Starostlivý narcis, romantický hulvát, milý drzoun – nesmyslný oxymóron.
Jiným slovem by se dal označit za ironii. Jak někdo, kdo je tak moc zahleděný do sebe, může pečovat o jiné? Jak může být někdo tak odporný a přitom by snesl modré z nebe? Jak jeho slova pohladí a přitom urazí?
Nějakým způsobem to Milo Torchek zkrátka umí.
Docela dost mluví, otevřeně a pravdomluvně, takovým způsobem, aby v jedné větě pochválil a přitom i urazil. Někomu se to stává, nedokáže kontrolovat svá slova, ale u něho to je schválně, je si totiž moc dobře vědom toho, co vypouští z tlamy a ty lichotky a křivdy jsou dobře cílené. V hlase med, na jazyku přitom jed, tak by se jeho mluva dala také dobře vyjádřit.
Mlčet moc neumí, potřebuje mít ke všemu poznámky, ať jsou milé nebo ne, musí je říct nahlas, aby si byl každý vědom toho, že on má na věci okolo sebe také názor. A nejenom na věci, ale také na lišky. Kupodivu mu ani nevadí, když se někdo pokouší použít stejnou taktiku proti němu, nasadí křivý úsměv a přitakává, že je vše pravda… A pak tam zmíní, že je skvělý nebo něco takového, aby vyvážil urážení své osoby.
Milo Torchek moc nebere v potaz role typu přítel, nepřítel, blízká známost, či cokoli jiného. Pro něho spadají všichni do jedné pomyslné kategorie, ale sem tam si někoho vytáhne, koho si přitáhne (ne)dobrovolně k tělu a má ho u sebe, dokud ho dotyčný baví. Pak jde o dům dál a nehledí na to, jakou spoušť za sebou zanechal. A sem tam se klidně i vrátí a pak dělá, že za ty spálené stromy rozhodně on nemůže. Nutno ale podotknout, že ve chvíli, kdy má Milo Torchek někoho přitaženého blízko sebe, je to ten nejhýčkanější tvor, pokud přehlédne fakt, že slouží i jako rohožka a kapesník. Pokud by se tak měla vytvořit hierarchie, na vrhu stojí on, poté dočasná známost a nakonec zbývají ti, co přijdou na řadu později, nebo na ně už řada došla.
Milo Torchek má skutečně špatnou paměť na jména. Dokáže si zapamatovat jakousi formu jméno, ale dát ho dohromady na sto procent je pro něj takřka nemožné, takže se spoléhá na používání přezdívek a označení. Příteli, bráško, zlato, včeličko, je úplně náhodné, jak někoho osloví, jemu na tom moc nezáleží. Lepší jak splést jméno někomu, koho si potřebuje pro zábavu a zalíbení držet blízko sebe.
Srst má černou jako noc, duši divně propíchanou černobílými puntíky a jestli má srdce čisté a bílé? Těžko říct, špatně se k němu prohrabává. Možná je třeba to zkusit, ale jedná se o běh na dlouhou trať, protože tenhle černý lišák si nese pár kostlivců a nepříjemných vzpomínek.

Zajímavosti:
• Má dvě jména, protože ho každý rodič pojmenoval jinak – neuměli se shodnout. Představuje se oběma a reaguje na obě jména

Pokud zaléváte semínka jedem, nemůžete očekávat, že vám vyroste krásná růže.
Milo Torchek a ostatní se narodili na chladném místě. Že bylo vlhké a malé, na tom vlastně nezáleželo, jeho chlad pocházel odjinud. Od černé lišky, která tam být nechtěla a od rezavého lišáka, který ji přinutil zůstat. Pokud z jeho sémě měl přijít život, chtěl ho mít pod svojí kontrolou.
Liščata přišla do prostředí, kde vítána nebyla, ale ani ne odháněna. Nikdo o ně nestál, ale byli tam dvě lišky, co se o ně starali. Matka, která chtěla řád a odmítala blízkost. Otec, který ječel a nenáviděl slabost. Nenáviděli se navzájem, osočovali toho druhého, že je špatným příkladem pro ta slepá stvoření, ale přitom oba dva byli vinni tím, jak špatně se vůči nim chovali.
První rozpor mezi Tottlebornem a Arrou byl ještě před jejich narozením. Arra chtěla, aby Tottleborn odešel, aby jí zmizel z očí a ona pak mohla bez svědka ponechat liščata přírodě, ale on to odmítl. Pokud je už nosí v lůnu, tak se mu o potomky postará.
A ve chvíli, kdy už byli na světě, druhá hádka (která se týkala potomstva, ne mezi rodiči) – jak se budou jmenovat? Arra chtěla krátká jména, jako měla ona. Jako matka, která trpěla jejich nošení a porod měla právo je pojmenovat. Ale Tottleborn byl otec, on ten silnější a větší, měla nést jména jako on. Ta hádka nikdy nebyla vyřešena, protože každý z nich pojmenoval liščata po jejich a vyžadovali, aby potomci vnímali obě jména.
Hádky a kousavé poznámky pak byly jedinou hudbou, kterou liščata znala. Jenže to nezůstalo pouze mezi jejich rodiči, ale i na ně byly kladeny nároky, které byly nereálné jejich věku. Proč chceš zas žrát? Proč si něco neulovíš? Proč přede mnou nazýváš sestru tím nesprávným jménem? Většinou to zůstalo u slovního útoku, ale ve vypjatých situacích se dokázal otec ohnat i zuby po potomcích, kteří nebyli zrovna v té chvíli podle jeho gusta. Žádný z nich neměl oblíbence, všechny nenáviděli stejně, ačkoli tvrdili, že je milují. Občas je k sobě přivinuli, šeptali jim slova, jak je mají rádi a záleží jim na nich, že se snaží, ačkoli oni tolik zlobí. Ničili tim čtyři duše, které nechápaly, jaký svět je za hranicemi jedovatého oparu jejich rodiny.
Každé lišče si pak samo převzalo, co je slušné chování a jak se budují vztahy. Milo Torchek byl kousavý, ale vlastně strašně sladký jedinec, který zahříval své sestry, protože ony jsou moc neschopné toho, aby se o sebe samy postaraly.
Podle otce byl Torchek odpudivý. Prý se choval jako blázen, který neví, kým vlastně je, ale jak to lišče mohlo vědět, kým je? Půlku času byl nazýván jedním, polovinu druhým jménem. Chvíli měl pocit, že by mu otec tlapy líbal, ve druhé ho shazoval k zemi, protože se mu připletl pod nohy, když někam rychle šel.
„Torcheku!“ zařval na něj otec při jednom podobném přešlapu, který by se dal obejít beze slov.
„Co je!“ odpověděl mu na to někdo, kdo se už naučil, že řev je také možností, jak prostě mluvit.
Kupodivu otec nehleděl na to, že na něj syn ječí, byl zabraný tím, aby ho obvinil z toho, co zrovna udělal. „Přestaň s tim!“ vrčel. Všemu tomu přihlížela jedna ze sester, která se ale raději šla klidit z cesty, protože mohla být dost dobře druhá na řadě.
„S čim!“ zařval na to černý lišák v odpověď. Srst měl naježenou, cvakal zuby a byl zrovna v nepříjemném rozpoložení.
„Se všim!“
Krátká a nesmyslná odpověď, která byla poslední kapkou v malém a dost křehkém poháru, kdy na to skoro roční liška zařvala, že s tím tedy přestane.
„Přestanu i s existencí v tomhle pekle!“ ječel, když se napřahoval k tomu, aby nohama pořádně zahrabal v suché hlíně a nahrnul na otce prach a kamínky. Kdyby se zrovna nevracel z poza keře, snad by si i otce označkoval.
Někdo zaječel, aby sklapnul, že řve jak pominutej, ale na to už Milo Torchek nereagoval. Reagoval jenom na to, jak ho otec rval za ocas zpátky, aby se mu omluvil, že se ho snaží vychovat pro vlastní dobro, ale jak si někdo může myslet, že vychová potomka přes nadávky a falešné mazlení?
Upřímně chtěl nejdřív jenom pár dní trucovat někde v lese, když se konečně vymanil od držení otce, ale z těch několika dní bylo pár týdnů, protože mu ego nedovolovalo vrátit se. A nebyl zas tak špatný v lovu sám, když mu do toho nikdo jiný nekecal, takže neměl problém se o sebe postarat. A vlastně bylo strašně skvělý, když obecně někdo neřval?
A skvělý to je i po roce a půl.