Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Merellien



avatar

Informace

Profil
img
Where I come from| xxx | xxx | xxx

Momentálně
Reintrodukce + sžívání se s Merellien (omluvte případnou nekonzistenci :D)

Úkolníček
Poznat ostatní druhy lišek. Fenek ☑︎ kana ☐ polárka ☐

Lišky

★ Zora, Awarto (Toffee)
Uživatelské jméno merellien
Zobrazované jménoMerellien
Skupina Liška
Zaregistrován od 28.2.2022 22:33
Naposledy aktivní 12.6.2022 11:32
Příspěvků 17, zobrazit >
Počet přihlášení 64
Jméno:Merellien
Pohlaví:samice
Druh:Liška šedá
Datum narození:1.3.2017
Sourozenci:Rhyllgallohir, Laralythal
Matka/ otec:Isiliraiellyn /Galanodel
Území:...nemá skupinu...
Partner/ ka:Orbeck
Potomci:Feanor, Oloren
Patron:...nemá patrona...

Povaha & zajímavosti

Přirovnávali mě ke snům. K éterickým a nehmotným krajinám, kde není slyšet žádný hlas. K motýlům řeřavých barev a ke zpěvu ptáků.
Na první pohled se každému jistě zapíšu do paměti svým kožíškem. Nemnoho lišek dostane do vínku podobný. Nejsem ale zaslepená svou krásou a ač hledím na svou čistotu tak, jak by každá spořádaná liška měla, nevidím se výše než ostatní. Jsem ale hrdá a nenechám ostatní jen tak hanit své jméno. Umím tasit drápky, častěji používám jako protiútok slova zabalená v borůvkách. Nemám problém se seznamovat s novými liškami a ráda se dozvídám nové věci. Je toho přece tolik, co neznám. Do ostatních vkládám důvěru snadno, aniž bych je dlouho znala a můžu se zdát až naivní, avšak za mou slepou důvěřivostí stojí myšlenka, že v každém je kus dobra, a proto by neměl být nikdo souzen předčasně. Kamarády si dělám snadno, ale ne každého považuji za svého přítele. Časem se lišky přirozeně vytřídí a zůstanou jenom ti, kteří mi doopravdy rozumí. Možná slepě důvěřuji všem, ale spolehnout se můžu jen na své nejbližší.
Nejsem na tomto světě krátce a prozíravostí dokážu uhodnout věci, které by jiní chtěli zachovat skryté. Naštěstí nejsem zákeřná a pomstychtivá, nikdy nepřeji ostatním nic zlého. Jsem velkým zastáncem spravedlivosti a míru, nerada vidím šarvátky, a ještě neochotněji se jich účastním. Mírné slovo nad dobrou myší umí zahladit většinu problémů. Můj obličej se zkrabatí vráskami jen jednou za rok, když se příliš obávám o své nejbližší. Křiku a hanebných slov se u mě nedočkáte, stejně tak zježené srsti či zlostného koukání zpod zpola přivřených víček.
Mám ráda příjemnou společnost, ale vystačím si i sama. Vždyť mým dalším přítelem může být motýl či ptáček, zpívající potok či šeptající les. Jsem liškou otevřenou a čitelnou, nemám potřebu se schovávat za kamenné masky anebo kolem sebe splétat provazce ze lží. Můžu se zdát nepřístupná, za což většinou může zdání, že se nedokážu do ostatních vcítit. Empatie mi není cizí, nicméně problémy ostatních (a ani ty své) nevidím jako důvod k mračení či špatné náladě. Mám v sobě nápomocného ducha, který neodmítne sklíčeného tvora, jenže má pomoc většinou postiženého neuspokojí.
Jde jen o malý výstupek na jinak hladké cestě a v porovnání s mezihvězdným prostorem je jasné, že naše pozemské problémy jsou hloupoučké a triviální. Možná právě proto své problémy často obcházím a nesnažím se je vyřešit. Pokud se samy nevyřeší a nakupí se, řeším je až příliš hrubým a rychlým způsobem, aniž bych o tom moc uvažovala. Hlavně se toho zbavit.
Mezi mé jistě nepříjemné vlastnosti patří lakomost a netrpělivost. Mám jistou dávku sebekontroly, avšak někdy se přistihnu, že ulpívám na některých věcech či liškách více, než by bylo zdrávo a poté se o jejich společnost nerada dělím. Netrpělivost jde zase ruku v ruce se zvídavostí, která mě nenechá dlouho nečinně sedět.
Nejednou mi bylo vyčteno, že jsem strašně úzkoprsá. Že si neumím užít zábavy, že se hlasitě nesměji a neraduji. Emoce prožívám a prožívám je hluboce, nicméně ne hlasitě. Slzy mi tiše tečou po tvářích a dech se zadrhává, ale hlasitě neštkám a nekvílím. Smích potichu zvoní jako zadrnčení drápku o pavoučkovu pavučinu a nerozléhá se široko daleko lesem.
Jsem dáma, jsem jasná měsíční květina se svou hrdostí a důstojností, která se nenechá vyvést z míry a svého klidu. Hledím vždy ke hvězdám a svět kolem sebe vnímám jako součást sebe.

Zajímavosti:
Merrelien je liškou štíhlou a útlou, ale především velmi krásnou. V jejích očích jde vidět každá hvězda noční oblohy. Její hlas je hladký, melodický a mluví napůl šeptem a rozvláčně, jako kdyby se bála, že někoho vyděsí. Pohybuje se lesem a mezi větvemi jako lesní víla.



Historie

Nezdá se to tak dávno, kdy jsem poprvé vylezla z dutiny stromu na větve našeho košatého domova. Slunce tehdy zapadalo za obzor a naše kožichy získávaly nádechy zlatých a rudých barev, až padla noc a svítily nám jen a pouze oči. Už tehdy mi rodiče říkávali, že jsem jako noční stín. S tmavým kožíškem jsem se pod rouško tmy schovávala snadněji, než-li ostatní. I přesto jsem byla už odmalička velmi krásná. Nebyla jsem ale domýšlivá a můj vzhled nebyl nikdy tím prvním, co mě zajímalo. Družně jsem trávila čas se svými sourozenci a rodiči, kteří nás vychovávali. Učili nás všemu, co bychom měli znát. Také nám říkali o našem místě ve světě, o tom, že všechno je propojené, od jediného stébla trávy přes zajíce, brouky a nás až k horám a hvězdám. Často mluvili o hvězdách a souhvězdích, přeci jen jsme více žili v noci než ve dne. Noční obloha nám byla velmi blízká. Nespočet nocí jsem trávila v nejvyšších korunách stromů koukáním právě na tyto vzdálené, zářivé objekty. Ukazovaly nám cestu, zdobily oči a předpovídaly budoucnost.
Vyrůstali jsme v hlubokém lese s velkými stromy, potokem, který se za lesem měnil v řeku a poté ve vodopád padající přes skály do neznámých končin. Na druhé straně lesa byly močály, kudy náš potok protékal. Bylo tam více potoků a jejich slepá ramena jsme nacházeli na různých částech lesa. Jako lovná zvěř nám sloužily myšky, zpěvní ptáci a bobule, kterých bylo v lese dostatek. U řeky se nám dařilo chytat žáby – jak krásně umí skákat! – a v mokřadech hmyz. Lov a jeho pokusy či parodie nebyly hlavním zdrojem naší zábavy. Rádi jsme se schovávali po celém hvozdě v dutinách stromů, v korunách či mezi kořeny. Na podzim jsme vyháněli z listí ježky a v zimě olizovali rampouchy ze skal kolem vodopádu.
S rodinou jsem zůstala dvě zimy a na začátku jara, když sníh začal tát, tráva se zelenat a noci se krátily, jsem z hvozdu odešla. Nedá se říct, že by nás rozdělila zlá vůle, můj rozmar či přírodní katastrofa. Svůj odchod jsem plánovala jen pár dní dopředu, když jsem za jedné bezměsíčné noci vysedávala v koruně stromu a vyčkávala na první hvězdy. Čekala jsem dlouho, ale žádná se neukázala, dokud skrze oblohu neproletěla kometa a svým dlouhým jiskřivým ocáskem neozářila všechny ostatní hvězdy, skryté v temnotách bez svitu luny. I já chtěla poznat neviděné, svým jasem rozzářit lišky, které jsem neviděla. Vydala jsem se proto podél řeky a dolů kolem vodopádu po skalách. Následovala jsem tok až do dalšího lesa, který šel z našeho hvozdu ještě vidět. Tehdy jsem se naposledy ohlédla za svou rodinou. Přísahám, že jsem viděla jejich očí jako hvězdy planout v korunách, když slunce zapadalo.
Dlouho jsem nikoho nepotkala a tehdy jsem poznala, jak samotářsky jsme žili. Uvědomovala jsem si však, že nejsem úplně sama. Potkávala jsem jiné tvory a rostliny, které mi dělaly společnost společně s hvězdami na obloze a zářivým okem měsíce. Spávala jsem v korunách dubů, schovávala se v jehličí i v hlubokém mechu a kapradí. Viděla jsem hory a z hor jsem viděla široko daleko před sebe i za sebe. Svět byl tak velký a já stále jen ve společnosti přírody. Nestěžovala jsem si, nikdy. Věděla jsem, že to, co mě má potkat, mě potká. Potřebovala jsem jen kapku trpělivosti.
Ulevilo se mi, když jsem konečně uslyšela hlas jiné lišky. Vzhlédla jsem do koruny stromu, pod kterým jsem za rozbřesku vycházela, abych se střetla pohledem s lišákem světlých barev a veselých žlutých očí. Jemná záře úsvitu vybarvovala jeho kožich v měkkých barvách a v očích mu tál led. Naše cesty se toho rána spojily a v noci jsme už vysedávali na jedné větvi, abychom pozorovali hvězdy. Nepoznala jsem milejší společnost, než byl on. Svými poznámkami dokázal vykouzlit úsměv na mé tváři, ukazoval mi svět svýma očima a vodil mě na místa, kam bych se sama neodvážila. Byl mým světlem, mým slunečním loučem a já jeho měsíční září. Naše stezka vedla různými stanovišti a podařilo se nám narazit na pár dalších lišek. Za jedné noci jsme přelézali odříznutý les na útesu skrze koruny stromů kvůli skupině lišek, která se v něm usídlila. Nechtěli jsme způsobit žádné nedorozumění, tak jsme nad snícími liškami potichu prošli jako duchové. Jednou jsme narazili na samotného lišáka, který by svým chováním odradil i kamení. Pokoušela jsem se mu pomoci, avšak jeho činy vůči mně poté vedly k tomu, aby můj druh zakročil a lišáka odehnal.
Na jaře jsem přivedla na svět dvojici malých šedých ocásků. Byla jsem nezkušená a slabá, protože v zimě jsem velmi strádala kvůli nemoci. I přesto jsme se rozhodli založit rodinu. Společně jsme naše liščata zvládli vychovávat a milovat je celými našimi srdci. Nikdy jsem necítila materiální lásku k ničemu, protože mi nic nepatřilo. Až s příchodem našich potomků jsem pocítila pravé mateřské pouto. Byly to moje děti, která jsem nosila ve svém břiše, která jsem přivedla na svět a která jsem vychovávala. Učila jsem je všemu, čemu učili rodiče mě a moje polovička dělala to samé. Usídlili jsme se v malé roklince s duby a vychovávali liščata tam. I jejich vyrůstání bylo bez větších problémů, jen s pár škobrtnutími. Jedním z nich byly šarvátky se jezevcem, kterému liščata vlezla do nory. Čas utíkal jako voda a zničehonic to byla už druhá zima, kterou jsme tam strávili. Liščata se rozhodla jít svou vlastní cestou a my jsme ještě pár dní v roklince zůstali. Najednou byla příliš tichá a my se necítili jako doma. Odešli jsme proto také.
Nakonec se naše cesta také rozdělila. Nedlouho po odchodu z roklinky jsme stanuli na vysokém kopci s jediným stromem, kde jsme se rozhodli přenocovat. Měsíc nesvítil a svět opět pohltila temnota. Tentokrát jsem nepotřebovala vidět kometu, abych věděla, co to znamená. I můj partner cítil, že jeho cesta vede jinam. Toho dne jsme se rozloučili, ale naše srdce zůstala spojena. Často na něj myslím, stejně jako na naše děti a vím, že on to má stejně. Když koukám na hvězdy, jsem si jistá, že někde, blízko nebo daleko, za horami či za řekou, sedí na stromě další tři lišky, které se dívají na ty stejné hvězdy a vím, že jsou v bezpečí. Co víc si můžu přát?


Vlastnosti


Magie



Skupinová magie



Specifické magie





Inventář



Diplomy, akce, výpravy…




U Ž I V A T E L