Malá, drobná a velmi inteligentní. Taková je Rhaetiss, pocházejíc z dalekého kraje. Osud k ní nebyl nikdy zcela vlídný a vybral si tak svou daň. Už to není malé lišče, se kterým by se dalo zametat. Dva roky stačily, aby přišla moudrost a zásadní zkušenost do života. Co si zažila za svůj krátký život Rhaetiss, to se 'nepoštěstí' ani některým liščím obyvatelům za celý život. Rhaetiss je v hloubi srdce velmi hodná a vstřícná liška. Z lišek má respekt, ale přesto má velkou touhu přátelit se. Je až zoufale společensky založená. Vždy jí společnost házela pod nohy klacky a povinnosti, než aby si užívala zábavy. Je znalá mnoha zkušenostmi. Nejvíce se cítí volná při lovu, pro který má perfektní vlohy. Je trpělivá a tak jí ani nevadí číhat na svou kořist i několik hodin. Není startovací, dokáže si v hlavě srovnat priority velmi rychle. Vše řeší s chladnou hlavou a málokdy jí vidíte rozčílenou.
Má z neznámých lišáků, i liščích dam strach. Setkala se za svůj život s mnoho predátory, kteří její důvěru zneužívaly. Nehodlá se už spálit, proto si dává pozor, koho ve své blízkosti má. Když se necítí dobře, dokáže se velmi rychle ohnat zuby. Pokud jsou k ní troufalí a jdou blízko do jejího osobního prostoru, bez rozmyšlení ho napadne. Snaží se ho tím zastrašit a odehnat. Ale v samotném boji by necukla. To jí hrdost nedovoluje, obzvlášť když ho začne ona. Není však typicky bojovým typem, který by vyhledával konflikty. Přesto se boji vyhne, když to jde. Rhaetiss a její psychická stránka je na tom už o něco hůře. Snaží se rozeznat dobro od zla. Přesto nedůvěra v ní za ten čas narostla poměrně dost. Nedokáže hned přijít a smát se, potřebuje čas.
Nemá ráda samotu. Stále věří, že by někde mohla najít nové kamarády a žít poklidný život. Jako to měla kdysi v útlém věku. Není drzá a už vůbec ne kritická. Dokáže občas plácnout kdejaký myšlenkový pochod, ale její chování je za každé situace slušné. Ví, kde je její místo. Má velký respekt vůči výše postaveným. Slušné vychování jí nikdy nechybělo, ač jí i dost poznamenalo. Má úctu ke starším lišákům a cítí se v jejich blízkosti o něco lépe, než s vlastními vrstevníky. Možná i tohle se dá považovat za menší psychickou poruchu. I přes to co zažila se lišáků, jakožto samců, nezřekla. A upřednostní staršího, zkušenějšího lišáka od mladého pometla. Rhaetiss je velice zodpovědná liška, i na svůj věk. Kdykoliv měla v životě nějakou povinnost, dotáhla jí do úplného konce. Ne-li ještě dál. Nedovolila by si přijít s nesplněným úkolem. Je poddajná a dokáže se přizpůsobit jakémukoliv typu života. Jen aby se ona sama cítila spokojená. Svým způsobem je velmi odvážná. Nebojí se jít první do neznáma, i když jí prohání tělem strach. Ten se naučila používat jako zbraň a je vždy připravená se po neznámu ohnat.
Velmi si oblíbila vodu a plavání. Lov ryb také považuje za takový relaxaci, možná až luxus. Vyhřívání se na sluníčku v blízkosti vody je pro ni ten největší dar, jaký může dostat. Díky tomu, že její životní normy a hodnoty nejsou tak vysoké, nepotřebuje tolik jíst. Její tělo je samo o sobě drobné a díky přídělům, které má naučené z dalekých krajů, nejí tolik jak by měla. Může za to i gen, jelikož se narodila jako poslední. Ale nesprávná životospráva také vzala za své. Rhaetiss to ale nehodlá nijak měnit, je spokojená a naučená takhle žít. Nedělá jí problém se dělit o jídlo s někým, komu věří. Pokud si najde přítele, je schopná se s ním rozdělit prakticky o všechno. I o to co ve skutečnosti ani nemá. V hloubi srdce je to opravdu hodná a své přátelé by na tlapkách nosila. Důvěra se ale získává opravdu těžce, ale není to zcela nemožné.
Její pohled je plný bolesti. Přesto se i nadále dokáže usmívat a užívat si krásy svého života. Rhaetiss nikdy nezanevřela na společenský život. A i nadále věří, že jednou bude schopnou členkou, možná i budoucí vůdkyní lovecké skupiny. Tak jako býval její otec, který měl plusy v mnoha ohledech. Rhaetiss stále myslí na svou rodinu, o tom jestli ještě žijí, jak vypadají a co dělají. Kdykoliv je jen chvíli sama, myslí právě na ně. Dodává jí to sílu žít dál a doufat, že je ještě někdy uvidí. Když jde o minulost, nedokáže o ní jen tak s někým mluvit. Potřebuje čas, než se plně rozmluví o tom, co všechno zažila. Rhaetiss sama není s minulostí ještě srovnána. A právě takové věci může napravit jen samotný čas.
Má velmi silné ochranářské sklony vůči mláďatům. Díky tomu, co zažila jako malá ona. Nechce, aby si něčím takovým prošel někdo další v tak nízkém věku. Ať jsou liščata jaké jsou, nedokáže si představit, že by měl někdo zažít něco podobného. Tudíž pokud někdy bude mít Rhaetiss i vlastní malé uzlíky štěstí, budou v těch nejlepších tlapkách. Neboť Rhaetiss k nim nepustí prakticky nikoho cizího. To samé ovšem platí i pro nalezence, nebo liščata jiných párů, které by měla třeba náhodou na starost. Rhaetiss se mimo jiné vzhlédla i v bylinkářství. Nejvíce jí zaujaly léčivé bylinky a celkové odvětví léčitelství. Bere to jako své poslání, které by ráda někdy předala dál. Nebojí se podívat do otevřené rány a často ví, co se zraněnými dělat. Má vnitřní touhu pomáhat ostatním.
Pod srstí ukrývá mnoho kousanců a jizev, které jí udělala minulost. Naneštěstí se nijak fyzicky neprojevují. Její světlá srst je velmi dlouhá a chlupatá, připomínajíc medvídě. Postavu má nízkou a hubenou, přesto díky srsti zakrývá hubené nedostatky. Její tvář je ovšem neuvěřitelně krásná. Umí se tváři velmi přesvědčivě, občas si svou krásu ani neuvědomuje. Pohybuje se ladně a tiše. Dokáže na svou stranu přitáhnout nemalý počet liščích očí. Ale i přes tu všechnu krásu pozor, umí kousat.

Zajímavosti:
- Výškově se řadí mezi menší lišky obecné. Její srst je velmi dlouhá a vždy hezky upravená.
- Drobná, ale nijak výrazně kostnatá.
- Nových věcí se bojí, když se necítí komfortně, útočí.
- Má vnitřní touhu pomáhat a léčit ostatní. Velmi dobré znalosti z lékařského prostředí.
- Nedokázala by žít se stejně starým lišákem jako ona. Krutý příběh jí i nadále vede ke starším. Je to pro ni přirozenější.

Tento příběh se začal psát už před dávnými časy. Zrovna na útěku lišky Rhys, společně s jejím bratrem. Toužili se dostat na druhou stranu moře, ale to znamenalo projít údolím. To ale obývala velmi silná rodina lišek, která neměla nezvané hosty rozhodně ráda. Rhys byla úchvatná liščí dáma. Byla proslulá krásou, ale zároveň i lstivostí. Žila podle svých pravidel už mnoho let, společně se svým bratrem. Potravy ubývalo a neměli se kam hnout. Museli skrz údolí a tak musela vymyslet plán. Jak bezpečně dostat svého bratra na druhou stranu. Bohužel to znamenalo obětovat samu sebe. Považovala se za neodolatelnou, rozptýlí ochranářské skupiny vlastním šarmem. A dá tak šanci bratru, aby mohli jít. Bylo to nejlepší řešení, a tak se do toho dala. Mohlo se zdát, že ze svého života byla již unavená. Věděla, že tímhle si podepíše vlastní smrt. Plán započal.
Rhys utíkala co jí síly stačily. Měla za sebou celou skupinu nepřátel, kteří jí přimáčkly ke stěně hory. Nemohla utéct. Hřálo jí u srdce, když viděla svého bratra jak rychle utíkají vstříc svobodě. A právě v tom okamžiku se setkaly její oči s jeho. Velký lišák jménem Clio, vůdce celé společnosti. Jeho pohled byl chladnokrevný, ale Rhys se ho nebála. Věděla, do čeho jde a proto se rozhodla jít do toho na plno. Udělala krok dopředu a čekala, že jí roztrhají na kusy. Ale Clio nedal pokyn k tomu, aby jí zabily. Líbila se mu, neboť o ní slyšel už mnoho historek. Proto jí nabídl dohodu - když se k nim přidá, zůstane na živu. Rhys v ten okamžik souhlasila a započala tak společná cesta životem. Hrála tam velká role, že se do ní Clio zakoukal.
Rhys s Cliem trávila mnoho času. Nejenže si jí musel otestovat, měl pro ní celkově velkou slabost. Proto nebylo od věci, že po několika letech zaujala místo po jeho boku, jako choť. Údolí rostlo do krásy. Rodil se velký počet potomků, což znamenalo shánět mnohem více potravy. Clio byl zkušeným a velmi rozumným vůdcem. Vždy si poradil, až jakmile se stal otcem, něco se v něm hnulo.
Tři liščí sourozenci. Prvorozený syn Rhodos, krásná zrzavá dcera Rosie a... a bílá drobná koule chlupů, kterou pojmenovala matka Rhaetiss. Přes prvotní šok, kdy ani jeden z rodičů netušil, jak je to možné se do všech tří liščat zamilovali. Nehodlali mezi nimi dělat rozdíly. Ale na Rhaetiss se přece jen dívali skrz prsty, aspoň ostatní. Přišel velký den, kdy měli poprvé vylézt ven z nory. Ten den se nesla údolím velmi divná atmosféra. Dusno, které obcházelo údolí vyústilo ke vzpouře. Na společenství zaútočilo velké množství tuláků a s nimi se nesl i mohutný požár. Pravděpodobně způsoben díky horku a suchu. Požár se nesl údolím neuvěřitelně rychle. Byl slyšet křik, stesk a bolest.
Rhaetiss se sourozenci byli vyděšení. Netušili, co mají ve skutečnosti dělat a tak se rozběhli směrem, kterým mohli. Zmatek, při kterém nemohli najít nikoho známého. Až do chvíle, než Rhaetiss někdo chytil za kožich. Začala kňučet, ale čím víc sebou házela, tím byl stisk silnější. Teprve až po několika minutách si uvědomila, že jí v tlamě svírá neznámý host. Na poslední chvíli viděla, že i její sourozenci byli odneseni, ale jiným směrem. Neznámý únosce se zastavil na úpatí a nechal Rhaetiss, ať se podívá, jak její domov umírá. Slzy v očích, které tam tehdy měla - ta bolest, která ze srdce nikdy nezmizí. "Buď zticha a možná přežiješ." Zavrčel. A tak se mu poddala, co jiného malé liščí dámě zbývalo?
Únosce jí držel a odnášel několik dní. Daleko od jejího domova, byla si jistá, že by sama nebyla schopna najít svůj domov. Byla ztracená. Místo, na které se dostala jí bude ve snech děsit nejspíš ještě dlouho. Únosce jí hned hodil do připravené jámy, ze které mládě nemohlo vylézt. "Postarej se o ni." Slyšela jen. Přistoupila tam druhá liška, dáma. Měla samou jizvu po těle, výraz byl chladnokrevný. "Je malá, bílá,... umře, je k ničemu!" Prskla zjizvená. V ten moment na ni únosce zaútočil. Rhaetiss viděla, jak lehce se dá urvat někomu ucho. "Ještě slovo a ten prcek tě bude večeřet. Varuju tě." Rhaetiss tiskla zadek ke stěně, chtěla zmizet. Byla naučená ani nepípnout. V tu dobu tady byla i jiná mláďata, pravděpodobně patřila k zjizvené. Rhae mezi ně příliš nezapadala. Ale kdo ví proč svému únosci byla k něčemu prospěšná, něco v ní viděl. Proto se rozhodl jí hodit na krk zjizvené.
Neznámá jí v jámě nechala ještě několik dní. Bez jídla a bez vody. Napít se malá Rhaetiss mohla jen z deště, který v posledních dnech vládl. Docházely jí síly. Až se tam objevila znova bezuchá. Vytáhla jí a chvíli s liščím mládětem jen třepala. Rhaetiss byla na pokraji sil. Bezuchá poprvé ucítila strach, neboť umřelo její vinnou. A její vůdce by jí dal co proto, kdyby umřela. "Zatraceně." Bylo slyšet. Odnesla Rhaetiss do svého úkrytu, kde jí položila do kožešin a nabídla jí své jídlo. Rhaetiss si pamatuje spousty kostí všude kolem a binec. Tohle nebyla žádná liščí milovaná rodina. Únosce přicházel a odcházel, často. Rhaetiss tak byla ve společnosti zjizvené a jejích mláďat. A vztahy rozhodně nebyly kladné.
A tak Rhaetiss poznala Buffa - vůdce této sebranky a její únosce. Po každé, když se Buff vrátil, jeho výraz byl slizký a tak hamižný, že se z toho Rhae zvedal kufr. A poznala také Murrianu, prohnanou mrchu, která jí dávala pořádnou čočku. A Rhaetiss padla mezi ostatní mláďata. Nikdo tam neměl hezké zacházení. Rhaetiss získala spousty jizev po těle. Bezuchá Murriana jí při každé příležitosti ponižovala a ukazovala, kde je její místo. Rhaetiss měla ale bojového ducha. Nenechala se jen tak odbít. Už při prvním lovu na hraboše byla mnohem šikovnější, než jiné lišky. To že byla jiná možná znamenalo, že byla vyvolená? Učila se vše mnohem rychleji, než ostatní. Nikdy si však ve skupině nenašla kamaráda, či přítele.
Rhaetiss mohla mít zhruba dva roky. Dospělost klepala na dveře a Murriana se jí snažila dennodenně zbavit. Buff ovšem naléhal, že zůstane. Nemohla zažít nic horšího, než do teď, nebo ano? Buffa se zrovna vrátil z velké výpravy. Rhaetiss měla radost, že ho tak dlouho neviděla. Byla z něj nesvá, budil v ní pocity strachu. Nedokázala se mu podívat ani do očí. Kdykoliv ho viděla, vzpomněla si na to, co provedl, jak jí unesl. Ten den se s Murrianou Buff hádal, ohledně potravy. Přicházel a odcházel, aby nasytil svou rodinu a jeho vlastní liščata. Potrava ale nebyla, Murriana toužila po tom, aby Rhaetiss vyhnal do světa. Rhaetiss v té době byla schovaná za jeskyní a poslouchala tu hádku. Neměla ovšem dost odvahy na to jen tak se sebrat a utéct hrobníkovy z lopaty. Při hádce jí ale něco došlo. Murriana na bílou lišku odjakživa žárlila. A věděla, co může jednou nastat, když se o ní bude starat a růst.
Další noc byla Murriana navštívit jeskyni svého vůdce. Po svých ven už ale nevylezla. Proslýchá se, že to byla žárlivá scéna z její strany. Buffa si s ní poradil po svém a ráno jí nechal jen vynést ven. Její tělo během noci sežraly kolemjdoucí tuláci. Možná kojoti, či i vlk. O jídlo byla bohužel nouze, každý bral co bylo. Rhaetiss to všechno viděla a zvedal se jí žaludek. Další den nemohla usnout, spát - nemohla prakticky nic. V noci se šla projít a shodou náhod narazila právě na Buffa. Svému vůdci/únosci a nejspíš by ho mohla pojmenovat i jako nevlastního otce, nemohla odmítnout jakoukoliv žádost. Tudíž jakmile jí pokynul ke své jeskyni, jen svolně se skloněnou hlavou šla za ním. Ta noc měla něco do sebe.
Tu noc se to stalo. Tu noc se Rhaetiss rozhodla, že takhle žít nechce. Aby si s ní dělal co si zamanul, kdykoliv bude chtít. Z jeskyně odcházela brzo ráno, slzy se jí hrnuly po tváři. Teď nebo nikdy. Buffa spal a stejně tak i zbytek jeho zvrácené rodiny. Rozhodla se pro útěk. Bílé tělo bylo jako pěst na oko. Utíkala dlouhé týdny, spala přes den vždy jen několik hodin. Nehodlala se otáčet, nehodlala znova spadnout do tlap svého únosce. Ale v hlavě už teď měla velký zmatek. Věděla, že jí celé dny stopují. Buff nechce přijít o svou hračku, na kterou čekal tak dlouho. Ale tu radost mu Rhaetiss udělat nechtěla. Zmizela, tak daleko, že už jí nikdy nenajde.
Nohy jí zavedly až daleko na jih. Utábořila se u jezera, kde se zdálo, že bude mít klid. Nestalo se tak, naneštěstí pro ni byl společník neznámý a nepatřil k té sebrance, která jí tehdy vychovala. Byl ovšem velmi troufalý a jakmile vykročil k Rhaetiss, ta po něm zaútočila. Bála se, proto se rozhodla dát mu cennou lekci. Neznámý lišák vzal nohy na ramena. Tady poprvé Rhaetiss ucítila, že má nějakou moc. Že se může někdo bát i jí a že není jen tak liška na zavolání. Ona dokáže také ublížit a už nebude taková puťka, za jakou jí měli tolik let. Hrdě zvedla hlavu, to že je jiná je pro ni zbraň. A kráčela dál. Následující čas strávila převážně o samotě. Srdce jí ale krvácelo, Rhaetiss zkrátka touží někam patřit. Najede to správné místo právě v Saeronu? Tam měla namířeno, příběhy o něm slýchávala už jako malá. Třeba právě tam jí přivítají s otevřenou náručí.