Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nevěděla jsem, kolik času už uplynulo od doby, kdy jsme si šly s Merlinem najít vhodný úkryt, každopádně když jsem se opět probrala, druhá šedá lištička byla pryč. Zbyla jsem tu jen já, suchý strom, hromada tajícího sněhu a žlutá vážka. Jak mé oči sledovaly blankytná křídla tvora usazeného na mém čumáku, zamyslila jsem se. Proč není sníh žlutý? Je žlutý, ty pako. Žlutý sníh se přeci nejí. Stejně jsem to nechápala. Žlutý byl i pyl květin, žlutý byl hmyz, dokonce i oči lišek bývaly žluté. Žluté bylo podzimní listí. A tak podobně. Možná by moc žluté bylo hodně oslňující pro oči tvorů, co v zimě nespí... pokrčila jsem nad tím rameny. Konec konců, tolik na tom nezáleželo.
Seskočila jsem z větve a protáhla se. Cvičení jógy následovalo zívnutí a následné spokojené mlasknutí. Něco bych snědla, avšak to nebyla otázka zahrnující moje možnosti. Kdybych byla veverka, možná bych mohla ukrást cizí zahrabané žaludy, ale mě možná tak lákalo čekat u něčí skrýše na případnou kořist, než nějaký ořech. Nakonec jsem se rozešla lesem za vidinou teplejšího prostředí, jako mohlo být na jihu, a nechávala za sebou pouze líně táhnoucí se stopy liščích tlapek.

//Pryč ze Saeronu

Nebyla jsem si úplně jistá tím, jestli by byla smrt Azumy příšerná. Pro něj asi ano. Ale jak mohla Merlin vidět, já byla celkem v pohodě. Kdyby se ke mě dostala zpráva o tom, že ho doopravdy něco sežralo, asi by to na mém výstupu nic moc nezměnilo. Možná bych byla chvíli smutná. Možná ne. Muselo by se to stát doopravdy, abych si byla jistá tím, co by to se mnou udělalo. "To se stává každý den. Někdo umře. Někdo někoho sežere. Mým cílem je vyhladit rezavky, což samozřejmě zahrnuje zase jejich smrt," pokrčila jsem nad tím rameny. Svoje slova jsem nemyslela samozřejmě vážně. I když mi byly rezavé lišky protivné, některé z nich nemusely být zlé. Třeba jako některé lišky šedé nebyly vždy hodné. Třeba ta, co po mě házela větve.
"Hele, neurážej krysy," poučila jsem druhou lišku, která byla najednou v podobě jednoho z těch hlodavců. A zřejmě se jí to moc nelíbilo. Mezitím, co jsem nadhazovala různá vysvětlení, co se asi tak stalo, Merlinovi se pravděpodobně v hlavě rodily scénáře, co teď s ní bude. Neuběhlo ale ani pár minut a liška se změnila zpátky na lišku, což připsala liška na Zořin účet. Sice jsem to nebyla já, ale to nevadí, můžu si na to hrát! Obejmula jsem druhou lišku nazpět. "Je to divný, já vím. To byl projev zdejší potrefené magie," vydedukovala jsem následně. Jiné vysvětlení to nemohlo mít, nic mě nenapadalo. Následně jsem si krátce zívla. I když jsem měla energie na rozdávání, spánek mě taky občas musel postihnout. "Já myslím, že bychom si teď měly na chvíli odpočinout. Třeba na půl dne, nebo tak nějak." navrhla jsem a přeskočila na druhou větev vedle, abychom měly obě každá vlastní.

Merlin se na mě tak zvláštně podívala, až jsem měla pocit, že mě posral nějaký pták. Proto se mi docela ulevilo, když konečně po nekonečně dlouhé době zírání něco řekla. Jak jako nechce opustit? Však já už jsem velká! Skoro to znělo, jako kdyby ve mě viděla malé lišče. Vlastně, asi to tak i bylo. Však to i řekla, hlupáčku. Pak se ale zeptala, jestli mám nějakého partnera. A nad tím jsem se krátce zamyslela. Kde se asi toulá Azuma? "Sežral ho vlk." Byla to krátká věta, ale výstižná. Když už mi Merlin naznačovala, že bych neměla mít liščata, pravděpodobně po mojí odpovědi chtěla i říci, že jí je líto mého partnera. Takhle to mohla říct a zároveň mi tím neublížit. Byl to... kompromis. Nějak tak. Ale i když šedá lištička řekla, že mě mé dětství opustit nechce, příliš dlouho jsem se tím netrápila. Můj mozek automaticky vypočítal, že jsem na tom byla lépe, než mnoho liščat. Mohla jsem si sama lovit a nemusela se spoléhat na rodiče! Byla jsem méně zranitelná, než liščata, která by v podstatě v přírodě sama nepřežila. A vlastně jsem na tom byla i lépe, než někteří dospělí jedinci. Furt ustaraní a v depresích. Můj život byl alespoň zábavný. A vůbec. Proč v mém chování vidí chování liščete? Ta liška je divná. Já jsem úplně normální.
Naštěstí však řeč brzy sklouzla k magiím a konkrétně k patronům. Dle mého přesvědčení na každou lišku tady někde čekalo nějaké zvířátko obalenou bílou září, které mělo za úkol udělat z liščího života peklo. Nebo spíše jenom otravnější život. Peklo bylo moc silné slovo. Ale všichni patroni nebyli takoví, což mě štvalo. Protože zrovna já měla štěstí na mluvící vážku. Ale o tom už jsem mluvila. "Určitě ho poznáš. Vypadá sice jako normální zvíře, ale bude za tebou dolízat a nikdy se ho nezbavíš," začala jsem vysvětlovat. Merlin se ale z nějakého důvodu začala zmenšovat. Vtipně zmenšovat. A najednou z ní byla krysa. Chvíli jsem zmateně hleděla. Protože tohle jsem neudělala já. Nebo jsem o tom minimálně nevěděla. Neovládala jsem magii, která by lišky měnila v krysy. Kdyby ano, dávno bych to použila k vyhlazení všech rezavých lišek. "Páni. Jsi taková maličká," vydechla jsem roztomilostí. Přede mnou teď na větvi seděla taková malá myš. Ale nebyla to myš. Byla to krysa. A její hlásek byl taky krysí. Takový pisklavý. "Jakto, že ti rozumím?" otázala jsem se, ale spíše jenom do vzduchu. Protože Merlin na to odpověď pravděpodobně neznala. "Možná se z tebe stal patron. Ti taky umí mluvit s liškami. Už to mám! Tak takhle tedy vznikají patroni!" vyjekla jsem nadšením z mého nového objevu a pohlédla na vážku, která z mojí hlavy slétla a usadila se na hlavě krysí. Byla skoro větší, než celé její tělíčko. Nebo ta vážka byla jenom moc velká. "Ale nemůžu tě proměnit zpátky, promiň," řekla jsem následně, protože na tuhle otázku jsem Merlinovi zapomněla odpovědět. Tohle byla zvláštní situace. Z jakého důvodu se takhle změnila? "Když je teď z tebe patron... Tak tu někde budeš mít i lišku, které budeš patronovat," vysvětlila jsem. Dávalo mi to smysl. A protože já už patrona měla, tak touhle liškou musel být někdo jiný.

Merlin potvrdila, že tu nějaký ten pátek ještě zůstane. Však nebyla stará, jak říkala, měla ještě hoodně času... Hrálo mi to do karet, alespoň jsem mohla mít na nějakou chvíli parťáka pro objevování!
Trochu jsem nechápala, čeho se to druhá liška šedá obávala, když vlastní liščata už dávno měla. Možná jí bylo líto ostatních párů, kdo ví. Ale s tím, co řekla dále, jsem musela souhlasit. Jestli jsem si vzpomínala dobře, byla naše matka velice nadšená ze všeho, co jsme se sestrou provedly. Třeba když jsme málem utopili našeho bratra. A tak podobně. Jasně, že s námi jako s liščaty musela být jenom sranda. Jaká starost? "No, já bych rozhodně moje liščata nenechala, aby se navzájem nechala utopit," ujistila jsem se nahlas. Ty bys je totiž utopila sama, heh- "Tvoje liščata už jsou ale asi velká, co?" zeptala jsem se. Proč by je totiž opouštěla v té jejich malé fázi, kdy s nimi byla největší sranda.
Pak se Merlin zeptala na patrony. Byla pravda, že moc lišek o nich nevědělo, dokud se nedostaly na půdu saeronskou. Asi tak jako já. Chvíli jsem přemýšlela, jak tahle stvoření Merlinovi představím. "Jsou to takoví kamarádi. Ale ten můj se moc kamarádsky nechová," zamyslela jsem se nahlas. "Určitě taky toho svého někde tady potkáš," ujistila jsem ji následně. Každý musel mít patrona. Aby každý poznal, že je s nimi někdy větší starost, než s liščaty. Obzvláště, když se moc nepoštěstí s povahou toho magického zvířete.
Druhá liška možná k rezavkám měla jiné vztahy, avšak já svou nenávist měla odůvodněnou. Jedna se mě pokusila utopit v řece, a rozhodně to nebyla pomsta mého bratra. Proč? Protože se spolu se mnou snažila utopit i mého kamaráda, který s tím neměl nic společného. No a další rezavka mi zase vypálila jizvu na rameni. Samé příjemné zážitky. Až na tu rezavku z vody. Ta byla divná, ta mě z nějakého důvodu nechtěla smést z povrchu zemského. Nabídla jsem Merlinovi, že ji můžu zdejším magickým světem provést, avšak ta namítla, že nemá nic naoplátku. Měla štěstí, byla jsem hodně minimalistická. "Můžeš mi lovit večeře do konce života," navrhla jsem a zněla jsem při tom hodně vážně. Než jsem po chvilce nasadila opět svůj bezstarostný úsměv. "Neboj, jedna malá sova bude stačit," ubezpečila jsem ji, že moje předchozí slova měla být vtip. "Co máš ráda k jídlu ty?" zeptala jsem se následně. Jak už jsem já naznačila, já měla ráda ptáky a hlavně jejich mladé. Bylo to něco, k čemu se dostane jenom liška šedá, jinak řečeno jenom ti, co umí lézt po stromech a dostanou se snadno až ke hnízdům. Něco takového rezavky nemohly znát.

Dozvěděla jsem se, že Merlin tu byla vlastně za dobrodružstvím. Proto se jí nechtělo vracet se domů, ale přesto se jí stále stýskalo. Já z domova odešla taky za dobrodružstvím, ale asi už bych se nedokázala vrátit. Kdo ví, jestli by tam na mě někdo čekal. Kdo ví, co bylo s matkou, bratrem. Moje sestra, co sem přišla se mnou, se taky někam opět vypařila. Občas jsem ji ještě potkala, ale většinou se mi brzy ztratila. "Tak to tu asi chvíli zůstaneš, že? Než objevíš všechny krásy Saeronu, tak tu nějaký rok budeš muset strávit," oznámila jsem jí. Záleželo asi jenom na ní, jak moc do hloubky chce venkovní svět prozkoumat, než se vrátí. Třeba já, já bych se nevrátila, dokud by tu vše nebylo naruby.
"Hmm, nemoc asi ne," zakroutila jsem hlavou. "Spíš neschopnost lišek být rodiči," a pokrčila rameny. Popravdě jsem neměla tušení, proč tu žádná liščata nebyla. Přestože tu na některých kouscích kraje žili vlci a jiní nepřátele, byla tu i hodně bezpečná místa s dostatkem potravy. Svedla jsem to tedy na neschopnost. Samozřejmě jsem nepočítala sebe ani jiné lišky, neschopní byli pouze lišáci. Samozřejmě. Merlin ale dodala, že má vlastní liščata někde jinde. Najednou jsem pocítila silnou touhu se s nimi spřátelit. S liščaty byla přeci jen největší sranda, ne? "Třeba jednou půjdou zkoumat svět a potkáš je tady!" řekla jsem s nadšením v hlase. Nedošlo mi ale, že už by ta liščata mohla být dospělá a tak by s nimi moc srandy nemuselo být, kdyby se tu objevila.
Druhá liška se ale brzy zeptala na vážku na mojí hlavě. Nedivila jsem se, že si jí povšimla až teď, protože můj patron si přeci jen mizel a objevoval se kdy se mu zachtělo. "Uh, to není kouzlo, to je můj patron. Umí mluvit taky, ale díky bohu zrovna drží hubu," odpověděla jsem ne příliš nadšeně. S mým patronem jsem měla takový sourozenecký vztah. Pomáhal mi, on samozřejmě mou pomoc nepotřeboval. Otravoval mě, každopádně já jeho nemohla, protože si vždycky zmizel. Žvanil, když jsem zrovna potřebovala přemýšlet a měl blbé poznámky v nevhodné momenty. Zrovna ale mlčel, za což jsem byla vděčná. Asi dobíjel baterky. "Ale o tý zrzavce nic nevím. Prostě se tam objevila. A pak zmizela. Nesnáším rezavkyy," odvětila jsem na další otázku poněkud rozmrzele. Docela živě se mi vybavovala vzpomínka, jak se mě jednou jedna rezavka pokoušela utopit. Teď si asi snažila zachránit duši tím, že mě bude zachraňovat? Pak ale Merlin potvrdila, že tu opravdu zůstane delší dobu. "Můžu tě to všechno naučit!" pověděla jsem s nadšením v očích. Přestože se mi liška nejprve zdála divná, možná by z ní byla fajn přátelkyně.

Merlin však ve své odpovědi pokračovala i po chvíli, možná že si všimla výrazu v mojí tváři. Mluvila o něm tak zasněně, jako o tom nejlahodnějším ptáčeti ke svačině. Celkem jsem z toho dostala hlad. "Jestli se ti tolik stýská, proč se tam nevrátíš?" napadlo mě. Mluvila, jako kdyby tam nebyla opravdu dlouhou dobu. Nebo mi to tak možná jen připadalo.
Pak přešla řeč na můj náramek. Žlutý, zelený a modrý brouk opravdu vzbuzovali trochu pozornost a nějaké otázky v tom, kdo si jich všiml. Pro mě už to byla věc každodenní, ale bohužel Merlin nesdílela až tak velké nadšení z něčeho takhle neobvyklého. Napadlo mě teď, co mě ještě nikdy předtím nenapadlo, jestli nejsou třeba živí. A když spím, tak se vydávají najít si něco k jídlu, aby pak mohli nehnutě sedět na mojí tlapce. V takovém případě bych je mohla sníst! Ale kdo by mi potom dělal takovou okrasu? V hlavě se mi ozval můj patron, že jsem na něj zapomněla. Nezapomněla, jen jsem Zeyla nepočítala do okras na tlapce, protože mi ta vážka převážně vysedávala jen na hlavě. Stejně jako teď.
Co se týkalo magie, Merlin nevypadala, že by měla nějaké zkušenosti. "No, myslím kouzla a čáry. A tak," upřesnila jsem, protože její slova tak úplně nevystihovala magii v podobě, jaká byla tady. "Tady magii života a plození nenajdeš. Za celý tři roky, co tu jsem, po lese neproběhlo jediné lišče," vysvětlila jsem. Opravdu jsem silně pochybovala, že by ta liščata byla tak dobrá ve schovávané. A většina odrostlých liščat a mladých lišek, co se tu objeví, odtud ani nepochází. Stejně jako já. Prostě jsem sem přišla se sestrou a najednou jsem tady byla dýl, než kdekoliv jinde.
Mluvící motýl každopádně lišku zaujal a ta vypadala v pozoru více, než za celou tu dobu našich společných chvil. "Hm jo. Ztratily se mu děti a my je museli hledat. A když jsme je konečně našli, museli jsme uhádnout jejich hádanky, aby se ti prcci uráčili vrátit k papánkovi," povyprávěla jsem krátkou příhodu, která v uších Merlin musela znít ztřeštěně, neuvěřitelně a možná i vymyšleně. "Ale je to tak! Je tu víc mluvících věcí. Jako třeba stromy, svítící stromy, stromy v temném lese... Pak jsou tu další mluvící zvířata," vyjmenovávala jsem seznam a asi bych neskončila, kdyby mi hned po chvilce nedošly nápady. Musela jsem se zamyslet. Když už jsme byli u tohoto tématu, asi by bylo milé Merlin sdělit všechny užitečné věci, na které rezavky si dát pozor a tak podobně. A právě protože to bylo milé, tak jsem to ani neudělala. Ať si na to přijde hezky sama, nebo se může držet mě. Jo! Já ji ochráním! Nemohla jsem si přeci nechat ujít příležitost získat nového společníka, i když mluvil docela divně. Nemusel mluvit, stačilo, aby mě poslouchal.

Asi by se musel stát zázrak, aby ze své tlamičky Merlin alespoň jednou vypustila odpověď v normálním jazyce. Takhle mi pár vteřin trvalo, než se mi to v mozku přeložilo do jazyka mého kmene. Ale v odpovědi jsem čekala něco víc, než jen popis obyčejného údolíčka. Jako třeba že tam létají víly, které lišky nakazily touhle mluvou. No tak druhá liška prostě nebyla až tak zajímavá, jak jsem očekávala. "Aha, aha," pokývala jsem hlavou, a už se ohledně tohoto dál na nic neptala.
Merlin naopak zaujal můj náramek. Najednou, když tu nebyl fenek a ni rezavka, mohla jsem mít všechnu pozornost jenom pro sebe a ten pocit, že jsem něčím zajímavá, se mi opravdu líbil. Nebylo to něco, co bych zažívala každý den.
Na malou chvilku jsem se zahleděla na svoji tlapku s náramkem a krátce se zamyslela. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jestli měl nějakou magickou moc, nebo tak. Možná měl, možná ne. "Dal mi ho jeden mluvící motýl," upřesnila jsem, od koho byl, i když to nebylo přímo to, na co se šedá liška ptala. "Možná v sobě ukrývá magii. Je moc super, líbí se ti taky?" pokrčila jsem rameny a tlapku zvedla, aby se mohla podívat blíže. Možná díky němu jsem uměla mluvit se stromy? "Tam kde jsi se narodila, máte tam taky magii?" zeptala jsem se rovnou, protože byl nesmysl o něčem takovém povídat, když by to Merlin slyšela poprvé. Přeci jen, než jsem dorazila do Saeronu, bylo mi to stejně tak jedním velkým neznámem.

Kouzelný dědeček stále používal ke komunikaci zvláštní kombinace slov. Spíše bych si takovou řeč představila u nějaké magické bytosti, ale u obyčejné lišky? Třeba je to... Tesáková víla! Ale v takovém případě by byla asi hodně pozadu.
Dorazila jsem k lokaci, kterou jsem měla v hlavě a zastavením se jsem dala Merlin najevo, že jsme tady. Když už nebyl potřeba úkryt, mohly jsme v klidu dutinu přehlédnout a vyšplhat na tlusté větve až někam nahoru, odkud šly hvězdy krásně vidět. Uvelebila jsem se v koruně a tlapkou odhrnula větev, která mi ve výhledu bránila. Sledovala jsem noční oblohu, která sice nebyla tak úžasná, jako svět pod ní, ale když ji liška neviděla každý den, tak taky stála za to. "Odkud ty pocházíš, že mluvíš tak pohádkově?" zeptala jsem se druhé lišky, protože mě to opravdu zajímalo.

Místo nějaké emoční podpory se kouzelný dědeček Merlin pustil do jeho zvláštních metaforických keců. Netušila jsem, jestli mluvila o mě. Kdyby jo, asi by mi to lichotilo, protože by o mě projevila malé procento zájmu. Její popis by ale více seděl na mého patrona, než na mě. Já spíš vypadala, že se tu brzy psychicky zhroutím. Po tom, jak se ta záhadná vodověc roztekla po okolí... Co jsem komu udělala. Já jen byla ráda, že zas někoho vidím. A ono se to takhle semele. Můj hysterický povyk utichl po slovech druhé lišky šedé. Ta vypadala hodně klidně. A nějak mě tím klidem nakazila. Jako bych vyčerpala svoji energii a přešla do nějaké depresivní emo fáze, stáhla jsem uši a ocas k tělu, schoulila tlapky k sobě a složila se k zemi. Takovým tím stylem, když se liščata snaží ukrýt před nebezpečím. Svět se mi aktuálně hroutil před očima (ano, přeháním). Malý fenek nechtěl, abych ho adoptovala a ta druhá mi najednou připadala, že je v mé přítomnosti kvůli mým znalostem ohledně poloze úkrytů ve zdejších lesích. Ale pak mě ta emo fáze po dvou minutách zase přešla. Vyskočila jsem na tlapky, zavrtěla ocasem a jako by se nic nestalo, řekla jsem: "Tak pojďme, úkrytu už je blízko." Hned poté jsem na nic a na nikoho nečekala, zamířila jsem rovnou dál do lesa. Hledala jsem vysoký starý strom s tlustými větvemi, který jsem společně s Azumou jednou našla. Byl dutý, takže poskytoval dobrý úkryt před deštěm a větrem.

Nechápala jsem, proč mě cizí rezavá liška zachránila, ani proč za mnou dále lezla. Rozhodla jsem se to zazdít slovy, že je prostě divná. Možná to bylo přerostlé lišče, co potřebovalo adoptivní matku. Já ale nebyla žádná chůva rezavých lišek. Kdyby to byl kdokoliv jiný, třeba Toffife, tak prosím. Ale tohle?
Vydala jsem se za mými předchozími společníky, kteří mě pravděpodobně hledali. Jestli s nechutí nebo z lásky, to bylo jedno. Společnost jako společnost, někdy jsem nebyla vůbec vybíravá.
Co mě ale štvalo ještě více... Moji noví kamarádi věnovali více pozornosti mojí rezavé zachránkyni, než mě samotné. No tak dík. Ta však ale na nic nereagovala slovy, pouze obrátila hlavu a pohlédla na svůj kožich, když Merlin zmínila, že by měl být mokrý. No jo, ale ona je úplně suchá! SUCHÁ! Jak nějaká stará vrba! "Hele! Já jsem tady taky. Málem jsem umřela, hmm?" ozvala jsem se. Nelíbilo se mi totiž, že ta nová liška dostávala více pozornosti, než já. Dokonce i od Tofiffe. Teda, fenek nějak neříkal nic, ale neustále ji sledoval. Fajn. Tak ať jim tedy najde úkryt sama, hm. Urazila jsem se. Což se nestávalo často. Vlastně jen v přítomnosti těch rezavých namyšlených lišek. Kdyby tak zmizela, stejně jako se objevila, to by bylo fajn. A tak se prostě rezavá liška proměnila ve vodu. Najednou byla fuč. Puff. Kouzlo. Zbyla po ní louže, na kterou jsem chvíli zírala, než jsem začala traumatizovaně ječet . Byla jsem mrtvá? Byly tohle halucinace? "O-onna-o prostě- co..." začala jsem koktat. Znamenalo to, že voda, kterou normálně pijeme, je ve skutečnosti rozpuštěná rezavá liška? Stane se tohle se všemi, když umřou? Ona ale neumřela, před chvílí tu živě stála! Pohlédla jsem zmateně na šedou lišku a na fenka. Provedla to některá z nich? Trochu jsem od nich couvla. Co když se na mě domluvily a chtěly mě proměnit třeba v bahno?

Z ničeho nic jsem se ocitla v ledové vodě ani jsem nestačila mrknout. Náraz hlavy do tenkého ledu mě omámil více, než bylo zdravé, a přestože byla voda můj nejlepší kamarád a za jiných okolností by tohle pro mě neměl být ani problém, najednou se mi... Začalo zatemňovat před očima. Chlad a mokro obalilo mé tělo a já začínala vidět světlo na konci tunelu.
Netrvalo to ale ani pár vteřin a ihned po mém pádu do vody se uvnitř jezírka začalo něco dít. Nebyla jsem schopna vnímat a rozeznat, co to bylo. Ale to něco mě i vytáhlo ven. Ihned, jak jsem se ocitla opět na suchém břehu, začala jsem vykašlávat vodu a popadat dech. Byla jsem ještě v šoku, sotva stojící na tlapkách. Vyždímání kožichu pomocí magie pro mě bylo velmi vzdáleným nápadem. Posadila jsem se, abych hned neztratila rovnováhu a mohla si trochu odpočinout. Vzpamatovat se. Byl to docela šok, skoro jsem dostala infarkt! "Ještě žiješ, uh? Jaká to škoda. Na tvojí mrtvole by si někteří moc pochutnali," zabrblal můj patron. Žlutá vážka se usadila na kamínku přede mnou. Uchechtla jsem se nad jeho poznámkou, na jeho místě bych totiž řekla úplně to samé. Bylo ale jasné, že tenhle hmyzák mě z vody vytáhnout nemohl. Přestože měl šest končetin, byl docela slaboučký. Rozhlédla jsem se tedy kolem, která z mých dvou společnic mi tak pohotově pomohla. Z nějakého důvodu byla ale Awarto i Merellien na druhém břehu, pravděpodobně mě hledaly. Vytáhla mě rezavá liška stojící hned vedle mě. Těch pár dlouhých chvil čekala, až si jí všimnu. "Eh," vylezlo ze mě poněkud znechuceně. "A ty seš kdo?" Ne že bych nechtěla projevit krapet vděčnosti. Chtěla jsem? Vlastně ne, opravdu jsem jí nebyla vděčná. Být zachráněn někým s tak ohavným kožichem a teď mu být ještě dlužný? "To je Reia, ty pako..." Ano, můj patron mi jako vždy vše ochotně vysvětlil. Kdo je k sakru Reia? Přemýšlela jsem dlouhých pár vteřin, než mi můj zmrzlý a promoklý mozek poradil nějakou smysluplnou teorii. "Aha, jasně, ty se mi zdáš a já už jsem mrtvá," pokývala jsem velmi uznale hlavou a postavila se. Vyplivla ještě pár kapek vykašlané vody, otřepala většinu vodu z kožichu a když už jsem se teď z šoku trochu probrala, zaječela jsem na moje dvě předchozí společnice: "Hej, ty prťavá!" Nejen, že jsem si nevybavila jméno fenka, ale i můj hlas se trochu zasekl - nebyla jsem schopna mluvit úplně nahlas a už vůbec ne křičet. Takže to vlastně bylo asi štěstí, že fenek neslyšel narážku na jeho vzhled. Jestli jsem už ale byla mrtvá, co tu dělaly ty dvě? Otočila jsem na krátkou chvíli hlavu k rezavé lišce - stále tu mlčky postávala, na rozdíl ode mě z ní neodkapávala voda. Vlezla vůbec do tý vody, když mě vytahovala? "Tak fajn, převelice ti děkuji. Přijmi darem jako důkaz mého vděku tohodle ukecanýho lítacího krtka žlutootravného," vylezlo ze mě, stejně znechuceným hlasem jako předtím, a čumákem jsem kývla na mého patrona.
Šok mě přešel a já zas byla celkem plná energie. Když jsem se pokoušela nevnímat tu zimu, kterou jsem kvůli mokrému kožichu pocítila. Z toho zas chytím ňejakou rýmu... Švihla jsem ocasem a trochu si s chůzí pospíšila, abych rychle obešla jezírko a vrátila se k druhé lišce šedé a fenkovi. Magická liška za mnou stejně tak mávla pruhovaným rezavým ocasem a vydala se za mnou. Jako kdyby to bylo naprosto normální - někoho zachránit a pak ho pronásledovat. Fajn. Pak se jí nějak zbavím.

//Motýlí les

Cizí lišky si mlely svoje a já také. Změnit můj názor, ať už byl jakýkoliv, se jim ale nepodařilo. Byla jsem prostě magor a jména byla zbytečná. Docela. Minimálně v tenhle okamžik jsem si to myslela. Mohla jsem jim klidně říkat Červe a Žížalo! Ale to je asi nenapadlo. "Poacaea tafija?" pokusila jsem se zopakovat. "Tak se jmenoval můj děda!" Samozřejmě, že ne. Teda, asi. Neznala jsem rodiče mých rodičů. Vlastně z mojí rodiny jsem znala jen Malinu, matku a Zizzu. Ale Zizza zmizla dřív, než mi stihla potvrdit, že jsme příbuzné. Každopádně mi trochu vadilo, že Merlin pochválila Toffee její údajně pravé jméno, ovšem to moje, které bylo doopravdy skutečné, tak na to neřekla ani ň. Jako malé lišče mě to urazilo. Chtěla jsem pozornost a měla jsem v plánu získat si ji, ať to stálo cokoliv. "Merellien zní zas jako maliny," pokusila jsem se tedy druhou lišku šedou napodobit, abych si vydobyla trochu její pozornosti.
Malý feneček se mezitím držel po mém boku a já byla ráda. Připomínalo mi to časy, kdy jsem cestovala s mojí sestrou. Ale ta byla větší, než já. Bylo mi trochu líto, že jsem se nemohla i předvést, jak po stromech umím šplhat. Ještě k tomu, když se na to Awarto zeptal. Je to vlastně lišák nebo liška? Ne, to mi ještě stále nedošlo. A fenkovo jméno mi docela připomnělo jméno jednoho lišáka, který se mnou taktéž chvíli cestoval. "Azumo! Nechceš se svézt na mých zádech a zjistit, co je na tom tak boží?" odpověděla jsem téměř automaticky a otočila na fenka hlavu.
Mezitím jsme se z Motýlího lesa dostali do jiného. Nešlo to úplně poznat, protože les jako les-všude byly stromy. Blížily jsme se ale k vodopádu, poznala jsem to podle hučení vody. I led pravděpodobně začínal tát, když ze sněhu se tvořila břečka hned od východu slunce. Když už je řeč o slunci, to se stihlo vyhoupnout docela vysoko na oblohu. Představa o krásném odpočinku, než se opět setmí, byla pryč, budu zase muset spát v noci. Jen jsem otráveně zvedla hlavu do korun stromů, kterými se proháněl nezkrotný vítr. Možná šplhání po stromech s fenkem na zádech nebyl nejlepší nápad, co kdyby mi totiž nebohá lištička spadla? Nechala jsem to tedy na Toffee, ať se sama rozhodne, zda-li spáchá sebevraždu nebo ne. Než ale stihla odpovědět, najednou mi na kluzké břečce podklouzla tlapa a já vylítla dopředu.
Nebylo by to tak zlé, kdybych spadla opět do břečky, bohužel k mému štěstí to bylo hned blízko k vodopádu. Přede mnou nebyla žádná zem, pouze keř, který zakrýval výhled na propast za ním. A já tím keřem krásně prolítla. Následoval pád, jak jinak. Za hluku vodopádu ani nešel slyšet můj výkřik. Prorazila jsem hlavou tenký tající led a spadla do vody.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

Liška Merlin nepřestávala mluvit tím zvláštním způsobem a mě hlavou začínalo více a více vrtat, proč. Prostě pochází z divnýho kraje, co na tom? Můj patron měl pravděpodobně pravdu, ale jestli tomu tak bylo se nedozvím jinak, než když se přímo zeptám. Ale teď ne, to by znělo divně. Mezitím šedá liška upozornila na to, že jsem zkomolila její jméno. "Takhle je to hezčí," upozornila jsem celkem neústupně a sklonila hlavu na Tofife, jestli tu stále je. Malý feneček poslušně odmítl druhou lišku, která nabízela vlastní kožich jako peřinu. Samozřejmě, že jsem stačila já, ale hádala jsem, že druhá liška to i tak řekla jen ze slušnosti. Mezitím se feneček ozval znovu, že se mu mnou vybrané jméno nelíbí. "Tofu je lepší," umlčela jsem tvorečka téměř automaticky. Neměla jsem zájem o číkoliv protesty, mnou vybraná jména byla samozřejmě vždy jen ta nejlepší.
Následně obě lišky zmínily, že by bylo dobré najít si úkryt před sněhem. Což byl... "Dobrý nápad!" odsouhlasila jsem. Začínalo i pomalu svítat a já začínala být docela unavená. Potřebovala jsem se prospat. A to i přes fakt, že jsem prospala snad půl dne a noci na zamrzlém jezeře. To se ale nedalo počítat, samozřejmě. Ohlédla jsem se na zástupkyni mého druhu s očekáváním, že ona bude o úkrytu vědět. Ale stejně jako se přiznalo Toffifee, ani kouzelný dědeček nevypadal, že by o něčem věděl. Potutelně jsem se ušklíbla. Jejich životy byly v mých tlapkách! "Já vím, kde bychom se mohly schovat," oznámila jsem nadšeně a postavila se, fenek teď bude muset nějakou chvíli být bez mojí deky. Ani jsem přítomné lišky nevyzvala, ať mě následují, a jednoduše jsem se vydala směrem k lesu, kde jsem už jednou jeden úkryt našla.

//Arsenský les

Když jsem malého fenka probudila, tvoreček se rozklepaně postavil a potvrdil má slova. Tojetak... Roztomilé stvoření! zaječela jsem v myšlenkách na mého patrona. Můžeme si to adoptovat? Prosím prosím! Vlastně proč jsem se dožadovala povolení, když jsem tu byla pánem já? Sledovala jsem, jak se feneček protahuje a následně se zimou rozhodl ke mě přitulit. Bylo to tak maličké... Takže jsem nemohla jinak, než nadzvednout tlapu a malou lišku si posunout mezi přední tlapy, kde jsem ji následně téměř majetnicky zalehla. Fenek tak ze mě měl doslova peřinu dvakrát tak větší, než byl on sám.
Hned na to se k nám ale připojila i druhá liška. Mluvila docela zvláštně, na to, že vypadala stejně mladě, jako já. Zprvu jsem na ni hleděla, jako kdyby mi moje nové pouštní zvířátko chtěla sebrat. Na nic nečekala a hned se začala vyptávat, co je to zač. Fenek přeci, nevidíš? Nechala jsem ale malou lišku, ať si na tu otázku odpoví sama. Samozřejmě mě nenapadlo, že ne každá liška fenky znala. Přeci jen, byli z pouště. A do pouště většinou nikdo nechodil, pokud to nebyly pouštní lišky. Stejně tak to bylo s polárkami. Tedy ty nebyly na pouští ale v ledových oblastech, ale princip zůstával stejný. Hned po zodpovězení otázky se druhá liška představila, což trochu probudilo můj zájem. "Stín noci, he?" naklonila jsem nechápavě hlavu. "Odkdy je noc předmětem, aby měla nějaký stín, hmmm," spíše než narážka na její představení jsem pouze přemýšlela neslušně nahlas. Bylo mi jedno, co byla zač. Klidně mohla být padající hvězdou, jen mi to zkrátka nedávalo smyls. "Já jsem Zora, velice mě těší, Merline." Její jméno znělo velice podobně, jako Maeila, ovšem přezdívka Malina už byla zabraná. Sklonila jsem zrak ke tvorečkovi, kterého jsem svým tělem zahřívala. "Budu ti říkat Toffee," oznámila jsem fenkovi bez ohledu na to, jak se nakonec představil nebo ne, a pak zvedla hlavu zpět k Merlinovi. Co měla v plánu? Jestli mi chtěla fenka sebrat, byla jsem odhodlaná nevzdát se bez boje. Třeba se chce taky nechat adoptovat. Bohužel, aktuálně jsem neměla kapacity na to uživit více, než jeden hladový krk navíc, a tak jsem jen doufala, že to Merlinovi nebude příliš vadit.

//Keterské jezero přes Taldren

Prošla jsem známým lesem a mířila až k tomu motýlímu. Sníh se mi lepil na tlapky a vítr mi ho foukal i do očí. Opět počasí, jaké si jen přát. Ani ten měsíc nesvítil. Byla úplná tma a jediné, co mou cestu ozařovalo, byli světélkující motýlci z Motýlího lesa. Vlastně ani ti tu nebyli, proč taky. Byl to hmyz, vždyť by tu chcípli. Chtěla jsem říct, že na cestě mě doprovázely oranžové bludičky, samozřejmě. Ale nechtěla jsem je otravovat s tím, aby mi trochu pomohly s hledáním sestry. Rodinné problémy se přeci jen netahaly na veřejnost. "Ehchm," odkašlala jsem si, hlas se mi v té zimě jaksi zasekl. "MAAAAEEEEEEEJJJJJLOOOOO," zahulákala jsem následně přes celý les, ve snaze dostat má slova ke komukoliv, kdo by mi sestru pomohl najít, včetně Maliny samotné. Ale žádné reakce se mi hned nedostalo. Sníh, sníh, pitomej sníh... nadávala jsem si v duchu, no do smíchu mi teď rozhodně výjimečně nebylo. Spíše jsem začínala být docela zoufalá. Těžko říci, co přesně za to mohlo. Pravděpodobně cokoliv, co se stalo nebo právě dělo.
Švihla jsem ocasem a vylezla na nějaký náhodný strom. Začalo se velice rychle stmívat, ale to mi nevadilo. Byla jsem přeci jen liška šedá. Na moje volání mi nikdo neodpověděl, ale ani jsem se neobtěžovala volat znovu. Usoudila jsem, že je to zbytečné. Sice foukal vítr, ale uprostřed lesa to nebylo až tak strašné a ačkoliv větve klouzaly, nemusela jsem se alespoň bořit tunami sněhu. Najednou jsem se ale zastavila. Na jednom ze stromů v mojí cestě spala jiná liška a poblíže, ale na zemi, se povalovalo cosi tmavého. Jak jsem na to v té tmě tak dobře viděla? Odpověď byla jednoduchá. Prostě jsem byla zvyklá žít ve tmě, jako správná liška šedá. Navíc mi svítily bludičky. To na stromě by mohl být někdo mého druhu, pokud to nebyla kočka. A to pod stromem? To byl pravděpodobně nějaký miniaturní vlk, co čekal, až kočka sleze dolů. Zajímavé. Každopádně ten uzlíček neštěstí nevypadal jako nějaké vlče. Ať už to bylo cokoliv, mohla jsem to pravděpodobně sežrat. Slezla jsem tedy tiše ze stromu a pokoušela se využít situace, že obě stvoření se pravděpodobně snažila spát. Ale až když jsem se k tmavému ležícímu uzlíčku blíže přiblížila, došlo mi, že je to vlastně fenek. Tak žádná večeře. "Není ti zima?" zeptala jsem se. Nedávalo mi úplně smysl, co by ta věc z pouště dělala v zasněženém lese. A jestli už nebyla vzhůru ta věc, strčila jsem do ní čumákem.