Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nálada mé bílé společnice jako by klesala s každou uplývající vteřinou. Dostávalo se mi odpovědí v podobě frkání a mrmlání, takže by bylo možná lepší, kdybych zůstal prostě mlčet. Jenže jsem chtěl aspoň trochu rozptýlit ten její chmurný přístup k celé věci - zrovna valných výsledků jsem ale nedosáhl. "To je mi ale prosluněný pohled na věc," prohodil jsem s lehkým uchechtnutím. "Nevidím důvod, proč bychom tu měli umírat. I kdyby se něco semlelo." Samozřejmě, jisté riziko, že jsme zabloudili na území chladnokrevných zabijáků tu bylo, ovšem něco takového přece nebylo příliš obvyklé.
Pak už jsem ale zmlkl, bylo evidentní, že Freydis nemá na nějaké rozpravy náladu a mně nevadilo sedět v tichosti. Dlouho to ale nevydrželo, neboť jsem ucítil liščí pach, který se k nám blížil a brzy se nám před očima vynořil rezavý kožich lišky, která byla nepochybně místní. Neušlo mi, jak zůstala zírat na Freydis a připomněl jsem si, co mi bílá říkala. Že jí ostatní mají za nebezpečnou. Nebo špatné znamení. V duchu jsem se ušklíbl nad tím, jak rychle se mi dostalo živoucího potvrzení pravdivosti jejích slov, ale na povrch ten úšklebek neprosákl - na povrchu jsem se tvářil zcela neškodně.
"I já vás zdravím," pronesl jsem poklidně a na tváři se mi objevil lehký úsměv. Cítil jsem jistou nervozitu, protože liška před námi vyhlížela připravená vyrazit při prvním křivém pohybu a netušil jsem, jak se zachová Freydis, ovšem nedával jsem na sobě nic znát. Hrát uvolněného gentlemana pro mě bylo snadné, dělal jsem to už mockrát a vždycky to byla maska dost blízká mému skutečnému já. "Nepřicházíme se zlým úmyslem," ujistil jsem ryšavou, "a neradi zbytečně plýtváme vaším časem - vlastně jsem sem zabloudili pouhým omylem. Když nás nasměrujete k nejkratší cestě pryč, zmizíme, jako bychom tu nikdy nebyli."

Koutkem oka jsem zamžoural na Freydis, která naši situaci viděla příšerně černě. Pomalu nás už pohřbívala, zatímco jsme tu jen seděli a nic se nedělo. "Můžeš to zkusit, nepochybně by to na ně udělalo dojem," ušklíbl jsem se. "Ale k tomu, aby nás chtěli sežrat, to snad nezajde." Ne, že bych z té celé situace byl úplně klidný. Nervózně jsem si kroutil špičkou ocásku, ale zatím se nepřihnal nikdo, kdo by z nás chtěl udělat fašírku. Byl tu vůbec někdo? Všimli si nás? Tiše jsem si povzdechl. Freydis nejspíš čekala, že to skončí špatně, takže mohla udělat nějakou pitomost, jakmile se nám někdo objeví v zorném poli. Odhadoval jsem, že za tím nejspíš stojí zkrátka špatné zkušenosti. "Vyřešíme to civilizovaně," pronesl jsem klidně. "Nebo se o to pokusíme, ale jestli někdo něco začne, my to nebudem."

//Staré močály

Zdálo se, že Freydis už se o tom dále bavit nechtěla a tak i já zmlknul. Nevadilo mi jít v tichosti, jen poslouchat křupání sněhu pod nohama. Klidná procházka nám ovšem nevydržela dlouho, protože i k mému čenichu se rázem donesla celá řada pachů. Značené území nemohlo znamenat nic jiného, než že si tenhle les za svůj domov vybrala nějaká liščí skupina. A jé, povzdechl jsem si tiše. Freydis nadávala a situace ji nijak netěšila - mě ostatně taky ne, ale neviděl jsem to nějak tragicky. "Prostě tu počkáme, hezky u hranic," pokrčil jsem rameny a sedl si na zem, huňatý ocas jsem si přitiskl k nohám. "Vysvětlíme jim, že to byl omyl a zase si půjdeme hezky po svém. Pokud to tedy místní budou chtít přijmout jako dostatečný důvod," uchechtl jsem se poněkud hořce. Kdoví, kdo tu žije. Mohli se rozhodnout, že se s cizinci vypořádají razantnějším způsobem, než že je prostě nechají odejít. Věřil jsem ale, že nás z problému dokážu prostě vymluvit, tak jako jsem to udělal už mnohokrát předtím.

//Keterské jezero

Krajina kolem nás se postupně měnila. Nechal jsem Freydis, ať vybírá cestu a držel jsem se směru, který určovala. Ten nás po chvíli zavedl na místo, které nevypadalo zrovna nejpřívětivěji - nejspíš jsme si to namířili na okraj nějaké bažiny nebo čeho. Ještě jsem byl najednou celkem vděčný za zimu. Alespoň se tlapky nebořily do mazlavého bahna.
Freydis mezitím prohlásila, že většinou je být vnímán jako nebezpečný jen na překážku. "To je vlastně pravda. Taky záleží na tom, o co ti zrovna jde," uvědomil jsem si, že moje předchozí poznámka nebyla zrovna promyšlená. Nahlížel jsem na to nejspíše prostě z pozice drobného lišáka, kterého z těch větších a silnějších za nebezpečného nepovažoval téměř nikdo. I to mohlo být výhodou či nevýhodou. "Nakonec se ale každý musí nějak naučit pracovat s tím, co mu příroda nadělila," pokrčil jsem rameny. "A třeba i obrátit slabinu v přednost." Pozorně jsem našlapoval a celkem se těšil, až nás pohltí les, ke kterému jsme se blížili. Močály se mi nelíbily, a to ani v zimě.

//Amblerský les

//les Hased

Přikývl jsem. "Nezahrávat si s tím je rozhodně lepší nápad. Třeba o tom místní vědí víc. Ale na tomhle kraji je rozhodně cosi neobvyklého." Poslední větu jsem si zamumlal spíš tak pro sebe a rozhlédl se za chůze po okolí. Trochu jsem za Freydis chvílemi zaostával, ta okolní zima nebyla zrovna přívětivá k mým kloubům. Ale co už se dalo dělat, že. Nemohl jsem hnít pořád na jednom místě a počasí jsem taky poručit nemohl, stejně jako jsem nedokázal zvrátit stárnutí svého těla. Takže jsem držel krok, jak jen to šlo a tvářil se, jako že nic.
U jezera jsem si také trochu svlažil hrdlo, i když voda byla vážně ledová. Otřásl jsem se, když jsem spolkl pár doušků. "Špatné znamení je možná tak blesk z čistého nebe, nebo když se narodí dvouhlavý kolouch," odfrkl jsem si, "a i to jsou většinou jen povídačky." Freydis od jezera zamířila kamsi dál a já ji následoval, jen jsem věnoval poslední pohled svému odrazu na hladině. "Ale být viděna jako nebezpečná nemusí být vždycky na škodu, ne?"

//Staré močály

"Nebo." Nenapadlo mě ale, co by to mohlo být. Možná o tom víc věděli místní. "Dokud je to pro nás výhoda, tak asi ne důvodech tolik nezáleží," pokrčil jsem nad tím nakonec rameny. Mínil jsem si ale i tak dávat na zdejší větší šelmy pozor. I kdybych znal jádro toho, proč nás už vlci dávno nesežrali, neměl jsem v úmyslu si s nimi zahrávat. Jejich zuby byly mnohem větší, než ty moje.
Freydis se mojí poznámce vysmála. Lehce jsem se zamračil. "Svět je hnusnej ke všem," opravil jsem ji. "Což neznamená, že musí být hnusní i všichni ti, co v něm žijí. Sám nejsem nějaký ztělesnění nevinnosti," zasmál jsem se poněkud hořce a střihl ukousnutým uchem. Neměl jsem potřebu si na něco hrát. "Mám v minulosti kdejakej svinčík, ale nikdy jsem neměl zapotřebí soudit druhé na základě kožichu. Protože kožich o ničem nevypovídá - ani o nebezpečnosti, ani o nepředvídatelnosti, ani o ničem jiném." Freydis se začala zvedat k odchodu a tak jsem se i já vyhrabal na nohy. "Nebudu ti tvrdit, že jsem se nejdřív nepodivil," protáhl jsem si se zakřupáním ztuhlé klouby, "ale jak už jsem říkal, není to pro mě podstatné." Vyrazil jsem za liškou směrem, který vybrala. Byl jsem celkem rád, že odtud odcházíme.

//Keterské jezero

Freydis měla pravdu - byla to pravda zabalená do krkanců a jiných tělesných projevů, ale to na tom nic neměnilo. "Opravdu," zamumlal jsem a s přimhouřenýma očima se rozhlédl kolem, jako bych čekal, odkud se vyřítí první vlk. Ale nevyřítil se. Divný, to přesně sedělo. Ale muselo to mít racionální vysvětlení. Stejně jako ta ledová liška, co se vyklubala ze sněhové koule, musela být jen nějaký optický klam. "Možná tu je prostě jenom hojnost jiné potravy. Takové, co se zuřivě nebrání ostrými zuby. Šelmy tu nejsou tak zoufalé, aby si troufaly na jiné šelmy," pronesl jsem po chvíli zadumání svou teorii, i když neprůstřelná rozhodně nebyla.
Freydis mi potvrdila, že je taky duší toulavou. Pronesla to ovšem způsobem, který neprozrazoval valné nadšení. "Na kožichu pramálo sejde. Hlavně, když má jeden v hlavě mozek a umí ho používat," pokrčil jsem rameny. Lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem se nad jejím vzezřením zprvu nepozastavil, ale na zjevu mně osobně nikdy příliš nezáleželo. "Jen je škoda, že spousta povrchních tupanů to vidí jinak."

Celkem mně zarazilo, že si zdejší obyvatelstvo nejspíš nedělalo velkou hlavu ze šakalů. "Vážně?" Nakrčil jsem čelo. Buď tedy byli místní neobyčejně pošetilí, nebo věděli něco, co já nevím. "Hmm, myslím, že hledat je nepůjdu," ušklíbl jsem se po Freydině varování ohledně jejich nátury. "I když ta věc se šakaly by mě celkem zajímala. Že by je už život omrzel?" Třeba to bylo tím, že jsem patřil mezi vskutku mrňavý druh lišek, ale snažil jsem se od ostatních predátorů držet dál, jak jen to šlo. Nepovažoval jsem to za zbabělost, spíše za zdravý rozum.
Freydis má touha najít si místo, kde dožiju, přišla úsměvná. Tak trochu jsem to chápal, mé mladší já by se mi v tuto chvíli taky vysmálo. "Také jsem ještě nenarazil na to správné místo. A dřív by mi přišlo absurdní o něčem takovém vůbec přemýšlet. Ale lišky se mění," pokrčil jsem rameny a ušklíbl se: "Nebo spíš stárnou a přestává je bavit se trmácet po všech čertech, i když je tahle proměna pěkně žere. Hádám, že ty jsi taky spíše toulavá duše?"

//pardon za menší zdržení :<

Freydis se pustila do jídla skutečně s vervou. Já jedl pomalu, pokud možno spořádaně, ale bílá se toho nebála - prostě zajíce rvala a hltala, jako by jí snad měl někam utéct a z hrdla se jí přitom drala hotová symfonie zvuků. Lehce jsem pozvedl jeden koutek v náznaku pobaveného úšklebku. Narazil jsem na zvláštní společnost, jen co je pravda, ale liška se mi celkem zamlouvala.
Ukázalo se, že ani ona tu moc dlouho není a příliš se tu tedy nevyzná. Přesto ale něco málo věděla. "Hm, pak se snad bude lepší tomu místu vyhnout," zabručel jsem - kdyby mě dostal šakal, nejspíš bych to měl sečtené. Zaujalo mě ale, že tam narazila i na další lišky jako já. "Vážně? Ha, zajímavé - už jsem dlouho nepotkal žádné svoje druhy. Většinou se držíme v teplejších krajích, než je tohle," rozhlédl jsem se po zasněženém okolí. Nicméně jestli to jezero bylo někde na jihu, mohlo tam být o něco tepleji.
Freydis zajímalo, kam mám namířeno. "Vlastně ani nevím," pokrčil jsem rameny. "Čekám, co se kde namane. Už se toulám docela dlouho a uvažoval jsem, že by bylo možná na čase se konečně někde usadit, ale dosud jsem nenarazil na žádné místo, které by se mi k tomuhle účelo líbilo."

Zajíc se řítil sněhem směrem ne zcela ideálním. Obratnost mého mládí odvál čas, co naplat, ale přesto to nebyla úplná katastrofa. Freydis si totiž naštěstí poradila - s delšíma nohama jí možná ani nedělala takové problémy sněhová pokrývka a navíc se svým rozhodně dost nevšedním kožichem na ní hezky splývala. I já měl problém ji vidět a to jsem věděl, že tam je. Zajíc neměl šanci. Liška vyskočila, vrhla se vpřed a za chvíli bylo po ušákovi.
Zpomalil jsem a k lišce tyčící se nad kořistí jsem už jen zvolna dokráčel, poněkud udýchaný. "Hezká práce," broukl jsem a střihl ušima. Nejen, že zajíce skolila, dokonce ho ani nesbalila a neprchla s ním za humna. Naklopil jsem hlavu ke straně, když mě pobídla, ať se nažeru, neb jsem se právě chystal říct 'dámy první', ale... no, Freydis nebyla zas taková dáma. A nejspíš to bylo dobře. Místo toho jsem tedy přikývl a pustil se do jídla. Když jsem s tím byl hotov, zbývala ze zajíce možná i o něco víc, než půlka, kterou jsem přistrčil k bílé. Teď byla řada na mě, abych si sedl a čekal. "Vyznáš se ve zdejším kraji?" nadhodil jsem nakonec do ticha otázku, aby řeč nestála.

Tím, co se bude dít, až zajíce skolíme, jsem si prozatím nezatěžoval hlavu. Upřímně jsem doufal, že se o něj s Freydis nebudu muset dohadovat. Dokázal jsem si živě představit situaci, kdy by albínka prostě kořist čapla a prchla s ní, nebo mě k ní vůbec nepustila, ale rozhodl jsem se doufat v lepší výsledek. "Fajn," přikývl jsem tedy jen bílé a vyrazil po zaječích stopách.
Plížil jsem se sněhem širokým obloukem, když jsem se při své maličkosti ještě přikrčil, doufal jsem, že budu dostatečně nenápadný, aby se mi povedlo zvíře obejít. Zajíce jsem dlouho neochutnal - pro mě samotného byl holt moc velký, však jsme na tom byli velikostně skoro stejně. Ale nahnat ho, to jsem mohl. Povedlo se mi dostat za něj. Rychle jsem střelil pohledem k bílé, která byla na sněhu téměř neviditelná, a vyrazil jsem. Polekaný ušák vyrazil hned vzápětí a běžel víceméně správným směrem. Snažil jsem se ho udržovat ve správném kurzu a v duchu jsem proklínal své staré kosti. Dávno jsem nebyl tak obratný ani rychlý, jako dřív. Zajíc se tedy stočil poněkud stranou a běžel víc vlevo, než by měl. Doufal jsem, že Freydis si poradí i tak.

Jen jsem pokrčil rameny. Velký rozdíl jsem v tom neviděl a do vztahů ostatních jsem se neměl ve zvyku montovat jen tak na potkání. V mém životě byla jediná láska, která byla dávno pryč a upřímně jsem pochyboval, že by se měla objevit ještě nějaká další. Možná, kdybych měl ve zvyku rozdávat rady na potkání, pověděl bych Zrzkovi, ať si víc váží té své černé dámy a nedělá oči na kdejakou zakouzlenou lesní žínku... ale nebyla to moje věc.
Radši jsem se zaměřil na otázku jídla, která i ve Freydis viditelně vyvolávala větší zájem, než tamta lapálie, kterou jsme nechali za sebou. Nebyl jsem si zatím tak úplně jist tím, nakolik je ta liška důvěryhodná - kdyby chtěla, neměla by nejmenší problém případnou společnou kořist popadnout a zmizet s ní, nicméně... nejspíš nezbývalo, než to risknout. "Najdu," přisvědčil jsem sebevědomě a znovu zavětřil. "Cítím zajíce. O toho bychom se mohli podělit, ne?" navrhl jsem a sklonil hlavu k zemi, abych našel stopu. "Nic moc lepšího asi stejně nenajdeme, stejně se tady nechci moc zdržovat," zamumlal jsem si spíš pro sebe pod vousy, neb tohle místo nemuselo být zrovna bezpečné, a vydal se za pachem. Sníh měl jednu výhodu - stopa se nemusela hledat jen po čichu, ale byla i hezky jasně vidět, když už ji jeden našel. A tahle vedla přímo k ušákovi, který cosi vyhrabával pod sněhem. "Nuže? Připravená?" obrátil jsem se k Freydis - já připravený byl. Stačilo se dostat zajíci za záda a nahnat ho větší lišce... což znělo snadněji, než jak to mohlo být.

//Zářivý les

Freydis fakt, že se liška jen tak vyloupla ze svítící koule, co spadla do lesa, nijak nekomentovala a nezdálo se ani, že by jí to přišlo příliš podivné. Buďto to neviděla a teď si myslela, že jsem blázen, co mele hlouposti, nebo... nebo co? Nebo to tady nebyl žádný neobvyklý jev? To asi těžko. Vrtalo mi to hlavou, ale nechal jsem to pro tuto chvíli raději být. Měl jsem celkem strach, co bych se mohl dovědět.
"Jistě. Myslím, že nohsledů bude mít dostatek. Však ten rezavý z ní div neslintal," zasmál jsem se, zatímco jsme se vzdalovali z toho mrazu. "Kdoví, jestli mu dřív dá za uši Antea nebo ta černá liška, co tam byla s ním."Les kolem nás se pomalu měnil a když jsme se dostali z Anteina chladného dosahu, mráz byl o něco snesitelnější. Ačkoliv bych pořád preferoval nějaké teplejší prostředí, dalo se to vydržet.
O Freydis začínal usilovat hlad a když už se o tom zmínila, uvědomil jsem si i já, že bych něco rád zakousl. "Proč ne," zavlnil jsem ocasem a pozvedl čenich, abych zavětřil. "Tedy, příliš velkou kořist neskolím, pochopitelně," střihl jsem ukousnutým uchem, "a pochybuji, že tobě by stačila nějaká ta myš, ale rád se ujmu role naháněče. Pokud něco najdeme." Znovu jsem zavětřil. Mísilo se tu vícero zvířecích pachů... některé se mi příliš nelíbily. Nejspíš to tu nebyl domov jen lišek, ale i jiných šelem, se kterými bych si nerad zahrával. Ovšem značilo to taky, že tu musí být dostatek kořisti, když to sem táhlo vlky a jinou verbež.

Rozhodnutí se od celé věci distancovat možná nebylo zrovna morálně nejsprávnější, ale já potřeboval taky ochraňovat svoje mentální zdraví. A to fyzické taky. Jestli se někdo chtěl vydat na šílenou výpravu s onou krajně pochybnou existencí, klidně mohli, ale já se na něco podobného upřímně v tuto chvíli cítil až příliš starý.
Raději jsem se otočil k Freydis, která se rovněž rozhodla tu zůstat. "Tak tak," přisvědčil jsem a věnoval krátký pohled přes rameno té ledové nádheře, která si to směřovala hledat ty své hory. "I když tohle celé bylo... opravdu velice podivné," dodal jsem zadumaně. "Ona se opravdu zjevila z té sněhové koule? Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych něčemu takovému nevěřil. Vlastně tomu ani tak nevěřím." Pořád jsem nebyl plně přesvědčen, že jsem se nestal obětí nějakého optického klamu či něčeho podobného. Jinak to přece nebylo možné.
"Z mnohem teplejších krajin, než jsou tyhle," otřásl jsem se lehce při Freydiné další otázce. "Možná bychom se mohli přesunout někam jinam, mám pocit že lady Antea tu výrazně snížila teplotu." Rozhlédl jsem se, ale ve výsledku bylo asi jedno, kterým směrem si to namíříme, hlavně pryč z dosahu těhle podivností. Pomalu jsem vykročil a přes rameno přitom prohodil s lehkým úšklebkem k bílé, která mě bez ustání oslovovala jako "staříka": "A jsem v nejlepších letech, abys věděla." Sice jsem po tom dlouhém stání kráčel poněkud ztuhle, ale rozhodně jsem nechtěl být ještě házen do starého železa.

//les Hased

Žádná ukázková spolupráce se tu nekonala. Byl jsem si dobře vědom toho, že na tom mám taky svůj podíl. Nesnažil jsem se příliš mrazivé pomoci. Nejspíš bych měl - byla ostatně dámou v nesnázích, na stranu druhou jsem měl stále problém zpracovat všechno, co se tu dělo, jak to, že se ze sněhové koule vyloupla celá liška, mrznul jsem a Antea zrovna nevzbuzovala moje přílišné sympatie tím, jak po nás každou chvíli vřískala a mrazila celé okolí. Krom toho jsem také toužil se vzdálit od toho hučícího úlu, kterým byla celá tato sešlost, z toho, jak všichni mluvili jeden přes druhého, mi začínala pomalu třeštit hlava.
Freydis navrhla, že bychom se měli zdekovat, a mě to připadalo jako stále lepší možnost. Nebylo to, jako bychom nechávali Anteu napospas osudu, vypadalo to, že pomocných duší bude mít dostatek. Sněžný lišák vypadal, že mu na osudu ledové opravdu záleží, zrzek se ji nadále snažil okouzlit a černá po jeho boku se kvůli tomu čertila, takže se nezdálo, že by ho nechala někam jít s Anteou samotného. Stejně tak byla na straně ledové i ta, která se předtím praštila hlavou o strom, ale nyní už zase čile lítala sem a tam. A pak jsme tu byli my, ten zbytek... nejspíš jsme tedy figurovali v rolích nenápomocných padouchů. Inu, nebylo by to poprvé, co bych byl někým takovým. Ne, že bych to dvakrát miloval, ale měl jsem své meze. A když mrazivá zmínila, že ten její domov je někde, kam "smrtelníci nemohou vkročit", bylo mi jasné, že tohle celé ony meze celkem znatelně překračuje. Liška vykročila a zřejmě čekala, kdo se k ní připojí, ale já se ani nepohnul ze svého místa. "Nevím jak vy, drahá dámo, ale já zůstanu tady," pronesl jsem polohlasně k Freydis vedle mě. "Nelíbí se mi to." Přesnější by asi bylo říct "nerozumím tomu", ale výsledek byl nakonec pokaždé stejný - nechtěl jsem Anteu doprovázet na její cestě, i když se mi to asi přičte na seznam špatných skutků. Tohle pro mě bylo až příliš podivné a neměl jsem ani minutu na to, abych si to v hlavě jakkoliv sesumíroval.