Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Voida ledová lady Antea taky zajímala, jenomže se zdálo, že je tenhle příběh zkrátka moc zamotaný a ani Armin, který tam vydržel déle než já, tomu neví hlavu ani patu. Muselo to ale celé mít nějaké zcela racionální, logické vysvětlení - nepovažoval jsem za nutné, aby polárník hned skákal ke krajně nepravděpodobným závěrům jako je cestování mezi světy a tak podobně. "Určitě nemohla myslet doslova jiný svět," broukl jsem. "Nejspíš chtěla říct jiný kraj. Nějaké místo s obzvlášť drsnými podmínkami, kde jen tak někdo nepřežije. A ti, co tam zbyli, ji šli vyprovodit, zatímco ty ses nějak zatoulal. Tak by to mohlo být?" naklopil jsem hlavu tázavě ke straně. Osobně mi to nepřišlo jako nic tak nemožného.
Fenek se ale zajímal, jak jsem se od té společnosti odpojil já. "Ano," odsouhlasil jsem, jak už jsem říkal, za svůj odchod jsem se nestyděl. Antea se rozhodně neukázala ve zrovna příjemném světle. "Obvykle nemám ve zvyku setrvávat ve společnosti, kde po mně ten, co touží po pomoci, štěká jako po prašivém psu. Jaksi to už nemám zapotřebí."

Byla z nás poněkud zvláštní skupinka, tady, uprostřed sněhu a větru, který s příchodem rána zas nabýval na síle. Dva pouštní, kteří tu vyčnívali jako pěst na oko a jeden polárník, který se asi musel zase cítit jako doma.
Zajímal jsem se o Anteu a fenek Void se ke mně v mém zájmu připojil, ač mnohem... vehementněji. Arminův výraz mi ale moc nedodával nadějí a když promluvil, jenom se potvrdilo, že konec tohohle příběhu mi asi zůstane utajen. Alespoň prozatím. Události, co polárník popisoval, ale byly nanejvýš podivné. "Ztratil? Z ničeho nic?" Podrbal jsem se zadní nohou zamyšleně za uchem. Možná se prostě sbalil a odešel, jen se to stydí přiznat. No, já bych ho za to nesoudil. Sám jsem udělal totéž a stud mě kvůli tomu určitě nesžíral. "Podivné," usoudil jsem nakonec, protože se mi nějak nechtělo na polárníka tlačit, aby přiznal barvu, "ale co se dá dělat... třeba někdy zjistíme, jak to dopadlo, od těch ostatních, co tam zbyli."
Void se zatím zajímal, co dělám tady, daleko od pouští a oáz a spalujícího slunce. Pokrčil jsem rameny. "Chodím, kam mě tlapy nesou, a zanesly mne zrovna sem - takže jsem teď tady. A zítra budu možná zase někde jinde." Zkoumavě jsem ho přejel pohledem. "Ale už dlouho jsem na žádného pouštního krajana nenarazil, jen co je pravda." I ta zdejší poušť byla jaksi... odliščená. Když chtěl jeden společnost, asi mu nezbývalo než drkotat zuby ve sněhu.

Díky za akci a za odměny, prosím 5% do rychlosti ^^

✔

Nezdálo se, že by mě ti dva chtěli hned vyhnat. Fenek se tedy nejprve otočil k polárníkovi s otázkou, ale ten mne hned ujistil, že tu jen tak tlachají. Nakrčil jsem čelo lehkou pochybností - jestli to tak opravdu bylo, proč se fenek potom ptal? - ale moc jsem se tím nezabýval. Když bílý tvrdil, že neruším, pak jsem se to rozhodl tak brát. "Nu dobrá," přišel jsem tedy ještě o krůček blíž a poskládal se do sedu. V duchu jsem si ulehčeně oddechl, že si aspoň na chvíli odpočinu a ulevím bolavým nohám. "Protože když tě tu tak vidím, přepadla mě zvědavost," obrátil jsem svou pozornost k bílému. "Povedlo se vám nakonec vyprovodit dámu s čenichem nahoru tam, odkud přišla?" Určitě ano, když teď byl tu a Antea nikde. Vypadal předtím celkem odhodlaně. Ale bylo taky dost možné, že svým přístupem, který ve mně osobně nevzbuzoval ani nejmenší touhu jí pomáhat, od sebe mrazivá odehnala i všechny ostatní. "Jsem Angus, mimochodem," doplnil jsem ještě a pohledem do toho představení zahrnul i fenka, kterému jsem zatím kromě pozdravu nevěnoval jediné slovo. Bylo zvláštní narazit na dalšího pouštního tvora v těchto končinách. Ale když jsem tu byl já, proč ne on, že?

//Já taky děkuji za osudovku a za kamínky ^^

//Taldrenské kopce

I když jsem se snažil hledat si cestu pokud možno po rovině, stejně jsem se nevyhnul pár kratším výstupům a tak, když se země přede mnou konečně poněkud narovnala, už mě pekelně bolely nohy a cítil jsem, jak se moje chůze stává více a více ztuhlou. "Proklatě," zaklel jsem si pod vousy a koukal, kam bych se vrtnul, abych si trochu odpočinul, když mi k čenichu zavály dva liščí pachy poblíž. A jeden z nich nebyl úplně neznámý. Ten polárník, vzpomněl jsem si na bílý kožíšek lišáka, který kolem Antei lítal jako pominutý a div, že se nepřerazil na dvě půlky, jak se jí snažil pomoct. Zakoulel jsem očima při vzpomínce na tu chaotickou sešlost kolem podivné lišky. Bolela mě hlava jen při té myšlence. Možná by tedy bylo nejrozumnější se otočit, zmizet a předstírat, že jsem tu nikdy nebyl, než mě polární lišák zpozoruje. Jenže... jenže. Říká se, že kdo je zvědavý, bude brzy starý - avšak já už starý byl, takže jsem si trochu té zvědavosti mohl dovolit. Na osudu Antei mi nijak hluboce nezáleželo, ale zvědavý jsem přesto byl. A jestliže byl polárník tady a Antea ne, pak to nejspíš značilo, že to už nějak vyřešili.
Vykročil jsem tedy přes pláň směrem, odkud jsem dva lišáky cítil a brzy jsem je i spatřil. Opravdu to byl ten bílý a pak ještě neznámý fenek. Blížil jsem se k nim zvolna a poněkud kulhavě, ačkoliv jsem se to snažil skrýt. Nohy mě už vážně bolely, ale tvářil jsem se, že si toho nevšímám. "Zdravím," pronesl jsem, když jsem se od lišáků octl na doslech a oběma jim pokývnul na pozdrav. "Neruším soukromou konverzaci?"

//jezero Talimon přes les Taldren

Krajina kolem se pozvolna měnila, jak jsem svým poklidným tempem pokračoval dál. Trvalo mi dlouho se někam dostat, ale nebyl důvod, proč by mi to mělo vadit. Aspoň jsem měl dost času na přemýšlení. Nechal jsem ale postupně za sebou jezero i les a před očima se mi otevřely rozlehlé pláně a kopce... uf, cítil jsem, jak moje klouby naříkají jen při pohledu na ně. Kdepak bych se škrábal na nějakou vyhlídku. Možná, kdybych byl víc odpočatý a všude neležel sníh. Teď jsem ale neměl příliš velkou náladu se někam drápat. Stejně bych se na žádný z vyšších vrcholků nejspíš nedostal před západem slunce a pak bych z výhledu, který je jinak jistě impozantní, neměl vůbec nic. Místo toho jsem si tedy vybíral pokud možno co nejméně náročnou cestu a horskou turistiku si nechal na jindy. Toužil jsem po trochu placatější zemi pod nohama.

//Kasperské loviště

//Zřícenina přes pláň Amaron

Podivné místo jsem nechal raději za sebou a postupně jsem se vzdaloval i z pouště. Bylo hezké zase navštívit místo, které mi připomínalo, odkud jsem přišel a kam navždy budu patřit, ovšem... kdoví, jestli za to ty bolestné vzpomínky stály. Tiše jsem si povzdechl a od tlamy se mi vznesl stříbrný obláček páry. Zpět do zimy.
Šel jsem pomalu, nikam jsem nespěchal. Chvílemi jsem zastavoval a odpočíval, jinak jsem se jen tak kochal okolím. Nebylo kam spěchat. Zvolna jsem se šoural kolem jezera, které se přede mnou vynořilo, a opět jsem neměl žádný cíl ani plán. Možná jsem měl zůstat s Freydis. Ale pozdě bycha honit. Jestliže jsem chtěl nějakou společnost, asi jsem musel hledat jinde. I když jsem si ani nebyl příliš jist, jestli o nějakou stojím - byl jsem celkem spokojený i sám.

//Taldrenské kopce přes les Taldren

//Poušť

Tlapy mě nesly přes poušť dál. Myšlenkami jsem od Tess sklouznul k Freydis. Jak asi pochodila ve skupině? Přijali ji do svých řad nebo ji poslali o dům dál? Stejně to bylo zvláštní. Nejprve se vzpouzela samotné myšlence toho, že bychom se tam měli jakkoliv zdržovat a nakonec sama zůstala tam a já odešel. Život byl zvláštní.
Když jsem dosáhl vrcholku další duny, vpředu jsem cosi uviděl. Zamžoural jsem - na poušti si s vámi zrak občas hraje a nedá se věřit každé rozvlněné siluetě v dáli. Párkrát jsem zamrkal, potřásl hlavou, ale ta zvláštní struktura nezmizela. Vypadalo to jako... nejblíže bych to přirovnal asi ke skalám? Jenže takovéhle skály jsem nikdy neviděl. Zamířil jsem si to obezřetně tím směrem a netrvalo dlouho, stanul jsem přímo u oné... struktury. Nic podobného jsem nikdy neviděl. Nebyly to skály, ačkoliv zdi byly z kamene či něčeho hodně podobného. Určitě to ale nemohla vytvořit příroda. Skoro jako by to někdo postavil... ale jaký tvor by dokázal postavit něco tak obrovského? Přejel mi mráz po zádech, přestože v poušti panovalo horko. Nebyly tu ale žádné známky života. Liščího ani jiného. I když to vlastně taky nebyla pravda. Když jsem se odvážil začít procházet kolem a prozkoumat aspoň okrajové části podivné stavby, našel jsem přitom spoustu brouků, kteří se rychle stali mou svačinou. Možná tohle místo nebylo tak zlé. Spokojeně jsem si olízl tlamu a chvíli ještě procházel troskami něčeho, co dříve muselo být ještě působivější než nyní. Když jsem ale znovu vzhlédl a spatřil, do jaké výše nade mnou se zdi tyčí, opět mi naskočila husí kůže a já usoudil, že je na čase se pohnout dál.

//Jezero Talimon přes Amaron východ

//louka Yesad

Jak mě tlapy pomalou, ale vyrovnanou chůzí nesly dál k východu, opravdu se okolí i podnebí začínalo měnit. Cítil jsem ve vzduchu oteplení, sněhu ubývalo... a pak jsem konečně ucítil pod nohama písek a když jsem pohlédl před sebe, neviděl jsem nic, než nekončící duny. Srdce mi poskočilo. Jak už to bylo dlouho, co jsem navštívil podobné místo? Jak už to bylo dlouho, co jsem svou domovinu nechal za sebou a vydal se do krajů, které byly tak odlišné od míst, kde jsem se narodil, vyrostl a žil? Ale teď jako bych se vrátil domů... až na to, že já už neměl domov, kam bych se mohl vrátit. Přísně vzato jsem ho neměl už od chvíle, co nás matka vypudila z rodné nory, celý život jsem přece prožil na cestě, ale přesto jsem domov měl - měl jsem přátele. A hlavně jsem měl Tess. Ona byla můj domov. Jakmile jsem se vydal do písků pouště, jako by se všechny vzpomínky navalily zpět. Ona byla můj domov a teď je pryč a já už neměl nikoho, kdo by na mě čekal a nic, k čemu bych se mohl vrátit. Roztřeseně jsem se nadechl. Možná byla chyba sem chodit. Ale i přes bolest u srdce, kterou tohle místo vyvolávalo, jsem cítil, že nekonečné písečné pláně budou vždycky tím, odkud pocházím, kam prapůvodně patřím a patřit budu navždy. Byl jsem rád, že jsem tady. I když to bolelo, bylo dobré zase cítit nemilosrdné slunce v zádech a moře písku pod nohama. Bylo to lepší než sníh.

//Zřícenina

Spal jsem klidně, beze snů. Ničí přítomnost nenarušila můj spánek, poblíž se neozvaly žádné kroky ani jiné zvuky, které by značily nebezpečí. To, co mě nakonec vzbudilo, byla zima. Otevřel jsem oči, když jsem si uvědomil, že mám tlapy a uši úplně promrzlé. Během svých poutí po světě jsem si už celkem stačil zvyknout na zimní období, ale to neznamenalo, že to pro mě bylo něco příjemného nebo snad přirozeného. Kdepak, nic takového. Bylo tedy na čase vstát, protáhnout si zmrzlé údy a vyrazit zase na cestu, aby se krev trochu rozproudila. Přesně to jsem tedy udělal. Protáhl jsem se a zašklebil se, když jsem uslyšel serenádu praskání a křupání v mých kloubech. Stárneš, připomněl jsem si - jako bych to snad potřeboval - a vyhrabal jsem se ze své travní skrýše ven. Odpočinek mi dodal sil. Pomalu jsem vykročil. Bylo na čase zjistit, jestli se vážně už blížím poušti.

//Poušť

//Ambleerský les

Rozloučil jsem se se Setií a také s Freydis. Bylo mi to trochu líto. Stačil jsem si během těch našich krátkých toulek oblíbit tu svéráznou albínku, ale doufal jsem, že v Ambleerské skupině nalezne štěstí. Nedělal jsem si o ni ale velké starosti. Cítil jsem, že Freydis je z těch duší, které se ve světě jen tak neztratí - naopak, ještě ho zkrotí k obrazu svému.
Teď jsem ale osaměl a jakmile jsem se vzdálil z území, na němž jsem byl vetřelcem a mohl jsem konečně úplně vydechnout, pocítil jsem, jak se na mě valí únava. Z toho kodrcání se po všech čertech mě už hrozně bolely nohy a klouby naříkaly při každém kroku. Musel jsem si odpočinout. A pak se třeba konečně vydám směrem k poušti, když Setie říkala, že už to k ní není daleko. Prozatím jsem si ale vyhlédl ostrůvek vysoké trávy, která trčela ze sněhu k obloze, skryl se v něm a stočil se do klubíčka. Byl jsem snad dostatečně schovaný před světem, abych si mohl bezpečně zdřímnout. Zhluboka jsem si povzdechl, zavřel oči a během chvíle už jsem spal.

Setia mi prozradila, že se už celkem blížíme poušti. Našpicoval jsem uši - to mě rozhodně zajímalo. Ne, že bych nutně hledal "sobě podobné", jak se liška vyjádřila, ale krajinu podobnou té, ve které jsem se narodil, bych zase jednou navštívil rád. Už celkem dlouho moje tlapy nestály na vyhřátém písku a lhal bych, kdybych tvrdil, že se mi po tom aspoň trochu nestýskalo. "Ach tak?" podivil jsem se a pohlédl na Freydis, zdali se tu ona tedy bude chtít zdržet, nebo ne.
Vypadalo to ale, že albínka trochu váhá, jestli tady teď zůstávat, neboť se zdálo, že ona Herrea, o které nám rudá říkala, se asi neobjeví hned. Na druhou stranu... mohla se taky klidně už blížit, že ano? "Jestli tě láká tu zůstat, pak by sis s místní vůdkyní měla asi zkusit promluvit," podpořil jsem trochu Freydis v tom jejím nápadu, ačkoliv jsem mu sám úplně nerozuměl. "Ale jestli chceš jít se mnou, zlobit se taky nebudu," ušklíbl jsem se lehce a obrátil svou pozornost zase k Setii. "Já vás ale už každopádně nebudu dál obírat o čas," pronesl jsem a pomalu se pobíral k odchodu. "Děkuju za informace," pokývl jsem rudé. "Možná se ještě někdy vrátím, prozatím ale nashledanou." S tím jsem se naposledy otočil na Freydis s tázavým pohledem, zdali se vydá se mnou nebo se rozhodne čekat na Herreu, případně se s ní ještě rozloučil a pak jsem se už opravdu vydal z lesa pryč. S bílou nebo bez ní.

//louka Yesad

Naštěstí mi nakonec jméno bílé z tlamy nevyklouzlo, ovšem ona ho vzápětí vyřkla sama. "A já Angus," představil jsem se tedy rovněž, když už jsme začali ono představovací kolečko. Nicméně další přístup albínky mě trochu překvapil. Po očku jsem na ni zamžoural. Nabyl jsem předtím dojmu, že odtud chtěla co nejrychleji zmizet, nyní se k tomu ale jaksi neměla a místo toho začala vyzvídat o tomto místě cosi víc. Dokonce i to, jak by se sem mohla přidat. V duchu jsem se opravdu podivoval, ačkoliv na povrchu jsem nedal na svém výrazu nic znát, krom toho, že jsem na bílou po očku zamžoural. Co plánuje? Vážně by se sem chtěla připojit? Prostě jen tak? Ne, že by to bylo nemožné. Jen se mi to moc nezdálo. Ale kdoví, nesnažil jsem se tvrdit, že tuším, co se Freydis odehrává mezi ušima. Akorát, že já se tím octl v situaci, ve které jsem úplně nevěděl, co dělat. Já neměl v plánu se k téhle liščí skupině přidat. Chtěl jsem najít místo, kde se usadit, pravda. A tohle nevypadalo jako špatné místo... Neznal jsem ale vůbec zdejší kraj a nechtěl jsem dělat sliby někde, kde bych se nemusel zdržet. Takže to nejspíš znamenalo, že pokud se Freydis bude chtít dál zabývat touhle skupinou, budu ji muset nechat za zády. "Já v plánu zdržet se nemám," pronesl jsem nakonec jak k rudé, tak k bílé. "Raději bych nejdřív lépe poznal zdejší zákoutí, než se rozhodnu uvázat k jednomu místu. Ty tu tedy chceš ještě chvíli zůstat?" obrátil jsem se k Freydis, abych se o jejím záměru skutečně ujistil.

Ten rychlý pohled, který mi Freydis věnovala, byl více než výmluvný. Nenápadně jsem jejím směrem pokrčil rameny. Bylo mi jasné, že nemůže být snadné žít život s nálepkou někoho, kdo je "jiný". Rudochlupá, která se před námi vynořila, na Freydis hleděla mnohem obezřetněji než na mě. Možná jen kvůli tomu, že já byl menší a taky stařík... nebo opravdu považovala Freydis za špatné znamení?
Když jsem domluvil, doplnila mě bílá ještě o další otázku, na kterou místní liška začala hned odpovídat. O skupinách jsem samozřejmě už slyšel, s některými jsem se i setkal, ale to, co tady rudá popisovala, znělo trošku neobvykle. I když ne zas tak moc. Ta banda, se kterou jsem se toulal jako mladší, taky zahrnovala fenky i kany a nebyli jsme tam všichni příbuzní, akorát že jsme se toulali všude možně a neříkali jsme tomu skupina. "Nebo v pouštích," doplnil jsem spíš jen tak pro sebe s myšlenkou na fenky, když rudá zmínila polární kraje. "Zajímavé uspořádání," uznal jsem nakonec. "Hádám, že se vyplatí. Skupina vždycky zvládne víc, než jednotlivec." Na další otázku jsem ale jen pokrčil rameny. "Zatím spíš jen poznáváme zdejší kraj. I když možná F... ehm, má společnice má nějaký jasnější plán?" obrátil jsem se k Freydis, jejíž jméno jsem málem omylem vyzradil. Netušil jsem, jestli se chce místním představovat... i když bylo pravdou, že svou identitu by jen stěží mohla tajit i kdyby její jméno nikdo neznal.