O N L I N E
(Za posledních 20 minut)



Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4   další »

Pobaveně jsem pokýval hlavou. "Asi už by mě to nemělo překvapovat, že jsou tady samé zajímavé věci," když si třeba vzpomenu na Lunu, jak se z černé lišky stala polární. Patroni, bohové, polobohové. Asi mě už nic nepřekvapí. Se zaujetím jsem Newta poslouchal. "Ach tak, takže si patroni sami vybírají, komu budou nápomocní?" položil jsem spíše řečnickou otázku a porozhlédl jsem se kolem. Budu mít také někdy patrona? Najde si mě někdo? To jsem nemohl tušit a asi to budu muset nechat na osudu, co mi přinese nebo nepřinese.
Newt se omluvil s tím, že jde za onou bohyní. Jen jsem přikývl a posadil se. Zajímalo by mě, s čím se Černý vrátí. Přeci jen jsem se s tím setkal poprvé a nevím, s čím bych mohl počítat.
Avšak lišák se opravdu po chvíli vrátil a hned jsem si všiml změny. Byl černý, úplně, předtím byl stříbrný a měl zajímavé modrozelené klikyháky po těle a na čele. Překvapeně jsem si jej prohlížel. Newt vypadal dost spokojeně, tak jsem nějak předpokládal, že to dopadlo tak, jak si přál
Na jeho slova jsem přikývl. "Noo, koukám, že Odette splnila svou práci dobře," poznamenal jsem a Černého si ještě jednou prohlédl. "Ambleer? Další skupina?" optal jsem se, ale na nic nečekal a vydal se za ním.

-> Polární skála

Pokýval jsem hlavou na znak, že chápu. Bylo to zajímavé, že patroni toho věděli víc, než my. Kde se vůbec brali? Proč si vybírali lišky? Mnoho otázek, na které jsem neznal odpovědi. "Zajímavé," dodal jsem na jeho slova.
Na jeho dotaz jsem se zamyslel. Jistě se nějaký patron, který ví o zdejších místech hodí, ale chtěl bych někoho takového, kdo by mi dělal často společnost? Chtěl bych se zajímat o patrona, kde zrovna je? Asi by to nebylo špatné, mít někoho po boku, kdo Saeron zná a může mi předat užitečné rady, jako tady Newtovi jeho patron, kterého jsem ani neviděl. Vím, že Luna má sovu, ale měl ji i Newt? "No, možná ano. Jak si ke svému patronovi vůbec přišel ty?" zeptal jsem se, docela dost mě tohle zajímalo.
Odette. To jsem si musel zapamatovat, třeba se mi to někdy bude hodit, avšak momentálně nemám v plánu za ní chodit. "Opravdu? Tolik?" dva polobohové, dva bohové. Páni. Zajímavá informace. To nás tady hlídají? Můžeme za nimi přijít a o něco poprosit a zaplatit? Zajímavé.

<- Polární skála

Naštěstí jsme se z pláně dostali do lesa. Sic tady byl stále sníh, ale řekl bych, že tady bylo o něco málo lépe, než u té skály. Na Newtova slova jsem tiše odpověděl a pokračoval dál v cestě vedle něj. Polobohyně? Překvapeně jsem se na lišáka podíval, začal mi to vysvětlovat. "Áha, to zní zajímavě," odpověděl jsem lehce zamyšleně. Chtěl bych vůbec něco takového? Chtěl bych vůbec si svůj kožíšek upravit? Momentálně asi ne, třeba někdy časem.
Také mi vysvětlil to podivného chování. Další patron. "O patronovi jsem již jednou slyšel, je to zajímavé," přikývl jsem a rozhlédl se, zda-li jej neuvidím, ale nikoho jsem mezi stromy neviděl.
Newt se usadil pod jeden ze stromů. Udělal jsem totéž. "A to je tady jen jedna polobohyně, nebo jich je víc tady v Saeronu?" zeptal jsem se. Nemusel to vědět, ale zeptat jsem se mohl. Docela mě to zajímalo.

Newta očividně zaujala má poznámka o Luniné skupině. Přikývl jsem. "Ano," odpověděl jsem prostě. Je to zvláštní, asi by mě nikdy nenapadlo zakládat skupiny, přeci jen většina lišek si žije svým osamoceným životem, ale třeba ty skupiny nemusejí být tak špatné, jak může znít. "To nevím, nikdy jsem o tom hlavně nijak moc neslyšel," pokrčil jsem rameny.
Ohledně zimy měl lišák pravdu. Mrzlo až praštilo a ještě jsme byli v chladnější části Saeronu. Právě z těchto důvodů jsem chtěl odtud odejít někam, kde teploty nebudou tak nízko jako tady. "O tom mi povídej."
Přikývl jsem. "Za Odette? Kdopak to je?" otázal jsem se zvědavě a pohlédl směrem, kterým jsem přišel. Další jeho reakce mě zmátla. Nechápavě jsem se na něj podíval a zvedl hlavu stejně k obloze, jako černý lišák. Nikoho jsem tam neviděl. Divný. Očividně lišák byl stejně zmaten jako já, jelikož jsem mu nerozuměl jediné slovo. Avšak nabídl mi, že můžu jít s ním. "Jo, půjdu," odpověděl jsem a vydal se za Newtem.

-> Šeptavý les

Býval bych byl rád, kdybych už byl mimo tohle zasněžené a mrazivé místo, ale poté co jsem ucítil Newtův pach, zamířil jsem k černému lišákovi, kterého jsem potkal v jeskyni a byli jsme společně svědci Luniné změny. Neměl jsem na něj moc vyhraněný názor, nepřipadal mi jaký zlý lišák, spíše jsem s ním nestrávil tolik chvil, abych jej nazval přítelem či nepřítelem.
Spatřil jsem jeho černou srst, ale nemohl jsem přehlédnout jeho přívěsek. Sám bych jednou nějakou takovou věc měl, vypadá to pěkně, ale nevím, kde se takové věci vůbec dají získat. "Taktéž zdravím, Newte," odpověděl jsem a pokynul hlavou. "Luna? Ta se rozhodla na tomto místě založit skupinu a momentálně je s ostatními liškami. Já jsem se rozhodl jít prozatím do teplejších částí, strávil jsem tady dost času a ta zima na mě začíná již působit. Pakliže ji chceš navštívit, jdi směrem, kterým jsem přišel," odpověděl jsem poměrně podrobně na jeho otázku. Sic jsem Lunu neviděl, když jsem odcházel, ale cítil jsem ji a mimo to i další lišky. Určitě jsem měl v plánu se zas za ní zastavit, ale nejprve se musím trochu zahřát. V zimě. Haha.

Rozlepil jsem víčka a porozhlédl se kolem. SNÍH! Vyskočil jsem zděšeně na nohy a koukal kolem sebe. J-jak je to jen možné? Takhle dlouhý spánek jsem přeci nemohl mít, ale zároveň čas neplynul zase tak moc rychle, ne? Zakroutil jsem nad tím nechápavě hlavou. Bylo tady dost sněhu a mrzlo. Když jsem byl při vědomí naposledy, bylo to trochu jinak.
Nožky mě zábly a já věděl, že se tady nechci moc dlouho zdržovat, alespoň ne teď. Za Lunou se pak vrátím. Nerad bych zmizel beze slova, ale potřebuji se zahřát, tohle by asi nedělalo dobrotu na mé zdraví.
Rozešel, spíše jsem se rozklusal směrem odsud, ačkoli to nešlo tak dobře díky sněhovým závějím. Býval bych šel na sever, ale upoutal mě čerstvý pach, který jsem znal. Newt. Projelo mi hned hlavou a vydal jsem se jeho směrem.

Sledoval jsem obě bělounké lišky, které si byly vzhledově velmi podobné, ale povahově se lišily. Aspoň je nějak rozliším.Nebo... co když jsou všechny takové polárky, ale jen Luna je jiná, protože původně byla černá? Ačkoli to bylo zajímavé téma na přemýšlení, ale musel jsem se věnovat přítomnosti a tomu, co se právě děje.
Akali, ta jedna polárka, měla hlad a já jsem navrhl lov lumíků, kterých tady bylo až nadmíru, Luna se spíše rozhodla hledat úkryt a nechat mě s Akali lovit. Zdálo se to jako dobrý plán, že si rozdělíme činnosti, ale nebyl jsem si jistý, zda-li budu schopný strávit čas s tou pomatenou. Je to výzva. Najednou by mi skočila po ocase s tím, že je to lumík a co já potom? Byl bych lišák bez ocasu a tím bych akorát ztratil něco jako chloubu. "Dobrá tedy, až budeme s lovem hotovy, vrátíme se sem," řekl jsem k Luně s úsměvem a pohlédl tázavě na Akali, zda s tím souhlasí. Avšak jí spíše zajímal patron. Nedivil jsem se, byl to zajímavý "úkaz" a nikdy jsem se s tím nesetkal. Také bych mohl mít patrona, ale jak moc dobré to je? Také, stejně jako já, nevěděla, co jsou lumíci zač, Luna to hezky vysvětlila, tudíž jsem nadále mlčel.
"Jídlo, no jo, tak se tedy vydáme některého z nich ulovit," řekl jsem klidně k Akali a pohlédl na Lunu. Avšak aniž bychom se rozešli, přišla k nám další polárka. Ach jaj, za chvíli budu ztracený. Pobaveně jsem zakroutil hlavou, naštěstí to bylo opačné pohlaví od Luny a Akali. Byl taky střelený jako Akali. Nejsou to sourozenci? Napadlo mě hned a já na neznámého zavrtěl hlavou, když se ptal, zda jej sova nesežere. "jinak tě také zdravím," pozdravil jsem jej na oplátku, Luna se vydala hledat ten úkryt a já měl teď na krku dvě hyperaktivní lišky. To si mám teď zahrát na otce dvou polárních liščat?

Z našeho hledání úkrytu nás vyrušila liška, která se k nám skutálela a narušila naše plány a ještě k tomu chtěla sežrat Sheene k večeři. Avšak Sheene uskočila a já ji upozornil, že není k jídlu, ovšem lišce to přišlo zřejmě divné. "Nechci, je to Lunin patron," odvětil jsem prostě, to nás Luna představila. Že by taky sháněla úkryt? Nevypadala na to. Lišce očividně přišlo směšné, že není k jídlu. Zajímavá osobnost. Zazubil jsem se a bílou sledoval, byla taková zvláštně šiblá.
Luna nadhodila, že si můžeme k večeři dát něco jiného než její sovu. "Lovit můžeš lumíky, kterých je tady dost," řekla jsem a ukázal tlapkou, kde kousek od nás měli lumíci nory. "Je jich tu dostatek," dodal jsem a pohlédl opět na lišku, která se představila jako Akali. "Těší mě Akali," pousmál jsem se a zahoupal ocasem.

Takže ten fenek měl pravdu... "Tak to ti děkuji za odpověď. Potkal jsem fenka, který o něčem takovém mluvil, ale nezdál se býti vhodným zdrojem k těmto informacím," pokynul jsem hlavou a posadil se. Takže jsem o bozích měl správné zprávy a i ty kamínky s pírkem mi k něčemu byly dobré. Alespoň jsem se nelovil za korálky pro nic za nic.
Myslel jsem samozřejmě celý tento kraj a sova jistě byla zdejší, když toho o této zemi věděla tolik věcí. "takže Saeron. Pěkný název. Asi jsi velmi znalá," poznamenal jsem a pohlédl na Lunu, která tu jen tiše stála, zatímco já se snažil hledat odpovědi na mé zvědavé otázky.
Sova měla být nějakým společníkem a patronem Luny, netušil jsem, proč zrovna její a jak tohle vůbec všechno funguje, ale každopádně to bylo velmi zajímavé. "Jo, určitě můžeme," pohlédl jsem na Sheene a Lunu.
Mezitím se k nám skutálela další polární liška, jejíž pach jsem před pár chvílemi ucítil. Byla očividně dosti hlučná, když nás zdravila již z dálky. Večeři? Než mi to docvaklo, už se natahovala po Sheene. "To večeře není," obeznámil jsem neznámou a pohlédl na Lunu.

Když mluvím já, Luna a jsme lišky, proč by vlastně nemohli mluvit i ostatní? Ačkoli jsem se za tu dobu, co žiji, nevšiml, že by jiný druh mluvil. Zvláštní, možná se to děje jen tady, v tomhle kraji, o kterém vím velmi málo.
Sova na mě koukla a začala mluvit.„Takže tady opravdu jsou bohové? Fenek, který byl na jedné louce a já mu pomohl sbírat korále mi za odměnu dal nějaké kamínky a fénixovo pírko a tím se prý dát u těch bohů platit. Alespoň to říkal. Je to vůbec pravda? A jak se tato země jmenuje?“ byl jsem zvědavý, kdo by se divil. Mluvící sova, bohové a nějaká měna. Bylo by zvláštní, kdybych neměl otázky. Chtěl jsem znát odpovědi. Koukla jsem na horu, kde měl nějaký ten bůh údajně sídlit. Dobré vědět.
„Mě také, Sheene,“ pousmál jsem se a pokýval hlavou. Sova byla milá, což bylo dobře. Nerad bych, aby měla choutky mi vyrýpnout oči a poškrábat čenich. Měla také Luně s něčím pomáhat, čemuž jsem tedy moc nerozuměl, ale bylo to tak.
Upozornila na svou záři, která moc vidět nebyla. Avšak když jsem se na to zaměřil, tak jsem ji trochu viděl. „Um, trochu ano. A co tedy jsi?“ optal jsem se stejně jako Luna, která to také nevěděla.

Přikývl jsem. Já třeba byl v takové krajině poprvé. Vypadala pěkně, o tom žádná, ale pocit zimy a chladna se mi nelíbil. U nás bylo vždycky pěkně, občas pršelo, ale jinak bylo teplo tak akorát, jen přes léto bylo o několik stupňů více. A ano, i u nás jednou za rok byla zima, kdy náš les pokryla sněhová nadílka, ale po třech měsících to zmizelo, ale tady to asi mizet nebude. Muselo by se hodně oteplit, aby se tahle krajina, bílá krajina změnila v zelenou. I když zprvu by byla hnědá.
Civěl jsem stále nechápajíc na sovu a občas kouknul na Lunu. To tady normálně zvěř mluví? „To nevím, také mě tahle otázka napadla. My, jako lišky, mluvíme, proč by namohla mluvit ostatní zvířata?“ spíše řečnická otázka, ale zajímalo mě, jak to je. Očividně to nebylo hlas sovy, ale někoho jiného. „Ten hlas... Byl nějakého zdejšího boha?“ to mě taky zajímalo. Já jsem nikdy nic o bozích pořádně neslyšel, až tady od fenka, který se o tom zmínil, když mi dával odměnu za nalezení korálků, avšak víc detailů jsem z něj nedostal.
Luna ani já jsme odpověď, zda umí mluvit dostali o pár chvil později, když sova promluvila a řekla, že mluvit umí. Znělo dotčeně, ale ne každý den se setkáváte s mluvícími zvířaty, ne? Sheene? Dokonce se i představila. Obrátila se na mou maličkost a zeptala se na jméno. „Já jsem Tyerin,“ představil jsem se a mávl ocasem. „Hodně zdejší zvěře mluví?“ optal jsem se zvědavě Sheene a poté pohlédl na Lunu.

Lumíci mě zaujali natolik, že jsem je sledoval celkem dlouho, dokud na mě nepromluvila Luna. "Opravdu? Pocházíš ze studenějších krajin? Tedy normálně bych se nezeptal, ale když jsi byla dříve černá liška a stala se z tebe polární, tak mě to zajímá," zasmál jsem se. Očividně na podobném místě byla, ale třeba pocházela odněkud jinud. Já pocházel z podobného místa, kde jsem potkal Lunu a Newta. Takové akorát všechno. Což mi vyhovovalo. Myslím si, že to bylo nejideálnější. Nevím, zda bych byl schopný dlouhodobě žít na takovém místě nebo na zcela suchém, jako jsou pouště.
S chápavým výrazem jsem kývl na další Lunina slova, která byla k zabíjení zvěře. Někdo to asi nesnášel tak dobře, jako ostatní, avšak jsem se s tím ani možná nesetkal? Pravděpodobně ne. Všechny lišky, které jsem potkal, neměly s lovem a zabíjením problém, ale vždy se najde nějaká výjimka a tou zrovna byla Luna.
Lumíků tu bylo opravdu, ale opravdu hodně, až mě to překvapovalo. Byli velmi živí a hraví, avšak měli z nás strach a případně, že jsme se přiblížili moc blízko, zalezli do svých děr a vykukovala jim jen hlava. "Lumíci? Zajímavé. Jsou i roztomilé," oznámil jsem své pocity ohledně těch myšek. "Já se s nimi nesetkal ani z vyprávění, spíše znám lasice, jsou celkem dobré," dodal jsem a pokračoval dál v cestě.
Okolí bylo celé chladné, vysoké hory. No, opravdu polární krajina. Možná vyjít na nejvyšší vrchol této skály, tak by bylo vidět mnohem dál. "Jo? No tak jo. Chvíli bych tady mohl vydržet, kdyžtak budu zalezlý v nějaké jeskyňce," zasmál jsem se, ale to tady byl ten nepříjemný vítr a mluvící sova. Luna také nechápala, co se tady děje. Aspoň nejsem sám. Neměl jsem ponětí, kdo nebo co ta Sheene má za úkol a s čím má Luně pomoci a o nějaké skupině jsem také neměl tušení, když jsem ani nevěděl, co to má znamenat. Pokrčil jsem rameny, když se na mě Luna podívala. "Nevím, co je tím úplně myšleno. A proč ti ta sova má pomoct," řekl jsem a doufal, že se to snad brzy objasní.

Rozhlížel jsem se zvědavě kolem. Bylo tu zajímavé, celkem i pěkné, ale chladno. Možná i o něco tepleji, než na té louce předtím. Nevím, zda-li to bylo opravdu tak nebo to bylo prostředím, jak na mě působilo. Tak či onak, nevypadalo to tu až tak špatně. „Fakt? Tak to je skvělá zpráva!“ usmál jsem se nadšeně na Lunu a jemně zavrtěl oháňkou. Bylo to dobře, alespoň se ji lépe chodí. Očividně to nebylo nic vážného, když to bylo už dobře, což je jedině dobře.
Zastavil jsem se. „Nikdy jsem na takovém místě nebyl,“ zkonstatoval jsem. „Nerada lovíš?“ optal jsem se, když jsem nepřeslechnul Luninu poznámku o zabíjení. Řekla ji tedy tišeji, než normálně, ale zas tak potichu to asi nebylo, když se to dostalo k mým uším.
Co jsme tak pokračovali, začínalo to tady být zajímavější. Spousta děr - nor a malé cosi, co připomínalo myši. „Nevíš, co to je?“ zeptal jsem se zvědavě a koukal na alá myši, co tady všude pobíhaly a zabíhaly do děr. Potrava? Napadlo mě, ale rozhodně jsem to teď nepotřeboval, jelikož jsem byl zcela plný. „Máš v plánu se tady usídlit?“ optal jsem se. Pro Lunu, jako lišku polární to asi bylo ideální, ale já se s tím stále nemohl nějak ztotožnit, přesto jsem prozatím neměl myšlenky, že bych měl nutně odejít. Na prozkoumávání jsem jen souhlasně přikývl.
Najednou se přihnal velmi ledový vítr, u kterého jsem měl pocit, že mě snad na místě zmrazil. Co to je? Byla mi taková zima, jako dlouho ne. Ještě ke všemu jsem měl pocit, že mě někdo sleduje a snažil se přijít na to, zda jsem tady sami nebo ne. Strom. Sova. Rozšířily se mi zorničky, když jsem viděl velkou bílou sovu, která seděla na stromě. Co to má znamenat? Nechápavě jsem pohlédl na Lunu. A než jsem stihl říct něco nahlas, sova se rozletěla přímo na Lunu a vypadalo to, že ji chce napadnout. Přiskočil jsem k ní, ale to už na Lunin krk dopadlo přívěsek a sova přistála kousek od nás. Sova začala mluvit na Lunu o nějakém vdechnutí života tomuto místo a že ona sova je Luniným společníkem. Absolutně jsem neměl tušení, co se tady děje, jen jsem tomu přihlížel a doufal, že se mi dostane vysvětlení.

« Studená louka

S plným žaludkem se to hned šlapalo lépe, dokonce i déšť pomalu ustával a začalo svítat. „Krásně se to sešlo, co?“ pousmál jsem se na Lunu a pohlédl na oblohu. Přesto po dešti byla zem měkčí a na jiných místech byla jistě velmi rozmočená a bahnitá, ale co se dalo po takovém dešti čekat. Alespoň tady to není až tak hrozné. „Ta mršina... Ulehčilo nám to lov,“ poznamenal jsem mimoděk a ťapkal dál, přes tu chladnou louku a doufal, že již budeme v cíli.
Luna byla jistě také spokojená, jako já. Po tááák dlouhé době jsem konečně najedený a myslím, že nadlouho. Snědl jsem toho fakt hodně, jen co jsem mohl. Můj žaludek byl momentálně k prasknutí a já věděl, že jsem se najedl na několik dní dopředu. Jelena se nikdo nedotknul, pravděpodobně zemřel, což se nám hodilo, ne že ne.
Otočil jsem se na Lunu, která ukázala směr, kudy jdeme. „Dobře,“ odpověděl jsem a hleděl na skálu, která se před námi objevovala. Čím blíže jsme byli, tím větší se skála stávala. „Pěkné, a copak by tu mělo být?“ zeptal jsem se, protože mě to zajímalo. Možná Luna sama nevěděla, co tady na ni čeká, ale zeptat jsem se mohl, tím nic nezkazím. Byla to mohutná skála a jistě tam byl i úkryt. Také bych i řekl, že je tu chladněji, než na té louce. Snad tady nezmrznu. Nebyl jsem si jistý, zdali je tohle místo pro mě.

Stále pršelo a do toho byla již noc a my stáli uprostřed louky, která byla dost chladná a nikdo jiný to nebyl. Působilo to dost pochmurně, ale nic, co bych nezvládl. Jak dlouho tady vydržím? Napadlo mě, byl jsem s Lunou rád, nevadilo mi s ní můj čas trávit, ale její podmínky pro život nebyly asi nic pro mě, jak jsem začal zjišťovat. Ale ještě nikam nejdu. Zatvářil jsem se sebevědomě a tiše se pousmál.
Chodili jsme po louce a mě to všude připadalo úplně stejné. Netušil jsem ani, kam nás Lunina intuice vede, ale žádná past by to být neměla. „No, tohle není úplně vhodné místo pro žití, to musím souhlasit,“ odpověděl jsem a podíval se, kam ještě půjdeme a kde je cíl. Jasné bylo to, že tam bude chladněji než tady a měl jsem také dojem, že se mi to moc líbit nebude a budu nucen Lunu opustit. Ač se mi nechtělo, pro lišku obecnou není místo pro lišku polární to stejné. Máme raději teplejší oblasti. Co se dá dělat. Avšak ještě jsem nikam nechtěl jít, přeci jen je ještě čas a alespoň budu moct zjistit, kam se ta polární krajina táhne.
Netušil jsem, kde přesně tahle louka končí, ale zjistil jsem, že nedaleko nás bude nějaká mršina. Určitě ano, pokud mě můj čenich neklamal. "Cítíš to taky?“ optal jsem se a snažil se pohledem najít cosi, co tady někde poblíž leželo. Paráda! I můj žaludek se začínal radovat. Popoběhl jsem a narazil na mršinu mladého jelena. "Podívej, konečně zaženeme hlad!“ zajásal jsem a pobídl Lunu, aby se jako první zakousla. Poté jsem se dal do jídla i já.
Konečně byl můj žaludek plný a já byl opět spokojený. "Skvělé to bylo,“ podotknul jsem a zamával ocasem. "Asi můžeme jít dál,“ koukl jsem se na mou společnici a poté se vydal dál.

­­­« Polární skála


Strana:  1 2 3 4   další »


U Ž I V A T E L