Příspěvky uživatele

< návrat zpět

17. Prohlédnou se v zrcadlovém jezeře – 5 kamínků
Tento úkol je možné plnit až do 24.12. 24:00!

Možné plnit od 16.12. 00:00!
16. Kdo by byl v liščích jesličkách (kdo by byl saeronský ježíšek, kdo tři králové, kdo marie, kdo josef, kdo vůl, kdo osel) – 5 kamínků

Upozornění! Tarbík je matla. Za úkol číslo 10 není odměnou 1 pírko, nýbrž libovolný zásah Vypravěče do hry.

Možné plnit od 15.12. 00:00!
15. Vytvořit andílka (vyrobit z papíru/korálků/ve sněhu) – 5 kamínků.
Vedení možná zneužívá sněhové kalamity, která právě probíhá všude možně.

Bezejmenný lišák sice neuměl zpívat, ale rytmus mu šel. Tak dobře, že dokonce obě lišky poznaly písničku, kterou se pokoušel reprodukovat. S polárkou to bylo jednodušší – vypadala zaujatá nejen hrou, ale i Tarabeho pokusy o rádoby bubnování. Jako by však někdo mohl odolat, když s nadšeným výrazem poskakoval kolem, zcela strhnutý veselou melodií, která se najednou rozezněla kolem. Bílá ji poznala a začala notovat první slova. A on horlivě přikyvoval. Načež se z nečekaného zdroje ozvalo pokračování. Šedivý se však ani na moment nezarazil. Udržoval rytmus a přihopkal blíž k lišce, kterou jaktěživ neviděl a která vypadala poměrně plaše, ale on ji jen podpořil úsměvem a pokynutím brady. Nemohl broukat, nemohl zpívat, ale sníh šlapal s takovou vervou, až ho bolely tlapky. A rytmus stále držel, aby lišky mohly pokračovat v notování.
A zapějem koledy v náručí rodiny, kde oheň nás hřeje a jeho žár nepálí. Kde nikdy nás netrápí zákeřné naschvály, pokračoval v duchu sám a třebaže to nemohl vyslovit nahlas, jeho blažený výraz mluvil úplně za vše. Doprovázel v mysli své kolegyně i po zbytek písně a dupání a zametání ocasem doplnil ještě o klapání čelistmi. Jestli tohle nebylo fajn, nevěděl co by ještě mohlo být. Ale užíval si to. Zimní atmosféra ho zcela pohltila.

Bezejmenný si nejprve Herrey úniku nevšimnul. Jako pravá dáma se totiž z bitevního pole vytratila hezky po anglicku, jak se sluší a patří. Zahlédl ji pak sedět opodál a moc si tím hlavu nelámal. Ostatně to byla ohnivá paní, nemohla si s nimi hrát jen tak. Byla takovým lokálním polobohem (a určitě ne žertu, legrácek a nedůstojného chování), určitě nad ní držela ochrannou tlapu paní Iscariot. A tak se tím šedý moc dál nezabýval, protože bitva stále vřela a její ryk otřásal světem. A pokračovala by ještě docela dlouho, kdyby Tarbkovi nezačal docházet sníh. Hrabal tak hluboko, že se posléze prokopal až ke zmrzlé zemi a nešlo mu to dál. Sice měl zákop, což mu poskytovalo výhodu, avšak bez munice a na ledu to taky nebylo nic moc. Ta potvora mu pod nohama totiž docela klouzala, což bylo svízelné.
Možná i proto vystrčil z díry bílou špičku ocasu na znamení smíru a s vyvalenýma očima pak vykuknul na bílou lišku před sebou. Byla zatraceně půvabná – to aby bylo jasno. Očka měla jasná a veselá a květina za uchem poprášená sněhem jí taky slušela. Druhou lišku za závějí zatím neměl moc šancí si prohlédnout, takže nemohl soudit. Vyskočil však z díry nakonec celý a docupital až k polárce, aby se jí přátelsky poklonil na pozdrav. Bublina mezi jeho ušima, která usnadňovala komunikaci s okolím však zůstávala němá. Jak se k ní však blížil, zaujal ho zvuk, který vydával sníh pod jeho tlapkami. Když na něj šlápnul, dosti praskal. A protože byl šedý rozvášněný, zase se trhnul od své společnosti a začal vesele poskakovat ve sněhu, jako by snad udával liškám rytmus. Zpívat nemohl a broukat ostatně taky ne, ale talent na bubnování určitě měl. Neslyšná melodie neznámé písničky byla ostatním neslyšná, ale v jeho hlavě vlastně zněla opravdu vesele. A tak si ťapkal křupajícím sněhu dál a máchal u toho oháňkou. A taky se nezdráhal trochu zaprášit Herreu, když se kolem ní s lehkostí protáhnul, aby ji nevynechával z veškerých těch zimních radovánek. Vždyť Slunovrat se blížil a mohli si dovolit trochu slavit. Stejně nebylo v zimě moc co dělat, než shánět potravu po všech čertech. Když znovu přihopkal k bílé lišce, lehce ji nadšeným pohledem pobídnul, aby začala zpívat. Třeba tu melodii taky znala. A jestli ne, určitě mohla alespoň broukat.

Možné plnit od 14.12. 00:00!
14. Zazpívat si s někým liščí Vánoční koledu minimálně 2 posty s druhou liškou – 20 kamínků

Herrea byla skvělá a úžasná. Ale hry jí moc nešly. Naštěstí pro Tarbíka se ovšem oponent záhy objevil. Doslova na obzoru. Bílé lišky s květinkou za uchem si prve vůbec nevšimnul. Upozornila na sebe teprve až ve chvíli, kdy jedna z jejích ledových koulí praštila sivého do čumáku. Polekaně se otočil, ale jejích válečnický pokřik ho nevyděsil. Sám spěšně vyráběl munici, která byla ihned odpálena jejím směrem. Smál by se, kdyby mohl. Ale výraz jeho tváře mluvil za něj – očka mu zářila a na lících panoval široký úsměv. V tom přívalu sněhových koulí si další lišky málem nevšimnul. Trefila ho ovšem taky a stejně jako bílá, i tahle cizinka měla řádnou ťafku. Krčila se teď v závěji, ale prozradily ji špičky uší. Tarabeho další sněhová koule mířila přímo k ní a neminula cíl. Víc se jí ovšem věnovat nemohl, neboť polárka útočila hrozivou silou! A on se musel bránit.

// Starý Benrir přes Hjáleif

Bezejmenný pospíchal za ohnivou paní a vesele se chichotal, třebaže z něj nevyšlo hlásku. Ohh, rodil se mu v mysli totiž vynikající plán! Byl tak perfektní, až ho z toho zrak přecházel. I když to se mu možná ani nezdálo – ono totiž tohle místo nebylo vůbec příjemné. Znatelně se ochladilo a bylo nepříjemně. Počasí bylo nesnesitelné a šedému se vůbec nelíbilo. Kdyby mohl mluvit, vítr by mu rval slova od úst a přesně to se stalo s větou, kterou pronesla Herrea. Ach – jaká škoda že jí nerozuměl. Ale taky to bylo tím, že si zrovna podle připravoval enormní sněhovou kouli, kterou po ní taky bezprostředně na to vrhnul. K jeho smůle a jejímu štěstí však sněhová koule minula díky větru cíl a rozplácla se o několik liščích ocasů dál v kožichu někoho cizího, koho Tarabe neznal a znát ani nemohl. Ale netrápil se tím. Už montoval další kouli, která tentokrát doopravdy zasáhla svůj cíl a trefila Herreu přímo mezi lopatky. Šedý se s úsměvem hravě přikrčil a nehledě na vichřici se jal okolo lišky a cizinky vesele poskakovat, protože sakra vyčkával na nějakou sněhovou bitvu!

// Ambleerský hvozd přes louku Yesad

Cupital za velkou liškou a užíval si pěšinky, kterou vyšlapala v hromadícím se sněhu. Zatím ho nebylo moc ani příliš, ale ale dost na to, aby drobnějším existencím poněkud komplikoval výletování. Ale ne v jeho případě, protože Herrea sloužila jako solidní tank. Tedy – realita nemohla být dál od téhle komické představy, ale její dlouhé nohy se přes sníh nesly s větší elegancí a rozhodně s poloviční námahou, než Braydenovo ťapky, na kterých se v hustém zimním kožichu usazovaly zmrazky. A taky za jeho krkem, vzhledem k faktu, že se velká liška najednou ocitla za jeho zády a sypala mu ho za krk. Zasmál se a začal se po ní tlapkou ohánět, ale to se mu vymstilo. Jak se natáhnul, sníh se mu dostal pod kožich a zastudil, až se šedý prohnul. Herrea ho zatím jen překročila a už si to šinula zase vpřed – někam k řece, kterou šedá překročil teprve před nedávnem. Cestu znal, takže ji následoval. A když si paní lesa málem vymáchala zádel v ledové vodě, vesele se jí vysmíval. On naštěstí řeku překonal bez větších incidentů, ale tající sníh za krkem ho beztak studil dál, jak se v teple rozpouštěl.

// Ledová pustina přes Hjáleif

13 – Vymyslet a popsat ten nejhorší dárek pro vaši lišku (min 150 slov) – 1 křišťál

Žužlal si nenuceně rampouchy a tvářil se u toho všelijak, možná protože čekal útok ze strany ohnivé paní lesa. Slyšel ji vzadu prskat a hrabat se z hromady sněhu. Něco remcala a on se jen podle culil a chichotal se sám sobě pod vousky. Jenže smích ho záhy přešel. Jak podlé! Herrea se jistě chtěla sivému nějak zlomyslně pomstít, ale hrabat se mu proto v hlavě? To bylo rozhodně neférové. Pod srstí výrazně poblednul, než se mu do lící nahrnula horká krev. Začal vehementně vrtět hlavou, zroničky tak široké, že málem vytěsnily celé duhovky, až z nich zbyly jen malé, hnědé orbíky. A Brayden se nezmohl na nic víc, než bylo jen prázdné žvatlání a klapáni čelistmi, ke kterým ho přimělo tohle křivé obvinění!
Alespoň že byla Herrea férová a neodsoudila ho tak úplně. Jen se se smíchem rozběhla někam pryč, což rozhodně nebylo na škodu. Sice se úplně neplánoval toulat všude kolem, ale tak co už! Vyrazil za ní a kupodivu ji i doběhnul. Možná protože mu razila cestu sněhem? Ale bylo to jen k dobru! Vypláznul totiž jazyk a celou jí poprskal, aby jí oplatil to nestoudné hrabání se v kebuli. Bylo ale vidět (a hlavně cítit), že se opravdu v žádném žlutém sněhu nehrabal a už vůbec ho nelízal. A taky že byl připravený na dobrodružství.

// Starý Benrir přes louku Yesad

Žužlat rampouch bylo boží. Opravdu. Ale Tarabeho přeci jen zaujalo i něco dalšího. Něco, co se nedaleko něj žlutě třpytilo a lesklo. Nejprve to ignoroval – copak byl malý, aby se nechal tak lehce vyprovokovat? Hlavně když pořád čekal podlý útok do zad od prve přemožené Herrey. Vyhrabat se z hromady sněhu jí však asi činilo větší potíže, než si mohl představit. Podle se ušklíbnul a šup! Už byl na nohou. Rampouch nechal rampouchem a jal se prozkoumat tu podivnou žlutou věc nedaleko.
Žlutý sníh. Jak podivné a neznámé. Koukal na něj s údivem přes přimhouřená víčka. V tom mrazu k němu nepřicházela z takové dálky pomalu žádná vůně nebo pach. Bylo to něco jedlého? Ach bože – jistě že ne. Svůj omyl si uvědomil v okamžení, co tu věc očichal. To jen nějaký ušák si tu odložil a ulevil přeplněnému močovému měchýři. Zakabonil se a ihned se zas otáčel, ale že byl tak pohoršený svou vlastní hlavou, která byla zjevně úplně hloupacatá, že se ještě uráčil žlutý sníh pořádně zahrabat, aby na něj nebylo vidět. Ještě by si Herrea řekla, že je úplný tydýt. To tak. Svorně se vrátil ke svému rampouchu a začal ho znovu ožužlávat, ale už se nemohl zbavit podivné pachuti, která se mu usadila na patře. To jen z té představy, že by tu nechutnost byl schopný olíznout. No fuj. Raději si odplivl, než se opravdu zase zakousl do své ledové hračky. Jak vůbec mohl být tak pitomý? Že by už byl senilní?

11 – Postavit sněhuláka (z čehokoli) – sleva 20% k Odette
Z důvodu prodlení možnost plnit do 13.12. do 12:00.

10 – Zajímat se o žlutý sníh/sníst ho – 1 pírko
(kalendář stále hapruje)

Rvačka s Herr byla úžasná, ale přeci něco v dáli zaujalo Tarabeho bystré oko. Velmi nenápadně se v první možnou chvíli trhnul, aby si to mohl namířit k jedné se svěšených větví nedalekých stromů. Něco se na ní ve večerním světle třpytilo. V jeho očích se zalesklo, když se k ozdobičkám blížil. Přikrčil se, jako by snad lovil myš, a velmi pomalu se k nim přibližoval. Krok střídal krok, sníh mu křupal pod tlapkami a pomalu se blížil. Jistě se k němu blížila i Herrea, kterou podle zanechal v hromadě sněhu. Ale on hrozně moc chtěl ulomit jeden z těch rampouchů. Přímo po nich prahnul. Stačil jen jeden skok – a byly jeho! Odrazil se a jeden chytil mezi zuby s lehkostí. Zastudilo to. Ale rozhodně byl ihned spokojený. Jakmile dopadnul k zemi, už ho zase svíral v tlapkách a záhy ho žmoulal mezi zuby a s chutí ho olizoval. Neměl žádnou speciální chuť – vždyť to ostatně byla pouze zmrzlá voda. Ale jemu to připomenulo nějaké nepodstatné, milé chvilky z dřívějších let, které si neskutečně užil. Možná vzpomínal na dětství? Možná na nějaké jiné chvíle. Ale vesele si žmoulal v tlamě rampouch sevřený mezi zlapkami, zatímco vyčkával na reakci ohnivé paní.