Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Valentýnská akce – vyhlášení

Dámy, pánové, potěrčata!
Tarbík se sice flákal doma nemocný, ale z jistých důvodů došlo ke zpoždění vyhlášení – a omlouvám se za to. Možná dlouho vymýšlel odměny, ale není to nakonec jedno? V závěru totiž přináším vyhlášení akce, které se celkem zúčastnily tři duše! Sečetla jsem hlasy, rozdělila body, vytvořila převodník… A tady máte výsledky:

Na první místo se vydrápal Lorenzo. Nejen že vytvořil nejvíce přáníček, ale zároveň si vysloužil nejvíc bodů – tedy 27. Hned za ním se drží Fiona se svými 18 body a třetí v řadě Freydis s krásnými 15 body. Všechna díla byla úžasná, ale kmen promluvil a porota vybrala jasného vítěze. Odměny si můžete vybrat v odpovědích na tento komentář dle následujícího převodníku. Třeba se v něm v dalších měsících objeví i zajímavější odměny >:). Ale to je hudba daleké budoucnosti, tak se zatím nechte překvapit.

Odměny

1 bod – 2 šedé kameny
2 body – 2 pírka
5 bodů – 2 křišťály
10 bodů – 5% do libovolné vlestnosti
15 bodů – hvězda do magie
20 bodů – hvězda do magie + 10% do libovolné vlastnosti

To je od Tarbíka vše, Žlutá tlapka se loučí, ale nikoliv na dlouho. Tak se zatím mějte a užívejte jara.
Páčko

// Lentharský kraj přes malé loviště

Tarabe se vskutku nespletl. Sotva zmizel za prvním kaktusem, už se na něj z hůry sypala salva pokřiků a upozornění. Po té krátké frustraci mu lišáčkovo odhodlání přišlo úsměvné a roztomilé, takže doopravdy zastavil a na svou novou společnost posečkal. Dohnala ho rychle a nezdržela ho pranic dlouze, takže kanu jen uvítal úsměvem a lehkým zamácháním dlouhou a chundelatou oháňkou. V očích mu radostně jiskřilo a na tváři tancoval rozpustilý úšklebek. Kdyby mohl mluvit, dost pravděpodobně by svého společníka škodolibě popíchnul. „Snad se ti nestýskalo?“ byla jistě jedna z prvních variant. Z hrdla šedého ale nikdy nevzešlo ani hlásku a proto se teď mohl jen pitomě šklebit a mlčky přecházet všechny ty výčitky, co na něj druhý lišák sypal. Kdeže cože. Aspoň nebylo věčné ticho.
Cesta dvojici vedla tím směrem, kterým šedý prve přišel. Minuli malé loviště a zamířili pod koruny stromu dalšího ze Saeronksých lesíků. I tenhle vypadal na první pohled obyčejně. Přesto k němu ovšem Tarabe přistupoval s lehkou bázní, která z něj na první pohled vyzařovala. Jeho stín poutníky uvítal přívětivě a ukázalo se, že místo není nijak nebezpečné. Pachy, které zde visely v čerstvém vzduchu a se kterými si hrál neutichající vichr nepřinášely vůni žádné hrozby – tedy primárně větší šelmy. Okolí se pomalu a pozvolna probouzelo ze zimního spánku a jak se silný vítr opíral do pradávných korun okolního stromoví, loudilo ze sebe dřevo podivnou tesknou píseň.
Šedý na okamžik zastavil a mezi prvními stromy se ohlédnul na svou společnost. Vyzývavým pohledem ho lákal na dobrodružství, které tohle místo mohlo poskytnout. Nikdy je nenavštívil, ale jako by na tom snad záleželo. Alespoň měli co prozkoumávat teď, na zlomu zimy a začátku nového roku. Kdo ví, co sebou takový čas přinese. A proto dříve, než se Kon vůbec mohl nadát, mu jeho společník krátce zmizel v hustém podrostu a stínech, které ohlašovaly hranici lesa. Vzápětí se ovšem z křovin vynořila hlava s úsměvem, který oznamoval, že je to tu bezpečné. Pojď, říkaly ty hluboké hnědé oči a laškovný škleb.

Nádech, výdech. Tarabe seděl naproti onomu lišáčkovi a nebyl si jistý, který z nich si sedí na vedení. Pravděpodobně to ale byl šedivý, neboť tomu tak bylo většinou. Zvyknul si na kdejaké pojmenování a byl v očekávání, že nějaká nemilá přezdívka najde k jeho uším cestu i vzápětí. Zatím ale nepřicházela, takže si tak hověl a ani se už nesnažil. Kana mlela pantem jako smyslů zbavená a něco remcala, ale mohlo se zdát, že teď krom hlasu ztratil šedivý také sluch. A protože na to už o nic déle neměl ani trochu náladu, prostě vyskočil na všechny čtyři, velmi hluboce se uklonil a zmizel za prvním kaktusem, který tu nedaleko rostl. Byl si docela jistý tím, že ho lišák bude následovat, ale jestli se o něčem měli dohadovat, mohli to taky dělat za chůze. Jeho krok byl svižný a energický, ale dal se docela pohodlně stíhat, když jeden chtěl. A tak tomu bylo, že Tarabe konečně zamířil pryč z těhle končin. A jestli do Ambleeru? Možná to byla jeho prvotní myšlenka, jenže jeho kroky se velmi rychle stočily na západ. Dměrem do končin, které zatím neznal a které hodlal alespoň trochu prozkoumat. Cestou si mohl chytit myšku a trochu zasytit kručící žaludek, trochu si vyčistit hlavu. Bylo toho v Saeronu hodně k vidění a on velkou část svého pobytu tady promrhal prostým sezením a čekáním. Toho bylo dost. Protože mu ale bylo té Kany, kterou prve opustil docela líto, zastavil na okraji pouště a vyčkával. Pravděpodobně mohl čekat salvu nadávek dříve, než vůbec zahlédne hnědý kožíšek, ale tak co už. Nebyl úplný nezdvořák, jen musel nechat své činy a výmluvná gesta mluvit za svůj hlas.

// Motýlí les přes malé loviště

Kon nebyl jediný frustrovaný v okolí. I šedý lišák začínal onen pocit ve svém nitru pociťovat, ale dělal vše ve své moci pro to, aby to nedal znát. Kousnul se tedy do jazyka, když se lišáček proti němu zatvářil jako nešťastné lišče a místo divokého tance obočí se raději uchýlil přátelskému zavrtění oháňkou, které mělo lišku proti němu povzbudit v téhle hře pantomimy. A třeba to k něčemu bylo, protože když se Kon uráčil přimět Tarabeho vydávat zvuk pomocí hláskování celé abecedy, šedý proti němu vystřelil packou a výraz v jeho tváři vystřídalo očekávání společně s příměsí nadšení. Ha! Teď se trochu blížili. Šedý ihned začal opakovat ony pohyby ústy, ale z jeho hrdla nevzešlo hlásku. A tlapka opakovaně naznačila ve vzduchu písmeno x. A znovu a znovu. Nad každým písmenkem tlapkou jako kouzelnickou hůlkou kreslil ve vzduchu kříže a znamení, která zdůrazňovala jeho neschopnost řeči. Jenže když se na něj Kon osopil, že jednoduší by bylo říct, že se mu prostě mluvit nechce Tarabe div nepropadl hysterii. V němém gestu zvrátil hlavu k nebi a tlapkami si přejel po tvářích. V paralelním vesmíru ono gesto doprovázel hysterický křik. Teď ale z jeho hrdla nevzešla dle očekávání ani hláška.
Když se lišáček znovu obrátil na svého společníka, prostě jen zíral na Kona s obrovskou vráskou na čele. Nedohadovali se tu ani tak dlouho, ale Tarabe si přišel, jako by mluvil do zdi. V dalším pokusu o vyjádření své němoty pevně stisknul rty k sobě, zatímco si tlapkami mírně přiškrtil hrdlo. Neměl ponětí, jak jinak to dát najevo. A nevěděl, jestli vůbec chtěl. Toužil jen po něčem k jídlu a trošce odpočinku. A byl rozhodnutý, že v příštích chvílích si půjde za svým cílem, nehledě na otázky tohoto prďoly.

Saeron se probouzel do krásného rána a lišáček zatím čelil své největší noční můře. Kana proti němu se vší svou mocí domáhala vysvětlení, proč šedivý nemluví. Bohužel když nemluvíte, jsou limitované i způsoby, jakým můžete interpretovat svou disabilitu. Šedý si povzdechnul a znovu zkusil zopakovat ono gesto s tlapkou přes ústa, ale bezvýznamně. Lišák ho potopil se sleovy, jestli je to novej pozdrav. Tarabe sklesle zavrtěl hlavou, v nitro pocit lehkého napětí. Nelíbilo se mu, jak s ním druhý mluví, ale nemohl u poslat k čertu. A tak jen pokračoval v přemýšlení. Když se Kon začal domáhat nějakého vysvětlení trochu méně taktně, Šedý pozdvihnul tlapku ve znamení, aby nevrlého pouštního jedince poněkud uklidnil a pokusil se trochu zchladit jeho horlivost. Zatím zkoušel vymyslet, jak pokračovat.
S Herreou za zadkem to bylo více než jednoduché – prostě to řekla za něj, případně si přečetla jeho myšlenky a basta. Ale tady byl na vlastní pěst a taky musel zapojit pouze pantomimu. A co hůř, taky vlastní fantazii, kter za poslední dobu mírně zrezla. Bylo to vždy ta těžké se dorozumět s dalšími? Rozhodl se tedy pro trochu výmluvnější způsob sdělení svého poselství. Ukázal si na tlamu, aby jen velmi rychle začal naprázdno artikulovat. V přítomnosti cizího lišáka nebyly jeho pohyby vůbec tak elegantní, jako když se bavil právě třeba s ohnivou paní Ambleerského lesa, přesto však nezadrhával až tolik, aby to bylo až moc zmatené. Naznačil naprázdno několik slov pouze pohyby rtů a poté před sebe do vzduchu namaloval tlapkou kříž, potažkmo x. Zkrátka něco, co značilo zákaz, nebo něco na ten způsob. Nemluvím, myslel si u toho, jako by to snad k něčemu bylo. Tenhle mládenec nebyl Herrea a nemohl dost pravděpodobně číst myšlenky druhých. A proto se šedý posadil na zadek v očekávání dlouhého a únavného dne, který by snad mohl přinést pochopení druhé strany tohoto prekérního problému, kterému byli vystaveni.

I já si dovolím přihodit hodnocení, ale podobně jako Enzí musím říct, že se mi moc líbí všechny výtvory.

Fiona 1 – 3 body
Freydis 2 – 2 body

Tarabe si nebyl vlastně ani trochu jistý, jak se sem dostal. Tlapky ho pořád nesly vyšlapanou pěšinou, až dobloudil na zdánlivě slepé ústí. Ležel tu kmen stromu a blokoval cokoliv, co by snad mohlo být na druhé straně. Nebylo přesněj vidět, nedal se podlézt – zkrátka překážel Tarabemu v dobrodružství a to šedého velmi vytáčelo. Navíc byl hodně specificky zaklíněný – nedal se podlézt doopravdy nikde a drobný lišák si ani nebyl jistý, že se zvládne vyškrábat nahoru. Nevrle mrskal ocasem a trochu se mračil, jak podél překážky kroužil. Z dálky by si ho jeden mohl lehce poplést s kočkou. V nose ho navíc škrábal podivný pach, který se nad tímto místem vznášel. Něco mu připomínal. Co kdysi znal, ale teď proto u Iskariot samé neměl vůbec žádné pojmenování. Pozorně tedy zkoumal každé zákoutí podél kmene a pokoušel se najít cestu dál. Zdálo se, že se tudy jednou prohnala velká voda a přinesla se sebou jak onen kmen, tak i špínu, která vyplňovala každou škvíru kolem něj. Začínalo jaro. Znamenalo to snad, že by se podobná velká voda mohla přihnat i teď? Tarbík se zarazil, ale nenechal se dlouho svádět ošklivými myšlenkami na scestí. Ne. Chtěl za každou cenu vědět, co se nachází na druhé straně toho kmene. Kdyby to bylo jen trochu možné, lišáček by zaprskal, jenže nemohl. Vztekle si proto přidupl a s troškou toho odhodlání poprvé vyskočil. Bez výsledku. Drápky se po časem oprýskané kůře s lehkostí svezly a on se sklouznul zpátky dolů, na suchou zem. Listí na ní šustilo a Tarabe si znovu zadupal. Pokusil se vyskočit znovu, ale marně. Znovu a znovu se odrážel a zatínal drápky do stromu, až v něm zůstávaly jizvy. Jenže pak ho něco vyrušilo. Ouško mu v ten okamžik cuklo. Někdo tu byl s ním. Někdo, nebo snad něco? Prudce se otočil a zůstal koukat do prázdnoty za svými zády. Stezka byla prázdná a úzká rokle se kolem ní stále mlčky svažovala. Snad jako by se pokoušela každý ušlý kilometr spolknout v nenávratnu. Skoro až děsivý pohled pro tak malého tvora. Vypadala pustá života. Tak co byl ten zvuk, který šedého prve vyplašil? Už už se chtěl otočit a pokračovat ve svém snažení, jenže přesně v ten okamžik se tajuplné šustění ozvalo znovu. A mnohem blíž. Tarabe se instinktivně přikrčil, ale nemohl udělat vlastně zhola nic. Jen možná tak doufat, že ho jeho pronásledovatel nechá na pokoji. Naděje ovšem lišáka velmi záhy přešla.
Uviděl ji naštěstí včas, ale i tak mu ztuhla krev v žilách. Tvor to byl majestátní, ale ohromný a hlavně nebezpečný. Šedý už vlky nejednou potkal, ale raději se jim vyhýbal. Bylo to jistě rozumné rozhodnutí a nehodlal ho dneska porušovat. Někteří byli totiž vůči menším příbuzným lhostejní, zatímco jiní v nich zase viděli lehkou sváču a ještě lehčí kořist. A zjišťovat, jestli se tahle vlčice přišla kamarádit, nebo snad vyprášit šedivému kožich, to tak docela nebyl jeho záměr. Alespoň ne dnes! Přesto se však ani nepohnul. Ne že by nemohl – byl si docela jistý tím, že kdyby se vynasnažil, prosvištěl by tomu velkému zvířeti mezi tlapkami a nechal za sebou pouze žíznivou čáru. On tam zatím ale prostě jen stál na místě, v zádech ho chladila kůra onoho stromu a srdce mu v hrudi tlouklo jako splašené. Touha se podívat za ten strom byla možná trochu silnější, než zdravý selský rozum, který němou duši doposavaď držel naživu. Třeba se vlčice ještě otočí a namíří si to jinam? Blbost. Ta šedá megera prohledávala stezku a mířila tím samým směrem, kterým si to původně štrádoval Tarabe. A určitě nehledala jen tak něco, nýbrž něco velmi určitého k zakousnutí. Stopovala právě Tarbíka. A tomu začínalo v uších zvonit na poplach. Vzít do zaječích a proletět kolem vlčice dříve, než si ho vůbec všimne? Nebo setrvat a doufat, že si to jemnostpaní rozmyslí a půjde šmejdit jinam. Vteřiny ubíhaly jako splašené a on nemohl váhat o nic déle. A proto se Tarbík rozhodl jednat. Jako poplašený zajda vystřelil ze svého úkrytu, až mu zadní tlapky předbíhaly přední a hnal se a hnal. Stín. Blesk. Vítr! Sotva by mu někdo stačil. Vlčice o něm doopravdy nevěděla – i proto se šedé šmouhy nejprve lekla. Dokonce mu uskočila z cesty! No to aby jeden pohledal! Vlčice uhne lišákovi! Na druhou stranu – pravděpodobně ani nevěděla, o jaké zviřátko se jedná, dokud se pořádně nerozkoukala. Tarabe zastavil a krátce se ohlédl a na tváři mu panoval vítězoslavný výraz. Chtěl na ni vypláznout jazyk. Jenže to byla chyba a karma je zdarma. Sotva se totiž obrátil, viděl tu lítou saň, jak po něm startuje. Stál naštěstí dost daleko a znovu vystřelil vpřed, ale teď si sám sebou už nebyl zdaleka tak jistý. Vlastně měl srdce až v kalotách a byl připravený rozloučit se se svým marným životem. Nožky mu ale nadále kmitaly a on se hnal tou úzkou cestou jako smyslů zbavený. Jako koza hopkal přes klacky i veškeré překážky a na krátký okamžik si byl docela jistý, že se mu na zadku ježí chlupy, jak mu na ně vlčice funí. Jenže ta poslední rána nepřicházela, třebaže běžel už vlastně docela dlouho. Nebyl ovšem dnešní, aby zastavoval a znovu se ujišťoval, zda za ním stále někdo je. Na to Tarbík hodil bobek. Prostě se jen hnal z kopce dolů tou úzkou pěšinou a do běhu mu z dáli zněl zpěv jeho vzdálených příbuzných, kteří teď vyli. Možná litovali promarněné kořisti a ztracené večere, možná se mu smáli. Ale jedna věc byla sakra jistá – Tarabe se nesmál. A hodlal si to dvakrát pořádně rozmyslet, než někam zase poleze a bude strkat čumák do proláklin, kde to smrdí po vlcích. Jo, kdyby si prve neseděl na vedení, asi by si dal dvě a dvě dohromady. Třeba že onen pach, který tohle místo prostupoval, zná. Bylo ovšem pozdě plakat nad rozlitým mlékem. Hlavní bylo, že mu zůstal kožíšek v jednom kuse a žádný z těch darebů mu nepočechral chundelatou oháňku. Té by byla teprve škoda.

Vážení Saeronští!

Přináším vám tvorbu, skrze niž Vaši přátelé upsali svou duši ďáblu se přihlásili do Valentýnské akce! Účastníků nebylo moc, ale přesto byla jejich tvorba opravdu zajímavá a rozhodně se nikdo nedržel zkrátka. Ale jak mezi nimi určíme absolutního vítěze? Zvolíte jej sami! Proběhne celosaeronské hlasování.

Jak na to?
• Každý hráč, ať už se akce účastnil, či nikoliv, dostane 5 bodů.
• Tyto body můžete buď rozdělit mezi jednotlivá díla, či je všechna připsat pouze jednomu – je to jen na vašem uvážení!
• Protože účastníci zasílali více děl, budou se body jim přidělené sčítat!
Kupříkladu:
Tarabe poslal 3 díla, za jedno dostane 1 bod a další bodů 5. Ve výsledku bude mít 6 bodů celkem, které může směnit v převodníku (viz níže).
• Aby vás to nemrzelo, každý, kdo rozdělí své body v tomto hlasování dostane 5 šedých kamenů, pro motivaci.

A teď prosím *drumroll*!
Přináším všechna ta úžasná díla, která byla v průběhu posledního týdne zaslána:

Fiona

Pro Lorenza (1)

Celému Saeronu (2)

Freydis
Pro Tarbíka (1)
Tarbíku tebe já herně ještě neznám v tomto kraji,
znám tě ovšem z offline světa, tak snad to nevadí.
Vím že se kolem tebe jen všichni dobře mají,
a nepohoda se v tvé blízkosti hned ztratí.

Na Valentýna přála bych si moc, aby se naše lišky potkali.
Znají se přece ze světa, který byl předtím než dorazili sem.
Doufám, že bychom se naše lištišky společně zasmáli
a že se tak snad stane, než květem se obalí zem.

Taky ti chci říct, že ti děkuji za to, co pro saeron děláš,
vím že toho máš hodně, ale přece to dáváš.
Obdivuju tě prostě za to, jak všechno dobře zvládáš
a že to na sobě ani trochu poznat nedáváš.

Není to možná Valentýnka napsaná správně,
ale mě nikdy rýmovat nešlo právě....

Pro Anguse (2)
Ty prašivino stará celá, kterou jsem nalezla v lese,
kde podivná liščice zjevila se z koule sněhu,
ale neskrývala v sobě žádnou lásku či něhu,
tak tobě chci říct něco, co se od mého srdce nese.

Nejsi mou láskou to ani náhodou nemysli si,
nejsi mým nepřítelem to snad potěší tě více,
a možná to i trochu zabarví do ruda tvé líce,
že přátelem mým na světě největším jsi.

Jsi sice starý a už jsi toho zažil mnoho let,
ale pořád máš za ušima a nic ze šarmu jsi neztratil.
Přeji si ze srdce, abys nám ještě dlouho žil,
abys se mnou prohodil ještě pár vět.

Na Valentýna přejisi od srdce celého,
abys měl v tom roce jen všeho dobrého.

Lorenzo
(1)

(2)

(3)

(4)

(5)


HLASOVÁNÍ:
Své hlasy posílejte jako odpověď na tento komentář ve formátu:
Jméno účasíka | číslo jeho výtvoru | počet bodů
Nezapomeňte, že máte pět bodů. Nikoliv víc. Nemusíte rozdělit všechny, ale za jejich rozdělení na vás čeká odměna.
Hlasovat můžete pouze z jednoho herního charakteru.

Převodník bude doplněn v průběhu několika dnů. Hlasování probíhá od tohoto okamžiku do 4.3.2022.

Dotazy Tarbíkovi do vzkazů. A tím myslím vzkazy tady, ne discord – tam je spíš přehlédnu. A vyhrazuji si právo na případné dodatečné úpravy pravidel :> .

Tarabe ze svého výletu nebyl úplně nadšený. Seděl teď na poušti, sledoval lišáka před sebou a trochu nabručeně mrskal ocasem. Počasí nebylo vůbec z nejlepších, zima byla v plném proudu, ale tady bylo teplo a sluníčko. Takže… vlastně počasí bylo dobré. Tarabe byl ovšem tak rozmrzelý z onoho neznámého cizince, že se ani sluneční paprsky nedostaly pod jeho chmurný pláštík. Nejraději by se na patě otočil a dál Konovi nic nevysvětloval, ale přeci jen – bylo to třeba. Jak ale vysvětlit beze slov, že si ho prostě nevšimnul a jen se pokusil ukrýt v jeho stínu. A teď nemyslel stín menšího lišáka, ale tu část stínu, kterou za kamenem okupoval. Bouře ovšem pominula a proto mohl Tarabe pokojně opustit lišáku blízkost. Místo vysvětlení omluvil své činy prostým máchnutím tlapky a trochu strnulým pokrčením ramen. Na víc se zkrátka nezmohl. Navíc – možná bylo načase se pomalu začít ubírat zpátky do Ambleeru? Ne, že by to byl jeho oficiální domov, ale naivní představa, že Herr chybí. Vyskočil proto na nohy, znovu pokývnul hlavou a bez dalšího otálení se dal do pohybu. Jenže ten neznámý lišák se za nim za hlasitého povyku vydal. Šedý se leknul a trochu poskočil, přičemž se automaticky po své současné společnosti otočil s vyplašeným výrazem v tváři. Neměl, jak jinak cizinci vysvětlit, že z něj nevymámí ani slůvko. Ale nějak to udělat musel. Pevně semknul rty k sobě a tlapou si na ně za souvislého vrtění hlavou ukázal. Ani slovo. Ani slovo nedokázal se svých úst vydolovat. Nedokázal to nikdo před tímhle cizincem, neměl to zvládnout ani on. A jestli to nemohl pochopit – no. Tarabe stejně po společnosti nepátral.

Přes noc se písečná bouře uklidnila. Tedy pokud se řádění živlů takhle dalo říkat. Tarabe sám si nebyl jistý, ale protože beztak neměl slova jak vyjádřit, nechal to být. Mnohem zajímavější přeci bylo to nasupené cosi prskající před ním. Nechtěl cizince konfrontovat a vlastně se rovnou chystal k odchodu, ale teď byl sám konfrontován. Což ho mírně zaskočilo. Ale neměl jaksi omluvu pro své chování, alespoň dokud vítr prcka neodhodil někam bokem. Šedý zvědavě naklonil hlavu ke straně. Mělo mu snad tohle být dostatečnou odpovědí? Pohodil tlapkou před sebe, aby se ten malý hajzlík taky podíval na okolní počasí. Teď už byl klid všude kolem, ale před chvílí jim tu nad hlavami vířil písek a nebýt závětří v poza těchto kamenů, sotva by se jim podařilo tu jen tak pobíhat. Vůbec to bylo zvláštní místo, když si to tu tak prohlížel. Nejednou z prcka sjel pohledem na své nejbližší okolí. Většina rostlin byla podivného rázu. Hotový bizár, co si budeme povídat. Ale ne větší než lišák, který tu prskal a hudroval. Šedy proto navázal oční kontakt a pomalu a opatrně sklonil hlavu až k zemi. Snad jako kdyby se pokoušel o poklonu. Vlastně přesně to dělal. Zůstal tak shrbený několik chvil, než se znovu na rovnal do své plné výšky a s lehkým přikývnutím se měl k loučení. Nechtěl ti ztrácet čas s nějakým naštvaným prckem, který kolem sebe kopal na všechny strany jen protože mu někdo zabral místo v úkrytu… No a přiznejme si – nebylo to zrovna soukromé místečko. Kdyby bezejmenný nebyl zcela bezradný, odporoučel by se jinam. Další krátkou poklonou se však chystal vyprovodit a ležérním pohozením tlapky ještě víc umocnil svou omluvu za smyšlenou chybu. Adié, prcku, hrálo by mu v hlavě, kdyby byl schopný tvořit věty. Jenže jeho hlava fungovala spíše v obrazech a gestech. Nikoli slovech. A proto si musel cizinec vystačit jen s grimasou napodobující milý úsměv.

// Malé loviště

Šedý stín dlouhé nohy donesly do podivné krajiny. Všude samé roští, rostlinky s trny a prach a špína. Moc se mu tu nelíbilo. Pach pouště jej štípal v nose a častokrát ho nakrčil, aby si mohl znechuceně odfrknout. Ani ve snu lišáka nenapadlo, že úrodné a malebné malé loviště může vystřídat takový kus nehezké pláně. A navíc ten vichr? Hnus. Živel metal lišákovi hnus do očí, které ho teď štípaly a bolely. Častokrát zastavoval a ukrýval se za skály a mezi jednotlivá zátiší. Písek mu skřípal i v zubech a zanechával mládence v trochu trpkém rozpoložení. Možná že kdyby nebyl paličatost sama, otočil by se na podpatku a zamířil někam do háje. Ale on byl teď odhodlaný si tohle místo aspoň trochu projít. A proto sklonil hlavu proti větru a přidal do kroku. Jenže nedošel daleko.
Vystrčil zrovna hlavu z poza nějakého šutru a chtěl si to zamířit za další z nich, když proti sobě spatřil postavu. Okamžitě doširoka rozevřel oči – nečekal, že tu někoho potká. Saeron byl velikým územím a lišek tu žilo celkem poskromnu. Častokrát mohl jeden přecházet z místa na místo a nepotkat jedinou duši. Rozmrzelý lišák ovšem neměl zrovna potřebu se k tomu cizákovi hlásit. Stačilo navázat oční kontakt, pokývnout hlavou na pozdrav a táhnout zase někam do háje zeleného. Ale ulovit lišákův pohled se ukázalo jako docela obtížný úkol. Bezejmenný se skrýval z větší části za kamenem a v tom sílícím větru se moc neodvažoval vyklánět. Písek měl už ve všemožných otvorech a nepotřeboval aby se seznam rozrůstal. Z toho důvodu i zavrhnul zmizení hezky po francouzsku – problémům bylo obecně lepší čelit. A tak – navzdory své plachosti a neochotě komunikovat s jakoukoliv živou duší – Tarabe několika skoky přeskákal do zátiší, ve kterém se nacházel i ten cizinec. Jestli ho zaskočil? Ať si hoch trhne. Pokynul mu na pozdrav hlavou sotva se rozkoukal a znovu oklepal, načež už se zase chystal na cestu dál. Musel si však prve najít další klidný bod, kde by se mohl vyhnout hněvu písečné bouře.

Němý lišák se nestačil divit. Všechno se tak prudce měnilo, že si jen stihnul sednout na zadek a zkrátka jen… sledoval. Ani se nesnažil pobrat co se tu před ním dělo. Alarius prostě zmizel a Enzo, no, ten začal panikařit jako malá slečna. Co s tím jako bezejmenný měl dělat? Nemohl mu říct aby se uklidnila zapojil rozum i kdyby chtěl. A tak znovu osaměl. Zůstal proto jen sedět na svém místě a myšlenkami ubíhal někam hodně daleko. Nebyl sto vzpomínat na dalekou minulost – své mládí zapudil hodně hluboko, ale vzpomenul si na ohnivou paní v Ambleerském lese a že by se za ní asi tak měl vrátit. Ostatně o tom mluvil Lorenzo, než odběhl jako ta malá slečinka. Jenže Tarabeho tlapky byly odjakživa toulavé. Proto pohled dlouze obrátil k jihu, než ho tlapky znovu vynesly na pouť na sever. Menší dobrodružství přeci nikomu neškodí. A on se vrátí. On se dozajista vrátí. Dlouho neměl domov a přátele a ne že by jej tak někdo přizval, ale co tomu mohlo vadit? Jestli tak o Ambleeru začal smýšlet sám? Jen dobře pro něj. Ale teď ho volala dálava.
Nohy šedého nesly skrze malé loviště s jistotou jemu vlastní. Pohyboval se jako stín v usychajících travinách. Podzim byl tady. Listy se zabarvily zlatou barvou a blížila se zima. Čas pospíchal kupředu takovou rychlostí, že to až nebylo možné. Ale on byl přizpůsobivý. Narostla mu hustá zimní srst a pod ní se v podkoží vytvořila přiměřená vrstva podkožního tuku, který ho měl hřát. A on se stejně plánoval vrátit. Iscariot ví, že on si to fakt tak vymyslel.

// Lentharský kraj

// Malé loviště

Cesta na sever trojici lovců trvala déle, než Tarabe zamýšlel. Přesto však noční krajinou své společníky následoval bez mrknutí oka. Věřil jejich úsudku a Lorenzovu rozumu. Včetně jeho zkušeností. Musel tohle místo projít křížem krážem, ne? Byl v šedého očích přirozenou autoritou. Asi jako Herrea, kterou nechali samotnou v Ambleeru. Lišák chvilku vzpomínal, hlavu plnou ryšavého kožichu. Po boku paní lesa se cítil dobře, ale stejně tak si teď připadal i vedle Lorenza. Jistě v tom nehledejte žádné hlubší pocity. Šedá zkrátka byl rád za někoho, kdo pro jednou rozhodoval o všem za něj. Kdo mu dával šanci všímat si těch malých věcí, jako třeba vlnek na klidné jezerní hladině, kterou před tím minuli. Nebo korun stromů, které pomalu měnily barvu na zlatou. Všechno bylo mnohem hezčí. Mnohem zajímavější. Nebál se hladu ani predátorů kolem, protože tu byli i jiní. A možná i silnější, než byl on. Spokojeně se proto culil, aniž by si to uvědomoval, jak tak capkal dál tou zvláštní noční temnotou a jak dýchal chladný noční vzduch. Mrazil v hrdle a byl divně těžký v plicích. Ale lišák si přišel živý. Tak svěží, jako dlouho nebyl. Často mu přišlo, že v něm kousek chyběl. Jako by snad malý kus (ale velmi zásadní) jeho ducha někde vypadnul – ztratil se. Ale třeba to nebylo nenávratné? Třebas pomalu nacházel cestu zpátky a dodával šedému chuť k žití?
Dlouze nad tím vším Tarabe dumal, zatímco moc nedával pozor před sebe. Lorenzova náhlá stopka ho proto vyvedla z míry a musel mírně odskočit, aby do jmenovaného nevrazil. Zvědavě se pak otočil na Červenku, na jehož přítomnost poměrně často zapomínal. Střelil po něm omluvným úsměvem, ale pohled mu záhy sklouznul k druhému obecnému. Prý byli na místě? Dobrá tedy. Stačilo už jen vymyslet plán hry. Problém byl v tom, že Tarabe nebyl zcela úplně hvězdným lovcem. Ale tak co? Nějak se to poddá, ne? Ne?!

Slunce se pozvolna klonilo k západu, jak tam tak trojice lovců nehnutě postávala u břehu jezera. A široko daleko ani živáčka. Tarabe si pozorně prohlížel přilehlé okolí a trochu rozpustile smetal oháňkou ze strany na stranu. Ani když větřil nezachytil žádný čerstvý pach, který by je snad mohl zavést k nějakému ukrytému pokladu. Ke kořisti. Ne. Zvířata pravděpodobně větřila blížící se podzim stejně jako oni a jala se ukrýt v houštinách a okolních lesích. Snad až na osamělého letce, který jim kroužil vysoko nad hlavami, ale který byl absolutně nedosažitelný. Šedivý k němu chvilku upínal zraky a jen tiše záviděl sokolovu svobodu. Rychle se však ze svých vysněných toulek oblohou vrátil zpátky na zem, kam taky patřil a kam jej poutala zemská síla.
Jeho pohled ztroskotal na Lorenzovi, který byl nejen zvolen vedoucím výpravy, ale též vrchním navigátorem. Šedý sotva prošel po tomhle světě tolik, co druhý lišák. Na jeho slovo a přirozenou autoritu tudíž dal, aniž by ji jakkoliv zpochybňoval. Zaprvé – nemělo to cenu. Zadruhé – proč vůbec? Důvěřovala mu Herrea, mohl jistě i Tarabe. A když tedy ryšavý vznesl návrh, aby pokračovali v cestě dál na sever, nesetkal se s absolutně žádným vzdorem. Tedy alespoň z Bezejmenného strany. I když ani Červený se prozatím nikterak nebránil. Ba ne – snad si i radostí nejednou poskočil, což šedému vyčarovalo úsměv na tváři. Alespoň někdo byl spokojený a dával to najevo řádnou řečí těla. Šedivý však dál nehleděl na postoje svých společníků, když se dal do pohybu. Znovu upoutal svou pozornost k okolí, které si mermomocí zkoušel otisknout do paměti. Musel si pamatovat cestu zpět, kdyby náhodou-. Kdyby náhodou co? ta slova se mu zrodila v mysli tak neočekávaně, že se jich až zlekl. Byl zvyklý uvažovat v obrazech a představách. Ne v řeči. Ale možná nebylo na škodu se v tom zkoušet cvičit – usnadňovalo by mu to komunikaci alespoň s paní lesa? A třeba i s ostatními. Po těch bezděky blýsknul pohledem, načež střelil po jeho společnosti lehkým a uvolněným úsměvem. Jestli měl zůstat v Ambleeru, měli by být zadobře. Tak nač to odkládat? Následoval tedy klidným soumrakem Lorenza i s Rudým do neznámých krajin, zatímco se pokoušel myslet jen na dobré věci. A na to co bude.

// Malé loviště

// Ambleerský les | Pardon zdržení. Chmele mě obdarovaly horečkami a nevolnostmi. Mrchy.

Byl to klidný den, ačkoliv byla obloha zamračená a všude se proháněla děsivá meluzína. Kvílela, když se proháněla korunami Ableerských stromů a její výskot neustal ani ve chvíli, když už trojice lovců zanechala hvozd daleko za zády. Tarabemu až bezděky vstávaly chlupy na zádech. Ne že by se bál, ale ten zvuk byl jako z jiného světa. Nadpřirozený, podivný. Lišák se často ohlížel, aby se ujistil, že je doopravdy nesleduje, no, něco. Ale tak dokud nepršelo, mohli být ještě v klidu. Ve vzduchu ovšem pomalu začínal být cítit podzim, což znamenalo jistě prudkou změnu počasí a více dešťů.
Zatím trojice kráčela mlčky, takže si jediný šedivý nepřipadal úplně blbě, když se jen kochal krajinou a užíval si klidu svých vlastních myšlenek. Třebaže v nich nedokázal pořádně vyjadřovat slova, pořád byly barvité a rozmanité. Často divoce pospíchaly někam do dáli, kde dlely jeho vzpomínky. A tak si Bezejmenný vesele tlapkal po Lorenzově boku, na tváři lehký náznak úsměvu a ouška pozorně natočená vpřed. Blížili se pomalu k jezeru, ale nějak si nemohl vzpomenout, zda tohle bylo přesně to místo, kde byli v zimě s Herreou. A hlavně si nebyl tak docela jistý, že tu něco živého bylo. Pohledem střelil po ryšavém lišákovi po své pravici. Co teď? ptaly se jeho oči zvědavě, než sklouznuly na rudou liškou hned o kousek vedle. Zatím ani jednoho z nich pořádně neznal, jeho pohyby proto byly trhané a zvláštně výrazné. To ovšem neznamenalo, že by se cítil tak nekomfortně, jak původně očekával. Myšlenka, že by mohl v Ambleeru zůstat též jej poměrně naplňovala. A tím pádem se zjevně víc otvíral i těmhle cizincům, kteří možná ani cizinci být neměli.
Lorenzo se záhy rozpovídal a Tarabe nad odpovědí nemusel ani nikterak dlouho váhat. Svorně přikývnul na souhlas. Sám žádnou zvěř necítil, takže by možná bylo mnohem jednodušší se přesunout někam, kde se jí zdržovalo víc. Nechtěl však být přehnaně iniciativní, takže s dalšími akcemi raději počkal na Rubínka. Rudý trpaslík taky nemluvil a šedého popravdě zajímalo proč. Ačkoliv to vlastně nebylo nějak podstatné – sám Tarabe mluvit nemohl, ale tenhle lišák zjevně jen nechtěl. Proč by dobrovolně přicházel o něco tak důležitého?