O N L I N E
(Za posledních 20 minut)



Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

>> Ledová pustina
Když jsem dorazila k zamrzlému jezeru, už jsem byla během zahřátá. Zastavila jsem se, protože se mi otevřel neuvěřitelný výhled. Přede mnou se rozprostíralo celé jezero. Za ním byly hory a nad nimi... Nad nimi neuvěřitelně nádherná záře. Nedokázala jsem jí pojmenovat, viděla jsem něco takového prvně v životě. Fascinovaně jsem sledovala oblohu. Barva přecházela od zelené až po modrou. Tohle musí být určitě ta magie kterou zmiňoval Ragnar. Pomyslela jsem si.
Opatrně jsem přešla na led a až teprve teď jsem si všimla, že jsou tam další lišky. Nebudu se vnucovat. Pomyslela jsem si a rozhodla jsem se zůstat trochu dál od nich. Ne že bych se jich chtěla stranit, ale vypadalo to, že se baví spolu a já je nechtěla rušit svým příchodem. Sedla jsem si na studený povrch a fascinovaně sledovala oblohu.
Náhle jsem si všimla, že tam kde neosvěcovala noční nebe barevná zář, tak se děje něco zvláštního. Hvězdy, oni se hýbou. Oni padají! Pomyslela jsem si překvapeně. A skutečně. Tam kde byly vidět hvězdy, se dělo úplně jiný představení než byl barevný závoj. Každou chvíli oblohu proťala ohnivá zář, která se však po chvilce vytratila. Zaujatě jsem to sledovala a tlama mi trochu poklesla v údivu. Snad tohle není zlé znamení. Přemýšlela jsem. Ne, na zlé znamení je to moc krásné. Určitě to bude něco dobrého. Určitě to má obrovskou moc. Třeba to plní přání. Třeba to spojuje druhý břeh s naším. Uvažovala jsem. Skutečně se mi zdálo pravděpodobné, že i ta záře a i padající hvězdy spojují svět živých i mrtvých. Mohla bych si něco zkusit přát. Napadlo mě. Jenže co? Na mysl mi náhle vyvstaly představy. Jak si hraji s Worierou v noře, jak se k sobě choulíme v zimě a náhle se mi po sestře tak zastesklo, až mě z toho rozbolelo hrdlo, hrudník a srdce. Jenže to už se na povrch dralo další přání. O slovo se hlásil Kei, velký statný lišák kterého jsem při svém putování potkala. Putovali jsme spolu mnoho měsíčních cyklů a našli jsme v sobě zalíbení. Často jsme dokonce mluvili o liščatech. Ano, byla to láska. Jenže jednu zimu se stala nehoda. Při té vzpomínce se mi okamžitě oči začali plnit slzami a hrdlo se mi stáhlo tak, že každý nádech bolel a výdech zněl sípavě. Chtěli jsme přejít přes zamrzlou řeku a Kei jako vždy řekl že půjde první. Jenže byl neopatrný, led se pod ním prolomil a on zmizel v ledové vodě. Okamžitě jsem utnula vzpomínku. Nechtěla jsem vzpomínat na to, jak jsem sledovala jak se pod ledem zmítá jeho tělo, taky jsem nechtěla vzpomínat na to, jak jsem vyběhla na led za ním a zoufale jsem hrabala do ledu ve snaze vyhrabat díru a vylovit ho. A už vůbec jsem nechtěla vzpomínat na to, jak jsem se taky probořila, ale jako zázrakem se mi podařilo zachránit se.
Stažené hrdlo pekelně bolelo. Měla jsem pocit že se snad udusím. Hrudník jsem měla též stažený a srdce mě bolelo. Náhle jsem věděla co si přát. Těžko jsem mohla chtít aby se minulost změnila, ale mohla jsem si přát něco jiného. Věřila jsem tomu, že padající hvězdy a zář spojují svět živých a svět mrtvých, ne?
"Přeji si..." Začala jsem šeptat směrem k obloze, ale musela jsem si odkašlat a začít znovu. "Přeji si, abych mohla ještě jednou Kaie vidět." Hlas se mi zlomil úplně. Pohled jsem upřela do ledu ve kterém se odráželo světlo z oblohy, protože jsem se nedokázala dívat na nebe a na tu nádheru, která mi přinášela bolest.

Po sněhu se mi neběhalo zrovna nejlíp. Zmrzlé kousky se mi zabodávaly do tlapek, místy to klouzalo a celkově jsem terénu moc nevěřila. Po nějaké době jsem se začala nudit. Kolem mě nebylo vůbec nic, co by zabavilo mojí mysl počas cestování. Žádné ptačí zpěv. Žádná zajímavá krajina. Prostě sníh a mráz. Proč jsem sem vůbec lezla? Pomyslela jsem si otráveně. Co vůbec čekám že bude dál? Co když už nenajdu cestu zpět? Zarytě jsem přemýšlela a upřeně jsem sledovala temný obzor.
Když už jsem začínala mít pocit, že tu fakt zkejsnu na celou noc, jsem uviděla na obzoru že se krajina v dálce mění. Že bych se konečně někam dostala? Zaradovala jsem se. Náhle jsem si všimla, že ve sněhu jsou cizí stopy jiných lišek. Směřovali stejným směrem. No, vypadá to, že budu mít společnost. Povytáhla jsem obočí a ještě trochu jsem zrychlila.
<<Zamrzlé jezero

>>Řeka Benrir
Když jsem dorazila na velmi zvláštní místo, byla již tma. Rozhlížela jsem se kolem sebe. Vypadalo to, že tu není nic kromě sněhu. Úplná sněhová pláň. Pomyslela jsem si a kráčela jsem dál. Moc se mi tu nelíbilo. Mráz mi lezl kožichem až na kůži. Přes den horko, v noci zima. Pomyslela jsem si otráveně. Jednodušší by samozřejmě bylo otočit a vrátit se k řece, ale mě začalo zajímat, co je na druhé straně pustiny. Cítila jsem se odpočatě, nažraně a napitě, takže nebyl důvod proč nejít dál.
Pořád jsem měla ten zvláštní pocit, že v krajině je něco pořád jinak, než by mělo být. Zapátrala jsem očima kolem sebe, abych zjistila co mi tu nesedí. Nic jsem nezahlédla. Všude byl opravdu samý sníh. Nasadila jsem lehké, cestovní tempo. Věděla jsem, že klusem se dostanu dál a tolik se nevyčerpám. Navíc jsem doufala v to, že se trochu zahřeju.

//Ragnare snad nebude vadit, že jsem hrála i za tebe, ale chtěla jsem stihnout odejít před nocí, abych se zúčastnila koukání na polární zář :)

Oba jsme chvíli soustředěně zírali do vody a čekali na pořádný úlovek. Pak náhle Ragnarova hlava vylétla pod hladinu, tak rychle, že mi ani nedošlo že lov ryby začal a už se vynořil s rybou v tlamě. A že nebyla nejmenší. "Bezva!" Vyjádřila jsem nadšení nad úlovkem.
Ragnar dostál svého slova a ochutnal jí jako první, já mezitím nedočkavě přešlapovala. Když rybu schválil, přišla řada na mě. S očekáváním jsem otevřela tlamu a ukousla si kus masa. Chvíli jsem kousek převalovala v tlamě a zkoumala jsem chuť. Pak jsem ho rozkousala a po chvilce spolkla. Tvářila jsem se zamyšleně. "Čekala jsem že to bude lepší." Zatvářila jsem se zklamaně a pak jsem se rozesmála. "Ale jo, asi to není to nejhorší co jsem žrala." Prohlásila jsem nakonec s úsměvem a dožrala jsem zbytek ryb.
Pohlédla jsem na oblohu. Stmívalo se. Ani jsem si nevšimla kdy přesně se den začínal měnit v noc. "No nic, já asi vyrazím na průzkum." Usmála jsem se na něj omluvně. "Určitě tě potom najdu a něco spolu podnikneme. Dobře se mi s tebou trávil čas." Přislíbila jsem. "Měj se zatím Ragnare." Rozloučila jsem se a věnovala jsem mu poslední úsměv před tím, než jsem se vydala pryč.
>>Ledová pustina

Ragnar na moje slova o tom, že rybu budu mít poprvé důležitě řekl že jí nejprve ochutná on a poté teprve já, aby se tím zajistilo, že bude skutečně dobrá. Přišlo mi to od něj hodně milé a tak jsem s nadšeným úsměvem kývla. "Určitě bude dobrá." Řekla jsem. To, že se později zatvářil trochu nevrle, když jsem se napila, jsem přešla. Jako bych to neviděla. Nemělo cenu se v podobných věcech rýpat a já věděla že by to zbytečně zkazilo náladu na zbytek dne.
Poté mi řekl abych šla o kousek dál. Poslušně jsem ustoupila o pár kroků na správné místo. Pak ještě dodal, že když on nechytí nic, takže to bude na mně a že na tom záleží naše hladové žaludky. "Jasně, když nechytíme tu rybu, tak umřeme hlady, ač je břeh plný srnek a zajíců." Pobaveně jsem se ušklíbla, ač jsem to nemyslela tak zle. "Budu se snažit jak nejlíp dovedu." Dodala jsem s měkkým úsměvem, aby si nemyslel, že to neberu vůbec vážně. Dál jsem už pouze čekala na to, až to začne a začínal se dostavovat adrenalin a vzrušení z nadcházejícího se lovu.

Takže plán byl ulovit rybu. Co se lovení ve vodě týče, byla jsem z toho lehce nervózní, nechtěla jsem se znovu nadýchat vody. Ale taky se mě chytil pocit lehkého vzrušení nad něčím novým. Jasně, zajíc byl dobrý a lov zajímavý, ale to maso jsem už žrala tolikrát, že nebylo ničím zajímavé a lov byl též podobný. Tohle bude vlastně poprvé co ochutnám rybu. Prolétlo mi hlavou. A taky jsem to zaujatě řekla nahlas: "Pokud se nám to povede, bude to poprvé, co ochutnám rybu." Řekla jsem Ragnarovi a pohlédla jsem na něj a v očích mi nadšeně jiskřilo. Těšila jsem se natolik, že to zahnalo mou prvotní nejistotu. "Jo, jasně, jsem asi jediná liška v okolí, co nikdy rybu nežrala, ale všechno je jednou poprvé." Řekla jsem, jako bych chtěla předejít jeho reakci.
Pak to všechno začal Ragnar organizovat. Líbil se mi jeho plán a dobře, přiznám že to bylo i kvůli tomu, že jsem tam byla v podstatě záložní, takže byla poměrně malá šance že fakt budu muset lovit. Poslušně jsem tedy kývla a dychtivě jsem se postavila na určené místo. Voda mi příjemně chladila packy a já zatoužila se v ní znovu vyválet, abych z černého kožichu smyla horko. Až potom, co si naplníme žaludky. Slíbila jsem si soustředěně. Co jsem tedy ještě před lovem udělala bylo to, že jsem se s chutí napila. Průzračná voda byla opravdu výborná. Pak už jsem jenom čekala na to, co udělá Ragnar a sledovala jsem protékající vodu.
Jeho poznámku o tom, že mě bude hlídat, abych se neutopila znovu, jsem přešla s pobaveným ušklíbnutím. "To ještě neznáš moje schopnosti." Dodala jsem vážně, jako by se mělo jednat o něco, čeho by se mělo chtít dosáhnout. Pak jsem vyprskla smíchy. "Neboj, budu se hlídat taky. Ta minulá lekce mi stačila." Dodala jsem s úsměvem.

Vypadalo to, že téma "minulost" Ragnara poněkud... Rozesmutnělo? Nedokázala jsem to úplně rozeznat, ale tipovala jsem to na smutek. Ale zmínka o lovu ho očividně nadchla, což mi udělalo radost. Měla jsem ráda, když jsem mohla někoho alespoň trochu potěšit, nebo mu zlepšit náladu.
Pak prohlásil že má hlad a přirovnal to k hladovému vlku, načež se zasmál. Tohle bylo snad po druhé co jsem ho slyšela, ale zasmála jsem se s ním. A s lesem taky souhlasil.
"Takže chceš lovit tam, nebo tady?" Zeptala jsem se a zkusmo jsem zavětřila, abych zjistila, jak je to tu se zvěří. Nebylo to špatné, pachů tu bylo poměrně dost a některé byly čerstvé. Ve vodě jsem si všimla pár menších rybek, ale nevěřila jsem tomu, že bych je dokázala ulovit. Ve vodě jsem se ráda koupala a válela, ale co se týkalo lovu v ní, tak jsem byla úplně levá.
"Umíš lovit ryby ve vodě?" Otočila jsem se na Ragnara zvědavě. "Já to zkoušela jen jednou a málem jsem se u toho utopila." Zakřenila jsem se vesele. "Sice jsem hlavu pod vodu strčila opravdu rychle, ale v zápalu boje jsem zapomněla, že se za žádnou cenu nesmím pod vodou nadechnout. A tak jsem se nadechla." Nad tou vzpomínkou jsem se zasmála. Teď mi to vtipné přišlo, ale tehdy vůbec. Plíce jsem měla plné vody a kašlala jsem takovým stylem, že jsem se bála že se fakt udusím. Naštěstí jsem se neudusila.

Procházela jsem neznámou krajinou. Zamračeně jsem si jí prohlížela. Vůbec jsem si nepamatovala jak jsem se sem dostala. Byla jsem v horách. Všude kolem mě byly závěje sněhu a ze šedý oblohy padalo tisíce obrovských vloček. Foukal ledový vítr. Nic jsem neviděla a byla mi hrozná zima. Ve sněhu jsem byla zabořená po břicho. Musím rychle odsud, nebo umrznu! Pomyslela jsem si naléhavě a začala se brodit pryč. Zamířila jsem směrem, kde jsem doufala že to vede z hory do údolí. A taky ano. Cítila jsem, že jdu dolů. Jen bylo hodně náročné se tímto terénem pohybovat. Oči jsem měla přivřené, třásla jsem se zimou. Měla jsem na sobě letní srst, která se příliš rychle promočila a mně byla opravdu příšerná zima. Ztěžka jsem dýchala i přes to, že jsem každou chvíli vdechla vločku.
Pomalu jsem se brodila dál a dál. Náhle jsem cítila jak se sníh pode mnou uvolňuje a já ztrácím pevnou půdu pod nohami. "Neee!" Stihla jsem vykřiknout, než jsem společně se sněhem propadla neznámo kam. "Uh..." Zasténala jsem, když mé tělo narazilo na tvrdou podlahu. Ztěžka jsem se zvedla na nohy a rozhlédla se. Byla tu tma. Jediné světlo které sem dopadlo, bylo skrze díru ve stropě, kudy jsem sem spadla. Kolem mě byla kupka sněhu. Náhle se ozval podivný zvuk. Takové hluboké praskání... Jakoby... Jakoby se trhal tlustý kus ledu. Packou jsem zahrabala ve sněhu ve snaze zjistit co se děje. Drápy se mi zaryli do ledu. Stála jsem totiž na zmrzlém jezeře a ten zvuk bylo praskání ledu pod mými packy. "Ne, ne, ne, ne!" Opakovala jsem zoufale, když mi došlo co se blíží. Zvuk sílil a měnil se. Rychle jsem se rozeběhla. Drápy jsem zatínala co nejhlouběji do ledu aby mi to klouzalo co nejméně.
Jenže najednou jsem ucítila že se mi packy rozjíždí od sebe. Stačilo se mě zmocnit čiré zoufalství, než jsem spadla do ledové vody. Padala jsem zády ke dnu a hleděla jsem k hladině, která se čím dál víc vzdalovala. Kolem mě byla temnota a jediné světlo přicházelo skrze hladinu, která byla dál a dál.
Z nějakého důvodu jsem nemohla plavat, jen se dívat a vnímat, jak mi dochází vzduch. Začala jsem se dusit. Sváděla jsem boj se svým tělem, abych se nenadechla, protože kolem mě byla voda a já jí nechtěla vtáhnout do plic. Ale čím méně vzduchu jsem měla, tím více jsem chápala že stejně nebude úniku. Že se prostě utopím, ať chci nebo ne. Vydechla jsem zadržený vzduch z plic a k hladině, která se mi už teď zdála kilometry daleko, se vznesly bubliny. Moje tělo se automaticky nadechlo. Chtělo další kyslík. Překvapením bylo, že místo toho, aby se mi plíce zaplnily vodou, tak se naplnily tolik požadovaným vzduchem.
Náhle jsem si všimla, že v temnotě kolem mě se třepotají modrá křídla, které svým modrým světlem temnotu rozhánějí. Motýl? Pod vodou? Zamračila jsem se na ten jev. Převrátila jsem se na břicho, abych mohla plavat. Vzdalující motýl se zatřepotal, udělal otočku a zamířil ke mně. Vztáhla jsem k němu packu. Jakmile jsem se ho dotkla, tak jsem ucítila za sebou lehký, teplý větřík, který proletěl kolem mě za motýlem. Ten se ve vánku rozpadl na miliony kousků, které se vznesly v houfu k hladině a svým modrým svitem rozháněly temnotu. Připomínaly mi jiskry ohně, nebo světlušky, které podobným způsobem lítají k obloze. A náhle opravdu z hladiny byla temná obloha s miliony hvězd.
Posadila jsem se do trávy, která se kolem mě najednou objevila a sledovala jsem tu nádheru nade mnou. Ty hvězdy byli neuvěřitelné, prostupovala jimi mlhovina a bylo jich tam daleko víc, než kdy jindy. Vévodil tomu obrovský, zlatavý, až okrově žlutý měsíc. Najednou obloha propukla v úžasnou podívanou, protože jí začalo protínat tisíce komet různých velikostí a s různou rychlostí. Byla bych bývala se v té obloze ztratila, kdybych se neprobudila. Měla jsem zasněný úsměv na tváři a snažila jsem si ten obrázek noční oblohy udržet co nejdýl, než se rozplynul v realitě.

Ragnar řekl že svou minulost rozpitvávat nebude, ale že většinu svého života cestuje. Na to jsem chápavě kývla s vážným výrazem. Poté se zeptal mě na stejnou otázku a pozorně si mě prohlédl.
"Asi takhle. Můj život by se dal popsat jedním slovem a to "cestování"." Zakřenila jsem se a na mysl mi začaly vyvstávat vzpomínky z mého několikaletého putování. "Nikdy jsem úplně nebyla typ, co by měl zájem se zdržovat u rodičů, takže jakmile jsem byla schopná se postarat sama o sebe, tak jsem odešla." Vysvětlovala jsem. Zpětně mi to připadalo, jako bych od mládí něco hledala. Jen jsem nevěděla že něco hledám a hlavně co hledám. Teď jsem měla pocit, že jsem cíl našla. "Moje cestování bylo celkem super." Řekla jsem s veselým úsměvem, ale na zlomek vteřiny mi přes obličej přejel záblesk stínu. Byly to vzpomínky na neveselé části cesty, ale pak jsem se znovu usmála. "Cestou jsem potkala spoustu zajímavých lišek a viděla jsem spoustu zajímavých míst, ale kdybych o tom měla vyprávět,tak bychom tu byli na dlouho."
Rozhlédla jsem se znovu po krajině a tentokrát jsem měla zvláštní pocit. Jakoby se něco změnilo, jako by něco přibylo. Zmateně jsem se zamračila a hledala jsem co přesně mi přišlo jiné, ale po chvilince jsem se znovu usmívala. "Navrhuji dát si něco k jídlu a pak jít prozkoumat ten vzdálenější lesík, kývla jsem směrem k němu (lesík štěstí). Co ty na to?" Zadívala jsem se na něj a naklonila jsem hlavu na stranu v tázavém gestu. Hlad už jsem měla pořádný.

<<Podivný les
Pocítila jsem podobné uvolnění když jsem vyšla z lesa k řece. Bylo tu tolik pachů, tolik zvuků. Tolik života. Znovu mi to připadalo jako rajská hudba. Na chvilku jsem zavřela oči a nadechla se čistého vzduchu ve snaze si pročistit plíce od toho zápachu z lesa. S úsměvem jsem se otočila na Ragnara. "Tady je to hezké, že? " Zeptala jsem se poněkud zbytečně.
"Taky bych nerozuměla, kdyby mi to jen tak někdo vyprávěl, ale byla jsem tam, viděla jsem to a cítila a pokud budeš chtít, můžeš to vidět taky, stačí když projdeš lesem." Odmlčela jsem se a vstoupila jsem na zelenou, měkkou trávu. Celkem příjemný rozdíl proti té suché a ostré. "Za tím lesem je spáleniště. Je to zlé, hodně zlé místo. Ze země tu stoupá dým, ale není cítit kouř. Jediný tvorové jsou vrány, které tě neustále sledují, ale jsou tiché, nevydají ani hlásku a to ani když se vznesou k obloze." Znovu jsem se odmlčela, snad aby si to mohl představit. Tentokrát jsem se neusmívala. "Celou cestu se budeš brodit popelem a uhlíky. Nejradši bys od tamtud utekl, ale... Je to..." Chvíli jsem se odmlčela ve snaze najít slova. "Je to jako by tam něco temného a prastarého číhalo. Čekalo na to až uděláš chybu. Až se právě rozeběhneš." Dořekla jsem větu a projel mnou chlad, i když mou černou srst rozpalovalo odpolední slunce. Bylo to hodně čerstvé na to, abych o tom mohla mluvit bez silných emocí. "Ale tady je to hezké." Řekla jsem trochu hloupě pro odlehčení a usmála jsem se.
"Odkud vlastně přicházíš?" Zeptala jsem se zvědavě. "Pokud tedy nevadí že se ptám." Dodala jsem, abych dala možnost z téhle otázky vycouvat, protože někteří otázky na minulost rádi neměli.

Chvilku popřemýšlela nad jeho větou o tom, že tu něco může být skryto pod odrazujícím vzhledem. Na tom něco bude. Musela jsem mu dát v duchu za pravdu a jeho výraz mě donutil se zamyslet, zda už měl někdy v minulosti s tímto zkušenosti. A nebo se takhle občas tváří normálně. Zahnala jsem všechny úvahy.
Lišák se představil jako Ragnar. Zvláštní jméno. Prolétlo mi hlavou. "Těší mě." Usmála jsem se na něj a rozešla jsem se směrem k řece. Pak se začal ptát zda jsem někoho potkala a jak to v téhle krajině funguje. "Počkej... Počkej... " Brzdila jsem ho se smíchem v otázkách, dávala jsem si však pozor aby můj smích nevyzněl posměšně, či výsměšně. Někteří samci na to byli hodně háklivý. "Jsem tu teprve chvilku. Prošla jsem tím příšerným místem, pak tímto lesem a nakonec jsem si dala šlofíka u potůčku a nakonec se rozhodla něco si ulovit a automaticky jsem zamířila do nejbližšího lesa, ale tady, jak se zdá, nic není." Vysvětlovala jsem. "Jsi první živá bytost, teda když nepočítám němé vrány, kterou jsem zde potkala." Dodala jsem. Zatím Ragnar nepůsobil špatně, ale věděla jsem, že je stále příliš brzo dělat závěry. Ale měla jsem radost, že jsem potkala někoho normálního, s kým se dá dobře mluvit.
I přes přítomnost živé bytosti se kterou se dá mluvit, jsem se v tom lese necítila moc dobře a těšila jsem se, až se dostaneme k řece, která působila mnohem přátelštěji. Navíc tam bylo mnohem více pachů a tak byla šance že tam najdeme něco k ulovení.
>>řeka Benrir

Byl to lišák s podobně černým kožichem jako mám já. Jen neměl ten bílý pruh co já. Vlastně, krom bílé špičky ocasu měl čistě černý kožich. Nevypadal nepřátelsky, neježil srst, ani necenil zuby. To je rozhodně dobrý začátek. Usmála jsem se v duchu a nejenom v duchu. Pak promluvil.
Hlídám? Hlídám co? Co by se v tomhle prázdným lese dalo hlídat? Zaujatě jsem přemýšlela nad částí jeho věty. "V tomhle místě není nic k hlídání." Řekla jsem s lehkým úsměvem a zavrtěla jsem hlavou. "Ale ani nebloudím, jestli chceš, tak můžeme jít na lepší místo. Jsem tady v okolí krátce a tak toho moc neznám, ale věř mi, je tu ještě horší místo než je tohle." Pohodila jsem hlavou, abych dala najevo že tím myslím tenhle celý divný les a usmála jsem se, tentokrát dost nevesele při vzpomínce na zlé spáleniště plné němých vran.
"Jestli chceš odsud pryč a nechceš se dostat ještě na horší místo, tak musíme jít tudy." Naznačila jsem hlavou směrem k řece. "Mimochodem, jsem Tanalle" Představila jsem se. Po celou dobu jsem udržovala uvolněný, přátelský postoj. Tenhle lišák nevypadal vyšinutě, ale i tak jsem věděla že první dojem může klamat. Přesto jsem neměla důvod být nedůvěřivá. Tak co, při nejhorším schytám pár kousanců, ale i on by z toho nevyšel bez zranění.

>>řeka Benrir
To, že jsem zpět v tom nepříjemném lese mi došlo až ve chvíli, kdy jsem byla od řeky poměrně daleko. Zamračila jsem se nad svou hloupou chybou a lehce mě to rozmrzelo, ale vzápětí se zase hlásil můj optimismus. Ale co, už jsi tu, není tu slunce a přece jenom je to les, tak tu snad bude i nějaká zvěř. Pomyslela jsem si a opravdu to fungovalo, protože jsem zase začínala mít dobrou náladu. Snažila jsem se ignorovat ten pocit, že s tímhle místem není tak úplně všechno v pořádku a začala jsem se rozhlížet po stopách zvěře.
Zavětřila jsem. Cítila jsem svůj starý pach a jinak nic. Otřásla jsem se, tohle nebylo normální. Znovu jsem zavětřila, ani jsem nevěděla co přesně jsem od toho čekala, protože znovu jsem cítila jen svůj pach. Náhle jsem si uvědomila, že tu je i jiný pach. Hodně slabý, ale čerstvý. Nebyla to zvěř, ale jiná liška. Super, tak přece jen něco. Sice asi nenajdu nic k žrádlu, ale při nejlepším bych mohla najít někoho, kdo to tu zná. Pomyslela jsem si nadšeně. Třeba by to mohl být i někdo, kdo zná historii, toho příšerného spáleniště. Ta myšlenka se mi líbila, protože ač jsem neměla absolutně žádnou chuť se tam vracet, tak mě zajímalo, co se tam stalo, že to místo vypadá, tak jak vypadá.
Rozhodně a s lehkým úsměvem jsem se rozešla za pachem. Schválně jsem nenašlapovala potichu a nekrčila jsem se, protože jsem nechtěla působit jako někdo, kdo nechce být viděn a nemá dobré úmysly. Ostatní lišky na to nereagovaly moc dobře a já to plně chápala. Pach se dost blížil.

Vzbudila jsem se, když se stín v mém dočasném úkrytu rozplynul a místo toho mi do srsti pražilo slunce, jako by se soustředěně snažilo ze mě udělat pečenou lišku. Vstala jsem, zívla jsem a protáhla se. Cítila jsem se příjemně odpočatě, jen mi bylo horko a měla jsem pochopitelně žízeň a tak jsem po chvilce zase stála v řece a chlemtala jsem vodu. Tentokrát jsem se v ní vyválela, abych zchladila rozpálený kožich. Úlevně jsem vydechla a dobu jsem v řece jen tak ležela. Tohle nic nedělání mě celkem bavilo. Cítila jsem se příjemně a odpočatě. Napadlo mě, že bych si mohla zalovit, protože se začal hlásit hlad a okolní krajina vypadala celkem pohostinně. Nerada jsem zabíjela ostatní zvířata, ale zapomínala jsem na to, jakmile se ozvalo kručení žaludku.
Vstala jsem z chladné řeky a z mokré srsti mi na zem kapala voda. Věděla jsem, že to nebude dlouho trvat a srst budu mít zase suchou a horkou. To byla nevýhoda černé srsti. Na chvíli jsem si přála mít srst bílou, ale hned jsem ty myšlenky zaplašila, protože černá srst dává výhodu v noci, kam se bílá vůbec nehodí.
Zamyšleně jsem kráčela od řeky. Chtěla jsem lovit a vzhledem k tomu že jsem moc neuvažovala, jsem automaticky zamířila do nejbližšího lesa. Jako bych právě z něj nevyšla a jako bych nebyla ráda že jsem z něj pryč. Nic z toho mě nenapadlo, prostě jsem šla automaticky pryč ze slunce a hledat kořist a to jsem vždy zamířila do nejbližšího lesa.
>>Podivný les

<<Podivný les
Moje přání se konečně splnilo. Z lesa jsem vyšla do otevřené krajiny, které vévodila majestátní řeka. Místo vypadalo normálně a příjemně. Spokojeně jsem vydechla a zaposlouchala jsem se do zvuků proudící řeky a zpěvu ptáků. Momentálně to znělo jako rajská hudba a tak jsem si chvíli lehla na slunce, zavřela jsem oči a odpočívala jsem.
Když už mi začalo být vedro, tak jsem vešla do vody. Cítila jsme jak mi příjemně proudí kolem tlapek. Žíznivě jsem se napila a poté jsem se chvíli brodila, dokud se mi z tlapek nesmyl všechen prach a popel z toho spáleného místa. Mělo to úžasné účinky, protože jsem měla pocit že se neodplavuje jen popel, ale i všechno špatné z mysli. Začala se mi vracet dobrá nálada.
Rozhodla jsem se trochu ve stínu prospat, protože jsem se po dlouhé chůzi a citovému vypětí cítila dost unaveně a tak jsem si našla u břehu pohodlné místo, které bylo kryté vysokou trávou, takže nejenom že jsem byla ve stínu, ale dokonce jsem se cítila bezpečně. Zavřela jsem oči a než jsem usnula, tak jsem se rozhodla, že se po spánku rozhlédnu po něčem k jídlu. Pak mě už uchvátil snový svět.


Strana:  1 2   další »


U Ž I V A T E L