Čipera. Blesk. Střela. I takovými přezdívkami byl už Void označen. Jako malá lištička opravdu srší energií. Nedokáže sedět na jednom místě, pořád se vrtí či kluše kolem. Když na něj poprvé narazíte, pravděpodobně si bude pobrukovat či poskakovat, výjimečně si povídá sám pro sebe, ale ve společnosti dalších lišek neprokazuje větší samomluvou. Co se týče ostatních lišek, nedělá mezi nimi rozdíl. Pro něj jsou všechny rovnocenné, chová se stejně k samcům i samicím, docela zdvořile, přátelsky. V určitých případech, kdy se Voidovi nějaká liška či lišák zalíbí trošku víc, se k ní chová až moc hezky. Lichotí, pomáhá se vším možným a možná se až nebezpečně přibližuje, lísá a pokud není odehnán, tak i mazlí. Jestli to je láska či jen opravdu vřelé přátelství, to vám neprozradí. Možná i proto, že slovy své nejhlubší city vyjádřit nezvládne.
Rád si s liškami povídá, diskutuje nad všemožnými tématy, nebojí se ani větší společnosti. Pokud se do nějakého tématu zabere až moc, stává se, že ho pak bude problém utišit. Stejnou mírou také poslouchá názory ostatních, nezapomene je zásobovat hromadou všetečných otázek, není však jasné, k čemu mu to následně bude. Tak či onak, Void tajemství udrží, pokud z toho nebude mít samozřejmě mnohonásobný prospěch: i on má svou cenu.
Možná si taky všimnete, že Void často mění své nálady, občas i kvůli naprostým maličkostem, kdy mu ukopnutá tlapka může zkazit celé dopoledne. Na druhou stranu, jedno dobré slovo ho rozzáří na všechny strany. Stejnou mírou také rád mění témata diskuze.
Bývá dobrodružného charakteru a nerad jen nečinně sedí a přihlíží, má potřebu být všudypřítomen.
Ať už na to Void vypadá nebo ne, kromě nálad často mění strany. Jednou se jeví jako dobrák od kosti, podruhé jen nečinně přihlíží při neštěstí. Ať už tak či tak, nikdy nebyl moc sdílný, co se jeho nynějších úmyslů týče.
Vlastně, celkově je velice obtížné odhadnout, co se Voidovi právě honí hlavou, je chaotický a po delší době strávený s ním kde kdo dojde k závěru, že je vlastně tak trochu blázen.
Ovšem, tuto masku lehké šílenosti nasadil záměrně, vše, co dělá a říká, má promyšlený (v rámci možností), a to jen proto, aby byl protivníky často podceňován, což se mu zamlouvá. Výžívá se v arogantních pohledech ostatních, kteří netuší, co dokáže.
Ale proč to dělá? Void si kdysi dávno stanovil jeden určitý cíl, a to pokusit se ze světa udělat jiné, nejlépe lepší místo, i když na to jde svým způsobem. Ovšem, nemá potřebu komukoli velet či rozkazovat, od toho tu jsou jiní, co se toho rádi ujmou. Raději jen rozvíří hladinu klidného jezírka a pak už jen sleduje, jak události budou pokračovat...

Zajímavosti:
-není žádný špindíra, o svůj kožíšek se poctivě stará a čistí
-i když je to prcek, má překvapivě hlubší hlas, jako u větších lišek
-často si líže čumák

V jedné pouštní skupině se po dlouhé době poštěstilo a narodily se dva nové přírůstky. Jelikož zrovna nebyla nejpřívětivější doba, obě mláďátka byla jako požehnáním pro rodiče i celou pouštní rodinu. Starali se o ně dobře, učili a předávali všechny zkušenosti, které všechny lišky ve skupině měli. Tamten písek je tekutý, do něj neskákat. Tohleto zvířátko je jedovaté, s ním si nehraje. Kaktusy píchají, ale jsou v nich ukryté zásoby vody v případě nouze. Už v této době bylo jasné, že sourozenci nebudou kdejací kamarádi. Často sváděli bitky kvůli prkotinám, především kvůli tomu, aby si jich všimli ostatní.
Oběma ze sourozenců se pozornost všech lišek tuze líbila, jakmile trochu povyrostli a zmoudřeli, už vedli štvanice o tom, kdo bude ve středu dění. Void sázel na jistotu, všude se hlásil jako první, na všechno byl najednou odborník, byl taková malá bedna vědění. Aika naopak byla chytrá, čekala, až bratr něco pokazí a pak sama přišla na scénu, aby zachránila to, co její bratr podělal. A že se to stávalo celkem často. Byli to holt rivalové skoro na život a na smrt.
Doba plyne a po horších časech musely přijít i časy lepší. Rodičům i dalším párům se narodila liščata, roztomilé uzlíky, a samozřejmě strhla pozornost celé skupiny na ně. Void i Aika se tak stali jen dalšími členy, jejich pomoc byla samozřejmá a už je nikdo nebral nijak speciálně. Void se ještě občas pokoušel strhnout na sebe pozornost nějakou senzací, často trávil čas mimo úkryt při hledání čehokoliv, co ho opět vyzvedne nad jeho sestru.
Jednoho dne Void nalezl při jedné ze svých výprav na vrcholu skal podivný předmět. Krásný, blyštivý kamínek, krvavě rudý. Jeho sestra ho však sledovala, či jaký jiný důvod by měla, aby ji lišák objevil na stejných skaliskách, jako se právě nacházel on. V tu chvíli však nepřemýšlel a rozhodl se o svůj objev podělit se svou sestrou. Pochlubit se, co získal a ona ne. Jak dřímal křišťál v tlamě, všiml si, že něco není úplně v pořádku. Cítil, jako kdyby měl kamínek pulsovat a vysílat energii. Ale možná to byl jen pocit, přeci jen, na sluníčku ležel pěkně dlouho a byl horký.
Aice se kamínek samozřejmě také líbil, a to natolik, že se rozhodla o něj sehrát souboj. Původně neškodný, tolik jich už Void s Aikou zažili. Tentokrát ale bylo něco jinak. Kamínek upadl, jak na sebe sourozenci skočili. Rvali se jako nikdy dřív, třebas na tom nezávisel život ani jednoho z nich, avšak, tak či onak svou pranicí způsobili sesuv půdy, a to přímo na jejich rodný úkryt, kde byla zrovna celá skupina! Kamínek zmizel spolu s pískem v norách, teď už jen zbývalo obhájit, čí to byla vina. Proč? Protože ani jedné z lišek nezbylo doslova nic jiného. Jen jeden druhému.
Aika odešla. Prostě se otočila a odešla z místa činu. Void za ní chvíli řval a volal, ale nic jí nepřimělo se otočit zpět. Stál tak na vrcholu skalisek, a hleděl na jejich čin. Pár hodin se ještě motal okolo úkrytu, zda kdokoliv nepřežil, avšak neslyšel jediné volání o pomoc, vytí, kňučení. Všichni byli pohřbeni.
Pár měsíců bloudí sám, pouštěmi a stepi, bez známého cíle. Aika se pro něj stala něco jako největší padouch, Kdyby jí nebylo, pravděpodobně by všichni ostatní žili. Už ho ale nenapadlo, že by to fungovalo i obráceně, totiž, kdyby nebyl Void. Střídavě si přiznává chybu a odmítá, až nakonec skončí v jedné skupině. Docela malá, s mladou a racionální Yritou. Mohl zůstat, nakonec však i odsud odešel, jelikož mu až příliš připomínala jeho rodinu. Nikomu o tom nadělení neříkal, občas při zmínce o domovu prostě jen držel tlamu. Všechno bylo lepší, než kdyby ho ostatní nazvali vrahem. Ale co když jím byl?
Opustil na chvíli písečné duny, aby prozkoumal svět mimo poušť. Narazil na mnoho lišek, velké červené i šedé, většina však byla jen krátkodobou známostí. To se změnilo, když potkal Rihijaka. Velký lišák, vyhublý, trochu tajemný, ale sebevědomý. Právě se potýkal s těžce zlomeným srdcem, fenek mu pomohl se přes to dostat a pak už zůstali přáteli. Stejně jako Void byl dobrodružné nálady, proto spolu procestovali mnoha zákoutí. S ním se Void cítil, že opět dostával onu pozornost, jako když byl ještě malým liščetem. Byl také jediný, komu se svěřil se svým velkým tajemstvím. Na oplátku mu Rihijak svěřil své. Byl lapen zlými bytostmi, jak jim říkával, zkoumán a mučen, dokud se mu jednoho dne nepodařilo uprchnout.
S postupem času však Void zjišťoval, kdo je jeho blízký přítel. Jeho náhlé přívaly vzteku si sice nevybíjel na něm, ale na ostatních. Jen, co se dostali do jedné lesní skupiny, oba dva byli vyhnáni poté, co v jedné hádce Rihijak napadl liščata a vyhrožoval, že je zakousne. Nesnesl pohled ostatních, kdy byl podceňován. Tím se zásadně lišil od Voida. Říkával, že kdyby on byl pánem všeho tvorstva, svět by vypadal zásadně jinak. Také říkával, že bohové existují, avšak musí být zabiti, aby všechny lišky mohly být opět svobodny. Samozřejmě ničemu takovému Void nevěřil.
Oba lišáci se zapletli do různých situacích, ne vždy byly vyřešeny s nejčistším svědomím. Je pravda, že na Voida neměl Rihijak moc dobrý vliv. Občas liška musí být trochu sobecká, jinak bychom se nelišili od kamene nebo písku, říkával.
Jedna ze situací byla však osudová. Oba zrovna putovali na jih, když narazili na jinou lišku v nesnázích. Útočil na ní vlk, ten si dvojice ještě nevšiml. Rihijak původně nechtěl pomoct, ale Void ho přemluvil a společně se vydali proti obrovité šelmě. V ten moment Rihijakovi došlo, kdo je oběť – jeho bývalá partnerka. Boj byl nelítostný, jako malý lišáček se predátorovi Void pletl pod nohy všem a prakticky jen stěžoval situaci, než ho vlk chňapl za přední nohu a odmrštil pár metrů pryč. To Rihijaka vykolejilo natolik, že se rozběsnil, skočil na hlavu vlka a vydrápal mu oči. Jeho bývalá partnerka na místě vykrvácela. Lišák sám nesl mnoho ošklivých šrámů. A Void? Se neprobouzel. Za všechno může on. Zatracený fenek, který nosí smůlu. A ještě tady chcípne a nechá svého jediného přítele samotného.
Uběhl den dva, když se fenek probudil. Zmoklý, hladový, avšak už z rány na přední noze nekrvácel. Nedaleko nalezl mrtvou lišku a jeho přítel byl fuč. Vlk taky. Kulhá. Void se opět ocitl na světě úplně sám...