Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.
< návrat zpět

Registrace


Téma: Armin

Zaslal/a 4.7.2021 16:50

Armin• Jméno lišky: Armin
• Druh lišky a její vzhled: Liška polární, vzhled níže
• Pohlaví: samec
• • • RODINA
Matka: Anya (†)
Otec: Ulrich (†)
Sourozenci: Indigo (♂), Liane (♀), Silke (♀)
• Datum narození: 12. 06. 2019

• • • POVAHA
Drobný lišáček s kožíškem bílým jako čerstvě padlý sníh, kulaté oči jasně oranžové jako dvě kuličky blyštivého jantaru. Malou tvářičku vždy zdobí nepatrný úsměv, div se neztratil pod dlouhými vousky. Tak by nejmenovaný cestovatel možná popsal lišku polární, jež nese hrdé jméno Armin.
Snílek. Kdyby onen neznámý poutník mohl pokračovat ve svém stručném popisu o polárníkovi, jenž mu před měsícem a jednou nocí zkřížil cestu, bez hlubší myšlenky by použil slůvko snílek, neb by bez jediné výčitky věděl, že tak běláska popíše lépe než vlastní matka. Malý snílek s hlavou v oblacích. Neúnavně přemítá nad všelijakými fantasmagorickými domněnkami a nápady. Neustále se brodí v představách. Jaké by to jen bylo, kdyby ježkům narostla křídla a v průběhu jednoho odpoledne se naučili létat? Co takhle, kdyby pomatený bůh ale zapomněl na pichlavá stvoření a pár ladných perutí by dal právě liškám? Jak by se s tím lišky vypořádaly? Byla by všechna pírka čistě bílá, nebo by se obarvila podle barviček kožíšku? Co jeho vlastí křídla? Nesla by onen neposkvrněný odstín sněhové vánice? Ach, nešťastný posluchač by se v těch jeho ustavičných proslovech ztrácel! Armin tuze rád staví vzdušné zámky či rovnou celá panství. Hlava jen tak poletuje mezi nadýchanými obláčky, všechny čtyři tlapky avšak zůstávají pevně na zemi. ‘Bere to jako své prokletí,’ dumal ten poutník, ‘slovo prokletí by ale nepoužil. Je pro něj příliš zákeřné.’ Jeden mu ale musí dát za pravdu. Pokud by lišáčka netížila vlastní váha spolu s gravitačními zákony, od tvrdé zeminy by se odlepil bez uvážení. Svou mysl by očistil od těžkých břemen a jak fyzicky, tak i duševně by spolu s ptáky vládl blankytným nebesům. ‘No, rozumíš tomu?’ Otázal se cestovatel, snad jako by čekal, že mlčící posluchatel o polární lištičce po této informaci ztratí zájem.
‘Začněme ale hezky od začátku…’ Nikdo přesně neví, jak na Armina vlastně narazí. Jednou se k druhé liščí duši přikutálí a pozdraví jej veselým hláskem a přátelským úsměvem. Na první pohled působí velmi vesele, jako by jej nic netížilo a netrápilo. Otevřenější jedince okamžitě vtáhne do svého povídacího kroužku a nadhodí kamarádskou diskuzi o čemkoli, co mu jen v tu vteřinku proběhne hlavou. ‘Často se rozpovídá o počasí, ale to není podstatné,’ poznamenal poutník. Vážnější a zkušenější lišky ale budou nevěřícně kroutit hlavou nad společenským uzlíčkem radosti, div jej neoznačí za lehkomyslného. Armin ale opravdu některým věcem nepřipisuje příliš důležitosti, s málokterým konceptem si láme hlavičku. Přímo srší optimismem a málokdy přemýšlí, jestli se vůbec dožije zítřka. V ten moment to prostrádá na podstatnosti. Včerejšek je historií, zítřek je tajemstvím, ale dnešek je dar. Armin přímo ztělesňuje společenského ducha. K liškám stejného věku je laskavý, ke starším zdvořilý a tvář mu vždy zdobí charakteristický úsměv.
Oplývá neskrývanou empatií. Velmi snadno se vciťuje do pocitů druhých a prožívá je po jejich boku, ať už se jedná o bouřlivou eufórii nebo srdceryvný zármutek. Buď se s někým vyhřívá na malebném sluníčku, nebo s ním pláče pod deštivým mračnem. Každé živé bytosti by věnoval snůšku soucitu. ‘Pokud hledáš pochopení, jdi za ním,’ dodal tulák a oči se mu zasklely. Když někdo potřebuje někomu se vyplakat na rameni, Armin by se bez varování nabídl. Jen ať mu ten druhý promočí hedvábnou srst slanými slzami, malému polárníkovi to vadit nebude. Jen ať všechny své negativní emoce vypustí ven ze svého nitra. ‘Jen ho neumačkej, lišky polární jsou od přírody drobné!’ štěkl ten poutník varovně. Arminova empatie funguje i v opačném směru: jakmile se jeden cítí nadšeně nad svým úspěchem, polárník s ním tu vlnu veselí bude otevřeně sdílet. Pokud chce někdo oslavovat svůj pokrok, zřejmě by to měl sdělit i Arminovi, neboť celé území bude z ničeho nic o dva stupně radostnější!
Bohužel, lišáčkovo vciťování není jen vlastností pozitivní. Je to obrovský dar, ale i zapovězené prokletí. Nevěří na čisté zlo. Domnívá se, že v každé bytosti je jak světlá, tak i stinná stránka. Nikdo není zcela zlý, nikdo ale není zcela dobrý. Záleží pouze na tom, jaký líc mince ukáže. Armin samozřejmě skáče dva metry do vzduchu, když daná liška bez přemluv odhalí své pozitivní vlastnosti. Když na Armina avšak vycení ostré tesáky, v čirém srdci nenajde ani špetku hněvu. Pevně věří, že lišky konají zlo z nevědomosti či ze skrytého důvodu. To, že někteří konají zlo jen kvůli tomu, že jsou jednoduše zlí, zní v Arminových uších jako naprostý nesmysl. Jakmile té nevinné tváři zuby přece jen ukáže a ublíží jí, velmi rychle útočníkovi promine. Někdy to může trvat jeden okamžik, někdy zase jedno ráno, někdy se bude potřebovat vyspat. Jedno je ale jisté: Armin by byl prvním, kdo by prominul pánu podsvětí Azraelovi jeho smrtelné hříchy. ‘I kdyby se mu krvelačný vlk zakousl do krku, i před svou vlastní smrtí by mu odpustil…’ zavrtěl hlavou poutník. Pokud se někdo chce změnit, Armin by mu dal druhou šanci i s věnováním. Klidně i třetí, čtvrtou, dokonce i pátou, šestou! Nerad se na někoho hněvá. Život je na takové absurdnosti příliš krátký!
Nevinný to tvoreček, doposud neposkvrněný nemilosrdným osudem či zkaženými ideály. Dokázal by libozvučné básně skládat o lepších časech, o jasném světle na konci tunelu. Po každé noci přijde ráno, po každém dešti pestrobarevná duha. Bezelstné ideály připomínají ty dětské. Liščata, která se stále nevyvalila z rodinné nory, se také domnívají, že život jsou jen samé hvězdičky, obláčky a duhy. Jediný problém vězí v tom, že Armin z dětinských myšlenek nikdy nevyrostl, spíše si je upravil. Svět by mohl být dokonalý, kdyby se všichni snažili. Prostomyslná to filozofie a poutník netušil, zda by to měl považovat za charakteristiku kladnou, nebo zápornou.
Vedle naivního myšlení lišáčkovu osobnost zdobí i značná náladovost. Hlavu neustále nese v oblacích, oblaka také vystihují jeho chování, neboť je častokrát nestálý jako nevyzpytelné počasí. Jedno ráno se probudí a ani krůček by neušel, na druhý den ale vyskočí s děsivým přívalem energie a už už by utíkal z jednoho koutu saeronské země do druhé. Jeden nikdy neví, co má od bílého lišáčka s novým ránem očekávat. Záleží snad na tom, jak se vyspí? Inu, na to ani Armin nezná odpověď. Čas od času jeho chování může poznačit jistá nevypočitatelnost, naštěstí ale vždy vynechá nálady záporné. Buď bude pobíhat od stromu ke stromu jako fretka, nebo se líně vyvalí na otevřeném slunci. Buď pustí tlamičku na špacír a bude o něčem mlít až do setmění, nebo bude mlčky naslouchat a energicky přikyvovat. V tomhle aspektu je krapet rozmarný. Poutník se na chvíli zamyslel a tvrdil, že Armin prská energií v lichých dnech, zklidní se ve dnech sudých. Pak ale potřásl hlavou a připustil, že jednou Armin dělal kolečka kolem zamrzlého jezírka dva dny po sobě; následně se ale začal sám sebe tázat, co vůbec suché a liché dny znamenají. Ve výsledku starý cestovatel od svého možné vysvětlení opustil.
‘Jedna věc je ale jistá…’ rozmluvil se opět ten šedý blázen. Když se hovoří o Arminovi, hovoří se o velmi vlídném a družném jedinci. Vždy si najde čas na klukovské šprýmy a vtipkování, ale ani otravné mouše by neublížil. Žádná zlost nešpiní jeho vtípky a v hloubi duše doufá, že se zasměje i ona nešťastná obět. Není divu, že pod tím svým velkým úsměvem skrývá také velký smysl pro humor. Jedná se o kamaráda do každého počasí. Ať už venku blýskají hrůzostrašné blesky, zuří nemilosrdná vánice nebo svítí sluníčko, Armin vždy přijme každého s usměvavou tvářičkou, radostnou náladou a také nadšením pro každou srandu. Jakožto ale velmi společenská bytůstka se nerad upíná na jednu lišku. Každého pohltí svou laskavou aurou, ale nevydrží po boku druhého po celé století. ‘Snad za to může ta jeho náladovost a neschopnost chvíli postát,’ zavrtěl hlavou poutník. Říci, že se jedná o lišáka tuze nevěrného, by ale bylo nesmírnou chybou! Armin je sice přelítavý jako stěhovavý pták, na druhou stranu by za své přátele holý život položil! Jak by ale definoval věrného přítele? Inu, s jeho všestranným altruismem se podobný název vysvětluje pouze stěží. Pokud ale Armin někoho přijme za svého, ten druhý to pozná, neboť za ním polárník bude loajálně pobíhat jako druhý ocásek. ‘Pokud ho někdy potkáš, hlavně s ním měj trpělivost!’ radil cestovatel přísně.
Zvídavý chlapec, chvíli posedět je pro něj nemožné. Jakmile se sluníčko vyškrábe na obzor, Armin už stojí na nohách a přemýšlí, kam by se jen vydal. Jeho srdce je zbloudilé, duše nepolapitelná. S pootevřenými ústy dumá nad tím, co jen leží za těmi vysokými horami, jež se rýsují na modrém nebi. Objevitel tělem i duší. Jeho zvědavost nezná meze. Nechce se cítit polapen nebo dokonce vězněn. Pokud nemá žádnou únikovou cestu, najednou se začne klepat nejistotou a úzkostí. Z ničeho nic nebude tušit, čí vůbec je. Hranice jej omezují, moudrou radu o slovech ‘Nechoť tam!’ bere jako výzvu. Navíc by malé tělíčko vybuchlo pod návalem energie, špatná to kombinace. Jen zajíček se mu mihne v koutku oka, a už mu je v patách.
Ve zkratce by se Armin mohl popsat jako zvídavý snílek, který ani vteřinku neposedí. Stále musí něco nového hledat a objevovat ať už ve společnosti druhých, nebo sám na vlastní pěst. Na druhou stranu si jej lišky váží pro vlídný úsměv od ucha k uchu a přátelského ducha, jenž nesmí chybět na žádném společenském setkání. ‘Je to cestovatel, kterého by liška chtěla na svých toulkách potkat,’ dokončil svůj proslov nejmenovaný poutník. Než ale posluchatel snažil otevřít pusu, aby dal hlásek dalším otázkám, on už hleděl kdesi na horizont.

• • • ZAJÍMAVOSTI
❄ Jakožto samec lišky polární je Armin poměrně drobné postavy, avšak i oproti samcům je celkem malý.
❄ I když celé své dětství prožil ve společnosti polárních lišek, vůči jedincům jiných druhů nepřechovává žádné negativní emoce. Na druhou stranu se ale může ve společnosti větších lišek chovat krapet bázlivě.
❄ V srsti má často zamotané lístečky a všelijaké větvičky. Vnímá to jako jakýsi symbol cestování, ostatní to ale spíše berou jako důkaz nepořádnosti.
❄ Trpí panickou hrůzou z blesků a bouřek. Pokud se venku blýská, raději někam zaleze.

• • • VZHLED
img

• • • Druhý charakter lišáka Lorenza 1


#006962
Armin
(pokračování, všechno se mi tam bohužel nevešlo 1 )

• • • HISTORIE
I. Jiskra
Na začátku nebylo nic. Jen černočerná nicota a jemná srst starostlivé matky. Na pozadí onyxového plátna často hrála tichá melodie pisklavého kvílení a vzdálené šuškání, kterému dosud nerozuměl. Jakmile se ale slepená víčka poprvé otevřela, rozevřela se před nimi líbezná scéna milující lišky polární. Její laskavé oči se vtiskly do čisté paměti. Přivítala jej s malým úsměvem a jemným olíznutím. Říkala mu Armin, jeho mysl ji ale nikterak nepojmenovala, jelikož koncept jmen byl stále vzdálený a neprozkoumaný. Zpočátku jej ani malé nožky nedokázaly unést. Celé dny jen ležel schoulený pod ocasem maminky. Pokud tomu ale osud ten daný den chtěl, překulil se blíže ke svým sourozencům, jejichž přítomnost zaznamenal později než ochranný pohled matky. Sem tam se v noře objevila další liška polární, o něco větší a o něco pružnější. Později pochopil, že se jednalo o jeho otce. Kde celou dobu vězel, netušil.
Rostl jako z vody. První slovo se mu z tlamičky vyvalilo jako poslednímu z celého vrhu, na tlapky se ale postavil jako první. Jako první se také ptal, co leží za tou pochmurnou rouškou temnoty, co oddělovala rodinnou noru od zbytku země. Maminka mu jen prozradila, že brzy uvidí. Její slůvka ale zvídavou mysl nepotěšila. Nebylo divu, když se hned následující noc vypravil na soukromý průzkum. Vyhrabal se z teplého pelíšku a vystrčil čumáček z úzkého východu, pak se protáhl celý. Před sebou uviděl zcela nový svět. Matčina nora vedla do dlouhého tunelu, jenž se rozutíkal do dalších a dalších chodbiček. Co se v nich jen nacházelo? Že by další lišky polární? Jeho vesmír se najednou rozrostl o další galaxii. Najednou už neexistoval pouze on, maminka, sourozenci a tatínek, ale celý komplex doupat a cestiček. Se zatajeným dechem se chtěl vydat o krůček dál, ale v tom jeho snění přerušil starý samec, kterého malý lišáček neznal. Neoznámená návštěva jej vyděsila. Když jej stařec s naštvaným výrazem poslal zpět do pelechu, neposedné mládě neprotestovalo. Mohlo jen doufat, že se o jeho nočních toulkách nikdo nedozví. Kdyby na tom ale nebylo nic špátného, do labyrintu chodbiček by se vydal i podruhé.

II. Kmen ledu, sněhu a věčné zimy
Nemusel čekat dlouho. Matka své mladé brzy vzala na exkurzi po ledovém bludišti, které její nejmladší již znal ze svého utajeného dobrodružství. Liščata se kutálela za mámou a s nastraženýma ušima naslouchla každému slovíčku, co jí vypadlo z úst. Armin se dozvěděl, že se narodil ve skupině polárních lišek uprostřed polární pustiny. Tlupa nenesla žádný název, neboť široko daleko nic neleželo. Ani jejich domov se nikterak nejmenoval. To ale nic nezměnilo na tom, že v síti nor žilo hned několik rodin podobné té jeho. Navzájem si všichni pomáhali a respektovali se. Ucítivali boha Slunce a Měsíce, boha lesů a ledu, bohyni lovu a hostin, dále také vzhlíželi k Stříbrnému měsíci, aneb k lišákovi, který skupinu před mnoha lety založil. Skupina také dodržovala několik prastarých tradic. Například když se tmavě modrá nebesa rozzářila barevnými proužky sytě zelené, červené a fialové, všichni členové opustili noru a pod blýskající show tančili, zpívali a děkovali všem bohům za jejich přízeň. Starší povídali příběhy o udatných válečnících, kteří položili svůj život za blaho skupiny. Matka dále vyprávěla o Ostrých tesácích, obráncích tlupy. Když lišče vyrostlo, stalo se učněm a postupem času se stalo Ostrým tesákem. Než si ale mohlo říkat Ostrý tesák, bylo zapotřebí složit zkoušku dospělosti před Stromem tísice hvězd, jenž stál třicet liščích ocásků od vchodu do úkrytu. Tolik různorodých zvyků skupiny beze jména. Když se Armin otázal, proč se skupina polárek nijak nejmenovala, maminka mu nedokázala odpovědět. Když se jí zeptal, co stálo za bludištěm chodeb, opět pokrčila rameny a špitla, že neví. Jak by jen mohla? Celý její svět ležel tady, v tomto labyrintu.
Z nenadání přišel den, kdy se Armin a jeho sourozenci měli stát učni. Vůdce skupiny pronesl svátá slova z každého mláděte učinil žáka, jenž se měl učit a vzdělávat, aby jednou mohl bránit dobro tlupy. Podle tradice každého učně učil jeden Ostrý tesák. Armina dostal na starost starší lišák jménem Rufus. Srdce mu málem poskočilo, když si uvědomil, že se jednalo o toho samého lišáka, který jej před dobou napomenul o tajném dobrodružství z rodinné nory. Rufus celý incident ale nekomentoval, snad mu nepřipadal důležitý. Dokonce ani Armin ho nezmínil a tvářil se, jako by moudrého Rufuse nikdy předtím neviděl. I když oba dobře věděli, že šlo o pravý opak.
Hned následující den se noví žáci vydali na expedici mimo noru. Všichni nenasytně hltali polární scenérii. Každému se zatajil dech a zrychlil tep. Taková nádhera! Všude kolem ležel jen bílý sníh, jen v dáli se tyčily obrovitánské ledové hory. O kousek dál stál posvátný Strom tisíce hvězd. Rufus mladým liškám prozradil, že když Stříbrný měsíc, zakladatel skupiny, vydechl naposledy, ostatní členové jej pohřbily ve stínu Stromu tisíce hvězd, proto pro ně byl také svatý. Dobrodružství pokračovalo prvním loveckým cvičením, ale Armin se celý zbytek dne nedokázal soustředit. V hlavě se mu stále opakovala legenda o Stříbrném měsíci a Stromu tisíce hvězd. Rufus jen nevěřícně kroutil hlavou. Celé roky věrně sloužil ostatním liškám, a ony se mu na stará kolena odvděčily učněm s hlavou v oblacích? Do mraveniště s tím!
V noci ukrutná zvědavost nedala Arminovi spát. Průšvih z minulosti se opakoval, když se o půlnoci opět postavil na nožky a utekl z doupěte. Tentokrát se ale nezastavil před křižovatkou chodeb, nýbrž po špičkách proklouzl mezi bdělou stráží, co každou noc seděla před vchodem a hlídala spící lišky, a utekl až před Strom tisíce hvězd. S nadšením si očichával každičký kořen, každičkou vrásku na mohutném kmeni. Pobíhal kolem, promlouval ke Stříbrnému měsíci a doufal, že mu snad ze záhrobí odpoví. Entuziasmus ale vyprchal, jakmile se na scéně ukázal starý Rufus. Málem se mu z toho nevychovaného spratka zatočila hlava. Nadávek měl plnou hubu, div si jich nikdo nevšiml. Armin se pouze přikrčil k zemi a mlčky poslouchal, co všechno měl starouš na srdci. Jakmile naštvaný proslov došel ke svému konci, Armin se se svěšenou hlavou vrátil do pelechu.
Od Rufuse si v následujících dnech snažil udržet odstup. Dětinská zvídavost se stala jeho slabinou, ano, ale jeho záměrem nikdy nebylo nikomu ublížit. Nechtěl být na obtíž či dokonce tahat ostatní do problémů. Hryzalo jej svědomí, váha jeho činů jej tížila jako sto ledních medvědů. Stáhl se do sebe a starší poslouchal na slovo. Snažil se pilně pracovat, aby se stal pravým Ostrým tesákem. Rozeným válečníkem či lovcem se však přes všechno úsilí nikdy nestal. Jakožto poslední z vrhu by o fyzické síle mohl jen naivně povídat. Jasné to bylo všem kolem, ale když uviděli jeho soustředěný pohled, prostor na napomínání nevznikl. Pracoval pilně, to do jisté míry stačilo. Naučil se lovit, trochu i bojovat. Vycenit tesáky mu nečinilo problém. Když došlo ale na jejich užití, to už taková sláva nebyla. Proč? Pacifistická povaha se stala jeho prokletím. Jak by jen mohl kousnout do krve, když své liščí protivníky nechtěl zranit? Bojovat proti příslušníkům vlastního druhu, šlo mu to proti srsti. Pokud ale řeč byla o boji proti vlkům či orlům, tíha viny se najednou odlehčila. Jakmile by ale šel do boje proti druhé liščce, snad by ji i nechal, ať ho usmrtí. Uprostřed krvavé bitvy by se jeho vlastní pacifismus proměnil v jeho největšího nepřítele.

III. Velcí kluci nepláčou
I když nejmenovaná skupina polárních lišek žila v relativním klidu, tragédie na sebe nenechala dlouho čekat. Vše začalo, když expedice Ostrých tesáků přinesla do doupěte mrtvé tělo Arminova otce Ulricha. Z posledních sil vykoktali, že se stal obětí smečky arktických vlků, jež se usadila kousek od Stromu tisíce hvězd. Celou norou zachvělo vyděšené šuškání. Vlci? Takhle blízko nory? Strach se všem členům zaryl až do morku kostí. Nikdy se s podobnou situací nesetkali. Vždy si žili podle sebe v zemi nikoho a ničeho, najednou se ale museli dělit o svou posvátnou půdu s prašivými psisky? Neskutečné!
Koncept hranic lišky polární neznaly. Odjakživa o teritorium s nikým nesoupeřily, značkovat konec a začátek jejich ráje vyznělo pošetile. Když Arminova matka Anya pronesla návrh o ohraničení teritoria, aby se vlci k jejich tunelům nepřiblížili ani na krůček, reakce byly bouřlivé a smíšené. Skupina se rozdělila na dva tábory: jeden s nápadem ostře nesouhlasil, ten druhý mu ale hodlal dát šanci. Na Anyinu stranu se postavil i starý Rufus, což mnohé zaskočilo. Tak vážený a tak moudrý člen tlupy a souhlasí s něčím tak absurdním! Vždyť to šlo proti jejich tradici! Rufus jen zavrtěl hlavou a řekl, že se blýská na špatné časy; pokud budou jen mlčky přihlížet, jejich pasivismus by se jim mohl nehezky vymstít. ‘Snad vlci ztratí zájem, když zjistí, že tento kraj už někomu patří,’ tvrdil. Nakonec i vůdce skupiny, o něco mladší lišák jménem Arlo, mu dal za pravdu.
Když slunce zašlo za dechberoucí zátiší bílých hor, skupina se vydala pohřít Ulrichovo tělo a popřát mu šťastnou cestu po hvězdné stezce až za Stříbrným měsícem a Bohem Měsíce a Slunce. Pak vůdce Arlo vyslal skupinku polárníků, aby označkovali hranice nového území. Na teritoriu nešetřil, celá krajina se rozprostřívala po míle daleko. Přivlastnili si kraj i daleko za Stromem tisíce hvězd. Tak velké území přece nikdy nevyužijí! Armin zaslechl zvonivý náznak soutěživosti v Arlově tvrdohlavém projevu. Z vlků mu mráz po zádech neběhal. Viděl v nich soupeře, ze kterými se bylo třeba prát. Z povzdálí Armin také zaregistroval tiché šeptání mladých lišek, z jejichž drbů se mu naježila srst. Ulrich byl Arlův bratr. Malý lišáček celou peripetii najednou viděl ve zcela nových barvách: Arlova troufalost byla také jistou formou pomsty za smrt milovaného bratra. Osobní pouta vůdce zaslepila a z ničeho nic si hrál s ohněm. Náhlá bojovnost a provokace ze strany Arla neunikla ani Rufusovi, z tlamy ale nevypustil ani jedinou připomínku. Jen na mladšího samce házel podezřívavé pohledy, než se celé seskupení rozuteklo.
Další dny pokračovaly ve znaku křehkého míru. O vlcích už nikdo nic neslyšel, ale jejich vzpomínka všechny děsila jako pohádky na dobrou noc strašily liščata. Rufus se stal přísnějším. Podmínky se zhoršily a všichni na Armina najednou začali klást mnohem větší tlak. Nebylo divu, jelikož se starší obávali, že se schylovalo k válce.
Asi o měsíc později se naplnily ty nejhorší obavy. Stráž bila na poplach a pár liščích ocásků před vchodem do nory ostré vlčí tesáky trhaly vše, co jim přišlo do cesty. Arminovi málem vyskočilo srdce z hrudi. Netušil, co se dělo na povrchu. V uších mu dunilo bušení obrovských tlap. Všude kolem pobíhaly vyděšené obličeje ostatních lišek. Vůdce Arlo se ale nenechal zastrašit. Jako první vyběhl z chodeb a vlčím nepřátelům se postavil tváří v tvář. Nebylo mu to nic platné. Vlci ze statečného vůdce brzy udělali jen nepoznatelnou hromádku masa, krve a chlupů. Bez vůdčí tlapy ztratila skupina polárek i svou mizivou šanci na přežití. Anya z posledních sil zahnala Armina do jednoho z únikových východů. Říkala mu, ať uteče, že bude za jeho chvostem. Proč to ale říkala se slzami v očích, Armin nevěděl. On ale nechtěl odejít…! Chtěl bojovat za své sourozence, za svou rodinu, za svého zesnulého otce…! V tom se mu ale do ocasu zakousl Rufus a odtáhl jej ze zakrváceného doupěte. Starší polárník hořekující prosby svého vlastního učně neslyšel, snad je ani slyšet nechtěl.
Zázrakem se oba dostali na svobodu. Rufus zamířil dále na sever. Armin se jej snažil přemluvit, ať se otočí a jdou všem pomoci. Marně. V průběhu jedné půlnoci lišáček ztratil vše, co znal a co miloval.
“Znamená to, že se už nikdy nestanu Ostrým tesákem?” otázal se nevinně.
“Ostrým tesákem! Ostrým tesákem!” bědoval Rufus. “Buď rád, že jsi mezi živými!”

IV. Za sedmero horami, za sedmero řekami
Trvalo dlouho, než se Armin přes nečekanou skázu skupiny přenesl. Pár dní tomu nevěřil, pár večerů plakal a pár nocí se probouzel z nočních můr. Rufuse celá tragédie také zasáhla, ale snad roky zkušeností ho přinutily, aby svůj hluboký zármutek nedával najevo. Nakonec se s tím ale starší smířil. Už byl starý, už tolikrát utekl hrobníkovi z lopaty. Co osud měl ještě pro něj přichystané? Moc toho býti přece nemohlo. Spíše se bál o malého Armina, o malého lišáčka, který ještě neoslavil ani jeden rok. Jeho příběh nemohl skončit tady, nebo snad ano? Skupina neskupina, bez ohledu na Ostré tesáky a staletou tradici, jakmile se krvavé rány trochu zahojily, Rufus začal svého posledního učně opět trénovat a učit, jak přežít v nemilosrdné divočině. Jak chytit bleskurychlé zajíce, jak přechytračit veverky, jak tesáky cenit a jak vzít tlapky na ramena před větším tvorem. To, co ve své staré duši měl, předal mladému Arminovi. Přes den pilně trénovali, přes noc mu povídal o bajích a legendách, o kterých i matka Avila pomlčela. Povídal o rozmanitých krajích, které svítili sytými odstíny zelené; dále mumlal o planích ze zlatého sněhu.
Nejvíce ale Armina zaujala pohádka o moři. Rufus neznámý útvar popisoval jako obrovské jezero, jež sahalo až za obzor. Voda tu nebyla sladká, nýbrž nesmírné slaná. Modrozelená voda mlsně olizovala dlouhý břeh, který vydapal jako obrovská polární pustina, ale se zlatými zrnky písku místu padlých sněhových vloček. Dokonce i zakladatel již zapomenuté polární skupiny pocházel od moře. Stříbrný měsíc se narodil na skalnatém pobřeží a táhl dále na jih, kde se usadil a založil tlupu sněžných lišek. Armin bedlivě naslouchal se zatajeným dechem.
Bez hranic a bez povinností skupiny lišek se Rufus a Armin vydali směrem dál na sever a doufali, že na řečenou vodní plochu narazí. Rufus doufal, že když příběh jejich kmene začal u moře, u moře také skončí. Bok po boku cestovali dlouho. Armin se v přítomnosti staršího přiučil mnohému a stal se z něj mladý, optimistický jedinec. Za to z Rufuse síly postupně vyprchávaly. Jeden rok po pádu ledové skupiny se na vlastních nohách držel jen stěží. Armin sliboval, že na sen o slaném jezeru hned zapomene a zůstane tu, aby se o svého zkušeného učitele postaral. Doufal, že se mu alespoň tak odvděčí za to, co mu štědře daroval. Rufus o tom ale nechtěl slyšet. Jen ať jde, jen ať najde ono gigantické jezero a naposledy si vzpomene na svou rodnou skupinu. Proč by se měl držet někoho, kdo už stál jednou tlapou v hrobě? ‘Najdi moře. Tam dej své bývalé skupině jméno. Teprve tehdy nám dáš klid a staneš se posledním Ostrým tesákem. To bude tvoje zkouška dospělosti,’ znělo Rufusovo poslední přání. Armin ale nehodlal jen tak odejít. Adamantně protestoval a o staršího lišáka se věrně staral. Jednoho rána se ale probudil a Rufus nebyl nikde k vidění. Marně jej Armin hledal, volal jeho jméno a prosil jej, ať se vrátí. Po starším se ale slehla zem. Jedinou památkou, kterou za sebou zanechal, byla jeho poslední prosba. Armin nakonec usilovné pátrání vzdal a pokračoval v cestě na sever. Netuší, co na něj čeká. S hlavou vzhůru ale pokračuje ve své cestě.
icon #006964
Herrea
Moc hezké počtení :)
Samozřejmě schváleno!



U Ž I V A T E L


Právě probíhající akce:
x
( ... )