Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mayttee

Vyběhnul jsem z podrostu jako střela. Potřeboval jsem najít bratra. Ne proto, že bych se těšil na naši konverzaci o smrti matky, ale protože jsem potřeboval cítit to bezpečí rodiny, které jsem už tak dlouho postrádal. Neřešil jsem, že se mi do srsti zamotaly větvičky nebo něco podobného. Přitiskl jsem čenich k zemi a začal hledat stopu. A našel. Nebylo to ani tak těžké.
Rozeběhl jsem se jako vítr směrem, kde jsem cítil bratra. "Lokíííííííí!" křičel jsem na celý les, zatím co jsem se řítil směrem k bratrovi a jeho kožichu, který v temném lese nebyl úplně vidět. Bylo mi jedno, jestli se s někým baví nebo nebaví. Teď prostě byl jenom můj brácha. Skočil jsem po něm a srazil nás oba k zemi.

//přes motýlý les

Podrostem jsem se začal postupně sunout směrem do jeho středu. Byly tu křoviny a stromky, které zabraňovaly lehkému proběhnutí kolem, takže jsem se musel přizpůsobit. Zvolnil jsem tempo svého kroku, přiblížil se k zemi přikrčením a obratně se začal protahovat mezi kmínky stromků. I tak jsem působil až moc hlučně, jako slov v porcelánu. Nebylo to nic nezvyklého pro lišáka mých rozměrů. Byl jsem mohutný... jeden by řekl, že dokonce i tlustý. Nemohla za to strava, ale genetika. Z větší části. To, že jsem si rád pochutnal na něčem dobrém tomu nejspíše nepomáhalo. Jenže já se za svou oplácanou zadnici nestyděl. Spíše naopak. Cítil jsem z ní sílu. A síla znamenala možnost přežití.
Protáhl jsem se kolem posledního keříčku a hle... moje hlava vykoukla na mýtinku uprostřed které se nacházela tůňka. Voda působila klidně, docela i přitažlivě. Dokráčel jsem k tůňce a svlažil svoje hrdlo v její chladné vodě. Při pohledu na vlastní odraz mne bodlo u srdce. Už jsem nebyl to malé vyplašené liščátko, to odnesl čas. Stejně jako čas i přinesl můj nynější vzhled, drsnou srst a poměrně přísný výraz. Mohla za to spousta věcí. V očích se mi navíc zračila bolest. Nebyl to příjemný pohled, koukat takhle sám na sebe. Plácl jsem tlapkou do vodní hladiny a obraz zmizel. Rozešel jsem se kolem tůně a všiml si jeskyně, která jako by byla schovaná, ale zároveň naprosto před čenichem. Zvláštní pocit.
Vkročit do ní jsem se nebál. Spíše mne to lákalo. Už odmalinka jsem rád navštěvoval podivná místa. Pud sebezáchovy jsem měl silný, ale moje víra ve vlastní schopnosti byla mnohdy silnější. Uvnitř jeskyně na mne čekal pohled, který přímo vyrazil dech. Zdi byly zdobené ornamenty. Někdo tu tlapkami nanesl na stěny krásné obrazce v různých barvách květů rostlin. Bylo to jako by se tu někdo snažil zútulnit šedou a nepříjemnou skálu barvou. Někdo si tu vyhrál a ten někdo byl přímo předemnou. Lišák, jehož tělo bylo naprosto normální, ale jehož přítomnost působila nadpozemsky.
"Dobrý den," pronesl jsem. "Omlouvám se, že jsem vám neohlášeně narušil váš prostor. Raději zase půjdu," odtušil jsem, když na mne lišák upřel svůj pohled. "Není třeba hned odcházet," pronesl lišák v odpovědi a posadil se. Mírný úsměv na jeho čenichu mi dodal odvahu zůstat. Neposadil jsem se, zůstával jsem stát s hrdě vztyčenou hrudí. "Děkuji, jmenuji se Styr," pustil jsem se do zdvořilé konverzace. "Mayttee," odvětil mi s poklidem. Kývl jsem hlavou. "Těší mě," dodal jsem ještě, aby řeč nestála. Takovéhle drobné konverzace jsem měl celkem rád, jeden se nemusel obávat, že naťukne nepříjemné téma. "Co tě sem přivedlo? Nebo spíše, co tě trápí, vypadáš jako bys kousl do kyselého jablka," řekl najednou Mayttee, jako by mi četl myšlenky nebo jako by věděl, co se mi v posledních pár dnech stalo. "Nepohodl jsem se doma," odpověděl jsem mu popravdě s povzdechem. Něco v jeskyni mne nutilo mluvit. "Matka zemřela, otec a sourozenci zmizeli. Rád bych je našel... Navíc si přijdu jako děsný slaboch, že jsem nebyl schopný ochránit matku a udržet rodinu pohromadě," vypadlo ze mne po krátké pauze. "Ach... Udržet rodinu pohromadě je těžké... A rozhodně by to neměla být starost mladého lišáka," rozlehl se jeho hlas jeskyní. "Síly máš v sobě dost, třeba té magické. Jenom si ji nestačil pořádně probudit, ale myslím si, že až odsud odejdeš nebudeš už o své síle pochybovat. Napil ses přece z tůňky ne?" Znělo to tak, jako by se mne vůbec neptal, jako by už předem znal odpověď. Kývl jsem na to jenom hlavou. Měl pravdu. Nebyla moje starost držet rodinu pohromadě..."Myslím, že tvého bratra jsem cítil někde v lese, když vyrazíš, tak ho určitě najdeš," dodal pak Mayttee jako by nic. Rozhlédl jsem se, jako bych jednoho ze svých brášků mohl vidět tady, ale pak mi došlo, že musím zpět do lesa. "Já... děkuju... za radu," odvětil jsem a pak pokývnul hlavou na rozloučenou. "Mějte pěkný den," dodal jsem ještě a pak se rozeběhl směrem k tůňce. Kolem tůňky a pak směrem přímo do keříků. Tentokrát už jsem se tolik nestaral o to, abych se neporanil. Chtěl jsem najít bratra, dokud jsem tušil kde je.

//Motýlý les


Objednávka
2 hvězdy do magie země do 5. levelu - 100 šedých kamenů
3 hvězdy do magie země nad 5. level - 210 šedých kamenů
celkem: 310 šedých kamenů
Styr bude mít v magii země 8 hvězd

//Keterské jezero

Cestou jsem přemýšlel, jak bych se k Vydřiduchovy dostal. Toho starého tajemného lišáka jsem viděl naposledy jako hodně malé lišče, takže jsem si cestu nevybavoval. Nebo jsem si aspoň nevybavoval přesně, kudy se tam jde. Věděl jsem zhruba odhadem světovou stranu, ale to bylo tak celé.
Projít přes močály bylo pak celkem náročné samo o sobě, ale já se rozhodl zvolit delší cestu, stejně jako u jezer jsem se tedy držel na okraji nebezpečí a nepouštěl se do středu močálu.
Od močálu jsem se dostal k dalšímu jezeru a zde jsem také začal po břehu obcházet jeho velkou a nebezpečnou vodní hladinu. Nechtěl jsem nikomu křivdit, ale nechápal jsem nikoho, kdo by snad mohl jít plavat dobrovolně.

//Motýlý les

//Hjal něco přes Benrir

Kráčel jsem pořád nakrknutě. Ne proto, že bych se zlobil na Shikobu, že nejde se mnou. Spíše jsem se zlobil pořád na Arisu a Crona. Jak mi mohli lhát? Proč se na mne vykašlal otec? Všechny různé otázky mne tížily jako kámen. Rozhodl jsem se proto jít a vyhledat jediného, kdo mi kdy byl nějak nápomocný a kdo byl na mě kdy opravdu hodný. Vydřiduch si nejspíše nemyslel, že by mohl dostat v mé podobě přítele, ale už se tak stalo. Bohužel pro něj nebo bohudík?

//Jezero Talimon

Jak bych mohl tušit, že přijde zima? Zimu jsem si pamatoval jenom velice matně. Pamatoval jsem si sníh, ale už jsem si nepamatoval zimu a hlad. Byla by hloupost odejít teď z vlastní skupiny, kdybych věděl, co se chystá. Jenomže teď jsem musel jít najít své sourozence a to bylo rozhodně důležitější, než se tady vybavovat s někým, kdo mne chtěl přesvědčit ať se vrátím k těm, co mi lhali. "Možná máš pravdu, ale možná... taky ne," odvětil jsem Shikobě rozhodnutý, že do polární skupiny se nevrátím. Neříkal jsem si v duchu, že nikdy, ale rozhodně jsem to neplánoval.
"Dobře, měj se pěkně Shikobo, třeba se ještě někdy potkáme," pronesl jsem a rozeběhl se směrem pryč od polární skály. Nechal jsem za sebou lišku, ale i všechny problémy.

// keterské jezero

"Vidíš to, takže jsi prostě přišla na to, že žít mezi ostatními je blbost... Takže vlastně nemáš mě, co říkat o tom, abych se tam vracel," pronesl jsem a čenichem naznačil směr "tam" jako směr kde byla Polární skála. Nehodlal jsem se tam vracet minimálně do tuhé zimy. Nebo možná ani potom ne. Momentálně jsem moc nepřemýšlel nad tím, co budu v zimě dělat, až budu mít hlad a nebudu mít teplý úkryt. To ovšem bylo vedlejší. Teď bylo hlavním plánem něco jiného.
Musel jsem najít sourozence a to pokud možno co nejdříve. Nechtěl jsem, aby se vrátili domů a Arisa s Cronem jim lhali tak, jako mě. To si nikdo nezasloužil a moji sourozenci určitě ne. Shikoba souhlasila s tím, že ten plán je dobrý. "Měl bych je jít hledat, půjdeš se mnou?"

Shikoba začala mluvit až po chvilce. Vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. Jestli to bylo přemýšlení týkající se mě, budoucnosti, minulosti, jí nebo čeho, to jsem neměl jak zjistit, takže jsem jen počkal, než zase promluvila. Její slova byla drsná. Snaží se mi hrát na city? Naklonil jsem mírně hlavu na stranu. "Třeba si najdu lepší domov? Kde třeba bydlíš ty?" pronesl jsem obě věty stejným tónem, takže to vyznělo, že pokládám dvě otázky, i když šlo vlastně jen o tu druhou. Na tu první mi nemohla dát odpověď ani ona, ani nikdo jiný. To že se snažila mne trochu dojalo, možná že on žila v místě, které bylo jiné... lepší. "Najdu bratra Lokiho, Frostyho a Tarantuli, někdo jim musí říct, že máma není... A pak se třeba někam vydáme společně," snil jsem nahlas.

Naslouchal jsem pozorně. Ale nesouhlasil jsem. Můj nesouhlas se projevoval podivným cukáním koutku, jako bych chtěl něco říct, ale nechal jsem lišku domluvit. Shikoba se snažila, ale nevedlo to k žádné razantní změně mého názoru na Crona nebo na Arisu. Oba dva jsem si je zaškatulkoval a z takové škatulky se jenom těžce dostávalo. "Nejsem děcko, aby mi museli lhát, ty bys snad chtěla, aby ti někdo lhal, že tvoji rodiče žijí i když by věděl, že jsou dávno po smrti? Dával ti planou naději?" pronesl jsem a trochu tak otočil záměr rozhovoru. Když to mohla dělat Shikoba a dávat mi otázky jak bych se já cítil, mohl jsem to taky já obrátit proti ní. "Jsou to lháři. Nevrátím se tam," dodal jsem nakonec rozhodně. Neměl jsem kam jinam jít a byly to jen silácké řeči, ale řekl jsem to.

Neochotně jsem poslouchal, co měla zrzka na srdci. Líbila se mi, nejen tím jaké měla názory. Ale byla hezká. Byl jsem puberťák, hezká se mi zdála skoro každá, která o mne projevila zájem a že jich moc nebylo. Okolo krku měla věcičku, která se jí při pohybech houpala ze strany na stranu. Taky bych takovou chtěl? Ne, jen bych se bál, že ji ztratím, jako všechno ostatní.
Mluvila dobře a nebýt toho, že mi Arisa zalhala... možná bych jí i odpustil a omluvil se za své chování. "Jenomže copak Yritta může jen tak lhát? Ano, každá skupina potřebuje vůdce, ale Arisa věděla, že je matka po smrti a místo toho, aby mi to řekla, mi začala vyprávět, jak se všichni musíme sejít a dát se dohromady a pak ji půjdeme hledat... V tu dobu už věděla, že máma... není a přesto mi říkala, že jenom zmizela a až se poradíme, na něco přijdeme," pronesl jsem. "A taky to chtěla hodit na mítní náhodné magické události. Proč mi teda neřekla rovnou, že je máma mrtvá? Nemusela lhát, já ji k tomu nenutil..."

"Možná nechtěla, ale udělala to," řekl jsem nahněvaně. Byl jsem opravdu vzteklí, naštvaný na svět. Teď bych klidně prohlásil že Matka Tereza je prostitutka a že Gándhí krade dětem lízátka a klidně bych se hádal do krve, že to tak je. Jenomže Shikoba si zachovávala svůj klid. Neochvějně a klidně mi vysvětlovala svůj postoj, svůj pohled. I když jsem ji nechtěl poslouchat, ouška jsem si zalepit voskem nemohl. Takže její slova ke mně doléhala.
"Mojí mámu by z toho nikdo neobviňoval, protože ona byla Yritta skupiny. Právoplatně," pronesl jsem už mírně klidnějším hlasem. Chápal jsem kam Shikoba směřuje, i když se mi to nelíbilo. Bylo dobré vědět, že mám někoho na svojí straně. "Nevím, jestli se tam někdy budu chtít vrátit... Jsou to pokrytci všichni," zopakoval jsem mírně to, co už jsem říkal, protože nic jiného jsem říkat nemohl. Mohl jsem prskat nebo brečet a nechtělo se mi brečet před liškou, co neznám.

Nevím proč šla za mnou. Už jsem netušil pomalu nic. Nic nedávalo smysl, všechno bylo úplně jinak, než jsem si ve své hlavince představoval. Nebyl jsem naštvaný na ni, popravdě ani na Arisu nebo Crona, byl jsem naštvaný na mámu, že si dovolila umřít a na tátu, který nás opustil, na sourozence co utekli. Jenomže na ně jsem se ze své podstaty a přirozenosti nemohl hněvat, takže můj hněv odnášely ty lišky, které za nic nemohly. Jako třeba právě Arisa a Cron.
Připojí se k nim i Shikoba?
Liška stála naproti mě poměrně klidná. Neprskala jako Arisa ani po mně neskočila jako Cron. Byla opravdu jenom a pouze v klidu. Přejel jsem ji pohledem když promluvila. "Nejde ani tak o mámu a tátu jako o ně," odvětil jsem rázně a hlavou naznačil směr k Polární skále. "Arisa mi do očí tvrdila, že matku půjdeme hledat, ale přitom věděla, že je matka mrtvá. A Cron? Místo toho, aby prostě mlčel, tak na mě skočí protože se mi nelíbí, že mi někdo do očí lže? Pokrytec... jeden vedle druhýho, ale teď můžou být spokojení. Chytěj se za tlapky a půjdou si sebrat máminu skupinu," zabručel jsem.

Šel jsem a šel. Nevěděl jsem ani kam. Ani proč dokonce a to jsem většinou své proč znal. Moje mysl se vždy koncentrovala na cíl. Jeden byl najít bráchu, pak najít cestu domů, pak najít rodiče nakonec najít mámy hrob, ale to jsem nedokázal. Vlastně jsem nic že svých plánů nedokázal. Cítil jsem se naprosto k ničemu.
Náhle za mnou. Slyšel jsem kroky, pak ucítil pach a najednou tu byla liška. Byla to jedna z těch v horách. Neznal jsem jí, ale já že skupiny neznal skoro nikoho. "Hmmm," broukl jsem jen na pozdrav a kývl hlavou, že jsem Styr. Byl jsem,naštvaný a netušil co liška chce. Proč přišla? Proč se tohle všechno stalo?

//polární skàla

Utíkal jsem a utíkal. Nezastavil jsem se. Párkrát jsem uklouzl a upadl, občas zakopl a vybral to. Moje tělo bylo potlačené vlastním přičiněním. Netušil jsem co teď. Utekl jsembz domu. Poprvé jsem byl sám, bez domova. Vrátit jsem se už nemohl. Ne po tom všem. Bál jsem se Crona. Jsem jako Loki, Utekl jsem a není cesty zpátky. Musim ho najít. Jenomže kde hledat rodinu, jenž zmizela kdo ví kam. Zastavil jsem se a zaštěkal v naději, že mne přeci jenom někdo z nich uslyší a přijde. Bylo to naivní.

Možná jsem byl více dramatický, ale já nikdy nebyl v opravdovém souboji. Všechna zranění byla hraná a tak mě možnost brzké smrti děsila. Lišák už nemluvil. Křupání zesílil a já už se viděl, jak mi praská hrudník. Při tom jsem jenom zajel hlouběji do sněhu. Křupání byl zvuk ledu a sněhu podemnou. Tolik k ohrožení života. Crin byl mohutný, ale uměl své tělo ovládat. Pokud budu mít na zádech modřiny bude to to největší zranění, jakého se na mě starší lišák dopustil.
Náhle přiběhla liška a s ní i hlas rozumu. Cron že mne slezl ajá se vyškrábal na všechny čtyři. Otočil jsem se na lišáka a v očích jsem měl nepokrytý strach. Přirozenou reakci byly rozšířené zornice a překročení postoj. Hněv odešel s příchodem lišky a zůstal jen strach. "Dí..díky," podepsal jsem a dal s na útěk. Bál jsem se ze na mne skočí... zase.

//hjálejf

Odcházel jsem poměrně rychle. Oni mě nezajímali, bylo mi jedno, že jsou jenom banda nabroušenejch staroušů, kteří si prostě hleděj svýho, ale o ostatní jim vůbec nejde. Byli mi fuk. Měl jsem udělat to, co udělal Loki, zdrhnout. Byl jsem od nich celkem daleko, možná tak deset, patnáct metrů. Když na mě ze zadu skočil lišák, trojnásobný váhy a stonásobnýho věku, než jsem byl já. Přimáčknul mě k zemi a já neměl šanci se ani pohnout. Jeho tělo mi začínalo drtit kosti a já věděl, že pokud se odsud nedostanu, tak mi nějaké i popraskají s velkou pravděpodobností. Zatím co mi vrčel něco do ucha, já se zaměřoval jenom na to, jak moc bolí jeho váha na mém těle, takže jsem ani pořádně nevnímal co říká. "Au, to bolí! Slez ze mě!" řekl jsem jenom lapajíc po dechu, který mi tenhle svalnatej mostrtruck vyrážel z plic každým svým přenesením váhy. Hlavu jsem měl navíc ve sněhu, protože mi stál na zádech, jak jinak by mě taky přimáčknul k zemi. A já se tak musel snažit ji nadzvedávat, abych se neudusil ve sněhu. Zalapal jsem znovu po dechu a snažil se udržet hlavu i s krkem nad zemí, z čehož mě začínal tahat a bolet krk. Mohl jsem maximálně tak mrskat ocasem, zatím co jsem cítil, že něco křupe... Říkal sice něco důležitého, vynadal mi to jsem pochopil. Bál jsem se ho. "Pro...prosím... pu... pusť mě," zalapal jsem roztřeseným hlasem znovu po dechu, protože jsem se tohohle lišáka hodně bál. Vyhrožoval mi. Zbitím nebo smrtí? To bylo jedno. Jediné na co jsem dokázal myslet byla bolest a spojení s tímhle lišákem. Jestli se z tohohle dostanu živí, tak se ho budu nejspíš nadosmrti bát.