Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tarabe nebyl z nové společnosti vůbec unešený. Bílou lišku si velmi nedůvěřivě prohlížel a držel se dost daleko od ní. Navzdory jejímu tvrzení v něm stále nevědomky a nechtěně budila nepříjemné vzpomínky na setkání s vochechulí. Otřásl se jen při té myšlence a trochu rozpačitě sklopil oči ke svým upatlaným tlapkám. Nedával jí to ale vůbec za vinu. Kožíšky si nikdo nevybírá! Na rozdíl od Kona navíc neměl tak ohnivou duši, takže jen stál a taktně čekal, až se ti dva spolu vypořádají. Fungoval při tom jako odborný dozor drobné kaně, která, jak se zdálo, měla tendenci se uvrtávat do potíží. Ale dokud ji z nich mohl tahat, přišel si alespoň trochu užitečný. Maličko. Opravdu pramálo. Zaujala ho však Bílé podivná otázka. Že by? napadlo ho nesměle. Bystrý pohled se ihned stočil k jeho oblíbené prachovce. Možná, že i Konovi už to došlo. Tohle věčné ticho přeci vůbec nebyla jeho volba. Jenže jak už to tak ve světě chodí, nebylo bezejmennému přáno. Takže místo otázky jeho řeči záhy ve vzduchu visela úplně jiná – a to co se stalo s Konovým chundelatým ocasem a proč místo něj teď na zemi stála upištěná krysa? Otřesený šedivý však vůbec neváhal a náhle zranitelného a značně klejícího Kona ihned ukryl za svým robustním tělem. Co kdyby se Bílá přeci jen rozhodla zasáhnout. Ne že by se pro ni něco změnilo – prachovka proti ní byla taková jednohubka i když byla opravdovou prachovkou. V podobě krysy – třebaže prokleté – by ale stačilo jen špatně šlápnout a nastalo by ticho. Hlasité povykování ze strany prťavé ho hlodavce však Tarbíka ujistilo, že se nic takového nestalo a že jeho přítel zatím opravdu dýchal. Naštěstí. Ale bylo to podivné. Lišky se v krysy normálně neměnily. Tázavý pohled pak přistál v rudých očích neznámé lišky, s jejíž příchodem se objevily i problémy. To ty? ptaly se Tarabeho oči.

Tarabe půjde po smrti k Azraelovi.

Tarabe si nemohl odpočinout. Asi mu to osud nepřál. Vážně si to moc přál – opravdu moc. Ale někdo mu zjevně házel klacky pod nohy. Měli z toho snad Saeronští bozi srandu? Posmívali se mu, ať už to sledovali odkudkoliv? V závěru to asi bylo jedno, hlavní prostě bylo, že se oni pobavili a Tarabe se trápil. Nervózně si olíznul čenich, jako by už dlouho předem tušil, že se k němu mokrým letním dnem blíží další postrach ve světlém kožichu. Tak velmi, velmi, velmi podobný Vochechuli, že se až tajil dech. Zatím se však již nikoliv žíznivý lišák mohl soustředit na svou o mnoho menší společnost, která toho namluvila dost za ně oba. Zrovna se na ni usmíval a trochu ho to zaskočilo, když se přistihl. Přeci jen nebýval zas tolik důvěřivý vůči cizím liškám. Na druhou stranu – už si ho stihla adoptovat Herrea. Tady nebylo co pokazit. A proto klidně přikývnul. A pak znovu na souhlas, že v Ambleerském hvozdě opravdu jsou drsné lišky, které se sebou nenechají zametat. Představil si, jak by asi Ohnivá paní reagovala na zmiňovanou Vochechuli. Prohnala by jí z lesa jako nadmutou kozu? Nebo by byla tím lepším a vyšším tvorem a i ji by vyslechla? Vzpomínky šedého lišáka zabloudily ke vzpomínce, kdy Herr přijmala do Ambleerské skupiny Alaria. Rychle ho ale k sobě upoutal Kon, který se znovu rozbrebentil a Bezejmenný se musel opravdu snažit, aby dokázal včas kývat, nebo vrtět hlavou.
Pauza? Ne. Protáhnout si tlapky? Pokrčení ramen. Dobrodružství? Znovu to samé. Lišky? LIŠKY! Tarabe se viditelně zhrozil a začal velmi, ale VELMI vehementně kroutit hlavou ze strany na stranu, zatímco ouška přitiskl velmi blízko k týlu. Lišky opravdu ne. Celý se chudinka ošíval, až pomalu přestal dávat pozor. A to byla chyba. Objevila se před nimi totiž ta nejhorší společnost, kterou si mohli přát. Šedý se naježil, ale dříve než Kon si uvědomil, že nově příchozí není opravdu Rhaetiss, nýbrž někdo jiný a neznámý. O to víc se naježil a obratně přiskočil ke své prachovce, aby si ji tlapkou přitáhl k nohám, než stihne natropit nějakou neplechu. Bohužel měl jazýček ostrý jako břitva a v mluvě mu němý zabránit opravdu nemohl. Ne bez násilí. Konův křik však alespoň trochu omlouval řev silného toku za jejich zády. Pořád postávali v malé zátoce mezi kameny, kde se voda točila a bublala – zkrátka dělala rámus. Tarabe se v noční temnotě proto zkusmo hluboce uklonil, aby nově příchozí pozdravil, zatímco prachovku vytrvale tiskl k sobě. Teď už ho nehodlal nechat prskat jen tak.

Šedý lišák cestu k vodě nakonec nalezl. Samo sebou, že ji nalezl. Nebyl přece dnešní. Obezřetně se protáhnul mezi dvěma velkými kameny, aby se před ním objevila roztomile vyhlížející malá zátočina. Voda v ní zurčela a bublala, zatímco proud se tříštil o přilehlou skálu. Tvořil se tu jeden malý vír. Bezejmenný dobře věděl, že není radno se k takové věci přibližovat. Ale vlastně ani nebylo třeba – stačilo se sehnout k chladné vodě a mohl bez problému utišit žízeň. Ouška přitom nechával natočená vzad, zatímco poslouchal Konův monolog. Koutky mu při tom cukaly. Zjevně nebyl jediný, komu se Vochechule dostala pod kůži. A dávalo to smysl. Narušila křehkou rovnováhu jejich už tak podivného vztahu. Jeden mluvil pořád, druhý zase vůbec. Prachovka byla ohněm pro Tarabeho ledový klid. Jak poetické.
Přikývl, když Kon mluvil o svědění zadních partií bílé lišky. Ne, že by někomu přál něco zlého. Ale to by byla třeba zlomená noha, nebo nemoc, či? Takové lehké svědění zadnice bylo možná na obtíž a trochu problematické ve společnosti, ale jistě by bylo zasloužené. Zlý úsměv se rozlil po jinak stoické tváři. Hehe. Menší lišák na sebe ovšem záhy upozornil, když se začal vyptávat na Ambleerské lišky. Tarabeho úsměv se rozšířil, zatímco se zcela změnil jeho charakter. Ze zlomyslného přišel v podivně klidný a přátelský. Lišák přikývnul, když tlapkou poukazoval dolů po proudu řeky. Byli to jeho přátelé. Ale taky nepochyboval o tom, že by drzé lišce ohnivá paní Ambleerského hvozdu natrhla zádel na tři půlky, kdyby si tam bílá liška přespříliš vyskakovala. Znovu přikývnul. Tam si určitě vyskakovat nebude moct. Bohužel nevěděl, jak naznačit, že je Herrea opravdu silná a majestátní. Znovu proto ukázal tlapkou dolů a pak se vyprsil, jak jen to šlo, zatímco si majestátně pomrskával hustou oháňkou. Ale pochopí to Kon? V jeho společnosti Tarabe přicházel o své pantomimické schopnosti, protože většinou stačilo prosté ano a ne. Měl by se znovu hodit do kupy.

1. louka
2. nora
3. hory
4. západ
5. zima
6. bílá
7. C
8. A
9. F
10. B
11. C
12. C
13. B

// Taldrenské kopce

Tarabe se svorně a radostí konečně vysvobodil ze zajetí Taldrenu. Kroky ho společně s jeho společníkem, který mu prskal do zad, vedly ke korytu řeky Dorias. Šedý lišák nic neříkal, jak už bylo zvykem, ale Konovi přesto odpovídal. Především kýváním hlavou. Bylo pravdou, že mohl zasáhnout dříve a aktivněji, takže hodil po své oblíbené prachovce omluvným pohledem se svěšeným. Vyskočil u toho na jeden z kamenů, které lemovaly břeh prudké říčky. Lišáka zaskočila její síla, když se přiblížili až sem. Sžírala ho podivná, chmurná nálada a chvilku na hladinu řeky toužebně hleděl. Třeba by ho spolkla odnesla na lepší místo? Prudce zavrtěl hlavou. Nebylo lepší místo. Tady byli Herrea a Prachovka a Ambleerský hvozd, jehož směrem se divoká řeka ubírala. Otočil se a vyhledal pohled drobného Kona. Zrovna se ho ptal na směr. Vetší ze dvojice pozvolna zavrtěl hlavou a pak přikývnul, když si načepýřená kana odpověděla sama. Vochechule, přitakal v duchu a znovu přikývnul. I jeho bílá liška velmi znervóznila. No co víc – vzala mu již tak krátký dech. Nervózně se ošil už jen při vzpomínce a seskočil z kluzkého kamene, který mu na drobný okamžik byl útočištěm. Toho bylo už dost. Svou pozornost proto upnul na Konovy naděje a plány. Lehce přikývnul, zatímco hledal cestu k vodní hladině. Chtěl se napít. Byli na cestách už dlouho. A hrdlo se mu stahovalo pokaždé, když si vzpomenul na bílou srst té drzé cizinky, která je tak zostudila.

Dlouho po tom, co se bílá liška odporoučela někam k čertu se Tarabe ještě rozpačitě ošíval. Nelíbila se mu taková blízkost někoho zcela cizího a on teď jen pochmurně seděl na okraji kopce a civěl do údolí, zatímco dával Konovi prostor jakkoliv vstřebat předešlé dění. Minimálně on sám ho totiž vstřebat musel. Bylo pozdní odpoledne, nepříjemně horké a velmi otravné a snažilo se mu dostat pod kůži tak, jako ona bílá dáma. A šlo mu to podobně lehce. Hnědým pohledem proto šedý lišák vyhledal pohled své naježené společnosti a vzápětí konečně po dlouhé odmlce vyskočil na nohy, aby do něj dloubnul čumákem. Už se tu nechtěl dál zdržovat. Pokusil se proto o lehký úsměv a máchnul rozvážně oháňkou. Bylo však velmi dobře znát, že se necítí nikterak dobře. Ale už tu byli dlouho a protože měl šedivý docela žízeň, poukázal trochu jinačím směrem. V údolí se mezi stromy divoce hnala řeka Dorias, což bylo ideální místo ke krátkému nabytí sil na další cestu, která je společně mohla čekat. A taky která teď musela lehce pozměnit svůj směr. Ale to nevadilo. Další lehký a rozpačitý úsměv byl střelen prachovky směrem, než se nadobro bezejmenný sebral k odchodu z onoho území, které ho teď velmi nepříjemným způsobem stresovalo. A jaká škoda to byla! Vždyť Taldrenské kopce byly neskonale krásné, až se Tarabe musel ohlédnout. Ale bylo to příhodné, alespoň zkontroloval, jestli ho jeho oblíbená prachovka doopravdy následuje. Což bylo také podstatné. Bez prachovky by to nějak… nebylo ono.

// řeka Dorias

Šedý lišáček si užíval společné chvíle s novým přítelem, zatímco mu na tváři stále tancoval ten vřelý a upřímný úsměv. Kdyby byl něco míň než liška, třeba pes, nebo prašivý vlk, zavrtěl by oháňkou. Ale on byl trochu jinde, výš, jestli to není tak úplně jasné, a proto zachoval klid a jen se mile usmíval. K jeho překvapení ovšem měla být jejich skromná chvilka odpočinku velmi záhy vyrušena. Ale pravdu říct, mnohem více se lekl Kona, než samotné narušitelky, na kterou velmi záhy padl jeho pohled. A pak zase zpět na Kona, který už výsostně prskal jako ta vzteklá prachovka, kterou vždycky byl. Tarbík se pousmál, ale nechtěl přítele shazovat a dloubat do něj tlapkou, nebo ho nějak jinak popichovat. A proto jen neznámé, bílé lišce přikývl na pozdrav. Ale rázem byl označen za nepřátelského. Překvapeně zamrkal, sjel pohledem ke Konovi a krátce naklonil hlavu ke straně. Ale protože byl dobrým komplicem, krátce přikývl a pak se na lišku maličko zamračil. Jenom maličko. Fakt. Možná jen stáhnul ouška k týlu, aby jako vypadal uraženě, nebo nazlobeně, nebo něco tak. Rázem si ale jal upravit kožíšek na pravé přední tlapce, protože byl po muchlování s prachovkou rozcuchaný a to se před dámou nehodilo. Jenže i tenhle pokus o důstojnost byl vyrušen. Náhlá blízkost cizí lišky ho přinutila udělat krok vzad, ale dál nemohl. Za zády měl ten sráz, u kterého si před chvilkou váleli půlky. Krev mu ztuhla v žilách, celý se napnul a přes bílé rameno upřel pohled na svého hnědého společníka, který byl zcela nepříčetný. Super! Mohl by mi trochu pomoci! Jeho pohled přímo řval o pomoc, záchranu a smilování. A ta naštěstí opravdu přišla, ačkoliv ne v podobě Konova hrdinského zásahu, nýbrž protože liška zase ladně odtancovala do vpovzdálí. Oddechnul si a sám se přisunul trochu blíž ke svému společníkovi, jako by se snad za něj mohl ukrýt. Raději jen začal horlivě přikyvovat, když se Kon dušoval, že řeč ztratil úlekem. Sakra jo? Navíc to byla pravda. I kdyby mohl mluvit, asi by teď o hlas přišel. Zcela určitě. Navíc byl tak rudý, že slyšel i jak mu krev tepá v uších. Na Bílé tvrzení, že nepotřeuje mluvčího okamžitě zavrtěl hlavou a tlapkou ve vzduchu začal klepat jako zběsilý. To nebyla pravda. A proto tou samou tlapkou přitáhl svou prachovku zase zpátky k sobě. Jako kočku. Hezky za bříško, až se prohnula. Opravdu – jako kočka. A tentokrát se na bílou lišku zamračil doopravdy a druhou tlapkou si trochu přidupnul. Naštěstí se zrovínka rozpovídala o tom, že tu nikoho nezná. A Tarabe pohotově ukázal směrem do údolí. Ke vzdáleným korunám Ambleerského hvozdu, kde se ukrývala početná skupina lišek. Jestli chtěla společnost, mohla jít tam. Ne tu prudit je dva.

Bezejmenný vytrvale čekal, až se o něco menší prachovka začne probouzet. Jeho teplo mu bylo příjemné, hlavně nahoře, na samém vrcholu jednoho z kopců. Lehký vánek se pozvolna měnil a byl o něco chladnější, takže blízkost druhého tvora byla zkrátka příjemná. Přesto však Tarabe čekal nějakou zradu. Dříve nebo později. A nemohla přijít od nikoho jiného, než od Kona samotného. Začínal se pomalu vrtět, což podle Tarbíka signalizovalo brzké probuzení. Alespoň tak si to pamatoval z dob svého útlého mládí. Jeden z mnohých poznatků, které si z té doby odnesl. Bohužel Konovo probuzení nebylo nikterak poklidné. Velmi prudce zdvihnul hlavu a něco zahalekal, až sebou větší liška škubla úlekem. Tarabe vyvalil oči a kdyby se o něj jeho společník neopíral, asi by padnul na bok. Naštěstí se udržel, zatímco na svého společníka vyděšeně zíral. Doopravdy vyděšeně. Jeho úlek ale opět přešel v tichý smích, který se jako prosté výdechy a nádechy nesl nad přilehlým krajem. To ovšem Tarbíkovi nevadilo. Jen si překryl oči tlapkou a pokračoval v němém výsměchu. Smál se Konovi, smál se svojí hlouposti, smál se prostě jen tak, protože mu prostě bylo dobře. A to bylo více než dobře. Nakonec však do Kona ustaraně dloubnul čenichem a lehce povytáhnul obočí, jestli je v pohodě, že se tak zhurta probudil. Možná měl zlé sny nebo něco? Těžko soudit. Taky proto se ptal. Vytasil se proto s lehkým úsměvem a jednou nebo dvakrát v rámci přátelského souznění udeřil oháňkou do země, zatímco se culil.

Vážení Saeronští!

Jsem brzda! Avšak poctivá brzda. Přináším proto vyhlášení Živelné akce, třebaže velmi stručně a přestože není moc co vyhlašovat! hehe Jste připraveni? Jasně že jo. Tak jen proleťte očima přes následující řádky, které možná ukrývají nějaký ten spoiler pro budoucí dobrodružství, co vás na Saeronu mohou čekat. Celkem se totiž přihlásilo do soutěže 16 charakterů a převážná většina splnila všechny úkoly, což je aktivita, která mi vyrazila dech. Díky všem! Snad jste si užili trochu toho úkolování a hrabání odměn. :>

Vítěze máme v této soutěži dva a stali se jimi Fiona a Lorenzo. Jeden rychleji plnil, druhý rychleji odesílal. A protože hráli spolu, přijde mi fér odměnit dodatečnými odměnami oba ze dvojice. Tímto jim připisuji k trénovaným magiím další hvězdu a přidávám do inventáře po třech křišťálech. Zároveň také gratuluji k uzavření partnerství, které se s průběhem akce mírně krylo. :> Milujte se a množte se.

Zbytku zúčastněných znovu děkuji za účast a jestli si zoufáte, že jste něco prošvihli, nic se nebojte. Tarbík na vás chystá další herní zvěrstva :>.
Tímto se prozatím loučím a majte se!
Vaše žlutá tlapka

Tarabeho spánek nebyl nikterak hluboký, ale byl dostačující. Vlastně byl již za ta léta samoty přivyklý usínat s jedním uchem nastraženým, jestli se někdo neblíží. Ale bylo jim přáno. Nikde se neobjevil zákeřný predátor, co by se jim pokusil ukousnout oháňky od zadků. A to bylo pozitivní. Dávno před tím ovšem byl Tar členem velmi důležité diskuze, která se týkala jeho jména. Tady se za poslední rok nacházel více než často. Ale nevadilo mu to. Ani trochu. Vřele se usmíval, když Konovi kývnul jakože ano – klidně ať mu jméno vymyslí. Bezejmenný se paradoxně stával lišákem mnohých jmen. No nebylo to kouzelné? Možná i ano. A ať už tedy Konův nápad zněl jakkoliv, nyní spal s dobrým pocitem na duši. Toulat se po kraji sám bylo příjemné. Mít společníka a zároveň přítele však bylo k nezaplacení. I ze spánku se šedý usmíval.
Procitnul až nad ránem, kdy se s nimi pomalu loučil zlatý kotouč, který putoval po obloze. Rozespalý lišáček pozvolna zamrkal na ten krásný, jarní den a táhle zívnul. Mátl ho nezvyklý pocit tepla, který cítil po svém boku. Pohled mu instinktivně sklouznul k zadním nohám. Kon se ve spánku pravděpodobně přitulil o něco blíž, aby se chránil zimy. A Tarabemu to nevadilo. Hodil po příteli lehkým úsměvem a bez hnutí nechával menšího dospat, zatímco se dál kochal výhledem na přilehlé okolí. Teplý větřík, který vystřídal nechutnou vichřici navíc mile hřál v jeho kožíšku. Na světě bylo zase krásně!

Čas plynul a Tarabe si ho ve společnosti prachovky nečekaně užíval. Když se zrovna nevztekala, vypadala v závěru dne i poměrně sympaticky. Ohodnotil to vřelým úsměvem, kterého si ovšem nemusela vůbec povšimnout. Jeho pohled totiž stále sledoval vzdálené okolí a stříbrné vlny, které se proháněly po zrcadlové hladině vzdáleného jezera. Musel se ovšem zasmát, když se Kon rozremcal na téma jméno. Smál by se i nahlas, kdyby to jen šlo. Při tom ovšem přemýšlel, jestli vůbec má odpověď. Lehkým přikývnutím pak naznačil, že za c bylo správně, třebaže menší lišák už mluvil o něčem zcela úplně jiném. Nevěděl, jak to popsat. Nebo jak vysvětlit, že jméno má. Musely to za něj udělat lišky v Ambleerském hvozdě, které znaly jeho náhradní jméno a které také znaly důvod jeho věčného mlčení. Možná nemělo moc cenu dál odkládat návštěvu onoho lesa? Na jednu stranu se Tarabe těšil, tlapky ho svrběly, když si vzpomenul na Herreu, kterou neviděl od léta. Pohledem však střelil zpátky ke Konovi a znovu se lehce usmál. Tlapkou velmi lehce poukázal na vzdálený kout světa a přikývnul. Tam bylo doma, třebaže to neuměl nějak popsat. Mohli jistě vidět víc ze světa, ale tak jestli tu měli na nějakou dobu zůstat, přeci jen by nebylo vůbec na škodu si nechat nějaké to objevování na časy budoucí. Co nemohlo počkat byl odpočinek, který Tarabemu docela scházel. Stejně jako něco k snědku. Žaludek se mu obracel vzhůru nohama, když nad tím tak přemýšlel a nejednou zaškrundal pěkně nahlas. Tarabe se krátce proáhl, ale nezvedal se. Pro Kona měla být dosti výmluvnou odpovědí poloha, do které se uložil. Stočený do klubíčka a s huňatou oháňkou přes nos. Krátký odpočinek před cestou musel být. Ještě je čekala pořádná štreka!

Jseeeeem brzda a omlouvám se! Ale prosím všechna procenta do obratnosti :>.

✔

Tarabe spokojeně odpočíval v trávě, chytal klíšťata a vrtěl hlavou, aby jako dal Konovi najevo, že jméno on nemá. Nebo alespoň ne takové, které by mohl světu sdělit. Své staré jméno dávno zapomenul a to nové, které mu dala Herrea stejně neměl jak světu sdělit. Leda by se pokoušel nějak pantomimou Konovi vysvětlit výslovnost „brej den“. To jediné se trochu podobalo na přízvisko jeho Ambleerské identity. Pousmál se sám sobě a mávnul nad tím tlapkou, jakože to není důležité. Však se ukáže, až se vrátí do domovského lesa! Ha. To bude Kon koukat. Smířlivý šedý se ale raději zahleděl přímo do očí své drobné společnosti, aby pak velkou tlapou ukázal na útlý hrudníček, ve kterém se poplašeně třepotalo drobné srdéčko. Ani jeho jméno pořádně neznal a bylo by mu ctí, kdyby mohl. Připravený na reakci letmo sklonil hlavu k uctivému pozdravu a pousmál se. Možná bylo lepší začít znovu. S trochu míň křikem a více úsměvy na liščích tvářích.
Když se jednostranná debata stočila k jezeru, co se třpytilo v dáli, Bezejmenný počal horlivě přikyvovat. Ano! Tam byl cíl jejich cesty. V mlžném oparu, který se vznášel okolo starých močálů se Ambleerský hvozd ztrácel. Nebylo ovšem pochybnosti o jeho přítomnosti. Tarabe to cítil tam někde hluboko uvnitř. Pohledem ovšem zabrousil zpět k prachovce, aby ji přívětivým úsměvem povzbudil. Ne že by se chystal zvedat. Tlapky ho trochu bolely od výšlapu a dovádění. A co víc! Z pouště to sem bylo docela daleko, nehledě na to, že je pěkných pár kilometrů ještě čekalo. Ale zatím mohli odpočívat a užívat si sluníčka, jak se jim opíralo do vlhkých kožíšků.

Dělat Konovi vozítko nebylo Tarabemu proti srsti. Prachovka byla doopravdy jako pírko, jak příhodné. Navíc se svěšenými tlapkami ho nijak netlačila. A tak šlapal do kopce bez hlesu a zadýchání, zatímco jim kožíšky sušilo sluíčko a lehký vánek čechral každý jejich chomáček. A Tarabe se usmíval, zatímco menší lišáček se mu za krkem potutelně hihňal, jak ho vesele nesl napříč travnatou zemí. A i šedý by se hihňal, kdyby to šlo. Pravděpodobně by menší lišce trochu počechral ego nějakou vtipnou poznámkou. Jenže to nešlo. Náladu to ovšem nekazilo. Při další poznámce o křenění se však krátce zastavil a s úsměvem hozeným přes rameno trochu cuknul rameny. Ne dost na to, aby Kona shodil, ale určitě mu to maličko muselo sklouznout. Další tichý smích doprovázel Bezejmenného následné kroky. Blížili se na vrcholek trávou porostlého kopce, který vypadal jako mladší bratr všech okolních. Přeci jen ale vypadal půvabně a dovoloval jim na samém vrcholu prohlédnout krásu přilehlého okolí.
Když stanuli na samém vrcholu kopce, Konův věrný oř se opatrně složil k zemi do lehu, aby jeho jezdec mohl pohodlně vystoupit. A zároveň si trochu vydechnul. Přeci jen to byl výšlap, i když byla prachovka neskutečně lehoučká. Výhled odtud ovšem rozhodně stál za nějaké to funění. V ranním slunci se Saeron zdál ještě půvabnější, než kdy dřív. Holé koruny stromů Taldrenského hvozdu vypadaly klidně, třebaže už mnohé z nich nesly pupeny a jen čekaly na trochu teplejší počasí, které by jim dovolilo znovu nést listy. A v dálce mezi okolními kopci lesklo i Katerské jezero. Tam to Tarabá znal. Taky na ně tlapičkou poukázal, aby prachovce naznačil, kam povedou jejich další kroky. Do Ambleeru přeci – domů. Kde mu prozradí Tarabeho nové jméno a taky fakt, že šedý lišáček neumí vlastně vůbec mluvit.