Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12

Jak jsem tak líně ležela a sledovala zbytek světa, i sněhové vločky začaly na zem padat rychleji. Možná jsem pomalu sama zamrzala a čas tak okolo mě utíkal rychleji. A nebo se v noci potají sněhové mraky rozmnožily a padalo mnohem více vloček. Větších vloček. Těžších vloček, které k zemi padaly skoro jako malé ledové kameny. Nebylo pochyb, že bažina v okolí bude zamrzlá a ráno jistě i pokrytá tlustou vrstvou sněhu. Kdyby do té bílé hmoty jeden nezapadl, dokonce by se teď dalo suchou tlapkou i přes jezera přecházet. Zajímalo mě, jak to mají ty sněžné bílé lišky. Byly tak maličké... Třeba byly i dostatečně lehké na to, aby se jim tlapky nebořily do hlubokého sněhu. Jednu polárku jsem dokonce znala. Jestli Arisu zas někdy potkám, musím se jí na to zeptat! Ale větší starost mi teď měl dělat spíše sníh, který padal i na korunu stromu, na jehož větvi jsem zrovna odpočívala. Bylo jen otázkou času, než se mi těžký sníh sesype na hlavu. A v tom momentě, kdy se tak stalo, mě nečekaná lavina shodila z větve. Na padání jsem ale byla vycvičená a z téhle malé výšky se mi podařilo přistát na všech čtyřech. Tak tady to asi nepůjde. Strom to byl krásný, ale pro útočiště v zimě trochu nevhodný. Setřepala jsem ze sebe sníh a po těžkém rozhodnutí opustit toto boží místo jsem se rozešla pryč. Tedy, lébe řečeno jsem si málem musela hrabat tunel jak krtek. Hromada sněhu my byla skoro po krk!

//Keterské jezero

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

//Staré močály

K jezeru jsem měla sice namířeno, ale než jsem se tam dostala, stihlo cosi odlákat moji pozornost a naprosto mě svést z původní cesty. Mezi těmi všemi slabými oranžovými světélky, které se v močálech nacházely, bylo jedno takové... Žluté. Hodně zářivé. A jak jsem se blížila jeho směrem, začalo pulzovat. Rychleji. Silněji. Jako kdyby mě k sobě ten strom volal. Otřepala jsem ze sebe sníh a magií rozehnala vodu, abych se mohla rozeběhnout a být tak u zvláštní vrby co nejrychleji. Dokonce i Zeylo si ušetřil svoje poznámky pro sebe. Jako by tohle mělo být něco velice důležitého.
Když jsem byla tak blízko, že jsem stála tlapami doslova u kořenů toho zvláštního stromu, pulzování světýlka přestalo a bludička se stala oranžovou, tak jako u ostatních stromů. Znamenalo to tedy, že jsem sem měla přijít? Potřeboval ten strom snad vyvenčit? Jedno ale bylo jasné. Tahle vrba byla docela malá. V porovnání s ostatními. Její koruna za to ale byla hustější a i v zimě, kdy na sobě neměla tolik listí, se pod ní nenacházel téměř žádný sníh. Fungovala asi jako deštník. Větve zdobily rampouchy a když zafoukal vítr, v uších se rozléhala jemná cinkavá melodie. Tohle místo... Bylo naprosto boží. A jak to tu muselo asi vypadat v létě?
Vyškrábala jsem se nahoru a usadila se na jedné z větví. Dřevo bylo pokryto námrazou a trochu to štípalo do tlapek, ale co se dalo dělat. Mohla jsem maximálně tak sníh odhrnout a shodit jej na zem. Neměla jsem v plánu vrbu Maličkost, tak jsem ji pojmenovala, budit. Slunce už totiž zapadalo a ani mě by se nelíbilo, kdyby mě někdo rozespalou v noci otravoval. Když už, tak s tím počkám do rána.
Položila jsem si hlavu na tlapky a čenich přikryla ocasem. Tiše jsem ležela a sledovala, jak se sněhové vločky líně snášejí k zemi. Normálně by se po dopadu do kaluže vody či na zem ihned rozpustily, ale v Saeronu bylo aktuálně tak chladno, že bílé přikrývky spíše jen přibývalo. Možná jsem dostala trochu i strach. Co kdybych se ráno probudila kompletně zasněžená? Už jen při pomyšlení na to se mi ježily chlupy na zátylku. Kdo by mě potom vyhrabal ven?

//Taldren

Tlapky mě z lesa donesly přímo na otevřenou louku. Až na to, že to vlastně nebyla louka. To bych ale nemohla v zimě poznat, bažinaté louže byly totiž zamrzlé a tak nehostinné údolí působilo za večera trochu jako každá jiná travnatá plocha v létě pokrytá kytkami a vysokou trávou. Že ale nejdu po pevné zemi mi došlo ihned, co jsem na tenkém ledě uklouzla a hodila držku. A hned, jak jsem se opět postavila na všechny čtyři, led se pode mnou jednoduše propadl. Takhle slavně tedy začala moje cesta přes bažiny.
Šla jsem dál velice pomalu a pokaždé se tlapkou ujistila, že můj další krok neskončí v louži zmrzlého bahna. Už tak mi lepkavá věc tvrdla na tlapkách a nepříjemně štípala. Koho to napadlo sem lézt, hmm? Teď už jsem ale měla jasno v tom, kterému místu se příště raději vyhnout. Oranžová světýlka, bludičky, mi naštěstí trochu pomáhaly neztratit se. Jako kdyby to nestačilo, byla tma a sněžilo. Ale i v jiných dnech by tu byla viditelnost pravděpodobně omezená mlhou. To už tak na území bažin a močálů bývalo. Jaký byl mezitím vůbec rozdíl? Ale koho to zajímá.
Když už jsem si tak nějak vypilovala svůj pohyb přes močály, cestu mi opět zkřížilo něco jiného. Jiné lišky. Lišky rezavky. Odpad společnosti, jinými slovy. Nakrčila jsem nos a raději je obešla velikým obloukem. Měla jsem v plánu utopit je, pokud by se náhodou rozhodly mě následovat.
Další zastávka byla jezero.

//Úkryt

//Taldrenské kopce

Ačkoliv jsem to neměla v plánu a už vůbec jsem to neprovedla úmyslně, podařilo se mi moji sestru ztratit. Opět. Svůj rychlý krok jsem změnila v běh a pak to bylo jenom otázkou času, kdy Malina zatočila za jiný strom, než já. "A je v čudu!" Nemohl si Zeylo nechat ujít tuhle příležitost k nějaké poznámce a zabzučel mi usazený na hlavě mezi mými uchy. Já se mezitím vyděšeně zastavila a zmateně se rozhlédla.
Už se opět stmívalo a k tomu všemu začalo zase sněžit. Sice jsem měla vodu ráda a sníh byl jenom zmrzlá voda, ale i tak to bylo trochu nepříjemné. A zrovna se to moc nehodilo. Viděla jsem úplný... nic a mráz v čumáku mi bránil k tomu všemu sestru opět vyčmuchat. Musela jsem se tedy smířit s tím, že nám prostě není souzeno se do toho motýlího lesa dostat. Tak to je jak na zabití. Zamručela jsem si pro sebe. Co teď? "Třeba se mě chtěla schválně zbavit. To je mi teda rodina," řekla jsem naštvaně, ale zároveň smutně. Najednou jsem se cítila nějak... Osaměle. Bylo mi hodně smutno. A to jsem při tom měla za kamaráda celý les. Dokonce jsem měla i osobního mluvícího lítacího krtka žluto-otravného.
Každopádně, ať už se dělo, co se dělo, pokračovala jsem prostě v cestě. Jestli měla Iscariot v plánu mi moji sestru znovu hodit do cesty, určitě se tak stane. A jestli ne, nemělo smysl zůstávat na místě a mrznout. Potřebovala jsem si v prvé řadě sehnat nějaký úkryt. A to v listnatém lese nebylo pro můj druh v zimě moc možné.

//Staré močály

Sestra se pomalu začínala chovat jako malé lišče. Jako já. Pomalu ale jistě jsem ji kazila svou povahou. Začínala se ptát na takové ty typické otravné otázky. Což bylo jedině dobře. V duchu jsem se pro sebe usmála a odpověděla jí (nahlas): "Je to kousek, hned za tím kopcem." Zatlemila jsem se pro sebe a přidala do kroku.
Brzy se na obzoru objevila třešeň, ovšem s plody již dávno přezrálými. Okolí bylo nasáklé pachem hnijícího ovoce a bzučel tu hmyz. Než začalo pršet. Bujný déšť jsme přečkaly pod korunou stromu. Což nebylo zrovna rozumné, ale žádný blesk do nás neuhodil, takže jsme asi ještě měly právo žít. Pak ségra položila další otázku. Ne otravnou, spíše hloupoučkou. Byly jsme lišky šedé! Zdejší kraj na nás měl sice zvláštní vliv, ale tma byla něco jako náš živel. "Jasně, že trefím! Dokonce i za světla a s otevřenýma očima!" ujistila jsem ji a otočila se její směrem. Korálkové oříškové oči se leskly ve tmě za svitu hvězd. Ještě že ségra neměla svítící oči. To by bylo trochu děsivé. Ale především by na sebe upozornila celé okolí. Za dne byl kdokoliv na těchto kopcích jako terč na silnici, kdyby se tu vyskytovali draví ptáci, bylo by dávno po mě. Ale teď v noci jsme byly v bezpečí. Navíc jsem tu byla já! Se mnou se nemusel nikdo bát! Ne když měl to největší nebezpečí na svojí straně.
"Tak pojď, už jenom kousek a jsme tam. Jsou tam svítící motýli, takže to poznáš, až tam budem," popohnala jsem Malinu pozbudivými slovy a opět zrychlila krok.

//Taldren

Hezky do rytmu jsem si to kráčela lesem, potichu pobrukujíc si mou oblíbenou melodii. Skoro jako by ji i vítr znal a podle toho si hrál s šustícími listy jako na hudební nástroj. Zatím jsem neměla ani ponětí, že moje písnička by mohla někoho otravovat nebo téměř magicky zvednout náladu, k čemuž mi prozatím magie sloužila. A ani jsem to neměla zjistit v nadcházejících chvílích. Bohužel, objevování Crescenda muselo počkat.
Najednou začal les řídnout a oranžová světélka mě doprovodila na hranici s loukou. Dál už jsem musela sama, poněvadž stromy neuměly chodit. Vlastně uměly, ale nechtělo se jim. Kořeny, které jistě musely sahat až do samotného jádra placaté země, určitě nesloužily jen k přijímání živin, což se mi, jakožto lišce, jevilo jako naprostá blbost. Ne, kořeny stromů prostě sloužily stejně jako mě nohy, jenom byly ty dřeviny příliš lenivé.
Když už jsme u těch líných stromů, jeden se nacházel i tu na rozkvetlé louce. Byl suchý, někdo by i řekl, že dávno mrtvý. Ale já viděla ono oranžové světýlko uvnitř jeho kmene. Byť pohasínalo, rostlina měla stále naději. Naději v podobě přicházející Zorr, há!
První, co mě při pohledu na mého nového kamaráda napadlo, bylo: Stromy jsou tak líné, že se ani nedojdou sami od sebe napít. Prostě si čekají, až je déšť nakrmí, heh. Položila jsem na něj tlapku a zavřela oči. Spíš než pro lepší funkčnost mojí schopnosti to bylo pro takový ten efekt moci. Ozvalo se tuhé zaskřípání a zachrastění větví. Strom se probral z hlubokého spánku a zamával větvemi. "Žíízeň... Žízeňňň...," bylo jediné, co z něj vylezlo, než opět ztuhl a usnul. Možná proto stále žil, i když neměl vodu. Celé své období sucha se rozhodl prostě prospat. Pohlédla jsem na krátkou chvíli k modrému nebi a pak hlavu zpět sklonila k dřevěnému příteli. Ne, vážně to nevypadalo, že by mělo v nejbližší době pršet. Stromy v lese byly v pořádku, jelikož si les sám dokázal vodu udržet. Kdybych ovládala magii země, nechala bych tu vyrůst víc stromů a svého kamaráda připojit k lesu. Jenže já ovládala vodu. Vodu, kterou tenhle potřeboval. "No jasné, proč mě to nenapadlo dřív!" Mohla jsem jednoduše vytvořit potok! Potok do kopce! Bylo to vůbec v rámci mých možností? Nebylo jak jinak to zjistit než to vyzkoušet. Rozeběhla jsem se z mírného kopečku dolů, zpět do lesa. Potřebovala jsem nejprve najít nějaký zdroj, který bych následně nasměrovala k suchému stromu.
Nemusela jsem hledat dlouho. Ne že bych v lese našla nějaký potok, ale vzpomněla jsem si na jezírko, u kterého jsem svoji vodní magii poprvé objevila. Pokud jsem si dobře vzpomínala, bylo nedaleko od kopečku se suchým stromem. A tak jsem pelášila opět nazpátek nahoru a zase dolů.
Ano, jezírko opravdu bylo na svém místě a už z dálky mě vítaly vodní vlnky na hladině. Koho zajímalo, že je tvořil pouze vítr. Ale ten byl, konec konců, taky můj kamarád. Porozhlédla jsem se kolem, kudy by bylo nejlepší vodu vést. Vzhledem k tomu, že to mělo být do kopce, byla i tak celá věc docela padlá na hlavu. Jednodušší by bylo odstranit lenost toho stromu, aby si k vodě sám došel. Ale jak jsem sama viděla, měl sotva energii na to, aby se udržel vzhůru. Mezitím se tu zjevila žlutá vážka a usadila se na rákosí, odkud celý děj nečinně pozorovala.
Nakonec mě napadl jeden způsob. Poskládala jsem z kamínků v okolí cestičku od jezera ke stromu, po kterých by mohl pramínek vody vyskákat nahoru. Sice to bude trvat déle, ale vzhledem k výdajům energie jsem měla jistotu, že to bude v rámci mých schopností. Navíc jsem nechtěla hned vyprázdnit celé jezírko. Kdo ví, možná že mě sama Iscariot z vrcholku její hory sledovala a třeba mi pomůže. Když jsem položila poslední kámen, přemístila jsem se opět k vodě a začala se soustředit. Nejdříve se vytvořila malá vlna, ovšem větší, než ty co tvořil vítr. Ta následně vyšplouchla na první kámen. Další vlny ji následovaly, až se z vody vytvořila jakási pružina skákající po kamenech až ke stromu. Tam se začala vsakovat do země, kde již čekaly kořeny. Dalo by se říci, že byla mise splněna. Těžko říci, jestli úspěšně. Ovšem rozhodla jsem se tu i tak počkat do alespoň večera, jelikož nebylo jisté, zda-li voda poteče do kopce i bez mojí přítomnosti.
Co se nestalo, během pozorování porušeného zákona gravitace jsem postupně usnula. Když jsem se opět probrala, byl už večer. Vodní pružina už tu nebyla, což nebylo tak nečekané. Ale nebylo mi to líto. Stromu se dostalo vody, kolik potřeboval. Nerostly sice na něm stále listy, protože ty se nemohou objevit přes odpoledne. Ale oranžové světýlko uvnitř dřeva se značně zvětšilo a více zoranžovatělo. Tělem mi projel jakýsi hřejivý pocit. Byla jsem na sebe zároveň neuvěřitelně hrdá. A s tím jsem se mohla opět vydat pryč. Zachráněný strom ani voda tekoucí do kopce totiž nenaplní hladové břicho!

//Dorias

Ráno bylo to tam a slunko už se vyhřívalo kdesi na vrcholku nebes. A všechno svoje přebytečné teplo posílalo srdečně nám, pozemšťanům, kteří jsme o to vlastně vůbec nestáli. Kdo by taky ano, v takovém vedru. To už byste s větší pravděpodobností viděli v létě spícího medvěda, než lišku, co si libovala ve vedrech. Dokonce ani zmrznuté polárky bych se vsadila, že léto neměly v lásce. Kvůli jejich kožichům. Počkat, nemají polárky náhodou v létě krátký kožichy, heh? Budu se pak muset nějaké zeptat, třeba Arisy, až ji opět potkám.
Na kopcích, přes které jsme putovaly se ségrou hned po přebrodění řeky, však vedro nebylo až tak kruté, jelikož ho mírnil vítr. I tak jsem ale nebyla schopná slova. K večeru jsem byla téměř vyčerpaná, ovšem nebyla bych to já, kdybych opět neobživla při pohledu na třešňový strom. Možná to byl dokonce ten samý, ze kterého jsem peckami bombardovala onoho třasořiťku, co se bál i bláta. Jeho jméno jsem ovšem dávno stihla zapomenout. Což mi nevadilo, už jsem ho neplánovala znovu potkat. Akorát bych umřela nudou k smrti. "Hele hele helé!" zahulákala jsem na sestru, co byla přímo vedle mě. "Třešně!" upřesnila jsem důvod mého povyku a rozeběhla se k ovocné dřevině. Plody na stromu však byly dávno černé. Nahnilé. A většinou na zemi. Rozežrané od hmyzu. A jak jsem se přiřítila, vyplašila jsem i potencionální sváču v podobě hejna špačků. "Ehe." "Ukázkový příklad tupce, jako z učebnice!" Ne, neměla jsem sebemenší tušení, co to byla učebnice, ale když to Zeylo zmiňoval ve spojení se mnou, muselo to být něco fantastického. Nakonec jsem ke stromu ale nepospíchala zbytečně. Jeden nestačil ani mrknout a spustil se liják. Pod stromem bychom se sice před bouřkou schovávat neměli, ale jiný deštník tu nebyl. "To nám trochu kazí plány. Máš nějaký nápad?" obrátila jsem se na Malinu a doufala, že jakožto starší bude i chytřejší.

Moje sestra vypadala opravdu rozespale a rozcuchaně, co si budem. Ale to snad po probuzení každý, takže přede mnou se nemusela stydět. Vlastně já takové věci ani neřešila, pouze jsem k nim prohazovala poznámky a dále je nechala být. "Hmmm, myslím, že ty vajíčka mají na tvůj kožich dobrý vliv!" poznamenala jsem. Těžko říci, jestli to měl být kompliment a nebo nějaké naznačení, že by se svým kožichem měla Malina něco udělat.
Když popřála dobré ráno i mojí vážce, pokusila jsem se očima podívat se na svoje čelo. Trochu to nešlo, ale snaha tam byla. "Joo, tak už ji taky vidíš," pokývala jsem významně hlavou, jako kdyby vidiny vážky měly znamenat... Že se ze sestry stal taky magor, hm? "Jmenuje se Zeylo! Nic, co řekne, neber vážně," varovala jsem ještě, než jsem se otočila na místě, abych se rozešla pomalu k řece. "Hmmm, tady bychom ji mohly přejít," přemýšlela jsem nahlas a přitom si řeku prohlížela. Kameny tu byly kluzké, bude lepší ji přebrodit. Svojí magií jsem navíc mohla uklidnit rozbouřené vlnky, které vlastně teď ráno nebyly tolik rozbouřené. Asi protože nefoukal vítr. "Tak pojď," vyzvala jsem tedy sestru a vydala se na druhý břeh.

//Taldrenské kopce

Zajíc byl najednou prostě pryč a jediné, co po něm zbylo, byly dvě naštvané lišky od vajec. A ani ta vejce v našich kožiších nezůstala dlouho - brzy se totiž rozpršelo. Bylo tedy nemožné zuřivou řeku přebrodit a jelikož to byla řeka, byl nesmysl jen uvažovat o tom ji obejít. I když, záleželo, jak moc daleko byl jeden z jejich nejbližších konců.
Když jsme se tedy rozhodly se schovat, zamířila jsem do lesa, pod nějaký ze stromů. Sice se říkalo, že při bouřce by se pod strom lézt nemělo, ale přiznejme si.. Ono to bylo v lese trochu těžké. Promočená, ale čistá, jsem se schoulila do klubíčka a doufala, že si sestra lehne ke mě, abych si z ní mohla udělat peřinu a polštář. Ale ať už si lehla kamkoliv, po několika minutách se mi začala klížit víčka. Panovalo ticho, asi jsme byly já i Mae stále naštvané a nebo jsme prostě netušily, co říci. Nebylo slov.

Když uběhla noc, začalo svítat. Protože to tak většinou bývá. Po dešti nezbylo ani památky, stejně tak po mojí rozzuřené náladě a umytých vejcích. Netušila jsem, jak na tom byla ségra, ale hádala jsem, že na tom byla asi stejně. Proč by totiž chtěl být někdo naštvaný od momentu, co otevře oči? Když jsem je otevřela já, prostě jsem se vesele postavila a se zívnutím se protáhla. A hned na to jsem začala olizovat trávu. Protože na ní byla rosa. Tráva chutnala zajímavě.. Ale zpět. Po olizování trávy přišlo olizování sestry. V tom smyslu, že jsem jí ze sesterské lásky olízla čumák, snad abych ji probudila. Nebo možná měla na nose taky rosu, jako byla na té trávě. Možné byly obě možnosti, možná to bylo tím, že jsem prostě magor a olizování věcí je u mě na denním pořádku. Hned po nádherném probuzení měla Maeila možnost spatřit střelenou lišku šťastně máchající ocasem sem a tam, div jí ten ocas neupadl. Ano, to jsem byla já! A s vážkou sedící mezi mýma ušima, na to bych asi taky neměla zapomenout. A jestli ani tohle sestru stále neprobudilo.. "Vstávej, ty lenošná! Začal nový den a my máme někam namířeno, vzpomínáš si?" s těmi slovy jsem se ohlédla k řece. Mezi stromy bylo možné zahlédnout červenající se nebe, každopádně červánky se rychle vytrácely s vycházejícím sluncem. Léto se pomalu blížilo, bylo to poznat nejenom hřejivými paprsky té žluté koule na obloze, které v zimě kožíšek rozhodně takhle nehřály. Celý les jako kdyby vyháněl jaro, které tu asi bylo jenom proto, aby svět probudilo k životu.. A taky zařídilo svačinu v podobě snesených vajec, ha!

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

Zajíc opravdu s palbou vajíček přestal, když jsme se za ním obě dvě rozeběhly. A jako ten největší zbabělec začel zdrhat. Jenže.. Stejně se při tom řechtal, jak kdyby mu plíce měly vyletět z těla. A tentokrát jsem už byla orpavdu hodně naštvaná. Až by to do mě někdo neřekl.
Chtěla jsem po zdrhajícím zajíci hodit ještě nějakou vlnu, jenže ten zmetek zase uskočil. A pak nadobro zmizel v jedné noře. A jako kdyby to nestačilo, zmizela i ta nora. Že jsme neměly halucinace však bylo více než 100% jisté, jelikož jsme obě byly pokryté pořádnou vrstvou vajec, která za námi během honičky vlála jak obsah žaludku dítěte na kolotoči.
Prudce jsem zabrzdila, když ušák zmizel, a zběsile začala prohledávat každý keř, abych našla jakkoukoliv stopu po něm. Ale asi to bylo zbytečné. "Zajíc. Ušatej..," ano, protože jaký jiný by zajíc měl být, než právě ušatý. "Měl štěstí, že tu byla ta jeho nora!" Ano, my víme. Jinak bys ho roztrhala na cucky"Tak nějak."
Jenže, králík byl v tahu a my dvě kompletně obalené, jak řízky. Teda, chyběla už jen strouhanka. Mohla bych nás jednoduše umýt pomocí magie, ale tak trochu jsme se dostali do rozbouřenějších částí řeky, kde by pro mě bylo složitější uhlídat množství vody, kterým bych nás opláchla. Ještě k tomu se obloha zatáhla tmavými mračny předpovídající déšť, takže bychom neměly jak uschnout. A já byla bohužel až moc naštvaná na to, abych z našich kožichů po koupeli vyždímala pouze vodu. Asi budeme muset počkat na déšť?
Otočila jsem se na sestru. Jak foukal vítr, vejce na srsti nás obou začala pomalu schnout. Jak se říkalo, vejce kožichům prospívala, ale netušila jsem, jestli to bylo myšleno právě takhle. Pohlédla jsem krátce k nebi na mračící se oblaka. "Možná bychom se měly někam schovat. Vypadá to, že bude pršet," usoudila a navrhla jsem. Měly jsme sice namířeno k lesu motýlů, ale ten teď bude muset chvíli počkat. "Přes řeku v tomhle stavu se asi jen tak nedostanem," dodala jsem, abych sestru odradila od otázky, proč nepoužiji svou magii.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

Že mě štvalo, jak si někdo jiný krom mě dělá srandu z Maeily, bylo více než očividné. Někdo by i po divadýlku s vodou řekl, že naštvanější už být ani nemůžu. Omyl!
Ten zmetek ušatej si před mým "mocným" magickým trikem uskočil, jak kdyby to byl jen list. A chechtal se dál. A co víc! Začal pro změnu házet vejce i po mě! Dojdou mu ti oválné věci vůbec někdy? Zdálo se to, jako kdyby ten jeho košík byl bezedný. "Aa!" zařvala jsem a tlapkou setřela pár vajec z mého obličeje. Zbytečně, jelikož na něm ta vejce stejně znovu přistála. Nebyla jsem jaksi v ten moment schopna přemýšlet racionálně, prostě jsem se za zajícem rozeběhla. I když ho nechytím, tak už aspoň nebude házet ta vejce. Protože jak by to asi tak za běhu stíhal? I když, uhnul zcela nepředvídatelnému útoku, kdyby mu narostly další tlapy, aby mohl zároveň běžet a házet vejce, asi by mě to nepřekvapilo. "Jen počkej, zajíci!"

Pokoušely jsme se se setrou nejprve zjistit, co je zajíc zač, následně s ním mluvit a nakonec. No. Jednoduše začal házet po sestře vejce. Zprvu to připadalo vtipné i mě, ale jak se jeho košík s vejci prázdnil, tak trochu to přehnal.
Mezitím, co mě záchvat smíchu přešel, ušák si dál bombardoval sestru ..jídlem. Dokonce i uskočil pokaždé, když jsem se o krůček přiblížila. jako kdyby čekal, že ho za tenhle vtip sežereme zaživa. A taky že se moje hladová nálada vrátila. Hele, srandu z mojí sestry si můžu dělat jenom já! Dokonce se tu zjevil i můj patron, který si pravděpodobně nechtěl nechat ujít tuhle podívanou. Začal poletovat kolem košíku s vejci, ovšem opět zmizel, když se na ušáka z ničeho nic vylila voda z řeky. No jo, uměla jsem i něco jiného, než jen vrhat vodní koule. Pomocí svojí magie jsem zvětšila jednu z vln na řece a poslala ji přímo proti zajícovi. Nebylo to něco extra, ale vzhledem k velikosti zajíce jsem se ani nemusela nějak extra namáhat. Navíc tohle překvapení jistě nečekal, musel tedy skončit na kost promočený. A teď jsem zas pro změnu vyprskla smíchy já. "Jak se ti to líbí, hm?"

Jen co jsem začala sestru přemlouvat, ať asi zajdu necháme, začala se vymlouvat, že by s námi možná nechtěl žít. Myslela jsem si, že ho Maeila nechce, no nenapadlo mě, že by s námi ušák přec jen doopravdy nechtěl být. "Určitě chce, kdo by se mnou nechtěl žít. S námi,..." zamračila jsem se, byla jsem možná trochu naštvaná. Jenže to přešlo hned jak přišla řeč na vajíčka.
Zajíc totižto jedno z vajec hodil po sestře stejně tak, jako jsem já předtím po ní hodila vodní kouli.
Jenže já to udělala omylem, on ne. A právě proto jsem se možná přidala k jeho smíchu, ovšem do doby, pokud by vejce nehodil i po mě. Doufala jsem, že to neměl v plánu, no v hlavě už jsem střádala jakousi "pomstu", kdyby to fakt udělal a já bych měla na čele taky mrtvé, nenarozené ptáčátko. Zajíc však naštěstí jen ustoupil. "Není těch vajec škoda? Házet po ostatních můžeš i hlínu nebo sníh," otázala jsem se, i tak s pochybami, že mi zajíc odpoví, protože ještě ani jedné z nás na žádnou z vět nezareagoval. "Můžeš je přeci vysedět a pak sníst ty ptáčata. Jo promiň, zajíci ptáky asi nejí..."

Mezitím, co se ségra snažila se zajícem se nějak domluvit, já si to k němu mířila jakožto ke svému obědu. Zakručení mého břicha jen dodalo na realističnosti, že ho chci fakt sežrat. Mezitím se Maeila ještě otázala na onu předchozí situaci. Musela jsem na chvíli přerušit svůj úžasný herecký výkon, abych se na ni otočila a odpověděla jí. "No ano. Jednomu motýlovi se ztratily děcka, takže jsme je museli hledat a uhodnout jejich hádanky, aby se k tatíkovi vrátily," dořekla jsem a otočila se zpět k ušákovi. Jenže co se nestalo, on si to ke mě ještě i vykročil. V jeho očích se zvláštně zalesklo a... můj herecký výkon byl opět přerušen. Lehla jsem si na přední tlapky, aby moje oči byly v úrovni těch ušákových. Byl tak roztomilý! "Necháme si ho? Že jo? Prosím, prosím! Budu ho venčit a uklízet po něm!" se psím kukučem jsem koukla na Maeilu. A pak zpět na zajíce. "Jenže k čemu má ty vajíčka?" to mi ještě nešlo do hlavy. Jestli jsou v nich ptáci, nebo malí zajíčci?

Šly jsme si se sestrou mírumilovně k Motýlímu lesu, když v tom nám cestu zkřížil zajíc s vajíčky. Barevnými vajíčky. V košíku omotaném kolem pasu. Bylo samozřejmostí myslet si, že ho trápila stejná věc, co obřího motýla v Motýlím lese. "No, víš, já soudím z předchozích zkušeností," vysvětlila jsem sestře, kterou můj dotaz na zajíce možná překvapil. "Ale ušislyšně je němý.. Vidíš, tohle je jedno z těch dobrodrůžstvích, které tu zažiješ. Dáš si kouzelného králíka ke svačině?" ohlédla jsem se zazubením na ségru, otočila se se stejným úsměvem na zajíce a udělala krok k němu. Kdo ví, jestli jsem ho chtěla doopravdy sežrat, no dala jsem si záležet na tom, abych tak působila. Ještě se mlsně olíznout, to bylo jako třešnička na dortu.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 12


U Ž I V A T E L