu do zobáku a vysedl mi na hřbet. "A do kopce se leze snadno, když se vozíš," zakoulel jsem očima s mírným poušklíbnutím a střihl ušima k Najádě. "Tak pojďme... ach, a nesmíme zapomenout ty fíky!" vzpomněl jsem si a cestou zpod fíkovníku jeden sebral. To by bylo, abychom se vrátili bez té jediné věci, pro kterou jsme přišli...

//Pohoří Rendgrul

Podřimoval jsem jen tak na půl oka, pořád jsem poslouchal, co se kolem děje. Měl jsem podezření, že by se v těch křovinách mohli skrývat i větší predátoři, ale neslyšel jsem, že by se něco blížilo. Byl klid, hlasy Edgara a Najády se vzdalovaly, až už jsem je skoro neslyšel. Spokojeně jsem odplul do dřímoty.
Až po nějaké chvíli jsem zaslechl, jak se vrací kroky drobných tlapek. Jen jsem pootevřel oko, ale byla to vážně Najáda - lehla si opodál a nejspíš si šla také odpočinout. Lehce jsem se pousmál, zase oko zavřel a i když jsem to neplánoval, po chvíli jsem také usnul. Nedalo se ubránit.

Paprsky ranního slunce mne nevzbudily. Bylo totiž za mraky, ze kterých se snášel drobný deštík. To právě tahle přeprška mne vzbudila, ale byla více osvěžující, než nepříjemná. Když jsem vzhlédl k nebi, zdálo se, že mraky se brzy protrhají a pak budeme na déšť jen s láskou vzpomínat. Protože teď už ze spaní nic nebude, začal jsem vstávat a pomalu se protahovat. Najáda nejspíš ještě spala, ale Edgar hned procitl, jakmile viděl, že já se pohybuju kolem. V dešti se čepýřil a rovnal si peří. Vypadal jako zmoklá slepice, ale asi si to také užíval.

Aktualita uznána, 10 kamínků

"No... to ne," přiznal jsem. Ne, nikdy jsem nemluvil s ovocem, s rostlinami ani se stromy. "Ani mě to nenapadlo, popravdě. Ty jsi to zkoušela?" zahleděl jsem zkoumavě na Najádu. Možná bych se ani nedivil, kdyby s ní stromy mluvili. Přišlo mi, že by rezavá fenka dokázala možná rozmluvit i balvan.
Ani jsem se nepokoušel narvat si do tlamy tolik fíků, jako Najáda. Cukly mi koutky, když prohlásila, že na svou velikost toho sní vážně dost. "Asi máš rychlé spalování. Jako kolibřík." Na vlastní oči jsem nikdy ty malé ptáčky neviděl, ale slyšel jsem o nich a říkal jsem si, že Najádě by se asi líbili. Jenže hledat fíky byla jedna věc a kolibříci zase úplně jiná. S tím bych ani nevěděl, kde začít.
Najáda s Edgarem a Fiji se pak sbalili a vyrazili prozkoumávat křoviny. "No jasně, že jsem," krákl Edgar nadšeně. "Pozor, ať vás něco nesežere," broukl jsem za nimi, dojedl zbytek fíku a zavřel oči. Neměl jsem v plánu spát, kdoví, co všechno se mohlo potulovat u oázy, ale chvíli jsem si chtěl vychutnávat noční klid.

Divil jsem se, že se mnou zrovna v tomhle Najáda souhlasila. Možná to řekla jen proto, aby mi zavřela tlamu. Asi bych se na ni za to ani nezlobil. "Kdo strká čumák, kam nemá, může přes něj snadno dostat. A od bohů bych o takovou ťafku vpravdě nestál," doplnil jsem přesto ještě své úvahy, než se naše pozornost obrátila k fíkům.
Najáda už byla odhodlaná stát se zahradnicí skupiny. Musel jsem se smát, když jsem viděl, jak jí září očka nadšením. "Ptát se? Já ti nevím. Řekl bych, že toho zrovna moc nenamluví," povytáhl jsem lehce obočí. Jak to myslela, že se jich bude ptát? "Ale dařit by se jim mohlo." Já žádný tajemný pocit neměl, ale přišlo mi to jen logické. "A mít v poušti něco k jídlu, co neutíká, by rozhodně bylo velké plus." Ne vždycky se jednomu chtělo honit za ještěrkami a brouky po skalách a všude možně. Fíky byly nekomplikované. Nikam neutekly.
Najáda souhlasila, že si chvíli odpočineme u oázy, ovšem její odpočinek opět zněl mnohem akčněji, než ten můj. "Jen do toho," přikývl jsem, rostlinstva tu byla spousta a něco užitečného by se třeba ještě našlo. Věřil jsem, že je Najáda dost rozumná, než aby okusovala neznámé bobule. "Já tu asi počkám." "Jseš děsnej lenoch, starouši," krákl mi Edgar u ucha. "Já teda půjdu taky! Chci si to tady prohlídnout," urovnal si peří na křídlech a dohopkoval k Najádě, která si cpala plnou tlamu fíků. "Tolik jako ty určitě ne," zakroutil jsem nad tím pobaveně hlavou - a to jsem měl tlamu o něco větší, než fenci. "Myslím, že by se mi zalepily zuby, kdybych to zkusil." Sotva jsem si do tlamy nacpal jeden a měl jsem pocit, že se mi jazyk přilepí sladkostí na patro.

Zase ti bohové... nějak jsem nevěděl, co si o nich myslet. "Bohové asi ví leccos. Možná i všechno. Otázka je, jestli by nám to řekli a jestli bychom se jich na to vůbec měli ptát." Všechny tyhle magické záležitosti šly jaksi mimo mě. Nedařilo se mi tomu pořád přijít na kloub, což bylo možná způsobeno i tím, že jsem se nijak extra tvrdě nesnažil. "Řekl bych, že je to prostě přírodní řád věcí. Jestli v tom bohové mají nebo nemají tlapy, to už je asi spíš otázkou toho, kdo čemu věří." Donedávna jsem ani na bohy moc nevěřil, ale když se mi bohyně v poušti zjevila, úplně už jsem to popírat nemohl.
Dorazili jsme k oáze, kde se Najádě splnilo její toužebné přání a skutečně jsme objevili fíky. Zatímco pořádala ten svůj, já se rozhlížel pod stromkem, jestli také nenajdu nějaký plod, který by ještě nebyl úplně v rozkladu. "Určitě se tím nic nezkazí, když to zkusíme," řekl jsem a konečně našel jeden plod i pro sebe. Edgar hopsal kolem a nazobával i ty nahnilé. Asi mu to bylo prostě fuk. "Když je zasadíme u jezírka, asi by tam měly podobné podmínky, jako tady," přemítal jsem, lehl si, chytl fík mezi přední tlapy a po kouscích ho oždiboval, aby mi déle vydržel. "Počkáme tu do svítání? Je tu celkem příjemně a nechce se mi jít hned zase brodit dunami," prohlásil jsem potom. V noci se pouští putovalo lépe, když nebylo takové vedro, ale zase bylo mnohem snazší zabloudit a upřímně? Bolely mě nohy. Chtěl jsem si chvíli odpočinout. Stárnutí vpravdě za moc nestálo.

//Poušť

Najáda se vyptávala, snažila se to celé nějak pochopit. Lehce jsem pokrčil rameny. "Věci se pořád mění, akorát se to většinou děje dost pomalu, že si toho třeba ani hned nevšimneme. Možná tu dřív více pršelo nebo možná vyschla řeka, která to jezero napájela. Třeba se něco stalo s pramenem." Nevěděl jsem, co se stalo s jezerem ani proč zmizelo. Úplně přesně jsem nerozuměl ani zákonitostem, které určovaly, kde bude poušť a kde bude sníh. "Vlastně nevím, jestli to má něco společného se sluncem nebo s něčím jiným. Řekl bych, že je to zkrátka zákonitost přírody. Na severu a poblíž hor bývá větší chladno, na jihu zase větší teplo... ale proč to tak je? To by ses musela ptát někoho jiného."
Kráčeli jsme přes poušť k něčemu, co snad nebyla fatamorgána. "Vážně tam něco je! Voda! Stromy! Oáza!" hlásil vzápětí Edgar ze vzduchu. "Skvělé," přidal jsem s úlevou do kroku. Jít pouští bylo úmorné a oáza v tuhle chvíli zněla naprosto skvěle. Stačilo přelézt ještě jednu menší dunu a už jsme byli tam. Ve stínu stromů bylo příjemně a voda chutnala skvěle, když jsem se jí napil. "Ideální místo, kde se můžeme trochu zchladit," pochvaloval jsem si a rozhlížel se kolem. "A řekl bych, že i ty fíky bychom tu našli." Prodral jsem se trsem rákosí a skutečně. "Koukej," kývl jsem na Najádu a ukázal na menší stromek. Nebo velký keř? Tak či tak, byl to určitě fíkovník a některé z plodů se dokonce povalovaly na zemi v našem dosahu. Přistrčil jsem Najádě tlapou jeden, který vypadal, že je v docela dobrém stavu a není nahnilý. Asi se tam neválel tak dlouho. "Zkus ho."

//Mrtvé jezero

"Jedl," odsouhlasil jsem, zatímco jsem se snažil vzpomenout si, jak rychle takové stromy asi rostou. Upřímně jsem si nebyl jistý, jestli jsem to vůbec někdy věděl. "Rostou na takovém malém stromě na teplých místech, ale nejspíš ne úplně v nejhlubší poušti. Aspoň jsem je tam nikdy neviděl. A jsou dobré, docela sladké." Vyhlížel jsem, zda se neblížíme nějakému úrodnějšímu místu, kde by třeba mohly růst, ale nezdálo se to.
"Hm... neřekl bych, že všechna jezera vyschnou, ale některá nejspíš ano," zamyslel jsem se nad tím. "Možná to tady dřív vypadalo docela jinak. Třeba tu dřív ani nebyla poušť, nebo aspoň ne takhle suchá, jako teď. Když ale jezero vyschlo, krajina se změnila. Nebo to mohlo být i naopak. Něco se změnilo v okolí, co způsobilo, že voda zmizela." Těžko jsme to teď už mohli zjistit, zbývaly nám pouhé dohady. "Pouštní zvěř si vždycky něco najde," dodal jsem ještě. V Lentharu jsme měli štěstí, že alespoň jedno jezírko se zdálo být stabilní a nevysychalo, i když občas bylo dost kalné a ošklivé. V jiných kusech pouště to tak nechodilo a život tam nebyl žádný med. Sám jsem to dobře věděl.
Vyschlé jezero jsme nechali za sebou, před námi už ležely jen písečné duny. Naštěstí už slunce zapadalo a začínalo se ochlazovat, takže jsme tam nevstupovali v tom největším žáru. Před námi však byl pouze písek, písek a další písek. I když... "Tamhle v dálce možná něco je?" přimhouřil jsem oči. Mohl to být pouhý klam vytvořený vlnícím se vzduchem v dálce, ale byl jsem si poměrně jistý, že tam něco vidím.

//Oáza

//Lenthar

Najáda i dál brebentila o bobulích. Dělalo mi to trochu starosti, protože jsem byl z větší části přesvědčen o tom, že tohle jen tak jednoduše fungovat nebude. Ostružiny, maliny, borůvky... to všechno patřilo do lesů, kde byla aspoň trochu úrodná hlína. V poušti přežívaly jen ty nejhouževnatější druhy. Měli bychom se snad snažit vyšlechtit pouštní borůvku? A jak se to vůbec dělá? "Pokud všechno selže, můžeme aspoň zkusit najít ty datle nebo fíkovníky... Třeba by se daly zasadit a věřím, že ty by vyrostly. Jenže," došlo mi vzápětí, "by to asi trvalo dost dlouho. Hm..." Zapeklitý to problém.
Vyrazili jsme dál do pouště, křovin ubývalo, jak jsme mířili dál na západ a nad hlínou získával nadvládu písek. "No to tedy doufám!" krákl Edgar. "Jistě, že bychom neodešli. Nejspíš by to nešlo, ani kdybychom chtěli," popíchl jsem ho - byl přece jako lepidlo.
Jak jsme pokračovali, písek se opět začal měnit v hlínu a země pod nohama se svažovala. "To vypadá, že tu dřív něco bývalo," usoudil jsem, když jsme sestupovali do té prohloubeniny. Slunce přes den vytrvale pálilo, ale po nedávném dešti tu ještě zbývalo pár kaluží vody. Využil jsem toho, abych se napil, protože jsme nemohli tušit, kdy se naskytne další šance. "Možná jezero?" Byla to velká prohloubená plocha odlišující se od zbytku pouště, ale pokud tu skutečně dříve bývala voda, dnes už z ní nic nezbylo. Ani to nevypadalo, že by tu něco chtělo růst. Museli jsme hledat dál.

//Poušť

Najáda samým nadšením nemohla skoro dýchat. Až jsem chytal trochu obavy o její zdraví. "Můžeme zkusit od každého trochu a uvidíme, co se uchytí," navrhl jsem v naději, že ji to trochu zklidní, protože se nebude muset rozhodovat. Takhle jsem byl nervózní, že sebou každou chvíli šlehne. Kvůli malinám! To by tak scházelo. "Ale nikoho takového asi neznám, bohužel. Budeme si muset poradit sami." Najáda s nadějí hleděla na Aravantého. Byl bych překvapen, kdyby v něm dřímal skrytý zahradnický talent, ale asi ne šokován. Byly i divnější věci pod sluncem.
Tak či tak se nezdálo, že by se k nám chtěl rezavý lišák na výpravě připojit. "Pojďme," odsouhlasil jsem tedy Najádě a otočil se na Aravantého: "Zatím se tu tedy asi měj. Budeme hned zpátky," slíbil jsem a nato už jsem zamířil hlouběji do pouště. Lišák se k nám možná nepřipojil, zato po pár metrech odkudsi zezadu přisvištěla černobílá střela. "Co to slyším? Dobrodružství? A mě nikdo nepozve?" "Proč? Ty se přece stejně pozveš sám," cukl jsem koutkem a pomalu kráčel vstříc nepoznaným končinám v sousedství.

//Mrtvé jezero

Najáda už se viděla, jak pečuje o křovíčko, které bychom sem donesli. Osobně jsem měl své pochyby o tom, jaká je šance na úspěch takového počinu, ale za pokus nic nedáme. Nic špatného jsem na tom neviděl. "Dobrá, tak to můžeme vyzkoušet. Třeba přitom vyšlechtíme nějaké pouštní borůvky nebo něco takového," pokrčil jsem rameny a střihl uchem.
Informace, že jsem ještě neprozkoumal úplně celou poušť, fenku viditelně šokovala. "Nebyl. Nějak jsem se k tomu zatím nedostal," přiznal jsem. Pořád bylo co dělat, vydávat se do větších hlubin pouště jaksi nebyla priorita. "Ale mohlo by být užitečné to omrknout." Najáda pochopitelně chtěla vyrazit co nejdříve. Také jsem se otočil na Aravantého, který se v našem hovoru držel spíš stranou. Nechtěl jsem, aby si připadal odstrkovaně, ale zase jsem ho nemínil do hovoru tahat pod nátlakem. "Asi by to stálo alespoň za kratší procházku. Něco užitečného by se tam jistě našlo. Jen jestli nám bude přát počasí," mrskl jsem ocasem s pohledem upřeným k nebi, které se v pozdních nočních hodinách už opět mračilo a důkladně poušť zalévalo.

Helou helou,
prosím si o doplnění jedné vlastnosti na max - síla u Bjarkana,
vzhledové věci a spešl magii si dořeším s povolanými osobami :D

Děkuji moc za akci a za štědré odměny, bylo to super c:

Přidáno

5/5

Edgar se věnoval vlastním záležitostem, ať už byly jakékoliv. Hádal jsem, že nakonec přijde za námi, ale teď na to nejspíš neměl náladu. "Hrozně," poušklíbl jsem se pobaveně nad Najádinou poznámkou. Jako roztomilého bych Edgara asi neoznačil - a to jsem ho měl vážně rád, z toho opeřence se stal jeden z mých nejbližších přátel. Najáda to ale opět viděla všechno jinak. Stejně jako třeba problematiku nedomyšleného designu brouků. "Nejspíš nejde mít všechno. Brouci mají na ochranu tvrdé krovky, takže nejsou ohební a sami se na nohy nepřekulí. Jenže kdyby tu ochranu neměli, zase by jim hrozilo jiné nebezpečí."

4/5

V úspěch pěstování ovoce v poušti jsem příliš nevěřil, ale Najádu to podle všeho celkem nadchlo. "Zkusit to určitě můžeme, myslím, že se tím nic nezkazí." Byl jsem si docela jistý, že nehrozilo, aby poušť zarostla borůvčím nebo něčím podobným. "Nebo se můžeme někdy vydat dál do pouště za hranice území. Třeba tam nějaké ovoce roste - nějaké, kterému by se mohlo dařit i tady," napadlo mě možná lepší řešení, než sem tahat nějaké ubohé rostliny z lesa, který by nejspíš zvadly ještě předtím, než bychom je zasadili do země. A průzkum pouště sám o sobě nemusel být od věci. Hlouběji do dun jsem se ještě nevydal a pořádně jsem netušil, co tam je.

2/5

"Edgar? No..." Ohlédl jsem se po svém patronovi, který si nás jaksi nevšímal a zdál se zcela zaměstnán nějakou vlastní činností o pár metrů dál. Poskakoval v písku a cosi z něj vyzobával. Snad ne toho brouka, kterého Najáda zachránila. "Řekl bych, že se má dobře, akorát vypadá momentálně docela zaneprázdněně. Určitě se s tebou brzo přijde pozdravit," ujistil jsem Najádu, ale nechal jsem Edgara, ať si dělá, co chce. Tedy, on si vždycky dělal, co chtěl.
Záchrana brouka Najádě podle všeho udělala velkou radost. "Hmm, to nejspíš musí. Je fakt, že na tohle jsou brouci stavění trochu nešikovně," musel jsem uznat. Lišce by se tohle jen tak nestalo. "Takhle bude moct pobíhat po poušti o něco déle." Radši jsem pomlčel o skutečnosti, že kdyby to nebyl obzvlášť krásný brouk, nejspíš bych ho sežral, než abych ho zachraňoval. Možná jsem prostě zloduch.