Říká se, že jména a jejich významy často předurčí život mláděte až do chvíle, kdy vydechne naposled - je tím, co řídí jeho osud. Možná proto pověrčivější lišky mívají byť jen při zaslechnutí jeho jména mírné obavy o to, s kým budou mít tu čest? Od koho pochází, že jej tak krkolomně pojmenoval? Nebo to koření snad v tom, že právě jméno Ekaitz nejedné připomene kazivost? Nikdo by přece nechtěl mít ve svém okolí někoho, kdo může přinášet smůlu!
Ať už je to cokoliv, prvotní zaslechnutí o někom takovém je nemálo podtrženo předsudky různorodých mezí; spekulovat se přece jen dá opravdu barvitě. Neexistuje ale téměř nic, co by dokázalo širokou společnost připravit na to, co ji vůbec čeká ve chvílích, kdy se tak bizarně pojmenovanému samci podívá do očí. A sice, jsou to rudé oči, do kterých se jeden při takovém setkání dívá? Jak sněhově běloučkým se zdá, skoro jako liška polární - a přec jí není! Je to špatně vyvedený hybrid? Příroda na něj musela dozajista zapomenout, protože na jeho srsti se nenajde jeden jediný rezavý chloupek, který by ho mimo stavbu jeho druhu právoplatně označil za jejího člena.
Na první pohled Ekaitz tak působí opravdu exotickým dojmem, aniž by si to snad býval přál; jeho tvář však nemluví o horkém tropickém pásu, nýbrž surové zimě, co si z něj jala udělat vlastního potomka. Ledový klid, kterým se den co den snaží obklopovat své srdce, připisuje i vlastní tváři a má se co ovládat, aby v takové linii udržel i vlastní hlas. …Ačkoliv se jen těžko dá říct, jestli je mu v mnohých případech vůbec užitečný. Nediví se. Musí to být opravdový šok, něco takového na vlastní oči vidět - pohledy časované jeho srsti nejsou po tak dlouhém životě ani vítané, ani odmítané. Ale to ticho-! Tak či onak se už od přírody snaží dělat všechno pro to, aby si ho ostatní lišky v prvé řadě vlastně nevšimly. Protože je zvyklý se všemožným zvířecím druhům stranit (přiznejme si, Ekaitz je trnem v oku pro ledajakého predátora), mezi jeho nejakčnější reakce při náhodných střetech bývá pouhopouhé přimrznutí na místě. Jak trefný paradox, když pomyslíme na jeho “chladnou” povahu, viďte?
Do vínku spolu se silným pudem sebezáchovy nicméně dostala i draze stojící nedůvěřivost, která je snad tím posledním, co mu chybělo k životu absolutního samotáře. Za zdlouhavé roky přežívání v kočovném způsobu života si tento lišák musel zvyknout na to, jak se k němu život chová - ať už volba žít právě s jeho kožichem byla dobrovolná, či nikoliv. Co jiného mu zbývá, že? Tak jako básníci pociťuje od světa jakousi křivdu, nepochopení; a právě ta je jednou z klíčových, hlavních bodů, co můžou v jeho povaze působit jako nepřekročitelná hradba. Není ale nedotknutelný.
Sebevíc si přeje cítit náklonnost cizí duše, nikdy nebyl dostatečně vyrovnaný se sebou samou, aby si řekl, že je takových citů hoden. Cítí, že se vůči sobě ‘něčím’ provinil; a právě to je další z jeho velkých zábran. Tužba po lásce, po přátelství, cítit své srdce opět bít o jeho hrudní koš a přesto nemožnost něco takového projevit byť jen vůči sobě. Ve své podstatě se ale nedá říct, že by byl v nitru zlou liškou a že by zrovinka to mohl být důvod toho, proč se mu ostatní mají tendence vyhýbat tak, jako on jim. Není však pochybení, že právě ledový klid, se kterým se snaží po začáteční panice vystupovat, ale nemusí být pro každého atraktivní nabídka!
Jako mouchy na sladké v něm ale vidí potenciál tací, co si moc rádi libují v mladých, nebo velmi starých. Ekaitz se svým zarytým postojem zlaté střední cesty mnohdy neví, kam se mezi ostatními zařadit a přímo se štítí myšlenky, že by možná někdy mohl způsobit nějakou roztržku. Jeho postoje jsou silné jako podzimní listí na stromech. S liškami, které samy neurčitými pocity neutečou, tak nemálo snaží sdílet názory - jeden by až řekl, že si je přivlastňuje a následně hlásá za vlastní. Aniž by si to v různolitých situacích uvědomoval, hraje na všechny strany pro klid na duši, ochranu sebe sama a ideálně také nějaké té drobounké pochvaly, co přichází s potěšením druhého.
Jakkoliv prazvláštně to avšak může znít, tento bělavý lišák má dobře vyvinutou schopnost (selektivní!) sebereflexe a tedy ví, že to, jak se chová, mu škodí. Vlastní svědomí nicméně působí opravdu bravurně a hlavně tak, jak má; užíráho z nevědomí vlastních názorů, co bývají jen náhodná směsice od ostatních. Neví též, jaké má koníčky, co ho doopravdy baví, co má rád a jaké jsou jeho sny. Byl by býval rád, kdyby se mohl stát “barevnější” barvou, než je právě ta jeho - lehce ovlivnitelná bílá. Zvyk je bohužel železná košile. Cokoliv by udělal, navěky věků bude i částečně díky sobě zaseklý právě a jen ve svém vyhraněném, bezvýznamném zrnku písku v poušti.
Co si na druhou stranu velmi dobře ukotvil je skutečnost, že osamotě mu vždycky bude nejlíp. Nezáleží, jak dlouho ho budou bolet svaly, jak nepříjemně mu zapraskají kosti - prašné i vlhké cesty jsou to jediné, které může a chce v tuto chvíli považovat za svůj domov. Svůj nomadický způsob života si užívá zejména na své hlavě; tam, kde se může tvářit jako zcela jiná barva.
Ekaitzova povaha krásně reflektuje jeho kožich - bílá je tak obyčejná, že je opravdu jen malé procento lišek, co ji pokládají za svou oblíbenou. A přesně takový je. Někomu sednout může, a jiným nemusí; on sám se odpovědi na takovou malichernou otázku nikdy nepídil, protože nakonec se stejně zvedne a odejde tak, jak přišel. Sám.

Zajímavosti:
》 Díky albinismu má oči velmi citlivé na světlo, avšak to není jediná porucha či nemoc, kterou trpí; trápí ho také mírná forma myopatie, tedy oslabení svalstva, jeho myslí pak lomcuje nejspíše Aspergerův syndrom.
》 Je inspirovaný hlavní postavou románu Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování od autora Haruki Murakami.

Sotva co se narodil, i jeho mladým, nezkušeným rodičům bylo jasné, že je s ním něco v nepořádku. Přišel na svět jako poslední, předcházeli mu tři sourozenci; avšak Ekaitz byl docela jiný, než byli oni. Ti tři se narodili pokrytí hnědým chmířím, kvikající jako malé prasátka. Ekaitz však byl při prvních minutách tichý — a s kožichem bílým. Bělostným jako mrak na obloze či jako sníh, snad více. Tak bílým, až mezi ostatními z vrhu skoro zářil. A když nezačal hned po nepříjemném probuzení do skutečného světa brečet tak, jak od něj bylo očekáváno, jeho rodiče se rozhodli, že má asi na kahánku. Moc těžko u srdce jim z toho však nejspíše nebylo — ba dokonce to přijali skoro, jako kdyby se jim stávalo běžně, že jim umře syn po porodu. Vám se to snad ještě nestalo? Smířili se s tím, že o něj nejspíše brzo přijdou. Tudíž se rozhodli, že se jej oba budou stranit, aby jimi potom neotřásl zármutek.
A přesto… Navzdory jejich předtuchám, Ekaitz tam pořád byl, když sourozenci poprvé otevřeli své oči. Všichni měli oči žluté jako reflektory, on z toho byl však vynechán. Jeho oči odhalily, že zůstane už navždy jiní, než jsou ostatní, když se ukázalo, že ty jeho jsou červené. A potom, s postupnou výměnou tmavě hnědé srsti liščat za světlejší a praktičtější, to už byla hotová věc. Ekaitz se prostě narodil divný.
Vzhledem k tomu, že se mu rodiče v útlém dětství stranili, se musel sám dost rychle osamostatnit. Měl dokonce přidělený vlastní kout v doupěti, aby nespal s ostatními sourozenci — co když je to nakažlivé? —, což znamenalo, že se na něj dostávalo méně potravy, protože se na něj překvapivě často prostě… zapomnělo. Jako kdyby tam vůbec nebyl; a tak se naučil chodit dřív, aby svou existenci mohl připomenout. A vůbec, houževnatost ho nuceně doprovázela celé dospívání. Díky albinismu s přecitlivělostí na slunce zrovna v polopoušti neměl moc výhody; hádejte, jak dlouho na to trvalo přijít jeho sourozencům? Sotva pár týdnů. Za otočenými zády rodičů byl vždycky ten, proti komu se všichni společně otočili a kterého trýznili. Být jiný a ještě k tomu slabý? To je vaše konečná.
Celé tohle se s ním táhlo ještě dávno do puberty — s přibývajícím věkem mu však přibýval i rozum, a tak se bránil. Tedy ne fyzicky, nikdy by se nevyrovnal svému bratrovi, a ani slovně, v argumentu by nikdy neporazil sestru Maite. Bránil se tím, že do určité míry opravdu přestával existovat v jejich světě; začal mnohem více cestovat, někdy se ani nevracet na pár dnů zpět do nory. Byl to pro něj úplně nový svět. Když mohl strávit čas sám, uprostřed ničeho, kde měl jen vlastní myšlenky, cítil se šťastný. Doopravdy šťastný, snad poprvé v životě. Necítil se osaměle či smutný, naopak, v harmonii s vlastními myšlenkami a pocity. Nikdy ale nevyhledával společnost jiných lišek, sic zavětřil stopy po jejich přítomnosti. Nechtěl je rušit. Díky tomu všemu, čím si prošel, si vyvinul silný komplex méněcennosti a tak raději zůstával potichu, uzavřený do sebe, než aby riskoval, že nebude přijmut v radosti.
Jednou se ze své cesty nevrátil po dobu skoro týdne. Vlastně by se na svých cestách zdržel mnohem déle, kdyby nezačalo sněžit. Byl sněhem zcela zaskočen; nikdy jej nezažil. Vyděšen z nečekaného chladu, který vločky tak bílé jako on přinesly, se rozhodl vrátit zpět do nory. Avšak cesta zpět byla dlouhá a když dorazil, nora byla prázdná. Vlastně tam vůbec nebyla — vrstva sněhu zablokovala vchod pod zem. A nikde ani noha. Větřil jejich staré pachové stopy, nemohlo to být tak dlouho, co místo opustili. Nejspíše jenom pár hodin; kdyby sebou hodil, dohnal by je. Přesto… Najednou si uvědomil, že je nechce dohnat. Tohle vlastně bylo přesně to, co on chtěl. Konečně byl volný. Otočil se na místě a rozešel se opačným směrem, než vedla pachová stopa. Svoboda pro něj nikdy nebyla jednoduchá, nikdy se už nikde necítil “doma”, ale přesto nalezl ve své osamělosti určitý klid duše.