Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

"Azra cože? Kdože?" ptal jsem se, protože s místní mytologií mne nikdo ještě neseznámil a popravdě taky, kdo by mne s ní seznamoval. Matku ani otce jsem neznal a sourozenci toho věděli ještě méně než já. Potřeboval jsem někoho, kdo by mi pomohl pochopit tenhle svět. Mírně jsem naklonil hlavinku. "Hmm tak ne, no," dodal jsem nakonec, když tvrdil, že je nelze dát dolů. Moc jsem tomu nevěřil, protože všechno šlo dát dolů. Tyhle řetězy by prostě jenom rozmotal nebo tak něco a bylo by. Jenže staroušek o tom nechtěl slyšet, tak jsem to nechal být.
"A co třeba?" zeptal jsem se na to, co tenhle šestiletý lišák mohl zažít. Třeba něco zajímavého nebo i nezajímavého. Trochu jsme vyzvídal, a třeba jsem i tajně doufal, že se dozvím cestu domů.

Pohled mi klouzal po tom divném stromu, trávě, nebo co to bylo, co se to motalo nebohému starouškovi kolem těla. Pronesl, že odstranit to nejde. "Všechno jde, když se chce," odhodlaně jsem vyřknul. Nechtěl jsem se nechat odbít jenom tak. "Někdo je na tebe musel nějak dát, takže musí jít tyhle divný kamenný stonky dát i dolů ne?" implementoval jsem na celou věc svou liščí logiku malého liščete.
Další jeho věta mne pobavila. Šest let bylo hodně let ne? "OOOO!" vydechnul jsem. "Tak to musíš být tak starý jako tahle země, když je ti šest," pronesl jsem zamyšleně. Pak řekl něco o tom, že je mu šest už sto let. Jenže do tolika jsem neuměl počítat a nedokázal jsem ani říct, jestli je to víc nebo míň než sto. Takže jsem se upnul na tu šestku, což bylo taky velký číslo samo o sobě.

Staroušek vypadal jako by byl nad hrobem, jak se tak sesunul k zemi a koukal na mě. Omlouval se, že mě vyděsil. Brácha by mu odsekl, že se má za co omlouvat, ale já takový nebyl. Byl jsem prostě moc hodný a možná ve své hodnosti i naivní, ale nikdo mne nenaučil obávat se cizinců. "Není za co se omlouvat, je moje chyba, že jsem se lekl," pronesl jsem a sklopil zrak. Mírně jsem přešlápl na tlapičkách, které byly moc malinkaté, aby mne dál nesly, takže jsem si kecnul na zadek.
O těch věcech na svém těle mluvil jako nepohodlnosti trochu, ale že je má dlouho. Naklonil jsem hlavu na stranu. "Nechcete to dát dolů?" nabídnul jsem se, protože pomáhat každému bylo prostě moje. Hlavně starým a nemohoucím, což tenhle lišák rozhodně byl. "Kolik vám vůbec je let?" pronesl jsem a vyskočil na tlapky, abych se pustil do boje s podivně řachtající věcí na jeho těle.

Nejradši bych zakřičel "mamííííí" a zdrhnul, jenže to řinčení, které mne zprvu pěkně vylekalo, se blížilo a já si říkal, že třeba to přestane, když se nebudu hýbat. Tak jsem prostě zůstal stát a doufal, že mě ta věc, co vydávala tak příšerný zvuk nesežere. Náhle se odnikud vynořilo strašidlo! Učiněné strašidlo, protože na něm všechno vypadalo strašidelně. Lišák byl tak hubený že mu snad kosti rostly vnějškem těla. Navíc vypadala jeho barva dost nezdravě. Polknul jsem na prázdno, protože jse mse bál, že bych mohl jinak přilákat jeho hněv, kdybych utekl. Ale moje nožky byly stejně tak zdřevěnělé, že bych nemohl utéct, ani kdybych chtěl.
Náhle se ten lišák předemnou zastavil a usmál se. A pak se mne zeptal, jestli jsem se neztratil. "Hmm... Asi... Trošku...Jo," pronesl jsem koktavě a snažil se nevypadat, jako že to se mnou každou chvilku sekne. Ještě, že tu se mnou není Loki. Ale zase kdyby tu byl, nebyl bych v tom sám. "Ne... Není to nepohodlné?" zeptal jsem se a packou ukázal na divné větve, které měl lišák omotané kolem těla.

// loviště

Mlha byla neprůhledná a já se obával, že se motám v kruhu. Jenže těžko říct. Popravdě jsem sj nebyl jistý ani kde je dole, protože všude bylo ticho a bílo. Mlha předemnou. Mlha za mnou. "Halo?" špitl jsem, protože jsem se bál, že tu bude někde to velké štěkající zvíře, které zabilo to ušaté zvíře, a já popravdě nechtěl být zákusek na menu. Pomalu jsem pokračoval v cestě a ani jsem nevěděl kam přesně jdu. Trochu jsem litoval, že jsem nezůstal s Lokim.

Sledování poskakujiciho zvířete mne bavilo, ale neprivedlo mě to blíže domovu ani tomu že bych naplnil svůj krucici žaludek. Najednou z ničeho nic po tom málem zvířátkům skončilo větší zvíře a roztrhl ho na půl. Bylo to větší než Liška, ale vrcelo to. Přikrčil jsem se, aby mne to zvíře neviděli. Bál jsem se, že by mu to hnědé nestačilo, jak jsemsledoval s jakou vervou žere. Bylo to divné, ale něco mi to dalo. Naučilo mě to lovit, i když jsem si to ještě plně neuvedomoval.
Náhle všude padla mlha a já nevěděl kam dál. Začal jsem pomalu šlapat ve sněhu.

//vydřiduch

//Skaliska

Kráčel jsem pryč od bratra a doufal, že jdu správným směrem, ale najednou jsem si nebyl úplně jistý. Ve sněhu byla spousta stop, ale žádnou jsem nepoznával. Navíc už jsem měl opravdu velký hlad, takže jsem doufal, že najdu nějakou lišku, která mi řekne, kam mám jít a jak se dostat domů. Jenomže jsem tady žádnou stopu lišky neviděl. Snažil jsem se najít nějakou jinou stopu, která by mě navedla domů, ale žádnou jsem nenašel. Bylo to zoufalé. Docela jsem začal litovat, že jsem se od bratra vzdálil. Ne, musím zůstat tady a hledat cestu odmů! Najednou jsem uviděl něco malého, co hopkalo ve sněhu. Že by tohle bylo líto? Začal jsem to sledovat.

Brácha byl prostě mimo. Pořád si myslel, že si může dělat, co chce a chodit kam chce, ale já mu na to už kašlal. "Víš co? Klidně si tu můžeš zmrznout, já jdu domů..." zabručel jsem a i když mi to trhalo moje malé srdíčko, rozešel jsem se blíže k domovu. Sice jsem si nebyl jistý, jestli se mi tam podačí dojít, ale aspoň jsem to mohl zkusit. A třeba půjde tentokrát brácha za mnou a nebo taky ne... To je jeho rozhodnutí. Mírně jsem našpulil tlamičku a rozpochoval se o to rázněji, jak mne poháněl vztek na bráchu, že mě dotáhnul do nějakýho zapadákova a pak se ještě navíc rozhodnul, že půjde dál a dál. Byl to poslední okamžik, kdy jsem mu hodlal stát za zádelí. Já se prostě rozhodl a uměl jsem se taky pořádně zabejčit, když bylo potřeba.

//Loviště

//Floremare

Následoval jsem Lokiho, kterej se začal ježit. "Pitomeček pitomá seš tu leda tak ty... Moc dobře víš, že bez tebe se domů vrátit nemůžu... A nechci, jestli někde zdechneš, kdo by ti pak nad mrtvolou řekl, já ti to říkal hmm... O tu šanci se nenechám připravit," odvětil jsem bráchovi o trochu více ukecaně než normálně. Jenomže on se nenechal zvyklat. Začal na mě prskat, ježil se jako nějaká šiška, která hodlá vyprsknout do okolí jadírka nebo co to šišky mají. Navíc mluvil o rodičích a to mě vadilo. Jestli se hodlal vztekat ať se klidně vzteká. "Nevíš o čem mluvíš," procedil jsem skrze zaťaté zuby. Jenomže Loki jel sám svou a vůbec se nezastavoval. Jako by nechtěl ztratit nit nebo dech. Když domluvil upřel jsem na něj pohled. Udělal jsem několik kroků směrem ke skále "Kdyby... Kdyby se ti něco stalo, tak bych si to nikdy neodpustil, chápeš to?" pronesl jsem, ale přišlo mi že mluvím do zdi. Loki si nevážil nikoho a ničeho. Mě na něm záleželo možná víc, než by si zasloužil, ale byl to můj brácha. Moje rodina. Pro něj nebo jiného sourozence bych obětoval všecičko.

//jezero Arges

Šel jsem za bratrem, jako jeho malý ocásek. Nemohl jsem se od něj odtrhnout. Ne, že bych nechtěl, ale protože to nešlo. Popravdě i kdybych se vrátil domů, tak by se maximálně stalo to, že bych zklamal. Měl jsem za úkol najít a přivést Lokiho domů a ne se jen tak vrátit bez něj. Jenomže můj brácha to bral všechno, jako velkou zábavu. Tohle ovšem nebyla zábava. Foukalo tu a vítr byl fakt divný. Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi nic z toho tady. Zima a smrad. Hlad. Byl jsem už na konci svých vlastních sil, jak jsme pořád šli dál. Byl jsem sice silnější a starší než bratr, ale neměl jsem jeho morálku, která jeho poháněla. Zvědavost, kterou měl on a která mu dodávala energii k pochodu, tu jsem já neměl. "Drž tlamu nebo ti tam narvu sníh," zavrčel jsem nedůtklivě, když mě začal Loki popohánět. Táhl jsem se za ním jako zpráskaný pes a jenom doufal, že tohle utrpení brzo skončí. Třeba tím, že brácha někam spadne a bude po něm. Ne, to nesmím dovolit.

//Skaliska

Ten pitomec se mi smál. Nesnášel jsem ho. Proč jsem zrovna já dostal za úkol hlídat tyhle blbečky. Ani jeden z nich neposlouchal. ANI JEDEN Z NICH. A mě zůstal na krku ten nejhorčí z nich ze všech. I Tarantule by byla lepší než on. Začal jsem se znovu zvedat, jenže mi to zase podklouzlo a praštil jsem se hlavou o led, až jsem se kousl do jazka. Začala mi téct krev, která chutnala divně, když byla moje. Ale připomnělo mi to, že mám celkem hlad a jestli nedotáhnu Lokiho zpátky, mám minimální šanci na to, se dostat domů před nocí.
Lokiho nakonec ovšem ozářilo světlo pochopení. Doplazil jsem se na břeh toho hnusného klouzavého čehosi. Bratr navrhl jít někam jinam. Už jsem chtěl křiknout, že je skvělé, že dostal rozum a že jdeme domů, jenže on si to začal štrádovat na jinou stranu, než byl domov. Nechápavě a s pootevřenou tlamou jsem koukal na něj a na směr k domovu, který byl úplně, ale úplně na opačnou stranu. Vyrazil jsem s povzdechem za bratrem.

//Za Lokim

//Za Lokim

"No... jako... jo?" snažil jsem se ho přesvědčit, ale popravdě jsem úplně nechápal tu jeho otázku. Jasně, že by měl vědět kam ho tlapky nesou nebo snad ne? Byl jsem z toho celý zmatený. Mohly za to dva fakty. První, že jsem byl ještě mrně. Druhý, že mi nebylo úplně z hůry dáno, takže jsem byl hloupější než bratr. Možná než všichni sourozenci. Celkově jsem se vždy zaměřil na úkol, co mi dali ostatní. Sám jsem se neuměl pořádně rozhodovat, jen jsem plnil zadání.
Následoval jsem Lokiho, který se najednou natáhl a začal křičet. "Loki!" vyjekl jsem a bezmyšlenkovitě se vrhl za bratrem. Byla to moje prvotní reakce. Nepřemýšlet, jednat. Jenomže místo, abych se dostal k bratrovi mě moje tlapky nesly jinam. Ani jsem je nezvedal a najednou jsem byl od bratra na několik metrů daleko. Loki se chechtal a smál. Pravděpodobně ho to bavilo. Nebo ne? Najednou se kolem mě vznášel na ledě, aniž by zvedal tlapky. "Co to je?" zeptal jsem se a snažil se zvednout, ale nešlo to.

//Za Lokim

Táhnout se za bratrem kdo ví kam a kdo ví jak daleko. Tohle bylo nejspíše mým osudem na hodně dlouho. Nechtěl jsem se odvolávat už na rodiče, protože Loki měl pravdu. Takže jsem se mohl odvolávat jen na místní podmínky. Byla zima, že praštilo a mě to mírně vadilo. Krve polárky jsem podědil rozhodně méně. "A co to tvoje dobrodružství vůbec znamená? Proč po něm furt tolik toužíš?" vyprsknul jsem mírně znechuceně, protože mi přišlo, že Loki ani sám pořádně neví proč někam chodit a proč má touhu utíkat pryč. Já byl spíš pro rodinu. Musel jsem hlídat sourozence, když rodiče nemohli. Tarantuli a Frostyho pohlídá snad ten podivín, ale Lokiho musel hlídat někdo od rány, jako jsem byl já. "Víš vůbec kam jdeš?" řekl jsem a naštvaně nakopl hroudu sněhu.

//Za Lokim

Loki se ke mně otáčel zády. "Hej neotáčej se ke mně zády mladej, když s tebou mluvím," rozhořčil jsem se a opět využil argumentu svého náskoku při porodu. Byl to argument pravda trochu vtipný, uznám-li že naše narození dělila bezmálo hodinka, ale rozhodně to byl argument, kterým jsem se oháněl poměrně často. Jakožto nejstarší potomek jsem nic jiného ani pořádně neměl. Jenomže to už si Loki pustil tlamu na plné obrátky a mě nestačilo nic jiného než vejrat. Mluvil o tom, že nás naši nehledají a že kdyby chtěli, tak už nás najdnou několikrát a že jsme daleko nedošli.
Zaškaredil jsem se na něj, ale ne proto, že by odcházel dál, aniž by čekal na mou reakci, ale proto, že měl pravdu. A já byl vždycky tak nerad, když měl Loki pravdu. "Chjo," povzdechl jsem si a potlačil slzy, které se mi draly do očí. Máma s tátou se na nás očividně vykašlali, protože Loki měl absolutní pravdu. Kdyby se jeden nebo druhý obtěžoval, našel by nás s přehledem. V tom bílém sněhu jsem všichni až na Frostyho byly celkem dobře vidět. "Nesnáším ho," pronesl jsem potichu do větru a pak se vydal za Lokim, jako jeho věrný stín.

//Za lokim

// za lokim

Běžím za bráchou, kterému je evidentně putna že zase zdrhnul. Jenomže on se milostpán odmítá zastavit. Rozhodl jsem se přidat do kroku, ale furt to nebylo ono. Moje tlapky byly moc malé, aby na sníh stačily. Naštěstí se útěkář zastavil. Otočil se na mě a už to jelo. "Jsem starší a ty mě máš poslouchat, jestli se ti neco stane odnesu to já. A pak z toho bude maximálně tak průser, když nic jiného... a to chceš? Hmmm?" výpověděl jsem, co mě na tom jeho zdrhani štvalo. Mohl si ublížit nebo hůř ublížit někomu jinému. "Proč nemůžeš jednou poslouchat a jít zpatky?"


Strana:  1 2   další »


Uživatel