Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Herrea se zeptala, jak jsem svá slova myslel. Měl jsem za to, že to ví. přeci jen, mohla číst myšlenky. Ale asi potřebovala, abych ji nějak ujistil. Hmh. "Může ho sežrat nějaký vlk," pokrčil jsem rameny. "Lišky když neumřou stářím, tak je často něco sežere," pokračoval jsem a přitom narážel na to, jak je liška o samotě velice zranitelná. Speciálně, když se jednalo o Greena. Nebýt mě, asi by jeho kostičky zaseklé někde ve stromu spadeného do řeky ohlodávaly vrány. Vlastně na mě mohla být sestra hrdá, protože jsem se pokoušel rozšiřovat řady lišek ze Zapovězeného lesa. "Nebo se taky může rozhodnout odejít někam pryč," napadla mě další možnost. I kdyby se Green nakonec do Ambleeru nepřidal vůbec, možná by sestru mrzelo, kdyby byl jejich vztah takový do konce života. A nebo možná ne. Třeba jsem jí jenom záviděl, že já tuhle možnost rozloučit se nedostal.
Mezitím se nad Saeronem začala stahovat mračna a brzy se i rozpršelo. Bylo léto, takže déšť mohl být příjemnou změnou pro většinu zdejších obyvatel. Ale ne pro mě. Nechtěl jsem vypadat jako zmoklý bažant a tahle představa mě popoháněla, abych před nepříznivým počasím vyhledal úkryt. "Nepůjdeme se schovat?" navrhl jsem a vykročil směrem, kterým byl Baobab. A vlastně i kdyby se Herrea rozhodla zůstat v dešti, do úkrytu bych se vydal tak či tak, jen jsem tedy počkal na její odpověď.

//Baobab

Viděl jsem sestře na očích, jak přemýšlí, kterou rýpavou poznámku řekne jako další. Její vražedný pohled to prozrazoval. Stihl jsem ji však zavčas umlčet, vlastně ještě dříve, než mohla na mluvení vůbec pomyslet. Můj omluvný úlovek přijala, stejně jako omluvu. Oddychl jsem si, v duchu. Viditelně se mi ulevilo, protože jsem si nebyl jistý tím, jak moc mě moje sestra do teď chtěla zabít. Na tváři se mi objevil úšklebek podobný úsměvu.
Herrea se zeptala na Greena, svého syna. Je to snad tak poznat? Bylo pravdou, že moje starost o něj mi z očí ještě nezmizela, ale těžko říci, jestli Herrea soudila podle tohoto. "Hmm," vylezlo ze mě na potvrzení její otázky. "Možná by jsi ho měla někdy vyhledat sama. Má pocit, že ho nechceš ani vidět," přetlumočil jsem jí, co mi Green sám řekl. Neviděl jsem úplně do jejich vztahu, ale mohl jsem říct, že se mi stalo vlastně něco úplně podobného. "Třeba je to tvoje poslední příležitost se s ním udobřit," pokrčil jsem rameny. Chtěl jsem říct, že tohle mohlo být naposledy, co ho někdo uvidí. Naposledy byl jak nějaká myš, úplně vychrtlý. Kdyby do něj někdo tlapkou rýpl, asi by se rozsypal v hromádku neštěstí.

Trvalo to nějaký dlouhý čas, než se do lesa konečně někdo dostavil. A všichni najednou? To odjeli na nějakou párty a mě nepozvali?"Ty bys byl pochopitelný, ale co já?! Jako první jsem zahlédl Herreu, která z mě neznámých důvodů zamířila přímo ke mě. Odtrhl jsem zrak od mravenců a začal se jí věnovat, jak po mě její vražedné pohledy chtěly. "Kam jste se všichni poděli? Co kdyby sem do lesa vtrhl nějaký šílenec a chtěl to tu podpálit...," postěžoval jsem si, samozřejmě, jako první na to, že les byl nehlídaný, když jsem sem přišel. Nic se tedy nestalo, ale to bylo jistě díky tomu, že se moje maličkost navrátila tak rychle, jako na chvíli odešla. "Ale to je jedno," skočil jsem sestře do řeči, jestli se chystala něco říct, a zvedl do tlamy králíka, kterého jsem na omluvu mého patrona ulovil. Položil jsem ho před Herreu. Nebyla tu ta divná polárka, takže měla smůlu. Ale stejně mi záleželo víc na tom, co si bude myslet Herrea, než někdo v podstatě do teď cizí. "Můj patron se velice omlouvá za to, co se předtím v Baobabu stalo," vysvětlil jsem. A proto tu ten tlustej mýval ani není. Taymmi se asi bála, že z ní moje sestra udělá smažený bramborák.

//Amaron východ

Green se rozhodl se mnou nejít a přestože jsem si byl jistý, že mi to je jedno, trochu mě to přeci jen mrzelo. Loučení bylo krátké, protože přeci jen jsme se měli v plánu ještě potkat. Svět byl malý, pravděpodobně o sebe zakopneme úplnou náhodou v nevhodnou chvíli. Jak to moje štěstí mělo ve zvyku.
Pohled na mého patrona mi však ihned zlepšil náladu. Převzal jsem od Mimi uloveného králíka a rozklusal se lesem. Avšak nikdo tu nebyl. Žádné čerstvé pachy, které by říkaly "hej já jsem tady" nebo něco takového. Všichni se někam ztratili... A to i Herrea. Kdo tedy hlídá les? Možná bylo dobře, že jsem se vrátil. Mohl jsem se té role hrdě ujmout! Skajer, ochránce lesa! zavřeštěla mi mývalice v hlavě, měl jsem skoro chuť jí za to vyrvat hlasivky. Ale to by moc nepomohlo. Stále by se mi mohla do té mysli dostat.
Došel jsem tak nějak do středu lesa, abych se k jakékoliv hranici dostal průměrně rychle. Pro případ, kdyby se sem chtěl někdo vetřít. Králíka jsem položil bokem a usadil se, hlavu položil na tlapky. Asi nezbývalo, než čekat na něčí příchod a sledovat mravence v trávě.

Zelenáč měl stále nějaké výmluvy, proč se tam prostě nevrátit. Ale vzhledem k tomu, že už tím směrem mířil, lhal možná jenom sám sobě. "Je jenom na tobě, jak se svojí minulosti postavíš," pokrčil jsem rameny. A říkal jsem postavíš, ne utečeš. Těmi několika slovy jsem vlastně odpověděl na všechny jeho otázky, vyjma té poslední. "Já?" zopakoval jsem otázku. "Mě je to jedno," řekl jsem poměrně lhostejným tónem. Nemohl bych s jeho rozhodnutím udělat asi nic.
Blížili jsme se k lesu s Baobabem a já už mezi stromy viděl mého patrona, jak hlídá můj úlovek. Jestli si to Zelenáč nerozmyslel, bylo tohle opět rozloučení, přeci jen to, pro co jsem sem šel, už jsem měl. Ulovený králík musel jako omluva stačit. "Potřebuji se už vrátit, každopádně jestli se ti nechce jít se mnou, pravděpodobně mě potkáš zase někdy tady," oznámil jsem mu. Rozhodně jsem neměl v plánu Greena vidět teď na posledy, tak by bylo fajn sdělit si, kde se asi budeme pohybovat. A pak jsem se vydal zpět do lesa.

//Ambleer

Vypadalo to, tedy ono to nevypadalo, ono to tak bylo, že si Green mého patrona všiml teprve teď. A to už tu s námi tlustá mývalice byla nějakou tu dobu. "Ano... To je můj patron. Bohužel," vysvětlil jsem, přičemž poslední slovo jsem řekl trochu tišeji, i když by ho Taymmi slyšela tak či tak.
Přesunuli jsme se po pláni trochu dále od spáleného místa a chvíli na to se mi podařilo úspěšně ulovit i jednoho králíka. Toho jsem ihned položil k Taymmi, která ušáka následně vzala do tlamy a odpelášila s ním směrem k Ambleeru. Věděl jsem, že ho nesní, protože věděla, co by ji jinak čekalo. Jednoduše jsem ji využil k přenosu jídla, abych měl tlamu volnou a mohl mluvit. Navíc byla patron, jídlo u ní bylo nejvíce v bezpečí před jinými predátory. Z nějakého důvodu z toho ale Green nebyl příliš nadšen, snad jako by očekával, že si toho králíka dá k večeři on ne moje spolubydlící v Zapovězeném lese. Sedl si k mývalici, ale ta už se vydala k Ambleeru. Chvilku jsem zůstal na místě, protože jsem načal téma, u kterého bylo asi lepší chvíli posedět. "Podle mě by tě tam ráda viděla. Vypadala zklamaně, že jsi tam nezůstal se mnou," řekl jsem, přičemž jsem si nebyl úplně jistý pravdivostí mých slov. Možná vypadala zklamaně z toho, že jsem to byl já, kdo jí tam bude teď oxidovat. "Vždycky můžeš zase odejít. Pochybuji, že tě kvůli tomu bude pronásledovat," pokrčil jsem rameny. Další věci jsme mohli probrat po cestě a tak jsem se vydal cestičkou za mým patronem, který už byl mezitím trochu napřed.

"No to je úplně úžasný," řekl jsem frustrovaně, protože být sám by bylo tisíckrát lepší, než být ve společnosti Freydis. Vzhledem k obrázku, jaký jsem si o ní v hlavě udělal bylo pro mě nepředstavitelné, že je to vlastně realita. Že teď bude žít na stejném písečku, co já. Ale stále tu byl ten malý plamínek naděje v podobě Setie, která nejen že byla příjemnější společností, ale taky mě nechtěla zabít. "Půjdeš se k ní schovat jako mamince pod ocas, hahaha," prohodil jen tak mimochodem můj patron. "Měl jsem tu čest poznat se jen s jedním dalším. Je to taková malá liška. Příjemná společnost..." [coor=red]"...jak osina v zadku."[/color]
Nad plání se prohnala rychlá smršť dešťových kapek, ale zase rychle ustala. Přicházející bouřka se velice rychle vzdálila, asi zrovna neměla svůj den. Cestou po pláni jsem narazil na vyšlapanou cestičku, po které králíci pravidelně chodí - a brzy se objevila i nora. Chtělo to trochu čekání, než se v trávě mihly dlouhé uši. Vyskočil jsem jak polárka při lovu lumíků, avšak místo do sněhu jsem svůj čumák zabořil do králičí srsti. Tahle večeře bohužel nebyla ale pro mě a vzhledem k tomu, že se blížila noc, kterou jsem nehodlal strávit v tomhle nebezpečném prostředí, další lov bude muset počkat do rána. Položil jsem zajíce Mimi k tlapkám a obrátil se na Greena. "Půjdeš se mnou do Ambleeru?" otázal jsem se opatrně. "Nemusí to tam být jako dříve," dodal jsem a samozřejmě jsem tím myslel moji přítomnost. Nemohl jsem si neustále povídat pouze se Setií, Zelenáč navíc taky neslyšel úplně všechny moje historky. Proto jsem se rozhodl, že se Greena pokusím nějak přemluvit, i když bych se smířil s výsledkem jakýmkoliv.

Přemýšlel jsem, co všechno bych Greenovi tak mohl ještě povědět. Bylo toho hodně, co se událo, ale zároveň tak málo. Musel jsem svá slova volit moudře, abych mladého neodehnal opět pryč. Přeci jen mi na něm trochu záleželo a zahrávat si s pocity ostatních bylo to nejhorší, co by mohl někdo udělat. Naštěstí se Green sám ptal na věci, které ho zajímaly a které mu pravděpodobně nevadily o nich hovořit. Byl jsem za to rád - nemusel jsem nic vymýšlet a ani riskovat. "Jestli je tvoje sestra polární liška, co si myslí, že je obecná, tak tě mohu ujistit, že ano. Nějaký namyšlený dement tam je," odpověděl jsem. Možná nebylo úplně správné nazývat Freydis dementem, ale byl jsem na ni zkrátka naštvaný. To kvůli ní jsem šel zase lovit omluvnou večeři. Navíc když byla tak jiná, měla očekávat, že ne každému to hned dojde. Na druhou stranu, moje myšlenky dosti ovlivňovaly pocity mého patrona. Mimi bílou lišku možná neměla v lásce. Ale chtěla ji sežrat. Což si protiřečilo. Bolí mě z toho hlava... Švihl jsem ocasem a trochu přidal do kroku. Jestliže jsme chtěli najít nějakou králičí noru nebo tak, možná bychom si měli trochu pohnout.

Nečekal jsem zrovna na odpověď na nepoloženou otázku jako spíše na to, jestli se mnou bude chtít Green jít lovit nebo ne. V jiném případě si mohl dělat cokoliv jen chtěl. Přeci jen, nebyl jsem jeho máma a on sám už byl dostatečně velký na to, aby se rozhodoval sám. [/color=red]Rozhoduje se sám a taky podle toho vypadá, heh.[/color] Mimi si samozřejmě nemohla odpustit tuto požadovanou poznámku a já zvedl hlavu, abych se podíval na mého dlouholetého kamaráda. Na to se ale Zelenáč chvíli odmlčel a následně dodal, že by se k lovu asi přeci jen přidal. "Tak pojďme někam jinam," dodal jsem k jeho slovům, jelikož měl malý lišák pravdu. Pláň ale byla tak rozlehlá, že kouř a šakali rozhodně nemohli vyplašit všechnu zvěř třeba na jejím druhém konci. Pomalu jsem se tedy rozešel tam někam.
Mezitím se mladý lišák postaral o téma konverzace, které bylo tak nějak očekávatelné, obecné a prostě vlastně úplně neutrální. "Co by sis představoval od života v lese s vlastní sestrou, co ti čte myšlenky?" odpověděl jsem mu otázkou a krátce se na něj podíval.

Udržoval jsem kolem mě, Greena a mého patrona ohnivý kruh, který nás oddělil od nebezpečí v podobě naštvaných šakalů. Vítr nám situaci moc neulehčoval, avšak i ten s přicházející nocí postupně ustal. Zelenáč mezitím odháněl pomocí svojí magie kouř. Díky bohům, jinak bychom se tu pravděpodobně udusili. Naše více méně spolupráce se vyplatila. Když plameny začaly pomalu zhasínat, po predátorech nebyly ani stopy. Zbývající plamínky jsem mírně popohnal směrem od nás, abych tak kruh otevřel a my mohli ven. Ze vzduchu by tak šel vidět černý vypálený kruh v trávě. Pokud by nebyla taková tma, až na ten svit hvězd. A pokud by se nějaký pták vůbec zajímal o to, co bylo pod ním. Natož o nějakou trávu.
Nakonec zhasl i poslední plamínek, který jsem se jen tak ze zajímavosti chvíli pokoušel udržet, a já si mohl hlasitě oddychnout. Zachránil jsem krk sobě a zároveň i synovci. Tedy, ten by si ,určitě' poradil i beze mně, samozřejmě, já se mu jen připletl do cesty. V duchu jsem se nad tím uchechtl. Krátce jsem pohlédl ke hvězdám, než jsem se rozhlédl kolem sebe. Noc byla jasná a noc v úplňku, bylo tedy poměrně dobře vidět. Část hlodavců byla aktivní především v noci, mohl bych tedy přeci jen něco stihnout chytit, než se vrátím zpět do Ambleeru. No jo vlastně. Herrein Zapovězený les. Moc se mi tam nechtělo, ne dokud tam oxidovala ta bílá masa chlupů a blbých poznámek. Byl jsem to spíše já, kdo měl blbé poznámky, ale poznámky té bílé lišky byly ještě blbější. Ani jsem ji neslyšel příliš mluvit. Uvnitř v hloubi duše jsem ale cítil, že mě musí nenávidět. Nevypadala totiž úplně nadšeně, po tom, co jsem jí řekl.
Teď jsem ale nemusel řešit ani Herreu ani ty individua, co vodila do lesa. Jako kdyby to byl nějaký ústav či... Domov důchodců. Asi obojí zároveň. To by hodně vysvětlovalo. Pohlédl jsem na Greena, který byl z obtížného cvičení magie extrémně vyčerpaný. Já na tom byl krapet lépe, i když bych další kousky s ohněm asi nezvládl. Rozhodně ne hned teď. Co teď ale se Zelenáčem? Bylo dobré přemýšlet nad tím, že ho přitáhnu zpět do lesa? "Přišel jsem sem vlastně lovit," vysvětlil jsem mu. Počkal jsem na jeho reakci - podle ní jsem měl v plánu rozhodnout se. Jestli chtěl jít lišák dále po svých, nedržel jsem ho.

Reakci na Zelenáčovu poznámku jsem si raději nechal pro sebe. Teď jsme řešili o něco závažnější situaci, vyříkat jsme si to mohli potom. Místo toho jsem se raději soustředil na blížící se plameny, které vítr divoce rozháněl plání téměř všemi směry. Green se snažil vlastně o totéž, i když mi zatím nebylo známo, jakou schopnost k tomu využíval. Možná vítr? Proto to pro něj bylo složitější. Možná ta obtížnost závisela na něčem úplně jiném. Jedno ale bylo jasné, Zelenáč už byl na pokraji svých sil, a to jsme teprve začali. Ale kdo ví, co prováděl ještě před tím. Když jsem Zelenáče požádal o vysvětlení, odkázal mě na jeho matku. "Eh, ta nemá čas. Obhajuje polární lišky, co si myslí, že jsou obecné," odfrkl jsem si, spíše pro sebe, než že bych chtěl tímhle Zelenáče zatěžovat.
Pomalu jsem kolem nás uzavíral kruh ohně, měl jsem k tomu i dobrý plán. Šakali by nás tak či tak obklíčili, takže být obklíčen ohněm, který jsem byl očividně schopen ovládat, byla jen a jen lepší varianta. Ovšem musel jsem trochu brzdit. Magie si opravdu brala hodně energie, i když pravděpodobně ne tolik, jako ta mladšího lišáka. Ten používal vítr, aby s plameny pohnul. Já hýbal rovnou s nimi, což bylo jednodušší a lehčí. Potřeboval jsem se ale trochu uklidnit a najít to správné tempo, abych hned svoji výdrž nevyčerpal. Když byl ohnivý kruh uzavřen, už jsem se soustředil jen na to, aby se plameny nerozhodly jít dovnitř, k nám. Měli jsme tu dosti místa na to, abychom se nespálili a z žáru nám nebylo příliš vedro. Bylo to samozřejmě nepříjemné. A vyčerpávající. S přicházející nocí se ale uklidnil i vítr a jelikož plamenům docházel materiál k hoření, pomalu se uklidnil i oheň. Skrčil jsem se k zemi, abych si do očí zbytečně nenavál štiplavý kouř a mohl lépe dýchat. Nepřátele nás obklopující by to mohli vzdát. Jestli ne, navedl jsem plameny mírně jejich směrem, na víc už mi docházely síly.

Tlustá mývalice nebyla z Greenova překvapení o nic víc zmatenější, než byl právě Green zmatený z celé její existence. "To je takovej tupec, nechápu, proč se s ním bavíš," zamrmlala si Mimi pod vousky, to abych ji neslyšel v myšlenkách. Svými slovy se snažila co nejefektivněji prozradit, odkud je a komu patří, no viditelně se to nepodařilo. "Řeku?" zvedla najednou jedno obočí. "Proč bych měla vyžírat řeku? To sem ňáká volavka, abych lovila ryby?" Na to už ale Green nereagoval, začal mlít něco o tom, že můj stav byl prý horší, než ten jeho. Nad tím se tlustá patronka jen uchechtla. "Pchh. Moc si nefandi jo."
Mezitím jsem já podpálil tenhle krásný palouček a začal jsem zdrhat právě Zelenáčovým směrem. Ano, podpálil jsem to já, Mimi mě na to velice ochotně upozornila. Asi nějak takto: Příště mi řekni, až zas budeš něco pálit, donesu si k opečení ňákýho brouka. Bylo to stručné, ale potvrdilo to mou myšlenku, že by to mohla být moje magie. A nebo jsem to chtěl jen tak moc, že jsem byl ochoten tomu prostě takhle lehce uvěřit. Pláň ale hořela a oheň neměl ve zvyku na nikoho čekat. Brzy si mě všiml i Green, který se ke mě připojil. A patron zmizel, jak to tak ti ochotní ochránci už dělají. "Já?" vrátil jsem mu jeho blbou otázku. No tak co tu asi tak dělám. Nehodlal jsem se s ním ale hádat, a tak jsem pro jednou odpověděl zcela normálně. "Podpaluju tu suchou travičku a zachraňuju tvoji prdel od těch vychrtlin." Těmi vychrtlinami jsem měl na mysli šakaly. Protože jen opravdu hladová kost a kůže by obětovala zbytek své energie k ulovení... tohoto. Tím tohoto jsem myslel Greena, koho jiného. Mladý lišák ale podle jeho chování věděl, co dělá. S magií již měl zkušenosti a zrovna teď se s ní asi i o něco pokoušel. Ale já nic neviděl. Cítil jsem jen zběsilý vítr a blížící se plameny. Byly tak... Úchvatné! Úplně lákaly, aby do nich jeden skočil. "Hej! Vstaň a řekni mi, jak se to ovládá?" rýpl jsem do něj čumákem, když se mu podlomily tlapky a spadl na zem. Pravděpodobně ta magie chtěla spoustu tréninku. Ale co mohlo být lepším tréninkem, než právě živá zkušenost? A žádná zkušenost nemohla být lepší, než právě ta životu nebezpečná! Však každá liška se naučí plavat, když se začne topit. Rozhodl jsem se tedy svou magii potrénovat a nejlépe přivést k dokonalosti už tady a teď. "No ty si teda dáváš vysoké cíle!" zaječela Mimi, která se tu najednou zase zjevila. Asi si nechtěla nechat ujít tu podívanou a jak selžu. Zaměřil jsem se na plameny, které hnal vítr k nám a pomocí magie je popohnal směrem mezi nás a blížící se skupinu šakalů.

//Se Skajerem jsem teď hned vedle lesa, takže dorazit můžu kdykoliv (můžu násilně přitáhnout i Greena a použijeme ho jako návnadu)
Jak píše tarbík, lepší by to bylo i po konci tohodle týdne, protože ještě plním akci s živly

Napadlo mě jít lovit laně, většina z nich budou mít mladé, asi, takže když ulovíme těhotnou, bude to 2 v 1

Když mi můj patron oznámil, že se Green zastavil a před něčím přikrčil, trochu jsem znervózněl. Nebyl jsem to totiž já, koho mladý lišák viděl. Kousek ode mě doopravdy seděl šakal, jak rozhlednová věž trčel z vysoké suché trávy a sledoval okolí. Měli jsme oba lišáci neuvěřitelné štěstí, že si nás to nepřátelské stvoření ještě nevšimlo. A nebo nám jen nevěnoval pozornost? Tak či tak, co teď s tím? Nehodlal jsem riskovat život můj ani Zelenáčův, i když jsem prve říkal jinak. Dal jsem Taymmi pokyn, aby přišla až ke Greenovi a nějak mu vysvětlila, že je můj patron. Vzpomněl jsem si, že o Mimi Zelenáč ještě nevěděl, dostal by tedy pravděpodobně infarkt, kdyby na něj z ničeho nic promluvila tlustá mývalice. Ale ta si to stejně vyřešila po svém.
Tlusté zvířátko se přiblížilo k vyhublému lišákovi zezadu, jedním skokem mu chňaplo po ocase. Následně se Mimi ale stáhla a vyplivla hnusné chlupy a z jazyka si začala stírat bahno. "Blehh, ty vůbec nechutnáš jak ta tučná bílá larva z Baobabu," začala si okamžitě stěžovat. "Co tak čumíš? Tebe žrát nebudu. Seš jen kost a kůže. Sem tam pár chlupů. Stejně jak Starej." při těch slovech se patronka posadila na svůj tlustej zadek. Ve svých slovech narážela jak na vzhled Freydis, tak i na mě i na Zelenáče. Byla doslova jako stroj na urážky. Skoro jako já. Ovšem bylo jasné, že pokud Green nedostal infarkt hned na místě, minimálně tak Tammino chování přilákalo pozornost sedícího šakala. Ten se ihned otočil našim směrem, zavětřil a ještě než zmizel v trávě, zamířil pomalu k nám. No ty seš fakt úžasná. Taky si myslím! Díky za kompliment! V mém okolí už bylo bahno dávno suché, vlastně jsme byli tak blízko k poušti, že už tu zima neměla téměř žádnou moc. Což bylo perfektní pro malý plamen ohně, který se rozžehnul na trsu trávy mezi mnou a blížícím se šakalem. V ten moment mě nenapadlo, že by se mě tímto krokem pokoušela ochránit vlastní magie, měl jsem to spíše za klasický jev přírody. Nebylo vzácností, když v létě suchá tráva hořela. Ovšem že nebylo léto ani tak moc nezářilo slunce mi došlo až po chvíli, co se malý plamen rozdělil a přeskočil na vedlejší trs trávy. Pláň začala pomalu hořet a k nebi se zvedal tmavý dým. Chvíli jsem jen tak stál a zíral, než mě napadlo začít zdrhat. Plameny mohly alespoň vyplašit nepřátelského šakala a dát tak mě i Greenovi malou šanci na útěk.

Přikrčen v trávě jsem vyčkával, co se bude dít. Vítr byl zrovna proti mě. I když můj pach zakrývalo bahno, ovšem o to tolik nešlo. Neměl jsem přehled, kolik nepřátel tu bylo a co byli zač. Jako vlci totiž úplně nezněli. Zněli popravdě hodně postiženě. To budou nějací ti divní kříženci jako jsou kojiti... Poslal jsem svého patrona na průzkum a sám se za Mimi vydal hned, jak byla dostatečně daleko. Aby mě mohla varovat a já stihl včas utéci, kdyby na něco narazila. Každopádně nepochyboval jsem o tom, že by se nepřítel plížil i za mými zády. Stejně tak se mě mohli rozhodnout stopovat. Vlci a jim podobní byli přeci jen zákeřní tvorové. A speciálně v tomhle období, kdy potřebovali dostatek potravy kvůli svým mladým. Takový úlovek by byl ale vhod. Co by mi ale přišlo více vhod byla nějaká tekoucí voda. Abych v ní kompletně zametl vlastní stopu a mohl tak nepřátelské smečce kompletně i uniknout. Taymmi každopádně neobjevila vlastně nic. Pouze více a více suchou trávu a zem méně zablácenou, jak jsme se blížili k poušti. Proč jsem šel tím směrem, ani jsem nevěděl. K tomu všemu proti větru. Od samého začátku to bylo hloupé, ale až teď mi došlo, že bych se v pískové oblasti mohl na chvíli zašít před zimou a břečkovitým sněhem. A vrátit se zpět, až bude nejlépe léto.
Na chvíli jsem se zastavil a setřepal ze sebe kousíčky suchého i mokrého bláta. Mojí krátké srsti to stačilo i takhle. Teď by se mi vlastně docela šikla ta magie ohně, kterou moje sestra ovládala. Bohužel, prý to nebylo dědičné ani v rodině, měl jsem tedy asi smůlu. Ona by se vlastně nemusela bát jak vlků, tak těch potvor, co žily tady. Jednoduše by jim podpálila ocasy. Vžm a hořeli by, jak suchá tráva v létě. Najednou mi však patron sdělil, že něco objevil. Je to takové, no... Kost a kůže. Páchne to až sem a míří to tvým směrem. Vypadá to jako chodící mrtvola... Ano, Taymminy popisy jiných lišek byly opravdu dokonalé. Jednalo se pravděpodobně o Greena, sám bych ho totiž popsal úplně stejně. Že bude ale vypadat úplně stejně i po té době, co jsme se naposled viděli, to mě překvapilo. Myslel jsem totiž, že už dávno chcíp. Zůstal jsem tedy stát na místě a vlastně se rovnou posadil do suché, ale zabahněné trávy. Jestli Green mířil mým směrem, nemusel jsem se už cizí smečky bát. Běžel jsem rychleji, než Zelenáč. Vlastně ne, moje "staré" kosti by už to nezvládly. Ale jestli byl vážně tak v ubohém stavu, jak ho Mimi popisovala, nebylo pochyb, že bych ho mohl šakalům vyměnit místo mě. A tak jsem prostě seděl, tlapkou odrbával suché bahno z ocasu a čekal, až ke mě přijde. Patronka Greena mezitím tajně pronásledovala a podávala mi hlášení o jeho poloze.