Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Styr na ušáky hleděl s neskrývanou fascinací. Lehce jsem se tomu poušklíbl. Kdy mi naposledy něco přišlo takhle zajímavé? Bylo dobré si občas připomenout dobu, kdy ve mně svět kolem vyvolával podobný úžas z něčeho nového a neokoukaného. "To jsou zajíci. Ti malí se ani nedávno narodili a teď jdou s mámou prozkoumávat svět." Mladý zajíček by mohl být chutnou svačinou, ale když jsem to teď takhle nahlas řekl, nějak mě přešla chuť. Zakroutil jsem hlavou. Jestli budu takhle vyměkávat, už se nikdy ničeho nenažeru.

Hleděl jsem si svojí myši a na chvíli přestal dávat pozor, co dělá Styr. Když hlodavec vykoukl z díry, skočil jsem po něm, ale proběhla mi pod tlapami a zmizela o kus dál v trávě. "Hrm," zamručel jsem nepříliš potěšeně, ale tohle se prostě stávalo. Poslední dobou častěji. Už jsem prostě nebyl tak rychlý, musel jsem si to přiznat.
Otočil jsem se po Styrovi, který čučel na něco vpředu. Myš zjevně nenašel, ale koukal se na mladé zajíčky, kteří se vydali prozkoumávat svět. "Vida," šeptl jsem tiše, abych zvířata nevyplašil. "Tak už i ta mláďata jsou tu."

Trochu jsem se zasmál, když Styr vypadal představou léta poměrně šokovaně. Podle všeho byl spíš zimním tvorem, což se dalo odhadnout už z jeho vzhledu. Huňatý kožich mu asi trochu vylíná, ale v létě mu nejspíš bude vedro i tak. "Když se stáhneš někam k horám nebo na sever, možná najdeš zimu i po zbytek roku," poradil jsem mu. "Existují i země věčného mrazu, i když já tam nikdy nebyl. Já mám radši teplejší kraje." Také jsem začal čenichat u země. Zdálo se, že myši tu svých chodbiček mají dost. Stačila jen trocha trpělivosti. Po očku jsem sledoval, jak si Styr vede. Měl už trpělivosti dost?

"Jistě. Po jaru přijde léto," jal jsem se vysvětlování, zatímco jsme se pomalu přesouvali kupředu. "To je teplé a plné slunce a občas taky bouřek. Potom následuje podzim, to už je taková předzvěst zimy, zase se začne ochlazovat a listí na stromech se zbarví do všech možných barev. A pak zase začne zima, a takhle to jde pořád dál." Už jsem to celé zažil mnohokrát. Bylo zvláštní potkat někoho, kdo ještě tento cyklus neprožil ani jednou.
Vypadalo to, že Styr myši přece jen zná. Dokonce i lovit je podle svých slov dokázal. Na palouku, kam jsme došli, jsem hlodavců cítil dost. "Tak to můžeš zkusit předvést," pobídl jsem ho a sám jsem sklonil čenich k zemi, abych si nějakou kořist taky vyhlédl.

Zdálo se tedy, že je situace vyřešená. Ekaitz chtěl zůstat, vymyslel si i funkci, které by se v budoucnu mohl zmocnit a ani Aravanté neměl žádných námitek proti tomu, aby se tu albín usadil. Já také žádné neměl a tím to tedy bylo u konce. Ekaitz, zdálo se, taky nebyl velký mluvka, nebo byl možná jen rozhozený ze změny své životní situace, protože se potom už příliš nevyjadřoval. Ještě jednou jsem se napil z jezera a pak si protáhl hřbet. "Tak tedy dobrá. Další členy tu zatím nemáme, tudíž kdyby se na území poflakoval někdo další, můžeš je s klidem zastavit jako vetřelce," informoval jsem Ekaitze a přivedlo mě to na myšlenku. "Což mi připomíná že mám už dávno v plánu označit pořádně hranice. Jestli už nikdo nic nepotřebujete, asi bych to šel udělat teď," přejel jsem pohledem z Aravantého na Ekaitze a zase zpět. "Samozřejmě můžete jít se mnou, jestli chcete... třeba by nám to šlo rychleji od tlapek," ušklíbl jsem se, protože zrovna tlapy při značkování tu hlavní roli nehrály. Záleželo na lišácích, jestli chtějí jít také. Ocenil bych to, ale na druhou stranu, chvíle samoty nemusela být vůbec k zahození. Zdálo se, že to je něco, čeho se jeden jako Yrita už tak moc nedočká.

Styr od okusování sněženek naštěstí upustil, takže jsem se asi nemusel příliš obávat, že by se měl otrávit. Nebyl úplně umíněný, že by musel okusovat všechno, co mu přijde pod tlamu, aspoň mi to tak přišlo. Celkem se mi popravdě ulevilo. Neměl jsem moc zkušeností s liščaty, ale Styr se zdál být celkem v pohodě. Až na to, že téměř o ničem nevěděl, co to je. To se ale vzhledem k jeho věku dalo celkem snadno chápat. "Jsou to malá zvířata, co si hrabou díry v zemi, ale často pobíhají i venku. Není moc těžké je s trochou obratnosti ulovit. Můžem to zkusit, jestli chceš," nabídl jsem a rovnou vykročil na otevřenější prostoru, kde by nám štěstí mohlo přát.

Kytka Styra zaujala, ale možná trochu špatným způsobem. Ohlédl jsem se za sebe a zašklebil se. "To bych radši nedělal," opáčil jsem. "Moc chutná určitě nebude... a kdoví, co by se ti stalo." Neměl jsem ve zvyku ožírat náhodné rostliny a netušil jsem, jestli na sněženkách není něco jedovatého. Nepotřeboval jsem mít na svědomí, že se mi tady Styr otráví. "To si radši chytíme nějakou myš nebo tak něco. Když se teď oteplilo, budou určitě ochotněji vylézat ze svých děr, než v zimě."

Styr si mě stále prohlížel, protože nejspíš lišku mého druhu ještě nikdy neviděl, nebo tak jsem si to alespoň v hlavě odůvodňoval. Moc jsem si toho ale nevšímal, koukal jsem radši, kam jdeme a díky tomu jsem si povšiml trsu bílých květin, které vykukovaly z mokré trávy. "Sněženky," odvětil jsem mladému lišákovi. "Většinou to jsou první kytky, co na jaře vyrostou. Někdy dokonce rostou i na sněhu." Nechal jsem Styra, ať si kvítka prohlédne a přitom jsem popošel o pár kroků dál, neboť mě celkem začínalo bavit hledat další náznaky jara, které bych mu mohl ukázat.

Ahoj, posílám doplnění speciální vlastnosti pro Edgara:

Edgar oplývá opravdu dobrým zrakem a postřehem. Zahlédne cokoliv, co se poblíž něj šustne. Může tedy ze vzduchu informovat i o takových detailech v okolí, které by jinak bylo velmi snadné přehlédnout.

Znovu jsem se uchechtl, když mladík plácl cosi, za co se okamžitě zastyděl. Na svou výšku jsem nijak moc háklivý nebyl. "Záleží, s kým mě porovnáváš," ušklíbl jsem se. "Ale ve finále spíš je spíš důležité, co máš v hlavě, než jestli jsi ostatním jenom po kolena," zavlnil jsem ocasem a pozvedl bradu, než jsem vykročil pomalu vpřed. Edgar lítal někde ve větvích a nebylo ho vidět a výjimečně ani slyšet. "Tady máš třeba kousek jara," mávl jsem tlapou k trsu sněženek, ke kterému jsme se pomalým krokem blížili.

Přimhouřil jsem oči. "No, dost možná. Většinou to tak bývá. I když budou asi o dost menší, než ty," poznamenal jsem. Styr mi jako úplné mrně už nepřipadal. Že převyšoval mne nebyl žádný div, ale musel být na světě už aspoň pár měsíců, když takhle běhal po okolí sám. Protáhl jsem se a zakřupalo mi přitom v zádech. "Poslyš, mladej, z té nečinnosti mi tuhnou klouby. Nechceš se kousek projít? Třeba najdeme další znamení příchodu jara," navrhl jsem, protože stát na jednom místě už mě přestávalo bavit. Vydal jsem se ostatně na procházku, ne na... stávku? Tak se tomu asi neříká.

Styrova odpověď, která byla otázkou, mě celkem pobavila. Lehce jsem se uchechtnul. "Jasně. Takže to beru jako 'ano'." Rozhlédl jsem se kolem. "Jaro je... roční období, co přichází po zimě. Zimu jsme měli teď, to je všechen ten sníh a mráz a fujavice, ale na většině míst to takhle nevypadá pořád. Nakonec zima skončí a přijde jaro - což se děje teď. Sníh roztaje, vypučí tráva, květiny, zvířatům se rodí mláďata, je to takové..." Nakrčil jsem zamyšleně čelo, jak jsem pátral po správných slovech. "Období nového života," pravil jsem nakonec a zaznělo to skoro poeticky, až jsem sám sebe překvapil.

Lišák se ohradil, že pro něj sníh ničím otravným není. Přejel jsem pohledem jeho huňatý kožich a škubl rameny. "Vypadá to, že na něj rozhodně jsi líp stavěný, než já. Pro mě to ale moc není. Holt jsem z jiného těsta." Neměl jsem na tlapách takové sněžnice, jako on a ke všemu mi v zimě pěkně mrzla veliká ušiska. Ne, díky. Bylo hezké občas spatřit i něco jiného, než poušť, ale ideální to bylo dělat až v teplejších obdobích roku. "Angus," představil jsem se také, když mi mladík sdělil své jméno. "Je tohle tvoje první jaro, Styre?"

Mladík na mne poulil očka, jako bych byl nějakým exotickým broukem nebo něčím podobným. Lehce jsem se ušklíbl. Sám jsem nevěděl, k jakému druhu bych měl přiřadit jeho. Rozhodně k jednomu z těch větších. Už teď mě dost značně převyšoval. Pořádně ani nevěděl, co tady vlastně dělá. Asi se prostě jen tak poflakoval. Stejně, jako já. Pokrčil jsem rameny. "Asi něco podobného, jako ty, řekl bych. Šel jsem se projít, když už tu nemáme ten otravný sníh," máchl jsem dlouhou oháňkou ze strany na stranu a oklepal si hrudku rozpouštějící se sněhové břečky z přední tlapy.

Mladý lišák na můj pozdrav odpověděl a já na chvíli zauvažoval, že tímhle by naše setkání taky mohlo skončit. Prostě si vyměníme pozdravy a půjdeme si každý svou cestou. Ostatně jsem se chtěl vydat na procházku osamotě, abych si vyčistil hlavu. Ale možná jsem byl zkrátka v nějaké jarní náladě, nebo to možná bylo tím, že s nikým takhle mladým už jsem dlouho nemluvil, rozhodl jsem se zkrátka, že možná bude stát za to nějaký ten hovor navázat. "Vydal ses na jarní procházku?" otázal jsem se a střihl okousaným uchem.