Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

Bezejmenný se spokojeně zaobíral sněhem, který se pomalu snášel z nebes. Proto ho taky překvapila sprška, která přiletěla úplně odjinud. Překvapeně se otočil po Her a na moment zaváhal, než se jeho obličej protáhnul v němý, avšak jednoznačně zveličený pohled plný hořkosti – to se totiž na oko urazil. Posadil se na zadní a jednu tlapku si dramaticky položil na hrudník. Pak se velmi neelegantně svalil do poprašku na zemi a hravě u toho heknul. Ležet zůstal několik okamžiků, než se střelhbitě převalil na břicho a vyskočil za liškou, která si to zatím nasměrovala k zamrzlému jezeru.
Němý se na led vřítil tak rychle, že se ani nestihl starat o zamotané tlapky ryšavé společnice. Doopravdy to klouzalo a ležel vlastně v první chvilku, kdy se jeho tlapky ledu dotkly. Znovu heknul, tentokrát to však bylo opravdové. Neodradilo ho to však od úsměvu. Pohled šedého lišáka byl opět všeříkající – nadšení ze sněhu bylo nefalšované a rozhodně i nakažlivé. Pokusil se vstát, ale tlapky mu znovu podjely a on sklouznul zase o kus dál. Kdyby mohl, nahlas by se řehtal. Tak nahlas, že by to slyšel každý ob dvě území dál. Jenže jeho hrdlo opouštělo jen němé ticho, ač obličej říkal zcela něco jiného. A vadilo mu to? Ani v nejmenším. V mysli tichého lišáka se dokonce utvořila z toho všeho nadšení souvislá věta. Tohle je legrace, zaznělo v tichu jeho světa, které prokládal jen hlas Her. Tarabe se na ni usmál a konečně souhlasně přikývnul na předešlou otázku. Jistě že miloval zimu. Bylo náročné ji přežít, ale copak nešlo ocenit takovou nádheru? Zůstával nyní ležet rozplácnutý na chladném podkladu. Ani kvílení větru nedokázalo odtrhnout jeho pozornost od zvláštně příjemné společnosti. Čekal, jestli se Her chytne jeho skotačení, či bude zase tou decentní a majestátní liškou, jakou se zdála být prve.

// Staré močály

Změna prostředí šedému lišákovi rozhodně prospěla a přispěla tak k ještě o něco lepší náladě. A že tu už měl doopravdy dobrou, neboť ryšavá Herrea se osvědčila jako velmi dobrá společnice. Nejen že byla chytrá a chápala jeho posunky, ale také měla dál zájem se s ním bavit. Tedy – „bavit“. Na každý pád evidentní win-win situace. A to i pro někoho, kdo se ze své podstaty liškám obecně vyhýbal. A tak si to Tarabe s lehkým úsměvem na tváři štrádoval podél sympatické lišky jako ten nejšťastnější mládenec pod sluncem. Jakmile však ryšavá promluvila, se zájmem svůj pohled stočil znovu k ní; do teď jím totiž prozkoumával měnící se okolí. Lesklé jezero by mu normálně pra nic neříkalo, ale s takhle dobrou společností si zkrátka nešlo neužívat den.
Zvědavě našpicoval ouška jejím směrem a obdaroval Her všeříkajícím úsměvem. Bylo v něm ujištění a také valná dávka porozumění. Svůj příběh sice neměl jak vyprávět, to ale neměnilo nic na tom, že jej prožil. A dost dobře se uměl vcítit do její pozice. Kdyby se znali o něco déle, asi by do ní i šťouchnul čumákem a pokusil se ji tak rozveselit, teď si však jeho nová známá musela vystačit s úsměvem. A kdo ví – třeba se Tarabe časem naučí, jak formulovat ucelené myšlenky, které by si mohla přečíst. Zatím byla jeho hlava však úplně prostá slov. Spokojeně se usmál, když na jeho nos dosedla jedna ze sněhových vloček. Zdržela se jen na moment, než zase roztála, v očích Bezejmenného s však vesele zajiskřilo. Přátelsky se na zrzavou zakřenil a rozpustile zastříhal ušima – zima je tu!

Tarabe se spokojeně věnoval zrzavé lišce proti němu a užíval si jejich němé souznění. Bylo vskutku zarážející, jak se mu s ní dobře – no – povídalo. Bylo to plynulé, a i přes jeho obecnou nechuť vůči trávení času s kýmkoliv dalším se nyní necítil nijak nekomfortně. Byla vstřícná a dávala mu dostatek času ke každé odpovědi. Bez sebemenšího náznaku nechutě tedy ochotně po jejím boku vyrazil do dalšího neznáma. Nohy měla doopravdy svižné, takže si Bezejmenný musel prve trochu popoběhnout, aby s ní srovnal krok. Stálo to však bez debat za to. Další ze zvídavých otázek na sebe nenechala dlouho čekat a lišák s odpovědí neprodléval. S lehkým úsměvem v tváři zavrtěl hlavou. Za chůze se mu ramena pokrčit nedařilo, přesto však bylo v jeho laxnosti poměrně patrné, že mu to vlastně ani nevadí. A nebylo divu – většina lišek jej měla za blázna a úplného negramota. Evidentně nebyl každý tak citlivý, jako právě Herrea. Ke jmenované lišák však taktně natáhl nos a zvědavě pozdvihl obočí. Jistě ona měla nějakou rodinu a blízké – nebo mu alespoň mohla říct o své skupině a přátelích, no ne? Vždyť když už jeden nežil sám, dalo by sakra rozum, že se neobklopí nepříjemnými a cizími. On by to zajisté neudělal, kdyby byl alespoň krapet společenský.
Cesta močály nebyla nic příjemného. Smrad jej štípal v nose a musel stále pečlivě koukat pod packy, aby si čumák nevymáchal v některé z temných tůní. Celou dobu však jednou ouško držel pozorně natočené ke své společnici, pozorně vyčkávající jakoukoliv odpověď. Rád poslouchal její hlas.

// Jezero Talimon

Přeji všem šťastné a veselé Vánoce :> .

Tarabe otevírá okénko 24.

Tarabe otevírá 22. okénko.

Tarabe spokojeně poslouchal vše, co mu Herrea sdělovala a užíval si tyhle zvláštní chvilky. Ač nezamýšlel se s ní původně setkat, či snad vůbec dávat do řeči, teď prostě nějak nemohl odolat a zdržoval se v její kouzelné přítomnosti. Už jen fakt, že mu dala nové jméno ho nesmírně těšilo. Úplně zapomněl na to, že původně chtěl usilovně přemýšlet nad svým starým jménem – tím rodným. Velmi ušlechtile mu nabídla místo ve svém společenství. Lhala bych, kdybych tvrdila, že to lišákovi nelichotilo. Zůstal však v klidu a od srdce se pobavil nad její „omluvou“. Jeho tvář se roztáhla do širokého úsměvu a tělo se stáhlo v charakteristických stazích – jako když se dobře bavíte a smějete se nahlas. Jenže jeho hrdlo neopustilo nic než prostý sípání. Při tom lehce mávnul tlapou. Uklidnil se až po chvilce upřímné radosti, znovu tak uvolněný a přístupný každé další informaci. Souhlasně však přikývnul a u toho vyskočil na všechny čtyři tlapky, neboť do teď seděl. Při tom přední packou velmi elegantním způsobem mávnul před sebe, jako by ji vybízel k tomu, aby vedla cestu. A přesně to si i myslel. U jezer se mu líbilo a určitě by to tam bylo příjemnější nežli v tomto zapáchajícím mokřadu. A tak čekal, kam ho zrzavá Herrea bude chtít zavést. Ať už to bylo jezero, či její les, byl velmi ochotný k tomu ji následovat a zaplétat s ní další rozhovory. Evidentně byla totiž z jejich náhodného shledání tak nadšená, jako byl on sám.

// Ještě jednou pardon za zdržení, ale měla jsem teď trošku horší období.

Tarabe prosí o otevření 21. okénka.

Ukázalo se, že můj les nebylo něco tak zcela sobeckého, za co to Tarabe prve považoval. Přikývnul, když liška zmínila vlky a jejich smečky. Nejednou nějaké takové potkal. Nerad se však toulal poblíž tak velkých dravců a že byli šelmy psovité, stejně jako on, neznali bratra, když přišlo na jídlo. Jednou se doopravdy málem stal něčí večeří a srst na jeho krku se v tu chvilku zcela automaticky naježila. Rychle se však ovládl a nasadil zpět ten sympatický úsměv.
Saeron muselo být také nějaké jméno. Pravděpodobně téhle oblasti? Bylo to konec konců fuk. Sám nemohl ventilovat svoje myšlenky a jakékoliv názvy, mohl proto tenhle název okamžitě zapomenout. Se zájmem si však nechal vysvětlit onu skupinu. Být v zimě s někým, kdo dokáže lovit, by nemuselo být úplně nepříjemné. Chvilkové zasnění však rychle pominulo – on nebyl společenský tvor a zdržovat se s dalšími liškami by pro něj bylo definitivně náročné; možná až depresivní. Ne každý byl tak pozorný, jako liška stojící přímo proti němu. Chápavě proto přikývnul a zvědavě zastříhal ušima. Jestli chtěla o skupině mluvit dál, byl tomu nakloněný. Jestli ne – zajímalo ho beztak cokoliv, co tahle neznámá zatím vyslovila. Předpokládal proto, že to bude platit i pro cokoliv dalšího.
Jakmile došlo zpět na jména, trochu se začervenal. Naštěstí to přes hustou srst nebylo vidět a mohl tak celkem pohodlně ukrýt své rozpaky za svítící duhovky. Hned první navrhované jméno se mu zamlouvalo, neváhal s úvahami a znovu hravě přikývl. Ať mu říká Brayden. Třeba si mezitím vzpomene na své pravé jméno. V hlavě mu z něj utkvělo pouhé „be“. A Braydan se k tomu aspoň trochu připodobňoval počátečním písmenkem. Aby tedy dodal svému křtu alespoň trošek elegance, dlouze se uklonil, jako by se právě představil; lišácký úsměv však tancoval na lících, stejně jako svit provázel jas v jeho očích.

Tarabe poprosí o otevření 19. okénka.

I beze slov se evidentně dala vést docela zábavná a zajímavá konverzace. A to se šedivému kupodivu zamlouvalo. Nechal cizinku vstoupit do své mysli a evidentně se zadařilo. Usmál se, když pochválila hlas jeho myšlenek. Trochu komické a paradoxní, přesto však zrzavé pobaveně pokynul. Celé jeho tělo přímo křičelo slovo „děkuji“. Byl prostě zdvořilý.
S další nabídkou se trochu zarazil. Mluvila o tolika místech! Až ho málem přecházel zrak a sluch. Ale to, co řekla jako poslední – to jej upřímně zaskočilo. Zmateně zamrkal a packou ukázal jejím směrem. Nechtěl zpochybňovat ono přivlastňovací zájmeno, nikdy však nepotkal lišku, která vlastnila les. Obočí měl doopravdy vysoko zdvižené a jasně tápal po nějakém vysvětlení. Neměl se však k činům – nechtěl se zvedat. Jen nebylo v jeho silách rozlousknout tuhle záhadu. On přece trávil tolika času v osamění. Ale že by na to potřeboval svůj les, nebo nějaké místečko? Ne, něco na tom nesedělo.
Poslední nabídka lišáka překvapila tak, že až vyskočil na nohy a mírně pootevřel tlamu. Jen obtížně skrýval překvapení. Cože to řekla? Nabídla mu jména? Horlivě začal přikyvovat, bohužel až tak horlivě, že ani nebylo jasné, na jaké z těch tří jmen to bylo. Tak či onak jistě projevil přespřílišné nadšení pro to, aby ho ona liška mohla nějak nazývat. Jen pro svou nelibost společnosti se přinutil radostí neposkočit. Okamžitě se zarazil. Jak moc ho musela ovlivnit a nadchnout, že se choval takhle přitrouble? Rozpačitě couvnul a trochu sklopil uši. Takový normálně nebyl, nechtěl za nechávat falešný dojem rozpustilosti.

Pach močálů šedého štípal v nose, a přestože sem původně přišel nalézt jen něco mrtvého k jídlu, byl teď mnohem spokojenější. Herrea byla velmi chápavou společnicí, kterou sice nehledal a netoužil po ní, vděčně ji však přijal. Že se to vylučuje? Možná, ale kdo z nás je odborník na pocity, že? Lišák byl touto změnou sám poměrně zmatený, šel ovšem s davem a vděčně nechával tohle setkání plynout. Ryšavá mezitím přišla s něčím poněkud netypickým. Zvědavě naklonil hlavu ke straně a zmateně povytáhl obočí. Čtení myšlenek byla schopnost, o které jaktěživ neslyšel. Jaké vlastně bylo jeho jméno? Tak dlouho jej nikdo nevyslovil, že vlastně ani nepamatoval jeho znění. Usilovně přemýšlel několik dlouhých okamžiků, než se v jeho mysli zformovalo prosté: Již neznám své jméno.
Páni. Tak dlouho neformovala jeho mysl ucelené věty, že se mu až trochu zamotala hlava. Jako všechno kolem něj, i jeho hlava byla tichá a klidná, jako vodní hladina. Zrcadlil se v ní pouze obraz okolí a rodily se v ní podivuhodné plány, slova ovšem nebyla zvyklá formovat. Jako celé tělo, i hlava byla uzpůsobena spíše fyzickému bytí nežli smýšlení nad čímkoliv.
Směr debaty, rozhovoru, nebo jak jen to nazvat, se naštěstí otočil zpět k ryšavé. Šedý shovívavě přikývnul na souhlas, že tohle místo není zcela ideální oblastí k vycházkám. V jeho tváři se též objevil poměrně chápavý a lehkovážný úsměv, v očích se však mezitím rodila další slova. Tarabe však ani nevěděl, co první by ho mohlo zajímat a čistou komunikaci pomocí myšlenek si komunikovat netroufal. Zaprvé by mohl přivyknout, zadruhé ne každý umí číst myšlenky a za třetí – nebyl zvyklý. Obdaroval proto lišku dalším úsměvem, sluneční paprsky stále v tváři a znovu ukázal čenichem. Tentokrát však zem, na které stáli. Nebo spíše bláto. Následoval kyselý škleb a nakrčení nosu; vše však pět přešlo v lehký a přátelský úsměv. Tohle nebylo dobré místo. Třeba by ona věděla o nějakém sympatičtějším poblíž?

Zrzavá liška se ukázala jako velmi bystrá a chápavá společnice. Nejen že pochytila pozdrav, ochotně jej též opětovala, a to šedému vyčarovalo úsměv na tváři. Jeho ouška okamžitě vystřelila zpět v před a souhlasně přikývl na její otázku. Radost však byla jasně čitelná z jeho tváře. Ne že by vyhledával společnost, těžko však mohl pohrdnout někým, kdo pochopil.
A tak se rozhodl přistoupit o pár kroků blíž. Zhroženě však prohlížel místa, která si liška zvolila ke svému odpočinku. Bylo to tu mokré, blátivé a všehovšudy hnusné. Střelil po ní zvídavý pohled a zastavil na délku pěti ocasů od ní. Představila se jako Herrea. Krásné jméno, řekl by jí zdvořile. Zmohl se však jen na lehký úsměv a další pokynutí. To však následovalo trpké uvědomění si. Přišla další otázka, a i na ni musel souhlasně pokynout hlavou. Jeho líce však znepokojivý výraz rychle opustil a lhostejně pokrčil rameny a protočil víčka. Jasně tím dával najevo, že ji to nemusí trápit. Ten příběh vyprávěla taková zvláštní, rozpustilá jiskra hnědých duhovek. Raději lišák významným pohledem přejel široké okolí a pak jej ukotvil v očích jeho nové společnice. Gesto doplnil tím, že čumákem ukázal přímo na ni. Pořád však působil poměrně strnule. A tak trochu nejistě v kramflecích. Nevěděl, zda Herrea pochopí, na co se pokouší zeptat, nebo zda také není pouhou poutnicí, která krajinou prochází někam trochu dál. A tak jen seděl a čekal na její reakci, neboť si nebyl jistý tím, zda může čekat odpovědi.

Odpolední slunce se pomalu začalo klanět k západu. Jeho paprsky již dávno neměly takovou sílu, takže jen lehce hřály v lišákově tváři. To ho však nijak nezajímalo. Všechna jeho pozornost se zaměřovala na zrzavou cizinku, která nyní definitivně věděla o jeho přítomnosti a nevypadala moc vděčná za to, že ji vyrušil. A ještě byl nařknut ze šmírování! No toto. Okamžitě zavrtěl hlavou a trošku pohoršeně stáhnul uši k týlu, načež mírně ucouvnul. Určitě neměl zájem o žádné spory, těžko však něco vysvětlit mlčky. Pokusil se tedy znovu pokynout hlavou na znamení míru a úcty; začínal však lehce pochybovat o tom, že téhle dámě bude schopný pláchnout bez podrobnějšího vysvětlení.
Na jejím krku se houpal prazvláštní amulet, ale hnědé oči nedokázaly jeho podrobnější detaily na dálku vypozorovat. Vůbec okolo neznáme panovala taková zajímavá a kouzelná atmosféra. Možná až trochu děsivá – ale ne ve špatném slova smyslu. Ptáte se, jak je to možné? Lišák nyní dobře věděl, že si není s tak důstojnými liškami zahrávat, ale to z nich nedělalo špatné lišky. Jen přirozené autority. Opatrně se tedy posadil a zvědavě zamrkal. Nejraději by jí třebas pochválil kožíšek, pochyboval však, že jeho znakovou řeč by pochopila. A přeci se pokusil o dávno automatizovaný pozdrav v podobě dlouhého zdvižení pravé přední packy před tělo. Buď se liška chytne, nebo se stane v jejím seznamu tváří jen přidrzlým floutkem, který se ji ani nepokusil pozdravit. A co si budem – to byl dost častý a pravděpodobný scénář, který se dokola odehrával v Tarabeho životě.

Tarabe by rád otevřel 18. okénko, prosím.

// Keterské jezero

Šedý se poctivě věnoval prohlížení každé tůně, i každého mokrého zákoutí, když ji zahlédl. Původně se pokoušel pouze nalézt nějakou zdechlinu (evidentně něúspěšně), místo toho však k jeho očím doputoval v odpoledním slunci záblesk zrzavého kožíšku. Pachu si prve přes všechen zápach kolem nevšiml. Stál nyní na opačném břehu tůně, nežli ona dotyčná cizinka a zvědavě si ji prohlížel. Zatím měl čas vzít nohy na ramena a předstírat, že k žádnému setkání nedošlo, jistě by ji však urazil. Nemohla ho přehlédnout. V suché trávě musel jeho šedivý kožíšek s rezavými boky doslova zazářit. Na prázdno polkl a narovnal se, ouška pozorně otočená v před. Za stálého předpokladu, že cizinka sleduje jeho stejně jako on ji, jí velmi klidně a zdvořile pokynul hlavou na pozdrav. Svěšeným ocasem signalizoval svou pokoru. Na dálku těžko mohl rozpoznat, jak se ona zrzavá cizinka tváří a jestli ji nevyrušil v nějaká nevhodný moment. A přestože by nejradši uprchl, nepohnul se ani o píď. Liška v něm vzbudila nepochopitelný zájem, který se teď dlouho pokoušel potlačit. Po několika měsících konečně na někoho natrefil. Bylo by moudré se s někým seznámit? Jistě že ne. Nikdy si nechtěl dělat kamarády a známosti. Ale přece se mu to již několikrát povedlo. Automaticky trošku stáhnul uši vzad, když už ho přepadly ony vzpomínky na časy minulé, rychle však opět zapudil tyto myšlenky a ouška vystřelila prudce vpřed. Upřímně ho mrzelo, že nedokáže neznámou pozdravit pořádně, nemohl se sebou však nic dělat. A tak tam tak pokojně stál a sledoval tu elegantní dámu na druhém břehu.


Strana:  1 2   další »


U Ž I V A T E L