Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Angus



Další postavy tohoto uživatele:
avatar

Informace

Profil
Lentharská skupina ráda přivítá všechny duše hledající domov v poušti!

Aktivita: post den/obden

I wish I had acquired wisdom at less of a price.
-
We wear our chaos on the inside, where it cannot be seen.


na první pohled:

- starší pán, prošedivělý a hubený
- lesklá, uhlazená a upravená srst
- jemný, příjemný hlas, dobře se poslouchá
- pohybuje se pomalu, úměrně k věku, ale nese se s důstojností
- po delším odpočinku nebo naopak námaze viditelná ztuhlost v kloubech, hlavně kyčlích
- v jeho blízkosti se po většinu času vyskytuje samec straky obecné, jeho patron Edgar

známosti:

+ Freydis, Darleen
= Setia, Armin, Void, Aravanté, Vrail, Lucky, Tamara, Nessa
- Stark

to-do list:

- nákupní seznam: smysly, manipulace + doplnit hvězdičky
- najít si domov ✓
- najít si nejlepšího přítele
- naučit se, jak být dobrým vůdcem
- umřít (a ožít)

Uživatelské jméno angus
Zobrazované jménoAngus
Skupina Liška
Zaregistrován od 26.11.2021 20:27
Naposledy aktivní 9.12.2022 11:22
Příspěvků 118, zobrazit >
Počet přihlášení 545
Jméno:Angus
Pohlaví:samec
Druh:Liška kana
Datum narození:12.5.2012
Sourozenci:June, Valerie, Magnus
Matka/ otec:Ivy / Bertram
Území:Lentharský kraj (Yrita)
Partner/ ka:...nemá partnera...
Potomci:...nemá potomky...
Patron:Edgar
Druhá strana:Azrael

Povaha & zajímavosti

Na první pohled není těžké Anguse odepsat jako postaršího lišáka za zenitem, který si už svoje odžil a směřuje možná tak leda tak k brzkému skonu. Pravda, z jeho kostnaté konstituce a pohybů, které dávno nejsou tak plynulé jako v bujarém mládí, by se to dalo usuzovat, avšak zdání může často klamat. Stačí zachytit odhodlanou jiskru v jeho očích a sebevědomý postoj, aby vám bylo jasné, že ač je možná starý, Angus rozhodně ještě neřekl svoje poslední slovo. I když jeho tělo zestárlo, hlava mu pořád slouží víc než dobře a vůle k životu ho v žádném případě neopouští. Pojďme si ho tedy přiblížit o něco více.
Je lišákem inteligentním, bystrým, se smyslem pro detail a schopností zachovat ledový klid i ve zcela chaotických situacích… a taky umí zatahat za ty správné nitky, aby dostal to, co chce. Angus by totiž mohl sloužit jako ukázkový příklad rčení „mazaný jako liška“. Ostatně jen díky své prohnanosti dokázal přežít všechny ty roky na cestách. Dokáže být deset různých osobností v deseti různých situacích, zkrátka tak, jak zrovna potřebuje a nečiní mu problémy přesvědčivě lhát, když to uzná za nutné. Angus je herec a taky mluvka – jeho zbraněmi jsou spíše slova, než drápy a tesáky, ať už k obraně či k útoku. Ne, že by se neuměl bít, prožil si vlastně dost bouřlivé mládí, stopy kterého si nese na těle dodnes, ovšem dnes už věci vidí v jiném světle. Násilí považuje ve většině případů za zbytečné a pod jeho úroveň. Nehledě na to, že dávno není tak rychlý, jako dřív.
Na svět nahlíží s nadhledem, nebere život příliš vážně a nehroutí se pod jeho tíhou, i když je občas nezanedbatelná. Vyhlíží možná neškodně, ale je silnou osobností, která se nedá snadno zlomit a zviklat. Dokáže se bránit a rozhodně se sebou nenechá zametat od kde koho. Angus má rád společnost, avšak nikdy nebyl fanouškem příliš velkých sešlostí a váží si i chvilek, kdy má klid jenom pro sebe.
Když se s ním poprvé setkáte, neočekávejte od něj, že k vám bude od začátku nějak velmi otevřený. Angus si druhé rád nejprve trochu proklepne, než si je pustí k tělu. Už příliš mockrát se spálil, než aby nebyl opatrný. Zachovává slušnost, pokud je slušná i druhá strana, ale při prvních chvílích s ním nejspíš z jeho postoje i slov pocítíte jistý chlad. Když se mu ale společnost, ve které se octl, zalíbí, ten led v něm roztaje celkem rychle. Dokáže být celkem příjemným společníkem, který toho obvykle příliš nenamluví, nehraje-li tedy zrovna jednu ze svých rolí, ale zato je dobrým posluchačem a dokáže i poutavě vyprávět, když je správně naladěn. Je ovšem pravda, že jistou pichlavost si zachovává stále, i když je mezi přáteli. To se ale jedná spíše o přátelské popichování, než o vyložené nepříjemné rýpání, které schytají spíš ti, kteří mu do oka zrovna nepadli. K těm, které má skutečně rád, je velmi loajální a udělal by téměř cokoliv pro jejich ochranu. To samé se nedá říci o liškách, ke kterým nemá tak blízký vztah - ač nemá problém pomáhat druhým, má-li se rozhodnout, zda riskovat život pro úplného cizince, téměř jistě se rozhodne zachránit raději svůj vlastní kožich, pokud mu riziko přijde moc velké.
Jak už tomu v životě bývá, nedá se jednoznačně říct, jestli je Angus „dobrý“ či „špatný“. Všechno záleží na tom, z jakého úhlu se na něj díváte, kde přesně vůči němu stojíte a co pro něj znamenáte. Na jednu stranu je to podfukář a švindlíř, má ale svoje zásady, kterých se drží. Dnes už se obvykle snaží podvést a uškodit jen těm, o kterých věří, že si to zaslouží a slabší se snaží spíš bránit, než je ještě strkat dolů. Dříve býval nepochybně jiný, mnohem ostřejší, krutější, bylo mu jedno, koho na své cestě převálcuje. S věkem a časem jeho srdce poněkud změklo. Nabyl o něco víc empatie a celkově se zklidnil, zmoudřel. Nestydí se za to, kým býval, ale ani se mu nestýská po tom starém já, které postupně zanechal za sebou.

Zajímavosti:
Na první pohled je poznat, že už není nejmladší. Pohybuje se pomalu a po delším odpočinku nebo naopak námaze je jasně viditelná ztuhlost v kloubech. V srsti mu prokvétají šediny a je kostnatý, vyhlíží celkově křehce, kožich se mu ale pořád leskne zdravím a smysly mu slouží téměř jako za mlada.



Historie

Tak vás zajímá můj příběh? Inu dobrá. Mnohokrát jsem jej takhle celý nevyprávěl, ale hádám, že pro vás bych mohl udělat výjimku. Tak tedy poslouchejte.
Narodili jsme se v podzemní noře uprostřed noci. Prý tehdy svítil ten nejjasnější úplněk z celého roku a já nemám nejmenší důvod tomu nevěřit. Byli jsme čtyři. Dvě lišky, dva lišáci, hezky vyvážený vrh. Dávalo to ostatně smysl, když uvážím, jak moc naše matka – Ivy – milovala řád a pořádek. Co smysl nedávalo bylo, proč se v tom případě vůbec kdy zapletla s naším otcem. Já ho nikdy na vlastní oči neviděl, leč v dětství jsem si toho o něm hodně vyslechl. Matka mu totiž moc ráda spílala, proklínala jeho lstivou svůdnou eleganci, která ale nebyla ničím jiným, než falešnou maskou. Omotal si matku kolem prstu a jen, co dosáhl svého, vzal táta do zaječích a nechal ji samotnou s liščaty na krku. Není se co divit tomu, že ho nastokrát proklela. Dnes už rozumím i tomu, že nás čtyři příliš nechtěla. Jako malé lišče jsem ale měl problém pochopit, proč nás máma začala odstrkovat, jakmile jsme se byť i jen trošku dokázali postarat sami o sebe. Nenechala nás umřít hlady, pravda, a nezbavila se nás, když jsme byli ještě mrňaví a bezmocní, což by se jí nejspíš mělo přičíst k dobru. Nezažili jsme ale ani žádné dětství plné mateřské lásky a rodinné idylky. Naopak, museli jsme dospět vážně rychle. „Život je boj,“ to nám vtloukla do hlavy, a mohli v něm přežít jen ti nejsilnější… a nebo nejchytřejší. Jak jen to bylo trochu možné, rozehnala nás do všech světových stran, ať si ozkoušíme, kdo z nás patří mezi ty nejsilnější a kdo padne za oběť krutému výběru přírody.
Nějakou dobu jsem se potuloval po světě s bratrem, Magnusem. Magnus a Angus, byli jsme celkem povedená dvojka, aspoň při pohledu zvenčí, ale ve skutečnosti jsme si zase tak bezvadně nerozuměli. Bylo fajn mít někoho, kdo vám hlídal záda nebo pomohl s lovem, jenže brzy jsem zjistil, že jsem to hlavně já, kdo se stará o přežití nás obou a vykutálený bráška že se jenom veze. Věnoval jsem tedy Magnusovi pořádný kopanec do zadku – jen slovní, ale doufal jsem, že to bude stačit – a objasnil mu, že jestli to takhle půjde dál, může na mou pomoc klidně zapomenout. Jenže Magnus mou výhružku nebral vážně. Zdálo se mi dokonce, že se snaží mě ještě víc naštvat, snad ve víře, že bych se nikdy neodvážil ho opustit a jít kráčet světem sám. Někdy dodnes přemýšlím, jak se asi tvářil, když se toho jednoho rána vzbudil a zjistil, že na místě, kde předtím ulehal jeho bratr, teď zůstal jen důlek v písku a pár nazrzlých chlupů.
Osaměl jsem tedy a protloukal se světem nějakou dobu na vlastní pěst. Nebylo to snadné. Nenarodili jsme se do zrovna přívětivého kraje a já brzy zjistil, že pokud chci přežít, nesmím se štítit ničeho. Naštěstí jsem se učil rychle a tak jsem se brzy naučil, jak obrat druhého o lepší kořist, než jakou se podařilo ulovit mě, jak se přetvařovat, jak hrát na city. Nebyl jsem zrovna bojovník, spíš švindlíř a zlodějíček. Obíral jsem ostatní tuláky, takže mi to ani nepřišlo nijak nefér – šance jsme měli všichni stejné. Život je boj, měl jsem ta matčina slova vypálená navždy do paměti, ale já neměl dost velké svaly na to, abych se pral. Potýkal jsem se tedy s životem po svém a sám, tedy až do chvíle, než jsem potkal Cassia a Siria. Byli to dva fenčí bratři, na jejichž úkryt jsem narazil úplně náhodou. Pochopitelně jsem v tu chvíli netušil, komu patří. Jen jsem věděl, že se pohybuji v dost pochybných končinách, neboť mi předchozího dne zmizela polovina ulovené ještěrky – a to prosím nebyla nějak amatérsky schovaná, nic takového. Usnul jsem se svou kořistí pod hlavou a ačkoliv jsem jako obvykle spal jen tak na půl oka, když jsem se vzbudil, ještěrka byla fuč a po nikom nikde ani stopy. Vrtalo mi to hlavou, šel jsem dál a ejhle, narazil jsem na noru. Nikdo v ní nebyl, ale pachy kolem byly čerstvé. Jen jsem se rychle rozhlédl a nakoukl dovnitř. V noře byl chládek a bylo tam poschováváno leccos. Nejen dostatek jídla na pár dní, ale i spousta jiných věcí. Blyštivé kamínky, šupina neznámého tvora, dokonce cosi, co vypadalo jako hadí zub. Dlouho jsem se tam ale nezdržoval, jako náhradu za tu ztracenou ještěrku jsem čapl mrtvolku hraboše, zahladil svoje stopy, jak nejlépe to šlo a pakoval se pryč.
Velmi mě ale zajímalo, komu ta nora patří a jestli jsou to ti samí, kdo mě obrali o mou kořist. V následujících dnech jsem se zdržoval poblíž a předstíral absolutní tupost, jako bych byl naprosto nepoučitelný hlupák, co se nikdy nenaučí hned sežrat to, co ulovil. Pravda, znamenalo to nechat se ve spánku okrást o spoustu kořisti, ale protože jsem s tím počítal, nevadilo mi to. Chtěl jsem vypadat jako hlupák. Chtěl jsem, aby si to zlodějíčci mysleli a přestali dávat pozor. Občas jsem se taky vracel k té noře a něco z ní vytáhl. Nikdy jsem ale nikoho neviděl a byl jsem si celkem jistý, že nikdo neviděl mě. Nebylo by nic snazšího než si u té nory počkat na její majitele, ale mě bavilo s nimi tu hru hrát.
Pár dní to šlo stále stejně… a pak jsem jedné noci nespal, ačkoliv jsem se tvářil, jako že ano. Pravidelně jsem oddechoval, mrtvou myš připlácnutou pod přední tlapou, ale škvírkami očí jsem mžoural, jestli se někdo blíží. A skutečně. Fenek se pohyboval jako duch, takového tichošlápka aby jeden pohledal. Neviditelný ale nebyl a jakmile se natáhl po mojí myšce, já se vymrštil a povalil ho na zem. „Ahá!“ zvolal jsem triumfálně, jenže v tu chvíli mi za krkem přistál démon a začal mě tahat za kůži v zátylku. „Hned ho pust!“ prskal mezi jednotlivými kousanci. Chvíli jsme se tam převalovali všichni tři v jednom kole, každý schytal nějaký ten štulec, ale nikdo nepřišel k vážnější úhoně. Pak se to naše klubko roztrhlo a já konečně pohlédl na ty dva fenčí bratry, kteří mi obezřetný pohled opláceli. „Takže to jste byli vy, ti zlodějíčci,“ ušklíbl jsem se nakonec, když už se zdálo jasné, že nikdo nikomu znovu skákat po krku nebude. „No jasně,“ prskl ten menší rezavější. „Protože krást od tebe je jako krást od beznohýho slepce.“ „A krást od vás je ještě snazší,“ střihl jsem šibalsky ušima. „Tos byl ty?“ vyvalil oči tentokrát ten druhý. „Máte si ty vaše poklady líp hlídat,“ pokrčil jsem rameny. „Nějak moc si věříte, ne? Nikdy, když jsem tam přišel, nezahlédl jsem kolem ani chlup.“ „To proto, že si nikdo netroufne s námi zahrávat!“ vytrčil bojovně bradu ten menší. „A ty bys taky neměl! Nebo si tam brzo vystavíme i tvoji kůži!“ doplnil ho větší. „Já bych měl lepší nápad,“ posadil jsem se a zakroutil si špičkou ocasu. „Když budeme spolupracovat, nebude se nikdo muset svlékat z kůže.“ Bratři si vyměnili pohledy – a to bylo vlastně celé. Od toho dne jsme byli trio. Menší nazrzlý Cassius, větší pískový Sirius a já.
Ve skupince se nám žilo snáze a já byl nějaký čas opravdu spokojený. Dařilo se nám vcelku dobře. Pravda, občas nám někdo chtěl zatnout tipec, když jsme vyvedli nějakou nepřístojnost a taky jsem v té době schytal pěkných pár šrámů, ale v našem koutu pouště si s námi většinou opravdu nikdo nezahrával. Připadal jsem si tehdy jako na vrcholku světa. Obzvlášť, když jsem se o něco později seznámil s Tess. Ach, Tess… Jaká to byla slunečná duše, jakou v sobě měla jiskru i laskavost! Než jsem ji potkal, nikdy jsem nepoznal opravdovou lásku, ale s ní jsem ji zažíval každý den. Pořádně si už ani nevzpomínám, kde se tam vlastně vzala, jednoho dne se zkrátka objevila a od té doby běhala s námi. Takový už ona měla dar, zdálo se, že dokáže zapadnout mezi všechny a všude ji mají rádi. Kdoví, co ji to vůbec popadlo, aby liška jako ona milovala zrovna někoho, jako já… ale bylo to tak a já za to byl vděčný s každým novým ránem. To byl nejšťastnější čas mého života, když jsem byl volný jako pták a cestoval nekonečnou pouští se svými přáteli a se svou láskou. Chvíli jsme se vždy někde zastavili, usadili se, občas jsme narazili na nějakou fenčí skupinu, jejíž spíž jsme mohli vybrat a život byl dobrý. Ne, byl krásný. Sladký. Byl jsem šťastný a volný a zamilovaný a přitom ještě stále dost mladý na to, abych se cítil nesmrtelný. Co mohlo být krásnějšího?
Jenže nic krásného netrvá věčně. O tom se v životě jednou přesvědčí každý a i na mě to čekalo. Věci se totiž v naší malé bandě začaly měnit, když Cassius se Siriem přibrali do party dalšího člena, Naura. Naur, tak jako my všichni ostatní, byl pěkná podšívka, nebál se brát si, co mu nepatří, ovšem v mnoha směrech byl úplně jiný. Dosud jsme vždy brali jen těm, kteří měli víc než my, nebo aspoň těm, co měli rovné šance. Tím jsem utěšoval svoje svědomí. Bylo to jen spravedlivé, vlastně jsme si to zasloužili, když jsme byli ti chytřejší. Snažili jsme se pokaždé, aby nikdo nepřišel k úhoně. Jenže s příchodem Naura se věci změnily. On se neštítil násilí, měl výbušnou duši rváče a na ten svůj hrubší přístup postupně strhával i Cassia se Siriem. A já jim byl věrný, samozřejmě, takže jsem držel s nimi. Jenže cosi ve mně se tomu příčilo. Nebyl jsem zrovna šťastný z tohohle nového vývoje situace – a co bylo horší, viděl jsem, že Tess to špatně nese. Kdybych tak mohl vrátit čas a změnit, co se stane… Musíte totiž rozumět, že já Tess opravdu miloval, víc, než kohokoliv na světě, jenže zároveň jsem byl loajální dvěma fenčím bratrům, kteří byli v té době už několik let mými parťáky. Chtěl jsem mít oboje, zavděčit se oběma stranám. Teď už vím, že to nikdy nebylo možné. Že jsem měl s Tess utéct jít hledat štěstí jinam, než bylo příliš pozdě. Tehdy jsem to ale nevěděl. Nevěděl jsem, co se stane, ačkoliv jsem to měl tušit. Měl jsem vědět, že to nikdy nemůže skončit dobře. Místo toho jsem sám sobě i mé drahé Tess lhal do kapsy. Opakoval jsem, že všechno bude v pořádku, že se věci brzy usadí a Naur se jistě brzy uklidní. Tak dlouho jsem to omílal, až jsem tomu sám uvěřil a ani jsem sám neviděl, jak daleko věci vážně zašly, dokud už nebylo pozdě.
V ten osudný čas jsme totiž pobývali na místě, které leželo poblíž území místní skupiny. Věděl jsem, že z nás nejsou moc nadšení a osobně jsem se tam necítil zrovna nejpříjemněji, ale mlčel jsem o tom. Jen s Tess jsme si navzájem sdělili svoje obavy, jako bychom už cítili jakýsi stín, který visel nad námi. Té noci se Naur kdesi toulal sám. Nevěděli jsme, kde, ale brzy jsme to zjistili. Zatoulal se až na území skupiny, vyvolal tam roztržku a to byla pro místní poslední kapka k tomu, aby se rozhodli, že s námi skoncují napořád. Polehávali jsme na vyhřátém písku, když se k nám přiřítil Naur s celou skupinou v patách.
Byl to hrozný boj, co se strhl a já neměl čas se dívat ani nalevo, ani napravo, jen jsem hleděl, abych si zachránil holý život. „Tess, uteč!“ křičel jsem, v té vřavě jsem ji neviděl. „Utíkej a neohlížej se!“ Jenže ona měla vždycky svou hlavu. „Nenechám vás v tom!“ zakřičela nazpět. To byla poslední slova, co jsem od ní slyšel. Pak už byl jen křik. Mrazil mě až do morku kostí, snažil jsem se k ní dostat, zachránit ji, ale bylo moc pozdě. Všechno se dělo strašně rychle a zároveň jako by se čas úplně zastavil. Nakonec jsem utekl – nějak. Vyklouzl jsem a prchl, ale když padla noc, připlížil jsem se zpět na místo, kde se celá rvačka strhla… a ona tam byla. Má krásná květinka, chladná, bez života, s kožichem skrápěným krví. Ponechaná mrchožroutům. Cítil jsem, jak se mi láme srdce. Nejen tím, že jsem ji ztratil, ale i vinou, kterou jsem na tom nesl. Měl jsem ji ochránit. Měl jsem se o ni postarat. Zklamal jsem ji. Lehl jsem si k ní a plakal, jako jsem ještě nikdy neplakal. Kdyby se vrátil někdo z té skupiny, nejspíš bych je nechal, ať si mě prostě vezmou. Ale nikdo nepřišel a mně nakonec došly slzy, které bych mohl plakat. Když se to stalo, postaral jsem se o to, aby Tess ve smrti důstojně spočinula, stejně jako Cassius, jehož mrtvé tělo jsem našel o kus dál. Když jsem noru, ve které jsme všichni předtím spokojeně žili, měnil na hrob, zjistil jsem, že mi nějaké slzy přece jen ještě zbyly. S východem slunce jsem se vydal hledat Siria a Naura, ovšem netrvalo dlouho, než jsem se rozhodl otočit úplně opačným směrem, než kam mě vedly jejich stopy.
Tak jsem na cestě opět osaměl. Z boje jsem vyvázl se zraněními, ale víc než tělo mě bolela duše. Ztratil jsem svou lásku, svoje přátele, všechny. Byl jsem sám. Jen kvůli vlastní hlouposti. Kvůli slepé věrnosti těm, kteří si ji už nezasloužili. Jak strašné byly ty první osamělé dny, týdny, měsíce. Dodnes bych raději stokrát umřel, kdybych věděl, že to Tess navrátí život. Zasloužila si žít mnohem víc, než já. Jenže to dopadlo tak, že ona byla pryč a já zůstal tu… a musel jsem se naučit znovu žít. A ono to nakonec šlo. Pomalu, den po dni, ta bolest polevovala. Postupně jsem opět v životě našel alespoň malé důvody k radosti. Vyšel jsem z temnoty, ale hodně se během té cesty změnilo. Některé části mě už nebyly takové, jako dřív… Nejspíš to tak ale bylo nejlepší. Zůstal jsem už ale osamělým tulákem. Chvílemi mě někdo doprovázel, občas jsem se někde zdržel, ale tlapy mě nakonec vždycky nesly zase dál. Roky plynuly a věk už mě pomalu doháněl, když jsem vkročil na půdu Saeronu. Mohla by to snad být nová kapitola v mém životě? Pokud ano, pak to bude nejspíš ta úplně poslední...


Vlastnosti


Magie



Skupinová magie



Specifické magie




Uživatel