Annika by se dala popsat jako ten typ lišky, který chcete mít vždy na blízku. Je na ni spoleh, je trpělivá a díky své výchově a životě ve vyspělé rodině má základy všeho možného. Od léčitelství, boj, lov a učení ostatních. Vždycky byla více samostatnější a odvážnější, než její sourozenci a tak někdy své sourozence poté učila své poznatky z života. A to jí zůstalo.
I když má honosný původ, nejde o žádnou namyšlenou princezničku, co se bojí namočit drápek. Naopak. Trochu špíny Anniku nezastaví a je schopna udělat cokoliv, jen aby pomohla svým nejbližším. Klidně se obětovat. Je to ambivertka, což znamená, že někdy společnost velmi ráda uvítá, no někdy spíš radši tráví čas sama. Má to tedy nastavené tak 50 na 50.
Ale je to celkově přátelská liška, avšak je pravda, že občas i výbušná. Když se jí něco až moc nelíbí nebo někdo například nedodržuje její osobní prostor, dokáže být pěkně vzteklá a slovně ukázat druhé lišce, že svůj vztek myslí vážně. No fyzicky většinou problémy neřeší, byť jsou její bojové schopnosti vcelku slušné.
Není to liška, co potřebuje neustále ostatním velet a mít neustále pravdu. Svou chybu umí přiznat, protože jak se říká, “chybami se liška učí”. Ráda učí ostatní novým věcem, jen je na každé lišce, zda o to vážně stojí nebo ne. Nerada někoho nutí. Kromě své výbušnosti celkově trpí na nárazové změny nálad. V jednu chvíli se může smát a v druhou plakat. V jednu chvíli se může vztekat a v druhou být klidná. A tak dále. Prostě mění nálady častěji než my ponožky.
Druhým liškám důvěřuje a je schopna jim dát případně i druhou šanci. Věří totiž, že v každém je aspoň trocha dobra a zatím ji nic nepřesvědčilo o opaku. Protože i když by v lišce byla jen kapka dobra, pořád tam je a to je hlavní. Však i přes své znalosti bývá někdy nejistá, bojí se, že to, co dělá, není dost dobré i když to může být práce excelentní.
I přesto, že se to občas nezdá, je Annika dosti citlivá a empatická slečna, dokáže ji rozhodit i malá blbost. Ale prostě pokud potřebujete pomoc, víte, za kým přijít!

Říká se, že předci Anniky a jejích sourozenců bývali domácí mazlíčci. Žili s lidmi a jinými zvířaty v honosném sídle na předměstí jednoho menšího městečka. Jejich geny se šířily z generace na generaci, i když už tento rod časem přežíval pouze v přírodě. Lišky těchto předků bývaly silné a státné, uměly vyrábět jednoduché předměty, ale zároveň většina z nich nenosila frňák nahoru a neměla sebevědomí až do nebes. Vždy vzhlíželi k severským Bohům a mytologii. Jinak i když kolovaly o těchto předcích různé fámy a legendy, o životě jejich nebo životě v paláci se nic moc nevědělo.
Rodiče těchto čtyř dětí byli už několikátá generace žijící v přírodě, daleko od zhýčkaného, domácího života. To matka, Aenna, sdílela geny honosných předků, Fiske, otec, byl v mládí velký raubíř, liška obecná, u které její předci nebyli jakkoli důležití či speciální. Nějakou chvíli se Aenně Fiske moc nelíbil. Lišák byl totiž divoký a nevyrovnaný, liška působila spíše klidně, s určitými cíli. Fiskovi se totiž Aenna líbila už na první pohled, tak cestoval s ní. Časem mezi nimi přeskočila jiskra a dali za vznik nejen partnerství, avšak i čtyřem malým liščátkům. První se narodil Arvid, Anniky bratr, poté druhý bratr, Dusty, dále vykoukla na svět sama Annika a nakonec maličká Inge.
Ano, Inge byla ze všech nejmenší, ale i tak rostla rychleji než ostatní sourozenci a všechny je brzy přerostla. Už skoro od malička je začala matka učit vyrábět předměty z přírodnin nebo je zasvěcovat do severské mytologie. Také jim po večerech vyprávěla různé legendy jejího rodu. V pozdějším věku, už od obou rodičů, začala nauka lovu, boje a léčitelství. Jak už bylo zmíněno v povaze, Annika byla vždy ta nejodvážnější, měla pro věc největší zápal a učila se nejrychleji ze sourozenců. Takže pokud někdo z jejích bratrů či sestra zaostávali, Annika jim pomáhala a učila je různé dovednosti i jinými způsoby, než jejich rodiče.
Jednoho dne, včasného odpoledne, se Dusty, bratr Anniky, ztratil. Všichni ho celý den hledali, až dokud po jeho pachu nedošli do hor ke kraji z jedné ze skal a nenašli ho ležet dole pod skálou, bez jakýchkoliv známek života. Dolu k němu se dostat nemohli, ovšem věděli, že to přežít nemohl. „Jak se to mohlo stát?“ zahřměla matka se slzami v očích a otřeseným hlasem. Právě jí zemřel syn! Nejspíše nedával pozor a spadl. To je vyvedlo z omylu, až když za sebou uslyšeli skupinu výhružných zavrčení. V rychlosti se všichni otočili. Už nebyl čas na truchlení.
Před nimi stálo asi sedm lišek, naježených a očividně dost naštvaných. „Soudruzi, jsou na našem území,“ promluvil lišák nejvíc vepředu hrubším hlasem. A aniž by čekal na vysvětlení, očividný vůdce zavelel útok a strhl se boj. Sourozenci byli sice mladí, avšak boje už schopni. Zubům a drápům protivníků se vyhýbali vcelku dobře. Annika právě zahnala jednoho z lišáků pryč, když si všimla, že nad jejím ležícím otcem se vítězně tyčili dva lišáci a pod ním se začala tvořit kaluž krve. Vyděšeně vyjekla a rozběhla se mu na pomoc. Srazila jednoho z lišáků na zem, ale ten se vymrštil zpět na tlapy a uštědřil jí celkem hluboký škrábanec přes levé oko, kde jí poté zůstala jizva. Inge se zatím vypořádávala s druhým lišákem.
Boj skončil. Cizinci byli zahnáni, ať jim území vážně patřilo nebo ne a teď se všichni skláněli nad tělem jejich otce, který pomalu, ale jistě, umíral. Všem tekly slzy z očí, věděli, že už se ani přes všelijaké bylinky nedal zachránit. A stejně, žádné byliny by tady v horách nesehnali. Státný lišák, otec čtyř liščat umřel a zbytek rodiny mu a Dustymu vytvořil v lese malé hrobečky. Stáli se skloněnými hlavami a bdili nad nimi až do pozdního večera.
Arvid, Annika a Inge oslavili svůj třetí rok. Opustili svou matku a sami sourozenci se vydali každý svou cestou, jen si na rozloučenou navzájem udělali jizvu na polštářku pravé přední tlapy, aby na sebe nezapomněli. Aby byli vždy spolu. Annika na svých toulkách potkala lišáka Gerda, se kterým si okamžitě sedli. Gerd byl podobné povahy jako Annika; přátelský, citlivý a empatický, jen občas výbušný. Rozhodli se cestovat spolu, čímž se jejich přátelství víc a víc prohloubilo. Nakonec spolu uzavřeli partnerství a měli dva potomky, lištičku a lišáčka. Freja, jejich dcera, rostla a sílila, za to jejich syn, Bodie, byl malý a slabý, moc nejedl. Zanedlouho zemřel.
Annika byla zdrcená. Už poznala na vlastní kůži, jak se musela asi cítit její matka, když kdysi zahynul Dusty. A jako kdysi spolu se zbytkem biologické rodiny vytvořili hrobečky otci a bratrovi Anniky, i právě Annika s Gerdem vytvořili hrobeček jejich synovi. Annika se dále starala o jejich zbývajícího potomka a byť jí Freja přinášela jen a pouze radost, nikdy se přes smrt Bodieho nepřenesla. Když byla Freja schopna přijímat vlastní potravu, nechala ji otci a opustila je. Loučení bylo dlouhé a smutné, jenže věděla, že to tak bude nejlepší, že byla její dcera v těch nejlepších tlapách. Gerd se o ni postará. Annika chtěla z těchto krajin zmizet. Co nejdál. Chtěla zapomenout, na všechny ty nepříjemné střípky minulosti. Najít místo, kde objeví nový smysl života.

Zajímavosti:
Její rodina se už odedávna věnuje nauce o severské mytologii. Ke severským Bohům vzhlíží a uctívají je.
Annika si pravidelně plete věnce z bylin různého druhu a nosívá je na hlavě.
Zná všelijaké léčivé i jedovaté byliny a ví, na co fungují.
Není příliš rychlá ani obratná, za to jí nechybí síla a vytrvalost.
Když nemůže v noci spát, pozoruje noční oblohu.