Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tarabe stál na místě a smál se, že ho až bolely tvářičky. Toliko legrace si neužil od chvíle, co se. Herreou klouzali tenkrát v zimě na zamrzlém jezeře. Těžko si připustit, že se Ambleerská bohyně k něčemu takovému vůbec odhodlala, ale tak – od prachovky by takový zápal pro hru v louži taky nikdo nečekal. Natož pak Tarabe. Pořád očekával protiútok, který záhy přišel a než se šedivý nadál, už měl drobka za krkem. Byla to muší váha a držel se něžně, takže se šedý nepřestával smát. Ale taky si nepřestával hrát na ono bujaré hříbě, kterým byl ještě před chvilkou. Začal poskakovat a klopýtat jako na rodeu, ve snaze Konovi obohatit pobyt v takové nadpozemské výšce. Zároveň byl ale dosti opatrný, aby ho ze sebe neshodil neopatrným pohybem a nezpůsobil mu nějakou újmu. Třeba ještě mokřejší kožíšek, ve kterém by mu pořád ještě mohla být zima, že? A prachovka už nastydlá byla, tak přece nemohl přilévat olej do ohně pro své vlastní potěšení, že si trochu vyhodí z kopýtka. Ale když už v tom byli, proč se trochu neporozhlédnout? S přívěškem za krkem se Tarbík uklidnil a lehkým klusem vyrazil z vody ven, hlouběji do kopců a směrem k jejich výšinám. Kráčel teď navíc po východním úbočí jednoho ze svahů, takže je hřálo sluneční pohlazení, jak se šoural lehkým klusem do kopce s prachovnou na zádech. Voda z jeho kožíšku odkapávala a stále těžkou oháňku vláčel po zemi. Míjeli sněženky, bledule i kvetoucí krokusy, které se plaše ukrývaly před jejich zraky v houstnoucí trávě. A bylo tu pěkně. Tarabe se lehce ohlédl na svou společnost a vřele se usmál. Nevadilo mu to?

V malém těle velký duch. To bylo u Kona jednoznačně pravda. Tarabe hlasu nepozbyl a chvílemi se zdálo, že jeho podíl schramstla právě načepýřená prachovka a její naducaná oháňka, která se ježila vším tím nadšením. Nadšením, nebo hněvem? Byly chvíle, kdy se to těžce rozlišovalo, ale teď si byl velký šedivák docela jistý, že je Kon veselý a užívá si hřejivého slunce podobnou měrou, jako větší lišák sám. Taky že na něj pořádně cákal a navzdory jeho drobnosti měl docela ťafku. Tarabe se oklepal až ušiska zapleskala jedno o druhé, načež zůstala mokrá srst divně rozcuchaná. Trčela do všech stran. Ušklíbnul se a znovu poskočil, což na Kona znovu hodilo pár těch větších kapek. A šedý se smál. Culil se jako měsíček na hnoji, zatímco mu prachovka vyhrožovala. A v jeho mysli se rodil geniální plán. Tak, aby to jeho hnědý společník neviděl si svou huňatou oháňku vymáchal v chladné vodě za svými zády. Srst nasála vodu a ocásek byl teď pořádně těžký. Ale ne dost na to, aby zabránil Tarbíkovi v jeho geniálním plánu. V moment, kdy se prcek možná trochu míň soustředil na něj a víc na jeho vlastní, cákající končetiny se šedý prudce otočil. Rychlý pohyb a odstředivá síla vyvolala jasnou akci. Z mokré oháňky vystříkla voda, která drobnou, chladivou sprškou osvěžila obličej prachovčin. Tarabe teď k ní stál zády a potutelně se culil přes rameno. Než bujaře poskočil, jako bujaré hříbě a znovu se hrdě otočil vstříc svému soku, čekající odplatu.

Vyjukaný lišák pořád seděl na břehu a chechtal se jak smyslů zbavený. Nějaké předešlé neshody byly rázem zapomenuty, protože vypadal jak zmoklá slepice a hihňal se nablbe své magické neschopnosti. Zároveň ho ale mrzelo, že nedokáže Konovi sdělit, jak to funguje a že existuje mnohem víc magií. Vzpomenul si na ohnivou kouli, kterou Herrea vytvořila v Ambleerském úkrytu, aby je oba zahřála. Pousmál se pak lehce vzpomínce, jakmile se přestal smát. Ale běda! Sotva zase zavřel tlamu, šplouchla mu do obličeje další vlna. Div neudělal přemet, jak se leknul. Konovi přece nešlo vodu ovládat tak moc? Ale kdeže. Prachovka ani nemusela. Stála na kraji tůně a potutelně se šklebila. Tak takhle on na Bezejmenného? Šedý s rozjařeným úsměvem vyskočil na nohy a dlouhým skokem hupnul do vody vedle Kona, až se vody rozprskla všude kolem. Byla stále ještě ledová, ale to mu zatím nevadilo. Přes kopce se totiž pomalu začínalo sápat jarní sluníčko, jehož paprsky příjemně hladily po dlouhé a studené zimě. Laskaly a pročesávaly šedou srst, jak se stíny zkracovaly a jako kouzlem měnily temnou noc ve slunečný a jarní den. Opravdový jarní den, kdy taje sníh, koryta řek se plní a potůčky zurčí v úžlabinách. Nějaký takový nemohl být daleko, protože se ke zlatým uším nastraženým pozorně vpřed doopravdy jeho zvonivý zpěv donesl.
Tarabe z té radosti znovu poskočil a voda se rozprskla kolem. Sahala mu sotva po kotníky, což ale pro prachovku byla jistě dostatečná hloubka. O tom žádná. Neodvážil se ovšem na menšího lišáka cáknout tak, jako on prve na něj. Kdeže – první sledoval jeho reakci. Dokud se smáli a bavili, bylo to fajn. Nechtěl prostě vyprovokovat další salvu štípajících slov, které by mu mohly znepříjemnit tak krásné a slunečné ráno. Hlavně když přestávalo foukat a svět se mírně uklidnil. A byly to sněženky, co tu rozrazily svá světlá kvítka mezi suchými stébly trávy? Začínaly krásné časy.

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

Místo slovního maratónu ran nastalo ticho, které Tarabeho konečně trochu vyvedlo z míry. Prostá výhrůžka, že by Kon taky mohl prostě jen odejít byla svým způsobem děsivá. Ale ne svým obsahem. Tarabeho vyděsilo až hříšné pokušení prachovce pokynout, ať si jde. Statečně ovšem odolal tomu vábení a ušetřil si tak pravděpodobně další nářky a hněv někoho, no, prakticky zcela cizího. Raději jen seděl a pozoroval svého společníka, jak se vyděšeně hrbí nad vodní hladinou, která jim tu skoro až dělala přemety. Jen skoro, protože jediné, co s vodou prováděli, tak na ní silou vůle jeden jak druhý tišili a tvořili vlnky. Tarabe dokonce vyskočil na všechny čtyři, když Kon jeho snažení vlastní silou ještě zvětšil. Očka zasvítila, srdíčko poskočilo a samým vzrušením si Tarbíkovi naježila srts na zádech. Zachvěl se a na tváři se mu znovu objevil rozpustilý a vřelý úsměv. Teď on, teď on!
Poslušně počkal, než prachovky tlapička zmizí z dohledu a sám svou vůli přinutil hladinu se uklidnit. Poslechla. Ochotně se podvolila jeho silám a z rozbouřeného mini oceánku se změnila v poklidné zrcadlo, ve kterém oba lišáci mohli sledovat svůj odraz, jak se nakláněli přes okraj. Tarabe samou nedočkavostí zaryl drápky do chladné země, jenže to neměl dělat. Posměvačná tekutina znovu pod tou silou cákla. A tentokrát šedému přímo do očí. Ihned začal prskat a převalil se na záda jak ochromený brouk, zatímco v úleku kopal nohama na všechny strany. No tohle! Nakonec se znovu vyhoupnul do sedu, zadní tlapky rozcapené do stran a v obličeji zmatený výraz. Promnul si oči, než se začal němě smát. Z jeho hrdla nevzešlo hlásku, ale přeci se hihňal jako nezbedná školačka co právě provedla něco hodně zlého – teda jakože nezbedného, rozpustilého. Chápeme se. Jenže tahle školačka to něco provedla jen a pouze sama sobě. A o to víc se smála.

Ne, zavrtěl Tarabe ublíženě hlavou. Nechtěl se ho zbavit a snažil se to dát najevo tak ukrutně, jak se mu jen dařilo. Ale jemu se to nedařilo ani trochu. Zdálo se, že Konův hrnec trpělivosti pukl a přetekl. Jenže co s tím měl dělat, když malý lišáček odmítal spolehnout na jakýkoliv jiný smysl, než sluch? Tak mu Tarabe nemohl posloužit. A proto jen mlčky zíral na čertící se kuličku, jak se ježí a prská a kdyby mohla, asi by i jiskřila. A na co se lišák zmohl? Jen tu seděl, představoval si, jak by se Kon asi tvářil, kdyby ho něco plesklo po čenichu a jestli by mu ruply nervy. Ale to se nestalo. Namísto toho prachovka pomalu směřovala svůj hněv od Tarabeho k vodní hladině, která se podivně chvěla. Třeba ani ona neunášela Konův hněv a proto mu cákla do obličeje? Prachovky vystrašený hlásek byl přeci jen trochu přívětivější na poslech. Tarabe zatím ovšem přemýšlel nad něčím jiným – nepohyboval se tak rychle. Ani za drápek. Šel pomalu, zastavil kde se mu chtělo a prohlížel si místa, která se mu líbila. Jako třeba tohle. Ale prachovka to vnímala jinak. Byla drobná, přímo prťavá. Byl svět pro ní větší a o to zajímavější? Pohyboval se šedý lišák moc rychle na to, aby prachovka vnímala přilehlé okolí a užívala si jeho krásy. Trochu rozpačitě sklopil hlavu na znamení omluvy a krom čenich držel sklopený pohled. Jenže společník ho už nesledoval. Vyděšený pohled upíral k vodní hladině před sebou. I zlatý pohled Tarabeho tím směrem sklouznul, aby zahlédl poslední vlnky mizet v zrcadlové záři hladiny lesknoucí se v novém dni. Překvapeně zamrkal a hlavu zvědavě naklonil ke straně. Měl snad Kon schopnost ovládat vodu? A co teprve on? Tenhle úkaz už zahlédl. Mlčky vztáhl tlapku nad vodu a upřeně se na ni zahleděl. A opravdu! Hladina se během chvilky rozechvěla znovu. Vlnky se rozbíhaly na všechny strany. A nepřestaly ani ve chvíli, kdy Tarbíkova tlapky zmizela zpět na pevnou zem, aby mohla dloubnout do Kona. Teď ty, říkal mu Tarabe. Zkus to.

Prachovka mlčela a to byl stav, který Tarabemu náramně vyhovoval. Obrátil se na ni proto s lehkým úsměvem v tváři a lehce se pousmál. Věděl, že to drobného lišáka dosti čílí, ale to nebylo cílem. Vlastně mu to došlo až ve chvíli, kdy se jeho pohled střetnul s nasupeným pohledem o dost menšího druha. A přeci mu to nedalo, když do něj přátelsky strčil čumákem. Dál se však nezdržoval na jednom místě a to ze dvou důvodů. Zaprvé – měli před sebou do Ambleeru ještě docela dlouhou cestu. Zadruhé – Bezejmenný podvědomě očekával, že by mu prachovka mohla zkusit vzteky vyškrábat oči, což by jistě nebyl zcela příjemný zážitek. Z náhlého návalu nervozity se oklepal a trochu natáhl krok. Dlouhé nohy jej z kopce nesly ochotně. Pozornost zlatých očí na sebe upoutala lesklá vodní hladina jedné z tůní, co se tu líně povalovaly při úbočích kopců a skal. Šedý lišák měl žízeň a potřeboval ji svlažit. Zároveň však v hlavě nosil myšlenku, která ho trochu nahlodávala k dalšímu činu na úkor prachovčiny cti.
Zastavil až u tůně, které také mohla být spíš o něco větší louží a ihned sklonil hlavu k její hladině. Pevně se ovšem na svůj odraz soustředil. Jestli se prve zdálo, že si podivného úkazu s vlnkami nepovšimnul, nebylo to zhola vůbec pravdou. Dobře věděl, jak se hladina moře chovala a po zkušenostech s Herreou byl nyní sám o sobě přesvědčený, že by v jeho nitru opravdu mohla odpočívat nějaká magická síla. A doopravdy. Vlnky se daly do pohybu a vydržely v něm i dlouho po tom, co se jeho nos od zrcadlového odrazu oddálil. Žízeň byla uhašená, prachovka daleko a voda stále odmítala se uklidnit. Nadšený výraz v Tarabeho obličeji mluvil tak nějak za vše! Radostně se otočil na svou společnost, jenže jak na drobnou lišku upnul svou pozornost, stalo se něco velmi neočekávaného. Voda, tedy ne přímo její větší část, ale pár prostých kapek, vletěla Konovi přímo do obličeje. I Tarabe se leknul. Nevěděl, co se stalo. Něco ovšem ano. A bylo to legrační, i proto vesele poskočil.

// Tarbík rád dovalí a klidně vezme i prachovku! Jen technická - nebude lepší se slézáním počkat na konec psacího týdne? Ať se pak případně nesekáme v moc velké skupince?

// Mírový kraj přes Arsenksý les

Tarabeho na velmi krátký okamžik pohltilo ticho. Byl to zvláštní pocit, když ho velmi dlouho sledovalo to uštěbetané a upištěné zviřátko, jež každičkou svou nelibost dávalo najevo velmi hlasitým protestem. Ale přece, i když bylo ticho všude kolem a jen šum větru rušil onu idylku, nebyl šedivý sám. Uvědomil si to až po docela dlouhé chvíli, kdy praskání větví nad jeho hlavou krátce polevilo a tiché krůčky za jeho zády odhalily přítomnost věrné prachovky. Šedý lišák překvapeně zastavil a znovu se na drobotinu ohlédl. Jeho zaryté mlčení většího ze společníků překvapilo – aby ne. Vždyť již pomalu přestával věřit, že Kon umí tlamičku držet zavřenou déle než na ten okamžik, který je nezbytně nutný pro artikulaci jednotlivých slov. Bezděky se usmál. Za tu krátkou chvíli Bezejmenného veškerá frustrace opustila a zůstal jen milý úsměv a povzbudivý pohled, když dával prachovce prostor se přiblížit. Zvědavě přeci jen naklonil hlavu ke straně. Co ho vedlo se vrátit, když ho jeho společnost tak štvala. Ale tak… Nakonec to bylo vlastně jedno. I proto ho Tarbík lehkým pokývnutím hlavy a pokynutím tlapkou pozval zase blíže k sobě. Ostatně měli stále před sebou ono dobrodružství, nikoli snad?
Nedlouho poté, co se šedivý lišák dal znovu do pohybu, uvítala dvojici otevřená krajina. Vítr se neměl o co lámat a proto se tu do okolí v umírajícím dni opíral o mnoho větší silou. Skály mu neustupovaly a proto se raději proháněl po známých cestách v kopcích a údolích, kde si hrál se zbytky mrtvých stébel. Kraj stále nekrášlila tráva nová. Ta svěží, jarní, která voněla a trochu lechtala jednoho v nose, když k ní přivoněl. Ale jinak? Konečně to tu jaro alespoň trochu připomínalo, když z planin zmizel sníh. Jistě – ve stinných zákoutích led stále zůstával a v ubývajícím slunci šedý lišák přesně viděl, jak se mu od nozder zdvihají obláčky kondenzované kapaliny. Stanuli se svým společníkem v tom krátkém a dokonalém souznění na vrcholu jednoho z okolních kopců, po jehož úbočí se sápal Arsenský les. Tarabe k němu pozvolna sklouznul pohledem. Nebylo to taky krásné? Chvíli existovat jen v tichosti a vnímat to všechno hezké kolem sebe? Jak se za oblaky láme slunce k usínání. Hukot větru a jeho kvílení mezi skalisky, když se dostane kam nemá. Šum suchých travin. Všechno mělo řád a kouzlo. Stačilo prostě jen dávat pozor. A Tarabe pozor dával. Jen – byl na to připravený i Kon?

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

//

Přesně jak si šedý myslel. Následovalo další extempore, které se týkalo nezodpovězených otázek. I šedý si musel povzdechnout, zatímco poslouchal Konovo sténání a hudrování. Pak prudce vztyčil tlapku menší lišce přímo před čumák, aby ji umlčel. Následovalo výrazné a srozumitelné ano v podobě přikývnutí. Doopravdy nebyl hloupý. Rozuměl. Ale i pro něj bylo těžké komunikovat s někým, kdo si ještě ani nedomyslel, že mluvit opravdu nemohl. A další a další přikývnutí následovala, kdykoliv se Kon opětovně zeptal. Pravdou ovšem bylo, že i šedému pomalu začínala docházet trpělivost. Jedním pohybem tlapy své obrazce v písku smazal a neurvale se k prachovce otočil zády, aby si mohl zhluboka nedechnout, srst na krku naježená a ouška pevně přitisklá k hlavě. Ne. Tohle zkrátka bylo až moc i na mlčenlivého lišáka, který nikdy neměl jméno. Stačilo lehké a ledabylé mávnutí tlapkou, aby za sebou Tarabe zanechal velmi tlustou čáru. Už nikdy víc. Vyskočil na tlapky a nechal vítr, aby pročísnul jeho kožíšek. Obloha byla zamračená; mimo poušť se zima odmítala vzdávat své ocelové vlády, takže tlapky Bezejmenného patřičně zábly. Dokonce i tady. Pohled krátce stočil k ocelově zbarvenému nebi, zatímco v uších se mu ozýval hukot sílících poryvů větru, který místy dokonce až vířil písek ze země. Třeba bylo načase prachovku prostě jen opustit a vrátit se domů? To asi byla správná volba. Tarabe proto vyskočil na všechny čtyři, krátkým pohledem dal Konovi najevo, že se hodlá poroučet a vykročil pryč. Opět nevěděl, kam ho přesně tlapky nesou. Ani to nechtěl vědět. Ale jedním si byl jistý – hudrování té malé prachovky ho jistě opustit nemělo. Nezbývalo mu než trpět a doufat, že cestou potkají lišku schopnou řeči, která by lišáka zaujala o něco víc, než nemluvný šedivák.

// Taldrenské kopce přes Arsenksý les

Němý lišák se stále potutelně usmíval, zatímco jeho oblíbená prachovka prskala. Jeden se až divil, nad čím vším se dokázala ta rozkošná věcička rozčilovat. Tarabemu z toho zůstával rozum stát, ale nedělal si starosti. Však ono prachovku to rozčilovaní velmi záhy přejde. Alespoň na dané téma. Najde si zase jiné, trochu lukrativnější v současné situaci a pojede, dokud mu nedojdou slova, která by ono téma mohla hanit ještě o něco více. Pak zas dojde ke změně. Byl to opakující se trend, který prostě jen trval různě dlouho. A šedého to nikterak netrápilo. Stál teď na břehu oceánu a sledoval svého prapůvodního společníka, jak mizí někde za horizontem ve společnosti stříbrné lišky. Touha je následovat Bezejmenného netížila a proto se jen s lehkým úsměvem v tváři otočil na Kona, kterému přikývl na souhlas. Byl ztracený. Neměl sebemenší ponětí, kde se zrovna nacházejí. Ale byl si celkem jistý, že do Ambleeru by trefil. Zasedl proto do mokrého písku, který tu po sobě nechávalo ubývající moře a packou začal kreslit. Jeden znak, druhý znak, jedna spojnice mezi nimi – nic složitého, žádné veledílo. Jakmile však bylo dokonáno, zabodnul špičku své tlapky do prachovky útlého hrudníčku, následně do svého a v neposlední řadě do velikého X, které se teď vyjímalo v písku. Byli přesně tady. Tlapka potom ukázala směrem, ze kterého prve přišli a následně na kolečko, které značilo Ambleerský hvozd. Taraba neměl jak druhému lišáčkovi sdělit, že to je jeho domov, kam se pak bude vracet, ale aspoň mu udával směr. Měl kam jít. Tady? Jen se chtěl porozhlédnout po kraji. Tady ho nic nedrželo. Pro jistotu však do kolečka ještě přikreslil podivné špičaté tvary, jaké měly připomínat koruny jehličnatých stromů. Jestli to Kon chápal? Pochyboval. Byl moc načepýřený, než aby se pokusil něco tak komplikovaného pochopit. Ale Tarabe to přeci jen zkusil a pokorně čekal na reakci.

// Motýlí les přes les Arsenský

Krok střídal krok, i když na prachovky žádost šedý lišák přeci jen trochu zvolnil tempo. Klusat ovšem nepřestal. Les se totiž zdál být až nekonečný. Možná, že dokonce prošli nějakým dalším na své cestě za poznáním. Tak moc dobře Tarabe zase okolí neznal. Vlastně ho vůbec neznal. Povětšinou remcání za svými zády nechával bez povšimnutí, ale jakmile padlo slovo ztracený, krátce zastavil. Přeci jen bylo nevýhodou zastavovat pokaždé, když chtěl něco říct, jenže byl zvyklý. A záprtek alespoň mohl tročku dohnat dech. Ale zpět k tématu, neboť šedý začal lehce přikyvovat. Byl ztracený. Ukazoval na sebe a horlivě přikyvoval. Neměl ponětí, kam je nohy nesly. Ale toužil to poznat, neb jeho ouška upoutal podivný zvuk v dáli. A tak se za ním vydal za doprovodu dalšího remcání, které bylo celkem zajímavé poslouchat.
Dlouhé nohy Bezejmenného donesly až na písčité prostranství. Vítr tu foukal silně a opíral se vší svou mocí do hustého kožíšku šedého lišáka. Ten automaticky přimhouřil oči, aby si na nové klima zvyknul a chvilku to trvalo, než je znovu pořádně rozevřel. Zaprvé tu vzhledem k předešlému lesnímu přítmí bylo poměrně moc světla. Zadruhé? Ten nehorázný a hnusný vítr. Ryšavý by ho klidně proklel, kdyby na to měl dost vyvinuté hlasivky. Ale neměl. Musel tiše zabodávat nenávistný pohled někam k nebesům, odkud vítr dul. Krátce se pak raději ohlédl na prachovku. Očekával, že drobnému tvorečkovi bude takový orkán dělat problémy. A protože nechtěl ještě podporovat jeho remcání, vrátil se a vlastním tělem se jal prachovku bránit před větrem. Jestli jí to mělo být proti srsti, musela by si s nepřízní počasí poradit sama. Zatím ji ale vedl za tím šumem v dáli, který ho vábil jako světlo noční můru. Pomalu, krok za krokem se blížili až k té nehorázné šílenosti na samém konci písečného ráje. Moře. Nekonečná louže s pěnící vodou co divně zapáchala. Vlny se lámaly na písečné pláži a volaly šedého lišáka blíž k sobě.
Jakmile byli s Konem dosti blízko, dovolil si prachovku opustit, aby mohl blíže prozkoumat chladné vody, které omývaly severní břehy saeronské. Nadšeně sledoval pěnu na hladině, jak se objevuje a zase mizí, zatímco mořský vítr jim laskal čumáky tou specifickou vůní. Jestli Bezejmenný moře už před tím viděl, to věděl jen on sám. Tohle si ale prohlížel s notnou dávkou zájmu. Mohli jít ještě o něco blíž, aby se mohl tajuplné hladiny dotknout? Jeho pozornost zaujaly dvě postavy nedaleko odtud. Dvojice odcházela, ale Tarabe ihned poznal Lorenza. Kdyby mohl, zavolal by po něm. Teď ale stál na samém kraji burácejícího živlu a ani si nevšiml drobných vlnek, které svou silou v tom údivu vyčaroval na mnohem větších vlnách. Jako by se kolem něho voda pokoušela rozestoupit. Třebaže to byla marná snaha, neb hladina se pouze vlnila a neviditelnou bariérou kolem Tarabeho prostupovala. Ale bylo to něco. A to něco velmi záhy lišáčka doopravdy upoutalo.

Na prach obyčejnou prachovku toho Kon, jehož jméno Tarabe buď neznal, nebo stihl úspěšně zapomenout, nažvanil docela dosti. Neměly prachovky zkrátka jen tiše existovat snášet svůj prostý úděl? Byla to zajímavá úvaha, ale v takovém případě by prachovkou byl na prvním místě hlavně právě šedý lišák sám. Usmál se své nečekané úvaze, zatímco se znovu pohyboval prostorným lesem. Tlapky ho studily a do kožichu se mu poměrně často opíral docela silný vichr. Nebylo to ani trochu příjemné a nepřinášelo to Bezejmennému žádné potěšení, ale což už. Prostě si jen hlídal bručící a hudrující lišku ve svých zádech, na kterou se sem tam pousmál, nebo zavrtěl hlavou. To v jeden okamžik doopravdy musel, protože si jeho první gesto kana špatně vyložila. Zastavil, otočil se na ni a vehementně vrtěl hlavou, zatímco v doprovodu si pomáhal i kroucením tlapky. Pak gesto zopakoval. Velmi výrazně se nadechl přes nozdry, do kterých mu vítr vnášel pach někoho dalšího. Stále ještě, třebaže to bylo o něco slabší než prve. Zjevně se vzdalovali. Pak ukázal na lišáka před sebou a zvědavě naklonil hlavu ke straně. Cítil to i ten druhý? Kdyby ne, asi se ani nebude divit.
Jenže cesta pokračovala a okolní les dávno ztratil šedého zájem. Museli natáhnout krok a zamířit jinam. Kam? To bylo zatím prostou záhadou. Jediné, čím si Tarabe byl jistý, byl jeden prostý fakt – cíl jejich cesty byl zpátky v Ambleerském hvozdu. Ten byl ovšem stále daleko a navíc tak trochu na druhou stranu. Jestli ale šedivý neměl jen procházet, asi bylo nanejvýš podstatné, aby znal zdejší kraj, ne? Pak se zase mohl vrátit zpátky domů a kdo ví – třeba by i prachovka nějaké to doma uvítala. Alespoň by mu mohl někdo – Herrea – vysvětlit, proč že to nemluví. V hlavě se mu rodil nevídaný plán, který mu přinášel nečekané potěšení. Přidal proto ještě víc, až se jeho tempo přiblížilo svižnému klusu. Jen se rychle ohlédnul na svou společnost, aby se ujistil že prachovka také zvýšila tempo, načež zamířil dál na severo-západ.

// Mírový kraj přes Arsenksý les

Jakmile lišáka pohltil stín lesa, rozezněl se mu nad hlavou pravý hlas orkánu. Ohýbal větve i okolní kmeny statných stromů. Skoro až přehlušil Konův nářek. Jenže jako by to šlo. Jeho zvučný hlásek se zvučně nesl nad krajem a vábil pozornost všeho živého, pokud zrovna neplašil veškerou zvěř v okolí. Prachovka obecná pořád do Tarabeho něco hustila a šedý lišáček nemohl nic víc, než se usmívat. Veselý výraz v jeho tváři jen zdůrazňoval jeho nadšení a radost – nečekaně. Nakonec – měl společnost na toulky, která si docela vystačila sama se sebou, pokud šlo o hlas. Možná by Kon postačil dalším pěti liškám, kolik toho nažvanil, nebo tedy spíše naremcal. Ale to Tarabemu nevadilo ani v nejmenším. Navzdory jeho stížnostem totiž druhého lišáka nepřestával následovat. Šedý proto raději zastavil, aby kaně úplně nezmizel a jen ji tlapičkou pobídl, aby ho dál sledovala hlouběji do lesa. Vítr sebou zároveň přinášel pach dalších lišek, jeden docela čerstvý. Tohle místo bylo nezvykle frekventované, což jen povzbuzovalo Tarabeho zápal. Ten jako oheň požíral jeho nečekané zapálení, když mu zrak rejdil po přilehlém okolí. Pohledem střelil ke své oblíbené prachovce a dost výrazně zavětřil. Následovalo poukázání tlapkou na druhou lišku. Cítil to také? Byl tu někdo další. Nedaleko. Třeba se Kon mohl trhnout za někým, kdo nebyl němý. Dostal by pak třeba konečně odpovědi na své veledůležité otázky. Ale Tarabe nevěřil svému štěstí natolik, aby si snad jen troufal myslet, že se Prachovka vzdá. Možná to už ani nechtěl. Něco uvnitř mělo trochu škodolibou radost z frustrace jeho společníka, třebaže šedý mu doopravdy nechtěl tolik dělat vrásky na čele. A proto s lehkým úsměvem druhého lišáka kývnutím hlavy vybídnul k další cestě skrze neznámý les. Chladná země je kousala do tlapek, protože byla stále moc zima na to, aby se mohli dlouze tetelit ve stínech, kde slunce nežhnulo. Začínalo jaro a léto bylo stále velmi daleko. Voda se naštěstí postupně vsákla, ale i tak bylo lesní podloží krom nepříjemného chladu dost mokré na to, aby promáčelo srst na rezavých tlapkách. Ty teď zábly ještě o něco víc a proto první z lišáků přidal do kroku. Pořád ale nehnal tolik, aby mu jeho společník nemohl stačit. Jak asi tohle místo vypadalo, když bylo plně probuzené ze zimního spánku?

Odevzdání úkolů

Ještě poprosím všechny účastníky, aby do předmětu postu označili číslo úkolu, který zrovna plní a ke vzkazu připojili i odkaz na onen post (kdo neví jak, hit me up – v tomto konkrétním případě na discord, osobně vás navedu). Vše do jednoho vlákna.

Dotaz číslo 1
„Posílám všechny úkoly jedním vzkazem až na závěr akce, nebo je mohu posílat separátně a nezávisle na sobě?“
Úkoly můžete posílat vzkazem v jednom vlákně klidně separátně – tedy co úkol, to vzkaz. Pozor ale – vždy v jednom vlákně a v předem určeném pořadí! Pokud zašlete jako první úkol číslo 2 nebo 3, hrozí vám diskvalifikace (a to i v případě, že jste předešlé úkoly splnili). Takové jsou podmínky akce .

Dotaz číslo 2
„Třetí úkol posíláme po jeho kompletním splnění, nebo každý post zvlášť?“
Třetí úkol prosím všichni posílejte až po jeho kompletním vypracování – tedy jeden vzkaz, v něm tři odkazy na posty!