Kdybyste Nyché chtěli popsat jednou větou, nejspíše byste řekli, že je chladná jako pouštní noc, do které se narodila. Nesmířlivá a bezcitná. Toulá se světem na svých nekonečných toulkách, s myslí v oblacích, a přesto duchem neustále přítomná. Zkušenost ji naučila, že není radno přestat být ostražitý ke svému okolí. Na první potkání nikomu nedůvěřuje a raději se skrývá za ledovou masku. Cizinec nejspíše vidí lišku, která se zdá být zaražená a zamlklá, snad skoro cynická, ale jak známo, zdání mohou klamat. Je tuhá a houževnatá, duše zocelená vlivem času. Ač je malého vzrůstu, velkých lišek se nebojí. Uši neustále našpicované do všech stran a oči bloudící po okolí, spoléhá na svou schopnost hbitě se vyhnout rozlíceným ranám. Přesto není hloupá a má se před silnějšími na pozoru, rvačkám a šarvátkám se snaží oklikou vyhýbat. Zahnána do úzkých však odhalí špičáky. Raději, než by se se skloněnou hlavou vzdala svému osudu, bude bojovat do posledního dechu.
Nyché si kolem svého srdce vystavěla silnou hradbu, za niž nikoho jen tak nepouští. Snaží se jevit silná a nezlomná. Každé malé klopýtnutí, každý výlev emocí je pro ni chybou. Bojí se, že když cizinci odhalí své slabiny, ošklivě se jí to vymstí. Vlídnými slovy neplýtvá, vlastně slovy vůbec jako takovými, výřečností tedy rozhodně netrpí. Ve společnosti častěji přenechá slovo druhým a stává se tichým posluchačem, sdělujíc svůj názor jen tehdy, kdy to považuje za nutné. K vyjeveným lištičkám, které málem nedokáží ani chytit vlastní ocas do zubů, se chová odměřeně, ačkoli ví, že učený z nebe nespadl. Na druhých nejvíce oceňuje schopnost postarat se sám o sebe, sílu a nezávislost. Takové lišky mají její obdiv.
Jen před těmi, kteří jsou jejímu srdci nejbližší, zahazuje svou masku a dovolí si nechat pocity vyplout na povrch. Když na její tváři spatříte upřímný úsměv, věřte, že by pro vás byla ochotna skočit do ohně, a svěří-li se vám se svým trápením, vložila by vlastní život do vašich tlapek.
Už dlouho vede život na toulkách a docela jí vyhovuje. Ráda objevuje nová místa, oceňuje krásu přírody, a je poměrně hrdá na to, že je schopná starat se sama o sebe. Přesto, ač by si to nerada připustila, natožpak vyslovila nahlas, v hloubi duše touží přestat být osamělá.

Zajímavosti: - na hrudi se jí od krku táhne dlouhá jizva, která je však viditelná jen při rozhrnutí srsti

Anchor byla silná liška. Vždycky byla a vždycky bude. Co na tom, že přišla o svou skupinku a ten všemi mastmi mazaný lišák ji opustil, jakmile jedno z jejich dvou liščat podlehlo podvyživení. Co na tom, že nejúrodnější kus půdy v téhle poušti střeží smečka fenků odhodlaných ji zabít, jakmile se znovu odváží vydat na jejich území. Byla silná, musela být. Pro svou zbývající dceru.
„Maminko, proč si nemůžu jít hrát ven?“
Vyhublá samice fenka ze svého místa vrhla na své mládě krátký zamračený pohled, načež jej znovu odvrátila a dál ustaraně sledovala okolí jejich malého doupěte. „Teď to není bezpečné.“
Maličký zlatavý fenek zklamaně sklopil uši a zase si lehl. Od té doby, co zmizel Toine, jí bylo málokdy dovoleno vystrčit byť jen jediný fousek ven. Ach, jak jí chyběl bráška! Jednoho rána se Nyché probudila a malý Toine byl pryč, jako by se vypařil. A maminka jí zatvrzele odmítala povědet, kam šel, snad ze strachu, že by se vydala za ním. Už se neusmívala jako dřív.

***

Nyché probudil dotek cizího čenichu. Hbitě se vymrštila na nohy, jen aby zjistila, že je to její matka. Vyzáblá postava stála nehybně vedle ní, se sluncem pomalu se klonícím k západu v zádech. Mladá samice fenka se uklidnila a nechápavě se na starší lišku zamračila. „Co se děje?“ Bylo ještě příliš brzo, aby vyrazily na noční lov.
Anchor zatěkala pohledem do stran, než jí odpověděla: „Čas najít nové místo.“
Nyché se žilami rozproudil nový příval energie. Nové místo, nový domov. Konečně. Jejich staré doupě jim už rozhodně nestačilo. Sotva to vůbec bylo doupě. Jen několik velkých balvanů, které v poušti dokázaly udržet dostatečnou vlhkost pro skomírající keřík, poskytující jim trochu stínu. Přikývla, v očích vepsanou dychtivost.
Anchor její nadšení snad ani v nejmenším nesdílela. Věnovala jí jen křivý zamračený pohled, než se bez dalších slov otočila a vyrazila k jihu. Nyché si jen povzdechla a rozklusala se za ní, držíc se jí bezpečně za patami.
Nevěděla, kam přesně měly namířeno. Snad by se mohly přestěhovat blíž k oáze, ale to by vzhledem k jejím obyvatelům nebylo příliš moudré. Ale naprosto Anchor důvěřovala, věřila, že snad zná nějaké lepší místo k životu. Koneckonců přece nežila celý život v jejich ubohém přístřeší. Třeba má někde rodinu? Nyché bloudila pohledem po obzoru. Poušť byla ve světle zapadajícího slunce krásná. Na okamžik spočinula zrakem na své matce a její pozornost upoutal hrbolek na jejím zátylku. Byl malý a vystouplý, skoro jako by měla pod kůží kámen. Jaktože si toho dřív nevšimla? Anchor vycítila Nychéin pohled a obrátila k ní hlavu.
„Nač tak civíš?“
Nyché jen zamumlala: „Na nic.“ a raději skopila zrak.

***

Mladá samice fenka se vyčerpaně svalila do vyprahlého písku, vděčná za stín, který poskytovalo nové doupě, a ztěžka oddechovala. Jít ven, když je slunce nejvýš, byl špatný nápad a, předkové jí pomozte, ona to dobře věděla. Nikdy by ji to ani nenapadlo, kdyby tam venku nebyla i její matka.
Když se před polednem vzbudila a zjistila, že pelech vedle ní je prázdný, navzdory horku cítila, jak její srdce uchopila ledová ruka. Anchor se už několik dní chovala divně, dokonce jí večer zakázala jít na lov. A její oči. Z jejího pohledu šel strach. Zorničky jí neustále těkaly do stran, občas sebou zaškubaly. A pak byla pryč, uprostřed bílého, žhnoucího dne, a Nyché zpanikařila.
Anchor byla vždycky zodpovědná liška. Možná bývala náladová a nerudná. Od okamžiku, kdy umřel její bratr, ji mladá samice fenka neviděla se usmát. Ale vždy dostávala svým povinnostem a starala se o Nyché, jak jen uměla. Svou dceru se snažila vést ke stejné odpovědnosti k vlastnímu životu. Učila ji, jak přežít, prozrazovala jí ty nejlepší triky a nutila ji sama si ulovit potravu, aby si byla jistá, že se o sebe dovede postarat. Tohle se jí vůbec nepodobalo.
Ztěžka sípala, usilovně se snažila udržet zrnka dusivého písku mimo své nozdry. Konečně její tělo díky stínu začalo pomalu vychládat z teploty fenkovu životu nebezpečné.
Nezbývala jí skoro žádná energie, přesto se nějakým zázrakem vyšvihla na nohy, když za zády zaslechla dusání lehkých, ztěžka nesených tlapek.
„Matko!“ vykřikla a zběžně ji prohlížela. Anchor vypadala stejně ztrhaně jako Nyché sama, dokonce hůř. Obě oči měla téměř zalepené hustou hmotou a hlavu nesla jako to nejtěžší břemeno. „Kde jsi byla?“
Ale Anchor jí neodpověděla. Udělala několik posledních vrávoravých kroků, než se sesula podobně jako její dcera předtím. Nyché byla naprosto vyčerpaná, a tak se sama neohrabaně uložila a okamžitě ji odnesla říše snů.

***

Když přišla znovu k sobě, slunce už zase zapadalo. Její matka byla již taky vzhůru. Nevypadala však o nic lépe. Seděla otočená k Nyché zády, hlavu skloněnou, a mladá liška mohla slyšet její tětžké oddechování. Hrbolek pod kůží na jejím zátylku už dávno nebyl hrbolkem. Velikostí se blížil třetině velikosti Anchoriny lebky a v červánkovém světle vypadal hrůzostrašně. Nebylo pochyb o tom, co je příčinou matčina podivného chování.
Nyché se zvedla na roztřesené tlapky. „Matko...“ oslovila ji opatrně, skenujíc každý její pohyb.
Oslovená se zachvěla, než se otočila a upřela na Nyché svoje roztěkané oči. Při pohledu na její tvář by se v Nyché krve nedořezal, když starší liška vstala a s hrozivě vyceněnými špičáky se k ní pomalu blížila. Přesto se obrnila a vlastním tělem zatarasila vchod do doupěte. Nemůže ji nechat v tomhle stavu nikam odejít, musí si odpočinout a pak něco sníst.
„Matko,“ promlouvala na ni, zatímco se k ní plížila. Jen, co usne, vyrazím na lov, slibovala si v duchu. „Matko, maminko...“ Ale Anchor jako by ji nevnímala, jako by ji vůbec neslyšela. Hrůzně cosi zavrčela a když Nyché dál tvrdohlavě stála na místě, s obnaženými tesáky se na ni vrhla.
Nyché ztuhla v šoku. Naštěstí ji nezradil její instinkt. S obratností lasičky se překulila a vrčící lišku ze sebe shodila stranou. S vykulenýma očima zírala na to, co právě provedla, zatímco se Anchor znovu stavěla na nohy. Přikrčila se, očekávajíc další útok, ale ten nepřišel. Starší liška se v polovině skoku bolestně zkroutila a z hrdla se jí místo vrčení ozval útrpný skřek. Dopadla na zem dvě stopy před Nyché a celá se třásla. Třeštila vyděšené oči a marně hrabala packami ve vzduchu, jako by se snažila před bolestí utéct.
Nyché ji pár tepů srdce pozorovala, pak se vzpamatovala a přiskočila k matce, ačkoli netušila, jak by jí mohla pomoci. „Anchor, maminko,“ zašeptala znovu, ale bylo pozdě. Záškuby pomalu ustaly a starší fenek zůstal bez hnutí ležet.

***

Nyché zůstala na místě celou noc, tiše doufajíc, že se matka snad probere. Ráno se odhodlala čelit kruté realitě a Anchor pohřbila, přímo před jejich malým doupětem. Když k ní do hrobu pouštěla snítku té nejzelenější byliny, jakou našla, málem se jí při pohledu na bezvládné tělo podlomily nohy. Anchor s ní byla celý její život, byla vše, co znala. Nikdy jí neřekla pravdu o jejím bratrovi, ale přesto dělala, co bylo v jejích silách, aby se o ni postarala. A teď byla pryč.
Nyché pevně zavřela oči a s těžkým srdcem se odvrátila. Čas najít si nový domov.

***

Byla klidná noc. Mladá samice fenka se jako tělo bez duše kradla mezi stíny pouště. Poslední dobou se zdálo, že horký písek více ustupuje zeleni, Nyché však tomuto faktu nevěnovala pozornost. Vlastně jí bylo všechno jedno.
Náhle se ze suchého křoviska nedaleko ozvalo vzteklé zavrčení. Nyché se probrala do reality, jen aby stihla pohlédnout do dvou párů svítících očí rozezlených fenků.
Byli to dva lišáci a na mladou lišku se vrhli jako blesk z čistého nebe, zneužívajíce faktu, že nevnímala okolí. Dřív, než stačila uskočit a utéct jim, už cítila, jak ji jeden srazil k zemi a druhý se sápal po jejím krku. V Nyché se zvedla vlna vzdoru a snažila se vykroutit, škubajíc sebou v jejich spárech. Dosáhla však jen toho, že se jí tesáky lišáka pevně zakously do kůže pod krkem a s každým trhnutím jí působily větší bolest.
Teď je se mnou amen, myslela si, zatímco pomalu ztrácela sílu bojovat. Hluboce litovala toho, že nedbala pachových značek značících hranice cizího území a že se ke všemu nechala nachytat. Teď zaplatí vlastním životem.
Pak ale ucítila, že sevření na jejím krku povolilo a najednou se mohla pořádně nadechnout. Koutkem oka zahlédla šmouhu tmavší srsti, která z ní fenka strhla. Ten se se zakňučením cizinci vysmekl a zmizel v temnotě. Jeho kumpán, vida, že ztratil výhodu v početní převaze, zmizel jako letní větřík. Nyché zůstala sama se záhadným cizincem, ale byla příliš vyčerpaná, než aby udržela pozornost.

***

Když se probrala, nedaleko ní seděl cizí lišák a upřeně ji sledoval.
„Měla bys dávat větší pozor,“ řekl jí, když viděl, že je při vědomí. Nyché věnovala ostražitý pohled okolí a pak si jej pořádně prohlédla. Byl větší než ti, co na ni v noci zaútočili, a jeho kožich měl tmavošedou barvu. S ohromným huňatým ocasem stočeným okolo tlapek ji pozoroval svýma světle žlutýma očima, v nichž se blyštila inteligence.
„Já... ano,“ vyštěkla nakonec. Dobře věděla, že je to její vina, rozhodně jí to nemusel připomínat. Posadila se, a při tom pohybu ji bolelo celé tělo. „Děkuji za upozornění.“
Cizinec ji celou přejel pohledem, než se zastavil u jejího krku. „To se bude hojit špatně,“ zhodnotil skepticky. Pak se zvedl a otočil se k odchodu.
Nyché jen vyjeveně zírala. Copak teď odejde? „Počkej!“ štěkla.
Lišák zastavil a upřel na ni své pronikavé oči.
„Kdo jsi?“
Ušklíbl se. „Jmenuju se Ignis.“
„Nyché,“ oplatila mu svým jménem a zvedla se na roztřesené tlapky.
„Rád jsem tě poznal, Nyché. Prokaž mi laskavost a měj oči a uši otevřené.“ Znovu se rozešel a tentokrát už se Nyché neozvala. Tiše hleděla za vzdalující se stříbrnou oháňkou. Nechápala, proč jí Ignis pomohl, ale rozhodla se, že se bude řídit jeho radou. Přišel čas zapomenout na minulost.