Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Noc nebyla příjemná. Obloha se zatáhla a z nebe se začala sypat voda, která Tarabeho opravdu nepříjemně překvapila. A co si budeme – i zaskočila! Co tohle bylo zač? Na Saeronu se vždy sníh držel ještě po celý únor a první jarní kvítí se jím muselo pracně prodírat. Teď byl ovšem sníh pomalu pryč a místo něj zůstalo jen bláto a špína a hnus. Kabonil se na zataženou oblohu a chvilku své společníky nevnímal. To však netrvalo dlouho, neboť ho jejich přátelskost těšila a hřála u srdéčka. Představili se jako Shilo a Nyché – jejich jména byla cizí, avšak příjemná a zajímavá. Jeho oproti nim bylo smítkem špíny v prašné cestě, které leželo zapomenuté u jejího kraje. Ani by ho neznal, kdyby se nepřiřítila Freydis, ke které se víc nevracel. Neměl ji moc rád. Místo toho se mile na oba pousmál, neb otázky na jeho jméno musely být nevyhnutelné. Jak už jednou padlo: tady nebyl Brayden Ambleerský. Teď byl prostě jen Tarabe. Opuštěný a němý poustevník, který hledá cestu domů. I když ten byl taky na dosah. Raději jim jen mlčky přikývl na pozdrav a hluboce se uklonil dámě, jak se taky slušelo a patřilo. Možná neměl nejlepší kořeny, ale slušného vychování se mu dostalo.
Přes své úvahy si nevšimnul, že je Nyché nepříjemně. On byl ostatně na chladné počasí stavěný a zvyklý (a když tál sníh, šlo vůbec mluvit o zimě? Nebyl to prostě jen šeredný nečas?). Že ostatní nemuseli být si častokrát neuvědomoval. Možná protože svou pozornost upřel na zmíněné jméno. Arisa! Při vzpomínce na bílou polárku se trochu začervenal, protože se mu moc líbila. To však naštěstí nebylo vidět skrze hustou srst. Troufnul si tak jen přikývnout, zatímco voda nad jeho hlavou zavířila a nabrala podobu chundelaté lišky. Nebyl úplně umělec, ale bylo znát, že myslí právě dotyčnou. Nevěděl, odkud polárka byla. Nebo si to prostě jen nepamatoval? Moc na tom nezáleželo. Prostě se raději pomalu natočil k lesu a ukázal k němu. Třeba by se toužili podívat pod jeho větvoví? Možná by se mohli i ohřát a třeba by se někomu zalíbil! Ale třeba též ne. Váhavý šedý krátce přešlápnul z pravé na levou a u toho zaryl do země částečně zatažitelné drápky, které si tak šetřil pro šplhání na stromy. Jak dlouho už na žádný nevylezl! Možná by se začátkem jara mohl probrat pár hnízd. Jeho fantazie byla však záhy přerušena dvojicí, která hledala alternativu k jeho jménu. Nastražil ouška vpřed a letmo se pousmál, když na Shilův dotaz prostě jen pokrčil rameny. Sám nevěděl. Moc lišek mu neříkalo jinak, jiné mu nadávaly pro nezdvořilost (rozhodně ne Kon) a pak tu byli tací, kteří hledali alternativy, jako třebas Herrea. Jeho pohled krátce blýsknul k lesu a pak na malou lištičku, která přišla s opravdu dobrou přezdívkou. Ihned se mu po líci rozběhl hřejivý úsměv a horlivě několikrát přikývnul. Jméno Stříbrnka se mu líbilo. Ocásek se mu rytmicky začal houpat z boku na bok.

Slunce se opíralo do šedého kožíšku lišáka, který zase jednou nenesl žádné jméno. Jakmile se ztratil Herr z dohledu, vytrácelo se všechno povědomí o existenci Breydena a zůstával pouze jeho stín – Tarabe. Ach ano, na své pravé jméno málem zapomenul, ale jak sílil dotek slunce na jeho huňaté srsti, sílila i vzpomínka. Slunečnímu doteku lišák krátce nastavil obličej a nechal paprsky, aby prohřály po zimě stále ztuhlá líčka. Všechno začínalo působit trochu víc jako jaro. Vzduch byl teplejší a visela v něm trochu víc optimistická nálada, než před pouhými pár dny. Oklepal se a krátce se protáhnul – všechny napjaté vazy v jeho těle se v tom teple uvolňovaly a třebaže ho rozbředlý sníh studil do tlapek, byl si Tarabe náhle jistý blížícím se jarem. Skoro jako by vonělo ve vzduchu. No... Možná ho doopravdy cítil. Všechno to slunce a blankytně modrá obloha ho naladily do opravdu dobré nálady, kterou teď vyzařoval směrem ke svým společníkům.
Ta malá lištička byla hodně pozorná, protože Tarabeho bublinku pochopila. Nakonec to nebylo tak marné, když světu dokázal alespoň naznačit, co přesně ho to v životě trápí za indispozice. Krátce se pousmál a lehce zhoupnul oháňkou ze strany na stranu, zatímco hbitě přikývnul. Přesně tak a ne jinak, přitakal v duchu s jiskrou v oku. Ten hnědý se zatím chytnul trochu jiné informace, kterou se jim bezejmenný pokusil poskytnout. A jak se zdálo, byli tu všichni pozorní a navzdory svým slovům i Saeronem zkušení. Znovu přikývnul, což se však zvrhlo v trochu moc horlivé nadšení, když dokázal Shilo jeho domov i pojmenovat. Znovu poukázal směrem k lesu a podobizna lesu se znovu změnila v postavu lišky – měla dlouhé nohy a byla štíhlá, ale i její vybledlá a vodou tvořená podobizna dokazovala důstojnost paní těch míst. Tarbíkovo nadšení však zmizelo, když se Shilo začal vyptávat po Freydis. Ten dlouhý a otrávený obličej mluvil za něj i kouzelnou bublinu z vody: znám ji. Tvářil se trochu pohoršeně a nakrčil nos, zatímco nosem zarejdil ve sněhu a tlapou si přejel po kožichu. Bílá jako čerstvě napadlý sníh, snažil se jim sdělit. Ale pořád to pro něj byla Vochehule a víc než jindy litoval, že nedovede to slovo vyřknout, protože její jméno jí rozhodně nedělalo čest.

// Moc gratuluji Nyché k tlapičce c:

Šedý si nebyl jistý v kramflecích, podobně jako jeho společníci. On se ovšem (narozdíl od nich) nezdráhal kvůli své velikosti – byl o poznání větší a robustnější, než lišky stojící před ním. Fenka a kana. I kdyby dovedl mluvit, nedokázal by je pojmenovat. Ale rozdíl v jejich druzích viděl, třebaže se vždy musel cíleně zaměřit na všechny ty detaily, které je odlišovaly. A on se opravdu snažil, aby je všechny memoroval, protože drobných lišek prachovkového typu potkával v poslední době nějak přespříliš.
Promlouvali oba. Tmavý se ptal na jeho bublinku mezi Tarbíkovýma ušima. I jeho oči k ní krátce vzhlédly, ale skoro vůbec na ní neviděl. Křivě se pousmál a pak lehce nakrčil ramena, zatímco bublina nad jeho hlavou se znovu začala formovat. Trvalo to jen okamžik a rozdělila se v dva tvary. Byly téměř identické – hlava lišky s otevřenou tlamou. Ale z jedné vycházelo hlásku. Věčné ticho, přesně k tomu byl Tarabe odsouzen. Doufal, že to lišky pochopí a nebudou si dále dělat starosti s jeho berličkou, která mu trochu usnadňovala komunikaci s okolním světem. Ačkoliv častokrát vyvolávala mnohem víc otázek.
A pak promluvila menší lištička – sympatická. Tarabe si dělal starosti, jestli jí není v tomhle kraji ledu a mrazu chladno. Ale jak se zdálo, slunce se opíralo do tváře světa s větší vervou než v posledních několika měsících. Že by se pomalu blížilo jaro? Mluvila o poušti a o tom, jak ji tenhle svět uchvátil. Šedého úsměv se lehce rozšířil. V odpoledním slunci bylo na Ambleer krásně vidět. S úsměvem na něj ukázal tlapkou a voda nad jeho hlavou s vlněním opět nabrala nového tvaru. Les a v něm drobní tvorové – při bližším pohledu lišky. Spousty lišek. Ambleerská skupina. Slyšeli někdy o něčem takovém?

Ta situace byla zvláštní, protože všichni byli obezřetní a opatrní a nikdo pořádně nevěděl co a jak. Neznali se – šedý si ani nebyl jistý, že někdy viděl tu ušatou a droboučkou věc, která teď stála mezi ním a hnědým lišákem v dáli. Prachovkovým lišákem, jako byl Kon. To on se chtěl přiblížit k jeho předchozímu útočišti, ale byl rychlejší a hbitější, takže mu z díry uniknul v tichosti. Teď na lišky však mžoural konečně v trošce toho světla, když se slunce nakonec pomalu vyhouplo přes obzor a jim tak dovolilo si jeden druhého prohlédnout. Tarabe byl jistojistě největším členem této společnosti, což se mu v poslední době stávalo až přespříliš často. Liše před sebou se tak nemusel bát, což ale neplatilo pro ně. Chápal by, že je pro ně takovým strašákem – schovává se v závějích a pak prostě jen vyskočí jim za zády? Hrubián. Omluvně sklonil hlavu a oběma znovu pokynul na pozdrav, tentokrát uctivou poklonou, která měla symbolizovat jeho úctu k nim. Neměl v úmyslu jim ublížit, ale těžko se to vysvětluje beze slov. Nezbývalo než doufat, že je pochopí. Bublina nad jeho hlavou měla stále stejný tvar a oběma mile mávala na pozdrav.
Drobná lištička pozdravila jako první – měla sympatický hlas a vůbec vypadala mile. Ten druhý byl moc daleko, aby ho bezejmenný zvládl nějak blíž sjet pohledem. I jeho hlas byl ovšem příjemný, když konečně promluvil. Ale šedá tam jenom stál a mlčel, zatímco voda nad jeho hlavou se konečně přeformátovala zpět v prostou kapku. On neměl víc co říct. Svou němotu nebyl zvyklý omlouvat a tak se k tomu ani nechystal, však oni si na to přijdou, když bude třeba. Zatím mohli vést konverzaci spolu a on se alespoň mohl rozhodnou, zda se zdrží, či nikoliv.

Zvukům lesa a přírody Tarabe naslouchal obezřetně, třebaže byl velmi zaujatý svou prací. Ukrytý pod sněhovým jazykem si přišel relativně v bezpečí, ale přesto nemohl ztrácet obezřetnost. A jak se zdálo, jeho šramocení v závěji přeci jen někoho přilákalo. Kroky to nebyly rozhodně těžké – jejich majitel měl ale takovou zvláštní kadenci, která šedého přinutila k pohybu. Jako myška proklouznul dál úžlabinou v závěji a než se k němu mohl kdokoliv tak divně dupající a čvachtající přiblížit, byl sám o hodný kus dál. Teprve tehdy se odvážil vyskočit ze závěje, aby viděl cizí lišku mířící si to k jeho původnímu útočišti. Kon! Musel to být Kon! Už se chtěl za siluetou rozběhnout, ale rychle si to rozmyslel. Kdyby tohle byla jeho prachovka, slyšel by její hlas. Neupozornily by na ni kroky, protože byl až přespříliš hlučný a uvřeštěný. Tohle byl cizinec. A navíc nebyl sám. Druhá a o poznání menší liška mu stála v zádech a něčemu se smála. Taková zvláštní a netradiční situace, ve které se bezejmenný náhle ocitl. Možná by bylo vhodné a slušné na sebe upoutat pozornost – promluvit, pozdravit nebo něco. Jenže tahle varianta se v jeho repertoáru nenacházela. A proto šedý po krátké úvaze jen zašramotil tlapkou v namrzlém sněhu, aby jeho křupání připoutalo možný zájem lišek. Když nebyl v příkopu ohrožen neznámou hrozbou, byl ochotný se s nimi seznámit. V bublině nad jeho hlavou se zjevila silueta lišky se zvedlou tlapkou. A on ji taky krátce zvedl, zatímco mu na tváři seděl pokřivený úsměv. Snad ho nikdo neplánoval zakousnout.

// Tundra

Už se blížil k Ambleeru, ale nemohl ten poslední úsek cesty ukončit. Ne dřív, než si z tlapek pořádně vyčistí všechnu námrazu. Kuličky ledu nabalené na chomáče srsti mu znesnadňovaly pohyb a když si náhodou nějaký z nich přišlápnul, bolestí až vykníknul. To byla také poslední kapka, která ho vedla k rozhodnutí, že je třeba zastavit a trochu poupravit tu neplechu na svých tlapkách.
Zastavil v hlubší závěji a schoval se pod ledovou stěnu, kterou zde po sobě zanechalo něco většího. Jemu pak mohla posloužit jako dobré přístřeší a závětří. Do práce se dal hned. Natáhnul si tlapky před sebe a opatrně začal jazykem rozplétat jednotlivé smotky chlupů, které u sebe držel led a sníh. Nejprve to bolelo a tahalo a trvalo to opravdu dlouho, než konečně rozpletl ty nejhorší části. Nakonec si však musel dát na chvilku pohov. Bolelo to a proklínal se, že si nechal srst takhle zacuchat a namrznout. Bylo to pekelně nepříjemné, ale muselo to být. A tak po krátkém odpočinku s úmornou prací pokračoval a pak pro změnu poslušně čekal, aby mu nohy alespoň trochu uschnuly. Ale přitom se proklínal. Už dávno mohl být doma. Bublina nad jeho hlavou přitom zahořkle bublala a vřela.

// Stříbrný potok přes pláň Amaron (jih)

Stočil se moc. Cesta po stezce vyšlapané zvěří byla zrádná a zavedla ho moc daleko od domova. Že se však jeho kroky stočily čistě směrem k jihu si uvědomil až moc pozdě a vracet se nechtěl. Pokračoval proto přímo za nosem až k prvnímu rozcestí, které ho znovu stočilo směrem k jihu. Zacházka mu nevadila. Uklidňoval se, že si alespoň trochu provětrá hlavu a kožich a trochu rozchodí zmrzlé tlapky, což se mu vesměs dařilo. V noční temnotě ovšem cítil led, který se formoval na před pár okamžiky stále mokré srsti. Dříve nebo později bude muset někde zastavit a kožich si očistit, aby fungoval jak se patří a nebyla mu na tlapky zima. Ale teď prostě jen pokračoval tou neznámou stezkou, která ho vedla podél podivného uskupení kamenů v dálce. Prve si tohohle místa nevšimnul, ale teď na něj krátce zapoulel očima. Zdálo se mu to, nebo se kolem něj i v tomhle počasí hemžilo na stovky svatojánských mušek? Asi mu už z té zimy trochu šplouchalo na maják, neboť to byl docela nesmysl. Magické místo tak raději obešel a dál se po něm neohlížel. Ještě aby se tak zapletl do nějakých kouzel.

// louka Yesad

Tarbík se nějak zamotal v prostoru a čase a než se rozkoukal, Romilly i s Arisou byly někde pryč. Možná se tak zabral do rybolovu, že ztratil pojem o čase? Muselo to tak být, protože stále stál s tlapkami zabořenými pod hladinou a vlastně mu ani nedocházelo, že mu úplně mrzly. Ihned z vody vyskočil a začal se krátce rozhlížel, ale lišky byly pryč. Pravděpodobně někam prostě chtěly jít a on je neslyšel. A protože se nacházeli nedaleko místa, kde před pár dny pilo sobí stádo, ztratil i veškerou šanci, že by mohl nalézt jejich stopy. Posmutněle tlapkou nakopl sněhovou čepičku na jednom kamenů před sebou a pomalu se obrátil zády k řece. Jednu rybu spořádal a teď byl zase sám. Přišel čas na potupnou cestu domů. Zamířil proto zpátky na jih. Odkud přišel a kam patřil. Kouzelné hory nechal za sebou a spolu s nimi i pěkné vzpomínky na své milé společnice, které pravděpodobně už nikdy neuvidí. Nespokojený pro svou nepozornost si to namířil k jedné stezce, kterou ve sněhu vyšlapala vysoká. Šlo se mu líp, když si nemusel hrát na buldozér a prostě se jen soustředil na cestu táhnoucí se před sebou. Ale cesta podél potůčku plynula a velmi záhy už ho v dáli vítalo široce se usmívající jezero Talimon. K jeho břehům se však neodvážil. Raději zamířil na pláně víc na východ, kde to zase tolik neznal, ale které obklopovaly Ambleer skrývající se v dálkách.

//Tundra přes pláň Amaron (jih)

// Vyřízeno, schváleno, přidáno.

03.01 – Loki 2 posty (2)
05.01. – Tar 1 | Loki 2 posty (3)
06.01 – Tar 1 post (1)
07.01 – Tar 1 | Loki 1 (2)
08.01 – Loki 2 (2)

Celkem 10 bodů > poprosím 1x zatočení v kole čarodějníků

// kolo štěstí 1/5 (7)

Ani on sám nebyl žádný rybář. Mohli taky vesele jít lovit zajíce, ale copak mohli pohrdnout hostinou pod vodou? Jakmile se k vodě přiblížil, nemohl se ryb ani dopočítat! Průzračná voda jich v těchto místech byla plná a pstruzi se vesele kmitali pod čirou hladinou. Povzbudivý pohled se strany Arisy ho jen povzbudil, takže se celý rozzářil a jako sluníčko pokynul Romilly, aby ho následovala kousek dál po proudu. Kameny tu byly i ve středu řeky a nezdály se ta kluzké a hladké, takže na nich mohl s korsaškou docela dobře balancovat. Přátelsky ji znovu pobídnul, aby ho následovala k bližšímu kameni a z dálky zahlédnul, jak už Arisa tahá z proudu jeden pořádný úlovek. On tolik nepospíchal, aby mohla liška po jeho boku pořád sledovat co dělá. Krátce s ní navázal oční kontakt a přikrčil se, jemným posunkem jí pak pobídnul, aby ho napodobila. Víc se na ní už nepodíval. Tentokrát nepospíchali za dobrodružstvím a mohl si dát větší pozor, než se nějaká ryba přiblíží až přímo k němu. A že to chvilku zabralo. Rejdil očima po vodě u svých tlapek a sem tam je mhouřil, protože se hladina ve světle končícího dne trochu moc leskla. Ale pak! Jeden duhový záblesk, rychlý pohyb a šup! Už držel v tlamě rybu, která se hrdě mohla měřit s tou Arisy. Sice měl úplně mokrý čenich a sjela mu tlapa značný kus pod hladinu, ale svůj úlovek už nepustil. Zářil jako sluníčko, když ho korsačce ukazoval, ale nehnul se ani o píď. Jedna ryba se blížila i pod její stanoviště. Nechtěl ji vyplašit. A tak jen tiše čekal, jestli si z jeho němé lekce liška něco odnese. Očka mu pak možná krátce sjela k Arise, které to v zapadajícím slunci moc slušelo. Líbil se mu nejen její kožíšek, ale taky elán.

// Hvězdné hory | kolo štěstí 1/5 (6)

Capkal si to za svou dámskou společností a na rozdíl od Romilly se sem tam ohlédnul, aby byl případně připravený k útěku před nějakou kalamitou. Ta se ovšem nekonala a jak se tak zdálo, hrozivé dunění prostě zůstalo tím, čím bylo – tedy hrozivým duněním. Ne nadarmo se říká, že pes který štěká ovšem nekouše. Na druhou stranu nechtěl sílu hor pokoušet a proto je mohl nadále obdivovat jen z patřičné vzdálenosti. Alespoň měl konečně čas se oklepat a očistit si ze srsti veškerý nános sněhu, který na něm ulpěl a slepil mu tak kožich do podivných útvarů a cucků, které teď pracně rozmotával. Skloněný dával svým společnicím alespoň na chvilku možnost si popovídat, což bylo stále něco, co on udělat nemohl a třebaže byla bublina nad jeho hlavou dosti výmluvným a výřečným společníkem, pořád to nebylo úplně ono a ve společnosti trochu zaostával za ostatními. Nenechal se však vlastním pesimismem zastrašit a jakmile měl kožich jako ze škatulky, vrátil se se širokým úsměvem ke svým společnicím. Chtěl původně navrhnout ještě nějaké dobrodružství, nebo signalizovat, že se pomalu stočí zase zpátky domů, ale jeho tělo mělo trochu jinačí plán. Velmi nahlas mu zaškrundalo v žaludku a on se až omluvně přikrčil, jak trapně si najednou připadal. Pohledem pak zabloudil zpět k potoku, kde se mu už jednu rybu podařilo chytit. Ta ale skončila v žaludku Romilly. Bublina nad jeho hlavou rázem nabrala podobu ryby a hned za ním též otazníku. Jde někdo se mnou?

// Kolo štěstí – 1/5 (3)

Tarbík vypadnul ze závěje vypadajíc jako sněhulák a tvářil se docela všelijak, když se konečně trochu rozkoukal. Krajina kolem nich se pozměnila. A nevypadala už zpola tak přívětivě, jako před několika okamžiky. Obě lišky už dávno hleděly směrem k horám, které vypadala neklidně. Jako by snad zkoušely znavené poutníky po cestě z jihu odehnat zase pryč. A Tarbík, protože mu to sem tam docela pálilo, se rozhodl ryk hor a tiché chvění bez okolků uposlechnout. Byl na všech čtyřech snad jako první, ale jako správný gentleman počkal, až se obě lišky zařadí před něj, aby jim mohl krýt záda. Při tom ho v nose polechtala sladká vůně Arisina kožíšku v kombinaci s vůní srsti Romilly, která připomínala tak vzdálené léto. Na obě své společnice se široce usmál, ale záhy už ji do zad dloubal čenichem, aby si pospíšily do bezpečí. Kam půjdou mohli řešit pak.

// Stříbrný potok

Šedý byl odkázaný na pomoc svých společnic, neb čím víc se snažil, tím nemožnější se jeho vyproštění bez pomoci zdálo být. Bezmocně plandal někde mezi nebem a zemí a pokoušel se dostat ven, jenže co mu to bylo platné, když se jeho tlapky země ne a ne dotknout? Smál se té absurdnosti a pokoušel se trochu víc, ale naštěstí záchrana v podobě jeho společnic nebyla daleko. Prve se ho dotkla jedna, hnedle zase druhá a najednou to šlo. I když pořád ne tak lehce, jak by si asi kdekdo přál. A když konečně vypadnul ze závěje, vypadal jako sněhulák. Sníh se mu nalepil všude do srsti a byl od něj úplně celý obalený, až skoro nebylo vidět jeho původních barev. Ale to nevadilo, protože jakmile vypadnul, už se na svoje společnice vděčně křenil. Jak měsíček na hnoji! Oháňka mu už vesele bouchala o ledové podloží a vypadal tak maximálně připravený pokračovat v tom, co tu omylem začali – nebo dát ideálně druhé kolo. Nad jeho hlavou se však z bublinek objevily děkovné spřažené tlapky, kterých ovšem nebylo třeba. Vždyť stačil jediný pohled a bylo jasné, že je Bezejmenný vděk sám. V nitru ho však začínala nahlodávat také pochybnost – měl by se pomalu vrátit domů. Ambleer odtud vidět nebyl, možná tak z nějakého opravdu vysokého vrcholu. Alespoň že pohled na hvězdy tu byl opravdu perfektní.

// Stříbrný potok

Věrně si to štrádoval s Arisou a Romilly do kopce, aniž by se snad nad tím pozastavil. Možná to bylo tou atmosférou kolem oslav slunovratu, nebo prostě jen faktem, že v těchto krajích nikdy nebyl a že se mu tu opravdu hodně líbilo! Denní modř pomalu střídala oranžová a na ní tmavě fialové pruhy noční oblohy, na které se zjevovaly prvé hvězdy. Přátelsky blikaly a když Tarabe stanul na jednom z menších vrcholků nejmenších kopců široko daleko, usmíval se na ně podobně, jako hvězdy na něj. Zjevovaly se v jeho očích a s každou minutou jich přibývalo. Usmíval se, ale z toho stavu, který připomínal trans, ho vyvedl náhlý pokřik. No jistě, vždyť ještě před pár okamžiky vedle něj stála bílá liška a Romilly na ně čekala někde níž. A on teď jen stál a s vyvalenýma očima sledoval Arisu, jak sviští z kopce dolů na své huňaté oháňce. Prve se lekl, ale když viděl že se k ní přidává i Romilly (vždyť neměl ponětí, že liška vlastně jen nedopatřením uklouzla), vrhl se za dvojicí z kopce. Vyskočil, dopadl na svůj chlupatý zadek a už si to pelášil dolů, na tváři úsměv od ucha k uchu. A že to byla pořádná jízda! Svištěl rychlostí blesku dolů do podhůří a užíval si vítr, který mi projížděl kožichem a jež mu cuchal srst. Vypadal nadšeně a vlastně i byl. Kdyby mohl, výskal by a hulákal na celé kolo a taky by se smál. Smál by se tak moc, že by to věděl celý Saeron. Ale on byl stále němý a proto jeho přistání v cílové stanici završilo jen žuchnutí, jak ho jedna ze závějí vymrštila do vzduchu, aby záhy přistál čenichem napřed v další. Koukal mu jen ocas, zadek a svěšené zadní tlapky. A na první pohled bylo jasně znát, že bude potřebovat pomoc, protože se neměl o co zapřít a jen sebou bezvládně plácal jako ryba z čirého potoka, který je sem před pár chvílemi dovedl.