Možná jste ji už potkali a ani o tom nevěděli. Třeba byla tím šustnutím ve vysoké trávě, stínem, co se mihl mezi stromy, možná jí patřila ta špička ocásku, co jste viděli zajet do křoví. Je totiž tvorem, který rád pozoruje, ale ne vždy sebere dost odvahy k tomu, aby se sám nechal vidět. Osamělou bytostí, která chce žít mezi ostatními, ale vlastně neví jak. Životem si s sebou nese jméno Romilly. Pojďme se s ní tedy seznámit.

Když už se s ní setkáte, spatříte lišku křehké konstituce, která je v rámci svého druhu dosti maličkou. Nejspíš vás přivítá plachým úsměvem a vyhýbavým pohledem, jako by nevěděla, kam se vlastně dívat a co si pořádně počít. Romilly není příliš zvyklá setkávat se s ostatními. Většinu života strávila pouze ve společnosti své opatrovnice a záležitosti společenského života tak pro ni jsou skutečně záludné. Její nesmělá plachost trochu ustoupí do pozadí ve chvíli, kdy se trochu rozkouká v přítomnosti někoho neznámého. Pak také určitě brzy zjistíte, že má tato liška dobré srdce. Snaží se mezi ostatní zapadnout a spřátelit se s nimi, pomoci, pokud to někdo potřebuje, není lhostejná k trápení druhých – jen je často ve svých snahách a komunikaci všeobecně poněkud neobratná. Neměli byste se také nechat její prvotní ostýchavostí zmýlit a dojít k závěru, že s ní můžete zametat a manipulovat, jak se vám zachce. Romilly není hloupá (i když naivní nejspíš ano) a rovněž jí chybí spousta zábran, které vymezují, co vlastně je „slušné chování“. Ne, že by vám snad začala nadávat nebo se rozhodla vám jednu vrazit, ale když se v nějaké společnosti přestane cítit dobře, většinou se prostě sebere a odejde. S loučením se neobtěžuje.
Když se s ní dáte do řeči a náhodou uhodíte na ty správné struny, možná vás čeká pořádné překvapení. Asi byste ji nazvali „pověrčivou“, ačkoliv kdybyste jí to řekli do tváře, nejspíš by ona za toho blázna považovala vás. To, čemu ona věří, totiž nejsou žádné pověry – pro ni je to ta nejzásadnější pravda. Bohové, duchové, znamení skrytá ve snech i v přírodě, to vše je každodenní součástí jejího života. Vše, co ví, se naučila od své opatrovnice, a i když ví, že její moudrosti nesahá ani po kotníky, přesto se snaží vlastní znalosti a schopnosti dále rozvíjet. Má pevné zásady, podle kterých řídí svůj život. Vyzná se do jisté míry v bylinách, ale druhy, které rostou mimo její rodné pláně, jí jsou samozřejmě neznámé. To jí ale nepřekáží v tom, aby je objevovala a snažila se poučit i o nich. Romilly je zvídavou dušičkou, která se ze všech sil snaží pochopit svět kolem ní, který je pro ni z větší části stále záhadou.
Romilly je poněkud rozpolceným stvořením. Samotu si vyloženě neužívá, často jí i trpí, ale trávit čas ve společnosti druhých je pro ni také složité. Je to jakýsi neustálý boj, který sama se sebou svádí. V duši si nosí i další bolesti. Není se ostatně čemu divit. Už jako malá jen tak tak unikla ze spárů smrti a zároveň přišla o matku i sestru, později v životě pak ztratila i svoji opatrovnici, která jí dlouho byla jedinou a největší oporou. Zůstala na světě sama a tak ji často přepadá smutek nebo úzkostné stavy, kterým se jen těžko brání. Občas ji také můžete přistihnout, jak si povídá s někým, kdo tam ve skutečnosti není. To rozpráví se svou zesnulou sestrou, Rinasti, neboť je přesvědčená, že chvílemi může cítit její přítomnost.
Romilly je zkrátka liškou, která pořád ještě hledá sama sebe a svoje místo ve světě, který je úplně jiný, než jak si ho dosud představovala a jak ho znala. Jistě si poradí, neboť není ve skutečnosti tak křehkou, jak se může jevit na první pohled, ovšem… určitě bude potřebovat také trochu pomoci.

Zajímavosti
Kvůli události v dětství, kdy málem vyhladověla, nikdy příliš nevyrostla a tak je v rámci svého druhu opravdu malá a drobná. Rovněž má od té doby poněkud podlomené zdraví a v chladnějších obdobích je náchylná k nachlazení a nemocem.

Těžká dešťová mračna, která se stahovala už od rána nad Slunečnými pláněmi, se k večeru konečně roztrhla. Kapky dopadaly na suchou zem a leckdo se radoval z příchodu deště, na který se dlouho čekalo a který konečně vzkřísil povadlou trávu a ztvrdlou hlínu k životu. Liška, která se skrývala v noře mezi kamením, to ale viděla jinak. Jako by nebe plakalo s ní. Nad láskou, o kterou přišla i nad dvěma malými tvorečky, kteří se tiskli k jejímu boku a jejichž osud byl od prvních okamžiků nejistý a nahnutý. Zůstala na ně sama. Jak jen se o ně dokáže postarat? Rawon zemřel tak náhle a ona měla tak málo času všechno připravit… ale snad neodvedla špatnou práci. Našla dobrý úkryt, bezpečný a skrytý. Okolí bylo klidné a plné myší k lovu. Snad budou v pořádku. Když hleděla na své dvě malé dcerky, umínila si, že musí být v pořádku. Postará se o ně. Nedopustí, aby se jim cokoliv stalo.
Prvních pár týdnů bylo nejtěžších. Brenna se neodvažovala nechat Romilly a Rinasti, jak malé lištičky pojmenovala, samotné ani o vteřinu déle, než bylo nutné. Kdykoliv opouštěla noru, aby rychle zahnala žízeň a hlad, vracela se pak s hroznou předtuchou, že noru najde prázdnou. Věděla, že v kopcích jsou šakali, a i když žádného takhle blízko neviděla, děsila se toho, co by mohla způsobit jediná hloupá náhoda. Ale pokaždé, když se vrátila, její dcerky byly v pořádku a čekaly na její návrat. S každým dnem rostly a sílily, postupně rozlepovaly očka, žvatlaly první slůvka a Brenna se začínala poněkud uklidňovat. Nejspíš vážně bude všechno dobré. Když jim bylo okolo měsíce, začala liščata brát na první výlety mimo noru, ale na lov vyrážela pořád ještě sama. Protože Romilly a Rinasti dost staré na to, aby jedly maso, musela se teď Brenna o to více ohánět a věděla, že s liščaty za zády by byl lov o mnoho těžší. Alespoň dokud ještě trochu nepovyrostou. „V klidu seďte a čekejte,“ kladla jim vždy na srdce. „Nikam nechoďte, a kdyby přišel někdo cizí, nebavte se s ním. Budu hned zpátky.“ Pak každé z nich něžně olízla čelo a byla pryč. Pokaždé se pak vrátila s čerstvým úlovkem. Lištičky neměly žádný důvod domnívat se, že by se to někdy mělo změnit. Život byl dobrý.

Byl teplý letní večer, když Brenna vyrazila na lov a vůbec nic se nezdálo být jinak, než obvykle. Romilly s Rinasti se v bezpečí nory přetahovaly o klacík, pošťuchovaly se, honily se na tom malém prostoru, div, že se neodrážely od stěn, zkrátka a dobře si užívaly zábavy tak, jako pokaždé, když byla máma na lovu. Když se dost vydováděly, usnuly v koutku na jedné hromadě. Matka se většinou vracela v noci a vzbudila je, aby se šly najíst. Tentokrát je ale probudil až ráno hlad. Vchodem do úkrytu dopadaly první ranní paprsky a po mámě nebylo ani vidu, ani slechu. „Kde je máma?“ zeptala se Rinasti jako první, ale jakpak by to Romilly mohla vědět? Jakpak by to kterákoliv z nich mohla vědět? Netušily nic o tom, že měla Brenna čím dál větší problémy sehnat dost jídla v blízkosti nory, takže musela vyrážet blíž a blíž ke kopcům. Nevěděly o šakalech, kteří tam žijí a o nebezpečí, kterým byli. Neměly nejmenší ponětí o tom, že právě jim jejich matka padla za oběť a že už se nikdy nevrátí. Věděly jen, že s příchodem rána už bývala zpět a teď tu nebyla. Ale hlad ještě nebyl tak strašný a máma se přece vždycky vracela, takže určitě stačilo počkat jen o něco déle a ona se objeví. Malé lišky si tedy zase střídavě hrály a pospávaly, ale den rychle utíkal, a když se slunce chýlilo k západu a máma pořád nebyla zpátky, byly už doopravdy hladové a také pořádné vyděšené. Kde jen mohla být? Ale měly svoje jasné pokyny. Sedět a čekat, nikam nechodit, protože venku na ně číhala spousta nebezpečí. A tak se vyplašené a hladové tiskly k sobě v koutku nory… a čekaly.
Jak dlouho to trvalo? Romilly rychle ztratila pojem o čase. Nedokázala brzy myslet na nic jiného, než na hlad. Druhého dne pršelo a ve vchodu do nory se udělala veliká kaluž, ze které se obě žíznivě napily a na chvíli se zdálo, že voda hlad trochu zahnala do pozadí, ale nikdy to nepomáhalo na dlouho a slunce navíc vodu rychle zase nemilosrdně vypařilo. Žízeň, hlad a strach si na těch tvorečcích příliš malých, než aby zůstali o samotě, vybíraly svou daň rychle. Brzy byly obě velice slabé. Alespoň ale pořád měly jedna druhou, tiskly se k sobě v koutku nory a věřily, že se máma každou chvíli objeví, protože nic jiného ani dělat nemohly. Pak jednoho rána Rinasti úplně přestala mluvit, přestala se hýbat a Romilly přišla podivně studená. Marné byly její snahy sestřičku probudit. Zůstala úplně sama. Když si to uvědomila, už nedokázala dodržovat slib, že bude potichu, aby nepřilákala nezvané hosty. Schoulená do klubíčka vedle nehybného těla sestry hlasitě naříkala hladem a smutkem, dokud se nepronaříkala až do spánku. I ze spaní, které mělo spíš blíže bezvědomí, ale tiše kňourala a to ji nakonec zachránilo.
Když znovu otevřela oči na maličké škvírky, byla venku a na tlamu jí dopadalo cosi studeného. „Notak, maličká,“ řekl hlas někde nad ní. „Notak, prober se.“ Omámeně si olízla tlamu. Voda! Krásná, skvělá voda! „No vidíš,“ zaradoval se ten hlas a vzápětí schytal její čenich další spršku. Znovu se olízla a otevřela oči úplně. Čekala, že uvidí mámu, že se konečně vrátila, ale kdepak. Tvář, která na ni shlížela, byla cizí. Cizí! S cizinci se přece bavit neměla. A kde to vůbec byla? Jak ji máma najde, když není v noře? Srdce se jí divoce rozbušilo a pokusila se vyškrábat na nohy, utéct té cizince, jenže tlapky ji vůbec neposlouchaly. Svalila se na zem ještě dřív, než se úplně postavila. Neměla na to sílu. „Mě se nemusíš bát, škvrně,“ pronesl znovu ten hlas, který vůbec nezněl jako ten mámy, ale mluvil podobně laskavě. „Opravdu ne. Našla jsem ti něco k snědku, podívej.“ Na zem před Romilly cosi dopadlo a o čenich se jí otřela lákavá vůně. Schoulené klubíčko se trochu rozmotalo, aby se podívalo, co to je. Ležela před ní čerstvá myš a ach, jak nádherně voněla. Sbíhaly se jí sliny a v břiše jí žádostivě zakručelo. Nevěděla, jestli může té cizí lišce věřit, ale v tu chvíli šly veškeré zábrany stranou. Byla příšerně hladová a teď bylo jídlo přímo na dosah tlapky. Vrhla se hladově po myši a cizinka ji musela krotit. „Pomalu! Nezhltej ji celou naráz, udělalo by se ti špatně. Hezky pomaličku.“ A tak pomalu snědla kus myši, napila se z potoka a schoulila se do nešťastného klubíčka na holé zemi. S cizí liškou nepromluvila ani slovo, bála se na ni i dívat. „Chuděrko malá,“ povzdechla si neznámá a Romilly ztuhla, když ucítila, že si lehla vedle ní. Kolem jejího těla se obtočil huňatý ocas. „Ani nechci myslet, co sis všechno prožila. Ale už jsi v bezpečí.“ Když cizinka začala broukat tichou melodii, Romilly se rozvzlykala a navzdory strachu se zabořila do jejího huňatého kožichu a za malou chvíli opět spala.
Následujících pár dní neměla příliš sílu dělat nic jiného než spát a jíst. Starší liška, která ji zachránila poté, co ji její tichý nářek přilákal k noře, se jmenovala Agatt a byla k ní skutečně laskavá. Jen díky ní Romilly jen tak tak unikla ze spárů jisté smrti. Prvních pár dní mladá liška skoro ani nemluvila, jednak proto, že jí bylo mizerně a také proto, že se ještě nikdy s žádným cizincem nesetkala a pořád nevěděla, jestli vážně má Agatt věřit. Postupně se ale osmělila a jak nabírala zpět ztracené síly, začala nevyhnutelně pokládat otázky, které ji tížily. Kdy přijde máma? Kam se poděla Rinasti? Kdy se může vrátit domů? Agatt jí opatrně, ale popravdě vysvětlila, že se domů už nejspíš nevrátí. Co se stalo s mámou, to netušila, ale Rinasti už pomoci nemohla. Romilly nechtěla věřit, nechtěla si připustit, že celá její rodina je pryč, ale realita byla nemilosrdná. Bolelo to, tak hrozně moc, že to její malá dušička skoro nemohla unést. Byla ale pořád naživu. „A dokud jsi naživu, vždycky je naděje, že bude líp,“ říkala jí Agatt a Romilly se snažila tomu věřit.

Čas plynul neúprosně, tak, jak už to má ve zvyku. Nečekal, až malá lištička přestane truchlit po domově a po ztracené rodině, prostě si to šinul dál a dál a ačkoliv se to zprvu zdálo nemožné, skutečně s sebou odnášel kousek po kousíčku i tu neúnosnou bolest, kterou si nosila v srdci. Samozřejmě tomu pomáhal i fakt, že nebyla na světě sama. S Agatt se neměla špatně. Postarší liška k ní byla laskavá a starala se o ni dobře. I přes veškerou péči ale bylo jasné, že zážitek, při kterém takřka pohlédla smrti do tváře, se na ní podepíše. Sice rostla a sílila, elán do života se jí navracel, ale zůstala pořád poměrně drobnou a křehkou. I v její mysli zůstaly jisté stíny. Ale kdo by jí to mohl zazlívat?
Společně s Agatt se potulovaly po Slunečných pláních a později, když Romilly trochu povyrostla, začaly cestovat i dále. Starší liška byla tak trochu podivínkou. Ač většina korsaků žila ve skupinách, ona se tomu pravidlu vymykala a svou rodinu už před lety opustila, aby se vydala poznávat svět na vlastní pěst. „Dlouho jsem žila v kopcích, než se tam nastěhovali šakali,“ vyprávěla. „Před pár lety tady všechno bylo úplně jiné. Žilo tu mnohem víc lišek, než teď, a všichni jsme se tu znali. Jistě, znali mě jako samotářskou podivínku, říkali mi ‚Agatt čarodějnice‘, ale mysleli to v dobrém. Nechávali mě žít v poklidu a každý se čas od času zastavil pro dobrou radu nebo pro moje bylinky…“ Často se takto ztrácela ve vzpomínkách, ale Romilly to nevadilo. Ráda poslouchala. Agatt totiž měla spoustu zajímavých příběhů a vyznala se v lecčems. Nebyla na Pláních bylina, houba či tvor chlupatý, okřídlený nebo docela mrňavý a nepatrný, kterého by neznala. Věděla, jak léčit běžné neduhy či poranění, jak si naklonit bohy a duchy na svou stranu, jak prosit o déšť nebo jak číst ve znameních, která byla všude kolem. Vyprávěla jí i o liškách, které dokázaly ovládnout živly a zkrotit je, aby jim sloužily. „Ale to je vzácné umění, vzácné a nebezpečné. Kdo si zahrává se silami přírody a nedá si patřičný pozor, se zlou se potáže.“ Romilly to všechno hltala jedním dechem a sama se začala učit její moudrosti. Vedly spolu osamělý život, jen ony samy dvě. Ale to bylo v pořádku. Měly svůj vlastní svět, ve kterém nikoho dalšího nepotřebovaly.
Jak dlouho se takto spolu toulaly krajem? Romilly to nepočítala, ale Agatt by vám řekla, že spolu na cestách strávily dvě zimy, než je opět dostihl ten neúprosný společník. Čas. Zatímco Romilly dospívala v mladou liščí dámu, Agatt stárla. Cítila to v kostech a v samé hloubi duše. Brzy už na tulácká dobrodružství nestačila. Usadily se tedy v jedné opuštěné noře a tentokrát to byla Romilly, která se starala o svou opatrovatelku. Lovila pro ni, protože Agatt už nebyla tak rychlá a navíc ji zrazoval zrak. Sbírala podle jejích instrukcí byliny pro sílu a vitalitu a vůbec se všemožně snažila usnadnit a zpříjemnit staré lišce život. Bylo však více než jasné, že se její čas na tomto světě chýlí ke konci. „Brzy už tu nebudu, má milá,“ řekla Romilly jednoho večera a na prošedivělé tváři se jí objevil poklidný úsměv. „Slyším, jak mě druhá strana volá k sobě… Až odejdu, ty bys měla jít dál. Nezůstávej na tomhle místě. Tenhle kraj pomalu umírá. Je mnoho jiných míst, kde můžeš najít štěstí. Tak ho běž hledat, jen nikdy nezapomeň na to, co ses ode mne naučila.“ To jí Romilly mohla slíbit, a i když ji myšlenka na to, že by se světu měla postavit sama, děsila, nahlas to neřekla. Nechtěla, aby se Agatt trápila jejím strachem. Sama cítila, že staré lišce mnoho času nezbývá. Jen netušila, jak málo ho opravdu bylo. Když slunce vstalo druhého dne ráno, Agattina duše už se odebrala pryč a zanechala po sobě jen prázdnou nehybnou schránku. V paprscích vycházejícího slunce vypadala klidně, jako by se jen vyhřívala. Romilly ale věděla, že tak to není. Že teď je na světě skutečně, doopravdy sama. Agatt ji naučila, že ti, o které přišla, ji nikdy doopravdy neopustí a že na ni počkají ve světě na druhé straně, kde se nakonec všechny zbloudilé duše setkají a ona si to pořád dokola připomínala, když zahrabávala noru, která se stala místem Agattina posledního odpočinku. I tak při tom stále polykala slzy a srdce měla těžké. Všichni, na kterých jí kdy záleželo, byli pryč, jen ona zůstala naživu. A co měla se svým životem dělat? Vlastně vůbec nevěděla, co chce, ani co by měla. Ale poslechla radu své opatrovnice, učitelky a nejlepší kamarádky. Vydala se pryč, daleko od Slunečných plání, do neznáma, kde na ni čekalo… kdo vlastně ví? Na to si budeme muset ještě počkat.