Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3   další »

Chvíli před očima viděla jsem víry barev, točily se, vsakovaly se do sebe a zas se rozdělovaly. Až když barvy z jejího zorného pole zmizely a ona pořádně zaostřila na okolí kolem sebe, došlo jí, že už se nenacházela v nekonečných travinách. Všude ležel sníh, bílý, studený sníh, který ale jí úlevou spíš hřál. Nebe už nebylo věčně ve východu (nebo v západu?), bylo tmavé, byla tma, večer. Cítila tu klasickou Saeronskou atmosféru, která se nesla všude kolem. Žila. Bohové se nad ní snad slitovali a poslali ji zpět mezi živé. Jaká úleva ji zahltila, každou buňku jejího těla. A možná dojde i na pomstu... Však prvně se rozhlédla. Tím křivým kruhem za ní musela projít zpět do Saeronu. Trochu se od něj vzdálila, než by jí stačil vcucnout zpět nebo tak něco. Jenže jak už zjistila, bylo jedno, zda se nacházela u nějakého kouzelného kruhu nebo kdekoli jinde. Až bude posmrtný život chtít, najde si ji všude. Rozešla se pryč.

>> vysočina - východ (přes tichý svět)

Běžela, běžela, běžela. Jenže ať zrychlila či zpomalila, jakoby se ani o píť portálu nepřiblížila. Takže vlastně jakoby tu byl a zároveň nebyl. Zase halucinace! „Jsem pitomá!“ zavrčela si pro sebe. Jak se mohla nachytat? Ani by jindy o sobě neřekla takovou věc. Ale jako by ta samourážka tuto mrtvou zemi probudila. Zvedl se na chvíli silnější vítr, který mířil přímo k portálu a táhl ji k němu. „Co-,“ zarazila se, ale už se ani větru nebránila a mířila přímo k portálu, který se už protentokrát začal... přibližovat? Nadechla se a co nejrychleji se rozběhla, nehleděla na následky, na nic, pozorovala jen tu svítivou kouli, která se blížila a blížila víc a víc. Vnořila se do víry barev a chvíli neviděla vůbec nic.

>> Azraelův kruh

Rozhodla se, že radši nebude spát. Nejen, že jí toto místo dohánělo hrůzu i za bdění, už se atmosféra tohodle místa promítala i do jejích snů. A jaký to mohl být pro jednoho pocit, že tu nemohl ani spát, když tu nebylo cokoli jiného možné dělat? Možná si měla lehnout a čekat na... něco. Těžko říct, na co. Třeba měla na něco čekat. Něco brzy přijít muselo. Až teď jí udeřila do očí ta obří svítivá koule. Byla tu ještě před chvílí? Uhm kdo ví. Byla vůbec skutečná? Mohla to být další halucinace stejně jako ty dvě přízračné postavy předtím. A jak, že tomu ostatní říkali? P-p-ppp-portál! Ano! To musel být portál! Ta myšlenka ji ihned zvedla na tlapy. Přece jen se tu něco začalo dít a ten portál ji určitě dostane tam, kam vlastně měla doopravdy jít. Rozběhla se k němu, aniž by jakkoli zaváhala. To víte, už zoufalost.

Prosím hvězdičku do síly a děkuji za možnost zapojit se aspoň na chvíli :D

Nakonec usnula. Fakt. Usnula. Jenže to spaní nebylo nic příjemného. Prvně byla jen tma. Pak se ocitla zpátky v jeskyni. V té, pod dunami. Vedle ní její vražedkyně, před nimi obří červ. Ale tentokrát nemlátil hlavou do stěny písku. Bylo jen ticho. Tudiž se skoro až lekla, když se červ začal smát na celé kolo, dunivým, dost hrubým smíchem. Aika otočila hlavu vedle sebe. Druhá liška tam nestála. Byla tu najednou...sama. Je příjemné být mrtvá? promluvil v záchvatu smíchu, otočil k ní hlavu. Je příjemné být mrtvá? zopakoval. Aika vybuchla a skočila po něm, když v tom se vše otřáslo, strop se uvolnil a celou ji zavalil. Tma. S trhnutím se probudila a v milisekundě zas stála na tlapách, zuby vyceněné. Ne, není příjemné být mrtvá, není! Ať už to skončí! To nekonečné prázdno, to...nic! Přece tady nemůžu strávit...navěkyy! řvala hlasitě, do všech stran. Tohle není smrt, nemůžu být DOOPRAVDY mrtvá! Tohle je určitě jen hrozná noční můůra!" zavyla podrážděně. Jenže komu se mohla zdát noční můra v noční můře...

Nekonečné. Bylo to zdánlivě nekonečné. Jakou dobu se jen převalovala, neschopná ani usnout. Koukla na nebe. Ani skvrna se na něm nezměnila. Jako kdyby se ocitla v obrazu. Nezmění se, dokud by ho nepoškodil někdo...zvenčí. Zvenčí. Prosím! Aspoň by tu byla nějaká zábava. Nebo bych prostě neblbla z toho, jak tu vše bylo naprosto stejné. Jediná čárka jinak by jí udělala nadměrnou radost. Což způsoboval samozřejmě jen fakt, že už tu doslova šílela. Ušklíbla se, ale úšklebek hned stáhla zpátky. Ještě chvíli, pomyslela si. Jak dlouho to chtěla držet? Naposled se rozhlédla. Ty sochy už se nikde nenacházely. Rozplynuly se. V té mírné mlze, co proplouvala trávou. Brr. Dobře. Položila si hlavu na přední tlapy a pokusila se ještě naposled usnout.

Jak dlouho už tu chodila? Jak dlouho už tu vůbec byla? Hodiny, dny, týdny, měsíce? Těžko říct. Obloha se ani trochu nezměnila. Pořád zatažená, pořád vypadala, jakoby mělo svítat, jenže se nikdy nestalo. Nenašla jediný znak, jedinou nápovědu, aby se v čase mohla orientovat. Mohla být už klidně krutá zima, mohlo být dokonce už jaro! Jenže to jedno a pořád to stejné tady ji motalo hlavu natolik, že nedokázala ani přemýšlet o takových věcech. Tráva, zatažená obloha, tráva, zatažená obloha. Byla z toho už úplně blbá! Tady se zblázní! Ach, mohl umřít mrtvý? Zavrtěla hlavou a skousla se do jazyka, aby tu na plné kolo nezakřičela. Ne, že by na tom sešlo. Nikdo krom ní se tu nenacházel. Stejně se tu jednou dočista zblázní. Takhle to bude asi jen prodlužovat. Když se tomu bude bránit. Když to nebude pouštět ven. Jednou ji to přemůže a stane se z ní jen příšera bez vůle a myšlenek. A takový byl posmrtný život, lišky a liščata...

Jakoby chodila pořád na jednom místě. Jakoby se vše přibližovalo, ale zároveň se to vzdalovalo. K zvláštní svítivé kouli (portálu) opodál se nepřiblížila ani na píť, byť se snažila klusat, běhat, sprintovat, jít pomalu či prostě cokoli. V dálce zahlédla pár zamlžených postav, ovšem ani k těm se nedokázala přiblížit. Jakoby se furt schovávali za vrstvou tmy a mlhy. „Haloo,“ zavolala na ně, no ani nezareagovaly. Jen tam stály jako sochy a Aika přemýšlela, zda byly v nějakém transu či se jí to jen nezdálo. A pokud měly nějaký trans, skončí tak i Aika sama? Jen jako socha koukající do blba, neschopná v pohybu, navždy v tomto prázdném světě. Posmrtném světě. Otráveně si oddechla. Kéž by po smrti neexistovalo nic. Jednou někomu pomůže a doplatí na to. Pak, proč se chovala tak, jak se chovala, že jo! Na dobrotu na žebrotu toto.

<< písečné duny

Chvíli byla tma. Naposled si pamatovala, že se zakousla do ocasu toho obřího červa, v dunách, na cestě za tajemným duněním, pak teplo a bolest, nakonec už jen tma. Teď cítila, že jí kožíšek čechral mírný větřík (i když spíš trochu silnější) a lechtala jí stébla trávy. Chvíli nemohla otevřít oči, jakoby je měla slepené k sobě. Ne, že by nechtěla, prostě na to neměla dost síly. Celkově se cítila taková oslabená, jenže, nebezpečí číhalo všude. Hlavně na tak oslabené jedince. Musela se probrat! Otevřela zprudka oči, ale párkrát musela zamrkat, protože i když tu panovalo tmavo, pořád to bylo víc světla, než při zavřených očích. Rozhlédla se. Ležela na nějaké louce s dlouhou trávou. Nic jiného se tu nenacházelo, doslova. Jen ta zem a tráva. Bylo zrovna zataženo, brzy přijde den, slunce pomalu vycházelo. Jenže, jak se tu ocitla? Nenacházela se náhodou ještě před chvílí v jeskyni pod písečnými dunami? Nebo jak dlouho tu ležela, než se probudila? V tom jí to docvaklo. Ta větrná liška odehnávala oheň směrem k červovi. Ona stála u červa, kousla ho do ocasu. Teplo a bolest. Oheň ji musel zasáhnout. Musel ji zabít. Ta liška ji vlastně zabila i když asi ne úplně úmyslně. Takže... Aika umřela. Byla po smrti. Sen odcházeli ti, co zemřeli? Představovala si to...jinak. Opatrně se zvedla a pořádně se protáhla, aby probudila i ztuhlé svaly. Dobře, zemřela, ocitla se v posmrtném místě. Ovšem co měla teď dělat? To tu stráví navždy bezcílným blouděním v dlouhé trávě? Oddechla si.
Možná by si poradila s tím problémem sama. Neměla ty lišky zvát s sebou, možná by ještě žila dál. Vždycky si se vším poradila sama, tak proč by nevyřešila i jednoho obřího červa, sama? Od teď vše bude dělat sama. Úplně sama. Nebude nikomu pomáhat, nenechá, aby někdo pomáhal jí. Jen sama. Úplně sama. I když tady se stejně asi nikdo jiný ani nenacházel, tak se její nový plán bude splňovat asi lehce, haha. Vydala se pomalými kroky náhodným směrem a doufala, že najde cokoli, co jí pomůže anebo jí dostane z těch myšlenek, že tu bude jen navždy bloudit. Třeba měla nějaký úkol i tady. Třeba byla nějaká možnost, dostat se zpět mezi živé...

Z toho červova bouchání jí extrémně bolelo v uších. Nikdy by si nemyslela, že něco takového zažije. Rozlehlou chodbu pod písečnými dunami, kde se skrýval obrovský červ a ten najednou začal bouchat do masy písku. A proč vůbec? Chtěl se dostat ven? Jak dlouho tu vůbec žil, než se začal cítit stísněný. Nebo se tu nedávno zjevil jako čáry máry fuk? No, toto byl Saeron, cokoli z toho mohlo být možné. Mimo magickou zemi by se s tím samozřejmě nesetkala. I když, kdo ví. Třeba všude vládla určitá magie. Červ si jich zprve ani nevšiml, až když začala na něj Aika řvát, tak nejspíš sice nerozuměl, co mu říkala, ovšem už si to ládoval k ní. A bylo zanedlouho i jasné, že on byl důvodem těch spálených kamenů. Z huby mu vystřelil ohnivý plamen a ten tu začal spalovat vše okolo. Zavrčela. Možná měla zvolit jinou taktiku. Jenže jakou? Nemohla se tvorovi několikrát většinu než ona sama jen tak zakousnout do krku a hurá, je po něm! To nešlo! Musely ho prostě nějakým způsobem... unavit. Aby nebyl už snad ani schopen vynaložit sílu na vytvoření dalších ohnivých plamenů. Tamari použila svou magii na pokud odklonění či úplné rozfouknutí ohně kolem. Aika se připravila do bojové pozice, pozornost červa kdyžtak upoutat na sebe, protože aby z nich nezbyl prach, chtělo to ten oheň trochu odehnat. Měla sama vůbec nějakou magii? Kdo ví. Proběhla okolo červa, k jeho ocasu a chňapla ho do něj. Tady jsem! říkala mu tím.

A

Aika se proplétala mezi ohořelými kameny, začala se tu rozléhat dost hustá tma. Ani si nevšimla, že jedna z těch dalších dvou lišek šla za ní, radši to prozatím uzavřela s tím, že buď se vážněji zranily při pádu anebo šly tou svou úžasnou mechovou cestou. A Aika nebyla od toho, aby se starala o ostatní. Takže smůůla dámy. Pak až, když se ohlédla za sebe, kromě tmy viděla i jednu z těch lišek. Ušklíbla se a pak pokračovala dál. Kde nechala kamarádku? Když v tom najednou její myšlenky přehlušil ten dunivý zvuk, který se ozýval blíž a blíž. Zrychlila. Musel zjistit, co to způsobovalo. Zničit to. Zastavit to. Na poušti nastane zas klid jak předtím! Nic ji tady nebude otravovat. Chodbička obě lišky zavedla až do obrovského prostoru, kde hlavou do písečné masy narážel jakýsi obří...červ? Asi. No, toto byl protivník větší a hrozivější, než si myslela, ale Aika byla moc sebevědomá a ješitná na to, aby se mu pokusila vyhnout. A hlavně, to tahle potvora způsobila toto všechno. Jejím cílem bylo zničit zdroj. Takže neuteče. Bude bojovat. Hej ty, možná mlátíš hlavou do zdi nad svou hloupostí, ale vyrušil si obyvatelé téhle pouště a těm se to vůbec nelíbí. Jen ukaž, že umíš i něco jiného, než jen dělat kraviny! zahulákala na červa, když vkročila do prostoru a připravila se do bojové pozice. Tohle stvoření před ní rozhodně jen tak neuteče.

B

Nakonec se přece jen vydaly za ní. Že by snad soucit? Či přece jen měly nějakou odvahu? Kdo ví. Šla přímo do středu údolí, dunění se ozývalo skoro přímo pod nimi a písek se sypal víc a víc. Počkat, co? Přímo pod nimi? Než si to stačila pořádně uvědomit a jen se nad tím zamyslet, už padala dolu. Dopadla na tvrdou zem, musela mírně zaúpět. Tohle holt nebyl pád do sametových mráčků, no... Ne, dost. Co nejrychleji dokázala, se zvedla a rozhlédla se. Kdo ví, co by na ni zde mohlo vyskočit. Nacházela se v nějaké podzemní chodbě, s dvěmi cestami před ní. Chodba pod pouští? S tím se nikdy nesetkala. Bylo to vůbec možné? Těžko říct. Spíš se teď zaměřila na ty dvě cesty. Jedna ba porostlá mechem (co?), na druhé ležely jen ohořelé kameny. Vydala se cestou s kameny. A pročpak, když ta s mechem vypadala tak příjemněji? Buď toto byla past a cesta mechem by byla její zkáza anebo touto kamenitou cestou narazí na zdroj těchto velice nepříjemných problémů a dostane možnost to zničit (či umře, jen ona se smrti nebála!). Taky mohly obě cesty vést na stejné místo, jen je to mělo rozhodit a zatím by je něco sežralo. Jeden nikdy nevěděl... a co se dělo s jejími "společnicemi", to nějak nehodlala vnímat.

A

Chvíli stála a čekala. Dunění utichlo. No jo, asi nějaká klasická abnormalita na poušti, kdo ví. Teda ne, že by tohle někdy zažívala každodenně, ale... toto byl Saeron, tady mohlo být možné úplně všechno. Ale jak jí vzápětí došlo, toto bylo jen ticho před bouří. Dunění se vrátilo v plné síle (asi odpočinuté) a mnohem blíž. Podzvedla nad tím obočí a trochu výhružně vycenila zuby, i když proti tomu, proti čemu stály, nějaké cenění zubů stejně nepomůže. Nevěděla, zda si toho jedna z těch dvou lišek všimla, ale musela trochu i vykulit oči, když se přímo pod ní písek začal vlnit. K tomu to příliš lechtalo, hihi. Zavrtěla hlavou a rozhlédla se. Nebyla srab. Pokud si z ní (nich) dělala poušť šoufky, Aika tomu brzy utne. Jenže stát proti přírodě nebylo jen tak, že jo. Avšak třeba šlo jen o nějakou blbost... i tak se to rozhodla jít prozkoumat... najít něco v okolí, nějakou indicii nebo prostě... něco. „Tak co vy dvě? Jdete nebo se bojíte?“ zavolala na ně s úšklebkem provokativně. I přesto, že by to v životě nepřiznala, úplně samotné se jí tady loudit nechtělo, když si duny hrály na vlny či co.

<< Můstek (přes Lentharský kraj)

Poušť. Horkem a sluncem věčně prosluněná poušť, plná písku, kaktusů a jedovatých tvorů. A i tak ji milovala. Ještě aby ne. Vždyť Aika byla fenek, pouštní druh lišky. Bylo by dost atypické, kdyby neměla toto místo ráda. A i kdyby neměla, mohlo by to být každému u zadních partií těla. Procházela s tělem narovnaným, hlavou vztyčenou, výrazem vznešeným a spokojeným. Kdokoli by ji uviděl, by si určitě řekl, co za super a krásnou lišku to procházelo kolem. Ach, tyhle myšlenky zbožňovala. Byla nejkrásnější, byla nejvznešenější, byla prostě nej. Lepší než jiní. A ať si každý myslel, co chtěl. Vždyť ona si taky myslela, co chtěla, ne? Ať o sobě či o jiných. Došla až do místních dun, tlapky se jí bořily do písku, jaký to příjemný pocit. Když v tom se najednou ozvalo dunění. Duny se... hýbaly? Ona snad měla halušky! Poblíž byly dLsi dvě lišky a vypadaly, že to taky postřehly. Dobrý, byla v pořádku. Už si na chvíli pomyslela, že na ni ta rudá obecná přenesla nějakou poruchu.

<< Mechová lávka (přes mlhavé údolí)

Nepamatovala si, že by se do pouště dostala jen přes nějaké neviditelné mlhavé bludiště. Chvíli se jí zdálo, že bloudila jen tak v kruhu, přes místní mlhu neviděla ani na krok a už ji to prostě štvalo! Ale o pomoc by nikdy nevolala, či tak. Však ona se z toho nějak vymotá. A stalo se. Ocitla se u nějakého můstku (fakt jedno lepší než druhé), který teda vypadal dost nebezpečně, jenže to zrovna Aiku ani zdaleka nezastaví. Poušť už byla blíízko... I když ho přešla v pořádku, neodvážila se kouknout dolu, byť by to nepřiznala. Přiznat slabost? Nikdy. Vždyť toho dokázali ostatní jen zneužít. A tuto pouštní lišku nikdo zneužívat nebude! Jen ona ostatní. Hotovo, tečka. A už ji viděla. Poušť! Její milovaná poušť. Lišky tam v lesích byly blbé. Tady měla ráj. I když je fakt, že její bratr byl taky blbej a přitom byl též pouštní lišák(a k tomu její rodina! ew).

>> písečné duny (přes Lentharský kraj)


Strana:  1 2 3   další »


Uživatel