Příspěvky uživatele

Orkán nepřišel. Možná nějaká trochu silnější vichřice, ale jak nelítaly blesky a nepadaly stromy, byl spokojený. Jeho úsměv se ještě rozšířil a zasmál se Konovu pokusu o teatrální výstup, který mu ovšem vůbec nebaštil. Spokojeně pak Prachovku poplácal po šošolce a trochu ho rošťácky rozcuchal, než vyskočil na všechny čtyři a s pokynutím jedné tlapky mu ukázal, aby ho následoval. Věděl kam chce jít. K té tůni v kopcích, kde minulé léto trénovali své magie a tak vůbec – k tomu místu se pojily hezké vzpomínky a nebylo daleko. Tak přesně tam Tarbík lehkým poklusem zamířil. A že klusal opravdu pomalu! No fakt. I slimák by mu stačil.

Viděl Kona rád a usmíval se na něj, ikdyž trochu omluvně, protože byla pravda, že byl takový slon v porcelánu když byl nadšený. O krok couvnul, ale nenechal si supěním své oblíbené prachovky kazit náladu. Kdeže! S úsměvem k němu znovu natáhnul tlapku a poplácal ho po hlavě. Možná se bál, že ho to bude stát prst nebo dva, ale copak to za to nestálo. Oháňka mu sem tam proletěla za zády a s radostí si drobka prohlížel. Vypadal dobře, i když se zlobil a prskal. Omluvně se usmál jeho kázání a krátce sklopil ušiška, která byla stále menší než ta Konova. V očích mu však jiskřilo – podniknem něco? Kříčel jeho obličej.

Nechtěl svou oblíbenou prachovku trápit nijak dlouho, takže ho po hodné chvíli objímání konečně pustil, zatímco mu na tváři dál panoval pobavený úsměv. Hnědá očka svítila, když se skláněl k příteli o velikosti kočky. Vypadal pořád stejně a byl rád, že se vypořádal s tou nepříjemností jménem zima, která je oddělila. Teď ale byli spolu a mohli něco podniknout! Nebo si prostě jen "povídat" a dělat, že he všechno jako před tím. Alespoň Tarbík to tak vnímal. Bublina zavřela a změnila podobu ve smějící se lišku se zvedlou tlapkou.

Tarbík se chichotal ještě před tím, než se Koniáš rozplácnul na bříško a dokonce ještě před tím, než předvedl dokonalého axela, za kterého by se nestyděl ani kdejaký mistr krasobruslař. Tiše se smál, oháňku mu už dávno nedržel a jen čekal, na tu bouřku, která měla nastat. K jeho údivu se však Kon zmohl na jediné jednoduché slovo a neforemný výkřik nějakého citoslovce. Tarbík se však nezdráhal, přistoupil o něco blíž a tlapou té lištičce pomohl vstát a pak ji tou samou tlapkou přitáhl do velmi násilného objetí. Byl rád, že Kona vidí. Bublinka nad jeho hlavou vesele bublala.

Bylo dobré vědět, že v tomhle magickém světě plném kouzel se alespoň něco neměnilo. A to fakt, že Prachovka byla pořád pořád Prachovkou a její zápal pro život byl pořád stejně ohnivý. S úsměvem se Tarbík přiblížil ještě o něco blíž a odvážil se udělat něco, co by jiný smrtelník nezvládnul. Ve snaze upoutat na sebe pozornost natáhnul tlapku po kmitající se oháňce a něžně, ale hbitě, ji přišlápnul k zemi. Prostě jen pro tu legraci. Věděl, co za orkán to spustí, ale proč si nepohrát?

Jeho původní plán byl jiný – štrádoval si to na louku vyválet se v kvítí a trochu si chtěl přispat, protože k tomu teplé počasí začínalo vybízet. Ale copak mohl přeslechnout ten hlahol? Ten konkrétní hlas? To sotva! Stočil své kroky bezmyšlenkovitě ke zdroji burácení a byl zcela ochotný to riskovat, protože Prachovku dlouho neviděl a stýskalo s emu po ní! Jako myška se přikradl do blízkosti rozčilujícího se tvorečka, ze kterého sršely blesky. Všimne si ho? Nevšimne? Usmíval se už z dálky a vesele stříhal ušima.

Věděl, že se nemusí bát. Lišky kolem něj se konečně trochu daly do řeči a kolečka osudu se pro jednou zase roztočila. Sledoval je s úsměvem, protože byl rád, že by tohle místo mohlo konečně trochu ožít – trochu pookřát a poskytnou útočiště více liškám. Jenže z jeho romantizování a idealizování ho vytrhla Herrea, která poukázala na cizí pachy linoucí se lesem. Cizí? Nebyly cizí. Poznal je hnedle a tak ihned přikývnul, že nově příchozí odbaví. Nebylo se čeho bát, hlavně když Herrea přislíbila, že za ním brzy přijde. Znovu do ní přátelsky drknul hlavou, než se otočil. Před odchodem se na Shila s Nyché přátelsky usmál. Upovídaná lištička se neměla čeho bát. Shilův osud byl zatím nejistý, ale věřil, že i on si s ohnivou paní poradí (nebo že minimálně hodně rychle uteče).
Zmizel mezi stromy poměrně rychle a zamířil rovnou za dvojicí, kterou zde nečekal, ale která ho mírně nutila k úsměvu. Snažil se při myšlence na Arisu nečervenat, ale šlo to těžce. Hlavně když se těšil, že ji zase uvidí. Tedy ji i společně s Romilly, která byla tak plachá a zároveň tak hodná! Škoda, že se v zimě rozdělili. Ale jako by na tom vůbec záleželo, když už je vlastně viděl. Jako první zahlédl mezi kmeny Korsaka a už z dálky ji vítal úsměvem. Bublinka nad jeho hlavou změnila ihned podobu v lišku se zdviženou tlapičkou.
Zastavil nedaleko nich a mile se usmíval, načež je pozdravil hlubokou poklonou, aby je uvítal v lese. Voda zavřela a změnila se ve veliký otazník, tlapkou zase rozhodil před sebe. Copak vás sem přivádí? Že je rád viděl si myslet ani nepotřeboval, jeho nadšení bylo prostě úplně očividné.

Bylo to takové pošmourné ráno, které se pomalu kutálelo po kraji. Sluníčko se plaše skrývalo za mlhou a bezejmenný lišák mnoha jmen se rozhlížel po jinak tichém lese, zatímco se jeho společníci rozhodovali o jejich dalším osudu. On jen vděčně sledoval mlhu, kterak se líně motá mezi stromy a jak stoupá z mechem pokrytého podloží. Přicházelo jaro. Sníh byl ten tam a zbylo jen vlhko a chlad, který ale plánovalo odpolední sluníčko také zaplašit, právě společně s drzou mlhou mlhou, která se snad zkoušela z lesů prodrat i na planiny. Tenhle čas v roce byl takový zvláštní a šedý ho přijímal občas lehce skepticky. Teď si ovšem dotek tepla užíval. Bezvětří mu nevadilo, neboť i vlhký vzduch sebou přinášel vůni zeminy a nově rostoucích travin. Brzy se z úkrytů začnou opatrně loudat drobní savci se svou mládeží a všechno rozkvete, takže pak bude svět nádherně vonět.
Zhluboka se nadechl a dál zarytě mlčel, jak tak šedý pozoroval Nyché se Shilem. Jmenovaný lišák mu přišel více zaražený, zatímco Nyché se jala konat. Povzbudivě se na ni pousmál a pak přikývnul. Už teď mu byla sympatická a věřil, že s trochou času se z nich třebas stanou přátelé. Jen ta myšlenka ho nutila k úsměvu, protože to bylo uvědomění sladké jako med lesních včel. Z tuláka bez domova a známých se stával někdo úplně jiný. Dokonce měl už i jméno!
Pohledem sjel krátce na to směrem k Herree, která měla rozhodovací pravomoc a její slovo tu bylo zákonem. I ji však podpořil letmým úsměvem, aby jí opravdu dosvědčil, že je Nyché správná liška a že by jí tu s nimi mohlo být dobře. A obráceně i jim s ní.

Jaro je tady!

Už je tomu tak a tentokrát se jeho příchod zdá opravdu oficiální! A protože je to velká událost, přináším kreslící miniakci, kde se můžete vyřádit!
Není to nic složitého, stačí nakreslit
jakýkoliv obrázek s jarní tématikou (kvítí, mláďata, teplo – cokoliv!).
Můžete jakkoliv – jen tužkou, s pozadím i bez něj, na počítači či tabletu... Prostě co máte po ruce!
Obrázek bude odměněn v rámci jeho složitosti a kvality vypracování.
Obrázky mi posílejte pouze do vzkazu, neb jinde uznány nebudou !
Tak bacha a bai.

Odpočinek přišel šedému k duhu. Byl po dlouhé době doma a to sebou přinášelo krom prosté úlevy i pocit jistoty a bezpečí, který zcela pohltil jeho nitro. Ležel spokojený pod stromem a užíval si slunečních paprsků, jež sebou přinesl malebný západ slunce. Z pod vysokých korun ambleerských stromů bylo nebe vidět jen pramálo, ale i tak to šedému stačilo pro široký úsměv tancující na líci. Z větrného počasí si hlavu nedělal a užíval si blížící se jaro. Když jednou překonal svou nevoli rozloučit se s kmotrou zimou, bylo mu najendou dobře a to teplé počasí vítal s radostí! Sledoval měnící se oblohu i větvoví, které s hlasitým rachotem tancovalo do rytmu neznámé písně hrající do rytmu větru. To nadšení i zájem se tiše zrcadlilo v tmavých duhovkách, které krásy světa pozorovaly s takovou radostí. Ve vzduchu bylo cítit tu známou vůni – jak voní tráva a jak se pomalu blíží prvá květentsví. Ale krom počasí sledoval tiše i interakce svých společníků a jak se s časem měnily. Oběma se nezdráhal darovat milé úsměvy kdykoliv bylo třeba, ale do jejich spekulací už moc nezasahoval. Bavilo ho dvojici pozorovat. Nyché se zdála nadšená možností, že by tu třeba mohla nalézt domov podobně, jako ho našel před rokem a něco Brayden. Ach ano! V tomto lese byl konec Tarabemu i Bezejmennému, kteří byli jeho identitou na cestách. Tady měl jméno i své místo. A vážil si příležitosti, kterou mu Herrea poskytla. A když už je o ohnivé paní řeč…
Její příchod oznámila sova, která ji vždy následovala. Přiletěla první a kupodivu šedého pozdravila. Okamžitě vyskočil na tlapky a velkému dravci se hluboce uklonil. K Herrei patronovi choval stejnou úctu, která náležela i paní samotné. A ta na sebe samozřejmě nedala dlouho čekat. Vynořila se mezi stromy v požáru zapadajícího slunce s grácií a elegancí, která až brala dech. Braydenovi se na tváři rozšířil úsměv a popoběhl vpřed, aby se s ní mohl přátelsky uvítat otřením své malé hlavy o její útlé rameno. Bylo to gesto plné úcty, ale nešlo přehlédnout i letmý hravý aspekt, který vyzařoval z Braydenovy radosti. Hrdě se pak otočil na své společníky a poukázal na ně tlapkou. Museli být nervózní a on to chápal – sám by byl! Byla důstojná a uměla být krásná a hrozivá zároveň. Bublina nad jeho hlavou problikla a změnila se v siluety tří lišek. Jedné velké, malé a ještě menší. Kráčely spolu k lesu. V hnědých očích se zablýsklo a znovu se otočil na ohnivou paní, jestli chápe tu podivnou magii, která se jí snažila potvrdit, že sem opravdu dvojici přivedl on. Myslím, že jsou přátelé.

Spekulace těch dvou byly roztodivné a divoké, takže se šedý jen tiše chichotal na svém písečku a těkal očima z tváře na tvář. Bylo rozkošné je sledovat. Jejich zmatek a nevědomost mu připomínala jeho samého: jak se divil, když poprvé Herrea nahlas vyřknula jeho myšlenky. Sám byl magie neznalý, ztracený v tomhle podivném světě, který na první pohled připomínal ten svět tam venku. Ale Saeron mu doslova učaroval. Našel domov a už neměl potřebu odcházet. Mohl zůstat! Být zde napořád. V zemi, kde znali jeho jméno. Bublinka nad jeho hlavou vesele zavířila a on byl rázem vytržen z úvah a vzpomínek, zase postaven nohama na tu pevnou, prochladlou zem. Pořád spekulovali o nějakých zkouškách a úkolech, které by jim mohly vysloužit místo ve skupině. Voda se obratem změnila v jasný obraz: liška přikrčená k zemi a před ní ušatý králík. Ten obraz posléze vystřídaly dvě lišky, které si povídaly. Dal oběma dost času si oba výjevy prohlédnout. Moc dalších věcí ho nenapadalo, takže natáhl tlapku před sebe a naklonil ji tu vpravo a tu zase vlevo, aby zdůraznil možnost svého omylu. Jestli je Herrea měla ale nějak zkoušet, pravděpodobně je pošle na lov. A to ostatně mohli stihnou i bez ní. Třeba by je pochválila, kdyby tu pro skupinu čekala nadílka. Teď ale mohli ještě chvilku zaplétat rozhovory a odpočívat. Minimálně on byl na cestě už docela dlouho. A jeho zajímalo, co měli ti dva na srdcích. On se při Nyché slovech o zapadání mohl vytasit jen smutným úsměvem, který tak nějak vyjadřoval jak mu to v životě před tím šlo. Teď to tak nebylo, ale vyrůstal i žil v osamění takovém, že se přinutil na to všechno postupně zapomenout. Ale ta nepříjemná emoce rázem zmizela, když se malá lištička začala protahovat se slovy, která ho potěšila. Jeho úsměv přešel ze smutného v upřímně nadšený, zatímco jeho oháňka sebou začala v té radosti cukat. Ambleer byl od odchodu Lorenza prázdný a takový smutný. I teď byl prostě jen prázdný, než aby se tu lišky zdržovaly. Víc lišek by mu mohlo vnést do života ještě víc radosti! Horlivě několikrát přikývnul, aby fenku utvrdil v jejím rozhodnutí! Byl to rozhodně dobrý nápad!

Šedý si to vykračoval neznámou krajinou a pozorně se rozhlížel. Cítil se trochu nesvůj. Přicházelo jaro, které na louce odhalilo zbytky po travinách z předešlého roku a pozůstatky drobných keřů, které vypadaly mrtvé a připomínaly kosti čnějící z tlejícího těla. Zachvěl se náhlým pocitem chladu, který se mu zakousl do kostí. Nebylo to však nepříjemné. Přepadl ho pocit, jako když do sebe zapadnou dva dílky skládačky – až se zarazil uprostřed kroku. Bylo tohle přesně tím, co mu scházelo? Chlad? Při pohledu na svůj kožíšek se musel krapet usmát. Pořád z něho trčely chomáče chlupů, zbytky zimní srsti, které se snažily osvobodit. Nechával je schválně na větvích keřů kolem sebe, aby je mohli ptáci využít ke stavbě nových hnízd. Beztak začínali zpívat. Jaro bylo opravdu za dveřmi. Ale to ho netěšilo. Najednou věděl, že potřebuje kolem sebe zimu a chlad. Jako ryba potřebuje být ve vodě teď Tarabe určitě a s jistotou prahnul po kousku stínu, který by ho uchránil doteků slunečních paprsků. Krátce se po slunci ohlédnul a propíchl ho nenávistným pohledem, rychle si to však rozmyslel. Co kdyby se leklo a zůstalo na obloze na jednom místě? To sotva! Dal se znovu do pohybu – napříč cizí loukou, která mu nebyla skoro vůbec povědomá – a zamířil přímo k jejímu severnímu cípu. Zem se tam vlnila o krapet víc a stromy se skláněly víc k travinám, takže byla větší šance, že tam nalezne nějaké útočiště a bezpečný koutek, kde by snad ještě mohla být jinovatka. Ale že ho to stálo úsilí! Kdyby se mohl potit, lilo by z něj. Sluneční paprsky začínaly mít sílu, jak zima pouštěla svou vládu. Ale na tom malém místečku ve skrytém dolíku, ukrytém pod starým dubem a hustým křovím bezejmenný opravdu nalezl zbytky loňské trávy, které se němě třpytily pod nánosem drobné vrstvy ledu. S letmým úsměvem se k nim protáhl mezi trním šípkového keře, který je chránil, a s fascinovaným výrazem v tváři si je začal prohlížet. Jejich krása ho přitahovala a mráz, který se tu stále držel, ho jistým způsobem vzrušoval. Srdce mu tlouklo o něco rychleji a přišel si jaksi… celý. Nablble se usmíval, když se podobný kočce skládal v tom mrazivém úkrytu. Bylo mu příjemně – ani vedro a ani zima. I bublinky nad jeho hlavou tak nějak spokojeně vířily, což se stávalo když byl spokojený. V hlavě měl vymetýno, což nebylo na škodu a klid ho úplně pohltil. Tedy až na ten zrychlený tep, který stále cítil. Srdéčko mu sem tam poskočilo v hrudníku, jako by se snad snažilo utéct skrze mezery mezi žebry. Ta však fungovala jako cela a vší silou ten neposedný orgán držela na místě. Co tohle bylo? Proč si šedý, většinu času tak lhostejný k věcem kolem sebe, najednou připadal tak očarovaný zimou a jinovatkou, na kterou stále upíral svůj zrak? Tlapky si položil pod sebe a huňatou oháňkou obejmul svoje drobné tělo. Zachvěl se, ale tentokrát to zimou. Způsobilo to rozrušení, které v něm ten chlad vůkol vyvolával. Možná, že kdyby shodil ještě trošek svého kožichu, bylo by to silnější. Rychle se však napomenul. Nechtěl si vytvářet závislost na zimě (pokud něco takového existovalo). Ta myšlenka ho vyplašila a vyskočil na nohy a z úkrytu šípkového keře dřív, než se vůbec stihnul rozmyslet co dělá. Po třpytivé jinovatce se však několikrát otočil, dokud nezmizel za horizontem a mezi stromy, které tohle magické místo objímaly. Třeba znovu přijde jeho čas, aby se sem mohl vrátit! Ale teď ne. Rozhodně ne hned. Věděl, že si musí odpočinout.

Moc hezké, přidána hvězda

I bezejmenný lišák byl rád, že se konečně mohli ukrýt před zdánlivou nepřízní počasí. Nebe se na ně z té výšky mračilo a mrholení se snášelo k zemi s ostrou razancí. Ještě na louce musel Tarbík přivírat oči, ale teď se konečně cítil o něco lépe. Možná to bylo vřelým objetím domova? Možná tím, že ho Ambleerské stromy chránily toho nečasu, který ke konci zimy zuřil. Jako dva titáni se zima s jarem prali o nadvládu těch dalších dnů. Vítěze znal každý předem – tak tomu v přírodě prostě bylo. Ale ani skomírající zima se prostě nechtěla vzdát s lehkostí. Šedý se zachvěl chladem a huňatou oháňku obtočil kolem svých tlapek. Mohlo to být dlouhé čekání, než se Herrea vrátí. Trochu litoval, že ji neměl jak upozornit na jejich přítomnost, ale co by asi dělal? Tohle by snad ani pomocí magie nezvládl. Raději proto svou pozornost nasměroval k Shilovi a jeho otázkám. Zrovna se pohodlně skládal pod větvovím onoho stromu, který jim nabídl přístřešek. Přikývl a krátce se pousmál, než svou pozornost otočil k Nyché, která byla stále tak zamlklá. Vypadala hrozně plaše a Tarbík jí neměl jak vysvětlit, že není čeho se obávat. Ale možná to byl jen jeho mylný dojem. Třebas vůbec plachá nebyla! Její slova tak ovšem mírně působila a přinutila největšího z trojice k širokému úsměvu. V odpověď jen zavrtěl hlavou, jakože to tak obtížné vlastně vůbec není. On se stal členem Ambleeru bez sebemenší potuchy jak. Potkal Herreu, následoval ji sem a pak se z nich prostě stali přátelé a najednou tu bydlel. Kdyby jim tak mohl sdělit vlastní příběh. O tom jak vlastní domov nikdy pořádně nepoznal a jak si všude přišel cizí. A hle! Už to bylo pár zim, co ho tlapky dovedly na Saeron a zatím rozhodně neměl tužbu se nikam vytrácet. Což bylo pro jeho prchlivou povahu ne zrovna běžné. A tak čekal, co poví Shilo, neb sám nenacházel slov a ani myšlenek, které by jim dokázal předvést. Tiše se na ně usmíval v očekávání, co bude dál. A mlčky prosil, aby se Herrea ukázala dřív, než si to třebas moc rozmyslí. Možná že kdyby se zdráhala, mohli alespoň každý něco ulovit!

|110|

Šedý si to mířil rovnou za nosem domů a razil cestu vpřed tou břečkou, aby ho jeho menší společníci mohli pohodlně následovat. Ale pomalu to nebylo potřebo, neb sníh se pomalu ztrácel a přicházelo jaro. A Tarabe si to vědomí užíval, i když před tím remcal něco na ten způsob, že bývá zima delší. Vykračoval vpřed s jiskrou v oku a vesele se si za chůze pohupoval ocasem, takže z něj přímo čišela dobrá nálada. První stromy Ambleeru je obejmuly velmi rychle a on se zhluboka nadechl, jakmile se ocitli v jeho domově. Vítal je příjemný vzduch vonící po smůle a najednou mu ani nevadilo mrholení, které se zase pomalu snášelo z oblohy. Krátce se otočil na své společníky, než je mrknutím zavedl pod jeden z trochu vyšších kmenů starých stromů, pod kterým se usadil. Pořád si myslel, že bylo slušné počkat na Herreu, ale její pach tu necítil. Les se zdál být prázdný. To ale nevadilo! Mohli si tu odpočinou a snad se i trochu občerstvit, když najdou nějakou drobnou zvěř k jídlu.
Shilo se vyjádřil na úkor důvěry, kterou k sobě lišky ve skupině chovaly a Tarabe si s pokřiveným úsměvem vzpomenul na Freydis a Setii, které ho zjevně úplně nemusely. Freydis asi byla prostě taková. Setia… tu neznal a nevěděl proč na něj tehdy tak divně koukala. Ale teď ji necítil a tak se tedy pohodlně uvelebil mezi stromy, které mu poskytly přístřešek před deštěm. Pokynul svým společníkům, aby se také usadili v suchu lesa. Tedy jeho bublinka to udělala. A pak se změnila v podobiznu vysoké lišky, která měla naznačovat Herreu. Nemohli tu bez jejího souhlasu moc volně pobíhat, ale třeba se tu některému z nich bude líbit!

Tarabe si přišel v téhle společnosti dobře. Opravdu vítaný a středem zájmu. Když v zimě sledoval (nebo možná vedl?) Arisu s Romilly na jih a pak zpět k severu, byl také spokojený. Teď se ovšem cítil ještě lépe. Dvě lišky prve hodně mluvily spolu a jeho moc neoslovovaly. Tihle dva se s ním pokoušeli mluvit a pečlivě čekali na jeho tiché myšlenky, na každý pohyb, kterým by mohl něco sdělit. Těšilo ho to možná ještě víc, než by normálně mělo. Bavili se teď o skupinách a Bezejmenný nemohl jinak, než dá Shilovi za pravdu. Odkýval každé slovo, které vypustil z tlamičky. Přesně tak tomu bylo. Tedy až na tu část s jeho rodným klanem, kterou nemohl potvrdit. Ale jako by na tom záleželo. Hlavní byl ten základ. Pomoc s lovem, ochrana lesa i mláďat: jak Tarbíkova mysl utíkala, měnila se i bublina nad jeho hlavou. Dvě lišky na lovu, liška běžící lesem a sem tam stojící poblíž nějakého stromu, velká liška s liščetem mezi tlapkami – prostě všechno, co mu zrovna vytanulo v té aktivní části představivosti. Bylo tomu tak i u Arisy doma? Na tu vzpomínku ho přivedl Shilo, který lištičku znal. Taraba svorně přikývnul a znovu se usmál. I v tomhle měl hnědý lišák pravdu.
Jakmile se dohodli na jednom společném jméně pro šedého lišáka, obrátila se řeč zpět ke skupinám. Tedy k té jedné konkrétní, vedle jejíž území právě postávali v chladu. Zem byla znovu zakrytá hojnou vrstvou sněhu a to bylo příjemné. Tarabe si však byl jistý, že tentokrát to už nebude nadlouho a znovu přijde obleva. Krátce pohlédl k nebi, které neříkalo nic tak docela jistého. Bylo příjemné mít zase všude kolem sebe sníh, ale byl vlhký – přesně ten typ, ze kterého není těžké vytvořit sněhové koule. Prohrábnul ho tlapkou a odolal onomu pokušení, zatímco kožíšek mu profouknul letmý vánek. Zatím byl chladný, ale ve vzduchu vonělo něco, co připomínalo jaro. Nikoliv zimu. To roční období se klonilo ke konci a oni tak mohli zamířit směrem k Ambleeru, kde se mohli před blátem a čvachtáním ukrýt. Tarabe proto nic moc neříkal, jen oběma s úsměvem pokynul k pohybu a zamířil směrem domů. Věřil, že Herrea se zlobit nebude. Naopak by ji třeba potenciální noví členové mohli potěšit! Na oba se usmál, načež se jal razit jim cestu čerstvou sněhovou nadílkou. Přeci jen byl největší a ta i nejsilnější.

// Ambleerský hvozd