Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Slunce se pozvolna klonilo k západu, jak tam tak trojice lovců nehnutě postávala u břehu jezera. A široko daleko ani živáčka. Tarabe si pozorně prohlížel přilehlé okolí a trochu rozpustile smetal oháňkou ze strany na stranu. Ani když větřil nezachytil žádný čerstvý pach, který by je snad mohl zavést k nějakému ukrytému pokladu. Ke kořisti. Ne. Zvířata pravděpodobně větřila blížící se podzim stejně jako oni a jala se ukrýt v houštinách a okolních lesích. Snad až na osamělého letce, který jim kroužil vysoko nad hlavami, ale který byl absolutně nedosažitelný. Šedivý k němu chvilku upínal zraky a jen tiše záviděl sokolovu svobodu. Rychle se však ze svých vysněných toulek oblohou vrátil zpátky na zem, kam taky patřil a kam jej poutala zemská síla.
Jeho pohled ztroskotal na Lorenzovi, který byl nejen zvolen vedoucím výpravy, ale též vrchním navigátorem. Šedý sotva prošel po tomhle světě tolik, co druhý lišák. Na jeho slovo a přirozenou autoritu tudíž dal, aniž by ji jakkoliv zpochybňoval. Zaprvé – nemělo to cenu. Zadruhé – proč vůbec? Důvěřovala mu Herrea, mohl jistě i Tarabe. A když tedy ryšavý vznesl návrh, aby pokračovali v cestě dál na sever, nesetkal se s absolutně žádným vzdorem. Tedy alespoň z Bezejmenného strany. I když ani Červený se prozatím nikterak nebránil. Ba ne – snad si i radostí nejednou poskočil, což šedému vyčarovalo úsměv na tváři. Alespoň někdo byl spokojený a dával to najevo řádnou řečí těla. Šedivý však dál nehleděl na postoje svých společníků, když se dal do pohybu. Znovu upoutal svou pozornost k okolí, které si mermomocí zkoušel otisknout do paměti. Musel si pamatovat cestu zpět, kdyby náhodou-. Kdyby náhodou co? ta slova se mu zrodila v mysli tak neočekávaně, že se jich až zlekl. Byl zvyklý uvažovat v obrazech a představách. Ne v řeči. Ale možná nebylo na škodu se v tom zkoušet cvičit – usnadňovalo by mu to komunikaci alespoň s paní lesa? A třeba i s ostatními. Po těch bezděky blýsknul pohledem, načež střelil po jeho společnosti lehkým a uvolněným úsměvem. Jestli měl zůstat v Ambleeru, měli by být zadobře. Tak nač to odkládat? Následoval tedy klidným soumrakem Lorenza i s Rudým do neznámých krajin, zatímco se pokoušel myslet jen na dobré věci. A na to co bude.

// Malé loviště

// Ambleerský les | Pardon zdržení. Chmele mě obdarovaly horečkami a nevolnostmi. Mrchy.

Byl to klidný den, ačkoliv byla obloha zamračená a všude se proháněla děsivá meluzína. Kvílela, když se proháněla korunami Ableerských stromů a její výskot neustal ani ve chvíli, když už trojice lovců zanechala hvozd daleko za zády. Tarabemu až bezděky vstávaly chlupy na zádech. Ne že by se bál, ale ten zvuk byl jako z jiného světa. Nadpřirozený, podivný. Lišák se často ohlížel, aby se ujistil, že je doopravdy nesleduje, no, něco. Ale tak dokud nepršelo, mohli být ještě v klidu. Ve vzduchu ovšem pomalu začínal být cítit podzim, což znamenalo jistě prudkou změnu počasí a více dešťů.
Zatím trojice kráčela mlčky, takže si jediný šedivý nepřipadal úplně blbě, když se jen kochal krajinou a užíval si klidu svých vlastních myšlenek. Třebaže v nich nedokázal pořádně vyjadřovat slova, pořád byly barvité a rozmanité. Často divoce pospíchaly někam do dáli, kde dlely jeho vzpomínky. A tak si Bezejmenný vesele tlapkal po Lorenzově boku, na tváři lehký náznak úsměvu a ouška pozorně natočená vpřed. Blížili se pomalu k jezeru, ale nějak si nemohl vzpomenout, zda tohle bylo přesně to místo, kde byli v zimě s Herreou. A hlavně si nebyl tak docela jistý, že tu něco živého bylo. Pohledem střelil po ryšavém lišákovi po své pravici. Co teď? ptaly se jeho oči zvědavě, než sklouznuly na rudou liškou hned o kousek vedle. Zatím ani jednoho z nich pořádně neznal, jeho pohyby proto byly trhané a zvláštně výrazné. To ovšem neznamenalo, že by se cítil tak nekomfortně, jak původně očekával. Myšlenka, že by mohl v Ambleeru zůstat též jej poměrně naplňovala. A tím pádem se zjevně víc otvíral i těmhle cizincům, kteří možná ani cizinci být neměli.
Lorenzo se záhy rozpovídal a Tarabe nad odpovědí nemusel ani nikterak dlouho váhat. Svorně přikývnul na souhlas. Sám žádnou zvěř necítil, takže by možná bylo mnohem jednodušší se přesunout někam, kde se jí zdržovalo víc. Nechtěl však být přehnaně iniciativní, takže s dalšími akcemi raději počkal na Rubínka. Rudý trpaslík taky nemluvil a šedého popravdě zajímalo proč. Ačkoliv to vlastně nebylo nějak podstatné – sám Tarabe mluvit nemohl, ale tenhle lišák zjevně jen nechtěl. Proč by dobrovolně přicházel o něco tak důležitého?

Noční vzduch se ochladil. Možná se již přeci jen blížil podzim? Stromy zatím byly zelené a nic nenasvědčovalo tomu, že by za pár měsíců měla zase vše přikrýt ledová duchna sněhu, která svět na dlouhé měsíce zimy umlčí. Jenže tak tomu v přírodě bylo. Léto střídala zima a naopak. A tohle chladné počasí po horkých letních dnech bylo prozatím příjemnou změnou. Tarabe sice nebyl žádný milovník mrazivých zimních rán, no na druhou stranu ani neopěvoval dny tak horké, že jeden byl rád za trošek toho stínu. Někdy i toho léta bylo zkrátka přespříliš.
Šedý pozvedl oči k obloze. Zpoza hustých Ambleerských stromů vystupovaly jen její malé útržky, které však s tmavým pozadím lehce splývaly. Proč ptáte se? Neboť noc byla temná. Obloha se plaše ukrývala za hustou clonu temných mračen. Kabonila se na svět pod sebou, až se šedému trochu svíralo hrdlo nervozitou. Paradox? Beztak byl němý, ale ta podivná tíha jako by ho celá zahalila. Opatrným pohledem střelil po Herree, která ovšem byla rozhodnutá zůstat tady. Byl tohle dobrý nápad? Jít se dvěma cizinci na lov? Najednou si lišák nebyl moc jistý sám sebou. Nedal na sobě ovšem nic znát; jen se zhluboka nadechl, a popošel směrem k Lorenzovi; v tváři pevný a odhodlaný výraz. Ryšavý se právě sbíral k odchodu. Naposledy se tak bezejmenný otočil po paní lesa, načež s lehkým úsměvem zamířil za samozvaným vůdcem jejich skupinky. Proti tomu ostatně nic neměl – neznal to tu, nikdy nebyl za nikoho odpovědný, nechtěl být. A hlavně si nechtěl hrát na něco, čím rozhodně nebyl. Ať jiní a daleko schopnější zaujmou vůdčí pozice a rozhodují o jeho dalších cestách. Oddal se docela svobodně té myšlence.
Když Lorenzo promluvil, upoutal na sebe Tarabeho hnědé zraky. Lišák bez rozmyslu přikývnul. Nebyl si úplně jistý, jestli tohle jezero Talimon už nenavštívil během poslední zimy. Možná to bylo přesně to místo, kde se s Herreou klouzali po ledu? Bezděky se usmál, ale myšlenku rychle zaplašil. Nechtěl být před ostatními za měkkotu, takže opět nasadil vážný výraz tváře. Ostatně celý byl teď takový jako na pružinkách. Cizí lišky a Herr nepřítomnost ho úplně ochromily, což vždy znesnadňovalo jeho komunikační dovednosti. Byl ovšem připravený i tato úskalí překonat. A tak, se sklopenou hlavou a ušima obrácenýma vzad, následoval Loreznza spolu s Červenkou do neznáma. Zůstávalo jen jeho odhodlání.

// jezero Talimon

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána

Tarabe byl ve stínu stromů spokojený. Ale už tu seděli dlouho a třebaže byla tahle debata zvláštním způsobem zajímavá, začínaly ho tlapky svrbět k nějaké pořádné činnosti. K pohybu. Normálně byl zvyklý být převážně sám, ale teď vlastně už několik měsíců strašil po Herr boku, aniž by mu to přišlo nějak podivné. Přesně naopak. Připadal si ve svém živlu. Třeba – a to byla velmi, velmi, velmi nepromyšlená myšlenka, jež mu ovšem zastřela na pár okamžiků mysl –, by tu mohl zůstat. Nezdálo se to tak nereálné. Ač bylo pravdou, že ostatní lišky, které potkal, nebyly tak otevřené, jako paní lesa.
Ze zamyšlení ho vytrhla náhlá touha se podrbat za uchem. A tak přesně tak učinil. Ale když se znovu narovnal, okamžitě vyskočil na nohy. Zjevně ani Lorenzovi, ani tomu druhému lišákovi, nevadilo se vydat na lov a přibrat šedého sebou. Vděčně tu možnost přijal. Hlavně když dostal požehnání od ryšavé paní. Střelil po ní přátelským pohledem, který měl být zároveň ujištěním, že není třeba se strachovat. Zaprvé o to, že by se mu něco stalo, zadruhé o to, že by se zatoulal. Určitě ne. Jeho předtím tak svobodný svět byl najednou svázaný. A všechny cesty vedly do Ambleeru, což absolutně nevadilo. Vesele zastříhal ušima a pokousil se o vřelý úsměv. Všechna snaha ovšem zmizela, jakmile se otočil na lišáky nedaleko od sebe. Jediným gestem, kterým bylo pokynutí tlapky, jim jasně říkal: až po vás, pánové. Ale protože to nemohl vyřknout doopravdy, jen ještě pokynul hlavou. Nevěděl, kam jít. Přišel od močálů, kam původně přišel hledat nějakou mršinu. Ale místo toho potkal někoho úplně jiného. Teď ovšem nevěděl kudy a kam, takže nezbývalo než počkat, jak se ti zbylí dva rozhodnou. Evidentně znali zdejší kraj mnohonásobně lépe, než původně jen procházející Tarabe.

// ještě sem pak otočím jeden post, ať píšu poslední, když to tu Tarabe prakticky vůbec nezná.

Šedý lišák po Herr boku bez ostychu usnul klidným spánkem. Debata se vlekla, byl najedený a spokojený. Cítil se po boku paní lesa v naprostém bezpečí a neohrožený. Navíc – a co si budem, je to pravda – byrokracie nebyla pro něj. Hlavně se mu sakra blbě komunikovalo s někým, kdo mluvit nechtěl. Co on by za to dal, kdyby mohl se svou přítelkyní teď mluvit normálně. A Lorenzo hned vedle byl pro změnu přemotivovaný a hrr do práce. Tarabe tedy taky rád pracoval. Ale kdybyste chtěli znát jeho názor, tohle bylo až trošku moc. Nebo by ohledné svého panáčkování byl trochu diskrétní. Život v tichu ho naučil jedné jediné věci na sto procent. Činy jsou mnohem, ale mnohem víc než obyčejná slova.
Když však procitnul ze svého chvilkového odpočinku, lišáci tu pořád byli, Herrea stále odpočívala po jeho boku a zrovna se toho rudého ptala na šakaly. On si ani nebyl jistý, že takové zvíře někdy viděl a najendou si přišel zahanbený. Ne že by to však na sobě dával nějak znát. Protáhnul se, zívnul a v tu ránu stál na všech čtyřech. Možná by bylo vhod, kdyby i on se nějak podělil na chodu skupiny, když už tu tak nějak smrděl taky. Moc se mu nechtělo pryč. Hlavně když konečně našel přítelkyni v zrzavé lišce, která stále ležela po jeho boku. Střelil k ní pohledem a přátelsky zastříhal ušima. Myšlení ho stálo hodně sil, ale pro přítelkyni byl schopen to udělat.
Jestli chce jít na lov, klidně půjdu s ním. Hodilo by se dodat i nějakou tu zdvořilost, co si budem. Ale lišák byl zvyklý komunikovat hlavně tělem. Ne svou myslí a už vůbec ne formulací vět. A tak místo toho střelil vyzývavým pohledem po strakatém lišákovi před sebou, načež přikývnul a tlapkou ukázal na svou hruď. Půjdu taky. To byla slova, která se pokoušel vyjádřit svou pantomimou. Tak nějak ale sázel na Herreu, že je případně přetlumočí. V okamžení však pohled upíral znovu na ni. Chce vůbec, abych někam chodil? Zalesklo se mu v očích. Ale zůstanu, jestli to ty chceš, poslal prostou myšlenku jejím směrem. Pohledem už neuhnul. Byl jako lišče, které čeká na matky souhlas. Až na to, že nečekal na matky souhlas. Ptal se své kamarádky, jestli chce být sama, nebo zda si přeje jeho přítomnost. Protože najednou si připadal přemotivovaný právě on. Vyskočil ze svého místa jako čertík z krabičky a bezhlavě se hnal do něčeho, co by normálně nedělal. Roky se živil převážně mršinami a zbytky po ostatních. Ale možná i jeho se tak trochu dotkl skupinový duch. A nechtěl bejt pro ostatní pouhou přítěží.

Zatímco se ostatní bavili, tedy lépe řečeno Herrea s Lorenzem, Tarabe jen seděl a pozorně poslouchal. To byla jedna z věcí, na kterou měl opravdu talent. Byl skvělý, ne-li vynikající, či snad vůbec nejlepší posluchač. Rezavá ouška držel pozorně nastražená vpřed a vyčkával každou další větu. Z jeho tváře přímo sršel zájem, který vystřídal původní obezřetnost. Sice se neusmíval, přesto se však nyní cítil plně zavzatý do kola diskuse. Mile jej však překvapilo, když mu výmluvnější z lišáků pokynul na pozdrav. Šedý se lehce pousmál a pokorně a s respektem sklonil hlavu. Tlapkou přitom vyšvihnul malý oblouček, který jen umocňoval jeho důstojnost. Na té si všeho všudy taky zakládal. Alespoň pokud nebyl v nějakých hraničných situacích, ve kterých nebyl úplně čas na poklonky a zdvořilosti. Ono gesto následně zopakoval i směrem k červenému kožíšku druhého nemluvy. Snad to byl Alarius? Sice z jeho strany nepostřehl žádné uvítací gesto, ale někdo začít musel. A když už ani jeden z nich nemluvil, mohli si třebas aspoň porozumět tímto způsobem? Na chvilku zauvažoval, zda by neměl k cizince přisednout. Rychle si to však rozmyslel. Zaprvé – Herrea mu nabídla kus ze svého oběda, což mohl jen těžko odmítnout. Konec konců skoro umíral hlady. A zadruhé, rezavou paní lesa zvláštní červený lišák zajímal. Chvíli šedému přišlo, jako by snad pozoroval nějaké zkoušení. Hrála si s ním. Jako kočka s myší. Její slova pak byla pravděpodobně odpovědí na některou z jeho myšlenek? Šedivý pozorně přejel paní pohledem, než k ní přistoupil a s vděčným úsměvem se nedal do jídla. Sakra si však dával pozor, aby přítelkyni nepřekážel. I na něj se přenesla úcta, kterou k ní zjevně choval každý tady. Upřímně však doufal, že se bude moci zase uvolnit, až spolu znovu budou sami. Tedy jestli? Nevěděl, kolik času Yrita trávila se společnosti ostatních. A jestli ho tu vůbec chtěla – další úzkostlivá myšlenka lišáka úplně vykolejila, až na pár okamžiků i přestal žvýkat. Pak ovšem sám sebe uklidnil několika hlubokými nádechy a výdech, načež se vrátil k jídlu. Velmi taktně žvýkal, oči u uši stále upřené na dění před ním. Copak asi z Rubínka vypadne?

Slunce se škrábalo po obloze a halilo svět svým teplem. Vzduch začínal těžknout a dýchalo se hůř a hůř. Alespoň že koruny Ambleerských stromů poskytovaly zdejší společnosti poměrně snesitelný úkryt, kde alespoň mohli postávat ve stínu. Alespoň Tarabe si téhle drobnosti poměrně cenil. Když sem poprvé vstoupil, připadal si sklíčeně. V tuhle chvíli však začínal jejich dlouhé větve vnímat jako střechu a cítil se v jejich náručí v bezpečí. Hlavně když tu byl po Herr boku. Dodávala mu odvahu a tolik potřebnou sebejistotu. Chtěl to udělat již dříve, ale nejprve ho zarazila Setia, která se vznesla do vzduchu jako temný, bouřkový mrak a prostou výmluvou odplula za hranice lesa. Lišák ji vyprovázel prázdným pohledem. Tak nějak tušil, že tomu přičinila jeho přítomnost. Třeba rudá liška žárlila na její Yritu? Možná? Určitě se znaly déle a prožily spolu víc. A pak se tu objevil jistý Bezejmenný lišák a prostě se sobecky vecpal na její místo? Nadechl a vydechl. Třebaže ho mrzelo, že mu rudá liška ani nedala šanci, cítil se náhle mnohem lépe. Hlavně když zachytil Herr povzbudivý pohled. Opětoval jí stejnou mincí, načež se uvolněně posadil. Konečně.
Jeho přítelkyně jej představila vskutku bravurně a on začal souhlasně přikyvovat s těmi slovy. Zarazil se však, když vyslovila, že je ve zdejších lesích vždy vítán. Vyhledal pohled jejích očí, v tváři radost s troškem dojetí a spoustou nevyřčených díků. Jako by snad liška tou jednou větou zapečetila zlatou pečetí a královskou známkou jejich přátelství a dala mu korunu. To definitivně oprostilo šedého od posledních známek nedůvěry a vesele zastříhal ušima, zatímco pohledem projížděl zbylé dva přítomné. Rudý jménem Alarius stále sotva pípnul, zatímco druhý mluvil za ně za oba a Tarabe se nemohl rozhodnout, který na něj působí lépe, či snad hůř. Zkoumavým pohledem si je oba prohlížel. Automaticky pochopil, že se ten zamlklý lišák Yritě nelíbí hlavně protože vypadal špatně. Nebyl dobře živený, sotva mluvil – šedý si alespoň držel nějakou úroveň a měl kožich jako ze žurnálu. Ani chloupek vedle. Dbal na svůj vzhled a třebaže byl pohublý, nevypadal uboze. Napříč všemu se však stranil tvoření si názorů jen od prvního, či snad druhého pohledu. On sám byl pro většinu lišek pouhým nezdvořilcem, který ani neumí pozdravit. A tak na Lorenza i Alaria hodil lehce povzbudivý úsměv ze svého koutku v ústraní, zatímco tiše čekal na jejich další slova. Ta teď Herreu zajímala. A tím pádem i jeho. Ještě byl čas pak poukázat sám na sebe a trochu projevit svou osobnost. Ještě byl čas.

// Strom Baobab

Optimismus Bezejmenného lišáka začínal opouštět, když svou přítelkyni následoval so hloučku lišek, které tu zjevně čekaly právě na paní lesa. Nesl se ladně a jen pár kroků za zrzavou liškou, jenže se raději neodvážil přímo narušit řady tohoto shledání. Zdálo se, že mu nenáleží zasahovat do skupinových záležitostí, když sám nebyl členem a ani po členství neprahnul. Nebo snad ano? Zastavil a zůstal stát, stále na doslech od čtveřice. Dost daleko, aby nepřekážel. Dost blízko na to, aby nebyl za nezdvořilého čumila, který se ani nemá k pozdravu. Vždyť to si jistě museli myslet, když přítomné pozdravil pouze lehkým přikývnutím a jen dalším mlčením. Hrdlo měl stažené a kdyby mohl mluvit, jeho hlas by byl rozechvělý a nejistý. Alespoň k něčemu teď jeho handicap byl. Popravdě jej však až zaráželo a do jisté míry znervózňovalo s jakou polobožskou úctou Herreu všichni uznávají. Znovu lišku přejel pohledem, jako již tolikrát v posledních dnech a měsících. Popíchlo jej svědomí. Neměl i on jeho přítelkyni poklonkovat a klanět se jí? Div nelíbat zem, jako ti lišáci, kteří přišli prosit o místo ve zdejší skupině? Možná to od něj očekávala? Ale proč by na druhou stranu jinak tak lpěla na jeho přítomnosti a přátelství, kdyby ji ve skrytu duše štval? Nedokázal tu záhadu za žádných okolností rozklíčovat. Ouška držel pozorně natočená směrem k rozhovoru tak, aby mu nic neuniklo. Nechtěl a ani nemohl se zapojit do debaty a proto raději zaměstnal svou mysl prohlížením si dalších přítomných.
První tu byla liška, kterou Herrea nazvala Setií a které evidentně záleželo na onom nemluvícím lišákovi. Třebas by se jí taky líbil? Heh. Sám pro sebe se ušklíbnul a pohled chvilku stočil ke svým rezavým tlapkám. Byl politování hodný. On spolu se svým zoufalým pocitem nepatřičnosti. Na každý pád – Setie kožíšek byl zářivě rudý a při pečlivějším pohledu z něj vyvstávaly zvláštní rudé symboly. Ty upoutaly pozornost němého, alespoň na krátkou chvíli. Nechtěl totiž lišku urazit sprostým zíráním. Navíc z výrazu její tváře ani jejího postoje Tarabe nedokázal soudit, zda jde o přátelskou lišku, či nikoliv. A v případě varianty číslo dva nechtěl dloubat tlapkou do vosího hnízda.
Pak tu byl ten nemluva. Jeho kožich byl podobně rudý a podobně jej zdobily prazvláštní odznaky. Zajímavé, ale dost možná k ničemu? Vypadal zoufale a uboze, když ucouvnul před zdejší paní, což se jí zjevně ani trochu nelíbilo. Nemusela by ani nic říkat, aby to bylo zcela pochopitelné. Co Bezejmenného trochu znervóznilo, byla její hořká slova. On také potřeboval řečníka, aby se domluvil. A třeba že před nikým necouval, ani do téhle společnosti se nehrnul. I když třeba právě to byl ten rozdíl? Před nikým si šedivý nesedal na zadek a prostě bral život takový, jaký byl. Dávalo to smysl? Možná trochu. Čím dál tím hůř se ovšem lišákovi soustředilo.
Po nedlouhé odmlce se slova na pěkně dlouho chytil i třetí cizinec. Mluvil a mluvil, až z toho Tarabeho přecházel zrak. Jeho život se skládal z ticha a prázdnoty světa jeho mysli. Na takové monology nebyl vůbec zvyklý a stálo ho spoustu úsilí, aby popral všechna lišákova slova. I pro něj však v závěru Herrea vynesla příznivý rozsudek, což mu šedivý ze srdce přál. Vypadal schopně a jako někdo, kdo skupině přinese dosti výhod. Sám pro sebe se pousmál, než mu ztuhly všechny svaly v tváři. Teď byla asi jeho řada na mluvení. Vyplašený pohled však velmi záhy ztvrdnul. Nemohl se nechat unést svými emocemi. Hlubokým skloněním hlavy proto pokynul všem přítomným na pozdrav a na pár chvil stočil pohled ke zdejší paní: prosím, představíš mě? Ta slova se v jeho pusté hlavě objevila s nečekanou lehkostí. Třeba na něj doopravdy měla dobrý vliv. A třeba to bylo faktem, že prahnul po tom všem nějak vysvětlit, že ač by si rád povídal, není to v jeho možnostech.

|24|

Skrze mezery mezi kořeny se do přítmí úkrytu natahovaly sluneční paprsky. Schylovalo se k horkému dni, ale přítmí pradávného lesa trochu klidnilo jeho vášeň. Vzduch byl proto poměrně dobře dýchatelný a stále ještě chladil. Lišák se tak cítil ještě o něco lépe a jeho oči vesele zářily, jako drahé kamenní. Ryšavá liška však znovu měla za zadkem vrtulku a už se hnala řešit nějaké skupinové problémy. To Bezejmenný poměrně dobře chápal – měla své povinnosti. Nebyla tulačka, jako byl on sám. Starat se o jiné lišky muselo být náročné a stát spousty sil. Zastříhal zvědavě ušima a hlavu letmo naklonil ke straně, neb usilovně přemýšlel. Nechtělo se mu přítelkyni opouštět, nebyl si ale zároveň jistý, že se chce zaplétat s dalšími liškami. Ač – třeba by měl? Držel se v ústranní roky, tak proč by teď nevystoupil ze své komfortní zóny a nepodpořil kamarádku?
Celé to netrvalo nikterak dlouho. Pár krátkých vteřin, než ladně vyskočil na všechny čtyři a krátce přikývnul na znamení, že půjde s ní. Pohled jeho tváře byl vážný, v hnědých očích se ale stále zrcadlilo to odhodlání a upřímné nadšení. Seděli tu a pospávali beztak už moc dlouho a jemu začínalo kručet v břiše. Nejedl už sakra dlouho. Možná se blížila chvíle, kdy bude muset jít opět po svých? Zapudil tu myšlenku, protože při té představě se mu divně kroutil už tak zkroucený žaludek. Teď nemělo cenu tížit svou hlavu dalekou budoucností, když ho čekalo poznání dalších lišek.
Herrea vyrazila napřed, takže když na prostých pár okamžiků osaměl v úkrytu, jen naprázdno polknul. Srdce mu v hrudi tlouklo jako poplašené, ale zatnul zuby, několikrát se zhluboka nadechl, až nakonec přiměl své nohy k pohybu. Zamířil za rezavou liškou do míst, odkud přišly. Ve vzduchu se nesl čerstvý pach dalších a snad též podobně přátelských lišek. Trochu Tarabeho ovšem děsila obava, že on jim jako společník stačit nebude. Hlavně protože nevěděl, jestli vydrží být vůči nim podobně přátelský, jako vůči jejich vůdkyni.

// Ambleerský hvozd

|23|

Bezejmenný lišák trpelivě vyčkával po Herr boku a naslouchal všemu, co říkala. A nejen tomu. Vnímal každý drobný posunek a řeč jejího těla. Na každý pád bylo znatelné, že ji její skutky hodně mrzí. Povzbudivě se pousmál, když vyslovila přání o tom tématu dál nemluvit. Souhlasně přikývnul, velmi se však zarazil, když se rozpovídala dál. Na pár momentů úsměv z jeho tváře zmizel. Jen na ryšavou překvapeně zíral, obočí vytažené vysoko do čela. Srdce v jeho hrudi se divoce rozbušilo. Tak divoce, že snad čekal, že mu pukne hrudník, orgán vyskočí a uteče si někam po svých. Ale to nestalo. A tak se velmi záhy usmál, v očích radost a upřímné štěstí. Bylo zvláštní, že byl schopný vložit tolik něhy a radosti do jednoho pohledu. Jenže ani nevěděl, zda si toho druhá liška všimla. Velmi záhy se složila k odpočinku, zatímco on ji dlouho tím něžným pohledem vyprovázel do říše snů.
I šedý lišák velmi záhy usnul. A spal dlouho. Odpočinek mu přišel vhod a po dlouhé cestě byl opravdu unavený. A co víc – poprvé po velmi dlouhé době se v jeho prázdné mysli objevily sny. Byly sice nesmyslné, ovšem byly to sny. Začínalo se snad v jeho mysli dávat něco do pohybu? Protože tak jako on měl dobrý vliv na Herreu, alespoň dle jejích slov, podobně i ona působila na něj. Nutila ho přemýšlet, formulovat slova – myslet. A ne nad obyčejnými věcmi, jako jestli jít doleva nebo doprava, či snad zda sežrat tu hnusnou zdechlinu, nebo být o hladu a pokusit se najít něco dalšího. Ne. O věcech, které měly smysl. Jako třeba právě o rezavé lišce, která spala nedaleko.
Tarabe procitnul ze spánku až v okamžik, kdy byla jmenovaná liška vzhůru. Zůstával ale pokojně ležet a střelil po ní pouze letmým pohledem, než se šibalsky zazubil. Ocas měl stále obmotaný kolem těla, takže jeho úsměv nebyl moc vidět, přesto se mu však vesele lesklo v očích. Nechtěl navazovat na předchozí pochmurnou náladu a proto začal „nový den“ s úsměvem. Ač byla vlastně noc. Což nikomu ale nemuselo vadit, že?

|22|

Šedý lišák spočíval vedle své přítelkyně a trpělivě vyčkával – na cokoliv; její další slova, další část příběhu, či snad ticho. Byl připravený. Ocas měl obtočený okolo svého těla a přední tlapky, které původně natahoval před sebe, nyní složil přímo pod své tělo. V obličeji mu seděl výraz plný starosti. O Herreu. Co se jí asi honilo hlavou a jaká byla vlastně pravda? Z ryšavé lišky vypadlo jen pár strohých slov a on nechtěl sypat sůl do znovu otevřených ran. Mlčky ji proto sledoval a s lehkým úsměvem se jí snažil vyjádřit všechnu možnou podporu. Zasloužila by si jí mnoho, snad všechnu na světě. Jenže beze slov se vyjadřovala tak těžce. Trochu si povzdechl a znovu ji nosem dloubnul do ramene. Za tu chvilku se její osobní vůně stala tak důvěrnou. Před tím si to ani neuvědomil. Teď mu ovšem proletěla nosem a polechtala mu patro a čichová vlákna v něm. Trochu se sám pro sebe pousmál, neboť to bylo velmi dlouho, kdy naposledy mohl někoho nazvat svým přítelem. Tenhle fakt v něm tedy vyvolával opravdové rozrušení. Nebo vzrušení. V tom dětinském smyslu. Žádný nemravnosti v tom netřeba hledat. Jen se pro tenhle typ pocitu špatně hledá nějaké jiné slovní pojmenování. Nevinné.
Tarabe se na pár okamžiků zamyslel. Už byl nečinný dost dlouho a krom dloubání do druhé lišky nosem se na nic moc jiného nebyl schopný zmoci. Proto se rozhodl zapojit hlavu. Doslova. Jeho mysl byla tak pustá, jako kdykoliv před tím. Musel proto dlouho lovit v jejích hlubinách, aby byl schopný formulovat v ní slova. Bylo by mnohem jednodušší, kdyby se neodnaučil v mysli k sobě promlouvat. Teď si přišel špatně. Nemluvě o tom, že o něm Herrea mohla začít smýšlet jako o prosťáčkovi. To nebyl. Pomyslně zatnul zuby. Neboj se, prolétlo mu nakonec myslí. Svůj hlas neslyšel tak dlouho. Zdál se cizí. Jako by s nimi byl někdo třetí, kdo se snažil ventilovat jeho pocity. Klidně mi pověz víc, ale nenutím tě. Sakra. Bylo to zatraceně vysilující. Ale co by pro přátele jeden neudělal.

// Jestli to je kostrbatý, tak se hrozně moc omlouvám. Dneska mi to nějak nešlo :D .

|21|

// Ableerský les

Tarabe nebyl žádný procházkář, který může oči nechat na každé hezké kytce, kterou někde vedle cesty zahlídne ve strouze a výhledy mu taky byly povětšinou úplně šuma fuk. Teď ovšem na pár chvilek zkoprněl, neboť ho rozohněná Herrea vedla do samého srdce lesa. A to bylo jak jinak než magické. Ohromný strom se tyčil vysoko nad ostatní. Byl tak starý, že se jeho kořeny i větve kroutily jako páteř staré lišky. Kůra na něm byla sešlá a popraskaná, ale přeci byl majestátní – hotový král stromů. Šedý ovšem neměl moc času na kochání se, neboť mu bylo přednější blaho jeho nové přítelkyně. Dalo se očekávat, že nebude v pořádku a už v momentě, kdy onu otázku vyslovil by se za ní nejraději bacil přímo mezi oči ťapkou. Rozhodně v pořádku nevypadala. Spíše naopak. Evidentně ji tohle setkání nějakým způsobem ranilo a Bezejmenný chvíli netušil, co dělat a jak vyjádřit svůj soucit. Lehce se však usmála a tak jí oponoval stejnou kartou, přičemž ji s důvěrou následoval mezi kořeny ohromného stromu. Svět uvnitř jako by utichl. Mechem porostlé stěny dutého kmene tišily polední klid lesa. Tiše se rozhlížel po onom kouzelném místě, zatímco ale pozorně čekal na jakákoliv slova jeho společnice. A ta přišla záhy. Pozorně tedy obrátil hlavu směrem k ní, uši pozorně otočené vpřed, věnující jí svou plnou pozornost.
Rozhodně nečekal, že na něj vybalí takové závažné novinky a překvapeně zamrkal. Hlavu přitom podvědomě natočil ke straně. Jasně se v jeho tváři zrcadlilo nevyslovené „opravdu?“. Ne že by nevěřil jejím slovům, jen ho překvapovalo chování dvou cizích lišáků vůči jejich sestře a matce. Bylo to už dlouho, co opustil vlastní rodinu. Přesto by však své sourozence i matku přivítal jinak. Jenže to evidentně neplatilo pro každého. Přistoupil blíž ke zdrcené lišce a s lehkým úsměvem jí tlapku položil na rameno. Spočinul tak několik okamžiků, než se položil vedle ní. Magickou ohnivou kouli úplně vytěsnil, jak se soustředil na Herreu. Snažil se přijít na to, jak jí pomoci. Musela se zatím však spokojit s lehkým zavrtěním hlavou. Neobtěžuješ, chtěl šedivý vyslovit. Chtěl to zakřičet. Že je tu pro ni a že jí rád vyslechne, ale neměl slov. Ostatně jako nikdy. A asi nikdy před tím ho to netížilo víc. Své trápení však světu najevo nedal. Raději se znovu pořádně usmál a přátelsky do ryšavé lišky dloubl studeným čumákem. Povídej. Jsem tu pro tebe a rád tě vyslechnu.

// Omlouvám se za přeskočení, ale po dohodě odcházím s Herr :> .

Slunce se již pomalu šouralo k nejvyššímu bodu oblohy, ale mlha se stále nechtěla vzdát své nadvlády nad Ableerským hvozdem. Šedivému to však vůbec nevadilo. V jejím konejšivém náručí si připadal poměrně bezpečně. Houstnoucí napětí ve společnosti se jevilo nepříjemnější a nepříjemnější. Hlavně z toho důvodu, že ho nikdo pořádně nebral v potaz. Na to byl samo sebou dobře zvyklý, ale tady už smrděl dosti dlouho, zatímco situace se snad jen horšila. Zarýval nepřítomně drápky do země a pokoušel se nějakým způsobem odvést svou pozornost od napětí. K jeho štěstí zasáhla Herrea. Vyskočila jako čertík z krabičky a namířila si to někam pryč. Nebylo divu. Starší ze dvou lišáků byl vůči ní poměrně neuctivý. I bezejmenný by snadno pochopil, kdo je Yritou této skupiny, kdyby to už nevěděl. Nemusel čekat na pobídky. I on se postavil, hluboce všem ostatním pokynul skloněním hlavy na rozloučenou a už si to mazal za ryšavou dámou. Dohnal ji přesně ve chvíli, kdy znovu pomalu vykročila vpřed a obdařil ji přátelským zastříháním ušisek. Vypadala poměrně přešle. V hnědých očích se zalesklo, načež ji přátelsky dloubl čenichem do ramene. Nevěděl úplně jistě, jak na to zareaguje, ale bylo to gesto plné podpory, které mělo ulehčit jejímu rozhořčení. Byl připravený vyslechnout cokoliv, co její srdce tížilo, před tím však museli dojít na místo určení. A to bylo zatím šedému ukryto. Jistě pochopil, že míří někam do středu území. Těžko však mohl soudit, co tam na ně bude čekat. Jeho tlapky věrně capkaly po měkkém lesním podloží, zatímco zvědavě prohledával očima hustý les. V mysli byl však trochu neklidný, zatímco se usilovně soustředil na čtyři slova: Je vše v pořádku? Doufal, že se k Herr dostanou a pro ujištění po lišce střelil dalším povzbudivým pohledem.

// Strom Baobab

Měsíc si jako pastýř plul po obloze, kterou halil hvězdný závoj. Tarabe pozdvihl hnědý zrak k té nádheře a jeho dech se na pár okamžiků zatajil. Viděl sice jen útržky, neboť větvoví nad jeho hlavou poměrně clonilo výhled, i přes to však bylo nebe krásné. Po několika dlouhých momentech si oddechl a pohledem opět sjel ke své podivné společnosti. Jak se sem vůbec dostal? Jistě – přišel povzbudit Herr, která v něm vyvolávala zvláštní pocit důvěry. To se nestávalo nikterak často a i jeho samého tato změna zaskočila. Nebránil se však změnám a rozhodl se ponechat svůj další osud v tlapkách těch, kteří rozhodovali o budoucnosti. Třeba doopravdy měl nějaký úkol právě v tomto lese a proto sem tak lehce dotančil?
Z hlubokého zamyšlení ho pomalu vyprostil zvrat dění. Jestli to chápal dobře, dva nově příchozí byli přáteli, ale každý z nich měl na život ve skupině jiný názor. Nešlo však ignorovat dojem, že se tyhle rádoby problémy mohly jevit osobní. S Herreou se oba znali a bezejmenný si tak přišel v patřičné nevýhodě. O to spíš, když se k nim přitočila další liška. Byl tu jediný šedivý, což by ho normálně netrápilo. Teď už si ale začínal připadat ve značné nevýhodě proti přesile. A aby toho nebylo málo, povšiml si nemilých pohledů staršího z lišáků. Bylo jen přirozené, že mu nedůvěřovali – byl cizinec. Nebyl ze skupiny a zatím neprohodil ani slovo, což byla pro mnohé urážka. Dávalo to jen smysl. Ale jemu nezbývalo než tiše čekat po Herr boku a doufat, že není na obtíž. Hlavně teď, když se sem konečně připletla interní podpora z jádra skupiny. Po zmíněné lišce blýskl letmým pohledem, ale neodvážil se do něj vkládat jakékoliv emoce. Hlavně když mu odpovědí byl opět jen pohled plný nedůvěry. Co s tím všichni měli? Nestihl udělat prakticky nic, aby si vysloužil tolik nezaslouženého opovržení. Uši rozmrzele stáhl k týlu a trochu nervózně si přesedl, načež si dlouhý ocas pečlivě obmotal kolem předních tlapek. Skoro jako kočka. I přes pocit nejistoty však rozhodl vytrvat. Však ona se voda dřív nebo později vyčeří a důvěra v zrzavou Herreu mu dodávala sebevědomí a jistoty. Snad ne planých. Na rozdíl od lišáka jménem Green, který vypadal poměrně špatně sám o sobě. Němý naklonil hlavu ke straně, ale zapudil chvilkové nutkání cizinci nějak pomoci. Mohl mu být přeci zcela jedno. Jako většina lišek, které za život kdy potkal. A navíc nevěděl jak. Slova útěchy tak trochu nebyla možností.

Slunce téměř až žhnulo. Nebo se to snad lišákovi zdálo? Seděl nyní přímo pod okýnkem ve větvích a teplé paprsky ho hladily po kožíšku. Ze začátku to bylo fajn – přeci jen byl po noci docela promrzlý a závan jara ve vzduchu byl pro dlouhé zimě příjemnou změnou. Jako by s na svět snesla nová naděje. Teď už však bylo doopravdy teplo. Nechtěl však uhnout před cizinci proti němu. Ti totiž byli stále tak zvláštně chladní, až to v šedém lišákovi vyvolávalo nepříjemnou úzkost. Vlastně se do jednoho znali, což bylo asi povzbudivé? Ale nezdálo se, že mezi sebou měli zase tolik dobrých a pevných pout. On sám na svou rodinu zanevřel již před dlouhými lety. Rozrušeně při dávno zapuzených vzpomínkách máchl ocasem a ouška přitáhl k týlu.
Starší lišák byl skoro až ironický, a to se Bezejmennému nelíbilo ani za mák. Kdyby nebyla Herrea prakticky nedotknutelná (nebo aspoň taková byla v hnědých očích šedého), postavil by se před ní jako prostý štít. Zdálo se však, že jeho pouhá myšlenka jí byla velmi nápomocná. Dlouhý pohled ji vytrvale oplácel a na jeho tváři se objevil povzbudivý úsměv. Šlo jen o slabý stín, ale byl určený jen jí. Jasně říkal to, co kdykoliv před tím. Že je tu pro ni a že bude-li třeba, podpoří ji, jak jen bude v jeho silách. Znovu se pak narovnal a obrátil se na dvojici před nimi. Třebaže přišli s myslí možná jednotnou, teď se jejich plány zjevně rozcházely. To nikdy není a ani nebylo základem něčeho dobrého. Tarabe tedy zvědavě pozdvihl obočí a oba obdaroval všetečným pohledem. Nebyla žádná otázka, kterou by dokázal svým tělem položit, proto raději zůstával němou podporou, víc než čímkoliv jiným. Tenhle prapodivný vztah jej však pomalu začínal zajímat. A to bylo sakra co říct, neb normálně žil svůj život zcela prostý zájmů.