Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Step

A i když nenašla začátku, který by si přála, našla něco, co ji donutilo na chvíli zapomenout na to, jak ztracená je. Před očima ji proletělo něco růžového, co také nikdy předtím neviděla. Věci byly stále moc nové, i barvy a ty stromy... moc nového. Sledovala je, pomalu kráčela do jejich stínů a nerozuměla jim. Tlamu měla lehce pootevřenou, hleděla na ně jako by to byla první věc, na které spočinuly její oči po narození. Ale tehdy viděla první svou matku, kterou už mnoho dní předtím cítila po svém boku, jak ji opečovává a bezmezně ji miluje. Tráva pod ní byla příjemně měkká, vítr rozfoukával vánici růžových květů, které snad nikdy nekončily, pročesávala se jí krátká srst a snad ji něco táhlo hlouběji do lesa, kde možná začátek také nebude, ale třeba tam nebude ani ta bolest.

//K Odette

//Lesík štěstí přes Starý benrir

Nový začátek je divnou záležitostí. Nemá totiž žádné specifické místo, kde začíná, kdy začíná, nenese žádnou změnu, která by se rozlévala v cizích srdcích. Zní a vypadá jako každičký jiný den, který není v ničem zajímavý. Je to prosté, je to smutné stejně jako konec, před kterým chtějí všichni prchnout, proto hledají toho začátku.
Ty dny se slévají, ztrácejí se v sobě samých. Jako kdyby ani neexistovaly. Jako kdyby ona sama neexistovala, kdy se pokouší najít začátku. Obvykle se cíl zdá v nedohlednu, ale pro ni to byl start. Nemohla k němu dojít, aby její život začal znovu. Protože už rok cítila, že její život skončil.

//Odettin hvozd přes Slunnou pláň

Nechtěla jít nikam, protože věděla, že na to místo nebude patřit. Všechno jí přišlo moc cizí, všechny lišky byly moc cizí a jak se ukázalo, ani jim rozumět nebude. Však nerozuměla Freydis, netušila, proč je bílá špatná barva, netušila nic. Zakroutila proto hlavou, odmítala s ní jít, potřebovala nejdříve najít sebe, než najde někoho dalšího, natož společnost, která ji pohltí. Byla více zvyklá na samotu než společnost a nechtěla do toho všeho skákat po hlavě. „Možná jindy,“ šeptla výmluvně s hlavou otočenou do strany.
Bílá liška následně odešla a Uttara se ponořila do samoty. Nevadilo jí to... Možná trochu ano. Nedokázala totiž přijmout, co jí život nabízel. Přijímala nutně jenom to, co přicházelo a nemohla to změnit – třeba počasí. Nemohla ho ovlivnit, mohla jenom sledovat to, jak se tepoty zvyšují, jak zima mizí a objevuje se jaro. Jako přináší nový život, řekla si pro sebe, snad steskem nad tím jarem, kdy ona sama nesla v sobě nový život. Život, který tohle jaro měl nést svůj vlastní. Snad žárlila na vlastní dceru, snad litovala, že nemůže být u ní a vidět ji. Našla toho pravého, šeptala si pro sebe se zavřenýma očima, pomohl jí přežít zimu, která prověří jejich důvěru. Letmá vzpomínka nad Maduem, který tam byl pro ni, ale nikdy ne ve skutečnosti s ní. Nebyli si souzeni a zima je o tom přesvědčila. Jaro jenom potvrdilo to, o čem oba věděli a pak léto... Léto v jejich životě nefigurovalo, jenom jim potvrdilo, že si jsou stále cizinci, ačkoli velice blízcí. Jaro a zima byly vždycky v jejím životě nejdůležitější. Zima teď ukončí tu etapu, přes kterou nemohu přejít, říkala si pro sebe s nadějí, jaro mi umožní nového začátku.
Možná.

//Step přes Starý Benrir

Byla zmatená z celých těch barev, kdy se liška sama urážela, že je bílou a snad chtěla i po Uttaře, aby to k ní cítila stejně. Pravda, bílá liška byla novinka, ale v létě pro ní bylo nové vidět i tak obrovské jezero. Zkrátka Uttara nebyla vhodným exemplářem toho, kdo mohl uznávat, co je divné a co ne. Pokrčila nad tím jejím výlevem rameny, že tomu nerozumí a snad nechce rozumět nenávisti vedené vůči specifické barvě a vlastnostem, tomu jí doma neučili, ačkoli... o barvách ji neučili vlastně nikdy nic, tak kdo ví, jak by ostatní matky vnímaly pohled na bílou lišku s červenýma očima.
„Někteří mrňousci však nestojí o společnost svého druhu,“ odpověděla jí, „svůj druh už znám, tak proč nepoznat i jiné?“ zeptala se. Mohlo to sice být nebezpečné, vzhledem k její velikosti a naivitě, ale svůj život už prožila, tohle byl vlastně jenom dlouhý epilog.

Nebyla zvyklá na přístup, se kterým k ní bílá liška mluvila. Nejenom z toho důvodu, že mluvila dost, ale i drsně, ve svých slovech opovrhovala liškou, která řekla tak málo slov, že by se dala splést i s prostoduchou. A možná za to ji ta bílá právě brala. Uttara lehce naklonila hlavu do strany, prohlížela si lišku, na které nebyl žádný chloupek jiný než bílý, ale zrovna tak by si prohlížela lišku třeba rezavou jako Setiu. A co třeba černé lišky, byly takové? Jaké jiné barvy mohly nést? „Každý je větší, než já a nevím, jakých velikostí mohou jiní dorůst,“ pronesla polohlasem, „ačkoli jsem poznala i menší lišku. Měla však velké uši a už je po smrti,“ dodala posmutněle, sklopila zrak, ale záhy ho vrátila k bílé lišce. „Můj druh nemá bílé lišky, tedy – já trochu bílé mám,“ pozvedla jednu svoji nohu, kterou si spěšně prohlédla a položila ji na zem, „ale také nejsme rezaví. Jednou jsem potkala lišku, byla skoro rudá jako krev, nikdy jsem nic takového neviděla a zcela bílou lišku také ne,“ zamumlala konec zamyšleně. „Proč bílou jiní považují za divnou?“
Ale přesto, jak hrubá k ní liška byla, představila se jí a posílala ji zpět do pouště, že tam najde své. Ale ona nebyla z pouště, přišla ze suchých hor, kde znala i chlad. „Uttara,“ řekla, „ale svůj druh nehledám,“ dodala.

Neočekávala, že bude přivítána slovy, které ani neměla ve svém slovníku. Překvapeně odtáhla hlavu vzad, protože si potřebovala uvědomit, co jí vlastně bílá liška říká a připojila to nějak k tomu, jak se zrovna chová? Udělala něco nevhodného? Asi ano, povzdechla si, ale nemohla pořádně určit, co špatného udělala. Mohla se na to zeptat, ale to by opět byla za hloupou, kterou už párkrát byla. Raději to neřešila, nechala to být, pouze lehce polkla, pohledem cukla do strany a pak zpátky k bílé lišce, která sama sebe urážela a snažila se snad Uttaře vnutit, že ji má považovat za obludu. Jenže ani tomu nerozuměla, proč by i za obludu měla brát. „Proč obludu?“ zeptala se tiše, posadila se a ocas si přitáhla k tělu, protože v tomhle počasí sloužil jako pokrývka. „Vidím prostě... lišku,“ pokrčila rameny.

//Vysočina přes Benrir

Voda je zmrzlá, říkala si pro sebe, zatímco se rozhlížela po ledové řece a směrem k jezeru, které jí ukázala Setia. A bílý povrch všude okolo není tím, který hledám, dodávala dál. Hledala čisté plátno, klid, nový začátek, který by byl však takový, že ji nedonutí nechat za sebou veškerou minulost, protože milovala to, co všechno měla a jaké to bylo. Nesnášela jenom to, že bez toho neuměla žít, ale musela se naučit přijmout, že to takové je. Nic s tím nenadělám, povzdechla si.
Kráčela lesem, něčím, co také moc neznala, protože v horách lesy nejsou. Šla pomalu, tiše, jak jí jenom křupající sníh dovoloval. Nesnažila se zůstat neslyšená, ale nechtěla na sebe ani zbytečně upozorňovat. Už ji i ničila ta samota. Lámala ji kosti, ale hlavně duši, okrádala ji o energii, kterou už tak moc neměla. A to, že v tom lese konečně po dlouhé době narazila na živou duši, jí trochu probudilo. Ale probudilo to hlavně zvědavost, když jí pohled padl na bílou lišku. Na tak bílou, že splývala se sněhem.

04.01. - 2 posty
10.01. - 1 post
11.01. - 1 post
16.01. - 1 post
22.01. - 4 posty
24.01. - 3 posty
------------------
Celkem: 12 postů (bodů)

------------------
1x zatočení v kole parádivců

Sezení bylo snad ještě horší než nekonečná chůze vpřed. Čas ubíhal pomaleji, zima se jí dostávala do těla mnohem rychleji, proudění krve se zpomalovalo a necítila se ani trochu komfortně. Přikázala si vstát, dlouhým ocasem chvíli mávala ze strany na stranu, rozhlížela se do všech světových stran, které okolí nabízelo, ačkoli mnohokrát byl výhled zabráněn vyšším kopcem, přes který drobná liška neviděla.
Dlouze vydechla, sledovala chladný obláček kouře, jak jí odcházel od tlamy a snad si přála, aby se vypařila obdobně jako on. Ale stále byla na zemi, stále mohla jít dál a tak dál šla. S hlavou prázdnou, protože už ani neměla myšlenky, kterými by se mohla zabývat. Vše bylo zkrátka... prázdné. A možná to tak mělo být. Nejdříve ztratit vše, aby něco nového mohlo vzniknout na čistě bílém podkladu.
Ale čistě bílý podklad asi nemohl vzniknout tam, kde byla. Šla tedy dál.

//Lesík štěstí přes Benrir

Nikdy se nepokoušela nikoho vinit ze své osamělosti. Ne rod, který nastavil pravidla, kdy půl života musela být sama, ne Madua, který nebyl tím pravým, přestože jí dal dceru. Nevinila nikoho, ani sebe, že nenašla společnost, či to, co by jiní nazývali přáteli. Její život byl předurčen k tomu, aby bloumala po vysočinách, zanechávala stopy v mokrém sněhu a neotáčela se vpřed. Co bylo tam vzadu, to bylo jedno, ona měla jít vpřed.
Ale ne se točit v kruzích, poznamenala si se zastavením. Chtěla pootočit hlavu, aby viděla ty stopy, ale zakázala si to, nemělo to žádný smysl. Pouze si povzdechla, ačkoli to znělo více jako zasténání a posadila se na zem. Potřebovala chvilku klidu, dát odpočinout nohám a poté jít zkrátka dál, kam bude její čenich směřovat.

Asi málokterá liška jejího druhu mohla říct, že zná sníh. Ona ho znala, viděla ho na vrcholcích nejvyšších hor, ale nikdy do něj nevkročila, to se jí povedlo až nyní. Tlapy jí zábly, kožich profukoval, ale noc nebyla tak ledová, jak očekávala, že bude. Vnímala i to, že sníh je takový… těžký. Nebyl nadýchaný a lehký, jak měl být, ale strhaný svou existencí a na pokraji sil, že už vlastně spíš umíral. Vpíjel se do země, po které Uttara kráčela dál, ačkoli se víc motala v kruhu. Ztracená a snad i zoufalá ze samoty a osamělosti na světě, ve kterém dříve měla vše a najednou nic. Jak osaměle se cítily matky, které nenašly pravého druha? ptala se chladné noci, která jí však neodpovídala.
Záviděla své matce a doufala, že Nakia odejde s někým, kdo bude po jejím boku a nedopadne tak osaměle jako ona. Samota je bolestivým prokletím a nevyléčitelnou nemocí.

//Nový Benrir

A pak se prostor začal zvedat, objevily se drobné kopce, které lákaly lišku, která vyrostla v horách. Opustila řeku, která ji nějakou dobu doprovázela a vydala se vsříc zasněženým kopcům, kde se její nohy propadaly a tělo jí mizelo v bílé pokrývce. Ale líbilo se jí tam. Nebylo to jako doma, ale bylo to aspoň trochu něco jiného, ačkoli docela mrzla. Neměla se tam tolik brodit, věděla to, ale chtěla do života něco. Nějaký pohnutek nebo novinku, kromě chůze podél řeky a ztráty v obrovské mlžné krajině. Třeba tohle mohlo být ono, ale pochybovala o tom. Už nějak nepočítala s tím, že by ji něco ve světě zaujalo a čekala vlastně jenom do jara či léta, aby se mohla naučit plavat. Jenže to měla ještě hodně prázdného času před sebou.

//Mechová lávka

Rozhodla se jít nadále podél řeky, ačkoli tohle nebylo počasí na to, aby se učila plavat. A navíc byla sama, nemohla jít jenom tak sama a doufat, že všechno bude v pořádku. Potřebovala pomoc, ale kde ji měla hledat? Poznala zde tři lišky a jedna zesnula. Malá liška, polkla suše při té vzpomínce, která ji donutila zatřást hlavou. Nechápala, do jakých situací, se zde zapletla a ani nad nimi nechtěl přemýšlet. Byly moc nepochopitelné pro někoho, kdo žil v uzavřeném společenství. Je to koloběh života, připomínala si při chůzi, kterou ani pořádně nevnímala. Však ani netušila, kam mířila. Měla však pocit, že tím místem už někdy šla, ale na tom nezáleželo.

//Vysočina západ

//Mlhavé údolí

Ani nevěřila tomu, že ji mlhavé peklo propustilo na svodobu. Mohla se nadechnout vzduchu, ve kterém nebyla cítit vlhkost, mohla vidět široko okolo sebe a necítila okovy v hrdle, které ji dávily a nedovolily jí řádně nadechnout. Byl to skvělý pocit, když mohla být na svobodě.
Ale co má dělat vězeň, který je propuštěn po dlouhém vězení? Nejenom v tom v mlze, ale to, které ji drželo ve zvycích a rituálech, které si osvojila a netušila, jak žít bez nich. Avšak nazývat to vězením bylo nefér, protože je milovala, ale nemohla nadále praktikovat. Nové rituály? napadlo ji při cestě skrze vodní propast, která ji mohla pohltit zrovna tak jako ta mlha. Mohla bych se naučit plavat, přemítala. Třeba by to mohlo být krátkodobým cílem, který by ji na chvíli utvrdil v životě.

//Nový benrir

V hrdle se jí usídlil tíživý pocit, který pocítila jenom jednou a krátce. Tehdy, když při zimním slunovratu čekala, jestli se Madu objeví. Trvalo mu to dlouho a každá ta dlouhá vteřina svírala drobné lišce hrdlo, že sotva dýchala. Rozevřelo se až poté, co se lišák objevil.
Teď ten pocit přetrvával, mlha se jí držela, stejná místa se objevovala stále dokola a kromě tíživého pocitu měla i paniku, která jí proudila žilami a poháněla ji vpřed, ačkoli se už chtěla zastavit a pouze křičet o pomoc, i když to pro ni nebylo přirozené.
Ale hrdlo najednou povolilo. Mlha zmizela, prostor se otevřel a ona viděla i na dva kroky před sebe. Mlha je ale všude okolo, šeptla si bolestně pro sebe. Byla v samotném centru toho pekelného místa. Chci pryč, škemrala mlhu a s údivem sledovala, jak jí bylo vyhověno. Mlha se v jednom místě, rozevřela, vytvořila průchod, který se táhl dál, ale jak dál šel, tim bližší místo se opět zavíralo. Nečekala na nic, rozeběhla se úzkou štěrbinou čistého vzduchu a doufala, že míří ven a ne vstříc smrti, které naletěla kvůli mlze.

//Mechová lávka