Zdálo by se, že už první pohled vám o ní řekl téměř vše. Samozřejmě však každý soudný tvor zhodnotí, že prokouknout celý její charakter během několika minut je nemožné. To by musela být opravdu jednoduchým stvořením, což je myšlenka naprosto zcestná a ten, koho by napadla, se nemohl mýlit více. I pokud jste cizinec, který onu drobnou, zdánlivě křehkou lištičku, vidí poprvé, měla by na vás zapůsobit jako společenská bytost, což je u jejího druhu velmi neobvyklé, ale Setia k tomu má dobrý důvod: její neobvyklý kožíšek, který dostatečně nehřeje a nutí jí vyhledávat blízkou společnost ostatních. Pozorní si všimnou, že její ouška monitorují okolí a očka vás nenápadně rentgenují, přesto však kolem vás rozhodně neprojde beze slůvka, pokud se tedy nesnaží nenápadně obejít skupinu, kterou vyhodnotila jako nebezpečnou. Samota není pro ni tím pravým ořechovým, a byť jí snáší celkem dobře, většinou se snaží mít vždy poblíž nějakého souputníka, kterého již alespoň trochu zná. Vyzařuje z ní chuť do života, zdá se plná nadšení s vysoce pozitivním náhledem na svět… jednoduše společnost, kterou málokdo označí za nepříjemnou. Jeden v tu chvíli tedy často nabyde dojmu, že přesně tohle je přesný popis Setie: Aktivní, veselá, přátelská…
Když je vhodné téma a naleznete s touto liščí dámou společnou řeč, jistě brzy zjistíte, že je velmi výřečná a v konverzaci s ostatními ráda setrvává. Dokáže být zticha, když není o čem mluvit a ani se jí z toho většinou nervozitou neježí srst, avšak pokud je situace naopak pro mluvu příznivá, dokáže konverzovat hodiny a hodiny. Nedělá jí velký problém vyprávět různé příběhy, které bývají snad až příliš detailní, komplexní, a tedy i dlouhé. Ovšem nezapomíná přitom vždy na nějakou tu pointu, rozhodně nikdy nic neříká jen tak… Má ráda výpravy do neznámých koutů, protože ze svých toulek po krajině čerpá nové náměty k vyprávění. Zároveň je však tady její touha po domově a tak, pokud je dostatečně zajímavé taktéž místo, kam patří, nemá nutkání bydliště opouštět příliš často. To jen tehdy, dojdou-li nápady a náměty ke konverzaci.
Bude trvat nejspíše dosti dlouho, než si její společnost uvědomí, že i přesto, jak často vyhledává společenství jiných lišek a neštítí se ani větších seskupení v případech, kdy dané osoby dostatečně zná, a ví, co zhruba od nich čekat, má tendenci se projevovat povrchně. Ano, je pouze málo těch, kteří by jí zaujali natolik, aby je dokázala označit za své přátele. Zvláště pak proto, že ani u těch, kteří se k tomuto cíli dlouhou trnitou cestou dopracují, není věrnost jistá, protože Setia má potíže se ke svým vlastním problémům postavit čelem a nepouští se do řešení čehokoliv zásadního. Jednoduše se bojí, že by tím přišla o svou vlastní rovnováhu v životě, a tak raději utíká. Po psychické stránce totiž bojovnicí není v žádném případě, i přes občasné projevy agresivity, vůči které nemá žádné námitky. Přes své vlastní problémy má taktéž tendence ostatní poučovat, ráda moralizuje a snaží se mít vše dokonalé a přesné, čímž ztrácí mnoho ze své přirozené spontánnosti. Vůči ostatním je tedy mimo svou ostražitost někdy i dosti kritická. Občas totiž vidí věci černobíle, a snad taktéž proto velmi nelehko odpouští ostatním jejich chyby, které však často přímo vyhledává, zvláště pak má-li horší náladu.
Ovšem vše záleží na situaci. Když se jí to zrovna hodí, dokáže být totiž dokonce i diplomatická. Málokdy však na její schopnosti se domluvit s ostatními dojde, protože pokud nejde o mnoho, spory nemá tendenci ukončovat mírově. Je přiměřeně odvážná, ale stejně jako nesnáší bojácné lišky, kritizuje i ty, kteří jsou až příliš troufalí a v jejích očích mají nutkání jí provokovat. Ne, že by sama něco takového nedělala často. Dokáže s ostatními spolupracovat, avšak má tendence spíše je vést než poslouchat čísi příkazy, což jí je často na škodu. Nevidí totiž nic špatného na tom, když se chová nadřazeně a bere ostatní jako méněcenné – což samozřejmě vyvolává další konflikty, které málokdy končí jen u ostrých slov. Občas to spíše působí, že je tato liška na problémy magnetem a přímo je vyhledává, což je možná i částečně pravda. Ráda čas od času s někým pohádá a nemá sebemenší problém přejít plynule i k nějakému tomu kousanci. Chová se tak však spíše jen proto, aby uvolnila páru, vzhledem k faktu, že jinak téměř neustále své vlastní emoce a chování kontroluje.
V podstatě je Setia dosti „materiálně založená“, má ráda hezké věci a hledá si vlivné „přátele“. Tahle vlastnost však k ní nepatřila vždy – naučila se jí brát za svou díky matce, ve které dlouhou dobu viděla vzor dokonalé lišky. Je celkem vychytralá a využívá všeho, co jí zrovna v životě potkává, ve svůj prospěch. Dokáže se velmi rychle přizpůsobit nové situaci, změnit masku, a opět se dostat do pozice, která je pro ni výhodná. Během dětství v sobě vytvořila velmi silnou ctižádost a vždy v ní byla podporována schopnost se prosadit a zviditelnit mezi ostatními. Její instinkty, které jí v tomto mohou pomoci, jsou však často zamlženy sklony k přílišné racionálnosti, která s sebou mimo jiné nese i nepříjemnou potřebu mít pro všechno nějaký důkaz. Miluje různé výzvy, díky kterým může své schopnosti ukázat a je nejspokojenější, když má nějaký cíl, za kterým může jít. Potřebuje jednoduše směr a motivaci. Ač je pro ni prohra přijatelná a dokáže se s ní smířit, tak bývá často až překvapivě nadšená z každého vítězství, jelikož samotná účast a cesta pro ni oproti tomu mnoho neznamenají. Každopádně si jde za tím, co chce, přičemž je jen málo chvil, pro které by neměla žádné uplatnění a žádný nápad, jak svého času využít. Nesnáší totiž nudu, která je její největší nepřítelkyní a aby se jí zbavila, je schopna potlačit i svou hrdost.
Je hodně tvořivá, má skvělou obrazotvornost, a navíc touha být originální a jedinečná je u ní taktéž jedním z těch důležitých znaků, které jí pomáhají s vymýšlením nových způsobů a možností. Samozřejmě jen v případě, že si je jistá tím, že její snaha bude mít nějaký výsledek, protože v jiném případě jí racionalita přikazuje, aby své plány konala jedině tiše a nenápadně, protože se nerada smiřuje s tím, že něco nezvládne či s možností, že její nápad nebyl dobrý. Nesnesla by, kdyby se na ní ostatní dívali jako na hlupáka. Potřebuje tedy pro svůj projev vždy volnost, aby mohla uplatnit svou vynalézavost a nápaditost, kterou převážně užívá k dostání-se z problémů, na jejichž tvoření má rovněž talent, jak již ostatně bylo zmíněno. Nejlépe se jí však i přes to daří, když je na ní vyvíjen nějaký mírný tlak, který ji nutí se snažit – když je někdo ještě dále než ona, a tedy je jí vhodným soupeřem. Problém však je, že v kritických situacích se pak často velmi rychle rozhoduje a málokdy zváží více možností, protože na ty už nezbývá čas.
Její osobnost je však i přes svou komunikativnost dosti uzavřená. Může se to zdát jako nesmysl, ovšem dá se to jednoduše uvést v praxi, když zrovna vypráví o všem možném, má na jazyku tisíce slov o různých zvířatech, krajích, fantaziích, ale přitom si pečlivě stráží svá tajemství. Častá, či spíše téměř neustálá, je totiž přítomnost přetvářky. Vlastně skoro všechny své emoce schovává pod vrstvou – někdy úplně hraného, občas však i celkem pravdivého – štěstí, které vyzařuje do okolí. Což by se dalo přičíst k jejím talentům, které příliš nerozvíjí. Pro určité lišky, které zrovna trochu toho štěstíčka potřebují, je tedy někdy velmi příjemnou společností, protože má přirozený talent dělat věci lepšími. Je nutné říci, že v sobě má nějaké to osobní kouzlo a rozhodně dokáže býti zábavná a hýřit vtipem. Přitom se těm, kdož se příliš v nitru nešťourají, může zdát, že kontakty navazuje s naprostou lehkostí, úplně jednoduše, což je pro ni výhodou velkou, byť takovéto vztahy bývají v zásadě pouze povrchní.
Snad jako každý je někdy i náladová, a její emoce se pak střídají až neuvěřitelně bleskově. V takových chvílích má tendence se velmi rychle rozzlobit, bývá výbušná, roztěkaná a neklidná, přičemž často ubližuje hlavně slovy, v čemž je poměrně dobrá, ač ani pro hrubou sílu použitou v afektu nechodí nijak daleko. Jednoduše je lepší se od ní v té chvíli vzdálit dostatečně daleko, a nechat jí, ať si vztek vybije na někom jiném… nejlépe dostatečně silném, aby její psychické ataky i fyzickou sílu ustál bez problémů. Takové výbuchy pro ni jsou nejčastější s příchodem zimy, v době, kdy začíná být jasné, že bude muset trávit zase mnohý čas pouze někde zašitá, v nejlepším s někým, kdo bude ochotný jí poskytnout své teplo k zahřátí jejího promrzlého tělíčka. V zimě se totiž opravdu mění v tu křehkou slečinku, a to ona nesnáší – nenávidí sama sebe za svou slabost, že s prvními mrazy se začne klepat jako osika, nejen kvůli samotnému fyzickému pocitu chladu, ale taktéž pro vzpomínky na příchod zimy, při které ztratila kontakt se zbytkem své rodiny. Snad taktéž proto bývá po takových úletech občas úzkostná, utápí se v myšlenkách na minulost, rodiče a sourozence. Všechno tohle však většinou přetrpí tiše a nepozorovaně, navenek se tváříc, že je všechno v pořádku. Ač je pravdou, že takové chvíle smutku a rozčarování u ní opravdu netrvají nějak zvláště dlouho.
Co se týče citových vazeb k ostatním, běžně bývá spíše pasivní. Dokonce se může jevit až chladná a nepřístupná, pokud prohlédnete tu clonu z úsměvů na první pohled dokonale šťastného tvora. Ve vztazích s ostatními využije svých možností k tomu, aby si přilepšila, a pokračuje dále. Před těmi, které považuje za přátele, se nedokáže přetvařovat, protože se jí to hnusí, a tak nikdy nedělá, že ji její přátelé (pokud jsou to opravdoví přátele a nejen ti, které si drží poblíž, aby měla určitou výhodu) připadají v pohodě, když tomu tak není. Vzhledem k neschopnosti problémy řešit se však díky tomu takováto přátelství velmi brzy rozpadají a jí vždy zbyde jen samota, která jí vnitřně, pomalu, postupně, rozlévá po těle jed – každý rozpad, neúspěch je pro ni velkým problémem, protože jí otráví kousek duše a ona je pak ještě urputnější ve hledání cizích chyb, čímž končí další přátelství, ostražitost při hledání nových taktéž roste a samota nabývá na síle, čímž se začarovaný kruh uzavírá.
Setia se nedokáže vyrovnat s některými svými vlastnostmi, které se snaží potlačit a občas si je odmítá i připustit. Faktem je třeba to, že přirozeně se dokáže vcítit do ostatních a je ochotna pochopit jejich problémy a chyby. Jenže ona je nechce chápat a respektovat, neb se bojí, že by pak byla sama slabou. Má obrovskou touhu po tom, aby našla svou rovnováhu a harmonii, ve které by mohla žít v klidu a míru s přáteli, se kterými by si rozuměla – vnitřně opravdu touží po tom zdravém, upřímném přátelství. Problém je v tom, že život ji naučil tohle neukazovat a spíše se to snažit v sobě zabít, byť se jí to dosud tak úplně nepodařilo. Stejně jako svou citlivou, laskavou a poměrně tolerantní duši, která dokáže pochopit druhé, a kterou, ač na první pohled odsoudila, se jí zatím nezdařilo zničit úplně. A pak je tu fakt, že občas ji i přepadne stesk po rodině, na kterou často vzpomíná, přestane si věřit a začne na sebe samu nahlížet jako na něco nedůležitého – ovšem o tom nikdo nemá, a dle Set nesmí mít, ani ponětí.
ZAJÍMAVOSTI
Setia je velmi drobná, velikostí i hmotností patří k nejmenším zástupcům svého druhu a má problémy nabrat větší objem svalové hmoty, pročež jí příroda chybějící sílu vynahrazuje obratností. Oproti huňatým soudruhům má však i další výrazný nedostatek a tím je její krásná, hebká, ale špatně izolující srst. Na rozdíl od jiných, její osrstění je vždy jemné a příjemné na dotek, jakoby snad si ponechala i v dospělosti srst štěněcí, ale právě proto za dlouhých chladných zimních večerů velmi trpí a ve chvíli, kdy se zima začne hlásit o slovo, se to často projeví i v její náladě, která společně s teplotou klesne na bod mrazu
.Má až neobvykle dobrý čich, díky kterému se stala skvělou stopařkou. Je schopná se orientovat prakticky kdekoliv jen díky svému čumáčku, čehož ráda využívá při nočních toulkách temnými hvozdy, kdy o orientaci za pomocí zraku nemůže být řeč. Na druhou stranu, ve chvíli, kdy se ocitne v příliš vlhkém prostředí a pachy zamlžuje vodní pára, často se cítí nepříjemně, skoro dezorientovaně, než si na změnu zvykne.
Ten, kdo není zvyklý na doteky a považuje otírání, očichávání a vlastně veškerý fyzický kontakt za něco, co vzniká jen v blízkých rodinných či snad partnerských vztazích, bude nejspíše z přítomnosti této lišky výrazně nesvůj. Setia je totiž velmi taktilní typ a má nutkání být ve fyzickém kontaktu s ostatními zvířaty (převážně samozřejmě s těmi, kteří jsou jí nějakým způsobem sympatičtí) a to nejen v zimním období, kdy je takové chování nutné pro udržení její tělesné teploty v normě. Bohužel však toto může být často špatně pochopeno zvláště vzhledem k faktu, že má v podstatě stejné vztahy s liškami i lišáky a přirozené jí není uvažovat o tomto rozdílu jak v případech vztahů přátelských, tak i těch milostných.

Příběh této lištičky začíná v jeden krásný, slunečný den. Přesně tak. Narodila se ve dne, když slunce bylo téměř v půli své cesty oblohou, dcera Itesy a Etia, lišek z Esaitského lesa. Malých štěňátek se tehdy narodilo celkem pět, prve se na svět však dostala právě Setia, nečekaně malá bojovnice, ale hned po ní to byli její bráškové, Tesai a Iaset. Následně se narodila i sestřička Aseti a nakonec, když už se zdálo, že malí budou jen čtyři a slunce zapadalo za horizont, se na svět začala drát i poslední nezbeda – Saite, pozdější miláček rodiny. Jména, která dostali, byla příhodná a byla jasná už dávno před tím, než mladí lišáci a lištičky vůbec spatřili světlo světa, protože měla být složena z písmen, která tvořila taktéž název jejich lesa. Byla to tradice, aby už od malička byly lišky učeny úctě a hrdosti vůči jejich domovu a rodině.
A tak, v tomto krásném lese hojném na potravu a prostorném pro průzkumy malých liščích štěňátek a následně liščích teenagerů, žila spokojeně i tato rodinka. Etias zůstával s Itesou a občas se i tvářil, že hodlá pomoci s výchovou mladých, byť nebylo vůbec divné, pokud se několik dní neukázal vůbec. Itese to nevadilo, hlavně že byla i s mláďaty v lese v bezpečí. Respektovala dokonce i přítomnost partnerova bratra, Aitese, který sice žil v jiné části lesa, ale hranice mezi jejich teritorii nebyly zrovna striktní. Jednoduše, nebyla to úplně typická liščí rodina, ale to, že k sobě měli bratři blízko i v dospělosti, se jim vyplácelo při ochraně lesa před ostatními predátory. V takovémto prostředí vyrůstala malá Setia. Své rodiče měla ráda, ale v prvé řadě z nich měla velký respekt. Ve své matce viděla vždy vzor, kdežto a otec jí příliš do výchovy nezasahoval - takovým náhradníkem pro jeho roli se tedy později stal strýček Aites, kterého si zamilovala, protože jinak celkem osamělému lišákovi na štěňatech opravdu záleželo, i když nebyla jeho vlastní.
Set byla vždy velmi inteligentní štěně a velmi brzy dokázala pochopit, jak je nejvhodnější se chovat ke svým sourozencům. O své místo na slunci s nimi musela vždy soupeřit. Pro jednu malou lištičku bylo téměř nemožné se prosadit mezi čtyřmi dalšími štěňaty, když navíc byla na prvorozenou dosti drobné postavy. Ovšem brzy si uvědomila, že Tesai je sice hrdý, ale přesto milý lišáček a zároveň pochopila, jak si bratříčka omotat kolem drápku, protože on sám měl přirozené tendence za svou sestřičkou stát. Iaset byl už o něco tvrdší oříšek, protože byl povahově Setii dosti podobný, a tak ti dva byli vždy největší rivalové, tedy, alespoň ohledně vlivu, který chtěli mít. A ještě jeden ze sourozenců s mladou liškou velkou část života soupeřil – její nejmladší sestra, Saite, byla miláčkem rodičů, hlavně se svou předstíranou nevinností a schopností hrát andílka, což se po ní Set brzy naučila opakovat, aby sestru o výhodu připravila. Naopak Aseti s ní byla vždy celkem kamarádka, nebo alespoň v určitých mezích, protože se jí nelíbila honba za mocí, kterou její sourozenci hráli ať už vědomě v případě Setie a Iaseta či nevědomě jako Tesai, kterého však ani Aseti nedokázala přesvědčit o tom, že by se měl té hry zdržet a nepodporovat je v hašteření, jelikož ten jí odbyl s tím, že jen závidí, že má se Set lepší vztah. Aseti byla vůbec hodně podobná svému strýci, se kterým trávila mnoho času, a nakonec se snad i proto dosti distancovala od sourozenců.
Ovšem během té doby, co liščata rostla se dělo i něco mimo jejich malý liščí svět. Co nebylo totiž zmíněno, byl fakt, že Esaitský les se nenacházel daleko od bydliště dvounožců – divných stvoření pokrytých jen velmi malým chomáčkem srsti na hlavě, obalených v jakémsi divném materiálu místo kožíšku. A o těch neměly malé lištičky ani ponětí po většinu svého štěněčího období života. Ale tlupa dvounožců se rozpínala velmi rychle a brzy začala ničit stromy na kraji Esaitského lesa. Dostávali se stále hlouběji na území rodiny lišek, což vyústilo až v ohromnou tragédii.
Začalo to jako příjemně výjimečný den, kdy Etias vyrazil se svými potomky na lov. Nestávalo se často, že by s nimi otec chodil a učil je, protože tato funkce obvykle náležela matce, ale onoho osudného dne se tak rozhodl. Tehdy se celá skupinka potkala s dvounožci, kteří byli přímo uprostřed jejich území, tam, kde neměli co dělat. Bohužel se štěňata nestihla včas schovat (taktéž proto, že ani netušila, jaké jim hrozí nebezpečí) a Etias, který se je pokusil bránit, za to zaplatil životem. Mladí lišáčci tak velmi rychle pochopili, že jejich les už nepatří jim a traumatizováni tím zážitkem utekli zpět za matkou, která se rozhodla přesunout dál od těch divných stvoření, až na samotný kraj lesa, kde je Aites dobromyslně přijal ve svém teritoriu.
To se však nakonec ukázalo jako ne zrovna ideální nápad. Itesa přece jen Aitese snášela jen stěží i když byl její partner naživu, natož teď, když už jí s ním nepojilo nic a ona měla nervy na pochodu. Proto netrvalo dlouho, než se ti dva pořádně rozhádali a Itesa lišáka vyštvala z jeho vlastního domova. Nevyhrála však kvůli tomu, že by se jí Aites nedokázal ubránit, ale spíše proto, že měla větší motivaci – musela živit kromě sebe i pět hladových krků, kdežto on… se mohl klidně toulat a stejně měl dost slušnou šanci přežít. Proto vlastně odešel relativně dobrovolně a v klidu, s dobrem svých neteří a synovců na srdci. Ovšem nakonec nikoliv sám. Aseti totiž nemohla vidět tu nespravedlnost, a i když byla jen sotva odrostlé štěně a stěží by se o sebe sama postarala, rozhodla se následovat do neznámých končin strýčka, který jí přijal jako svou vlastní dceru.
Jenže ani to ve výsledku nepomohlo. Když nastala teprve druhá zima Setiina života a zemi pokryl první sníh, už nebylo bezpečno nikde. Štěkající monstra s obrovskými zuby, jež páchla po dvounožcích, opět nalezla jejich noru, zrovna když se lišáčci vraceli z další lekce lovu, které jim matka dávala. Bestie se bez upozornění vrhly na rodinku a nastal obrovský zmatek. Setia utíkala co jí nožičky stačily, kličkovala mezi stromy a keři, než konečně příšeru setřásla. Matka jí však říkala, že se něco takového může stát a mladá liška měla vytesáno do paměti, že se za žádných okolností nesmí vrátit zpátky na místo, kde ty potvory řádily. Jenže to znamenalo, že přišla o domov a teď netušila, kde nalézt zbytek své rodiny. Nezbylo jí tak nic jiného, než se toulat a doufat, že se s nimi brzy zase potká.
Prošla kus světa, sama samotinká, avšak už naštěstí dost silná a schopná, aby to bez pomoci matky zvládla. A pak narazila na Saeron… zemi, kde lišky žijí pospolu, v relativní harmonii, a vychází spolu daleko lépe, než jak to fungovalo v její domovině. Téměř ihned si tohle místo zamilovala a netrvalo ani celý jeden rok, než nalezla i nový domov, a to v Ambleerském lese, kam původně přišla díky své první Saeronské kamarádce, Lumenilis, dceři vůdkyně tamější skupiny. Potkala se přitom však i s mnohými dalšími liškami a získávala znalosti též o kouzlech na tomto místě skrytých, přičemž nikdo jistě neví, jaká dobrodružství na ní ještě čekají…