Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další »

Cesta opuštěnými doly tedy pokračovala. Fenkova tvář neprojevovala jediné známky strachu či nejistoty. Však on se ničeho bát nemusel, dobrodružství zapovězenými chodbami teprve začalo!
Terén se mírně naklonil dolů a brzy bylo jasné, že nebojácný fenek mířil hluboko do podzemí. Barevné křišťály lemovaly rezivé koleje a slabě osvětlovaly stezku snad do pekel samotných. Dřevěné trámy avšak začínala pokrývat vrstva lepkavých pavučin. Zpočátku vypadaly heboučce, v šeru prázdných dolů téměř neviditelně. Avšak jak Sirius bloudil dál a dál, pavučiny začaly houstnout. S nepatrných peřinek se proměnily v tlusté chuchvalce. Kromě svého strašidelného vzhledu by také něco mohly vykládat o zrádné lepkavosti. Pokud by fenek jen o jednu zavadil, přilepil by se k ní a tvrdohlavá pastička by jej jen tak nepustila.

Malý fenek pokračoval dále černočerným tunelem. Úzké chodbičky a dřevěné trámy se skrývaly za tmavou rouškou temnoty. Jen sem tam z kamenných zdí vykoukl světélkující křyšťál. Kamínky se překrásně třpytily všemi barvami duhy, od světle modré až po krvavě rudou. Kdybych se ale jich někdo jen jemně dotkl, v okamžiku by se proměnily v bezcenný prach. Sice jejich záře byla dech beroucí, ale tyhle malé cetky by neměly u Saeronských bohů žádnou hodnotu.
Fenek mohl pokračovat dále v cestě chladnou chodbou a přemýšlet, zda ho potká štěstí. Mohl se avšak otočit chvostem a zmizet, než s ním zkříží cestu neštěstí.

WILLOW
Brae se rozhodně nelíbil fakt, že ji obří opeřenec začal tahat za ocásek. A že mu to dala pořádně sežrat! Vrčela na něj, oháněla se po něm zuby i drápky, dokud opeřenec hlasitě nezavřískal a nepustil ji. Nebylo to však tak úplně dobrovolné, neboť schytal od lišky šedé jednu velmi dobře mířenou ránu do křídla, která ho na chvíli ochromila, a on si tak vůbec neuvědomil, co vlastně dělá. Byl však rád, že se dostal z jejích spárů ve chvíli, kdy neměl své křídlo porouchané dočista. Rozletěl se vstříc obloze, a ač to byl let poněkud neukázkový, podařilo se mu zmizet někde za obzorem. Avšak bůhví, zdali jen neletěl pro své bratry, aby mu s tou násilnickou liškou nepomohli!
Černému ptákovi se jednou podařilo Siriuse chytit, a rozhodně jej nehodlal jen tak pustit. Stále s ním vstoupal vstříc obloze, dokud se střemhlav nevrhl dolů. Pokud lišák nebyl milovník rychlého letu, jakože asi úplně nebyl, jeho žaludek se musel opovážlivě rozhoupat. To však nebylo nic oproti tomu, že se zaduněním přistál v hnízdě, z něhož vykukovaly lysé hlavičky několika mládať - problém byl však v tom, že velikostně rozhodně nebyla mláďaty, a zajisté byla hladová.
Třetí opeřenec s vervou bojoval s Rustenem. Kloval jej a kloval, pleskal ho obrovskými křídly - zkrátka se z něj snažil vymlátit duši. Černý lišák se sice snažil bránit, ale vesměs se mu to příliš nedařilo. Byl obětí neúnavného obřího havrana, který se rozhodně nehodlal své kořisti vzdát.

TEMPEST
Chudák medvídě. Tak se těšilo, že si požužlá Newtovu tlapku, a nakonec ve své tlamě ucítil kůru. Kůru? Zmateně se podíval na lišákovu kůrou porostlou nohu, a zatímco se snažil přijít na to, co se to jako stalo, Newt využil jeho nepřítomnosti a rozhodl se utéct. Medvídě ještě chvíli zmateně zíralo do prázdna, načež se konečně probralo z transu a s divokým řevem se k němu rozběhlo. Jenže pozdě. Lišák byl už za puklinou v zemi a hnědé zvíře se bálo skočit za ním. Však to bylo teprve ustrašené medvídě!
Greenův kompliment medvědici rozhodně neuklidnil. Neměla ani tucha, o čem ten zrzek mluví, ale tak či onak se jí to nelíbilo a dala mu to řádně najevo. Mohutná tlapa se po něm ohnala, a jakmile lišák pochopil, že je načase zmizet, nehodlala mu to usnadnit - už za ním funěla, a z merku by ho nepustila i nadále, kdyby nezaslechla řev svého mláděte. Ihned nasměrovala oči jeho směrem a vydala se mu na pomoc. Když však usoudila, že je medvídě v pořádku, opět se otočila Greenových směrem. Lišák hopsal těsně před stromem, tančil nějaký podivný taneček a svými pohyby přímo vyzýval medvědici k boji. A tak se za ním rychle rozběhla!

AMBER
Tamara zvolila asi tu nejvhodnější taktiku, jakou jen zvolit mohla - útěk byl tím nejlepším možným řešením. Problém byl však v tom, že had - ač neměl nohy - byl mimořádně rychlý a jeho tělo se rychle míhalo mezi stébly trávy, která při každém postupu vpřed zlomil. Jeho zuby zavadily o její zadní nohu.
Arisin had polárku pozoroval překvapeně. Ať už to byl převtělený Azrael, či nikoliv, nevypadalo to, že by jí hodlal dát odpověď. Pokud se tedy jako odpověď nepočítal fakt, že se konečně dal do pohybu, jak jinak než směr zvědavá liška polární. Ještě několik centimetrů a už jí chňapl po ocase a začal ji táhnout svým směrem.

HOLLY
Lorenzo po Yettim odhodlaně metal vločky - každá z nich se se syknutím toho sněhového monstra před ním rozprskla o jeho obrovitánské tělo. Yetti se s každý další ranou zavlnil, snažil se k tomu proradnému zrzkovi dostat, ale vločky se ukázaly být dobrou zbraní. Byl to sice jen sníh, ale stejně - pro Yettiho se sám sníh stal zhoubou. Ještě pár úderů a Lorenzo musel přestat. Docházely mu síly - a Yetti byl naopak silnější než kdy dřív. Jen co jej nepíchaly ostré vločky, už se zase v plné parádě hnal k tomu tyranovi. A hněv z jeho očí sálal mnohem intenzivněji než předtím.

. . .

Dech se zastavil, srdce vynechalo úder. Válka přinesla sladké plody vítězství - nebo se snad všichni mýlili? Vyvoleným se podařilo získat i druhý a třetí střípek, avšak ten čtvrtý, poslední je stále ukryt pod rouškou tajemna - jenže čas již není na jejich straně. Selhali. Již nikdy nic nebude takové, jako dřív. Do Saeronu přicházejí temné časy - Azrael se svými pohůnky kráčí v podobě děsivých stínů krajinou, pod jeho tlapami umírá vše - stromy hoří, květiny vadnou. Zlo je opět na vzestupu, čtveřice bohů Ročních období umírá, světem zavládl Chaos. A již brzy jej zahalí příkrov něčeho mnohem děsivějšího. Zkázy.

Malý lišáček se rozhlédl kolem sebe, naléhavost mu probleskla v měděných očích. Duch bídy si povzdechl, avšak neočekávál, že se dočká dlouhé, osvěčující konverzace. Již několik dlouhých staletí musel bdít za oponou husté mlhy, samota byla jeho krutým trestem. Pokud ho Iscariot odsoudila na milénia nekonečné izolace od ostatních, na vzácné návštěvy ztracených smrtelníků si nemohl stěžovat. Bylo to jediné, co mu zbylo.
Pomalu si uvědomil, že z rudého liščete nedostane ani o hlásku navíc. Vůbec se mu nedivil, kdo by se chtěl bavit s potrestaným hříšníkem? "Vím, že tu nechceš být." Vydřiduch zamumlal a hodil prázdným pohledem po tenkých kmenech holých stromů tyčící se v dáli. "Rozhovory se mnou si jeden nevybere. Zjevil jsem se ti kvůli silné magické energii, která sem doutná od Tichého světa. Jakmile kouzlo pomine, zmizím i já." vysvětlil krátce.
"Síla již není tak rázná jak předtím. Ještě ale nevyprchala." Vydřiduch zvedl šedivý čumák a zavětřil. Potom avšak povzdechl a zavrtěl hlavou. "Dokud je kouzlo stále mocné, cestu z téhle prokleté mlhy nenajdeš. Budeš chodit stále dál a dál, obklíčen tou bílou nicotou... potom by si opět narazil na mě." zachraptěl skoro lítostně.
"Žádné nebezpečí ti tu avšak nehrozí. Živořím tu jen já. Mlha pomine po čase. Pokud uslyšíš píseň šumivé vody, následuj ji – narazíš na řeku Dorias."

WILLOW
Rusten, snažící se vyhnout divokým útokům obrovského opeřence, se rozhodl pro výpad - chytil vraní příšerku za krk. Opeřenec sebou divoce mrskal, vřískal zběsile mával křídly. Nakonec se z tlamy šedého lišáka vyprostil a zamířil vzhůru k nebesům. Zmizel za oparem mlhy, a po dostatečně dlouhé chvíli, aby si Rusten již myslel, že je po všem, se opět zjevil přímo před jeho čumákem. A opět si na něm hodlal smlsnout.
Opeřencův pokus zvednout Brae a odnést si ji do svého hnízda jako odpolední svačinku se ukázal být marný v momentě, kdy mu div nepraskly nožky. A tak ji nakonec pustil, v momentě, kdy od ní schytal ránu. Uraženě zavřískal a měděnýma očima si ji prohlížel, rozmýšleje, který chlup okusí jeho hněv příště. Nakonec ji chytil za oháňku.
Obří pták hravě unášel Siriuse k oblakům, plachtil jím nad labyrintem, a tak pokud lišák nebyl natolik ustrašený, že by se bál pohlédnout dolů, viděl by, jak Rustena klove bratříček jeho únosce a Brae naopak další bratříček tahá za ocas.

TEMPEST
Medvídě si cosi roztomile žvatlalo, když drželo Newta ve svých spárech, a rozhodlo se jej pustit až po dlouhých minutách. Lišák s žuchnutím dopadl na zem, těsně před zlověstně zející propast. Chvilku na něj ještě s úsměvem zíralo, načež se postavilo na zadní a bolestivě se zakouslo Newtovi do tlapky. Tohle asi nebylo úplně to neškodné žužlání, že?
Greenova medvědice se s celou situací až tak nepatlala. Jen co jím prudce hodila na zem, až to zadunělo, obnažila zuby v nepřátelském úsměvu, bojovně si zabušila na hruď a zařvala. Pak udělala krok vpřed, napřáhla tlapu a chystala se ho udeřit. Bylo čas zmizet!

AMBER
Arisa se statečně pokusila drápnout obrovského hada směr oko. Kdyby k ní zrovna nebyl nakloněn, rozhodně by se jí to nepodařilo, ale protože jí syčel přímo u ucha, našel její výpad cíl. Had sykl, zavlnil se a přimhouřil oči. Když se polárka rozběhla pryč, nezačal se po ní sápat. Vyčkával. Vyčkával na první chybu, co udělá. Chtěl ji zmást.
Malý hadík pozoroval Tamaru divoce lesknoucíma očima. Chvíli ji skutečně považoval za mámu, ale brzy mu došlo, že kdepak, žádná máma - jídlo to je! A tak se k ní začal zvesela plazit, a když se ocitl těsně u ní, otevřel tlamu - a ta byla mnohem větší než hadík sám. Vlastně už ani ten hadík nebyl maličký, a rozhodně nepůsobil bezpečně. Jako šíp se po lišce ohnal.

HOLLY
Jen co Lorenzo zjistil, že celou tu dobu, co si to kráčem ztichlou, zasněženou krajinou, měl společnost, okamžitě začal pelášet pryč. Sněhové vločky jen odletovaly zpod jeho tlapek, zoufalost v jeho očích byla téměř hmatatelná. Yetti za ním s potěšením dusal, v jednom však měl velkou nevýhodu - byl sice mimořádně silný, ale kvůli své mohutnosti nebyl tak mrštný, a tak za Lorenzem dlouho zaostával. V jednu chvíli se zahrabal pod sníh, a vyčkával, než lišáček zastaví a podívá se, zdali je té honičce konec. A když to udělal, Yetti se opět vyřítil přímo před ním a prudce jej udeřil do tváře. Lorenzo opovážlivě zavrávoral.

Vydřiduch sklopil natrhné uši. Jeho příběh, důvod stojící za jeho nekonečným bděním za hranicí světa smrtelníků. Již dlouhá století musela uběhnout od momentu, kdy se nechal konejšit sladkými slovy mocného pána podsvětí. Z pamětí lišek vyhynul, zmizel do zapomnění. Sláva Kasperu upadla. Nikdo nevěděl o mocné skupině, která kdysi kráčela těmito stezkami. Toužil po slávě, po uznání, stát se legendu, kterou ani stáří neskolí. Dostalo se mu nekonečného života za tlustou záclonou husté mlhy, místo uznání byl obdarován samotou a věčnou bídou.
"Tohle je můj trest." dodal a tenkou tlapkou ukázal na bílé clony všude kolem nich, těžké řetězy s jeho pohybem řinčivě protestovaly. "Nekonečná bída v té nejhustější mlze." Tichý, chraplavý hlas jen nasvědčoval, jak velké byly vyčítky ubohého lišáka. Avšak pro něj již cesty zpět nebylo. Jen samota a věčná vina.
Vydřiduch si povzdechl: "Iscariot mi řekla, že pokud najdu klíč ke svým poutům, bude má duše bude opět volná. Proto tu živořím v hlíně, ale již staletí jsem nic nenašel – nic, co by svým tvarem připomínalo klíč." Dokonce začal i věřit, že tu žádný klíč nikdy nebyl.

WILLOW
Sirius se odhodlaně vydal do první možné uličky toho zlověsntě vyhlížejícího labyrintu. Nejdříve šel bez starostí. Všechno se zdálo být v úplném pořádku, jenže mu bylo jasné, že rozhodně není - od té doby, co se setkal se sourozenci Ročních období, nic nebylo normální. Ještě jeden krok a koutkem oka zahlédl pár obrovských očí. Nejdříve si myslel, že se jedná o iluzi, ale když pták vystartoval ze křoví, pochopil, že ne. Svižně ho chytil za zátylek, a neboť to byl opravdu velikán, bez sebemenších potíží nebohého fenka zvedl ze země a letěl s ním vzhůru k oblakům.
Rusten se zprvu rozhodl, že bude následovat malého fenka Siriuse, avšak nakonec se od něj odpojil a vnořil se hlouběji do labyrintu. Chyba! Jen co zahnul do další chodby utvořené z vysokých stébel trávy, přeletěl nad jeho hlavou opeřenec nadživotní velikosti s perutěmi černými jako noc. S vřískotem se na něj nemilosrdně vrhl a začal ho divoce klovat.
Brae si to spokojeně cupitala v úctyhodné vzdálenosti před svojí pánskou společností, když vtu si najednou necupitala. I ji si vyhledal jeden z opeřenců, co v těchto končinách sídlil, a jen co udělal pronikavé vřísk, zaklenul do ní drápky a snažil se ji zvednout. Alespoň o centimetr. Jenže ono to nešlo. Zrovna tenhle pták nebyl až tolik velký, a hlavně měl tu čest nikoliv s fenkem, ale liškou šedou. A tak ji nakonec frustrovaně zase pustil a jen si ji zkoumavě, hladově prohlížel.

TEMPEST
Pod Newtovými tlapkami začala praskat již tak dost rozpraskaná půda. A když už to vypadalo tak, že ho dočista pohltí, jaká díra se před ním utvořila, místo toho, aby začal padat vstříc prázdnotě, něco jej pevně uchopilo za krk a začalo ho opět vleknout na povrch. Tmavý lišák však měl nepříjemný pocit, že to něco se mu rozhodně nebude líbit. Přesotlé medvídě se na něj sice koukalo výrazem, který hlásal, že by si rád ožužlal jeho ouško či tlapku, Newt tušil, že to tak opravdu nebude.
A mezitím co na Newta vyjeveně koukalo medvídě, Greena si po té co ho od pádu do středu země zachránila, koukala medvědice. A ta se opravdu netvářila roztomile. Naopak vypadala hodně, opravdu hodně rozzuřeně.

AMBER
Malý hadík se líně plazil trávou, jeho očka upřeně pozorovala Arisu. Zastavil se až ve chvíli, co se malá polárka ocitla na samé hranici mezi životem a smrtí. Kdyby udělala byť jen jeden krok vzad, začala by padat do nicoty. Mohlo to být ještě horší? Jistě, že ano! Z malého hadíka byl najednou obrovský had. Vmžiku vyrostl do takové velikosti, že mnohonásobně převyšoval malou polárku, a s hlasitým syčením se po ní vrhnul. Jeho zuby s jedem jí cvakly těsně před tváří.
Ani Tamara nezůstala opomenuta. Tu si pro změnu vyhlédl o něco větší hadík, dívaje se na ni se zadumaným pohledem. V hlavičce mu to jen šrotovalo. A když mu to konečn došrotovalo, usmál se na ni. Dobrá, nebyl to úsměv jako úsměv, ale ano, byl veselý. „Mjassmjajssasss!“ zapištěl. Tedy ne, že by mu Tamara dokázala rozumět, protože rozumět hadímu jazyku nedokázala, ale něco jí napovídalo, že si jí tenhle obtloustlý hadík spletl s mámou. Musel být opravdou slepej!

HOLLY
Pocit pronásledování v Lorenzovi narůstal s každičkým krokem. Kdykoliv se však ohlédl, uviděl jen cestičku vyšlapanou otisky jeho tlapek, několik stromů posypaných bílou pokrývkou, a jinak nic. Až jednou, při jednom z mnohých otočení se vzad, jej zamrzazilo omnoho více. Přímo před ním se totiž tyčil Yetti. A tentokrát to opravdu nebyla iluze. Iluze totiž nebývají mimořádně rozzuřené. Hněv z Yettiho očích přímo sálal, když si to brunátný vzteky dusal přímo k nebohému lišákovi.

"I já jsem kdysi býval smrtelníkem: mocným lišákem s tím nejzrzavějším kožíškem a pohledem barvy pravých jantarů. Vládl jsem nad krajem Kasperským." Vydřiduch pokračoval. Neměl jediný důvod o svém příběhu mlčet. Proč by jej skrýval? Jak by toho ruďásek mohl jen zneužít? Stařec své hříchy odpykával sám, to byla součást jeho trestu – prázdná samota, která se roztahovala po dlouhá, po nekonečná staletí. Jediné, co malý lišáček mohl udělat, bylo povědět ostatním smrtelníkům legendu o Vydřiduchovi, o duchovi bídy, který se zjevoval na lovišti Kasperském.
"Avšak byl jsem hrdý, toužil jsem po slavě, která by se táhla celičkým Saeronem. Nikdy jsem nebyl dobrým vůdcem, nechal jsem lišky Kasperské živořit pod mou nadvládou. Vždy jsem jedl, co mé hrdlo jen ráčilo, mezitím ostatní umírali hladem. Zůstal jsem slepý obětem, které padly při obraně Kasperu." Vydřiduch pokračoval, chraplavý tón plný lítosti a zármutku. Jestli si něco během těch nekonečných miléniích uvědomil, byla to krvelačná krutost za svého života. Ach, jak jen svých činů litoval!
"Měl jsem na růžích ustláno, avšak ani to nebylo dost. Toužil jsem po slávě, po moci. Jednou jsem se vydal do Tichého světa, kde přebývá samotný pán podsvětí – Azrael. Žádal jsem jej o další magické schopnosti, o magii přivést mrtvé zpět k životu, o sílé zacházet s liškami jako s bezcennými loutkami. Azrael souhlasil, avšak měl jednu podmínku: využiji Kasperské lišky, svou moc a připravím o sílu bohyni Iscariot." jeho tichý hlas se najednou naplnil pohrdáním, nelibostí svých vlastních hříchů. Kdyby jen tak mohl vrátit čas, už nikdy by nebyl tak hloupý.
"Hrál jsem si s ohněm a oheň mě i spálil. Prohrál jsem. Iscariot mi dala, co jsem si zasloužil: připravila mě o všechno a mou duši vyhnala do míst věčné mlhy. Teď tu živořím já, nosím titul, který jsem si za život zasloužil: Vydřiduch." posmutně dokončil svůj příběh.
"Už ani nevím, kdy mé tělo bylo z masa a kostí." dodal a zavrtěl šedivou hlavou.

Zdálo se, že rudý lišáček s duchem bídy hodlal komunikovat pouze řečí těla a tichými zvuky plnými strachu a nejistoty. Vydřiduch se nehněval. Snad všichni návštěvníci, kteří přišli před ruďasem, polila studená vlna zděšení a pochyb. Pravda, ti statečnější přišli přímo k němu, zadívali se mu do vyhaslých očí a nebojácně štěkali jednu otázku za druhou. Kdo byla ta Iscariot? Proč se před nimi objevil zrovna vězeň ze světa duchů a přízraků? Někteří, přesněji drtivá většina, avšak drželi jazyk za zuby jako ten malý lišáček.
Avšak Vydřiduch si povšiml tázajícího výrazu svého vystrašeného společníka. V hlavě se mu musela vířit kupa otázek, avšak duch na ně nedokázal odpovědět, báč neznal jejich znění. Mezery si mohl doplnit svou století-dlouhou zkušeností, ale každá liška se ptala na něco jiného. Mohl jen hádat, co lišáčka trápilo.
"Když loviště Kasperské pohltí hustá mlha, smrtelníci se se mnou mohou setkat. Moje duše je přikovaná k těmto krajům. Nemohu odejít." Vydřiduch řekl chraplavým hlasem.

Lišky postupně začaly usínat, a když se opět probudily, stejně jako při přesunu do Tichého světa a následně na do jednoho ze čtyř zrádných krajů, se dostavila nepříjemná bolest hlavy. Zmatené lišky se ocitly v naprosté tmě, všude, kam se jen podívaly, se táhlo černo a nic jiného. Jen v dáli svítilo tlumené světlo. Možná však bylo jen sladkou iluzí.
Když se k němu však vydaly, zjistily, že to nebyla jen iluze. Před každou skupinkou stál jeden z bohů Ročních období, omnoho zuboženější, než jakého ho potkaly poprvé. Jejich moc slábla, stejně jako se hroutil jejich majestátní vzhled.
„Čas nikdy nebyl milosrden, a v těchto těžkých dobách obzvláště. Zkáza se blíží, musíte si pospíšit, Vyvolení. Zachraňte náš svět. Nenechejte ho padnout. Bojujte ve jménu Saeronu!“ Jejich hlas byl chraplavý, slabý. Pomalu se vytrácel, až se ztratil dočista, a opět je obklopilo ticho. Vyslechly si jen několik vět, ale ty věty byly naléhavější, nežli kdyby se jednalo o dlouhý monolog. Čas neúprosně tikal. A do svých spárů je pohltil pronikavý jas.


WILLOW
Brae se před očima míhaly vybledné siluety motýlů, Rustena naopak zrak šálil tím způsobem, že před sebou viděl jako hady se zmítající šlahouny. Sirius sice již neměl vzpomínku na krvežíznivé ostny růže tak živou, ale zato mu z několika místech na těle odkapávaly kapky krve. Možná si z těch šrámů odnese nějaké drobné jizvičky, možná ne, tak či onak rozhodně neumíral. Jeden ze střípků byl nalezen, to bylo to nejhlavnější, ale jak to vypadalo, tím celá ta patálie neskončila. Tříčlenná skupinka lišek byla uvrhnuta v nemilost, když zjistila, že se nachází v podivném labyrintu ohraničeném vysokými stébly trávy. Nebylo možné vyskočit natolik, aby mohl nějaký odvážlivec přes tu rostlinnou bariéru zjistit, co se dělo za stěnami, a bylo tak jen otázkou času, kdy je něco sežere. V dáli se náhle ozval příšerný ptačí vřískot.

TEMPEST
Lexaurion byla příšerně vyčerpaná a žíznivá, zprvu neschopna udělat byť jeden krok. Newta narozdíl od Greena trápil leda tak fakt, že měl v tmavém kožichu nachytán přehršel písčitých zrn. Rezavého lišáka však trápil ještě k tomu všemu pocit, že mu snad dočista vypadnou zuby z tlamy. Písek je obrousil, a obroušené zuby rozhodně nebývají příjemnou záležitostí. Nebylo však načase skuhrat, jediné, co bylo v tento moment důležité, byl fakt, co se kolem nich vlastně dělo tentokrát. Horký písek vystřídala země žárem vysušená jako troud, popraskaná. Inu, stále to bylo lepší než písek, a hlavně tu bylo mnohem menší vedro. Vlastně tu bylo docela příjemně, byť být o několik stupňů méně, nikdo by si rozhodně nestěžoval. Problém věžel ve věci zcela prosté - zpod jejich tlapek se začalo ozývat zlověstné praskání.

AMBER
Bohužel, Arisa ani Tamara se svého zbrusu nového, bahnitého vzhledu nezbavily. Rozhodně už ale nebyly tak špinavé jako předtím. Jen co je pohltila jasná zář a následně je opět kdesi vyplivla, hned se daly do zkoumání. Po pár rozhlédnutí se a kroků sem a tam nabyly dojmu, že si z nich vážně už někdo dělá srandu. Bahno se oproti této podívané zdálo být úplnou malicherností. Chudačky liščí dámy se totiž ocitly někde daleko nad zemí, jejich srst drancoval mimořádně prudký vichr. Pod tlapkami jim šustila tráva, avšak když se naklonily, aby se podívaly, co je čeká pod kopcem, zjistily, že je tam jednoduše prázdno. Nebylo odtud úniku. Což o to, chvíli by tu vydržely, ale ne ve společnosti nedaleko ležících hadích vajíček, která začala praskat. Životy proudící v nich se draly na povrch.

HOLLY
Lorenzova srst sice stále byla pokrytá drobnými sněhovými vločkami, a jak tak procházel bůhvíkudy, občas za sebou zanechal památku v podobě sněhové loužičky, ale i to brzy úplně ustalo a opět to byl ten starý známý lišák z masa a kostí. A co si to pro něj jen Azrael přichystal? Chvilku to i vypadalo, že nic moc zajímavého. Zimní lišáček se statečně procházel lesem pokrytým čerstvě napadaným sněhem. Bylo mu sice chladno, ale rozhodně tu nepanovala taková třeskutá zima, s jakou se setkal tam, kde objevil první střípek. Problém nastal ve chvíli, kdy začal mít pocit, že jej někdo pronásleduje. Někdo, kdo přímo prahl, aby ho odstranil z cesty.

Rudý lišáček stále držel jazyk za zuby, pysky jakoby k sobě přišité neviditelnou nití. Jen nepatrné emoce úžasu, strachu a zmatku se blyštily v jeho hnědých očích. Vyhublému duchovi připadalo zvláštní, že i po nekonečných miléniích mu zůstala schopnost rozpoznat pocity ostatních. Někdo jako on se již dávno měl proměnit v nemilosrdný přízrak se srdcem z toho nejchladnějšího kamene.
Lišáček udělal opatrný krok blíže, duch bídy nepatrně přikývl. "Nevím, proč jsi tu." přiznal se a zavrtěl malou hlavou. "V těchto krajích se prochází pouze zapomenuté duše a potrestaní hříšnici. Ty nejsi jedním z nich, srdce ti v hrudi ještě bije." Vydřiduch to považoval jako největší rozdíl mezi duchy a těmi živými. Smrtelníci pociťovali hlad, žízeň, únavu a v hrudním koši jim srdce hlasitě hrálo. Na druhou stranu, někteří kacíři srdce neměli snad ani před vyhnáním do říše duchů.
"V Tichém světě se něco stalo. Nevím, co přesně se tam semlelo, avšak cítím zával silné magické energie táhnoucí se sem právě od Tichého světa. Ve světě duchů to vře neklidem." Vydřiduch přemýšlel nahlas. Předpokládal, že lišáčka zajímal přesný důvod jejich setkání. "Když se to v podsvětí mele, smrtelníci sem mohou nezáměrně vkročit." dodal.

Inké v liščí zemi dlouho nepobyla. Jen co ji sem tlapky zavedly, jakási touha ji opět nasměrovala domů. Těžko říci, zdali tam nakonec skutečně došla, či nikoliv, avšak tak či onak byla opět malá, drobná polárka zpět - doprovázená vzpomínkami na uplynulé měsíce, které byly ve znamení toulek.
Každým dalším krokem se blížila vrcholu hor. Drobné otisky tlapek téměř hned zakryly neustále přibývající vločky, jež bděly nad jejím putováním, mráz ji obklopoval jako nepříjemně kousavá deka. A přesto, že tady v horách panovala třeskutá zima, jejím tělem vířil klid a mír. Snad ze samého pocitu štěstí, že se vrátila tam, kde jí bylo souzeno žít?

WILLOW
Šlahouny se ukázaly být vskutku nebezpečné. Rusten se sice držel stanečně, ale stejně. Schytal od těch krvežíznivců několik dobře mířených ran, a jak tančily ten svůj divoký tanec a rychlostí blesku se míhaly před jeho očima, brzy sotva viděl, hlava se mu roztočila. Jeden ze šlahounů jej udeřil do tlamy, načež jej začal tisknout k navlhké půdě. Držela jej pevně ve svých spárech, odhodlaná ho už nikdy nepustit, ba naopak - zarazit ho do země jako hřebík a nechat ho pomalu loučit se s tímto světem. Těžko říci, zdali měl šedý lišák prostě jen štěstí, nebo při něm stála samotná bohyně Willow, avšak najednou jeho oko cosi spatřilo. V dálce se lesklo něco, co jej až podivuhodně vábilo k sobě. Ač se naposledy, co se podvolil a nechal se svým čumákem dotáhnout až ke zrádným květinám, dostal do křížku s těmihle oživlými šlahouny, musel to risknout. Tentokrát byl přece váben zrakem, nikoliv čichem. A najednou se mu do žil vlila nová síla, jedním prudkým trhnutím ze sebe setřásl všechny své nepřátele a vítězoslavně dusal k tomu třpytu. A hle, v trávě se leskl střípek. Střípek! Vítězoslavně jej vytáhl a s ním v zoubkách vzhlédl k nebi, snad aby přivolal bohyni Jara a zeptal se jí, jestli opravdu našel to správné.
Brae si počínala poměrně šikovně. Jen co dala jednomu z motýlů co proto, už se hnala pryč, což byla asi ta nejlepší volba. Obrovští motýli za ní sice hned nato vystřelili a střemhlav letěli jejím směrem, aby si ji opět podali, ale v momentě, kdy ji chtěli pořádně proplesknout, se náhle prudce zastavili a rozplynuli. Spolu s nimi zmizely i šlahouny, před kterými chtěla Brae ochránit chudáka Rustena. Liška šedá se vyčerpaně svalila na zem, nechápavě skenujíc, co se to vlastně právě stalo. Vypadalo to, že je již po všem. Jenže bylo tomu skutečně tak?
Malý lišáček, příslušník fenků, byl na tom úplně nejhůře. Trny růže rostly a rostly, dokud se mu nezačaly zabodávat do kůže, a nepřestávaly ani tehdy. Naopak ještě vehementněji nabývaly na velikosti a nepříjemně Siriuse píchaly, až mu začala prýštit rudá krev. Nepomáhalo vrčení, cvakání zoubky ani ohánění se tlapkami. Růže byly ještě více rozzuřené. A aby toho nebylo málo, pak se k tomu všemu zamotaly i provazce z květin. Kdyby uměl Sirius svoji magii, již mu věnovala sama Willow, používat, mohla by mu být ku prospěchu. Takto mu akorát ty květiny překážely, byť mu alespoň nemohly ublížit - a svým způsobem brzdily trny v jejich cestě. Když už si opravdu myslel, že ho ty trny dočista propíchnou, najednou ho pustily a on vyčerpaně spadl na zem. Sic krvácel, ve výsledku nikoliv natolik, jak si myslel. Vlastně se jednalo jen o pár drobných škrábanců, ač ta bolest byla pekelná! Nyní se však již pomalu začala vytrácet. A spolu s tím, co se začala vytrácet bolest, se na povrch dral báječný pocit. Rusten našel střípek. Sic jej neviděl, cítil to v kostech. Tedy... snad se nemýlil.

TEMPEST
Green panikařil. Ostatně kdo by nepanikařil, když jej polykal písek. A teď už v něm byl dokonce víc než po uši. Dočista se v něm ztratil, zrnka písku jej pálila na jazyku, slzy v očích. A když už si opravdu myslel, že je konec, že odejde z tohoto světa v tak mladém věku. Snad jej vyslyšely samotné hvězdy, když najednou ucítil pod tlapkami cosi tvrdého. Kámen to nebyl, neznamenalo to tedy, že by se díky tomu mohl vyškrábat na povrch, ale jen co se toho podivného předmětu dotkl, jako by se mu navrátila ztracená síla. Začal usilovně hrabat a hrabat, až se doopravdy dostal z toho písčitého pekla. Konečně stál všema čtyřma na zemi, pohledem sledujíc ten podivně světélkující předmět ležící v písku. Střípek! Byl si téměř stoprocentně jistý, že se jednalo o to, co celou tu dobu hledal. To, že jej málem snědla poušť, se nakonec ukázalo být ku prospěchu.
Newt na tom zprvu byl mnohem lépe než Green, ale nakonec i jeho písek začal stahovat do svých útrob natolik nebezpečně, až ho dočista spolknul. Díkybohu, že se podařilo jeho společníkovi nalézt střípek, neboť snad jen díky tomu se najednou rozzuřené vlivy přírody uklidnily a opět ho vyprskly na povrch. Sice byl skrznaskrz protkán zrnkami písku, byl naživu.
Lexaurion žízeň dohnala k úplnému šílenství. Jediné, co měla v hlavě, byla touha po vodě. Snažila se dostat se k nějaké oáze, i za cenu, že by na tom byla ještě hůř, protože byla odhodlaná risknout vše, avšak tlapky jí nesloužily. Pletly se jí pod sebe, hlava se točila. Další krok už opravdu nemohla zvládnout. A tak se prostě zhroutila na zem. Vědomí ji opouštělo. Až s nalezením střípku s hvězdným prachem a bouřkovým třpytem se opět začala probírat k životu.

AMBER
Tamaru větve vzrostlého stromu nenáviděly natolik, že jí nedaly ani na chvíli pokoj. Nebo to byl možná jen způsobit, jak jí ukázat, že se jim náramně líbí... tak či onak to jejich neustálé provokování, pichání a útočení nebylo milé. Větve nejdříve sevřely nohy šedé lišky, následně se pomalu plazily až k jejímu krku, dokud chudačce Tamaře nezbývalo jen pramálo vzduchu. Ještě štěstí, že na i na ni Amber se špetkou ze svých bájných schopností myslel, neboť v momentě, kdy se záchrana sebe sama zdála zhola nemožná, se liška vznesla k obloze v podobě lístku. A když opět přistála v bahně, čekalo na ni kromě té pachnoucí zeminy i jedno milé překvapení. Kousek před ní se zablyštil střípek...
Arisu ze zamyšlení vytrhly nové oživlé větve. Ty po ní divoce chňaply, ale hned nato se zase stáhly do ústraní. Asi tím jen chtěly dát najevo, že se má soustředit na důležitější věci než hvězdy, byť v nich jeden mohl kolikrát najít spoustu odpovědí. Nakonec se však ukázalo, že ten výpad byl jen varováním před tím, co se stalo brzy nato. Ze země vystřelily kořeny a začaly drobnou, od bahna špinavou polárku svírat v ne moc přátelském objetí, div ji nerozdrtily! Spolu však s tím, co se její společnice Tamara dotkla střípku trčícího z bahna, ji však opět pustily a v bažinách zavládly podivné ticho a mír.

HOLLY
Zmrzlý poutník pokračoval v cestě ledovým krajem, sníh mu jen křupal pod nohama. Jeho tělem cloumal chlad, trýznil každý jeho chlup. A kdyby jej trápil jen chlad! Pomalu začal tát, a spolu s tím, co se kvůli svým bláhovým činům měnil ve sněhovou louži, pohasínala i jeho naděje na záchranu Zimy. I jeho vlastní zrak jej začal šálit. Copak vážně v dálce viděl Yettiho? Zamrkal, iluze se rozplynula. Možná však raději potkal Yettiho, než být v tomto světě dočista sám. Kde byla Zorreia? Copak tu svůj protějšek nechala? A co bohyně Holly? Kde byla? Možná, možná že až nebezpečně blízko. Těžko říci, zda za to mohla ona, ale ať už to měl v prstech kdokoliv, Lorenzo byl štěstím bez sebe. V dálce totiž spatřil střípek! A tak se k němu okamžitě rozběhl, jeho tělo se opět začalo formovat do těla každé obyčejné lišky z masa a kostí.

Poté co jsou nalezeny všechny střípky z hvězdného prachu vrbovým, bouřkovým, jantarovým, či cesmínovým třpytem, se všechny lišky odeberou do říše Snů.

Starý lišak se ani kapánek nedivil, že mu lišče neodpovědělo. Všem jeho předešlým návštěvníkům jazyk na první okamžik zakrněl. Všichni se zřejmě báli, neznámo již od nepaměti děsilo všechny smrtelníky a i některé bohy. Avšak temná záclona zakrývající krutou pravdu strašila mnohem víc.
"Ty své jméno neznáš, chlapče? Nebo mi ho nechceš povědět?" zeptal se lišák a zvědavě zastříhal plandavýma ušima. "To nic. Ve světě ztracených duší a přízraků jména všichni stejně zapomínají." skoro lítosně zavrtěl šedivým čumákem.
"Ani já si nepamatuji, jaké jméno jsem hrdě nosil za svého života." Jméno, které mu darovala jeho vlastní matka, kterým ho oslovovali všichni smrtelnící než odešli do hvězdných lovišť.
"Iscariot mi neřekla jinak než Vydřiduch." představil se krátce. Když o tom tak přemýšlel, celkem ho to vystihovalo. Vydřiduch.

WILLOW
Rustenovi se samozřejmě pranic nelíbilo, že si na něm hodlaly smlsnout samotné šlahouny. Když se dostatečně nabažil pronikavé vůně magnólie, země se roztrhla vedví a jako hadi se z nich začaly plazit obrovitánské šlahouny. Vypadaly dost nebezpečně, tuze rády se naparovaly, a tak zkrátka musely ukázat světu, čeho všeho jsou schopny. Oháněly se po Rustenových uskakujících nohách, aby mu je podvrkly, a šedý lišák si tak natloukl čumák. Rychlostí blesku se komíhaly před jeho zlatýma očima, dokud nebyl dočista zmaten a neviděl před sebou jen pohybující se šedé skvrny. Ač zrak momentálně neměl tak úplně v pořádku, bylo načase vymyslet, jak těm zlověstným šlahounům utéci. Jejich podlézání a přeskakování sice bylo cestou, jak si prodloužit život alespoň o pár sekund, ale s takovou by se brzy unavil a sesunul se k zemi vyčerpáním. Tudy cesta tedy nevedla. Jenže kudy?
Ani Brae o sobě nemohla říci, že by se cítila zcela bezpečně. Sice nemusela čelit oživlým šlahounům, ale zato se jí rozhodli zpestřit již tak okořeněný život obrovští motýli. Čím více se přibližovali, tím rychleji se měnili z nevýrazných siluet na skutečné motýly. Jen škoda, že to nebyli ti nejen půbavní, ale i přátelští. Krásu možná nepostrádali, ale pro jistotu nevypadali ani trochu krotce. Naopak. Z očích jim šlehali blesky, když si to letěli blíž a blíž ke Brae. Ta zvolila taktiku útok. Chvíli to vypadalo, že to i vyjde. Nevyžádaná návštěva se začala vytrácet, z motýlů se opět stávaly siluety, ale brzy nato se zase zhmotnili. A byli dokonce ještě větší než předtím, minimálně tak to tedy vypadalo. Jak to však už nevypadalo, bylo, že by se útoků lišky šedé báli. Kdepak, nebojácně se k ní přiblížili a začali ji pleskat svými obrovskými křídly. Teoreticky by se je mohla Brae pokusit opět napadnout, prakticky bůhví, jak by skončila. Přece jenom byli v přesile.
I Sirius byl chudák. Ostny růže rostly a rostly, dokud mu bolestivě nezačaly drásat kůži. Už bylo opravdu načase zmizet...

TEMPEST
Jako by nestačilo, že si poušť přála dát k odpolední svačince Greena. Když mu totiž hrdinsky přispěchal na pomoc Newt, začal se stávat potravou pro zrna písku i on sám. Díkybohu, že měl dostatek rozumu a zvládal racionálně uvažovat, neboť se jeho taktika opovaž se pohnout! začala vyplácet. Pomalu, polehoučku se oběma dařilo opustit jejich hladové spáry pouště. S vypětím všech sil se škrábali na povrch zemský - už jen kousek a budou z této bryndy venku! Jenže ejhle! Už jenom pár centimetrů jim zbývalo ke svobodě, jenže vtu oba dva uklouzli a jak švestky se opět skutáleli do tekutého písku. Místo aby nyní vítězoslavně stáli na něm, byli zaklíněni v něm. A pro tentokrát opravdu nepříjemně. Zahučeli tam natolik, že jim už jen sotva koukaly uši. Tedy, Newtovi ještě čouhal i kousek hlavy, ale prďolatého Greena ten příšernej písek dočista sežral. Začal mu docházet kyslík. A to bylo zatraceně nemilé zjištění. Většina lišek totiž kyslík životu potřebuje, no.
Lexaurion těkala pohledem zprava doleva, zleva doprava a absolutně se nemohla rozhodnout, v jaké oáze má zkusit své štěstí, a zdali nebude nejlepší nějak tu ukrutnou žízeň překonat a nenapít se vůbec. A jak tak přemýšlela, začala zjišťovat, že už dál nemůže. Žízeň byla nesnesitelná, až se jí z ní začala točit hlava. Celý svět se s ní houpal.

AMBER
Na Tamařinu otázku Amber neodpověděl, jen vzdychl a v očích se mu smutně zajiskřilo. Očividně o tom nesměl mluvit. Anebo sám nebyl tak úplně seznámem s tím, jak vypadá takové žezlo? To snad ne, však ho sám vláčel všude sebou. Tedy, samozřejmě v dobách, kdy ho ještě měl.

Pro Arisu to již začalo vypadat slibně. Bahno ji opět vyplivlo na povrch, možná i díky Tamaře, jež jí přispěchala na pomoc, ale tím její nebezpečné dobrodružství neskončilo. Pro jistotu i ji začal pronásledovat chodící strom s dlouhatánskými, divoce zmítajícími se větvemi. Nejdříve se jich pokusila zbavit ostrými zoubky, kousala do nich, dokonce i vrčela, ale marně. Tyhle velikány takové pidi zoubešty jen tak nezastaví! Situace se rázem otočila o třista šedesát stupňů, paprsek naděje, že by mohla vyváznout živá, vyhasl. Pak ale chytré polárce svitlo, a to rovnou natolik, že brzy nad bahnem létala v podobě lístku. Zmatené větve ji tak byly nuceny pustit, jen marně nahánět maličký lístek, a když se opět ocitla v liščí podobě, už se po ní sápat nezačaly. Arisa sice byla unavená, ale stále lepší, než se nechat zaškrtit těmi oživlými potvorami.
Na Tamaru však čekal o něco smutnější osud. O dost smutnější osud. Ta totiž lístkovou podobou své větve nezmátla, a tak jí brzy zakrákoraly těsně před zadnicí, připraveny na běh na život a na smrt. Na chvíli si odpočinuly, byl čas opět nahánět černou lišku po všech čertech.

HOLLY
Lorenzo a sluneční paprsky byly kamarádstvím na první pohled. Tedy až do té chvíle, než se ukázaly být proradnými potvorami, které způsobili, že začal tát jako sněhulák. Jen co si uvědomil svoji chybu, už byl opět všema čtyřma na sněhovém pokryvu a s jakou veselostí jej vítal! Problém byl však v tom, že chvilka dumání nad hvězdami jej rozhodně neochránila před následkami jeho bláhových činů. Zprvu si toho nevšímal, jenže pak mu začalo docházet, že sníh pod jeho tlapkami taje. Tu pohlédl pod sebe a šokovaně zjistil, že to ne sníh, ale on sám! Stejně jako se roztékala bohyně Zimy Holly, se roztékal i chudák Lorenzo. Bylo sice pěkné, že se stával takovým bohem Ročních období, ale problém byl v tom, že - za prvé, kdyby znamenalo být bohem Zimy stát se tak nepříjemným, jako byla Holly, hodně rychle by si to rozmyslel, a za druhé, nechtělo se mu roztéct. Fakt ne. By to totiž určitě znamenalo smrt. Ale co teď? Co sakra teď? A když už si myslel, že to nejhorší jej už dostihlo, kopec sněhu před ním se náhle zavlnil a pomalu se z něj začal formovat... Yetti?


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další »


U Ž I V A T E L