Příspěvky uživatele

< návrat zpět

10 – Zajímat se o žlutý sníh/sníst ho – 1 pírko
(kalendář stále hapruje)

Rvačka s Herr byla úžasná, ale přeci něco v dáli zaujalo Tarabeho bystré oko. Velmi nenápadně se v první možnou chvíli trhnul, aby si to mohl namířit k jedné se svěšených větví nedalekých stromů. Něco se na ní ve večerním světle třpytilo. V jeho očích se zalesklo, když se k ozdobičkám blížil. Přikrčil se, jako by snad lovil myš, a velmi pomalu se k nim přibližoval. Krok střídal krok, sníh mu křupal pod tlapkami a pomalu se blížil. Jistě se k němu blížila i Herrea, kterou podle zanechal v hromadě sněhu. Ale on hrozně moc chtěl ulomit jeden z těch rampouchů. Přímo po nich prahnul. Stačil jen jeden skok – a byly jeho! Odrazil se a jeden chytil mezi zuby s lehkostí. Zastudilo to. Ale rozhodně byl ihned spokojený. Jakmile dopadnul k zemi, už ho zase svíral v tlapkách a záhy ho žmoulal mezi zuby a s chutí ho olizoval. Neměl žádnou speciální chuť – vždyť to ostatně byla pouze zmrzlá voda. Ale jemu to připomenulo nějaké nepodstatné, milé chvilky z dřívějších let, které si neskutečně užil. Možná vzpomínal na dětství? Možná na nějaké jiné chvíle. Ale vesele si žmoulal v tlamě rampouch sevřený mezi zlapkami, zatímco vyčkával na reakci ohnivé paní.

// úkryt

Hnal se za ryšavým kožíškem a vesele se culil. Zimu měl rád. Sice s ní bylo místy těžké pořízení, ale když došlo na hrátky ve sněhu a vůbec ty výhledy a panorámata – zkrátka ach. Cítil, jak mu srst čechrá chladný vítr a jak mu cuchá chlupy na lících, zatímco mu z pod tlapek odlétají chuchvalce sněhu. Sem tam si schválně přidupnul, aby přes šum krve v uších dobře slyšel křupání té nadílky. A kdyby mohl, smál by se. Svět ale pohlcovalo jen ticho a jeho funění. Alespoň na tváři mu však hrál široký úsměv, který nahrazoval všechny jeho hlasové indispozice. Bylo jasně vidět, že se dobře baví! A to bylo podstatné.
Na dlouhé a rychlé nohy paní lesa nestačil, takže se k ní přiřítil až chvíli po sově pálené, která jí málem podrazila nohy. Znovu se tiše uchechtnul a zprudka zabrzdil, aby mu akorát mezi očima přistála ledová sprcha od zmiňované urozené paní. Zjevně i dámy si však rády hrály. A dokonce nejen s ohněm!
Nezaváhal ani na vteřinu. Sotva si oprášil sníh z víček a řas, už se sápal větší lišce po krku a hravě jí chňapal po uších. A možná to bylo Kiary přičiněním, nebo třebas prostou náhodou, ale pod jeho vahou ucítil rozhozenou lišku, jak se bortí do závěje. Což bylo příhodné – jakmile totiž její tělo dopadlo do měkké pokrývky, začal ji vesele zahrabávat dalším přídělem prašanu. Celý u toho zářil. A co bylo podstatné, zdálo se že září i Herrea. Nový náramek se jí zatím houpal na noze, ale zdálo se že ustojí i tenhle pomyslný křest ohněm. Nebo spíše sněhem.

|77|

Bezejmenný – tady známý jako Brayden – vyčkával, jak na něj velká liška zareaguje. Dlouho se neviděli a kdyby se zlobila, dávalo by to dozajista smysl! Ale ona nevypadala naštvaně. Alespoň ne v moment, kdy si dala dvě a dvě dohromady a přijala Tarabeho dáreček k Zimnímu slunovratu. Sice ještě nepřišel jeho čas, ale to vlastně nebylo tak úplně podstatné. Konec konců byl dlouho pryč a musel se Herr nějak ospravedlnit za svoji absenci. Ale povedlo se mu to? Paní Ambleerského hvozdu vypadala velmi překvapeně. Dalo by se říct, že byla přímo zaskočená. Hnědý pohled rychle sklouznul zpět ke kamínku, který nyní svírala v tlapce ona. Nebyl dost dobrý? Snad ji neurazil –. Myšlenky se mezi zrzavýma ušima a za šedým čelem začaly přímo vařit, ale byly všechny přerušeny párem prostých slov. Zarazil se.
Nikdy? rezonovalo mu myslí zas a znovu. To bylo nepříjemně definitivní. Tedy chápal by to u lišky, kterou byl on. Byl poutník a neměl pořádně svoje místo a roky a roky cestoval. Ale Herrea byla mocnou strážkyní hvozdu a ohnivou paní! Bublinka zůstala klidná, když k ní natáhnul s úsměvem tlapku, aby ji přátelským dotykem na předloktí povzbudil. Teď už dárek dostala! Na znamení jejich přátelství. A jak ho potěšilo, když se během pár chvil jeho vlastní výrobek houpal lišce na předloktí! Rozhodně proto neváhal, když ho pozvala k procházce, nebo něčemu na ten způsob. Zamířil si to rovnou za ní. Ale taky se vůbec nezdráhal vypláznout jazyk na Freydis, která mohla jenom mlčky závidět.

// Ambleerský hvozd

| Advent 5 | 76 |

Šedý byl tak zabraný do práce, že ji ani neslyšel přicházet. Možná to bylo dobře, protože jinak by se styděl. Ale teď? Otočil se přes rameno a najednou tam byla. Trochu se leknul – nemá cenu lhát. Možná i uskočil a kdyby mohl, vypísknul by. Až mu jeho dáreček málem spadnul z tlapky, na které ho měl pověšený. Dobré bylo, že i tenhle prudký pohyb talisman ustál! Ach – ano. A zatímco šedému vířily hlavou myšlenky, vířila i bublina mezi jeho ušima, která nabírala všemožných tvarů, které dávaly i nedávaly smysl. Možná i proto hlavou zavrtěl a popošel blíž k velké lišce – vlastně seskočil z etáže, ve které si tak lebedil a hned byl u ní! Byl pořád tak maličký a napadal na jednu tlapku, protože na ní pečlivě uchovával svůj dárek. A možná ho i trochu popíchlo svědomí, ale usmíval se, když k ní tlapku s opálem natahoval. Přívěšek se vesele zhoupnul ze strany na stranu, jako by vítal svou novou paní. Tarabe se usmál a váhavě jí předal svůj dar. Poté však plaše sklopil oči i čenich. Z bubliny se znovu stala Herrey podobizna. Dlouhonohá vodní liška teď ovšem nebyla sama. Byl vedle ní i malý lišáček, který pospíchal pryč. A nebyl v tom obraze sám. Byli s ním další dva. Jakmile ale byli osamocení a nechali lišku za sebou, rozutekli se a ten nejmenší z nich osaměl. Rozhlížel se na všechny strany, ale ne a ne nalézt cestu domů.
To byl jeho příběh a to všechno se odehrálo v bublině mezi jeho ušima, aniž by si to řádně uvědomoval. Ale teď tu byl! Mrzelo ho, že ji nechal samotnou tak dlouho, ale konečně byl doma! A to bylo pozitivní, ne?

| Advent 4 | 75 |

Usnul na několik hodin a moc se neobtěžoval si to vyčítat. Víčka měl těžká a zívnul ze široka hned třikrát po tom, co se zase probral k vědomí. Vysoko na větvi si připadal jistý a nedosažitelný a navíc ho tu nezábla zem. Ach, jak byl svět najednou hezký, když byl zase jednou doma. Vůbec mu nedošlo, že cestou někde potratil chudáka Kona. Možná až za pár okamžiků, ale teď mu mysl zastřela příjemná záclonka z prachového peří, které ho nutilo ještě zůstat v pelechu. I přes ni však v dáli uviděl zajímavý předmět. Mezi prastarými kořeny a útrobami stromu se něco lesklo. Bylo to docela vysoko – kdyby na to opravdu chtěl dosáhnout, sotva by mohl. Ale přeci jen ho to uchvátilo natolik, že se ihned jal to prozkoumat.
Chtělo to docela dost úsilí a nemalou námahu, ale záhy už se na větvi před ním leskl podivný kamínek. Možná si ho tam někdo uložil? Ale vzhledem k faktu, že zde necítil žádný silnější pach tak nějak si nějak dal jedna a jedna dohromady. Kamínek byl tak pravděpodobně majetkem nikoho. A že měl takové zvláštní hnědo-oranžové žíhání, ihned se bezejmennému prohnalo hlavou několik nápadů, copak by s ním asi mohl dělat. A komu by ho mohl dát.
Jak se postupem času ukázalo, sundat kamínek z vysoké římsy byl prostý začátek strastiplné cesty, protože uvázat k němu lýko a spletená stébla tak pevně, aby ho udržela jako řetízek bylo skoro nemožné. Kdyby lišák nebyl němý, nadával by. Kdyby nebyl kliďas, asi by tím kamínkem prostě jen šlehnul po Freydis a šel by si po svém. Ale jeho trpělivost a úsilí se vyplatily. Po několika hodinách pokusů a omylů a jednoho úplného průšvihu (ach ano, ten řetízek opravdu byl moc krátký) se mu houpal na tlapce opálový náhrdelník. Ten řetízek nebyl úplně z nejlepších, ale i kdyby si ho Herrea měla pověsit na větev někde v lese, alespoň mohla vědět, že ten kamínek je od jejího kamaráda Breydena.

// Ambleerský hvozd | Advent 3 | 74 |

Tarabe se v úkrytu vyloupnul s úsměvem na tváři. Cestu k němu si pamatoval, třebaže tu byl pořádně jenom jednou. V ústí si z kožíšku oklepal sníh a hlasitě si oddechnul. Kona v té chumelenici neviděl, ale bylo docela lehké najít cestu, když ji sněhem vyšláply už hnedle dvě čtveřice tlapek. Uvnitř bylo příjemně. Jakmile ho uvítala milosrdná náruč kmene starého stromu, opustily ho všechny obavy. Jeho vnitřek vypadal stále půvabně a všechno se jevilo jako vytržené z té zimy tam venku. Tady bylo příjemně a mechu se na stěnách prostoru stále dobře dařilo. Šedý se lehce protáhnul, bílé lišce jen pokynul na pozdrav a hop – už si to obratně metelil přes kořeny a výklenky do vyššího patra, kde se uvelebil. Jako liška šedá neměl s lezením vlastně vůbec žádný problém. Na místě určení byl v cuku letu, dva prosté skoky a čekalo ho jen a pouze pohodlí vyhlédnutého kořene. Schoulil se v něm do klubíčka a za spokojeného vrnění se uvelebil k odpočinku. Kon by se sem nedostal, ale beztak byl pořád takový divně rozbitý. Snad mu ta přeměna na krysu nepochroumala ego až příliš. S tou myšlenkou však bezejmenný zavřel krám a nechal se unášet prostě jen příjemným, hřejivým pocitem, které toto místo na sklonku zimy poskytovalo.

// Starý Benrir přes louku Yesad

Měl bílé lišky tak akorát plné vindry. Ani mu nevadilo, že se cestou trochu odklonila a k řece s ním a Konem nešla. Jenže mrcha bílá proradná si na dvojici počíhala zase zpátky na louce, takže do Ambleerského hvozdu vlastně dorazila jako první. Ach, a že jim to dávala sežrat. Byl to přesně ten moment, kdy si Tarbík dal do souvislosti její slova s činny. Vypadala tak akorát připravená se jich zbavit – zdánlivých cizáků, kteří to zde neznali. Tarbík si popravdě nebyl úplně jistý svým členstvím ve skupině, když odcházel. Ale teď to bral jako jisté eso v rukávu. Ostatně odešel společně s Lorenzem a tím červeným na lov, ze kterého se vracel až teď. Trochu doufal, že ho Herrea nevykostí, ale tak moc chtěl bílé znepříjemnit ten její odpočinek v úkrytu, že se vlastně nad svým plánem ani víc nezamyslel. Zarazil svou oblíbenou prachovku tlapkou a s kamennou tváři nechal Freydis náskok. Výraz v jeho tváři se však z otráveného změnil v rozpusilý v první okamžik, co mu její zadek zmiznul z dohledu. Znovu se sklonil ke Konovi a dloubnul do něj nosem, aby se vydal po jejích stopách. To gesto doprovodil o spiklenecké mrknutí a ladné pobídnutí tlapkou, kterou ve vzduchu vysmeknul něco jako poklonu. Prosím, naznačil s lehkým úsměvem. Ostatně bílá Vochechule, verze dva, tu nebyla doma sama.

// Úkryt

// Katerské jezero

Tarbík si to vyšlapoval k domovu s železnou jistotou, třebaže už v Ambleerském lese opravdu dlouho nebyl, což si trochu vyčítal. Potřeboval se ale konečně dostat k někomu, kdo mohl jeho myšlenky tlumočit té bílé potvoře, která mu tak nesnesitelně hnula žlučí. Už si nepřišel vůbec v dobré náladě – bruslení mu sice trochu pomohlo, ale pořád mu chybělo jen menší pošťouchnutí, aby se sebral a už nikdy se na ni nepodíval. Bylo to něco, co měly všechny bílé lišky společného? Pozdvihl hlavu k nebesům a s povzdechem nechal pár chladných vloček dopadnout na jeho šedý kožíšek, který se v posledních dnech opravdu kvalitně pozměnil a připravil jeho nositele tak na chladné, Saeronské noci. V zimě totiž tenhle svět uměl být opravdu nepříjemný, ne že ne. Copak asi mohl dělat Kon? Pohledem k drobnému lišákovi sklouznul a chvilku ho pečlivě přejížděl očima. Nebyl na zimu vůbec připravený. Byl tvorem z pouště. Měl žít v její teplé náručí. Ne tady. Teď honem však Tarabe netušil, kde by mohl takové teplé místo hledat. Tedy snad kromě Ableerského úkrytu, kam též směřoval. Přidal tedy do kroku, aby tam honem byli.

// Ambleerský hvozd přes louku Yesad

Bezejmenný lišák, jehož jméno bylo nečekaně vytaženo z hlubin minulosti, se krátce vzdálil od své drobné skupinky cestovatelů, se kterou mířil zpět domů. Možná to bylo nemoudré rozhodnutí, protože počasí nebylo nic moc a snad se i horšilo, ale alespoň se mohl porozhlédnout po kraji zamrzlého jezera. Potřeboval trochu upustit páru a nechat svou mysl si znovu užít klidu kolem sebe. Co mohl dělat? Freydis pindání bylo to poslední, co ho mohlo zajímat. Sebral se k odchodu přesně v ten okamžik, kdy se rozpovídala o nějakých zásluhách. Její slova ho pohoršila natolik, že měl více než chuť jí plivnout pod nohy. Zmiňovaná liška ho ovšem vychovala dobře, takže se prostě jen mlčky sebral a zmizel mezi sněhové vločky, které kroužily kolem jeho štíhlého těla. Povzdechl si a od jeho tmavého nosu se pomalu vznesl obláček páry, který se brzy rozplynul v neznámu nad jeho hlavou. Kráčel a kráčel, ale co krok, to víc si vyčítal, že s ní roztřeseného Kona nechal samotného. Tedy ne že by byl nějak extrémně daleko – jejich siluety stále viděl nedaleko. Ale prve se prostě musel uklidnit.
Zastavil se až ve chvíli, kdy se nerovná zem pod jeho tlapkami změnila. Tak moment, projelo mu hlavou okamžitě. Pocit déjà vu byl okamžitý. Na ledu mu tlapky klouzaly a on se tomu pohybu úplně poddal. Netroufl si nijak daleko, protože jezero stále nemuselo být úplně zamrzlé, ale přeci jen se rozbruslil vpřed, zatímco sledoval břeh a na něm snad stále přítomné lišky, které zanechal jednu druhé. Už se těšil, až najde útěchu u Herr, se kterou se právě na tomhle jezeře dvě zimy zpátky bruslili. Nebo to byla jen a pouze jedna zima? Jak dlouho už to bylo okamžiku, kdy se ocitl na tom neznámém a ošklivém místě, které označovalo hranici Saeronu.
Při pohybu po ledu mu myšlenky hlavou plynuly trochu rychleji a s větší lehkostí, což ho těšilo. Zároveň také brzy zjistil, že ho hněv přešel a že se může s klidným srdcem vrátit zpět k bílé, po které mu nebylo vůbec, ale vůbec nic. Opatrně proto seskočil z ledu (a přeci jen si trochu vymáchal čenich v závěji , protože mu podjela tlapka) a zamířil zpátky ke dvojici Prachovka & Vochechule, druhé vydání. Že její první verze tancovala na jezeře nedaleko od něj mu moc nevadilo. Ta mu aspoň nic zásadního nevyčítala.
Jakmile se ocitnul blízko Freydis s Konem, nad hlavou se mu objevil ohromný vodní kříž, který odpovídal bílé na její vůbec první otázku. Kdepak, voda se mi líbí.

// Starý Benrir

// řeka Dorias

Šedý lišák si to vykračoval známou i neznámou krajinou podél jezera, které ještě nebylo dost zamrzlé na to, aby si přes jeho vody mohly zkrátit cestu do Ambleerského hvozdu. Kdyby bylo teplo, nezvažoval by ho přeplavat. Ale teď? Mráz se jim zakousnul do kožíšků a z nebe se pomalu začaly snášet ojedinělé sněhové vločky. Ale to brzo ustalo a najednou se z nebes sypalo sněhu víc a víc a víc! A co bylo nejdůležitější – na zemi se udržel. Možná první průkopníci této zimy zapadli pod suchá stébla travin na jezerním břehu, ale ti šťastnější se na nich začali hromadit. Tarabe se hluboce nadechnul a mráz ho polechtal v nose, až si z toho kýchnul. Tarabe... Na to jméno úplně zapomenul. Nepoužíval ho, protože ho nikdo neznal a jemu se po něm nestýskalo. Byl vyšší bytostí než aby řešil takové malichernosti, jako bylo jeho vlastní jméno. Herrea mu říkala dle svého uvážení a to bylo hlavní. Kon mu raději neříkal nijak a to taky nevadilo.
A když už o své oblíbené prachovce mluvil – vykračovala si to po jeho boku, ale vypadala značně znaveně a strhaně. Jeden by to byl do něj neřekl, že umí taky mlčet. Možná ho prostě jen ta krysí patálie zmohla o něco víc, než by se na první pohled mohlo zdát? Bezejmenný do něj znovu dloubnul nosem a lehce se pousmál, než svou pozornost za chůze znovu obrátil na bílou lišku. Kapka vody nad jeho hlavou zatím nabrala jasný tvar: liška s liščetem u tlapek. Matka. Znovu na ni ukázal a kapka nabrala tvar otazníku. Jeho oči byly hluboké a bylo vidět, že vší silou naslouchá. Beztak je ještě čekal kus cesty, než se ocitnou zpátky doma.

Tarabe na bílou lišku pořád koukal jako vyoraná myš. Valil bulvy a trochu nechápal o co se jedná, nebo co přesně že se děje. Kde se vzala a proč ho znala? Kde vyhrabal to jméno, na které dávno zanevřel? Tak nějak neměl slov, třebaže to byla vlastně podstata jeho celé neslavné existence, že nikdy neměl co říct. Přešlápnul a trochu nervózně máchnul ocasem, zatímco tmavými zraky střelil po ocelově zbarvené obloze. Všude se sbírala mračna, která připomínala ovčí kabátky. Byla nadýchaná, ale proháněl je po obloze ledový vítr, který se snesl i ke krajině v údolí řeky. Voněl po zimě a mrazu. Věštil, že se blíží nové roční období, že se ve větru přestanou honit zlatě zabarvené lístky z okolních stromů a že je záhy vystřídá poletující sníh. Neprojevil nad tím uvědoměním však jedinou emoci, když znovu sjel pohledem k smějící se lišce. Trochu ho děsila jej jistota i důvěrný způsob, kterým mluvila o jeho matce. S jeho tváří to nějak výrazně nepohnulo, vzpomínky na ten čas choval jen matné. Všechno halila podivná mlha, kterou se nikdy nepokoušel prostoupit. A ani nechtěl. Takhle si alespoň nemusel stýskat. Raději trochu naklonil hlavu ke straně a poukázal směrem k bílé lišce. Bublina nad jeho hlavou znovu nabrala tvar otazníku. Kdo byla teda ona, že tohle všechno věděla? Jak. Možná to byla ona, kdo mu nakonec dlužil odpovědi. Tohle ale mohli probírat za cesty – času bylo spousty, ale zima se blížila. A tu mohli vyhlížet v teple domova. Pohledem přejel ke Konovi a drcnul do něj nosem, aby se taky konečně probral. A pak vykročil směrem, kterým tušil Ambleerský hvozd.

// Katerské jezero

Čekal dlouho. Tak dlouho, že se počasí mezitím změnilo v jiné roční období. A už ho čekat nebavilo. Pohledem sjel od prachovky k bílé lišce, kterou neznal a nevěděl, jestli vůbec znát chce. Z bubliny průzračné vody nad jeho hlavou se zatím staly v pořadí tři obrazce: les, plamen, liška s dlouhýma nohama. Les pro Ambleerské koruny stromů. Oheň a dlouhonohá liška pro Ohnivou paní, která ho strážila. Už byl z domova pryč až moc dlouho a přišel čas se vrátit. Už se chtěl rozloučit i s bílou liškou, když se k jeho uším doneslo jméno, které roky neslyšel. Zpozorněl. Znělo povědomě a zvonilo mu v uších. Nutilo ho přemítat a přemýšlet, na což nebyl vlastně skoro vůbec zvyklý. Fungoval pro okamžik – ne pro vzpomínky. A přeci se mu hlavou prohnala vzpomínka na tmavou noru a jemný dotek matky, kterou roky nepoznal. Zastříhal ušima a ucouvnul od řeky, ale v hlavě měl najednou vymeteno. Za hnědými duhovkami bylo více než patrné, že mu to v mysli jede na plné obrátky a šrotuje, co to prostě jde. Pootevřel tlamu, jako by snad chtěl něco říct. Ale nemohl a tak ji znovu zaklapnul. Bublina nad jeho hlavou zatím divoce měnila tvary. Od lišek přes různé předměty po vrcholný výtvor – výrazný otazník, který značil jeho zmatení. Jak a proč a kde? Znal své jméno a to znělo Brayden. S tou rolí se sžil, ten úděl nesl. Jméno Tarabe dávno zapomenul a teď se na něj vůbec netvářil. Hlavně protože ho zapomenul, nepotřeboval. Nikdo ho nikdy nepoznal tak ho nemusel znát ani on. Kousnul se do rtu a přimhouřil oči, než neochotně a velmi krátce přikývl. Co byla zač a proč to jméno znala?

Šedý byl ztracený a začínalo mu z toho být lehce nevolno. Co měl dělat a jak naložit s takovou společností? Kon byl již ověřený časem, ale bílá liška byla jedním velkým otazníkem. Jeho věrný společník navíc stále ležel na zemi a sbíral se jen pomalu. Hlavní ovšem bylo, že se chtěla Bílá prachovky zbavit a na to nebyl pro změnu připavený Tarbík. I bez hlasu se jal vyjadřovat svůj odpor proti takovému kroku. Ihned začal vehementně vrtět hlavou a výmluvně se nakrucoval, zatímco mu nad hlavou visel veliký kříž v znamení odporu. Nikdy! Prachovku rozhodně nikdo opouštět nebude. A už vůbec ne on. Byli přátelé. Paličatě si proto sednul nad pomalu se sbírající kanu a pevným pohledem podpořil svůj prvotní názor, zatímco k sobě bezvládně vlající tělíčko něžně přitáhnul. Nikam se nechystal, ne bez Koniáše. Jak se navíc ukázalo v dalších vteřinách, byl mnohonásobně menší lišák zcela schopný samostatného fungování, navzdory faktu, že působil jako by se mu vybila baterka. Šedý se přesto bezděky usmál, protože ho potěšil fakt, že měl kamaráda stále v pořádku. Teď už nezbývalo, než se pomalu zase vrátit domů, kde by mohl lišáčka představit Herree a jen doufat, že alespoň ohnivou bohyni bude tahle chodící katastrofa poslouchat. Když ovšem porovnal dojem, který v něm budila na první pohled Freydis s aurou, která přímo sálala z Herr, trochu sám sebe uklidnil. Takovou lišku nemohl nerespektovat ani Kon, ne? Ne?
Co ovšem čert nechtěl, začalo se prudce zhoršovat počasí a než se stihli nadát, byla celá trojice zcela promočená vodou. Bezejmenný lišák si prohlédnul temnou oblohu, ale prudce se přikrčil ve chvíli, kdy zemí otřásl hrom. A že jí opravdu otřásl. Polekaný lišák mírně nadskočil a už se jal Kona tahat mezi stromy, aby tu nestáli u už tak divoké řeky. Kdo ví, co by se mohlo stát, když tak moc pršelo. Déšť bubnoval do všeho kolem, ale mezi hustými smrčky mohli naleznout alespoň miniaturní přístřeší, než se přežene to nejhorší. Zlatá očka také výmluvně padla na Freydis, která tu stále byla s nimi. Kříž se změnil v otazník: tak jdeš také? Oblaka nad jejich hlavami byla hustá. Nezdálo se, že by hrozilo jejich protrhání. Ale jestli tu chtěla moknout v osamění, rozhodně jí bránit nehodlal.

Aktualita uznána.

Nebohý šedý lišák, jehož jméno nebylo nikomu známo (nepočítaje Freydis, která ho nevyslovila). Do čeho se to zase zapletl? Děsila ho nejen zdánlivá moc bílé lišky, podobně jako Konova proměna. Alespoň že ani v krysí podobě nepřicházel Kon o svou bojovnost. Té měl v sobě až na rozdávání a kdyby ho opustila, asi by se Tarabe začal bát. Nebožák ještě netušil, co ho záhy čeká za teátr. Jeho pohled se ovšem záhy stočil k Freydis, která znovu promluvila. Hájila se a šedý lišák se s ní rozhodně nechtěl hádat. Ostatně nebyl v takovém postavení. Tlapkou ji hned začal chlácholit a horlivě přikyvoval, jakože jí věří. Nebyl si tím tedy moc jistý, ale musel sám sebe přesvědči. Alespoň on musel zachovat chladnou hlavu, ne? Voda mezi jeho ušima přitom ztratila veškerý tvar a zůstala jen beztvarým kusem kapaliny volně se vznášející v prostoru. Nevěděl o ní. Ostatně jak by mohl. Nad hlavu si jeden až tak často nekoukal. A aby taky vzhlížel k nebesům, když Kona trefil šlak. Krysa zavrávorala a už už se řítila do děsivé propasti pod Tarbíkovým nosem. Jenže vprostřed toho pádu se oháňka ochlupatila a prachovka se natáhla jak dlouhá, tak široká na zemi mezi šedou a bílou liškou. A tentokrát už to byla orichinální Prachovka™. Jenže z kany, dříve tak zbrklé a ohnivé teď zůstal jen klidný pytlíček neštěstí, který ležel s tlapičkami nad hlavou a možná ani nedýchal. Zapadl mu snad jazyk? Šedý k němu ihned přiskočil a začal do něj dloubat nosem, v očích v tu chvíli jasné známky paniky. Copak se mu rozbil kamarád? Jednou, dvakrát – hned několikrát olíznul Konovi obličej, aby zase přišel k sobě. A že to byl řádní lízanec! Na jeden tah bral téměř celou tvář. Záhy začal zvažovat, jestli s prachovkou nemrsknout do ledové vody, aby se probrala zase k vědomí. Chvíli ale jen bezradně čekal, zatímco pohledem přejel k rudým očím jeho druhé společnice. Bublina nad jeho hlavou nabrala podoby spřažených tlapek, kterými Freydis prosil o pomoc. Prosím? úpěl v duchu. Netušil sice, co by mohla bílá liška udělat, ale třeba byla nějakým způsobem zkušenější?