Chlad. Věrný následovník, nejbližší známý i nejhorší nepřítel. Do chladu se narodil, vyrostl v něm a zdá se, že kamkoliv se hne, vleče si ho s sebou ve svém srdci. Jestli tento lišák něco ví skutečně jistě, pak to, že sami sobě nikdy nemůžeme utéct.
Už od pohledu není nejpřátelštějším či nejpřístupnějším zjevem. Je skoro nemožné si nevšimnout jeho otrhaných uší, bezpočtu jizev a jediného zdravého oka a nevyvozovat z toho hned nějaké závěry. Rváč. Násilník. Vrah. Jeho mrzutý pohled a nevrlé způsoby prvnímu dojmu také příliš nepřidají. Nevyčítal by vám, že ho vidíte ve špatném světle. Nejspíš by s vámi ještě souhlasil. Způsobil ve své minulosti dost bolesti, aby si dle vlastního názoru všechny ty přídomky zasloužil. Rváč. Násilník. Vrah. Takový býval. Když ho ale potkáte dnes, nemusíte se obávat, že by na vás zaútočil, rozhodně ne bez dobrého důvodu.
Kdybyste chtěli Bjarkana popsat jedním slovem, jako nejvhodnější kandidát by se jevil asi mrzout. Málokdy se upřímně zasměje, je nositelem kamenné tváře, kvůli čemuž je těžké odhadnout, co se mu skutečně honí hlavou a často se místo pořádných slov dočkáte komunikace ve formě roztodivného bručení a mručení. Své emoce se snaží skrývat pod netečnou fasádu, stejně jako veškerou bolest, nepohodlí a cokoliv jiného, co by v jeho mysli mohlo zapadnout do přihrádky s označením „slabosti“. Nestojí za tím ani tolik touha působit jako mužný drsňák, jako spíš rozpaky a nejistota, které mu působí, když mu někdo projeví starost či zájem o to, jestli je v pořádku.
Bjarkan si ostatní drží raději od těla, alespoň na oko. Dokáže být dost nevrlý a chladný, ačkoliv se straní úmyslné krutosti. Sic by se totiž mohlo zdát, že nesnáší všechny kolem sebe, opak je překvapivě pravdou. Chybí mu život mezi ostatními, přátele, rodina. Pro někoho něco znamenat. Nemyslí si však, že by si něco takového zasloužil. Má problém věřit, že si zaslouží cokoliv. Druhým je lépe bez jeho přítomnosti, která nosí smůlu a bolest a otráví vše, co je dobré. Alespoň to sám sobě tvrdí. Nikdy se neměl příliš rád a vytvořil si tak poměrně sebedestruktivní sklony. Možná ne aktivně nebo úmyslně, ale nedá se popřít, že chová jistou netečnost vůči vlastnímu životu.
Když už se s ním dáte do řeči a nenecháte se zprvu odradit jeho tvrdou schránkou, je možné, že si s ním i docela dobře popovídáte. Pokud vám tedy nevadí obstarat většinu mluvení sami. Bjarkan je přemýšlivým lišákem, jehož názory jsou často dosti pesimistické, avšak rád si vyslechne pohled druhých na svět, jejich stížnosti, problémy či jen prosté všední příběhy a čas od času nabídne i vlastní trošku do mlýna. Zajímá ho, jak žijí druzí, co je těší a co je trápí, i když se snaží to nedávat příliš okatě najevo. Skutečně se s ním spřátelit je však těžké. Jen málokomu se podaří skutečně proniknout do jeho srdce.
Bjarkan je trpělivý lišák, který se nenechá jen tak snadno doopravdy rozzuřit. Nerad se pere, ač jeho zevnějšek by mohl naznačovat opak. Po všech bojích minulosti však má už po krk rozdávání ran i jejich schytávání. Přesto se pořád rvát dokáže, když na to přijde. Ať už je to kvůli ochraně sebe, svojí kořisti či skrýše nebo kvůli pomoci někomu jinému. Bjarkan se totiž snaží ostatním pomáhat nebo je chránit, když je to potřeba. Většinou se ale snaží odbýt jakékoliv díky a vděk, protože stejně jako starost o jeho osobu ho podobné věci uvádějí do rozpaků. Je to jen jeden z mnoha dalších rozporů v jeho duši. Chce být nápomocný, chce se cítit, jako že je užitečný, ale zároveň si připadá, jako by dělal něco, co mu nepřísluší či se snažil předstírat, že je někým, kým ve skutečnosti vůbec není.
Tento lišák je celkově komplikovanou osobností. Jeho život je často osamělý a nese si s sebou spoustu tíhy z minulosti, které se nikdy asi úplně nezbaví. Avšak kdesi hluboko uvnitř se skrývá i někdo jiný, lišák s dobrým srdcem, kterému záleží na druhých a kdo si ze všeho nejvíc přeje někam patřit a někým pro někoho být. Občas tato jeho druhá stránka prosvitne na povrch, ale dosud jí nebylo dopřáno skutečně zazářit. Možná jednou… Kdoví, co skrývá jeho budoucnost?

Zajímavosti:
- poměrně velký, mohutně stavěný lišák
- slepý na levé oko
- mnoho šrámů ze rvaček, z nichž mnohé jsou skryté v husté strsti

Iskaldská skupina obývala kraj chladu a mrazu. Byla to drsná a krutá země, která se s nikým nemazlila a tak takoví museli být i její obyvatelé, pokud chtěli přežít. Vůdce Arngnýr držel nad skupinou pevnou tlapu. Byl ke členům přísný, avšak ne krutý, sebevědomý, ale ne namyšlený, dával si vysoké cíle, ale nehnal se za nimi bezhlavě a zbrkle. Činilo to z něj Yritu, kterou ostatní respektovali a poslouchali a Iskaldská skupina byla jedna z nejsilnějších v celém kraji. Obývali výhodné území a nárokovali si ta nejhojnější loviště. S tím však přicházelo i nemálo problémů. Iskaldští totiž nebyli jediní, kdo v okolí žili a často se o své území a loviště bili s ostatními skupinami. Aby uhájili to, co bylo jejich, učili se všichni samci ve skupině boji, který měl u nich přednost téměř před vším ostatním. Samice lovily, staraly se o mladé a o území, zatímco samci byli ochránci a bojovníky. A tím se měl stát i Bjarkan, potomek Yrit Hekly a Arngnýra.
On i jeho pět sourozenců měli o svých osudech rozhodnuto ještě předtím, než se vlastně poprvé nadechli. Období bezstarostných her bylo v životě Bjarkana a jeho bratrů velice krátké. Sotva se naučili pořádně běhat a mluvit, už je starší lišáci ze skupiny začali cvičit. Nejprve sváděli cvičné souboje jen sami se sebou a bylo to pro ně více hrou, než čímkoliv jiným, ale jak rostli a sílili, stával se trénink náročnějším. Běhali na čím dál větší vzdálenosti, museli se naučit síle i obratnosti, být vytrvalí, pružní, ohební. I základům lovu se naučili, avšak ne příliš do hloubky. To byla práce samic. Bjarkan často sestrám záviděl jejich stopování sněžných zajíců a podobné věci. Zdálo se to tak snadné a byl si jistý, že ony neulehají skoro každý večer do nory s tak bolavými těly, jako on a bratři. Věděl také, že Vísa by dala asi cokoliv, aby si mohli vyměnit místa. Toužila se stát bojovnicí, lov jí přišel nudný. Ani jeden z nich ale nebyl tak hloupý, aby něco takového otci třeba jen navrhli. Nejspíš by je vytahal za uši. Vše má svůj řád, pravidla jsou pravidla a jen díky jejich dodržování dokázala skupina přetrvat tak dlouho. Tak jim to alespoň říkal, a když Arngnýr něco řekl, tak to také platilo a tím veškerá diskuze končila. A tak Bjarkan nemohl být lovcem ani Vísa bojovnicí. Mohli o tom jen snít. Ale Bjarkan býval na sny příliš unavený. V jeho životě neměly místo.
Když byl mladým lišákům rok, už se zvládali obstojně bít. Jejich těla ještě musela pořádně dospět a zesílit, ale základ měli dobrý a bylo na čase, aby svoje dovednosti začali uplatňovat. Bjarkan nikdy nezapomněl na svůj první skutečný boj, když se střetli s jinou rodinou polárek lovící jen kousek od jejich území. Byl tam tehdy s otcem, bratrem Einbjörnem a dvěma dalšími lišáky ze skupiny. Zloději kořisti byli čtyři a Bjarkanovi neuniklo, o kolik hubenější jsou než oni. Přesto se rvali s neskutečnou vervou, ačkoliv neměli šanci. Bjarkan se pustil do boje přesně tak, jak ho otec vyzval, ale bylo to o tolik jiné, než cvičné souboje. I ty někdy šly do krve, ale nikdy ne tak brutálně. Když se ale pral s někým, kdo skutečně bojoval o vlastní život, zjistil, že opravdové rvačky jsou úplně jiné. Chaotické, surové, matoucí a rychlé. Nebyla žádná pravidla, jen drápy a zuby a krev. Ale přestože byl Bjarkan nezkušený a trochu zaskočený, neměla hladová hubená liška proti dobře živenému mladému lišákovi šanci. Zahnal ji kulhající na útěk, při kterém se k ní připojili i další dva členové její rodiny. Jeden však už neutekl. Mladý lišák, který se připletl pod tlapy Arngnýrovi, zůstal ležet nehybný na sněhu. „Byl to zloděj,“ řekl Arngnýr svým synům, „a zloději musejí být potrestaní. Kdokoliv loví na našich lovištích, nárokuje si skrýše v našich skalách či by si snad brousil zuby na naše území je náš nepřítel a musí si nést následky.“ Bjarkan poslouchal a odsouhlasil vše, co jeho otec řekl. Byla to přece pravda, nebo ne? Nemohli dovolit cizím liškám, aby si braly to, co jim nepatří. Přesto se cosi hluboko v něm sevřelo, když ještě naposledy pohlédl do mladíkových vyhaslých očí. Museli být podobně staří. Ještě nestačil ani nic prožít a už ležel mrtev na sněhu… Potlačil ten pocit. Otec měl pravdu. Vždycky ji měl.
Čas plynul, Bjarkan sílil a získával zkušenosti. Brzy přestal počítat všechny rvačky. Asi by se nedopočítal. Získával šrámy a jizvy, ne vždy byl vítězem, ale každý souboj přežil a Iskaldská skupina dál vzkvétala, neporažená, neotřesená. Jak šel čas, věci se ve skupině měnily. Ne vždy teď čekali, až problémy přijdou k nim. Občas jim vyráželi naproti. Zabrali území menší skupině, která sídlila nedaleko. Byl to tehdy hrozný boj, křik a spousta krve. Ztráty byly na obou stranách, ale ty, které utrpěly Iskaldští, byly o mnoho menší. Druhá skupina se musela rozprchnout, aby si zachránila holé životy. Tak se jejich území zvětšilo, otevřely se jim nové možnosti… a tím se snad dalo omluvit těch pár životů, které byly ztraceny. Ano? Bjarkan opět pocítil pochybnosti. Jeden z lišáků, který v boji zemřel, byl jeho dobrý přítel. Jeho ztráta bolela, bodala jako ledový rampouch. Raději by si ponechal staré území a pořád ho tu měl. Ale skupina musela vzkvétat, musela být silnější, musela růst. A tak tenhle útok na okolní skupiny nebyl tím posledním. Byl to pouhý začátek.
Plíživě a postupně se Iskaldští stali ze skupiny, která si jen hájila své území, skupinou, která cíleně útočila a plenila skupiny okolní, brala si jejich kořist či ubírala z jejich území. A Bjarkan dál bojoval po boku otce a bratrů, ač v jeho srdci sílily pochyby o správnosti jejich konání. Myslel na přátele, které ztratil a jak ho to bolelo. A co ty lišky, kterým brali domovy? Zabíjeli otce, matky, syny, dcery, přátele i známé. I on zabíjel. Kolik krve už měl na svých tlapách? Kolik utrpení způsobil? Přesto dál poslouchal, protože nic jiného neznal a otcova slova nad ním stále měla velkou moc. Jednou to přece musí skončit. Až budou tou největší skupinou, které bude patřit to největší území, potom to jistě přestane a budou zase moci žít v poklidu. Že? Do jisté míry otupěl, žil v mlžném oparu, všechno utlačil do pozadí. Uklidňoval Hildi i Sjöfn, mírnější z jeho sester, když se mu svěřovaly, že se jim vůbec nelíbí, kam jejich kroky směřují. Otec říkal, že je to vše pro jejich dobro a tak mu museli věřit. Bjarkan přemýšlel, jak dlouho to vydrží, než se úplně zlomí. Cítil totiž, jak se uvnitř něj tvoří puklina. Cosi přestávalo držet pohromadě, a jak se brzy ukázalo, bylo jen otázkou času, než to úplně praskne.
Ta výprava na území jiné skupiny se neměla nijak lišit od jiných. Tentokrát nešlo o kořist, šlo o pěkný kousek krajiny s velkou jeskyní, která by se nezadržitelně se rozrůstající Iskaldské skupině mohla hodit. Řečeno bylo jasně – všechny vyhnat či nejlépe pobít. Čím méně jich zbude, aby se dokázali znovu posbírat a pokoušet se vzít své území zpět, jak se tomu v minulosti už několikrát stalo, tím lépe. Vyrazili. Vřava se strhla prakticky hned, lítaly chlupy, sníh se barvil do ruda. Bjarkan si jako obvykle představoval, že se na to vše jen dívá, že jeho tělem hýbe někdo jiný a není to on, kdo rozdává rány. Nebyl to on, kdo zabořil cizímu lišákovi, který měl nejspíš rodinu a přátele, do hrdla tesáky a nechal ho ležet. Pak ho otec poslal prohledat, jestli se někdo neskrývá v jeskyni a on bez otázek a bez rozmyslu šel.
Vklouzl do skrýše mezi velkými balvany a v koutě jeskyně spatřil lišku. Stála čelem ke vchodu, ježila se, ale nohy se pod ní třásly a tváře měla vlhké. Bjarkan k ní zamířil. Věděl, co by měl udělat, co by otec chtěl, aby udělal. Přikrčil se, naježil se, sbíral odhodlání. Nedělal to on. On byl přece jen pasažérem ve vlastním těle. „Prosím,“ vzlykla mladá liška a tehdy Bjarkan spatřil dvě tvářičky, které vykoukly zpoza ní, předtím skryté za jejím huňatým ocasem. Liščata. Už viděla a chodila, ale byla maličká. „Prosím, ušetři aspoň je,“ prosila jejich matka. To byla ta chvíle, kdy se puklina uvnitř něj provalila. Jako by uvnitř něj pukl obrovský puchýř plný odporu a opovržení nad otcem i nad sebou samým. Co to dělal? Vážně se chystal tu lišku zabít? Odpověď dobře znal. Nebyla by zdaleka první, které to udělal. Ale už nemohl. Ne. Takhle to dál nešlo. „Běžte,“ zachraplal hrubým hlasem. „Běžte, vypadněte, utečte!“ houkl rázněji, když na něj ti tři jen vyjeveně hleděli. „Budu vám krýt záda, ale musíte jít teď hned a musíte běžet tak daleko, jak jen to půjde. Jasné?“ Liška se nezmohla ani na díky, jen popadla své potomky do tlamy a prchala pryč. Bjarkan vyběhl za ní, doufal, že to bude vypadat, že se je snaží dohonit a nikdo se pak nebude ptát. V tom shonu si třeba ani nikdo nevšimne…
Šlo to možná až příliš hladce. Nikdo se k němu nepřipojil, nikdo se nevyptával. Nechal lišku s liščaty uniknout. Čekal, až mu zmizí z dohledu a pak se otočil zpět, aby se připojil k ostatním. V hlavě se mu rodil plán, že také uteče. Možná sebere sestry a začnou nový život jinde. Musel to ale nejdřív promyslet. A tak místo toho, aby také vzal tlapy na ramena, vrátil se k otci, který už čekal s otázkou na rtech: „Našel jsi někoho?“ „Ne,“ opáčil, ta lež mu skanula z tlamy tak lehce, až se tomu sám divil. „Ne,“ zopakoval po něm Arngnýr a v příští vteřině už ležel Bjarkan na zemi pod jeho vahou. „Ne? Lžeš mi a ani nemáš tolik úcty, abys to dělal pořádně. Bylo to poprvé, co sis takhle hrál na hrdinu? Nebo jen poprvé, co tě přitom někdo viděl?“ Bjarkan neodpověděl. „Myslíš, že jsi jí pomohl? Myslíš, že má nějakou šanci s liščaty kdesi v pustině? Bylo by milosrdnější, kdybys je všechny hned zabil. Bude se dívat, jak pomalu umírají hlady. Tak jsi to chtěl?“ Zavrtěl se, ale otec ho držel v pevném sevření. „A ty jsi zradil vlastní rodinu. Můj vlastní syn… zrádce.“ Cítil na sobě pohledy všech. Z otcova hlasu čišel chlad, každé slovo jako bodnutí ostrým rampouchem. „Nemůžu riskovat, že se to někdy stane znovu. Vždy jsem to v tobě viděl. Tu pochybovačnost, slabost. Do Iskaldské skupiny už patřit nemůžeš,“ plivl mu ta slova otec přímo do tváře. Teď už se Bjarkan zoufale zmítal, ale nedokázal se vysmeknout a přistoupil k němu navíc kdosi další – starší mohutný lišák Leif, otcova pravá tlapa. „A pojistíme si, že na to nikdy nezapomeneš.“ Celý svět se proměnil v bolest, když se Leifova tlapa vymrštila k jeho tváři a drápala ho znovu a znovu. Otec ho pustil a Bjarkan se dal na útěk. Uběhl jen pár metrů v plané naději, že vyvázne, než ho otec srazil znovu k zemi. Prali se, ale Bjarkan už předem prohrál. S tou hroznou bolestí, která mu hořela po celém obličeji, nedokázal bojovat, skoro nic neviděl a otec byl mnohem zkušenější než on. Nezabil ho, ale když ho konečně pustil, přál si Bjarkan, aby to udělal. Tuhle milost mu však Arngnýr nedopřál. „Zmiz mi z očí,“ dal mu otec poslední rozkaz a on poslechl. Tak, jako vždycky. Napůl se odbelhal, napůl odplazil pryč. Šel, dokud nepadl. Když svět zahalila čerň, myslel si, že je to konec. Vítal smrt. Byla vysvobozením.
Další, na co si vzpomínal, byla příšerná bolest. Někdo kolem něj mluvil a kdosi se ho dotýkal. Ležel na čemsi huňatém a teplém. Otevřel oči, ale z nějakého důvodu nic neviděl. Pozvedl hlavu a na vteřinu pravým okem zahlédl, že je v jeskyni či noře, než se všechno zběsile rozotočilo a hlava mu opět těžce klesla dolů. „Je vzhůru,“ promluvil kdosi polohlasem a vzápětí se ten hlas ozval těsně u jeho ucha. „Slyšíš mne? Jak je ti?“ Ten hlas mu byl povědomý… „Hil…di?“ tipl si. „Žádnou Hildi neznám, omlouvám se,“ odpověděla liška. „Jak se cítíš? Mysleli jsme, že už ti nepomůžeme…“ „Nech ho odpočívat, Unnur,“ okřikl ji kdosi. „Popovídáš si s ním, až jestli tohle přežije.“ „Hildi,“ zopakoval nesmyslně znovu, ač tušil, že to není to, co se snaží říct, ale přemýšlení bylo příliš těžké. Svět zešedl a odplul.
Kdoví, jak dlouho se pak potácel na hranici života a smrti. Divné sny z horečky se mísily s realitou. Kolem něj byly různé hlasy a občas se objevily i tváře. Byl tu tichý hlas Unnur a chraplavý hlas, kterému Unnur říkala mami a ty pisklavější hlásky zase babi. Hlásky se jmenovaly Gamli a Svana, a pak tu byl ještě hlubší hlas, který slyšel jen občas a který nikdy nemluvil k němu. Unnur mu říkala tati, ale druhá liška ho oslovovala jako Kolliho. Zpočátku ta dvojí oslovení Bjarkana mátla. Kdo byl kdo a kolik jich kolem něj vlastně bylo? Ale jak se uzdravoval a jeho mysl se projasňovala, poskládal si to dohromady. Skončil u nějaké rodiny. A když konečně přišel úplně k sobě a mohl se pořádně rozhlédnout, jen se mu to potvrdilo. Došel však k hrůznému závěru, že rozhlížet se jaksi může jen jedním okem… a také že lišku Unnur a její liščata už viděl. Potkali se v jeskyni. „Našla jsem tě ležet na pláních, když jsem utíkala sem,“ vysvětlila mu, když se na to konečně zeptal. „Zachránil jsi nás, dal jsi nám šanci utéct. Nemohla jsem tě nechat jen tak umřít. A tak jsem poprosila mámu a tátu, aby tě sem vzali. Mysleli jsme si ale, že stejně umřeš, že to k ničemu nebude…“ Bjarkan by si skoro přál, aby to tak bylo.
Často si nenápadně ohmatával rány na obličeji, které se hojily a měnily v jizvy. Byl vždy otrhaný z bojů, ale teď byl navíc poloslepým vyhnancem a tušil, že některé z ran, které utrpěl, bude asi cítit už pořád. Nemluvě o zející díře v jeho srdci. Když sledoval, jak se Gamli a Svana přetahují na podlaze jeskyně a bezstarostně si hrají, zatímco Unnur je pozoruje nebo vyráží s otcem na lov, nemohl nemyslet na to, kolik podobných rodin bylo zničeno kvůli němu. Kvůli tomu, co dělal. Věděl, že mladá Unnur na něj hledí jako na nějakého idealizovaného hrdinu, ale tím on nebyl. Ani nevěděl, jestli to nebyl právě on, kdo zabil jejího druha. Nikdy nesebral odvahu k tomu, aby se jí zeptal, jak její milý vypadal. Mnohem víc rozuměl jejímu otci, který se na něj nechtěl pomalu ani podívat. Kolli jím opovrhoval a Bjarkan naprosto chápal, jak se cítí. „Odejdu tak brzo, jak to půjde,“ ujišťoval Unnuřinu matku, Uksakku, na které se věk podepisoval znatelněji, než na jejím partnerovi, a tak také trávila ze všech nejvíc času s ním v jeskyni. „Nežeň se tak rychle zpátky tam ven do mrazu,“ utrousila stará liška. „Užíráš se, to je jasné. A chceš utéct, to je taky jasné. Ale sám sobě, mladíku, neutečeš.“ Tehdy si myslel, že uteče. Když půjde někam hodně daleko, někam, kde jeho ani jeho rodinu nikdo nezná, bude moci začít znova od píky. Možná s novým jménem, heroickou historkou o tom, kde přišel k tolika jizvám… bude se moci stát někým jiným. Ale když se nakonec s rodinou, která mu zachránila život a které to nikdy nedokázal pořádně vynahradit, rozloučil a vydal se na cesty, mnohokrát si na Uksakku a její slova vzpomněl.
Kráčel o samotě po krajích mrazu a ledu a zjistil, že nezáleží na tom, jak daleko dojde. Jeho skutky nikam nemizely, šly stále za ním jako věrní psi. Byl stále Bjarkanem, nemohl ho setřást. Přesto byl tenhle Bjarkan jiný, než ten, jakého znal. Ale kým vlastně byl? Byl tenhle nový Bjarkan vůbec o něco lepší, než ten starý? „Nemůžeš to vzít zpátky,“ vzpomínal na to, co mu stará liška říkala. „Nemůžeš napravit minulost, ale nezahazuj kvůli ní svou budoucnost.“ Kéž by Uksakku tehdy poslouchal lépe, víc skutečně vnímal, co mu říká. Na to už však bylo pozdě. Putoval dál a potkával nové tváře, občas se k někomu na své pouti i připojil, ale nakonec se jeho kroky se všemi rozešly. Snad mu byla souzena osamělá cesta. Trvalo dlouho, než jeho tlapy vkročily na saeronskou půdu a když se tak stalo, lišák si to ani neuvědomil. O kouzlech a magii nikdy neslyšel, stejně jako o této podivuhodné zemi. A přece právě tam skončil. Kdo ví? Možná to bylo jeho osudem.