Aika. Malá, roztomilá koule. Kde kdo by řekl, že taková i bude – přátelská, milá, nápomocná. No bohužel to tak nefunguje. Její roztomilost jako by byla jen zástěrka pro její zlé úmysly.
V prvé řadě se musí zmínit, že jde o skvělou manipulátorku. S radostí využívá jiné lišky o tomu, aby dosáhla svých cílů, či prostě jen škodila. Je lstivá a prohnaná, se lhaním nemá žádný problém a falešnost jí taky nechybí. Dokáže předstírat zájem či přátelství, jen aby takzvanou oběť využila. A je pak lhostejná k tomu, co se druhé lišce stane, jak skončí její osud. Hlavně, že vše vyjde, jak má.
A ego jí taky nechybí. Naopak, měla by ho na rozdávání. Mívá o sobě příliš velký obdiv a mínění, dělá, že vše umí a vše ví i když je jasné, že pravda je trochu někde jinde. Krom ega se u ní projevuje i strašná sobeckost. Své drahocenné předměty si brání klidně svým tělem, aby se jí toho nedotkl jen pouhým drápkem.
Na druhou stranu má i nějaké té kladné vlastnosti. Například je dost trpělivá. Ví, že některé věci trvají a chtějí prostě čas… jak ty dobré, tak i ty špatné. Anebo jen trpělivostí překoná to úmorné čekání, či jakákoliv ta malá utrpení, která jen tou překoná. A nakonec uvidí, že to přinese své ovoce. Jedná i vždy klidně a rozvážně, prvně přemýšlí, než jedná. A nezapomíná myslet i rychle. Taky si vlastně nemusí ani vzpomenout, prostě to umí.
Chová se i pečlivě, na věcech si dává záležet, než je pošle světu. Musí mít prostě vše dokonalé, bez aspoň dosti viditelných chyb. Na nikoho by se neopovážila se zavěsit, být na něm závislá. Jde prostě o takovou nezávislou lišku, která se o sebe v pořádku postará i sama. Na nikoho by se nikdy nevázala, protože šlo spíše o risk, než užitek. Ať by se jí její společník líbil jakkoli.
Dále by se dalo o ní říct, že je dosti odvážná. Před ničím neutíká, prostě s tím bojuje. Vrhne se do všeho jako by neměla z ničeho strach. No doopravdy má strach z výšek. Na vrcholky hor či na jakýkoliv jiný vrchol by vylezla jen v nouzi. Aby se třeba ochránila před nějakým tvorem, který šplhat neuměl a tak podobně.
Tato liška žije přítomností, ne minulostí. Minulost se stala, přítomnost je teď. A ona si nebude louskat hlavu nad tím, co se jí stalo. To se takoví nezblázní, kteří myslí jen pozadu? říkala furt. A jakkoli krutý by ten okamžik byl, tento názor by nezměnila. Ona stejně kdyžtak dokonale skrývala, pokud nebyla ve své kůži.
A i když Aika tak nevypadá, není úplně bez zájmů. Kromě toho, že ráda škodí ostatním, ráda zkoumá. Ano, má takový nepatrný náznak zvědavosti a vždy, když vidí něco zajímavého a nového, musí jít hned zjistit, o co jde. No jak bylo už zmíněno, dřív myslí, než koná, takže pokud uzná, že jít tam nebo udělat toto vypadá nebezpečné, nejde do toho. Ještě, aby jí vlastní chybou šlo i život a někdo by ji musel zachraňovat. Pro ni nepřípustné. Také i když to nahlas nepřizná, jí zajímá magie, od doby, co se o ní dozvěděla. Hlavně proto, že být silnější a víc vyjímečný se hodí vždy.

Zajímavosti:
- Trpí narcistickou poruchou osobnosti.
- Chodí natolik tiše, že byste její kroky neslyšeli ani v úplném tichu. Jakoby levitovala.
- Má jemný, příjemný hlas.
- Je drobné postavy.

Narodila se do teplé a hřejivé pouště, v jedné z chodeb skalisek, kde žilo pohromadě několik rodin fenků, společně se svým bratrem. No s tím neměla nikdy dobrý vztah. Byli si povahově úplně rozdílní a to udělalo své. Neustále se prali, hádali, rodiče si prvně s nimi nevěděli rady, no pak to uzavřeli s tím, že z toho vyrostou.
Aika se zrovna nacházela na vrcholu skalisek, stála na písku, který se i při pomalém pohybu pohnul a zrníčka padala dolu. Však ten rozhled byl úžasný. Bod zlomu ale nastal, když za ní Void přišel pochlubit se křišťálem, co našel. Však chtěla ho ona! On si ho nezasloužil! Začala rvačka a tentokrát nestabilní písek nepadal jen pomálu, ale při jejich rychlých pohybech hned po kusech.
Způsobili jeho sesuv, který všechny členy "skupiny" zasypal v jejich norách a příbytcích. Včetně rodičů sourozenců. Místo toho, aby začali něco dělat, začala dlouhá hádka o tom, koho to byla chyba, kdo to vše zavinil a nakonec se Aika otočila, odfrkla si a zmizela pryč. Moudřejší ustoupí, odůvodnila to.
A nebyl to poslední střet, který zažila. Její zákeřná povaha se nelíbila ani jedné vznětlivé lišče obecné. No Aika byla chytrá a věděla, že proti ní by neměla šanci, tak se vrhla mezi dva stromy, do úzké mezery, která ona sama kvůli své drobné postavě proběhla, no její soupeřkyně se tam zasekla. Světlá se jí maximálně mohla vysmát za to, jak hloupě se zachovala a nechala lišku napospas osudu.
Dostala se do menšího městečka, vcelku polorozpadlého, na první pohled opuštěného. No nebylo to tak. V odpadcích leželo plno zbytků jídla, z místních domků šly slyšet různé zvuky, pro ni neznámé. Pod nátlakem hladu se prohrabávala v jedné z popelnic, kde zrovna našla zbytky kuřete, no někdo ji najednou vynesl do vzduchu za zátylek a měl v plánu ji vhodit do klece, položené v nějaké divné krabici s koly. Zmítala se, pokusila se kousat, no každým jejím nežádoucím pohybem stisk zesílil a nakonec, byť nechtěla, musela zakňučet. A tak skončila v kleci, vezená kdo ví kam.
Odnesli ji do zvláštního prostoru, smrdící všelijakými věcmi, které ale neznala. Všude viděla baňky s různě barevnými tekutinami, další přístroje a zjistila, že se tam jako zvíře nenacházela sama. Všude po místnosti byly položeny klece, v kterých ležela zvířata všeho druhu, buď s lysinkami, bez očí či uší, některá měla po sobě různé vyrážky nebo měla kůži rozedřenou až do krve. Nenene, tak nesměla skončit. Vždyť byla takhle tak krásná! Hlasitě štěkla, její únosce se lekl natolik, že ji pustil. Aika neváhala rozběhla se otevřenými dveřmi do nějaké chodby. Pronásledovateli utekla, no v bludišti chodeb se ztratila. Všechny vypadaly tak stejně, bez jakéhokoliv rozdílu. Jen támhle byl květináč s kytkou a tamhle ne. Akorát to si zvířecí mozeček moc neuvědomoval.
Když uslyšela z rohu kroky, schovala se do nejbližší pootevřené místnosti a přečkala tam. Když si její oči přivykly na šero, všimla si, že na policích leželo plno ostrých, až podivných a smradlavých věcí. Vypadaly děsivě, příliš děsivě. Jakmile kroky zas odezněly, vylezla zas ven. Jen ať se pokusí ji někdo zas chytit. Pořád měla své ostré tesáky! V přízemí si nakonec všimla otevřeného okna, kterým se provlékla ven a i když dopadla do trávy tvrdým pádem, nic se jí nestalo. Zmizela pryč, co nejdál od toho jejího chvilkového vězení.
Vydala se do světem známého Saeronu. Pročpak? Najít nový život, protože nesnášela nekonečné bezcílné se toulání. Ráda měla plány. A taky doufala, že tu už nikdy nepotká svého bratra. Protože ho prostě nesnášela, byl to pro ni hňup. A pochybovala, že kdy doopravdy do jejich rodiny patřil. Doufala, že ne, aspoň by se za něj nemusela tolik stydět!