Stejně jako bohyně, po které získala své jméno, je tato velice nápadná liška plná lásky a nadpřirozených sil. Dříve svou pozornost a lásku zaměřovala výhradně k sobě samé, ale po zkušenostech z druhé strany se její pohled na věc změnil. Ona se změnila. Přestala být tou sobeckou liškou, ve kterou ji proměnil svět. Už nechtěla utíkat, lhát a předstírat, jak ji naučil lištičkovský věk. Nechtěla už lhát, krást a podvádět, což ji naučila léta toulání se, s kde, jakou chátrou. Dříve by ukradla i mrtvému zimník, ale to vše bylo minulostí. Některé věci se sice nezměnily, ale rozhodně už není tou stejnou liškou, která přišla do kraje.
Její výchova byla stylem „uč se nebo pojdi“. Nevadí jí tedy se ušpinit nebo dělat nechutnosti. Není žádnou květinkou, která by se z trochy krve padla do mdlob. Krká a prdí, když chce a potřebuje. Nebere to jako urážku, ale jako ukázku plného žaludku. Její vzhled ji navíc neřadí mezi ty nejkrásnější lišky. Někdo v ní sice může nalézt zalíbení, ale většinová populace se jí spíše straní. Atypickým zbarvením své srsti mezi ostatními vzbuzuje spíše iluzi neduživé zrůdičky. Ovšem vždy hezky voní po borovicové míze a jahodách. Tato vůně se jí z nějakého neznámého důvodu drží.
Ráda mluví. Ráda se baví. Ráda hoduje a slaví. Kdo neslaví sní, slaví proti ní. Raději se baví s opačným pohlavím, ale nepohrdne pořádnou hostinou od nikoho. Nemá rád klepy, drby nebo pomluvy. Leč pro mnohé není úplně vhodnou společnicí, má ráda neustálou společnost. Je extrovertem tělem i duší. Blízké setkání s vlastní smrtelností, jí navíc přimělo zaměřit se víc na budování dlouhodobějších vztahů a nezaobírat se myšlenkou, že jednou opět všechno ztratí.
Její znovuzrození v ní také probudilo jistou snahu po snad božské dokonalosti. Tedy hledání všech, kterým ukřivdila, aby se jim omluvila. Pravdomluvnost může mnohým lézt na nervy, ale aspoň už vám nelže do očí a nesnaží se vás manipulovat… Jen těžko říct, co je lepší.
Je taky více než pověrčivá, což jí komplikuje její vlastní život více, než si sama připouští (viz historie). Také trpí velice špatnou pamětí na jména a přesnost událostí, takže se nedivte, když vaše jméno zkomolí nebo si vás úplně přejmenuje. To už prostě k Freydis patří, jako všechny ostatní části její osobnosti.

Zajímavosti:
- Vůně: Borovicová míza a jahody
- Stavba těla: Na lišku obecnou celkem malá, způsobeno nedostatkem výživy v mládí.
- Hlas: Poměrně melodický a vznešený. Občas přeskakuje do pískání.
- Nedostatky: vulgárnost, uvolňování plynů z těla, pověrčivost
- Přednosti: výřečnost, schopnost přežít, železný žaludek

Když vás vlastní máma nechce
Vítejte u mého skromného příběhu. Pohodlně se usaďte a přineste si něco k zakousnutí, protože tohle bude dlouhý příběh.
Narodila jsem se začátkem jara. Že vám to přijde moc brzo? Jistě, že je to moc brzo, ale to by moje matka nesměla mít mozek velikosti vlašského oříšku. Jelikož si nikdy nedávala moc pozor, s kým se zahazuje, narodila jsem se jí jednoho krásného dne já. Jenom já, nutno podotknout. Nedochůdče, bílé jako stěna s krvavýma očima… SATAN!
Ne, kecám. Máma mě v prvních chvílích měla ráda. Pak se trochu rozpomněla, že starání se o mě je přeci jen otravnost, která jí brání v zábavě. Takže mě při první příležitosti hodila na krk tetě. Nebyla to moje pokrevní teta, nebyla ani stejný druh. Byla to údajně sestra mého táty, ale toho jsem nikdy neviděla, takže těžko říct, zda jsme byli pokrevně spřízněné, nebo ne. Mámu už jsem pak nikdy neviděla. Dala mi jméno, trochu mlíka a pak zmizla. Jak poetické, že… Proč to udělala jsem nikdy nezjistila, jak bych taky mohla byla jsem mrně, a teta se o ní bavit nechtěla. Mě to bylo v celku jedno. Nebo aspoň myslím. Byla to máma, víte jak, takže to jednomu asi nikdy nebude celkem fuk, ale na druhou stranu jsem si ji ani pořádně nezačala uvědomovat. Jednoho dne tam byla a druhého zase ne, ale život běžel přece dál.
Léta mládí a dospívání
Jak už bylo řečeno moje první měsíce života nebyly úplně pohádkové. A v tomhle trendu můj životní příběh pokračoval. Teta byla fajn. Jenže byla tak trochu mimo. Pořád mluvila o svém vlastním synovi, kterého jsem já nikdy nepotkala. Popravdě když nad tím teď tak trochu přemýšlím, je dost možné, že žádného syna nikdy neměla. No slyšel někdy někdo o němé lišce? Blbost.
Teta mi dávala, co mohla. Naučila mě základy nutné pro přežití. Naučila mne lovit, jak vyhledat vodu k pití, jak si vykopat noru a čemu se vyhýbat. Celkem se snažila, ale moje vrozené vlastnosti ani její výchova potlačit nedokázala. Navíc tu byl jeden dost závažný problém. Byla jsem bílá jak stěna. Což sebou přinášelo jisté nevýhody.
Ostatní lišky se mě většinou stranili. Připadala jsem jim prostě divná. Mrňata mi pořád předhazovali, že jsem jiná posměšky a přezdívkami. Ze začátku mě to mrzelo, ale pak jsem se to naučila ignorovat. Když si vypracujete tvrdou kůži, už se k vám ničím nedostanou. Přestala jsem se tedy bavit s liškami a jejich potěrem, místo toho jsem si začala vybírat jinou společnost.
Už jako malá jsem se začala motat spíš v pánském kroužku. Oni nikdy nepomlouvali. Buď jsem jim přišla hustá nebo divná, ale to bylo asi tak všechno. Dospělí lišáci prostě nemají čas na klevety. To oni mi rozšířili slovní zásobu o tak explicitní názvosloví. Naučili mě krkat abecedu, třeba. No a taky mě naučili spoustu jiných věcí, které se podle tedy nehodí pro mladou dámu. A tak jsem musela po roce a kousku na světě o dům dál.
Během svého putování jsem potkávala různé lišky z různých krajů, různého zbarvení a různého světonázoru. Většina mých společníků byli, pravda, trochu blázni. Tahat se semnou mělo své výhody jen když napadl sníh, jinak jsem byla moc na ráně. Na druhou stranu pro ně to mělo své výhody. Vždycky, když nás něco lovilo, šlo to po mě.
Já byla zase vždycky nadšená, když jsem noru nemusela hloubit sama nebo když jsme na lov byli dva. Obecně v lovu jsem byla dobrá, ale musela jsem na to jít chytřeji než ostatní, když mě neschovával kožich. Naučila jsem se toho od nich spousty. Hlavně, že nikomu se nedá přímo věřit. K tomu se váže taková milá historka. Putovala jsem na vlastní pěst už asi tři měsíce, když jsem se rozhodla, že si seženu něco k snědku. Ulovila jsem nějakou myš nebo možná veverku, to už je jedno. S chutí jsem se do ní chtěla pustit, ale přišel ke mně jeden lišák a začal. Že jsem krásná liška, že hezky voním, že mám nádherný hlásek. Takové ty obvyklé řečičky. No, a tak mne ukolébal řečmi a činy do lahodné říše spánku. Když jsem se probudila byl fuč nejen s mou kořistí, ale i důstojností.
Další příhoda se pojí k tomu, že když vidíte sudý počet vran je to nebezpečnější, než když vám přes cestu přeplazí zmije. To jsem cestovala s jednou šedou liškou. Byla to celkem dobrá společnice, drzá jako já a uměla se i celkem slušně o sebe postarat. Chodíme si tak po lese, kecáme a hledáme místo, kde bychom mohly hlavy složit. Najednou mi přes cestu začne klikatit zmije. Moje společnice, který teď nemůžu přijít na jméno, se zhrozila, že to je jako špatný. Měla takovou pověru, že prostě zmije jsou nebezpečný, když vám zkříží cestu. Já jí to samozřejmě nevěřila, a tak se smíchem říkám: „No jasný, ještě mi řekni, že těch šest vran je ztělesněním samotnýho Mefistotela“. Ona se zastavila, koukla na vrány. Ty se jako jedna velká vlna zvedly do vzduchu a větev, která do teď působila bytelně, jak na ní seděly, rupla a spadla rovnou na mou společnici. Mrtvá na místě… Teda aspoň myslím, já to nezkoumala.
Pak jsem putovala chvíli sama a chvíli s někým, až mě to dovedlo sem. Jaké další příběhy mne čekají, to nechávám v rukách Všemohoucího. Pravděpodobně to ale nebude nic radostného. Neočekávám žádný happy end.