Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12

Slíbené vyhodnocení je tu! ✿

Sešlo se nám krásných 8 květin od 4 hráčů – jmenovitě od Tamari, Arisy, Nessy a Lorenza. Děkuji všem za zapojení, předvedly jste bravurní práci! A jakéže květiny se stanou součástí saeronského herbáře? → Na to si ještě budete muset počkat, ale v nejbližší době budou květiny vybrány a vše se dozvíte! Pojďme na slíbené odměny! 9

- Tamari: 35 kamínků + 1 křišťál
- Arisa: 105 kamínků + 3 křišťály
- Nessa: 35 kamínků + 1 křišťál
- Lorenzo: 105 kamínků + 3 křišťály

Bodový systém byl následovný: 20 kamínků + 1 křištál za každou sepsanou květinu, + 15 kamínků za obrázek (jeden)

V případě, že jsem ve výpočtech udělala chybu, neváhejte se ozvat s reklamací! O zapsání odměn se postará Enzí s Herr!

Ještě jednou mnohokrát všem děkuji!

Tak, a bylo rozhodnuto. Bylo až s podivem, jak vlastně lehká byla domluva mezi třemi lovci i bez toho, aby se dorozumívali slovy. Stačilo pár gest, pokynout bradou, případně zavrtět hlavou na znamení nesouhlasu... a bylo to! Rubínka to vlastně i potěšilo, protože se mu líbilo, že ve výsledku nedělá nic špatného tím, že nemluví. Ano, občas muselo být pro ty, jež umět mluvili, poněkud stresující mluvit prakticky jen sám se sebou nebo se též uchýlit do ticha, avšak slova nebyla nutností na to, aby se kdokoli dorozuměl, a to bylo nyní po všech stránkách takové malé, ale významné vítězství – obzvláště pro skupinku tří lišáků o dvou mlčenlivých.
Lorenzo tedy po chvíli zavelel k odchodu a Rubínek se k němu přidal. Chvíli přemýšlel, zdalipak se má zařadit přímo po jeho boku, nebo jít pár liščích délek za ním. Či snad naopak zvesela pokračovat před ním? Měl sice hlad, avšak energie měl na rozdávání a nejraději by hopsal sem a tam. Bylo to snad tím, že cítil radost, že se postupně adaptoval na přítomnost cizích lišek? Že konečně našel své místo ve světě, v lese zaslíbeném, se vznešeným jménem Ambleerský? Či se snad tak veselil čistě proto, že mu dělalo radost být užitečným? Sám měl v hlavě takový binec, že i kdyby se odvážil promluvit, nevyslovil by skutečný důvod svého štěstí. Ale ano. Cítil se dobře. I přesto, že zrovna počasí na náladě nemohlo přidat nikomu, protože bylo celé zasmušilé. Nevadilo mu to, jen mu to zaměstnalo hlavu myšlenkami, proč se něco takového děje a jestli má obloha raději, když svítí sluníčko, nebo když prší. Vytvořit různé počasí přece muselo být různě zábavné, ne? Vykročil směrem svých společníků, dvou lovců, a nakonec se přece jen rozhodl jít kousek za nimi.
Čistě proto, že i když si občas usmyslel různé věci, necítil se být jako vůdce. Tím vůdcem tu byl Zrzek. A tak se tři lišky vydaly na cestu. Silueta obrovského jezera se pomalu vzdalovala, stromy vzdálené od něj se též začaly zmenšovat... a pak už nezbylo nic jiného, než Rubínkovo bušící srdce a narůstající adrenalin. Už brzy ukáže, že není jen lišáček potažený kůží, ale také někdo, kdo si zaslouží mít své místo ve světě! Jen jestlipak nějakou zvěř objeví? A co když Rubínek něco pokazí?
Pohodil hlavou ve snaze ty myšlenky zaplašit, ale stejně mu tížily hlavu. Nakonec se ovšem zazubil a běžel za svými kamarády. Vítr mu přitom hvízdal do nastražnených uší.

>> Malé loviště

<< Ambleerský les

Rubínek by spolehlivě mohl říci, že by jej nikdy nenapadlo, že se vlastně bude cítit ve společnosti druhých lišek dobře. V žaludku měl zvláštně příjemný pocit, který přece jen občas rušily obavy, avšak s Lorenzem už strávil tolik času, že kdyby mu někdo nakecal, že je to jeho ztracený bratr, snad by mu to i Rubínek věřil! V jeho případě se tedy jistě nebylo čeho bát, ačkoli rudý trpaslík ještě stále neplánoval se Lorenzovi vrhat do náruče a objímat ho. Na taková gesta nikdy nebyl, raději si držel odstup. Složitější neznámá byl však Mlčenlivý, s nímž měl rudý trpaslík společného všechno, a vlastně vůbec nic. Ani jeden z nich nehovořil, ale každý měl k tomu jiné důvody. Dle toho, co říkala paní lesa, totiž její šedý kamarád mluvit neuměl, kdežto Rubínek... ten vlastně též ne. Ještě stále totiž plně nepřekonal svůj strach a přišlo mu snažší držet jazyk za zuby, protože pak se mohl skrýt za svým vlastním já a nemusel se tak obávat. Možná, že ho ale sama slova tak svazovala. Při vzpomínce, že ale Lorenzo už ví, že přece jen mluvit dokáže, ho bodlo na srdci. Lhal mu. Celou tu dobu. Tohle by mu Lorenzo nikdy neudělal. Byl snad rudý lišáček špatným tvorem?
Celý zmatený svými myšlenkami nad nimi div slzičku neuronil, avšak z věčného přemítání a brouzdání kdesi za obzorem ho vytrhl kvílivý zvuk meluzíny. Ze začátku to bylo jen tichoučké šeptání, avšak šepot brzy zesílil a nyní se vítr kolem jeho uší proháněl rychle a nemilosrdně, jako znak pokradmu se blížícího podzimu. Již dávno za sebou jejich skromné lovecké trio zanechalo zemi zaslíbenou, les Ambleerský, který se již pomaloučku barvil dožluta a jiných krásných barev podzimu, a tři lovci vstoupili na otevřenou pláň s tak velkým jezerem, že jeden div nedohlédl na druhý konec. Ale zase nepřehánějme!
Tak nějak celičký čas se Rubínek spíše loudal za svými druhy, ale v posledních pár metrech přidal do kroku a občas si i radostně poskočil. Byl rád, že konečně může být něčemu užitečný a nekouká se na něj jen jako na vyvržence a ubohou dušičku. Byl na opravdové misi! Kdyby tu u jezera ovšem bylo, do čeho se zakousnout. Jenže tu bylo úplně vymeteno! Chladnější počasí a zlověstný vichr očividně odehnaly všechnu zvěř. Rubínkovi jako na protest zakručelo v žaludku a váhavě těkal očima z Lorenza na Mlčenlivého, dokud právě Lorenzo jako jediný nevyřkl nahlas to, co si asi všichni mysleli – že odtuď odejdou leda tak s prázdnou – a navrhl možné řešení situace. Jako vždy. Rubínek přikývl a zastříhal uchem. Netušil, že jeho příteli tuhle spásnou myšlenku vnukl jeho věrný sokol, avšak nápad to byl jistě lepší, než se válet tady u jezera. Opět tedy neprotestoval a jen mlčky vyčkával na pokyn vyrazit. Důležitost téhle mise ho tak nějak přispendlovala k zemi a Rubínek se vážně snažil nedělat skopičiny a jen tak se někam nehrnout, aniž by si to promyslel. A proto se řídil tím, co řekl Lorenzo.

Rudý lišáček tiše – jako ostatně pokaždé – vyčkával, co se bude dít. I přesto, že ještě samotný lov nezapočal, cítil se jako hrdina. Hrdina vlastního příběhu; byl to pocit, na který dlouho čekal. Zdálo se mu, že konečně našel ten jeden dílek skládačky, který mu chyběl k tomu, aby zapadl do tohohle světa. Sám pro sebe se plaše usmál, a možná by si i zatančil, kdyby se mu přece jen hrdlo nesvíralo úzkostí z toho, že půjde na lov nejen s Lorenzem, ale i s Mlčenlivým. Vzhledem k tomu, že ten se přihlásil jako lovec již předtím, nebylo to pro Rubínka překvapení, ale přece jen, byl to cizinec každým coulem... ale možná, že vlastně ne, protože byl součástí Ambleerského lesa (alespoň částečně), a tenhle les teď Rubínkův znamenal domov a bezpečí. Takže i obyvatelé žijící v něm by měli být přátelské kreatury!
Zhluboka se nadechl, aby si vůni zdejšího lesa vryl do paměti, a téměř s radostí malého kloučka si prohlížel prastaré stromy čnějící k nebi, jako kdyby je viděl prvně. A přitom tu už stál tak dlouho, že tu div nevystál důlek! Jestlipak i stromy dovedou číst myšlenky? rozpomenul se náhle a bleskl při tom pohledem po ohnivé strážkyni Ambleeru, ale hned nato se snažil uklidnit a přestat se rozptylovat myšlenkami o myšlenkách, a pátravě pohlédl na Lorenza. Zrzek měl očividně plán, skoro jako pokaždé, ne-li doopravdy pokaždé, když s ním Rubínek cestoval. A Rubínek neměl námitek. Za každou cenu muselo být po jeho, i když mu do hlavy zrovna skočil ten nejbizárnější nápad ze všech, avšak nyní opravdu nebylo, proč by se durdil. I vykročil šťastně za svými přáteli, vzhůru do tmavé noci skryté pod závojem mračen a se vzduchem provoněným jehličím a již zesnulým deštíkem. A mezi těmi vjemy se mu podařilo vypátrat ještě něco – blížil se snad podzim?
Ať tak či onak, ani pokles teploty Rubínka nezastavil ve vysloužení si svého postavení v Ambleerském lese. Nechť lov započne a ambleerské lišky mají naplněná břicha!

>> jezero Talimon

Lorenzo si očividně vážně přál vydat se na lov, a mlčenlivý šedivý lišák jeho názor patřičně sdílel. Rubínek k tomuhle přistupoval velmi neutrálně a bázlivě; a nebylo divu. Se svojí stavbou těla opravdu nikdy nemohl být špičkovým lovcem, protože na kost hubení a zakrslí lišáci obvykle jen tak neuloví muflona. Menší zajda by ovšem šel, a kdyby šel na lov s oběma... pak by se jejich den mohl považovat za úspěšný, protože by jej zakončii dobrou večeří a šli spát s plnými žaludky. Nabídka to byla vskutku lákavá, ale nejdříve se Rubínek držel jen v pozadí a spíše čekal, co se vyvrbí.
Rád věci řešil po svém a bez rozmyslu, avšak uvědomoval si, že místo v liščí skupině je něco jako poklad a neměl by se věčně chovat jako větrná smršť, když o ten poklad nechtěl přijít. A nakonec to vlastně všechno rozhodl Lorenzo, když navrhl, že vezme na lov jak mlčenlivého lišáka, tak samotného Rubínka. Rudý lišáček se zatvářil mírně překvapeně, protože tu nabídku vlastně nečekal. Zamrkal a tiše si cosi pro sebe zamumlal – vlastně nežli tichá slova to byly jen náhodné pohyby tlamou –, načež přikývl a jeho tvář se rozjasnila. Konec konců, s Lorenzem byli přátele, a i ten druhý se nezdál být stejně krvelační jako třeba ti šakali. Vlastně mu ho Rubínkovi bylo líto, protože sám znal pocit samoty a opovržení, toho, že vlastně do celého toho složitého světa nepatří ani jedním svým chloupkem.
'Vyražme,' zastříhal ušima, ještě stále mírně vyveden z míry, a možná se mu maličko ulevilo, že s nimi nepůjde ohnivá strážkyně zdejšího lesa. Jeho lovecké schopnosti skutečně nebyly hodny obdivu a mít pozorovatele v podobě samotné Vládkyně, to raději půjde jen s Lorenzem a Mlčenlivým. Cítil ve vzduchu déšť, obloha se mračila a jemný vítr si pohrával s jeho srstí. Byl připraven dokázat, že i malý lišáček se srstí rudou jako krev a očima jako měď má na to, vybudovat si své místo ve světě.

Jistě, Rubínek se ještě stále cítil nesvůj ze setkání s cizí liščí skupinou. Ale přesto jeho srdce nebilo vyloženě nervózně – trošičku ovšem taky –, ale hlavně radostí. Cítil, že je na správném místě. Zamyšleně pozoroval koruny stromů, skrz ně se předtím prohnal silný déšť. Nyní však už jen kapalo z listí. Bylo nicméně poměrně chladno a taky zataženo.
Nemohl si nevšimnout, že mlčenlivý šedý lišák v jednu chvíli usnul. On sám by úplně spánkem nepohrdl, ale nepřišlo mu, že by mu nohy únavou vypovídaly službu ani že by sotva udržel hlavu bez toho, aby mu padal na hruď. Měděnýma očima těkal z Herrey na šedého a též občas pohledem obdařil i svého zrzavého kamaráda. V jednu chvíli se mu ovšem zorničky překvapením rozšířily a jeho pohled strnul. Zaskočeně pohlédl na Lorenza. Nepamatoval si, že by se Herree zmínil o boji s šakaly. Věděl ovšem moc dobře, že on to Herree řekl... ale přece v myšlenkách? Na druhou stranu... možná by nebylo tak absurdní, aby Herrea slyšela to, co si Rubínek jen pomyslel. Viděl přece, jak někdo mrtvý najednou mrtvý nebyl; totižto právě oni šakali pod vedením Lorenza se jen tak vymanili z náruče smrti. Že by ohnivá paní Ambleerského lesa četla myšlenky, to se oproti tomu zdálo jako něco naprosto obyčejného!
‚Vy mi rozumíte?' Div se u toho nezakuckal. I když čtení myšlenek nebylo tak přitažené za chlupy jako vstávání z mrtvých, pořád to bylo něco nevídaného a zvláštního. Do jisté míry mu to ale přišlo jako něco naprosto skvělého, neb by si konečně mohl s někým popovídat! Neklidně sebou ošil a rozhodl se, že zase zůstane zticha, aby zvládl zpracovat fakt, že Herrea čte myšlenky... a hlavně proto, že to vypadalo, že půjde Lorenzo pryč! Na lov! A to si žádalo jeho pozornost.
Otočil se na něj a svěsil ramena. Opustí ho snad jeho věrný zrzavobílý přítel? Vyčítavě na něj pohlédl a jeho oči a srdce říkaly: ‚Nechoď' Pokud měl odejít šedý, až tak by mu to nevadilo. Ten byl cizinec, ale Lorenzo? Co když se totiž už nevrátí? Napjatě čekal na verdikt a zbožně hleděl na paní ohnivou, neb si byl v koutku duše vědom, že není běžné do liščích skupin přijímat někoho, kdo spíš vypadá, že právě utekl hrobníkovi z lopaty. Rubínek byl ale připraven ukázat, že není jen dalším hladovým krkem, ale důležitou součástí skupiny!

Byl napnutý jak struna, když naslouchal Lorenzovým slovům – konec konců, zrzek měl v tlapkách doslova celý Rubínkův osud! Stačilo, kdyby ho před ohnivou vládkyní zesměšnil a udělal z něj zavšiveného nekňubu, a bylo by vymalováno. Pravda, rudý lišáček rozhodně nevysílal do svého okolí signály, že se jedná o soběstatečného mládece – však byl drobný a žebra by mu jeden spočítal! A kdyby si Lorenzo ještě přisadil a řekl by o něm, jak mu musel lovit, aby Rubínek vůbec byl schopen přežít, to by pak měl Rubínek zpáteční jízdenku ke Zřícenině a dál od hranic Ambleerského lesa zajištěnou hnedle.
Zrzavobílý lišák však svého přítele na holičkách nenechal a rudý trpaslík si v duchu pochvaloval, co o něm jeho cestovatel společník vypráví. Za dobu, kterou spolu strávili, si k němu vybudoval jisté pouto, tudíž by ho opravdu zklamalo, kdyby ho Lorenzo potopil, ale přece jenom, jisté pochyby v Rubínkovi dřímaly. Snad za to však mohl i fakt, že na něj civěly čtyři páry liščích očí – nyní vlastně už jen tři, když odešla Setia – a všechno se zdálo děsivé a maličko surreálné, protože odkdy Rubínek chodil na návštěvu na území cizích liščích skupin? A všechny tyhle pocity nejistoty, strachu a absurdity v rudém lišáčkovi klíčily a proplétaly se jeho tělem, až začal i pochybovat o jednom ze dvou jediných přátel, jež na světě měl. Lorenzo ho však rychle přesvědčil, že na tohohle zrzavobílého lišáka s šibalskou jiskrou ve zlatých očích se může spolehnout.
Při zmínce o tom, že se Lorenzo dozvěděl vlastně teprve před pár chvílemi, že Rubínek není němý, se v rudém lišáčkovi cosi pohnulo – byl to stud. Lorenzo si přece nezasloužil žít celou dobu v domnění, že jeho o hlavu menší parťák neumí vydat ani hlásku, avšak, teď už to Rubínek vzít zpět nemohl, no ne? I přesto přece jen koukl po Lorenzovi s dávkou omluv a pak se opět zaposlouchal do jeho hlasu pevného jako skála, aby vyzjistil, co všechno o něm prozradí.
Další věci, které Lorenzo říkal, už Rubínka tolik nezajímaly. Bylo trochu zvláštní slyšet zrzka mluvit, když Lorenzo rozebíral přímo jeho, aniž by mohl jakkoli protestovat (leda tak pisklavými skřeky), to rozhodně. Chvílemi sledoval, jak Herrea baští přineseného zajíce, a taky jak se do hodů pouští i ten tichý šedivý. Sám Rubínek měl docela hlad, ale žaludek měl tak stažený, že by nedovedl sníst ani sousto o velikosti jednoho hmatového vousku.
Tu nejdůležitější část Lorenzova monologu Rubínek tak trochu přeslechl, neboť se Lorenzo po čase uchýlil k mluvě v myšlenkách, aby ozkoušel Herreu – ukázalo se, že Herrea komunikovat pomocí myšlenek dokáže a umí je číst, avšak pro Rubínka to zůstávalo tajemstvím. A kdyby to všechno Rubínek slyšel, pořádně by ho zamrazilo, protože objevení jeho skryté magie se neudálo za zrovna příjemných okolností; a že blížící se ostré šakalí tesáky rozhodně nebyl zážitek, který by si Rubínek rád zopakoval. A možná, že by byl i trošku naštvaný, že takhle Lorenzo šíří přísně tajné informace, avšak když o tajném rozhovoru mezi zrzkem a ohnivou paní nevěděl, nemohl moc protestovat.
Boltce uší natočil překvapeně k Herree a zmateně koukal na Lorenza – však ohnivá paní věděla, že Rubínek nemluví! A ačkoli to i sám rudý lišáček věděl, zkusil otevřít tlamu a něco povědět... z jeho hrdla však nevykouzlo ani jedno slůvko. Rozhodl se tedy na to jít jinak, starým způsobem. Zhluboka se nadechl a v myšlenkách, absolutně neznalý faktu, že by mu Herrea mohla rozumět, pravil: 'To spíš já bych měl říkat hezké věci o něm, ohnivá paní Herreo. Cestovali jsme bok po boku dost času na to, abychom se spřátelili. A porazili jsme spolu šakali!' Zněl tak radostně, jako by vlastně potyčka s šakaly byla něco hezkého; musel však uznat, že pokud by zahnání nepřátelských šakalů neudělalo na Herreu dojem, byla by pořádně hloupá! Kdyby tomu ovšem mohla rozumět. O tom, jak byl Lorenzem zachráněn, když se jako vyděšené klubko rudé srsti vyhrnul ze světa duchů, ani o tom, jak navštívili šarmantní bohyni, však tak či onak pomlčel. Pro začátek to určitě stačilo, už pro to, že Herrea to přece neslyšela, no ne? Tak nač plácat slova.

Třebaže to bylo svobodné rozhodnutí rudého trpaslíka, přijít do Ambleerského lesa plného tajemství a záhad a vdechnout zdejší život do svých plic, stejně se cítil nesvůj a pořád si v hlavě snažil odpovědět na otázku, co komu udělal, že tu teď musel stát. Mozkové buňky se mu škvařily šíleným vedrem, takže bylo přemýšlení o to složitější. Když tu byla jen Setia a Lorenzo a jen občas jej v čenichu zašimraly cizí pachy, cítil se odhodlaný a silný. Silnější než kdy jindy, jistější než kdy jindy. Ano, sžíraly jej obavy, ale dovedl jim čelit. Jenže pak přišla ohnivá paní a s ní i podivný, zamlklý šedivý lišák, a celá ta myšlenka, že by se skutečně mohl stát hrdým Ambleeřanem, byla najednou ještě absurdnější, než jak se mu zdálo, když s vysokým zrzavobílým lišákem opoutěl klidnou náruč oázy. Najednou tu byl opět ten mučivý strach a jeho noční můry ožívaly. Však byl souzen být dítětem ticha! Jeho vlastní hlas mu zněl cize a ostatní lišky se zdály být až příliš složité na pochopení. Nepatřil do tohoto světa, protože tenhle svět nechápal. A na to ani nemusel být Saeron zemí kouzel a magie, i kdyby to byla prachobyčejná země, stejně by byl Rubínek naprosto ztracený. Nakonec však přece jen přežil tu nejsložitější zkoušku – stal se členem vysněné liščí skupiny. To si pořád dokola opakoval v myšlenkách jako nějakou posvátnou matru, jež mu dodávala naději, že skutečně nemusí být jen mlčenlivým a ustrašeným lišákem. Že může být víc. Mohl být hrdinou vlastního příběhu.
Zrzavá lištička Setia, která při něm vždycky stála, přimluvila se za něj u Herrey a podpořila jej v oné nelehké zkoušce, kdy se ucházel o členství v Ambleerském lese, se najednou zdála být nervózní či snad naštvaná. To byl jeden z momentů, který prokazoval, že Rubínek vážně nechápe chování ostatních – sám byl nevyzpytatelný jako bouře, ale i tak pro něj bylo těžké číst ve tvářích cizích. To, že se ovšem Setia začala vzdalovat od jejich skupinky a mizela mezi silnými kmeny stromů, nemohl přehlédnout. Překvapeně vztyčil boltce a tlapkou váhavě vykročil jejím směrem, ale nakonec ji opět položil do voňavé hlíny porostlé mechem a posadil se do trávy. Setii stále neznal tak dobře, aby o ní byl schopen vést sálodlouhé monology – pokud by se opět odvážil promluvit –, avšak zdálo se být víc než jasné, že nyní by příliš nepochodil, následoval-li by ji. A tak se musel smířit s tím, že tu už byl jen on, Lorenzo, Herrea a... Brayden.
To jméno nepřiřadil hubenému šedému lišákovi sám, nýbrž ho tak představila sama ohnivá paní. A též ostatním vysvětlila, že onen lišák nemluví. 'To mě mrzí, Braydene,' pomyslel si rudý trpaslík. Znělo to trošku posměvačně, ale vážně jenom trošičku... spíše byl Rubínek svým způsobem rád, že našel někoho, kdo by mu skutečně mohl rozumět. Onen lišák řečený Brayden však očividně nemohl mluvit vůbec, kdežto Rubínek ano. Tak proč toho jen nevyužíval? Frustrovaně si povzdychl a hodil očkem po Lorenzovi, jemuž Herrea svěřila záludný úkol. Povědět o Rubínkovi všechno, co věděl. Rudý lišáček se nervózně schoulil do klubíčka. Co o něm jen jeho kamarád poví? Jaké činy jen Rubínek udělal, aby ho kdokoli – potažmo paní Ambleerského lesa – mohl opěvovat a oslavovat? Nic takového Lorenzo říci o Rubínkovi nemohl, neboť Rubínek nebyl žádný udatný rytíř! Přesto si však celým srdcem přál, aby na Herreu Lorenzova slova zapůsobila. 'Prosím, příteli, řekni o mně něco hezkého.' V naději pohlédl na mohutného zrzka.

Rudý trpaslík si byl naprosto jistý, že ohnivá paní Herrea ho vyžene ze svého panství, jen co uvidí jeho ustrašený kukuč, ale kupodivu se tak nestalo. Byla si však očividně vědoma své pozice, protože zcela lhostejně udělala krok vpřed, aby vyrovnala vzniklou mezeru mezi nimi, která se prohloubila, když Rubínek naopak o maličko ucouvl. Vážně rád by se předvedl v tom nejlepším světle, předložil jí svůj dlouhý životopis, řekl jí, kolik příšer zahnal do kouta, kolik zakletých lišek osvobodil a kolikrát zlo pozorazil... jenže on nebyl udatným rytířem. Byl vlastně jen obyčejným lišáčkem, a možná ani to ne, neb se bál i vlastního stínu a po všech stránkách byl ukázkovým kandidátem na to, aby mu Ambleerská vůdkyně okamžitě vyprášila kožich a zahnala jej za hranice lesa – a obyčejní lišáci takový přece rozhodně nebyli, protože ne každý byl tak ustrašený a zakřiknutý. I přesto všechno však jejich setkání probíhalo v poklidnější atmosféře, než Rubínek čekal, třebaže to bylo tím, že se do jejich neexistující konverzace vložila Setia.
Vděčně na ni pohlédl a neodolal drobnějšímu úsměvu, jež rozzářil jeho ustrašenou tvář. Rudá lištička to vystihla naprosto skvěle a Rubínek by ji hnedle prohlásil za svoji tiskovou mluvčí, kdyby jen opět našel svůj ztracený hlas. Takhle však jen mohl souhlasně pokynout hlavou směrem k Herree, aby jí dal najevo, že se Setiinými slovy plně souhlasí a taky že skutečně nebude dělat problémy, a pak se jen mohl modlit ke všem bohům saeronským, aby vyslyšeli jeho prosby a nezakusil ohnivý hněv Herreyin.
A zdálo se, že i sám Lorenzo odsud neodejde jako zpráskaný pes a s otisky zubů vedoucí lišky na zadku, nýbrž se stane hrdým a nepostradatelným článkem skupiny. Rubínek sice ještě verdikt Paní Ohnivé neznal, ale zdálo se mu, že by byla hloupá, kdyby neocenila, s jakou lehkostí spřádal Lorenzo jednotlivá slova a jak pěkně jí odvyprávěl celou svoji cestu do Ambleerského lesa, cestu k uvědomění si, že tu chce skutečně prožít zbytek svého života. Nezabředával sice zbytečně do podrobností – například se nepochlubil, jak s rudým trpaslíkem zahnali amaronské šakaly! –, ale vyznívalo to tak, že má členství v Ambleerské skupině v kapse. Minimálně mohl-li si rudý trpaslík dovolit soudit. Až do poslední vteřinky nervózně těkal očima mezi svým přítelem a ohnivačkou, neb se bál jejího rozhodnutí. Kapičky potu mu stékaly po čele, když vtu... 'Jsem hrdý Ambleeřan!' Ozvěna jeho vnitřního hlasu ho úplně pohltila. Zvládl to! Kdeže jen on, zvládl to i Lorenzo! Oba se dostali až do země, která se poslední dobou zdála být jen smyšlená, jak dlouho do ní putovali, a nyní byl konečně jejich život úplný. Kdoví, co přinesou zítřky, avšak Rubínek konečně chápal, že Ambleerský les je pro něj přece jen to pravé ořechové. Měl tu Setii i Lorenza. Své dva přátelé na život a na smrt.
A pak tu byla také Herrea, jíž se ovšem trochu bál, a šedý podivín, který ji doprovázel na její cestě za podivnou tříčlennou skupinkou lišek a na kterého teď Rubínek zíral. Šedý se nikterak neprojevoval a Rubínka zasáhl šíp poznání. Působil i on sám takhle na ostatní? Jako neexistující entita? Onoho lišáka by totiž prve vážně téměř přehlédl. Očima opět vyhledal Setii a usmál se na ni. 'Slibuju, že už nikdy neuteču, rudá lištičko.'

Když poprvé vyřkl to slovo a jeho překvapená mysl mu dopřála uvědomění, že to skutečně pravil nahlas, že to doopravdy nebyla jen ozvěna jeho vnitřního já, již mohl slyšet jen a pouze on sám, bylo to, jako kdyby se zakousl do kyselého jablka. Jablko bylo šťavnaté a dobré teprve, když přišel jeho čas. Když dozrálo. A přesně tak to bylo s řečí Rubínka – nyní byla nejistá, jeho hlas se třásl a paměť jen stěží dolovala slova, která měl zakořeněná kdesi hluboko ve své mysli, neb nebyl němým a mluvit skutečně uměl, avšak jednou jeho hlas dozraje. Jako to jablko.
Tak nějak očekával, že bude muset křísit z mdlob alespoň Lorenza, vzhledem k tomu, že ten rudého trpaslíka neslyšel hovořit ještě ani jednou v životě a po celou dobu jejich dlouhé cesty musel naslouchat jen vlastnímu hlasu, když se sám se sebou vedl rozmanité monology (snad aby si sám příliš nepřivykl na ono tíživé ticho); avšak ani on, ani Setia se nezdáli být natolik překvapení. Skoro více byl překvapený sám Rubínek, neb prolomit po tak dlouhé době tu šílenou bariéru ticha, jež ho obepínala jako nějaké mříže vězení, bylo jako přeplavat oceán, který byl nekonečný. Nebo třeba jako vidět na vlastní oči každičký strom na světě či slyšet serenádu všech ptáčků štěbetáčků na planetě Zemi. Svalstvo mu ztuhlo, dech se zadrhl, přesto cítil, jak se od špiček uší až po tlapy s drsnými polštářky, rozedranými takřka nekonečným cestováním o jedného cípu saeronského ke druhému, rozlévá blažený pocit. Nedovedl by ho popsat, ani kdyby byl tím nejlepším řečníkem na světě. Bylo to jako okusit kousek z neznáma a mít srdce sevřené touhou odhrnout závoj tajemství před sebou a nakouknout skrz něj, co ho čeká na opačném konci. Zároveň cítil hrdlem stoupající děs. Nebylo to snadné, vyrovnat se se svými démony, jakými pro něj ticho zajisté bylo. Nebo spíše; jakými pro něj bylo prolomit ticho a promluvit.
Zdálo se však, že své nově nabité zkušenosti hnedle využije, neboť se za stromovými strážci v Ambleerském lese zjevila hubená liška, jediný pohled na niž rudého trpaslíka ujistil, s kým má tu čest. Bohyně to sice nebyla, ale jistě by jí mohla snadno konkurovat. Autorita vyzařovala z každého pomerančově oranžového chlupu a nesla se jako pravá dáma. Slavná Herrea, vládkyně ohně a země zaslíbené. Musela to být ona. Na vlastní oči ji sice jaktěživ Rubínek neviděl, ale slyšel o ní již tolik! I přesto, že ji prakticky poznal dřív, než ji poprvé – nyní – viděl, pozoroval ji ustrašenýma očima. A to se vážně snažil nepůsobit jako malé pískle, co se bojí i vlastního stínu, ale jako někdo, kdo si zaslouží být členem Ambleerské skupiny a chce dát najevo, že se jeho vedoucí nebojí, nýbrž ji respektuje. Což o to, on ji respektoval, ale asi nebylo zrovna slušné na ni takhle tupě a ustrašeně zírat. Herrea nicméně nechodila okolo horké kaše, což Rubínkovi značně ulehčilo situaci, neb nemusel zdlouhavě přemýšlet, co jen podnikne. Když se na něj však upřely hluboké oči lišky a její otázka visela ve vzduchu, všechna slova se najednou rozprskla a odplula kamsi do vesmíru. Jedna věc bylo hovořit před starými přáteli, ale jakpak jen měl vytvořit byť jen jednu srozimitelnou větu před ohnivou vládkyní? Nasucho polkl a chtě nechtě, udělal krok vzad. 'Mocná Herreo, mé jméno je Alarius – ano, už znám své jméno a znají ho i jiní. Rád bych se dostal do vaší přízně a stal se členem vaší krásné skupiny...' Přesně ta slova se formulovala v jeho hrdle, avšak zůstala jen v jeho myšlenkách. Nedokázal to. Ještě nebyl připraven stát se řečníkem na potkání.

Rudý trpaslík stál přikrčeně mezi dvěma vysokými liškami – ač říct to o Setii bylo trošku vtipné, vzhledem k tomu, že zrovna čahoun nebyla; navzdory tomu byla však stále vyšší než Rubínek – a nedůvěřivě těkal očima ze svalnatého lišáka s hustou zrzavobílou srstí, jež byla kdysi jen čistě zrzavá, a na drobnější rezavou lišku, s odstínem srsti kapičku podobným té jeho. Setia ovšem byla rozhodně lépe vybavená na zimu, protože měla mnohem více tuku a taktéž, a to hlavně, byla její srst samotná o dost hustější. To však nebylo to, co zrovna teď Rubínka trápilo, protože naštěstí bylo hezky teplo. Vrásky na tváři mu přidělával leda tak fakt, že atmosféra mezi členkou Ambleerské skupiny a horoucím kandidátem na člena tohoto věhlasného společenství, z něhož předtím rudý lišáček utekl, jako kdyby to snad bylo míst z nějakého hororu, se opět dala krájet. Na obou dvou bylo vidět, že mají na jazyku tak bambilion ostrých slůvek, jimiž by rádi poškádlili toho druhého, a dokonce se jim občas na zátylku zježila srst či se špičáky jemně vysunuly z tlamy. Zdaleka to však nevypadalo tak hrozivě, jako když Rubínek sledoval zdivočelé příšery na pláni Amaronské, jak za doprovodu válečné melodie postupují vpřed a v očích mají vepsané, že neznají slitování a přišli si pro pomstu. Ať se Rubínkovi nelíbilo sebevíc, že se dva jeho přátelé vraždili pohledy, musel ale objektivně usoudit, že oproti krvežíznivým šakalům se oba dva chovali jako milí ochočení beránci.
Občas se rudý trpaslík přistihl, že zdaleka nekouká jen na své přátelé, nýbrž že se občas zahleděl kamsi do dáli a pozoroval linie stromů, či měděnýma očima brázdil blankytně modrou oblohu. Jeho roztříštěná mysl nedovedla zůstat soustředěná na jednu věc dlouho, obzvláště, když po chvíli začaly být ty nevyřčené výhružky a ježení srsti mezi Lorenzem a Setií poněkud nudné a jednotvárné. Cožpak nemohli být trošku originální? Třeba že by jim z očí začaly sršet blesky? To by to byla přece jen alespoň podívaná! Alespoň však mohl Rubínek mít výmluvu, proč se ztratit ve svých myšlenkách a tupě zírat na nebesa před sebou. Soudě dle jejich nádherné modré a barevných proužků, které se vystavovaly na obdiv s příchodem časného jitra, to vypadalo na překrásný malebný den, skoro jako z nějaké pohádky. Rubínek sice pohádku naposledy slyšel tak dávno, že to už bylo, jako by nikdy žádnou neslyšel (protože to už přece byl velký kluk a liščetem byl tak před celým stoletím!), avšak dovedl si představit, jak asi vypadá taková úžasná a skvělá pohádka, jež je naprostým balzámem na duši. A přesně takhle na něj působil tenhle začínající den. Sluníčko svítalo a probíjelo si svoji cestu na oblohu, na niž už všechny hvězdy dohořely a měsíc šel opět na kutě. A že stejně měl Rubínek raději jitro! Nebo snad... i noc a měsíc a hvězdy byly kouzelné. A jéje, to bylo dilema! Ještě štěstí, že Rubínek byl brzy ze svého filozofování vyrušen...
Došlo totiž na lámání chleba a jeho finální rozhodnutí, zda zasvětí Ambleerskému lesu celý svůj nadcházející život, nebo se raději stáhne do ústraní. A ač to se svým rozhodnutím pěkně protahoval, nakonec se přece jen rozhodl – a že očividně udělal správně, protože Setia za jeho rozhodnutí byla, aspoň se zdálo, ráda, a taktéž ho i pěkně pochválila. Kdyby byl Rubínek kocour, jistě by začal spokojeně příst, takhle se jen mírně, opravdu nepatrně, zazubil. Horší to však bylo s tím, že, jak mu i rudá lištička prozradila, musel obstát i před Herreou, udatnou vládkyní zdejšího lesa, již sama pověst předcházela. Rubínek polkl obrovský knedlík, jenž mu najednou svíral hrdlo – jak jen měl něco takového zvládnout? Ohnivou vládkyni jaktěživ neviděl, ale dovedl si představit, že stát před ní a vysvětlovat jí svým repertoárem prazvláštních zvuků a ještě zvláštnějších gest, že by se moc rád stal hrdým členem Ambleerským, bude pěkný oříšek. Možná taky dva či tři. Na druhou stranu, zvládl si popovídat s bohyní krásy a šarmu, která mu zajistila nový kabátek s krásnými bílými ornamenty, co by nezvládl rozhovor s Herreou? A přesně v tom byl ten kámen úrazu – on si tehda popovídal s bohyní. Zázračně se mu navrátil hlas, který zněl sice tak cize, avšak zároveň kdesi uvnitř svého nitra cítil, že mu patří. Zastříhal ušima. Že by jej opět zkusil nalézt? Slova se mu hrnula do krku. „D-ě-k-u-j-u.“ Hlásek tenký jako nitka jako zázrakem zformuloval jedno prosté slovo. Vysoký hlas se třásl, jednotlivá písmenka skládal rudý trpaslík, jako kdyby snad namísto mluvy dělal nějakou lopotnou práci, ale byl to hlas, který byl jedinečný. Byl jeho. A propůjčil lišáčkovi schopnost uplést slovo, jež si Lorenzo a Setia, jeho parťáci na život a na smrt, zasloužili slyšet již dávno.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

Při oné otázce, která se mohla na první pohled zdát krapet nezdvořilá, tázavě naklonil hlavu na stranu a čekal, až to Setia Lorenzovi objasní – jestlipak ho hodlá vodit za nos? Ač co by z toho měla! Navíc Rubínkovi by ani nevadilo, kdyby to byla jeho máti, však měl Setiu rád. Rudá lištička však všechno uvedla na pravou míru a Rubínek to opatrně dosvědčil rázným přikývnutím hlavy. 'Přesně tak. Jsme jen přátelé.' Přesně to chtěl říct a konečně prolomit tu bariéru ticha, ale nedovedl to. Slova uvízla v krku ještě dříve, než ho stihla polechtat na jazyku a než mohl otevřít tlamu a pěkně všem ukázat, že vážně umí mluvit!
O něco ošemetnější to bylo, když Lorenzo začal vyzvídat, jak Setia zná jméno toho zakrslého trpaslíka se srstí v barvě temných růží. Trochu hloupá otázka, zdálo se, že? Rudý lišáček si však byl až moc dobře vědom, že přesně takhle otázka musela být pro Lorenza stěžejní, respektive odpověď na ni, neb jeho drobný společník přece nemluvil, no ne? Jako by na to však malý trpaslík zapomněl, už se nadechoval k odpovědi, když v tu to všechno – opět – vysvětlila Setia. 'Přesně tak to bylo.' Rubínek horlivě přikyvoval, jako by se mu to přikyvování najednou šíleně zalíbilo, a trošku smutně pohlédl na Lorenza. Zdálo se, že ten jeho pohled má být pohled téměř omluvný, za to, že celou dobu nechal zrzavobílého lišáka v domnění, že nedovede hovořit. A nejen za tu myšlenku, že je Rubínek němý, jako i za samotný fakt, že chudák Lorenzo mohl po celou dobu jejich cesty vést leda tak dliuhé monology sám se sebou, či občas něco špitl nahlas, ale bylo to, jako by opět rozmlouval jen se svým vnitřním já. Pravda, Rubínka to vážně mrzelo, ale co měl nadělat? Naposledy když promluvil, jeho vysoký hlas zněl tak cize! Jako by ho někomu ukradl a nikdy mu vůbec nepatřil. O to těžší a nemožnější se to zdálo, začít spřádat nitky slov do srozumitelných formací, tak, jak to už dávno nedělal – jeho repertoár byl omezen na pár skřeků a nějakou tu gestikulaci, čehož si jistě všichni v jeho okolí byli vědomi.
Setia se sice zdála být jako moudrá liška, ale očividně přece jen nespokla tolik moudrosti, jak se mohlo zdát na první pohled. Či to snad jen bylo tím, že se Rubínek choval jako nevyzpytatelná bouře, která se pomalu blížila nad vaši hlavu, ale nebylo ani zdaleka jasné, kdy přesně udeří? Jednou se zdál být klidný, podruhé něco vyštěkl a potřetí horlivě gestikuloval směrem k srdci lesa, aniž by bylo pořádně znát, zda ho tam něco jen zaujalo a chtěl se to vydat prozkoumat, či právě viděl ducha. Ještě štěstí, že měli po svém boku Lorenza, který opět vzal situaci do svých tlapek a všechno to pěkně vyřešil! Rubínek po něm ovšem nejdříve loupl očima, jako by se ho mlčky ptal, jestli myslí vážně, že ho bude zkoušet z mávání ocasem, a následně se poslušně posadil do trávy a mechu. Zabušit ocasem jednou, či dvakrát... to nemohlo být tak složité! Ještě štěstí, že si pro něj Lorenzo nepřipravil nějaký záludnější úkol, jako například něco zatančit, protože na to ho až moc bolely tlapky. Jenže stejně, jak jen měl odpovědět? Měl tu minimálně dva svědky, jež viděl na vlastní oči, a k tomu pár v dáli na housličky hrajících cvrčků... a snad i pár mravenců v podrostu. Nemohl tedy nakonec jen tak změnit svůj názor! Na hrudi pocítil tíhu toho okamžiku, tu zodpovědnost onoho rozhodnutí. Jako by ho někdo svíral v obrovitánských kleštích. Jeho ocas pomalu a nerozhodně klouzal po zemi a smetával na stranu hlínu a prach. Ozvalo se jedno tlumené bouchnutí, jak ocas narazil do země, a následně Rubínek strnul v pohybu. Chtěl skutečně v Ambleeru zůstat? Ani však nečekal na odpověď svého vlastního nitra na tuto nevyřčenou otázku. Srdce sevřené euforií bylo odpovědí samo. Druhé zabušení.

Ještě stále v něm doutnaly uhlíky dotčení. Byl jako malé liščí dítě, kterému se podobal nejen svým drobným vzrůstem, ale i chováním. Nálady stříhal rychleji, než se jitro měnilo s večerem a večer zase s jitrem, a ani on sám si leckdy nebyl jistý, zda celé jeho srdce zalije euforická radost, či spíše začne popotahovat a fňukat, ať už nad čímkoli. Nyní však bylo očividné, že se cíti uraženě. Tváře mu rudě žhnuly a měl je mírně nafouklé, jako nějaký křeček – ale používejme toto přirovnání opatrně, ať chudáka malého červeného trpaslíka nerozhněváme ještě více! Pořádně se však už ani nezlobil na to, že Setia vyzradila jeho pečlivě střežené tajemství (jak by se vlastně mohl zlobit, když on sám na tohle tajemství div nezapomněl, jak mu bylo i jeho vlastní jméno cizí, a rudá lištička mu ho jen velkoryse připomněla), avšak se mu nelíbilo, že ke svému vlastnímu jménu vlastně nemá žádný vztah. Jistě, moc by si neužíval, kdyby pokaždé, co by své jméno zaslechl, musel strnout hrůzou a začít okolo sebe prskat nad tím, jak příšerně to jméno zní a jak hloupý matčin nápad to byl, pojmenovat svého potomka zrovna takhle, ale ani fakt, že jeho vlastní jméno znělo na jeho jazyce cize ho příliš neutěšoval. Bylo to jako slyšet šepotání neznáma někde ve vesmíru.
Hledání vlastního já, hledání toho, čemu zasvětil celý svůj život, však nemělo jen ty stinné stránky, během níž se cítil ještě více ztracený, protože si víc a víc uvědomoval, že nemůže znát sám sebe, když nezná ani vlastní jméno. Situace mezi Lorenzem a Setií by se totiž už nedala krájet, ba to skoro vypadalo, že ti dva vyhlásili příměří, aby se pobavili na téma jména. Stále nepůsobili jako dva staří přátelé, ale Rubínek se, pokud mohl soudit, už neobával, že by se do sebe zakousli. Jaká to úleva! Při tomto uvědomění z něj spadl imaginární balvan. Nerad by, aby se tady poštěkali, až příliš by mu to připomnělo události na pláni amaronské; chrčení zdvivočelých psisek, jejich nenávistivé, krví podlité oči a ostré lesknoucí se zuby vyčuhující z páchnoucích tlam... Brr!
On; a Setiin syn? Při Lorenzových slovech zvědavě střihl ušima. Takhle hypotéza, jež byla s takovým přesvědčením vypuštěna z tlamy zrzavobílého obra, vlastně nezněla až tak fantaskně. Pravda byla taková, že rudý trpaslík a Setia se tak dlouho hledali, až se našli. S netypickou rudou srstí ještě více dávalo smysl, že by spolu mohli být co dočinění, a co teprve, když jeden pohlédl na jejich vzrůst! Rubínek sice stále spolehlivě vyhrával v tom, kdo je hubenější a mrňavější, ale Setia mu dobře konkurovala. Ovšem i přesto, že by se skutečně mohlo jednomu zdát – Lorenzo toho ostatně byl živoucím důkazem –, že před ním stojí zkušená matka a její mládě, nebylo tomu tak. Rubínek měl sice svoji historii trošku zamlženou a pochroumanou, ale rozhodně nezapomněl, jak vypadá jeho matka. A tohle rozhodně nebyla ona.
Po Setiiných slovech poněkud znejistěl. Ne snad, že by pravda ležela někde úplně jinde, a on by ji nechtěl zklamat tím, že ve skutečnosti za ní nepřišel – původně sice jen dělal doprovod Lorenza, avšak když si vzpomněl na rudou lištičku, byl jeho důvod spěchat do Ambleerského lesa ještě větší. Jenže... opět tu visela ve vzduchu ta otázka, na niž se Rubínek snažil si tak dlouho odpovědět, a najednou se přistihl, jak jeho nohy ztěžkly, a přitom cítil, jak by nejraději rychle jako šíp utekl z tohoto inferna v podobě až přílišného množství cizích lišek, jejichž pachy se vznášely nad lesem. Ne! vyštěkl a rázně zakroutil hlavou.
Ach, Alarie, ozvalo se z jiného zákoutí jeho mysli. Možná vás napadá, že v jeho vlastním světě žily i imaginární lišky. Ale kdepak! Tohle byl vnitřní hlas, který měl uvnitř sebe každý a s nímž hovořil, kdykoli si potřeboval připravit, co řekne někomu druhému. Rubínek však něco takového nikdy nepotřeboval, vzhledem k tomu, že nikdy toho moc nenamluvil, ale občas bylo pěkné si s někým popovídat – i přesto, že vnitřní hlas dělal z každého tak trochu blázna. Ty víš, že je Ti Ambleerský les souzený. Kouzelné místo, nemyslíš? Lorenzo by jistě pravil, že až enigmatické... ale pšt! Tohle je tvá volba, ne Lorenzova. A ty víš, že přímo prahneš po tom, tu zůstat. Slyšíš to volání? To třepotání ve svém srdci? To, které Ti říká, abys tu zůstal? Buď silný, Alarie. Poslední špitnutí a oči rudého trpaslíka se jemně rozzářily. Odhodlaně zdvihl tlapku dopředu. 'Nehledám domov, rudá lištičko. Já už ho našel.' A pohybem hlavy směrem do srdce lesa rudé lištičce naznačil, že Ambleerský les je přesně to, po čem celou dobu pátral.

Cosi v Rubínkově duši varovně žhnulo – a ne snad, že by se z nenadání stal vládcem ohnivého elementu, který si nyní vydobýval svoji cestu na povrch –, to jen podivně palčivý pocit svíral jeho duši. Věděl, že ačkoli mlčky stál poblíž dvou svých přátel (které tak ve své hlavě označoval i přes to, jak křehké pouto s nimi měl, protože to přece byl Rubínek, a ten nikdy moc nechápal, jak správně vyzrát na vztahy!), necítil se tu úplně patřičně a vítán. Diskuze mezi Lorenzem a Setií byla konec konců jejich osobní záležitost, jakýsi společný okamžik intimity, jenž Rubínek svojí přítomností, jakkoli byl drobný a malý (jeden s trochu horším zrakem a ignorací vůči okolí by jej div nepřehlédl) narušoval. I ze svého zkresleného pohledu, kdy pořádně netušil, o čem ti dva hovoří, si však troufal soudit, že to nebude až tak vážné. Ne až tak, ale rozhodně to nebyla nějaká malichernost. Setia se svýma pronikavýma zlatýma očima nedívala na Zrzka s něhou a radostí, a ani sám zrzavobílý lišák nevypadal, že by nejraději samým nadšením umačkal zrzavou lištičku k smrti, ale nic díkybohu nenasvědčovalo tomu, že by si skutečně měli skočit po krku. I přesto se však Rubínek nedovedl úplně zbavit toho hlodavého pocitu a mírně vystrašeně ty dva pozoroval, jak si vyměňují jednotlivá slova a očividně se z nich snaží spřádat co nejlepší argumenty. Ve výsledku toho však oba moc neprohodili a ta hrstka slov nebyla protkaná peprnými nadávkami – bylo to snad dobré znamení? Malý lišáček v to musel jen doufat.
A nejen, že musel doufat v to, že se situace mezi dvěma dospěláky nevyhrotí. Též musel ocenit kouzlo tohoto momentu, protože jinak by byl naprostý barbar; i přesto, že atmosféra mezi dvěma liškami houstla a dala by se krájet, příroda si z toho moc nedělala. Kdepak, že by v dáli zahřměla bouřka či několik blesků ustavičně ťalo zamračenou oblohu jako zlaté dýky! Dokonce i ostrý fičák ustal a byla tu klidná a teplá noc, která se už ani trošku nepodobala mrazivým nocím během posledního ročního období roku. Jak byl Rubínek rád, že už zima nevystrkovala své růžky a dokonce se blížilo parné léto. Rubínek sice nebyl zkušeným meteorologem, ale po období rozkvětu a probouzení přírody přece vždy slunce rozpálí zemi až do běla, no ne? Pravda, na to se už tak netěšil, ale pořád dobře, že už nebude muset drkotat zuby a představovat si jemné paprsky slunce, jak mu cuchají srst, aby se alespoň pomyslně zahřál!
Z dumání ho však vytrhlo až bolestivě známé slovo, které přitom znělo tak cize... a kdyby se ho pokoušel vyslovit nahlas, jistě by i jeho jazyk souhlasil s jeho myslí, že mu to vážně nejde tak lehko říct! Jeho vlastní jméno. Snad každý tvor měl jméno. Zrzavobílý lišák měl vlastní jméno, rudá lištička jakbysmet. I sama vládkyně Ambleerského lese, i sám tenhle les, který rozhodně nebyl tak živý jako sám Rubínek, protože si pohublý lišáček rozhodně nevšiml, že by tu stromy mluvily (pravda, Rubínek taky nemluvil) a chodily sem a tam. A i přesto měl jméno, a Rubínek? Ten měl namísto jména rozmazanou vzpomínku. Popotáhl při náhlém sevření srdce nostalgií a trochu dotčeně loupl po Setii očima, jako by snad prozradila to největší tajemství. Konec konců, ono to tajemství bylo, a jaké! Se směsicí jakési úlevy, že už Lorenzo ví, jak by měl skutečně tohoto malého zakřiknutého trpaslíka oslovovat, a dotčením, že si Setia dovolila vykřičet znění jeho jména do světa, se otočil na Lorenza a tázavě povytáhl obočí. Byl zvědav, co na to řekne, však chudák po celou dobu jejich zdlouhavé cesty musel vymýšlet složité vzorce, aby se dopracoval k tomu, jak malému lišáčkovi říkat. Zněl krapet překvapeně, ale hned se dal do vyprávění o tom, jak se zrodilo mezi ním a Rubínkem přátelství křehčí než porcelán; to snad aby uspokojil zvědavost drobné lištičky, která se na Rubínka ptala. Sám Rubínek Lorenzova slova zhodnotil menším pokynutím hlavy. 'Taky tě mám rád, Lorenzo,' zastříhal ušima a pohlédl na Setiu. 'A rád bych tu zůstal.' Jeho přání však zůstalo uvězněno ve světě ticha.

V obklopení svých dvou chův – o hlavu většího zrzavobílého cestovatele a drobné prozíravé lišky – se cítil, jako by se navrátil domů. Do domova, který vlastně nikdy neměl, byť si to jako mládě možná namlouval. Byl to naivní pohled nezkušeného liščete, či snad jen touha, která za něj tehda myslela? Nevěděl, a ani se nyní příliš nechtěl poddávat sentimentalitě. Toužil se zkrátka jen nabažit faktu, že i přesto, že se mu ježily chlupy na zádech při vdechování všech těch rozličných pachů, necítil ve svém nitru narůstající paniku. Jistě, že občas zaškubal nějakým svalem v marné snaze přinutit tlapky, aby se rozutekly pryč z revíru liščí skupiny, avšak i tak dovedl svůj strach ovládat a nenechat ho, aby mu přerostl až přes hlavu. Na své poměry byl až ledově klidný a dokonce se přistihl, jak v duchu div neskládá ódy na to, jak krásně jejich cesta dopadla a jak je úžasné, že teď jsou v Ambleerském lese! Vždy to však byla jen chvilková euforie, po níž následovalo hořké uvědomění, že se přece jen nachází na místě, kam by až donedávna dobrovolně nestrčil ani drápek, natož čumák a pak tam nakoukl celý a následně napochodoval přímo do srdce lesa. Pro Rubínka z minulosti to byla naprosto nemyslitelná představa a i nyní se to zdálo být přitažené za chlupy... a přesto se to dělo, jako by se monstra z nočních můr stala skutečností a všechny fóbie rudého lišáčka se zhmotnily. Nebo se snad jen ocitl uprostřed skutečného snu, v němž mohl konečně vědět, že někam patří? Zas a znovu na něco neznal odpověď.
Nemohl však skrýt svoji nervozitu z houstnoucí atmosféry, jež panovala mezi Lorenzem a Setií. Očividně měli spoustu věcí na srdci a možná, jen možná, by se měl Rubínek vzdálit a nechat je si v poklidu pohovořit... ale cožpak to pro něj u tak nebyla velká oběť, že nakráčel přímo do Ambleerského lesa? Kdepak, že by se vzdálil od jediných lišek, které ho na světě chápaly. Proto ho ani nenapadlo hnout se byť jen o píď, jen se občas jeho drobné tělo zachvělo – večerní obloha byla sice malebná, barevná tak, jako by se na ní vyřádil nějaký šílený umělec, protože svítila jasnou červenou a oranžovou a růžovou, avšak prudký vítr nepříjemně cuchal srst. Do jisté míry mu však pobíhal mráz po zádech i při představě, že by se Setia zakousla do Lorenzova huňatého kožichu, neb to tak v pár chvílích skutečně vypadalo. Zrzek se však brzy oddal svému filozofování a snažil se rudou lištičku přesvědčit, že si zaslouží druhou šanci. A Rubínek? Ten si jistě druhou šanci taky zaskoužil! Naposledy jen přičichl k té směsici liščích pachů, které obklopovaly Ambleerský les, a už pelášil pryč, jen se za jeho oháňkou zaprášilo. Nyní tu stál jako socha – trochu rozbitá a nervózní socha – a neplánoval frnknout pryč dřív, než přesvědčí onen bájný les, že si zaslouží být dalším lišákem Ambleerským. Konečně cítil, že má svůj osud ve svých tlapkách. S rozpustilým úsměvem pohlédl na Lorenza a krapet nedůvěřivě na Setiu – snad ji lišákova slova obměkčí a vážně Rubínkova přítele nezakousne!


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12


U Ž I V A T E L