V jiném světe by byl možná Aravanté mírumilovná a něžná bytost. Avšak díky jeho minulosti se jeho charakter překroutil. Nelze s jistotou říct, že je z něj zlá osobnost. Má k tomu ale nakročeno. Na ostatních už mu nezáleží. Navzdory svému druhu není společenský a vyhledává samotu. Utápí se v depresích a jeho mysl otrávil hněv, který se šíří jako rakovina a zcela ho pohlcuje.
I kdyby snad mohl ostatním nějak pomoci, neudělal by to. I tak byl ale vždy odsouzen on na pomoci ostatních, takže na tom zase tak nezáleží. Není moc výřečný, je nedůvěřivý, odtažitý, opatrný. Má z ostatních až strach, bývá také paranoidní.
Je to zkrátka taková ztracená duše. Nelze mu zazlívat co se z něj stalo.
Pokud už se snad někomu povede ho rozmluvit, i tak z něj nebude úplně příjemný společník. Má kolem sebe zvláštní auru smutku, kterou jako kdyby na ostatní přenášel. Pokud je někdo empatický, zcela jistě mu nebude společnost Aravantého příjemná. Nebaví ho mluvit o fádních, běžných záležitostech. Vidí smysl spíše v hlubších tématech.
Ačkoli jeho záměrem není přímo to, aby ostatním ublížil, občas mu to prostě pomáhá. Pomáhá mu to přenést se přes své vlastní komplexy a bolístky. Když je na ostatní nepříjemný, cítí se jim být více rovnocenný. Pokud ale někdo naopak napadá jeho, nese to velmi špatně. Časy, kdy byl odolný vůči slovům i zubům už jsou dávno pryč. Je až přecitlivělý a může si vzít osobně i poznámku, která tak vůbec nebyla myšlena. Neustále totiž přemýšlí, co si o něm asi druhý myslí.
Je poměrně náladový. V jakém bude zrovna rozpoložení záleží na jeho psychickém stavu a na tom, jestli měl možnost se předešlou noc vyspat. Někdy, vzácně, může být možná i trochu výřečný a jevit se jako ucházející společník, je to ale spíše vzácností.

Zajímavosti
- Je zcela slepý. Orientuje se pouze čichem a sluchem. Tyto smysly má díky své slepotě o dost zbystřené.
- Často trpí nočními můrami, ze kterých se probouzí s křikem a hrůzou. Většinou si prochází lepším a horším obdobím, při kterém se bojí usnout, je nevyspalý, unavený.
- Má průměrnou výšku a spíše drobnější postavu. Na těle má značné množství jizev po šikaně od jeho bratrů.

Když se Aravanté narodil, vše se zdálo být v pořádku. Nijak se nelišil od svých ostatních sourozenců, snad jen tím, že byl nepatrně menší. Spolu s ním se narodili dva bratři a jedna sestra. Aravanté přišel na svět jako poslední.
Avšak jak rostl, začínalo se u něj projevovat velmi vážné onemocnění očí, díky kterému přestával vidět. Jeho čočka se pomalu zakalovala a Aravanté se propadal do temnoty. Postup byl poměrně rychlý.
Aby toho nebylo málo, musel neustále snášet šikanu od svých bratrů, protože za nimi pochopitelně začínal zaostávat. Rodiče mu v tomhle moc nepomáhali - domnívali se, že i tak Aravanté brzo zemře. Ani od nich se tedy podpory nedočkal. Jediný, kdo ho bránil, byla jeho sestra. Byla jediným jeho světlem v životě. Díky ní neztratil chuť do života. Ani když ho bratři napadali, ani když ho uráželi. Získal si velmi pevnou duševní sílu, díky které ho jen tak něco rozházet nemohlo.

Jak čas plynul, jeho zrak pořád slábl, až jednou na jedno oko oslepl úplně. Na toho druhé už rozpoznával jen velmi málo, nestačilo to na to, aby dokázal lovit a vůbec se o sebe sám postarat. Jeho sestra se o něj však starala jak mohla, a jen díky ní Aravanté přežil. Podle ostatních si však svůj život nezasloužil. Proč by mu pořád měl někdo pomáhat? Proč by se měl přiživovat na ostatních? Nejen jeho blízká rodina, ale i skupina lišek, se kterými žili, toto počínání odsuzovala. Začalo se to dotýkat i jeho milované sestřičky. A Araventé jí nechtěl ještě více zatěžovat a ničit její budoucnost tím, že se o něj bude muset starat, a čelit narážkám ostatních. Byť to jeho sestře prý nevadilo, měla ho ráda. On se rozhodl, že to tak nenechá. Chtěl odejít. Avšak noc předtím, než tak učinil, jeho sestru napadl jeden z bratrů. Pochopitelně to bylo kvůli němu.
Bylo již šero, a Aravanté skoro nic neviděl. Hledal je jen podle sluchu. Zakopával, prodíral se skrze stromy, a napínal uši co jen mohl, aby je zaslechl. A skutečně se k nim dostal. Podle čichu poznal svého bratra, zakousl se mu do zadní nohy, a zoufale se snažil své sestře pomoci. Na oplátku se však bratr otočil a sjel mu zubem přes oko, na které Aravanté do té doby aspoň trochu viděl.

Po tomhle okamžiku už nebylo nic než temnota. Nic než nekonečná tma. Oko ho bolelo, byl kompletně oslepen a připadal si naprosto bezmocný.
"Nech jí, prosím," špitl do nekonečné tmy. Snad bylo dobře, že nemohl vidět bratrovo spokojený, škodolibý úsměv.
"Odejdi a zemři. Zmiz odsud, a už naší rodinu déle nevystavuj takové ostudě. Vypadni, nevracej se, a nechám naší sestru být. Tak JDI!"
Poslední slovo na něj vykřikl a udělal krok vpřed.
Aravanté poslechl. Otočil se, a utíkal. Neviděl kam, vrážel do všeho co mu stálo v cestě. Proběhl trním a tlapy měl rozedřené do krve. Jediné co za sebou slyšel, byla jeho sestra, kterého prosila, ať neodchází. Ale on musel. Nechtěl už jí ubližovat svou přítomností, nechtěl jí být na obtíž. Nikdy nikomu už nechtěl být na obtíž. Byl připraven zemřít a ukončit své nekonečné trápení. Většinu svého života protrpěl a byl z toho unavený. A bez své sestry přišel i o poslední důvod bojovat. Běžel velmi dlouho, až dokud vyčerpáním nepadl a neusnul. Ačkoli to nechtěl, osud se rozhodl, že ještě není jeho čas.
A až se Aravanté příště vzbudí, bude už na půdě Saeronu.