Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1. Úkoly, které plníte ve více hráčích posílejte teprve po tom, co je splníte všichni a přiložte i posty vašeho spoluhráče!

2. Hlídejte si požadovanou délku soutěžních postů!

Tarabe se docela dobře bavil. Vypadalo to, že šedivý proti němu nemá žádné nekalé úmysly, ale zároveň že je vlastně docela trubec. Alespoň podle jeho úvah, na které šedý ragoval jen úsměvem a vyplazením jazyka, který mu docela očividně v tlamě pořád seděl. Jen ledabyle pokrčil rameny a máchnul nad tím tlapkou. Nikdy mluvit nemohl a věděl, že teď na to nepřijde. Bublinka raději zavířila a změnila tvar v neutrální podobu, která jen čekala na myšlenky, jenž by mohla formulovat. Počasí se zatím trochu umoudřilo. Po dešti se teď ovšem v hustém lese válela nepříjemná mlha a působil tak ještě temnější. Sluneční paprsky, které zalévaly Saeron v celé jeho letní kráse – vždyť byl Slunovrat – hustým baldachýnem zeleně nad jejich hlavami neproniknul. Šedý se ošil. Kožich měl vlhký a toužil po doteku trošky toho slunce. Moc si to přál. Zašilhal znovu skrze stromoví, ale viděl jen drobné útržky blankytně modré oblohy a to mu nestačilo. Pousmál se proto na lišáka a slehkým pokynutím hlavy ho pobídnul, aby ho následoval. Určitě tu bylo mnohem hezčí místo, kde by mohli zapřádat rozhovory.

// Lesík štěstí přes Starý Benrir

Tarabe na cizákovy pokusy něco najít nic moc neříkal. Teda on ani nic říkat nemohl, ale teď ani nevěděl co dělat. Ztratil něco ten cizinec? Zdálo se, že něco hledá. Ale jak si hnědé oči záhy všimly, přívěšek v podobě plaza se mu stále houpal na krku. Šedý zamrkal a pousmál se, zatímco tlapkou si poukázal na krk, pak na jeho. Byl však přerušen dotazem a zvědavě zvrátil hlavu ke zmiňovanému předmětu, jestli to tedy vůbec předmět byl. No jo, vzpomenul si. Ty bublinky byly vykřičníkem – něco, co upoutalo pozornost snad úplně každého. Pousmál se a ledabyle máchnul tlapkou, jakože to není nic důležitého. Bublinky zatím zvířily a změnily podobu v lišku se zdviženou tlapkou na pozdrav. Tarabe sám to gesto pak zopakoval.

Slunce se přehouplo přes horizont a osvítilo tak temný les. Stíny se nezkrátily o moc a hřejivé paprsky zeleným baldachýnem nad lišákovou hlavou nepronikly, ale bylo vidět. Alespoň trochu. Cronovi a jeho zadku se tak naskytl pohled na zmateně tvářícího se lišáka, kterému nad hlavou tiše probublávaly jeho magické pomůcky, které usnadňovaly šedému každodenní život. Sledoval tmavého lišáka stejného druhu s lehkým úsměvem na tváři a tlapkou přeloženou přes pusu, aby mu naznačil že mluvit opravdu nemůže. Jak to ale měl udělat, když druhý šedý jen lezl mezi kapradím a všude vystrkoval svůj chundelatý zadek. Tarabe se zachichotal, i když to celé gesto spočívalo hlavně v mhouření očí a jemném pohybu jeho ramen. Pokusil se do lišáka dloubnout tlapkou, ale jeho bok sebou záhy cuknul jinam. Co měl teď dělat? Čapnout ho za ocas bylo krajně nevhodné a v první řadě nepřípustné. Byli cizí!

Šedý si svůj pobyt na tomhle místě rozhodně neužíval. Bylo to vlhké a temné místo. A nebylo vidět oblohu. Jindy by se podle ní orientoval. Teď byla jeho jediným vodítkem z tohoto místa pachová stopa, kterou po sobě zanechal. Ale i ta se v mokrém lese ztrácela rychleji, než by si mohl přát. Ten labyrint z kapradí a mechu byl jak ze zlého snu. Přesto chtěl počkat s panikou do rána. Mělo přijít pozdě. Nevěřil, že sluneční svit zeleň prostoupí brzy, ale čas plynul. Šedý se zatím svalil do klubíčka a přikryl si čenich oháňkou, aby mohl vdechovat vůni Ambleeru, která se mu usadila za ten čas v srsti. Ta ho pak ukonejšila k tichému podřimování, které vyrušil až sloní pochod dalšího tvora napříč lesním podrostem.
Šedý okamžitě zvednul hlavu. Pořád měl lehké spaní po tom všem čase, který strávil sám na toulkách světem. Do nosu ho udeřil cizí pach, který patřil lišce. A mířila si to přímo k němu! Nebyla ale na lovu – na to se pohybovala moc hlasitě. Chtěl se zvednout, ale nestihnul tomu tanku uhnout. Seběhlo se to tak rychle, že se o něj poutník málem přerazil. Okamžitě vyskočil na nohy a poplašeně uskočil, zatímco se druhý lišák sbíral. V tom přítmí měl kožich skoro neviditelný a šedý se musel opravdu snažit, aby rozpoznal jeho obrysy. Ihned se začal omlouvat, ale co měl Tarabe asi tak dělat? Bylo vidět sotva jeho. Natož pak té bublinky, která mu visela nad hlavou. Zamlaskal a pokusil se na pozdrav lišákovi poklonit, až si bradu dřel o zem, jak to gesto bylo výrazné. Ať se rozední! prosil bohy všude kolem. Ještě si ten druhý nebožák bude myslet, že je to nějaký nerudný lotr, co ani pozdravit neumí!

// louka Yesad přes Starý Benrir

Zastavil až v lese, který snad nikdy před tím nenavštívil. Ano – přešel řeku, po které sem před lety přišel. Tehdy ale směřoval na severozápad k jezeru, ze kterého řeka vytékala. Nikoliv přes řeku, kam ho náhoda zavedla tentokrát. Byla temná noc a tohle místo bylo snad úplně černo černé. Na jeho hranici zaváhal, ale nakonec se rozhodl ponořit se do jeho náručí. Vzduch v něm byl těžký a šedý proto procházel po území obezřetně, oči pozorně obrácené k obloze – tedy pokoušel se o to. Přes husté větvoví ji nebylo vidět. I proto se lišáček necítil vůbec tak dobře, jako v jiných lesích. Všechno bylo mokré a divně zatuchlé, tak podivně to tu vonělo a dech se mu tajil. Ale nechtěl pospíchat pryč. Mohl alespoň do úsvitu přečkat v náruči tohoto podivného místa. Ono ráno beztak moudřejší večera.

// strom Baobab přes Ambleerský les

Šel přímo za nosem, ale nebyl úspěšný. Ten pach se mu záhy vytratil. Možná byl jeho kamarád někde poblíž lesa a jeho vůně dovála až k Tarbíkovi? Teď byla každopádně pryč a šedý si najednou přišel úplně špatně, protože se s Konem tak nedobře oddělili! To vůbec nebylo dobré – tenkrát v zimě si měl dávat pozor. Vůbec to nebyl dobrý nápad a neměl prachovku opouštět. Ale už se stalo a teď byl sám a smutný. Možná neměl tak prudce opouštět ani Romilly. Možná to bylo v něm? Zarfkal a ještě jednou zavětřil, jak se před ním objevila louka. Nikoho neviděl, třebaže k němu vzduch donášel nějaké cizí pachy. Štípaly ho v nose, protože to nebyli jeho známí. A možná nedopatřením maskovali tu jednu vůni, kterou nutně chtěl Tarabe cítit. Znovu nevrle zafuněl a nakopnul kvítí před sebou. Bylo asi rozumnější dát se do pohybu a trochu se z toho zklamání rozhýbat. Třeba mu to přeci jen krapet pomůže ke štěstí. Nebo někoho potká. To byla taky varianta.
I proto se šedý vrhnul do zeleného oceánu louky, která z velké části obklopovala jeho domov. Sladce voněla a byla plná kvítí, které se mu plazilo po bocích a pokoušelo se utěšit jeho ublížené svědomí. Nedobrý kamarád, honilo se mu hlavou dokola, jako když se zasekne gramofonová deska.

// Isamský hvozd před Starý Benrir

|129|

Šedý se musel culit, když sledoval jeho společnici experimentovat s vlastní tlapičkou. Vypadala roztomile, až se trochu červenal, jak ho to dojalo. No pravdu! Takové zapálení jí mohl leckdo závidět. Tak jako vždy na to ale lištička velmi záhy doopravdy přišla a rozlouskla onu záhadu, i když jí musel maličko napovědět. Jeho úsměv posmutněl, protože ho mrzelo, že byl poslem dalších špatných zpráv. Přikývnul na její slova a jeho úsměv se znovu proměnil. Tentokrát byl omluvný. V tu chvíli by dal cokoliv za to, aby jí to všechno mohl vysvětlit a trochu si s ní popovídat. Ale jako jindy ze sebe nedostal ani hlásku. Nic se nezměnilo. Trochu si odkašlal a krátce se protáhnul. Dole se lišky začínaly probouzet. Naštěstí ani jedna z nich nebyla nepříjemná Freydis, ale Nyché se Shilem: Tarbíkovi noví přátelé. Krátce se naklonil přes onu vyvýšenou plošinu, která jim poskytovala soukromí a usmál se na dvojici pod nimi. Nemuseli ho vidět, ale bylo by fajn, kdyby o nich alespoň věděli. Nekoukal po nich ale nikterak dlouho, protože tu pořád byla Romilly a její otázky, na které znovu musel přikývnout. Ani nevěděl, kdy se Freydis ke skupině přidala a proč ji Herrea rozhodla tou možností poctít, ale bílá liška mu přišla nafoukaná a nepříjemná. Navíc byla úplně nadutá a hrála si na někoho, jen protože znala jeho matku. Možná – tvrzení proti mlčení. Znala nějaké jméno, kterým mu říkala, ale on nevěděl, jestli je přesně to, které dostal při křtu. Jako by na tom vůbec záleželo. Výraz v jeho tváři se měnil ve značně nepříjemný jak přemýšlel a vyrušila ho až Romilly další otázka. Polekaně zastříhal ušima, snad jeho výrazy byly dostatečnou odpovědí na její všetečné dotazy ohledně bílé.
Šedý rázem obrátil a tiše se zasmál, když mu začala vyprávět o tom, že chod skupin nezná. Ukázal rychle na sebe a opravdu vehementně zavrtěl hlavou, aby bylo jasné, že ani on skupinám vůbec nerozumí. Ani teď si pořád nebyl jistý svou pozicí. Vlastně ani neprošel takovým pohovorem, jakému musela čelit hnědá korsačka sedící proti němu. Jen se sem prostě začal vracet. A tak se mu Ambleer stal domovem. Bylo to docela náhodné, ale nelitoval svých rozhodnutí. Žil tu od té dobry rád.
Na další z korsačky otázek znovu přikývnul a pak jí pokynul, aby ho následovala. Obratně seskočil z patra ze starých kořenů a dřeva a vyčkával dole, aby ho mohla liška následovat. Z venku k němu přitom zavál podivně známý pach. Nastražil uši a zavětřil. Zdálo se mu to? Ten okamžik ho celého rozhodil a na moment přestal reagovat. Se zájmem sledoval ústí mezi spletenými kořeny, ze kterého se vůně linula. Kon? Raději se rozhodl, že ukáže Romilly co zamýšlel a vydá se tu záhadu prozkoumat. První proto zamířil okolo Nyché a Shila dozadu, kde kořeny tvořily uzavřenou přepážku. Všimnul si jí dříve a třeba se to mohlo jejich nové léčitelce hodit! Své známé pozdravil pokývnutím hlavy, ale prošel dál, aby pak tlapkou mohl Romilly ukázat výklenek, který byl pro její potřeby jako dělaný. Zamáchal oháňkou. To místo bylo odříznuté od zbytku úkrytu a dopadalo tam otvorem měsíční světlo, ve kterém bylo vidět všechna zákoutí mezi spletenými kořeny, která byla ideální pro uchovávání prakticky čehokoliv. Bylinami počínaje, magickými předměty konče. Teď na vše jen sedal prach. Bublinka zavířila a změnila se ve dvě lišky, které na oháňky namotávaly pavučiny jako v nějaké pohádce o Sněhurce. Tarbík k bublině vzhlédnul taky a vesele se usmál, zatímco mu očka blýskala. Podivné rozhození na něm však bylo stále znát. Něco v něm ho nutilo k pohybu – prozkoumat to, podívat se. Ohlédnul se přes rameno a bylo najednou znát, že je nervózní. Omluvně se na Romilly podíval – vyplodil téměř psí oči! – a svěsil hlavu, než naznačil odchod. Nebude se zlobit? Promiň, myslel si, jako by ho snad mohla slyšet, a pak prásknul do koní a vyklusal ven z úkrytu. Třeba bude mít jeho kamarádka čas si řádně prohlédnout všechno, co má její nový kutloch v nabídce. Sám se už teď těšil, až jí pomůže ho dát dohromady, ale první musel vidět Kona.

// louka Yesad přes Ambleerský les | trhám se na nákupy, pardoon. Vrátím se jak jen to bude možné!

|128|

Na té "poličce" se šedivák cítil dobře. Viděl všude kolem a dokonce se tu světlo lámo i trochu jinak takže jeho paprsky působily ještě kouzelnější, než když sem poprvé přišli. Vzduch se tu navíc protahoval jednou z průrev a příjemně mu chladil kožíšek. Ne že by bylo kdovíjak vedro, ale ten šedý kabátek byl sám o sobě dost. Skrze to samé okénko měl lišáček výhled i na svět za stromem. Listí s jehličím se ve větru tentokrát třepotalo jen sotva znatelně a obloha za nimi se zdála být čistá a bez oblak. Přimělo to šedého k úsměvu. S trochou štěstí tam za chvíli budou vidět i hvězdy! Navíc bylo příjemné vědět, že zimě dali definitivní sbohem a že svět je teď zase pod laskavou aktovkou léta. Brzy bude slunovrat.
Když Romilly Tarbíkovi sdělila, že takové zvíře nezná, jen nad tím máchnul tlapičkou. On kočky znal jen ze svých cest a věděl, jak dobře umí šplhat po stromech. Ani zkušenější lišky šedé na tyhle malé akrobaty nemají! Pak musel ale Tarbík zavrtět hlavou a tiše se smát: jeho společnice se pokoušela také zatáhnout trápy. Natáhnul k ní tlapku a položil ji přes její, aby na sebe upoutal pozornost. Ukázal na sebe a kývnul. Pak na ni a zavrtěl hlavou. Těžce se bezeslov vysvětlovalo, že to nebude umět. Vzpomenul si pak naštěstí i na ty dva dole a ukázal i na ně, jakože to neumí ani oni. Ale Romilly toho zase měla plno jiného, co neuměl pořádně on! Třeba se lépe vyznala v bylinkách. To byla zase velká neznáma pro něj. Alespoň mohl přikývnout na fakt, že šikovné to vskutku bylo.
Svými gesty na konto Fraydis svou společnici trochu znepokojil. Všimnul si okamžité změny postavení i strnulosti, která se objevila v jejích gestech. Honem vrtěl hlavou, že tak to nemyslel, ale trochu tápal, jak naznačit co si lišce myslí. Nakonec zvednul čumák k nebi a nahodil ten nejvíc pyšný výraz, který dokázal vyčarovat. Stačilo to? Aby to gesto zdůraznil, přiložil si tlapku k nosu a vytvořil si z něj dokonalý pršák.

|127|

Romilly vypadala roztomile, když se pokoušela vydrápat na onu platformu z vnitřní struktury stromu, kterou její sivý společník zrovna okupoval. Culil se na ní jako sluníčko a postupně couval, jak se korsačka přibližovala. Nechtěl třeba koupit omylem ránu, kdyby strkal rypák kam nebylo třeba. A tak nakonec seděl na úplně druhé straně úkrytu a jen klepal oháňkou o podlahu v nadšení, které v něm plachá lištička probouzela. Líbil se mu její entuziasmus – ta radost, se kterou vnímala všechno živé kolem sebe. Široce se usmál a hravě poskočil předníma, když se konečně ocitla nahoře. Její přirovnání sebe samé k veverce ho taky pobavilo a očka mu zajiskřila. Bublinka zavířila a změnila se v siluetu kočky. Sám k lištičce pak natáhnul tlapku a předvedl svoje skvělé zatažitelné drápky – jako kočka, vidíš? Jeho nadšení z retraktibilních drápků na vlastní tlapce ale přerušila další otázka. Ihned se zamyslel a bublinka nad jeho hlavou se ihned začala dělit podle toho, jak ukazovala jeho tlapka. Ukázal na sebe a bum! Oddělila se menší bublinka. Ukázal na Romilly a šup – byly oddělené dvě bublinky od celku, který se postupně zmenšoval. Pak ještě ukázal na Shila s Nyché a v neposlední řadě se oddělila bublina pro Herreu a další, která značila bílou vochechuli. Nakrčil čumáček ve znamení nelibosti nad poslední bublinkou. Jasná zpráva: jednu lišku neměl vůbec rád.

|126|

Tarabe si matně vzpomínal na první okamžik, kdy zahlédl starý Baobab. Jeho údiv byl jako vždy němý, ale dost se podobal tomu, který vyzařoval z Romilly. Šedý teď, jako ostřílený pardál, následoval svou společnici známou průrvou mezi kořeny starého stromu a s úsměvem si prohlížel své okolí. Obklopila ho těžká vůně země, která zde byla suchá, ale ne vyprahlá. A pak příjemná vůně mechu, který porůstal stěny kolem nich. To místo jako by prostupovala magie. Oklepal se na zápraží a dostal ze svého kožichu nepotřebné nečistoty, které do úkrytu vnášet nemusel. Romilly tak alespoň měla čas si všechno kolem sebe prohlédnout. Zpovzdálí ji sledoval s milým úsměvem na tváři. Doslova jen čekal na svou příležitost a jakmile se na něj otočila, využil ji. Hbitým pohybem se vyhoupnul na své oblíbené místo v kořenech, které vytvářely platformu nad pouhým prostorem v kmeni stromu. Tehdy právě tady nalezl jantar pro Herreu. Žádné další kamínky zde neviděl, ale nestěžoval si. Jen s úsměvem přešel k okraji platformy a s oháňkou v jednom ohni radostí se nakláněl nad svou společnici. Tlapkou jí naznačil, aby ho následovala. Na stromy sice uměl šplhat díky své schopnosti zatáhnou drápky, ale tohle bylo místo přístupné i ostatním. A navíc nemuseli rušit Nyché se Shilem, kteří se pravděpodobně probouzeli ve svém koutku tam dole.

|125|

// Ambleerský les

Baobab se před nimi objevil zanedlouho a Tarbíkovi nezbývalo, než se znovu hrdě vyprsit, když k němu pozvedal tlapičku. Skoro jako by představoval někoho živého, snad člena skupiny. Pravdou bylo, že to vlastně člen skupiny byl. Srdce lesa. Něco, co je všechny spojovalo. Poukazoval na majestátní kmen, který se zdvihal v neuvěřitelné šíři k obloze.
Když ho Romilly napomenula, že se bít nemusí, provinile se usmál. Nechtěl jí přidělávat vrásky na čelo a tak sklopil ušiska i hlavu, jako by ho snad kárala vlastní matka. Máchnul oháňkou a úsměv na jeho líčku se ještě rozšířil, než toho divadýlka nechal. Nechtěl odkládat představení samotných útrob stromu. Cítil někde poblíž Nyché se Shilem, bylo možné, že strom nalezli sami. A teď bylo načase, aby klenot lesa objevila i Romilly. Odvedl ji k nejvíce frekventovanému průchodu mezi kořeny a hrdě vypjatou hrudí jí pokynul, aby mohla vstoupit. Tlapkou jí ukazoval cestu.

Vůbec se nenadáli a ejhle – měli hotový celý les! Kolo se uzavřelo, oni se ocitli na místě, kde původně opustili Herreu s Kiarou a navíc teď všechno tak nějak vonělo. Ne že by si Tarabe tak fandil. Občas mu kožíšek lehce zapáchal, hlavně když zmoknul. Ale vůně jejich kožichů, z větší části smíchaná, dodala místu zvláštní podtón. Jakmile bylo v lese cítit pach lišek, zdál se ještě útulnější a přívětivější. Šedý se oklepal a zbylé chomáčky chlupů se vznesly z jeho kožíšku do vzduchu. To jak se uvolnily tím věčným drbáním o zvrásněnou kůru. Hnědé oči lišáka však dávno vyhledaly ty zlaté, které patřily jeho společnici. Pyšně přikývnul, to tedy! Měla pravdu. Tohle místo bylo tak krásné. Sám se pa rozhlédnul, jako by snad Ambleer viděl poprvé. Když sem tenkrát přišel, neměl ponětí, že se mu tohle místo stane domovem. Srdéčko mu v hrudi vesele zaplesalo. Pak se ale otočil a s hanbou se bacil tlapkou mezi oči. /Úkryt, zaklel v mysli. No jistě! Krátce přikývnul a pak se bublinka nad jeho hlavou změnila v podobu stromu, který čněl vysoko nad ostatní. Nedal ale korsačce čas si tu vizi prohlížet. Už jí tlapkou pobízel, zatímco po zbylých třech poskakoval směrem do nitra lesa.

// Baobab

Bylo těžké se dorozumět, když jeden z nich nemluvil vůbec a druhý jen čistě sporadicky. Tarbík byl ovšem trpělivý a s povytaženým obočím čekal, jak se Romilly chytne. Snažil se být co nejvíce shovívavý. Líbilo se mu, jak se jeho kamarádka snažila mermomocí přemýšlet nad významem jeho chování a nalézt skrytý význam jeho myšlenek. Dával jí čas. Ostatně zatím se totiž sám mohl věnovat obcházení dalších stromů v přilehlém okolí, které zůstávaly bez zápachu skupiny. Počasí se zatím značně vylepšilo. Slunce se líně valilo oblohou a sem tam se na její modři objevily zbylé cáry z nadýchaných oblaků, které sem přinášel vítr z polárních oblastí. Ty nadýchané útržky ovšem na zlatavý orb nestačily. Nemohly. Jaro konečně vyhrálo nad zimou a ten ten byl příjemně teplý. Šedý lišák s úsměvem na tváři nastavil líce příjemnému doteku vánku, který vyhřátý kožich příjemně profouknul. Zachvěl se.
Rozplývat nad počasím se ovšem lišáček mohl později. Teď měl práci a o co víc – taky pořád nebyl sám! Otočil se na Romilly zrovna ve chvíli, kdy jí došly všechny souvislosti. Zvednul se na zadní jako mladé hříbě a radostně poskočil. Přesně tak! zajásal v duchu a očka mu zazářila, zatímco bubliny nad jeho hlavou prozářily hřejivé sluneční paprsky. Vesele přikyvoval, jakože na to Romilly hnedle kápla! On o ní nikdy nepochyboval. Byl si jistý, že tu záhadu rozlouskne. Oháňka mu vesele lítala za stehny a rozmetala borůvčí, které je obklopovalo. Mohli pokračovat. S jiskřičkami v očích proto do Romilly dloubnul a pobídl ji na další cestu po hranici lesa. Ještě toho mohli obejtí hodně a její pomoc byla taky moc důležitá. Byl rád, že teď mohl být po jejím boku. Byla milou společnicí a když měli čas, zastavoval, aby jí ukázal hezká zákoutí. Tu takový ostrůvek stromů, který se vykláněl směrem na Yesad. Pak nejbližší cesta k jezeru: všechno tu bylo tak malebné! Obejít celý Ambleer nakonec byla hračka a šedý si byl zcela jistý, že za to mohla tak příjemná společnost, jakou Lily byla.

Capkal podél hranice a sem tam se na Romilly otočil, aby ji lehkým úsměvem povzbudil. Vypadala, že má radost. Celá se rozzářila a lehce se usmívala na svět kolem sebe. Na její otázky prve přikývnul. Bylo důležité nejnovějšímu přírůstku ve skupině ukázat, jak celý les vypadá. A zároveň mohli obejít hranice, které měly ostatní lišky upozornit na změnu. Proč to Tarbíka popadlo tak najednou? Nebyl nikdy před tím teritoriální. Ale teď jich tu bylo víc a bylo zapotřebí ještě víc zdůraznit, že si tu jen nesedí pod drnem a nudou se nekoupou do zadků. Pod Herrey vedením Ambleerská skupina stále funguje a vzkvétá. Pyšně se vyprsil, když mu došlo, že k růstu jeho domova může přispívat. Třebaže to zatím obnášelo jen drbání se o stromy.
Z chvilky nadšeného narcismu ho vyrušila Romilly, kterou chvilku ignoroval. Že byl tichý on, to tak nějak šlo. Ale na svou mlčenlivou společnici Odette-žel zapomínal taky. Usmál se na ní a lehce pokrčil rameny, zatímco tlapku položil do vzduchu před sebe a dvakrát ji naklonil ze strany na stranu. Bublinka zavířila. Objevily se stromy a mezi nimi podivné vlnky charakterizující vzduch. Postupně mizel, až po něm nic nezbylo. Pak se objevila silueta lišky drbající se o strom. Vlnky byly rázem pryč.
Kdyby Romilly krátce sklopila zrak, viděla by zájem v Tarabeho očích, když zvednul hlavu. Sám si bublinku chtěl prohlédnout. Jaká škoda, že jakmile se změnily jeho myšlenky, bublina na ně zareagovala. Tiše se zasmál, kdy uviděl siluetu lišáka jak zírá na bubliny. Raději nad tím máchnul tlapou a pokynul korsašce, aby ho následovala. Přivedl ji ke stromu a hodil k němu s úsměvem hlavou. Tenhle jednoznačně nebyl označený. Tak co ona na to? Zkusí se přidat? Šedému zatím na tváři tancoval ten stejně povzbudivý úsměv, kterým jí říkal, že zvládne cokoliv na světě si zamane.