Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Šedý byl odkázaný na pomoc svých společnic, neb čím víc se snažil, tím nemožnější se jeho vyproštění bez pomoci zdálo být. Bezmocně plandal někde mezi nebem a zemí a pokoušel se dostat ven, jenže co mu to bylo platné, když se jeho tlapky země ne a ne dotknout? Smál se té absurdnosti a pokoušel se trochu víc, ale naštěstí záchrana v podobě jeho společnic nebyla daleko. Prve se ho dotkla jedna, hnedle zase druhá a najednou to šlo. I když pořád ne tak lehce, jak by si asi kdekdo přál. A když konečně vypadnul ze závěje, vypadal jako sněhulák. Sníh se mu nalepil všude do srsti a byl od něj úplně celý obalený, až skoro nebylo vidět jeho původních barev. Ale to nevadilo, protože jakmile vypadnul, už se na svoje společnice vděčně křenil. Jak měsíček na hnoji! Oháňka mu už vesele bouchala o ledové podloží a vypadal tak maximálně připravený pokračovat v tom, co tu omylem začali – nebo dát ideálně druhé kolo. Nad jeho hlavou se však z bublinek objevily děkovné spřažené tlapky, kterých ovšem nebylo třeba. Vždyť stačil jediný pohled a bylo jasné, že je Bezejmenný vděk sám. V nitru ho však začínala nahlodávat také pochybnost – měl by se pomalu vrátit domů. Ambleer odtud vidět nebyl, možná tak z nějakého opravdu vysokého vrcholu. Alespoň že pohled na hvězdy tu byl opravdu perfektní.

// Stříbrný potok

Věrně si to štrádoval s Arisou a Romilly do kopce, aniž by se snad nad tím pozastavil. Možná to bylo tou atmosférou kolem oslav slunovratu, nebo prostě jen faktem, že v těchto krajích nikdy nebyl a že se mu tu opravdu hodně líbilo! Denní modř pomalu střídala oranžová a na ní tmavě fialové pruhy noční oblohy, na které se zjevovaly prvé hvězdy. Přátelsky blikaly a když Tarabe stanul na jednom z menších vrcholků nejmenších kopců široko daleko, usmíval se na ně podobně, jako hvězdy na něj. Zjevovaly se v jeho očích a s každou minutou jich přibývalo. Usmíval se, ale z toho stavu, který připomínal trans, ho vyvedl náhlý pokřik. No jistě, vždyť ještě před pár okamžiky vedle něj stála bílá liška a Romilly na ně čekala někde níž. A on teď jen stál a s vyvalenýma očima sledoval Arisu, jak sviští z kopce dolů na své huňaté oháňce. Prve se lekl, ale když viděl že se k ní přidává i Romilly (vždyť neměl ponětí, že liška vlastně jen nedopatřením uklouzla), vrhl se za dvojicí z kopce. Vyskočil, dopadl na svůj chlupatý zadek a už si to pelášil dolů, na tváři úsměv od ucha k uchu. A že to byla pořádná jízda! Svištěl rychlostí blesku dolů do podhůří a užíval si vítr, který mi projížděl kožichem a jež mu cuchal srst. Vypadal nadšeně a vlastně i byl. Kdyby mohl, výskal by a hulákal na celé kolo a taky by se smál. Smál by se tak moc, že by to věděl celý Saeron. Ale on byl stále němý a proto jeho přistání v cílové stanici završilo jen žuchnutí, jak ho jedna ze závějí vymrštila do vzduchu, aby záhy přistál čenichem napřed v další. Koukal mu jen ocas, zadek a svěšené zadní tlapky. A na první pohled bylo jasně znát, že bude potřebovat pomoc, protože se neměl o co zapřít a jen sebou bezvládně plácal jako ryba z čirého potoka, který je sem před pár chvílemi dovedl.

Nakonec i polárce se podařilo ulovit něco dobrého, jen Romilly zatím postávala opodál a moc se k lovu asi neměla. Tarabemu se drobnější lišky zželelo. Byla tak plachá, že ho až mrzela jeho vlastní němota: mohl by jí třeba trochu ukonejšit, nebo jí lépe potěšit. Ale potěšit ji každopádně mohl i tak. Raději proto vzal svou čudlu a položil ji korsačce k nohám. Ostatně čas kolem slunovratu měl být radostný a měli si dělat radost navzájem. Proto lišku obdaroval milým úsměvem a čerstvou rybou, která jí měla posílit na další cestu. Už stejně věděl, že se tudy do Ambleeru bude moci i vrátit, tak mohl svou (ne)schopnost rybolovu maličko potrénovat. Víc než hlad ho však teď přeci jen táhly velehory v dáli, ze kterých vyvěrala tahle ledová říčka plná života. A místo, odkud pramenilo něco tak krásného muselo být ještě půvabnější a malebnější. Když ho proto Arisa pobídla k další cestě, nezdráhal se. Chtěl kopce vidět.

// Hvězdné hory

// Tundra

Osvěžení chladnou vodou bylo po dlouhé cestě značně příjemné Šedý lišák se dostal k hladině jako první a nezdržoval se prohlížením jejích vířících vod. Sklonil se a hltavě pil. Třebaže cestou rozpouštěl na jazyku sníh, nestačilo to k úplnému uhašení horoucí žízně, která mu ještě před chvilkou svírala hrdlo. Teprve po jejím uhašení se trochu porozhlédl kolem.
Stáli nedaleko sobího stáda, které sem zjevně přivedla podobná touha. A šedý jim byl vděčný, protože tenhle potok vypadal opravdu půvabně. Vesele zurčil a třebaže byl jeho proud z části zamrzlý, bylo pod vroucí hladinou vidět bujarý život. Tarabe tolik ryby rád neměl, ale když si uvědomil jak dlouho nejedl, málem se mu až podlomila kolena. Beztak k horám nepospíchali. Mlčenlivý se krátce ohlédnul po Arise, aby na ryby poukázal, kdyby je náhodou přehlédla. Ale jak by mohla? Bylo jich v průzračných vodách nespočet! Stačilo jen jednou chňapnout a-! A nic. Ryby se prudce rozutekly, když po nich sivý chňapnul. Ale nechtěl se vzdávat a proto se pokusil vytáhnout rybu z vody asi pětkrát, přičemž úspěšný byl až jeho poslední pokus. Třebaže ryba kterou z vody vy lovil byla jen zatracená čudla. Stál na jednom z vyvýšených kamenů a hrdě se vyprsil, aby svým společnicím ukázal úlovek. Kdyby nebyly úspěšné ony, byl ochotný se o to málo podělit.

// Tundra

Šedý lišáček se brodil sněhovou pláni a vyjímečně nešel první. Byla to totiž hnědo-bílá Arisa, kdo se ujal vedení. A vedla je vskutku zajímavým směrem, protože se před nimi objevila nejprve jedna a posléze další a další a další siluety tvorů, které Tarabe jaktěživ neviděl. Vypadali mírumilovně, ale byli velcí a na hlavách mezi dlouhýma ušima jim z čela čněly parohy nevídaných rozměrů. Šedý se zdráhal k tvorům přiblížit, takže zůstal stát nedaleko putujícího stáda. Kam je asi kopyta nesou? ptal se v duchu. Měli cíl, nebo taky bezduše putovali holou plání ve snaze nalézt něco k snědku? Liščí přítomnost v sobech zjevně nevyvolávala žádné podezření, že by se mohlo dít něco nekalého. Prostě jen procházeli dál svou cestou a míjeli trojčlennou skupinku. A tak se Tarbík rozhodl krátce přidat k jejich pouti. Pokynul polárce s korsačkou a mile se usmál, než se střídmým tempem vydal ve stopách stáda. Alespoň se jim příjemně šlo, když se nemuseli vysokou závějí prodírat sami a bez pomoci. A jejich úsilí bylo odměněno, neboť je skupina vysokých tvorů přivedla až k úžasnému pokladu – k tekoucí vodě. Tarabe si trochu pospíšil – došlo mu, že má vlastně úplně strašnou žízeň.

// Stříbrný potok

24. Užijte si krásný sváteční den! – 1 křišťál, 2 pírka a 10 kamínků
Možné plnit do 24.12. 24:00

// Vysočina (východ) přes Tichý svět

Tohle místo Tarabe neznal, ale přesto se mu líbilo od prvního momentu. Sněhu tu sicevbylo dost, ale místy jím stále ještě prostupovaly větvičky vřesu a to přivádělo lišáka k představám, jak tohle místo asi tak vypadá v létě. Když vše bují a život kvete. Pousmál se té myšlence a zastavil, aby ho jeho společnice mohly dohnat. Putovali už dlouho a překonat hory jim pár hodin času přeci jen sebralo. Po nich míjeli místo, které si on moc dobře pamatoval. Bylo to totiž první místo, které zde nalezl. Pusté jako tenkrát, ale přeci přinášející milé vzpomínky. Krátce po svém příchodu sem se totiž setkal s Herreou. Zarazil se. Herrea! Zůstala na té pláni! Starostlivě se ohlédnul přes rameno směrem, odkud přišli. Pak ho ale trklo něco důležitého. Jak se tak pokoušel zorientovat, uvědomil si, že ony zasněžené koruny stromů v dálce jsou vlastně Ambleer, tudíž že nejsou daleko. A že se brzy bude moci vrátit domů. Znovu se otočil na své nové známé a pousmál se, než zamířil dál k Severu. Vábily ho totiž kopce zalité sluncem v dáli. Kopce, kterých si před tím nevšimnul a nad kterými seděla podivná temnota, jako by snad hvězdné nebe sestupovalo přímo mezi ně.

// Sobí pláň

// Stříbrný mokřad přes Derianský hvozd

Lišky byly obě milé. Zdálo se, že pochopily problém, který ho tížil od narození. Tedy – korsačka jménem Romilly se ptala, jestli o hlas přišel. Musel zavrtět hlavou, načež se mezi jeho zrzavýma ušima objevila silueta liščete. Jen se lehce pousmál. Kdyby o hlas přišel, asi by ho to mrzelo. Ale tím, že nemusel mluvit nikdy, tím si moc hlavu nelámal. Byl prostě spokojený s životem tak jak byl. Ale znovu tu bylo ale – chvěl se totiž zimou, jak mu promokl kožich v mokřadu, když se napůl zamrzlou krajinou pokoušel nalézt cestu k severu. Teď však jeho tlapky konečně spočívaly na pevné půdě, kterou pokrývala bohatá vrstva sněhu křupající pod tlapkami. Byla škoda, že za sebou nechával špinavou stopu. Ale nemohl s tím nic moc dělat a hlavně se aspoň trochu očistil od nečistot z bažiny. Pořádně se oklepal, až z něj vyletěly chuchvalce chlupů. No jo, pořád ještě pouštěl poslední zbytky letní srsti, které se uvolňovaly z pod vrstvy zimního kožichu.
Do dámské konverzace se úplně nezapojoval. Místa, odkud Romilly přišla, neznal. Raději se soustředil na dlouhou cestu, která je ještě čekala. Projít hvozdem nebylo tak náročné. Na druhou stranu prodrat se pohořím, které rozhodně nebylo drobné, to bylo na trochu delší prácičku. Cesta skrze údolí byla zdlouhavá, hlavně protože se tu usadilo poměrně dost sněhu. Ale on pokračoval dál, sem tam se slečnami zalaškoval a jinak se držel poblíž, jako jejich věrný průvodce. Ještě toho spoustu neviděl a z některých úbočí se mohl po Saeronu krásně porozhlédnout. Jak jen to bylo pěkné místo k žití!

// Tundra přes Tichý svět

// Zrcadlové jezero přes Mrtvou zem

To jezero, které se zdálo být branou do jiného světa jí vlastně i možná bylo. Protože všude kolem bylo najednou všechno hrozně pochmurné. Nejprve zem, která vypadala pustá možná víc než poušť a pak mokřad, který také nevypadal nikterak magicky. Mrtvé a shnilé stromy všude, kam jen oko dohlédlo. A jedinou záchranou pro jejich výhledy byl vzdálený les, který ovšem Tarabe neznal. Zatoulali se? Zastavil a omluvně se ohlédl na obě lišky, které ho stále následovaly. Alespoň nebyl na tu cestu a prekérní situaci sám! Zamáchal hravě oháňkou a mile se usmál. Bublina nad jeho hlavou se změnila v ukazatel, který směřoval do močálu. Pak se však změnil v hory. Jistě – přes zamrzlý močál to byla ta nejkratší cesta. Problémem však bylo, že voda vyvěrající z pramenů v zemi byla teplejší než ta, která zamrzala v řekách a stojatých vodách. A proto se Tarabe vydal přes neznámý kraj opravdu obezřetně. Byl největší, takže kam šlápnul, tam mohly jisto jistě došlápnout i jeho společnice. Už v půlce cesty však drkotal zuby a měl celé plece úplně od bláta. Nejhorší bylo, že si ani nemohl pomoci svou magií, vzhledem k tomu, kolik vody všude kolem bylo. Povzdechnul si, oklepal se a na chvilku se zastavil na jednom z uhnilých kmenů, kde trojice mohla chvilku řadovat jak vlaštovky na drátě. Na obě lišky se mile usmíval, zatímco nad jeho hlavu se znovu objevila silueta lišky, která mávala tlapkou. Nemohl si nevšimnou, že se navzájem představily. Arisa a Romilly, uložil si v tichosti do paměti a mile přikývnul hlavou. Sám si přitom položil tlapku na rty a tiše zavrtěl hlavou. Bublina nabrala podobu lišky, která štěkala. Zvuk byl zpodobněn různými klikyháky. Náhle ale zmizel a zůstala jen liška, která zkoušela vydat hlásku, ale nešlo. Pochopily? Ne, že by si s nimi nechtěl povídat. Hlavně když teď cítil zodpovědnost za to, aby je z mokřadu vyvedl. A tak se dal dál na cestu, protože hvozd byl ještě stále daleko a čekal je výšlap do nějakých kopců. A byla mu zima, jak byl promočený.

// Vysočina (východ) přes Derianský hvozd

// Mechová lávka přes Mlhavé údolí

Cesta mlhou nebyla příjemná a Tarabe se zdráhal uhnout z přímky, kterou si skrze ztracený svět vytyčil. Dával si ovšem dobrý pozor, aby se neztratil svým společnicím, což by v tomhle chaosu mléčné tmy mohlo být vlastně docela jednoduché. Ale nestalo se tak. A když se svět kolem nich znovu projasnil, stáli tváří v tvář překrásnému místu, které šedý jaktěživ neviděl. V zapadajícím slunci to vypadalo jako brána do nového světa a šedý zaváhal, než se k tomu rozběhnul. Nakonec se ukázalo, že se jedná pouze o vodu, ale byla tak průzračná, že se to zdálo až nereálné.
Voda byla zamrzlá, třebaže se tu podnebí o něco málo ohřálo. To však vůbec nebylo na škodu, neboť skrze led bylo dokonale vidět pomalu až na dno a v dobrém úhlu slunečnísho svitu v něm dokonce šedý viděl svůj vlastní odraz s magickou bublinkou nad hlavou. Na svou společnost se obrátil jenom krátce, když se vesele culil z průzračného kluziště. Nechtěl však jeho dokonalou tvář pošpinit rýhami od svých drápků. Proto se jen jednou nebo dvakrát sklouznul, udělal pár roztodivných obličejů na dvojníka na druhé straně ledové plochy a už si to zase chtěl štrádovat jinam. Na břehu vodní plochy se ovšem zastavil a znovu si prohlédl svou tvář. Byla tak zvláště cizí, třebaže patřila jemu samému. Neznal své oči a ani rysy, nekoukal na sebe. Bylo to jako hledět do tváře cizince, který vám je ale neskutečně podobný. Odvrátil se ve chvíli, kdy si všiml bílých chlupů na líčkách. Že by stárnul? No to sotva. S úsměvem na tváři pak počkal na své společnice, které pomalu zapřádaly rozhovory. Teprve pak si to namířil zpátky na sever. Tady mu začínalo být v zimním kožichu přeci jen trochu moc teplo.

// Stříbrný mokřad přes Mrtvou zem

22. Sjet po zadku Hvězdné hory – 2 pírka
23. Ulovit si Vánoční rybu – 5 % do rychlosti
Oba úkoly je možné plnit až do 24.12. 24:00

21. Pozorovat soby na sobí pláni – 5 kamínků
Možné plnit až do 24.12. 24:00

// Ledová pustina přes Slunnou pláň | moc se omlouvám, jestli na něco nebudu reagovat, mám zítra zkoušku a jsem trochu mimo :D

Šedý si to vykračoval klidným polednem a tvářil se vesele, jak se tak nemusel na nic pořádného soustředit. Tedy – vyslechl si Romilly příběh, který ho mile potěšil a spokojeně se na ni usmál, aby podpořil její upovídanost. Vypadal pořád tak trochu zakřiknutá. Ale nakonec se k nim přeci rozhodla přidat na cestou za dobrodružstvím, ne? Vůbec si neuvědomil, že Herrea zustala zasypaná v zemi sněhu a ledu, jak si tak vesele vykračoval směrem na jihozápad. Cestu si naví krátil poměrně mláděcí hrou. Ach, kdyby ho viděla ohnivá paní, asi by si ťukala drápkem na čelo. Ale on jen klidně vykračoval a s úsměvem od ucha k uchu tlapkama házel do vzduchu prašan, který se na slunci sympaticky třpytil.A požitkářsky pak jednolitvé sněhové vločky chytal na vyplazený jazyk, jako by snad nikdy nevyrostl. Sem tam pak vrhnul kopkou sněhu po Arise nebo Korsačce a vypadal tak nějak úplně spokojený sám se sebou. Mlha před nimi však nevěstila nic moc dobrého a se vstupem na lávku, kterou v létě pokrýval mech, trochu zaváhal. Říkal si ovšem, že za tou mlhou přeci musí být něco hezkého, ne?

// Zrcadlové jezero přes Mlhavé údolí

20. Napsat ódu na sníh – 20 kamínků a 5 křišťálů
Pozor, musí mít alespoň 2 sloky a refrén.
Možné plnit až do 24.12. 24:00

Tarabe si jejich společné laškování užíval a líbilo se mu, že se k nim přidala i ta plachá lištička, pro kterou tohle muselo být více než vysilující! On jí ale oplatil širokým úsměvem a vesele se culil, zatímco sledoval cizinku. Herrea se jich stranila, ale to dávalo docela dobrý smysl. Byla to ohnivá paní! Nemohla se přece jen tak účastnit koulovačky, ne? Tarbík pak znovu přihopkal k polárce a zvesela se na ni usmál, aby ji znovu (a tentokrát pořádně) přivítal. Nad hlavou se mu zase vlnila tekutina, která ani v tomhle počasí nechtěla zamrznout a nabrala podobiznu zvedlé tlapky na znamení pozdravu. Rychle se však změnila v otazník, sněhovou vločku a tři lišky jdoucí v řadě za sebou.
Už jsi slyšela ten příběh o liškách, které putovaly za ohromnou sněhovou vločkou na nebi? V tu chvíli se bublina zachvěla a sněhová vločka z ní se vyhoupla nad pomyslný reliéf hvězdného nebe. Voda vykreslovala hory, drobné bublinky kolem zase hvězdičky. Tarabe vypadal s tím obrazcem spokojený, protože na něj zakoulel okem a usmál se. Nebyl si vůbec jistý, jestli to nějak silou vůle ovládá, ale věděl o svém potenciálu ovládat vodu a tak se za tuhle pomůcku moc nestyděl. Na každý pád si odkašlal, pozdvihl bradičku a jeho bublina se dala do kopírování myšlenek, které mu najednou vířily hlavou:
Byly tři lišky, jedna maličká s velkýma ušima, jedna polární, chundelatá a jedna veliká, co šla jako první. Ty tři lišky jednoho dne viděly na nebi ohromnou sněhovou vločku, která zářila vedle měsíce i slunce a která měla oháňku, jež se podobala na ty jejich! Ty tři lišky váhaly a dlouho si tu vločku prohlížely, než se rozhodly ji následovat! Vždyť přece nikdy tak daleko za hory nešly. Ale nakonec velká liška zavelela a všechny je přesvědčila, že je to moc dobrý nápad sledovat onu kouzelnou nebeskou vločku.
Pouť je vedla pouští i ledovou krajinou a dlouho ty cestovaly. A že zažily nemilé strasti! Jednou malou lišku dokonce odnesl jestřáb a ty dvě větší ji musely zachraňovat! Tarbíkovy bublinky lítě a barvitě líčily onu drastickou situaci, až tuhla krev v žilách, Bylo až s údivem, jak byly šedého bublinky přesné. Sám je po očku sledoval, ale vypadal spíš vtipně, když jejich směrem valil bulvy. Nakonec však tři lišky svůj cíl nalezly a v dalekých horách se ukryly v jeskyni, kde sídlila mocná bohyně. Bublina záhy nabrala podobiznu hor a nad ní siluetu tříocasé paní, která tomu světu vládla. A ta paní všechny tři lišky pro jejich strasti obdarovala dárkem k slunovratu, jak to od té doby dělávali i oni doma.
Tarbík svůj příběh ukončil s úsměvem na tváři a vesele se zakřenil na všechny přítomné. Tlapky ho už však zase svrběly a tak jen radostně vyskočil, přicapkal k Herrea a s nadšeným výrazem v tváři do ní něžně drcnul, aby ho následovala. Ještě se mohli trochu protáhnout, než je zase kroky dovedou domů, no ne? Pousmál se však i na krásnou polárku a zakřiknutou lišku se střapci na uších, kterou vůbec neznal. Stačilo jedno pokynutí hlavou, než si to zamířil o něco málo dál k jihu. Když mohly putovat zimou ty lišky v příběhu, mohl si dovolit malý výlet i on, ne?

// Mechová lávka přes Slunnou pláň