Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srdce měl stále rozechvělé, ale nedával na sobě nic znát, když s úsměvem vítal Nyché, která byla snad úplně celá od listí. Nejraději by zvolal její jméno podobně, jako ona křičela jeho. Ale protože nemohl, bylo důkazem jeho nadšení jen vesele bublání nejen bublinky nad jeho hlavou, nýbrž i té, ve které uschovával Romilly borůvky. Pořád si v ní vesele kroužily a vypadaly docela čerstvě. Chladná voda jim zjevně svědčila.
Jeho pozornost však záhy rychle upoutala Nyché, která jim určitě měla co říct. Pod její pochvalou se mu zatřepotalo srdéčko ještě trochu víc a on se rozpačitě pootočil a rádoby laškovně zakroutil, aby vskutku poukázal na svůj nový kožíšek plný námrazy. Vesele pak zastříhal ušima a hlavě poskočil směrem k lištičce. Narozdíl od Romilly se totiž nebál ji obejmout a udělal tak pevně, zatímco pohyb jeho oháňky prozrazoval nadšení, které v něm dřímalo z jejich shledání. Poodstoupil po neurčitě dlouhém okamžiku a pousmál se i na Korsačku. Býval by ji radostí také obejmul, ale to podivné chvění v jeho žaludku ho popravdě zabrzdilo. Byl tak rád, že byla teď fenečka doma! Magická bublinka zatím pracovala dál a posbírala i kvítí, které léčitelka upustila, ale on radostí nevěděl co. Občas ozpačitě přešlápnul z tlapky na tlapku, aby nakonec jen souhlasně přikývnul. Však ty jsi nám také chyběla.

Dobrý den, celý den! Vítej v zemi Saeronské!
Registrace je pěkná a čtivá, rozhodně si nezaslouží nic jiného než schváleno. Líbilo se mi rozuzlení příběhu! Velmi nenásilné a zároveň pro Laylu určitě důležitá lekce! Prostě bomba.
Jakmile ti bude vytvořen profil, budeš moci otevřít herní území. Vzhled přibude během pár dnů, ale hrát můžeš i bez něho (další kresba na ocase rozhodně není problém, jen se k tomu asi nedostanu úplně hnedle). Nalezni si nějaké místečko na okraji mapy a hurá do hry!. V případě dotazů určitě nakoukni do kolonky "informace" v levém menu, nebo se nezdráhej mi napsat! Ráda poradím.
Pokud se chceš spojit s komunitou, jistě se neváhej přidat na discord přes odkaz v levém menu, rádi tě tam přivítáme!
Tak ještě jednou vítej!

Tarabe se na první pohled tvářil pokojně, ale co při poslechu? Srdéčko se mu třepotalo v hrudníku jak křídla kolibříka a trochu zrychleně dýchal, protože se prostě vedle Romilly styděl. Ouška trochu rozpačitě sklopil k hlavě a mile se usmíval, jakože je všechno dobré. Ostatně zima mu nebyla. Cítil se skvěle! A zjevně byl úspěšný i se svou bublinkovou imitací bohyně, kterou Romilly ihned poznala. Horlivě začal přikyvovat!
Ano! Zimní paní! Jak jen chudák mohl tušit, že magii chladu od mocné paní nedostal? A co na tom vůbec záleželo. Svou blízkost si totiž s Korsačkou uvědomili zhruba ve stejném okamžení a on taktéž ucouvnul, aby jí dal prostor. Znovu a znovu ho překvapoval vliv, který ta tichá a nevýrazná a půvabná lištička měla. A taky tak roztomile mektala. Kdyby mohl, určitě by něco blábolil taky. Byl ovšem němý a mohl jen rozpačitě klopit ouška, uhýbat pohledem a vrtět hlavou, jakože se vůbec nic neděje. A taky se mohl červenat, ale to stejně nikdo nemohl ocenit přes jeho huňatá líčka, na kterých se už vzorně sbírala nová vrstva zimní srsti.
Z těch rozpaků ho vytrhl rachot v nedaleké části lesa. Zbystřil a nastražil ouška směrem, odkud ten šrumec přicházel. Vítr k němu žádný pach nepřinášel a o to spíš si přišel pověřený to zkontrolovat. Otočil se na Romilly a mlčky pokývnul hlavou, aby ho následovala. Shilo se pravděpodobně dál zabýval bylinkami, neb vypadal událostmi posledních chvilek zcela nedotčen. Šedý se tak vypravil za neznámými zvuky jako první, ale přec tu byla jedna věc, kterou si neodpustil. Když procházel kolem korzačky, něžně jí čenich otřel o líčko. Svého činu litoval už vteřinu před tím, než se jí dotknul, protože jeho srdce v tu chvíli chtělo vyskočit z prostor mezi žebry a dát se na útěk. Raději proto sám rozkmital své nožičky a nezastavil, dokud neviděl pachatele onoho bordelu!
Nyché! smál se už z dálky, když k malé fenečce mířil. Tolik strachu o ni měli a ona se tu zatím popelila v listí!

To bylo legrando grando! Díky za akci !
Poprosím kameny.

Magická síla, která jimi všemi protékala, jim byla více či méně cizí všem. No opravdu. Ani Tarabe nedokázal dost dobře identifikovat onu věc, která se podařila vytvořit drobnému lišákovi. Přikývl však, jakože Shilovi rozumí, zatímco složitě popisoval prostý košík. A zatímco jinak jen mlčky naslouchal úvahám dvojice před sebou, jeho bublinka přilehlé okolí zalévala tlumeným světlem. To rozhodně nikdy před tím nedělala. On byla ale moc zamyšlený, než aby si t pořádně uvědomoval. A tak jen slepě střílel do vody své nápady na různé předměty a síly. Nejvíce z nich se točilo okolo květin a stromů a přírody. Mohl Shilo být obdařen nějakou přírodní magií?
Zjistit to neměl, protože ho mezitím přepadla Romilly a odstrkala ho do míst, kam ještě před pár okamžiky dopadalo sluneční světlo. Bylo to tak rychlé, že se šedý nestihl ani divit. Jen odkodrcal na určené místo, zatímco zakopával o vlastní tlapky, a velmi trhaně se ošíval. Do tváří se mu vehnala červeň, což naštěstí nebylo vidět. Blízko liškám nikdy nebýval a Korsačka si rozhodně nebrala servítky. Rozpačitě tiskl ouška k týlu a přiblble se usmíval, jednu tlapku pokrčenou. Teprve po chvilce ticha mu došlo, že by asi měl odpovědět. Zavrtěl hlavou. Bublinka přitom nabrala podobu vysokých hor a záhy tříocasé lišky. Mohla tohle být její práce?

Šedivák se spokojeně culil na své společníky a nechával vítr, aby si pohrával s jeho srstí. Tvářil se spokojeně, zatímco sledoval vlastní výtvor. Bublinka vody se vznášela ve vzduchu a spokojeně se motala a převracela, podobně jako borůvky v ní. Držela se nízko nad zemí, aby na ni i Shilo dobře dosáhnul a nemuseli se moc natahovat. Navíc byl rád, že se mu podařilo hezky a šetrně otrhat bobulky z keříků, aniž by je moc pomačkal. Romilly ovšem to stejné zvládla hezky postaru: opatrně trhala jednu bobulku za druhou a pak je ukládala do vodní lázně. Škoda, že se u toho tvářila tak roztomile a že každý její pohyb byl jako pečlivě nacvičená choreografie. Nebýt její elegance, určitě by si všimnul toho podivného úkazu, který se děl přímo pod tlapkami hnědé kany. Takhle na spleť travin padl hnědý zrak Tarabeho až příliš pozdě.
Zvědavě v reakci na ten podivný předmět naklonil hlavu ke straně. I jeho jako první napadlo, že takhle vypadají věnečky na hlavu, když se splétají dohromady květiny. Ale tohle rozhodně nevypadalo jako věneček. Spíš jako... placka. Chtěl tohle Shilo použít na nošení borůvek? Z toho se přece všechny rozkutálí.
Tarbík popošel blíž, ale jak procházel skrze paprsky slunce prostupující mezi stromy, jinovatka v jeho kožíšku se rozzářila. Blýskl k ní pohledem a opatrně uskočil bokem. Zapomenul na tu ledovou nadílku, kterou mu poskytla Arisy domovina. Otřásl se a drobné krystalky ledu dopadly na zem kolem nich, v kožíšku mu však jinovatka zůstala. Náhle si vzpomenul, proč Romilly hledal! Azrael. Jen ta vzpomínka zcela sevřela jeho mysl, takže málem zapomenul na Shilův výtvor. Přinutil se však nepanikařit a s úsměvem, nyní trochu pokřiveným, se přiblížil ještě blíž k lišákovi z pouště. Pečlivě si prohlížel jeho výtvor–byl si totiž docela jistý, že tohle v jeho moci nebyl –, zatímco bublinka mezi jeho ušima, ta na mluvení, nabrala tvar misky. I on pak naznačil tvar písmene "u" pomocí tlapek. S tím už by snad něco dokázali, ne?

Být doma byl bezchybný pocit, ale ještě o poznání lepší bylo vědomí, že tu není sám. Postával mezi stromy a plaše se usmíval, i když jeho radost prozrazovala ona zrádná oháňka. Vesele se houpala za jeho šedými stehny a ohýbala nepatrná stébla trávy, která se jí pletla do cesty. Široký úsměv, který pak koleroval s mírou radosti vyjádřené ocáskem, na sebe nenechal dlouho čekat, když šedého Shilo i Romilly vesele přivítali.
Na Shilovu otázku neměl odpověď. Nekoukal úplně po stromech, protože pospíchal za pískovou korsačkou s prosbou o pomoc. Když tu před nimi ale stál, hlavu zvědavě nakloněnou ke straně, nebyl si vůbec jistý, proč se s ní původně chtěl setkat. Alespoň že mu teď vysvětlila problematiku jejich prekérní situace! Chápavě přikývnul a ještě více se usmál, zatímco jeho bublinka nabrala podobu velké borůvky. Zabrousil k ní očima – denní světlo se v jejím průhledném těle hezky třpytilo a lámalo. A pak, jakoby nic, se z ní část oddělila. Bublinka se rozpadla do původního nepravidelného tvaru a objevily se v ní bubliny vzduchu, zatímco její menší část se přibližovala směrem ke dvojici společně s šedým lišákem.
Pomůže? ptal se mlčky. Nebyl si pořád moc jistý svou schopností ovládat vodu, ale tohle byla dobrá příležitost si sílu trošičku omotat okolo drápku. Jak se pohyboval, prošla bublinka přilehlým borůvčím a několik bobulí v ní zůstalo. Mohl jim pomoci přenést natrhané plody kam jen bude třeba. Pak se ale musel dlouze podívat Shilovi do očí a jen krátce zavrtět hlavou. Nyché... O té malé treperendě už nějaký čas neslyšel. To ale přeci nic neznamenlo! Určitě se jen někde zaběhla, ne?

// Katerské jezero přes Staré močály

Vůně domova jeho dušičku znatelně uklidnila. Rezavýma tlapkama kmital jako smyslů zbavený a tempo zvolnil až v okamžení, kdy se ocitl za prvními známými stromy. Pach skupiny teď nebyl tak silný, ale zároveň ještě nebyl tak úplně vyčichlý, aby se lišáček montoval do dalšího značkování. Možná později, ne teď. Tentokrát měl na mysli trochu jiné věci, které měly mnohem větší váhu. Možná protože byly osobní? Možná protože si příliš dobře uvědomoval Azraelova slova a jeho hrozbu. Mluvil o temnotě, která v něm byla. Naháněl mu hrůzu ve snech a nutil jeho dech se zbůhdarma tajit v jeho hrudníku. zavrtěl hlavou a raději se zaměřil na stopu, kterou si přál nalézt.
Romilly nalezl ve společnosti Shila. S menším lišákem společně něco sbírali. Možná se lištička pustila do příprav své bylinkové zahrádky, třebaže tak to při bližším pohledu nevypadalo.
Šedivák se zastavil nedaleko dvojice a vesele jim pokývnul na pozdrav, zatímco jeho oháňka prozrazovala radost, že oba dva konečně vidí. Tlapkou pak poukázal na práci u jejich tlapek, zatímco bublina nad jeho hlavou zase jednou zavřela a nabrala podobu otazníku. Co to děláte? A chcete pomoci?

// Polární skála přes les Antares

Jakmile se kolem jeho těla oteplilo, povolil i ten podivný ledový stisk, který na sobě lišák cítil. Jako dráp, který mu svíral srdce. Ne ovšem doslova. V denním světle si totiž dobře povšiml mrazivé jinovatky, která mu seděla v kožichu. Byl snad tak dlouho v polárních oblastech, že mu mráz infiltroval kožíšek? Oklepal se, ale jinovatka držela dál. A tak se s trochu nakrčeným čenichem a trochu rozmrzelý vydal dál z kopce, kde na něj už čekala klidná jezerní hladina. Napil se a utišil tak žízeň, ale nechtěl se zdržovat příliš dlouho. Chtěl jít domů ze svého magického výletu a zase si trochu odpočinout. A možná si s Romilly popovídat o tom, co viděl. To chtěl asi nejvíc ze všeho.

// Ableerský les přes Staré močály

// Raději putuji domů, neb zde je to takové zmatené i bez mé maličkosti :D

Padlo ráno a valilo se krajem, aniž by Tarabe porozuměl jediné věci, která se děla u jeho tlapek. No vážně. Seběhla se sem spousta lišek: Arisa, Cron, Ten polárník co ani jako polárník nevypadal a co přišel o mámu, pak rovnou dvě další lišky. Šedý se jen s prosbou v očích pootočil na Crona, který zrovna drzé lišče učil troše respektu. Bylo rozhodnuto – tady šedý rozhodně nemá co dělat! Otočil se na Arisu, pak na všechny ostatní, hluboce se uklonil a pak už jen pelášil pryč ze země ledu a mrazu, která ho tak strašně moc mátla.
Polární skálu nechal rychle za zády a s ušima přilepenýma týlu mířil pod kopec, který nyní plně osvětlovalo slunce. Alespoň se mohl po té zmrzlé pustině dobře pohybovat. Ostatně! Brzy přijde podzim a s ním mráz. Třeba tohle místo zavalí ještě více sněhu a nebude snadné se dostat pryč. Ale i navzdory tomu ho mrzelo, že se musel vzdálit aniž by si promluvil s Arisou. Mrzelo ho, že opustil Crona. Věděl, že se vrátí, ale tohle byly jejich trable, kterým Ambleerský lišák přihlížet nemusel. Ne že by o jejich slabosti plánoval kdákat komukoliv, ne že by mohl – ale i tak to muselo být pro skupinu náročné. I bez jeho drobnohledu.

// Katerské jezero přes les Antares

Dobrý den! Děkuji za velmi povedenou akci a štědré odměny! Moc jsem si to užila a hodně mi to pomohlo rozhýbat například Lokiho, což se velmi šiklo :>

K odměnám poprosím:

Specifická magie zdarma – poprosím do inventáře, vyřeším si s Herruš, osobou pověřenou!
Další vrozená magie – poprosím pro Lokiho magii země.
Úprava vzhledu- modifikace (zdarma) – též poprosím do inventáře.
Doplnění jedné vlastnosti na max – poprosím obratnost pro Bahati.

Tisíceré díky !

Přidáno, neb nás Freydis opustila.

Henlo!
Než se vyjádřím ke svým odměnám, prosím všechny co vyhráli úpravy vzhledu, aby se obraceli první na Herreu, která je první musí schválit :3!

1/5

Tarabe se dostal do situace, která se mu ne zrovna úplně zamlouvala. Byl tu mezi cizími liškamy, které řešily své vlastní – a co si budeme, ne zrovna malicherné – strasti a trable. Cron zjevně konečně mohl uzavřít onu kapitolu se zemřelou kamarádkou, ovšem problémem byl zjevně její syn. Šedivákovi bylo mladíka líto. Nebylo jedoduché se dozvědět o smrti příbuzných, ačkoliv ne že by o tom cokoliv věděl. A aby těch lišek všude okolo nebylo náhodou příliš málo, vynořily se odnikud další dvě lišky. Jedna zcela zjevně nadšená společností, druhá podobně nesvá, jak si teď připadal sivý. On ale rozhodně činil lepší práci, když své "nadšení" skrýval. Sobecky doufal, že se tyhle spory vyřeší velmi rychle a už bude mít od všeho pokoj, ale mohl doopravdy doufat? A protože stejně nemohl udělat zhola nic jiného, jen s pokorným úsměvem pokývnul na pozdrav jak nové šedé, kterou zdobily výrazné šperky, tak i červenobílé obecné s podivnou lahvičkou na krku. Dál se pak nesměle tisknul ke Cronovi a když bylo třeba, povzbuzoval ho přátelským žďuchnutím do ramene. Ani pro něj to určitě nebylo vůbec jednoduché!

2/5

Šedý vyčkával vedle Crona a tiše naslouchal. Věděl, že má jeho přítel pochybnosti. Ale Bezejmenný si byl dočista jistý tím, že jsou neoprávněné. Hlavní bylo, že trošku posouvali a nálada se, alespoň zdánlivě, měnila k lepšímu. V závěru bylo jedno, že to bylo drobnými krůčky. Prostě se posouvali! A tak si Cron vysloužil další z povzbudivých úsměvů. Jenže jejich samota neměla být na věky. A přiznejme si, že to šedého potěšilo! Zaprvé: dokazovalo to, že tu Cron určitě není sám. A zadruhé? Šedý poznal ten hlas ještě dřív, než se stihly jeho hnědě zbarvené duhovky pohnout vstříc nahnědlé polárce. Ihned se usmál, ale jinak nehnul ani brvou. Zjevně se nenalézal ve správný čas na správném místě. Vlastně tomu bylo úplně, ale úplně naopak. Asi by se nejraději vpil mezi stíny noční temnoty. Arisa s Cronem totiž probírali přesně to, čeho se Cron bál. Skoro jako z boží vůle se však za polárkou jedno z liščat, tedy pořádně odrostlé, objevilo. Ani nepozdravil, ale to mu šedý nechtěl vyčítat. Hlavně vzhledem k tomu, jaké zprávy pro mladíka Cron měl.
Hele, šedý měl oproti ostatním značnou nevýhodu ve svém handicapu už od malička. Normálně by se neobtěžoval s cizími rozhovory zatěžovat, ale co měl teď jako dělat? Stál tu uprostřed dramatu jak z mexické telenovely a nevěděl, kterou postavu má podpořit. A zjevně byl i on členem téhle trgikomedie, třebaže si moc přál být jen prostým přihlížejícím. Začaly se kolem něj pomalu stahovat stíny, jak ho pod krkem pevným sevřením svírala nervozita neznámého původu.

5/5

Šedý byl rozjařený, ale posmutněl záhy, co si všimnul Cronova výrazu. A pak to všechno začalo dávat podivný smysl. Ono místo samo o sobě bylo krásné – tak nádherné, až se tajil dech. Ale ta atmosféra. Ten hrob, u kterého spočinuli. Musel patřit oné kamarádce, kterou Cron prve zmiňoval. Prve rozjančený Tarabe strnul a zaklapl čelist. A pak se jen hluboce uklonil místu posledního spočinutí cizinky, která měla takový vliv na jeho psychiku a vůbec na něj.
Setrval v pokloně několik okamžiků, než se pomalu vyhoupnul do stoje. Nastražil uši a zavětřil – ticho a pusto. Nepřirozené pro skupinu. Napadla ho myšlenka, že třeba v takovém terénu pachy neutkví tak lehce... ale tu zavrhl. Bál se Cron, že všichni odešli? Přiblížil se a lehce do něj dloubl čenichem. Jako podpora. Jak útěcha. Co jen mohl chtít.