„Jizvy, které máš zvenku a jdou vidět, tak určitě bolí. Ale jizvy, které máš skryté v duši, bolí mnohem, mnohem víc.“
Co by vás asi napadlo jako první, pokud byste spatřili Herreu? Že je to sebevědomá dáma. Tvrdá, hrdá a nezlomná jako skála. Že není nic co by jí mohlo překvapit, či snad co by jí mohlo nějak zranit. Že nemá smysl si s ní zahrávat? To možná taky. Protože přesně to také Herrea chce. Chce na své okolí působit tak, aby si k ní nikdo nic nedovolil. Minimálně ve společnosti těch, které moc nezná, či dokonce vidí poprvé. Většinou na ní nelze vyčíst nic jiného než lehkou lhostejnost a aroganci, občas nějaký zahořklý vtípek nebo rýpnutí.
Rozhodně to není žádná sympaťáčka, aspoň ze začátku tedy ne. Dává si na čas, co se týče hlubšího poznávání někoho dalšího. Pokud je to tedy vůbec nutné - například u členů její skupiny.
Pokud jí poznáte blíže, zjistíte, že další stránky Herrey nejsou o moc sympatičtější, aspoň pro většinu lišek tedy ne. Herrea zkrátka není stvořená na to, aby si dělala kamarády či jen známé, kteří by jí měli rádi. Má díky tomu možná lehce osamělý život, ale nedá se říct, že by jí to nějak výrazně vadilo.
Co byste tedy mohli zjistit, pokud by se vám povedlo poznat jí trochu blíž?
Ráda si dělá srandu z ostatních. Respektive z jejich slabostí. Možná někdy ne vyloženě před nimi, ráda ale rýpe a poukazuje na cizí nedokonalosti, obzvlášť u lišek, které jí nejsou sympatické. Dává jí to určitý pocit nadřazenosti, připadá si potom ještě o něco lepší. Ráda tedy vtípkuje na úkor ostatních, o to lépe, pokud má k sobě někoho, kdo její humor sdílí. Rýpavé poznámky jsou celkově její. Rozdává je téměř na potkání, a pokud už vás neobdaří ostrými slovy, tak aspoň o svůj nemilý pohled vás neochudí.

Samozřejmě má ale i Herrea své světlé stránky. Ačkoli to není bytost laskavá a milá, není ani vyloženě zlá. Možná si dává trochu záležet na tom, aby její "světlé" stránky zůstaly před ostatními skryty, sem tam ale něco vyplave na povrch.
Jako první by stála za zmínku láska. Ano, Herrea dokáže milovat. Pečlivě si ale vybírá, koho. Opět se dostává k jejímu ne úplné ideálnímu charakteru - i mezi vlastními dětmi si poněkud vybírá. Je pravdou, že ke svému synovi nikdy neprojevovala větší dávky sympatie. Ale o tom až jindy.
Své dcery milovala. Čistou, mateřskou láskou. A díky tomu si můžeme být jisti, že i ona v sobě ukrývá jisté kvality, které jí jako živého tvora zcela nezatracují.
Milovala je, pečovala o ně, snažila se je vybavit pro život tím nejlepším způsobem, jakým to jen dokázala. Je velmi snaživá, co se týče těch, na kterých jí záleží. Možná někdy až moc, možná to může být druhým až nepříjemné, nelze jí ale zazlívat její snahy.
Co se týče partnerské lásky, zde už je to trochu komplikovanější. Jelikož jí samci již tolikrát zradili, postupem času to začala brát spíše jako sport. Pokud má nějaký vztah, není to moc vážné, spíše povrchní, fyzické. Nelze s jistotou říct, že už nikdy nenajde "spřízněnou duši," avšak v jejím případě by to bylo dost těžké.

Co se týče jejích kvalit, nelze jí ani vytknout smysl pro vedení. I když to k její povaze možná moc nesedí, naučila se to za ta léta, co stála v čele skupiny. Má smysl pro zodpovědnost, i když možná občas může působit laxně co se týče svých povinností, vždy je splní a dává bedlivý pozor, aby nic nepokazila.
O členy své skupiny se vždy snaží postarat, i když jí nemusí být sympatičtí. Po její rodině jsou v podstatě hned na druhém místě, což je celkem úctyhodné zařazení.
Dokáže se rychle rozhodovat i pod tlakem, zachovat chladnou hlavu, vymyslet plán. Dokáže se dostat i z té nejsvízelnější situace a pořád s zachovávat určitou eleganci a ladnost. Málokdy dává najevo strach nebo nejistotu. To je něco, co má zakořeněné hluboko v srdci. Nedávat najevo slabosti.
U Herrey je velmi těžké poznat její skutečné emoce. I když se zrovna může vnitřně hroutit, být nešťastná, nebo prostě jen mít špatnou náladu... vůči ostatním většinou nedává nic najevo. Všechno si dusí v sobě a hromadí. A pokud už na ní snad někdo pozná, že je něco špatně? Tahat z ní její problémy je velký, velký oříšek.

Popis:
Na prví pohled je Herrea až nezdravě hubená, možná se na tom podepsalo její dětství, kdy neměla moc potravy. Leckdo by jí mohl považovat za křehkou květinku, avšak rychle vás vyvede z omylu. I přes svůj zjev je silná, nicméně má spíše atletickou postavu. Na lišku obecnou má velmi dlouhé nohy, pohybuje se ladně a elegantně.
Herrea má dvoubarevné oči. Levé oko je červené, pravé modré.

Noc je temná a plná hrůz
Jak už je to u našeho druhu zvykem, můj otec odešel velmi brzo poté, co s mojí matkou založil rodinu. Ani si na něj nevzpomínám. Jeho hlas se mi z paměti vytratil, stejně jako jeho oči, jeho srst nebo pach. Nepamatuju si nic, krom slov mé matky, která mohla být mnohdy přikreslená.
Ačkoli podobné chování od něj bylo očekávatelné, nedá se říct, že by to matku nezasáhlo. Byla vždycky tak snadno zranitelná a citlivá… a opuštění mého otce, to jí zranilo skutečně hodně.
Jelikož jsme neměli žádné přátele ani známé, žádnou oporu, matka se o nás musela starat sama. Mezi mnu a mými sourozenci často panovala rivalita. Nikdy se mezi námi nevytvořil moc silný, pozitivní vztah. Byli jsme konkurenti, a ačkoli se tomu matka snažila zabránit, často jsme se prali o potravu. Hlad byl našim stálým společníkem a nic jiného, než rvát se o přežití, nám nezbývalo. Již velmi brzo zemřela jedna z mých sester. Byl to zvláštní pocit poprvé být svědkem smrti a lhala bych, kdybych řekla, že mě to nezasáhlo. V té době jsem byla ještě mládě, dokázala jsem se vcítit do ostatních a má rodina pořád byla rodinou, ačkoli bylo nezbytné s nimi bojovat.
Čím jsem byla starší, tím více mi začínal vadit matčin přístup k životu. Nechápala jsem, proč se musíme pořád schovávat před jinými a silnějšími liškami. Proč se musíme pořád bát a nechat se nahánět jako lovná zvěř. Nechtěla jsem žít jako potulný barbar bez domova, o kterého si každý dělá rohožku. Má matka s ním ovšem nesouhlasila. Tvrdila, že tohle je pro nás nejlepší možnost přežití. Tvrdila, že to dělá kvůli nám, abych přežili a dařilo se nám. Možná jsem k ní mohla mít trochu větší pochopení, ale rozpory mez námi byli pořád silnější.
I když jsem s matkou a jejími postoji nesouhlasila, pořád jsem byla její dcera a tak mi hodně jejích praktik utkvělo v paměti. Jelikož jsem nic jiného ani neznala a neměla jsem jiného učitele, dělala jsem vše po ní. Byla jsem obezřetná, nenápadná – schovávala jsem se ve stínech jako vystrašené mládě a tiše čekala, kdy na mě dojde řada. Hledala jsem zbytky k jídlu, třásla se před ostatními liškami a vždy se vyhýbala konfliktům. Měla jsem věčně na paměti matčina slova, že všude kolem nás jsou silnější a nebezpeční tvorové. Vše jsem řešila klidně, i když se mi to příčilo – něco v mé hlavě protestovalo. Chtělo to ven. Něco mi říkalo, že tohle není má cesta, ale vytrvávala jsem.

Oheň a krev
Každé ptáče jednou vyletí z hnízda. U mě bylo ovšem toto „vyletění“ poměrně náhlé a dramatické, na rozdíl od mých sourozenců jsem totiž chtěla odejít mnohem dřív. Matce se to vůbec nelíbilo, ale mojí tvrdohlavost zdolat nemohla. Žádné dojemné loučení se nekonalo, prostě jsem se otočila a šla. Bez jediného ohlédnutí. Ne, úplně lehké to sice nebylo, ihned jsem ale pocítila ten nový, krásný pocit – volnost. A zcela jsem tomu podlehla, bez ohledu na to, jak mizivé zkušenosti jsem s touto volností mohla mít. Oheň ve mně se začínal probouzet a nyní jsem ho nemusela potlačovat, jelikož už mi za zády nestál nikdo, komu se můj způsob vystupování nezamlouvá.
Samozřejmě, že jsem dost rychle pochopila, jaký život je. Tvrdý a nekompromisní. A pokud jsem snad se svými sourozenci a matkou někdy zažila hlad, nedal se srovnávat s tím, který jsem zažívala o samotě. Trpěla jsem, bez ohledu na to, jakým způsobem jsem se snažila žít. Myslela jsem, že všem dokážu, jak se mýlili, že jim vytřu zrak. Ale… ono to tak opravdu nebylo.
Do mého utrpení však někdo vstoupil. Někdo, kdo mi umírající naději opět pozvedl a kdo mi ukázal tu lepší stránku svobodného života. Ihned jsem podlehla jeho oříškovým očím, já bláhová. Jeden by možná řekl, že nevědomost mě mohla omluvit, já ale vím s jistotou, že moje chování nic neomlouvá. Za mojí hloupost a naivitu jsem si mohla jen já sama. Poprvé někdo projevoval zájem o mou maličkost, vyptával se mě na mé sny a tajná přání, na mou rodinu. Naslouchal mým problémům, rozuměl mým názorům a zdálo se mi, že jsem našla smysl svého života. A proč by také ne? Matka byla jistě hloupá, že si nedokázala najít někoho jako já. Někoho, kdo jí nikdy neopustí a kdo při ní bude vždycky stát! Ale já, já to dokázala! Našla jsem přece Regara, znala jsem ho a on znal mě. Byli jsme jedno tělo a jedna duše a nikdy, nikdy už nás nemohlo nic rozdělit. Jenže… tohle všechno byly jen hloupé sny jedné hloupé lišky. Skočila jsem do toho po hlavě, zcela nezodpovědně, a to se mi šeredně vymstilo.
I přes můj nízký věk jsme hodně rychle založili rodinu. Byl konec zimy, ale sníh nemizel. Jezera stále zůstávala zamrzlá, a ptáci nezpívali na obloze své písně. Byla to vskutku dlouhá zima, do které jsem přivedla na svět dvě mláďata. Ač jsem sama ze svých raných let sotva vyrostla, vzala jsem si na bedra víc, než jsem vůbec dokázala zvládnout. Byla jsem si ale jistá, že s Regarem vše zvládneme. Velmi rychle ale první lišce zemřelo. Bylo hodně malé, slabé a leckdo by možná při tom pohledu poznal, že jeho život vyhasne. Mě to však velmi ranilo. Byla to ztráta, kterou jsem ještě nikdy nezažila a měla jsem pocit, že se všechno začíná pomalu bortit. Zažila jsem smrt vlastního potomka a pomalu jsem pozorovala, jak se k podobnému osudu chystá i má druhá dcera. Ale to jsem nemohla připustit, snažila jsem se tedy, jak jen to šlo, aby zůstala naživu. Stejně jako Regar, který sháněl potravu a nakonec, možná s pomocí vyšší moci, se nám povedlo jí udržet na živu. Sic to byla velmi drobná a malá slečna, přežila. A to bylo hlavní.
Sotva se naučila chodit, následovala nás na každém kroku. Její malé tělo jí evidentně nebránilo v tom se učit a poznávat. Konečně přišlo jaro a na nějakou dobu se vše zlepšilo. Možná už jsem si onehdy začínala všímat drobných změn v chování svého druha, nebrala jsem na to ale moc zřetel. Možná jsem to přehlížela částečně vědomě, nechtěla jsem si přiznat, že by bylo něco v nepořádku.

Co je mrtvé, nemůže zemřít
Vztah mezi mnou a Regarem se zhoršoval, netrávili jsme spolu už moc času a pomalu pohasínal jeho zájem i o dceru. Přesto mě nenapadlo, jak dalek dokáže ve své nestálé povaze zajít.
Uběhl rok a vrátila se zima. Regar nás často opouštěl i na několik dní, a ačkoli já se s tím pomalu a tiše smiřovala, pro Pihilipy to bylo velmi těžké. Měla ho ráda, velmi k němu tíhla a nechápala, proč s ní nechce již trávit čas. Když se její otec jednoho dne vrátil, ona trvalo na tom, že na příští vycházku chce jít s ním. Ačkoli nerad, Ragar souhlasil.
Jejich cesta měla být dlouhá, pro mou dceru možná až příliš, ale nemohla jsem jí bránit v tom, co chtěla. Kdybych jí tenkrát nedovolila odejít, možná by bylo hodně věcí jinak.
Čekala jsem na ně na oba dlouho, předlouho. Zdálo se mi to jako nekonečná doba, dny se táhly a já vyhlížela jejich návrat. Tehdy jsem si slíbila, že už s ním svou dceru nikam nikdy nepustím, bylo to ale příliš pomalé uvědomění. Když se vrátila Pihilipy, byla velice vyčerpaná a hladová. Jelikož jí její otec v půli cesty opustil, snažila se najít cestu zpět sama. Což se jí sice povedlo, její stav ale nebyl vůbec dobrý. Při tom pohledu se ve mně vařila krev a přísahala jsem, že jestli ho ještě někdy uvidím, tak toho bude litovat. Jelikož si ale nejspíše dobře uvědomoval svou chybu, nikdy se již nevrátil.
Snažila jsem se najít dost potravy aspoň pro ní, aby se dala dohromady, ale bylo to těžké. Zdálo se, že krom vyhladovění je také nemocná a já pro ní nemohla nic udělat. Postupem času se spíše zhoršovala, než aby to bylo lepší a já mohla jenom sledovat, jak má dcera postupně umírá. Tyto dny jako kdyby spolu s ní i umírala část mého já, která už se nikdy nemohla vrátit zpět. Všechnu lásku, kterou jsem v sobě měla, jsem věnovala jen jí, ale nestačilo to. Slyšela jsem její těžké dýchání a uvědomovala si, že náš společný čas se krátí. Tyto chvíle se dají jen velmi těžko popsat slovy, pokud je někdo nezažije. Je to obrovská bezmoc a ohromný smutek, který pohltí celé tělo i mysl.
Lehla jsem si vedle ní a přitiskla si její drobné tělo k tomu mému. Ocasem jsem jí přikryla a byla jí na blízku až do poslední chvíle. Ještě několik hodin potom, co její život vyhasl, jsem se nedokázala s tímto faktem smířit. Nasávala jsem její pach, aby se mi nikdy nevytratil z paměti a raději zavřela oči. Nechtěla jsem brečet. Nechtěla jsem projevovat slabost. Už nikdy.

Slyš můj řev
Jelikož jsem byla opět sama a bez závazků, pokračovala jsem ve své cestě do neznáma. Něco se ale změnilo. Již jsem nehledala štěstí nebo lepší život. Nepřemýšlela jsem nad tím, co se bude dít. Žila jsem ze dne na den. Uhnízdila se ve mně mnohem větší chuť zesílit, zlepšit se a být silná. Nechtěla už jsem být déle obětí, lovnou zvěří. Ne! Já chtěla být lovec. Chtěla jsem být to nebezpečí, před kterým se ostatní schovávali ve stínech. Chtěla jsem být tou, před kterými matka vždycky utíkala. Chtěla jsem být někým, kdo nemá žádnou slabinu – kdo je silný, hrdý a nezlomný. A to se ze mě postupně stávalo. Už nikdy jsem nedávala najevo žádnou slabost.
Většina empatických schopností zemřela spolu s mojí dcerou, neměla jsem proto důvod se pozastavovat nad jakýmikoliv zvěrstvy a tvrdě jsem si šla za svým. To se postupně začalo projevovat i po fyzické stránce. Cítila jsem sílu, která se mi pomalu vlévala do žil, a to mě ještě více hnalo vpřed. Oheň se probudil v plné síle a já dospěla. Žhnoucí plameny mě zcela pohltily, začala jsem jim naslouchat a nechala jsem se jimi vést. Zlepšovala jsem se v tom. Mohla jsem klidně vypálit celé lesy, kdyby se mi chtělo! Byla jsem silná a nezávislá.
V časech mého rozkvětu jsem již dávno vstoupila na Saeronskou půdu. Samotná bohové mi udělili úkol založit skupinu – a já s tím neměla sebemenší problém. Být ve vedení a mít respekt, o který mi vždycky šlo, co mohlo být lepší? Ze začátku jsem v lese žila sama, ale nové tváře přicházely. Zanedlouho skupina lišek čítala mnoho členů a mezi nimi se našel samec, který upoutal mou pozornost. Jeho oči… jako kdybych v nich viděla Ragara. Těžko říct, zda to byla výhoda, anebo naopak zkáza. Pocity, které jsem zažívala, se daly jen těžko přirovnat k lásce. Ale něco tam bylo. Něco, díky čemuž jsem si ho k sobě pustila blíž. A když jsem poté na svět přivedla další vrh liščat, věděla jsem, že to bude jinak. Všechno.
Všichni měli tu nejlepší péči, jakou si mohli představit. Starala jsem se o ně nejen já, ale i celá skupina. Moje jméno jim pomáhalo žít si život jako v pohádce. A ačkoli mě můj partner zradil podruhé – jednoho dne prostě s omluvou odešel, mě to již nijak nezasáhlo. Pouze naštvalo, a svůj vztek jsem si tak trochu vylívala na svého jediného syna – Greena. Nebohý mladý kluk, jeho hnědé oči ho prokleli. Viděla jsem v něm otce, viděla jsem v něm zradu a bolest. Nemohla jsem se na něj ani podívat, postupem času jsem ho od sebe zcela odřízla.
Za to mé čtyři dcery, to pro mě byl klenot. Bylo to jiné než kdysi, když se mi narodila Pihilipy. Elisabeth sice zmizela krátce po odchodu její otce, což mě zasáhlo, ale Aurora, Lumen a Nora měly všechnu pozornost, jakou potřebovaly. Nedávala jsem jim najevo tolik lásky a pochopení, za to jsem je učila, aby byly silné a hrdé. Aby se nikdy nesklonily a šly si tvrdě za svým. Většina z nich se časem vydala vlastní cestou, v čemž jsem jim nebránila. Tak nějak jsem doufala, že se jednoho dne vrátí. Postupem času i sláva Ambleeru opadla, ale já zůstávala z nostalgie.