Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(Slunovrat 3 - 2/2)

Inu, bylo to moc hezké místo a v nočním světle vypadalo ještě navíc tajemně, ačkoliv i když klidné bez překypujícího života, nezdálo se jako pusté. Bylo stvořené k přemýšlení, kdy se jeden mohl zastavit, posadit se a jen sledovat okolí, vnímat svůj dech a meditovat, třeba o bozích. Nebo čemkoliv jiném. "Je to místo vhodné k zamyšlení," podotkl a souhlasil s Romilly. "To je pravda, to bychom, vskutku, mohli." Pár malých kamenů, to by Shilo zvládl přinést a jak se dohodli, tak také učinil. "Co třeba támhle tu skalku?" Kývl hlavou k většímu kameni. Skála nebyla větší než samotná Romilly, ale byla to ta, která jej zaujala jako první.
Vykročil k ní a ještě si ji prohlédl. Tenhle kámen, či skalka, chcete-li, se mu líbil a tak k ní položil květiny, aby se mohl porozhlédnout po nějakých těch kamíncích. Na pár kamínků narazil v trávě a tak ty, které nebyly příliš velké a težké, aby je odnesl, popadl do tlamy a postupně, jeden po druhém, je nosil k vítězné skalce. Všiml si, že i Romilly hledá vhodné kamínky.
Když měl nasbíráno několik takových kousků kamení, zadíval se na hlavní kámen. Chvíli přemýšlejíc, díval se upřeně na nerost. Potom začal skládat kamínky systematicky do jakéhosi obrazce liščího ohonu, jako by tím chtěl podtrhnout vzezření skalky samotné.
Když byl spokojený, zaměřil se na květy. Jeden velký rudý květ položil kameni na vrchol, to byla jako ozdoba fiktivního ouška. Další květinky pokládal na všelijaké výčnělky a zbytek z květinové výzdoby naskládal do ohonu. Po té poodstoupil, aby se podíval na své dílo z odstupem. A také si chtěl prohlédnout, co přidala i Romilly. Nedělal to přeci sám.

Louka Yesad (přes Lesík Štěstí) >>>

(Slunovrat 3 - 1/2)

Nakonec se všichni, jak se zdálo, shodli na tom, že najdou a vyzdobí nějaké místo. Shilo se na obě lišky usmál a jakmile se dohodli, popadl i on trs svých květů, který mu ležel u tlapek a po té se vydali na průzkum. Den se proměnil v noc. To však vůbec nebránilo jejich cestě, neboť jim na cestu zářilo tisíce hvězd. Noc byla navíc příjemně teplá, jako by se horko dne ještě nestačilo uložit ku spánku. Možná byl ale Shilo zvyklý, že noci v jeho domovině bývaly extrémě chladné, zatímco dny horké. Tady to bylo jiné.
Capkali s tlamičkami plnými květin, věnečky na hlavách a přímo vpřed. Museli se prodrat lesem, ale jakmile začali stoupat, věděl Shilo, že mohou začít hledat nějaké vhodné místo. Proto se také ohlížel víc, co opustili příkrov lesa.
"Nějaký plán, jak to místo mělo vypadat?" Zeptal se skrze plnou tlamičku květin. Dával si ale pozor, aby stvoly nesežvýkal a aby mu bylo alespoň trochu rozumět.
Co tak stoupali vzhůru do hor, přišlo mu to jako takové drsné místo. Příliš živo tu nebylo, ale trošku mu to připomínalo hory nad vinicí. Mohl vidět, že trčících kamenů se zde nacházelo dost. Stačilo si nějaké vybrat, nebo třeba něco poskládat. Ale s tím skládáním to zase tak dobře neviděl, protože si nedovedl představit, že by unesl nějaký větší kámen. Leda tak takový, co by se mu vešel do tlamy.
Rozhlížel se tedy kolem a při chůzi hledal nějaké pěkné místo. Nejspíš se jim podařilo vylézt až na vrchol hory, po jejímž úbočí se plahočili. Tady mu to připadalo docela pěkné. Zastavil se, položil si květiny a pohlédl z jedné lišky na druhou. "Co třeba tady? Budeme něco stavět? Nebo si jenom vybereme nějakou skalku?" Nechtěl to rozhodovat sám. Jemu osobně se líbila skalka nedaleko. No, byl to spíš jen takový kámen, který z určitého úhlu pohledu vypadal jako sedící liška. Samozřejmě to chtělo ale zapojit představivost a podívat se pod vhodným úhlem.

Společný nápad obou liščích slečen a Shilovi jevil jako nejvíc zajímavý a tak oběma horlivě přikývl na souhlas, který ještě podpořil nadšeným: "Ano, ano, něco vyzdobíme." Nevěděl sice, jestli tento květinový dar se Bohům může líbit, nebo jestli bohové existují, ale zdálo se mu to jako zajímavá činnost, kterou navíc mohl vykonávat s oběma liškami, se kterými strávil moc pěkný den.
A že ten byl náhle oděn do překrásných zářivých tónů zlaté, červenavé, možná až purpurové. Shilo se na chvíli zahleděl na oblohu, stejně jako holky, i on žasl nad krásou, kterou jejich zrakům poskytlo nebe. Díval se na tu scénu a vychutnával si nejen toho přenádherného pohledu, když slunce zapadalo za obzor, ale i společnosti dvou lišek, které měly tvořit a také, že tvořili, jeho rodinu. Možná si to ještě neuvědomoval naplno, ale vnímal ten krásný pocit. Jako by ho zářivá přehlídka barev na obloze zahřívala u srdce. "To je ale velkolepá podívaná," zazněl tiše jeho hlas, jakmile stačil popadnout dech z té krásy.
Už to vypadalo, že slunce co nevidět zapadne, ale západ samotný byl docela dlouhý. Možná, že až nezvykle. Shilo však nenamítal. Pohlédl na Romilly s Nyché, "Tak co, poohlídneme se po nějakém tom hezkém místě pro výzdobu?"

>>> východní Vysočina (přes Lesík Štěstí)

Aktualita uznána, 10 kamínků

(Slunovrat 2 - 2/2)

Přikývl, že ano, tady na louce budou mít, skutečně, větší štěstí. Docela se mu líbilo, jak to na louce vypadalo. Takhle bohaté a pestrobarevné rostlinstvo v jeho domovině nerostlo. Samozřejmě na svazích hor se nacházely rostliny, to ano, ale takhle krásně barevné a svěží, to také nebyly, jako tady tyhle. Horké dny a chladné noci, dávaly zabrat rostlinám i zvířatům. Ale slunce dodávalo chuť a sladkost hroznům, které tak miloval. Které však od dob, kdy opustil svou domovinu, spíše nepotkával. Zřejmě to byla specifická plodina, která potřebovala konkrétní místo. Anebo jenom neměl štěstí a už nenarazil na pořádnou vinici.
Z úvah nad vinnou révou se přesunul na soustředění pro sběr květů. Trhal květiny, které mu trčely před čumáčkem a když měl plnou tlamu, i on se odebral k liškám. Položil květy, aby se jich mohl zeptat: "Tak co s nimi tedy uděláme? Budeme plést ty věnečky?" zeptal se Shilo se zájmem a prohlížel si květiny, které nasbíraly i holky. "Také je můžeme donést členům skupiny, aby si udělali stejnou radost jako my a upletli si je sami." Navrhoval hnědý lišáček. "A nebo... napadá vás také něco, co bychom s těmi květinami mohli udělat?" Zajímalo jej, co napadá i jeho společnice. Přeci jenom, byla to jejich společná činnost.

Starý Benrir >>>

(Slunovrat 2 - 1/2)

Přikývl hlavou a švihl ocáskem. "Ano, myslím, že to zpívání můžeme zkusit." Však do zimy bylo času dost a třeba se i naučí zpívat. Kdo ví? Zatím si s tím hlavu nelámal, ale nápad na společné radovánky se mu líbil a to nemohl popřít, což vlastně ani nechtěl, protože čas strávený s liškami jej naplňoval tím, po čem jeho srdce prahlo.
Ulevilo se, mu, když byla Nyché v pořádku. Ještě jednou se podíval na řeku a potvrdil Romilly větu: "To je pravda, řeky mohou být nevyzpytatelné. A jak jsou skutečně hluboké se nedá zjistit, dokud to nezkusíš. Ty nejsi hloupá." A některé břehy byly prudké a strmé a jiné mělké a jen pozvolna klesající. Nikdy se to nedalo s jistotou říci, jaký terén hladina vody ukrývá.
Dotek Nyché v Shilovi vyvolal hřejivou vlnu. Byl to příjemný dotek, ale také ho vyděsila reakce jeho vlastního těla, kterou se snažil zamaskovat, že se začal dívat po okolí. Jen co přejel celý obzor, zase se vrátil pohledem k Nyché a věnoval ji jakýsi stydlivý úsměv.
Rozhlížel se a květiny zde nějaké rostly, ale většinou to byly spíše keře, než květiny jako takové. Zajímalo jej, jestli někde najdou i tu bylinu, která by se jim mohla hodit, kdyby měli problém s trávením, nebo ne. Kdykoliv zaslechl nějaký podezřelý zvuk, ihned byl v pozoru. Teď nešlo jen o to, ochránit sebe, ale i varovat své přátele. Tedy doufal, že Nyché a Romilly se stanou jeho přáteli.
Kdykoliv tak učinil a trhl hlavou, věneček, který na sobě, ku podivu, stále měl, se vždycky připomenul a Shilo musel dávat pozor, aby tu parádu neztratil. Asi měl štěstí, že měl, stejně jako Nyché, velké a dlouhé uši. Věneček jej také lechtal, což mu též nenápadně připomínalo, že jej stále má.
Když se dostali na louku, květena byla hned pestrobarevnější. Shilo si nemohl pomoci a pořád ho lákaly ty modré chrpy. Z nějakého důvodu se mu moc líbily a tak nebylo ani divu, že když opět začal trhat květiny, byly to právě ony, na které se zaměřoval asi nejčastěji. Ale nebyly jediné a v podstatě sbíral i ty, které mu, v uvozovkách, vstoupily do cesty.

Shilo s Nyché v tomhle souhlasil a tak horlivě zavrtěl hlavou. "Máš pravdu. Když jsem byl malý, jednoduše jsem věřil všemu, co nám matka a otec řekli. Tato tradice pochází ze strany matky. Ano, samice jsou ceněny, ale neznamená to, že by se ke mně matka chovala špatně jen proto, že jsem samec. To vůbec ne. Vždycky se mnou jednala dobře." Nechtěl, aby si lišky myslely, že byl díky tomu nějak utlačovaný, což nebyl. S Uttarou měli výborný vztah a matka se o ně starala stejně. Jen ji připravovala na to, co bude její povinností, jako její dědictví rodu, zatímco jeho připravovala na to, že bude muset odejít a přenechat vše své sestře.
Jestli Herrea a Stříbrnka nějaké tradice mají, to Shilo netušil. "Možná," ale to už něco řekla i Romilly. Znělo to zajímavě. Ale opět to bylo něco, s čím se nesetkal. "Zpívání zimní koledy? To trochu zní jako tradice podobná tady té oslavě léta." Uvažoval nahlas.
Když se zmínila nějaká bylina, Shilo se zeptal: "A jak vypadá? Třeba tady někde bude." Pokud to bylo dobré na trávení, určitě by bylo dobré, kdyby to našli a také by se mohli poučit.
Ani jeden z nich nebyl rybář, ale všichni se snažili jak mohli. Dokud Nyché nezmizela pod vodou, to Shilovi zatrnulo a úlekem vykulil očka. Naštěstí se fenka záhy vynořila a Shilo ji přiběhl naproti. I Romilly se starala, což bylo milé. Zdálo se, že skutečně mohli fungovat jako skupina. "Strašně jsem se vylekal. Jsem rád, že se podařilo dostat z vody." Ani by si nemyslel, že se něco takového stane i když předvídat nějaké komplikace mohl. "Promiň, asi to nebyl nejlepší nápad, rybolov." Ale ve finále všichni měli svůj úlovek.
Když už se uklidnili a nebezpečí utonutí či odplavení bylo zažehnáno, Shilo se vrátil ke své rybě a pomalu ji začal žvýkat. Byla kluzká, ale vlastně nechutnala tak špatně. Když se najedl, vrátil se k liškám. "Co kdybychom se vrátili na louku a nasbírali ještě nějaké květiny? Třeba bychom mohli uplést věnečky také Herree a Stříbrnkovi. A taky Freydis, určitě by se jim to také líbilo," napadlo jej. "A můžeme začít už tady. Třeba zde najdeme nějaké vhodné květiny také a možná i ten 'Uzdravbřich'," řekl, přičemž si nemohl vybavit název byliny o níž Romilly mluvila, doufajíc, že jej zopakuje. Na to se začal rozhlížet po nějakých pěkných květinách, které by mohli ukousnout.
Po pravdě, po tom otřesném zážitku, který Shila vylekal i přes to, že se nestal přímo jemu, ale někomu, na kom mu začínalo až příliš záležet, se lišákovi nechtělo překračovat řeku. Proto jejich kroky spíše chtěl směrovat zpátky na louku, kde se jim, jak se domníval, všem líbilo. Sběr květin by je mohl přivést na lepší myšlenky, než, sice úspěšný, ale trochu děsivý, rybolov.

>>> Louka Yesad

Louka Yesad >>>

(Slunovrat 1 - 1/1)

Zadíval se na Nyché a jemně střihl oušky, než je mírně přitáhl k hlavě. "Nevím, jak můj druh celkově, ale můj rodinný klan ano. Zdá se, že každý klan má nějaké tradice, kterých se drží." Alespoň tohle stihl pochopit. "Náš rodinný klan má tradici v tom, že každá prvorozená dcera má nárok na území a stane se tak jeho královnou, dokud neporodí prvorozenou následnici. Při slunovratu, když se stane dospělou, musí si vybrat partnera s kterým splodí novou generaci." Patrně, kdyby neuspěla, zůstala by královou do dalšího slunovratu, nebo dokud by se ji nepodařilo přivést na svět následnici. "Když je nová následnice připravena a vláda je ji předána, zbytek rodiny opouští území a začíná žít nový život." Tak snad objasnil důvod, proč musel odejít. "Ale rodina má právo nového partnera vládkyně zkoušet a testovat." I on měl tu možnost.
"Máme příležitost zavést nové tradice, když budeme chtít. A tahle se mi také líbí." Nebylo to násilné, nikdo nikoho nenutil a bylo to vlastně hezké. Trávili tak čas spolu a všichni se, jak se zdálo, bavili.
Pohled stočil na Romilly: "To nedá, to máš pravdu. A také se ji nedá poroučet," ale to už je zase jiná část příběhu. Kdyby lásce dokázal poručit, jistě by necítil bolest ze ztráty možnosti zůstat se svou rodinou.
Po té vykročili k vodě.
Dostali se až k řece. Líný ale i dost široký tok poskytoval vhodné podmínky k rybolovu. Mohli si tak ulovit od žáby, přes ryby až po vodní ptactvo nebo třeba slupnout nějakou tu vodoměrku. Na první pohled se však tato řeka nezdála tak bohatá, jak si Shilo představoval, ale jistojistě to chtělo jen trochu snažení a určitě něco uloví. Malý lišák se podíval vzhůru k obloze, aby si zkontroloval pohyb dravých ptáků, protože nechtěl, aby se on nebo třeba Nyché, která byla ještě o něco menší, než on sám, stali obětmi takového dravce.
Když byl spokojený, mohl se s klidem zaměřit na řeku a opatrně, jen co nabyl domnění, že je voda bezpečná, ponořil do ní přední tlapky, aby se napil. Když svlažil hrdlo, otočil hlavu k holkám. "Můžeme se pokusit ulovit nějakou rybu. Ale říkám, že nejsem moc dobrý lovec ryb." Na druhou stranu, jak se ryby lišili od mrštného hmyzu? Olízl si čumáček a oušky sondoval vodní hladinu. Párkrát i spatřil tmavý stín, jak nějaká ryba proplula kolem, ale zpočátku se neodvážil ponořit hlavu do vody. Jako by se přemlouval, aby to učinil. No, nejspíš to tak také i bylo.
Když konečně dostal odvahu chňapnout po rybě, byl překvapený, jak se mu voda nahrnula do nosu a ihned hlavu vytáhl, načež začal prskat. Když se uklidnil zkusil to znovu. A zkoušel to dál a dál, dokud nepřišel na to, že nesmí dýchat, pokud chce mít čumák pod vodou. Po mnoha a mnoha pokusech, ani netušil, kolik času uběhlo, podařilo se Shilovi ulovit menší rybu. Jakmile ji hodil na břeh, skočil po jejím mrskajícím se tělíčku a chytil ji do tlamičky pořádně. "Mám ji! Mám ji!" Zaradoval se.

Jakmile byl jakž takž hotový, tedy musel se podívat, jak to Romilly vlastně zakončila, protože tohle mu do hlavy moc nešlo. Nebo vlastně spíše z hlavy, protože nic podobného dříve nedělal. Pravdou bylo, že se musel soustředit a nakonec to bylo i tak trochu zábavné i když náročné. Naštěstí však měli trpělivost a fůru času. Tedy jako lišky.
Hotové jejich veledíla si prohlédl a přikývl, když Romilly řekla, co s tím a jak si své výtvory nasadit na hlavu. Tedy na ouško. "Musím říci, že tyhle naše kroužky z květin jsou vážně pěkné. Líbí se mi ta myšlenka. Rozhodně zní lépe, než nutnost si najít partnera, protože to tak říká tradice," Oslava léta se mu zdála pěkná. Možná byl trochu pořád zasažen jejich rodinnou tradicí, ale nyní si mohl dělat co chtěl a rozhodně by nikdy po svých dětech nechtěl, aby činili něco, co samy nechtějí. I když si nebyl moc jistý, jestli sestra právě tohle nechtěla nebo chtěla. Vždycky byli vychovávaní, že to tak prostě je a bude a hotovo. Ale jestli to ona chce, to už byla věc jiná.
Zatřepal hlavou, aby se vymanil z vlastních myšlenek na slunovrat.
Pokusil se tedy nasadit si věneček na ouško. Nepovedlo se to na poprvé, ale po nějaké té chvilce snažená to dokázal. "Takhle?" zeptal se Romilly.
"Hele, tak jsem z toho věnečkování dostal pořádný hlad. Nepůjdeme se podívat po něčem k jídlu? A taky mám trochu žízeň, vy ne?" Navrhl a po té se vydal směrem, odkud cítil svěžest vody.

>>> Starý Benrir

(Slunovrat 0 - 2/2)

I Shilo sám doufal, že nějaké jahody najdou. Přeci, nemohl to být zase až takový problém, když už byl jejich čas. "Snad ano, tedy..." nasál do nosánku vůni lesa, co kdyby nějaké jahůdky ucítil, že? "...určitě ano. Na okraji lesa jistě nějaké jahody najdeme." Co si tak pamatoval, viděl je i na takových místech. což také i před tím řekl. Ale jakmile se ocitli na prostranství louky plné květů, jako by se rázem téma lesních jahůdek pomaloučku vypařilo z jeho mysli. Byl uchvácen tou květenou, že na jahůdky doslova zapomněl.
Ještě před tím však špicoval ouška, když se jemu a také Romilly snažila Nyché vysvětlit, co že to ta Aloe je. "Rostlina, která vypadá jako zelené ostnaté jazýčky?" evidentně takovou opravdu neviděl. Nebo si nebyl vědom, že by ji někdy našel, třebas kolem ní mohl projít. Chápavě přikývl, když fenka pokračovala dál s povídáním o rostlině. Bylo dobré to vědět. Někdy by se jim to mohlo hodit.
Louka potěšila, jak se zdálo, všechny přítomné a možná i další, o kterých momentálně tahle trojice neměla ani tušení. Shilo se zadíval na Nyché, která se rozběhla po louce a všiml si, že sbírá také květiny. Když uviděl, že je Nyché trhá s dlouhými stvoly, začal dělat totéž. Vybíral si modré chrpy, žluté hvozdíky, bílé řebříčky i Kopretiny a ještě fialové kvítka, o nichž neměl ani tušení, jak se jmenují. On vlastně neznal ani jména těch zmíněných. Prostě se mu jenom líbily a když měl již tlamku plnou květin, zamířil ke svým společnicím. Nyché navrhla, že by si mohli z těch květin něco uplést a Romilly ten nápad doplnila, že by to mohl být věneček.
"Uplést, co?" Slunovrat znal, ovšem věnečky nepletl ještě nikdy. "Ať je to co je, mohli bychom." Znělo to jako zábava.
A tak koukal, co a jak lišky dělaly a potom se připojil také a snažil se napodobovat holky, doufajíc, že se mu dílo podaří. Ono, uplést takový věneček, to není jenom tak. To se musí umět. A není to nic, co by takové lišky dělaly běžně, nebo na to dokonce měly uzpůsobeny tlapky. Museli si poradit jinak. Pomohla mu v tom jeho tlamička a packami si přišlapával konce, aby se mu nerozhodily, což se samozřejmě zpočátku dělo, než přišel na jakýsi postup, jak docílit toho, co vyráběly jeho společnice.
Díky tomu, že to dělali společně, měli tak šest až dvanáct tlapiček a tři čumáčky, se jim věneček nějak podařil uplést. A byl pěkně barevný.

Amblerský les >>>

(Slunovrat 0 - 1/2)

Střihl ouškem k liškám a docela se už těšil, až najde nějaké ty plody, které by si mohl nechat rozplynout na jazyku. Tedy asi ne doslova, ale určitě by si je vychutnal a to nejen chuťí, ale i vůní. "Jahody," zopakoval to pomaleji, ale ne zase tak pomalu, aby to bylo poznat, aby si toho snad někdo všiml, že to říká tak, aby Nyché mohla správně pochopit. "Jahody jsou sladké malé červené a celkem i osvěží. Ony se sice jmenují lesní, ale rostou si směle a vesele i na stráních a loukách." Mrkl očkem na Nyché a potom se zaměřil na Romily, která mu zodpovídala jeho otázku. "Aha, rozumím, takže kdy jsi tam zůstala, mohla bys přijít o život. To mě moc mrzí, ale věřím, že tady najdeme štěstí všichni." Ano, sešli se tady takhle neobvyklé druhy, ale zdálo se, že by zde přeci jen mohli najít místo k životu a přežít. Shilo byl za to rád.
Padlo slovo Aloe. Shilo si nebyl jistý, zda tuto bylinu zná či ne. Možná se s ní někdy setkal, ale asi o ní příliš nevěděl. Švihl ocáskem a sledoval obě lišky a jejich reakce.
Po několika dlouhých minutách, kdy si povídali, se ocitli na louce. Všechno zde vonělo. Tuto vůni vytvářely květiny rozličných tvarů a barev.
Najednou měl pocit, jako by ještě nikdy tak rozkvetlou louku neviděl. Zastavil se a díval se kolem sebe. Pomalým pohybem skenoval obzor, kam až jeho oči dohlédly. Nosní dírky se mu zvětšovaly, jak nasával vůně květin. "To je nádhera, že ano?" Nebyl si jistý, jestli to působí na lišky stejně jako na něj, ale najednou měl nutkání, některé květiny posbírat. No, pustil se směle do toho, aniž by počkal, jak na to zareagují Nyché a Romilly. Prostě popošel k chrpě, kterou uviděl jako nejbližší a okouzlila jej svojí modří. Chytil její stonek do tlamičky a škubl, aby květinu utrhl.

Strom Baobab >>>

S každým krokem se cítil uvolněnější a uvolněnější. Ano, společnost těchto lišek byla něco, co uvnitř Shila vyvolávalo příjemný pocit. Jeho druh byl zvyklý na skupinky, to ano. Ale také si mnoho zažil. Přes to všechno se necítil dobře, byl-li někde sám. A tady strávil první noc v bezpečí a to bylo něco, co už dlouho nezažil. Bylo to něco jiného, než spát někde zalezlý sám.
Naslouchal, na co se Nyché Romilly ptá a také to, co druhá liška odpovídá. Snažil se představit si to, jak to asi v její domovině vypadá. Ani Shilo netušil přesnost otázky nebo odpovědi, ale takhle, jak to béžová liška vysvětlila si to představit dokázal. Patrně to mohlo být podobné jeho domovině s tím rozdílem, že on žil spíše na těch svazích a možná tam nebyla tak svěží tráva.
O bylinách toho Shilo moc nevěděl. Tedy něco málo možná ano, kdo by nežvýkal trávu, že? Ale za nějakého znalce nebo dokonce léčitele, to se považovat nemohl. "Je zajímavé, jak se některé lišky sejdou i z velkých dálek," poznamenal. I on byl z daleka. "Co tě vlastně přivedlo až sem?" Zajímal se náhle. Určitě nebyl osud všech lišek stejný. Třeba prostě chtěla sama od sebe.
Zavrtěl hlavou: "V bylinkách spíš ne, ale takové ovoce..." Zavětřil čumáčkem a zasněně se zadíval kdesi do dáli. "Takové lesní jahody by možná už mohly zrát." Pronesl Shilo.
"Možná bychom se po nich mohli podívat na louku?" napadlo lišáčka. Najednou na ně dostal velkou chuť.

>>> Louka Yesad

(71)

Po dalších slovech Shilo nepochyboval, že i tahle liška cítila nervozitu a to jej uklidňovalo. S vědomím, že oni dva jsou menší, než ona nová liška, která se představila jako Romilly, jim dávalo jakousi záruku, že liška na ně nebude jen tak bez důvodu útočit, třeba právě ze svého strachu. Nebyl pro to toiž důvod. Shilo stříhal oušky a trpělivě přesouval pohled z jedné lišky na druhou. Přikývl, když Nyché řekla, co mají v plánu a i když nabídla nové lišce, aby šla s nimi. Také kmitl ocáskem. Nevadilo mu, že poznají novou lišku. Bylo jenom dobře, že se mohli seznámit s další členkou skupiny. Když budou znát členy, budou si také jistější při svých krocích lesem. Takže horlivě přikývl. "To je pravda, budeme rádi, když s námi půjdeš a lépe se poznáme." Pro jistotu dodal i nahlas, aby to nevypadalo, že je němý, jako jejich kamarád Stříbrnka.
Po té, když obě lišky byly pro, Shilo tedy zamířil k dutině, kudy sem prve pronikli, aby se ocitl v lese.

>>> Ambleer

(70)

V duchu si oddechl, když řekla, že jí to vlastně nevadí, že se na ni díval. I když víme, že to prostě jenom tak vyšlo. Opět zastříhal oušky. Nyché do něj hravě šťouchla a to v Shilovi probudilo jiskřičku hravosti. Být zde sami, asi by se nechal přemluvit k dovádivé hře. Konec konců, necítil se jako dospělý lišák i když jím byl. Nejspíš by skutečně začal dovádět, avšak byl trochu v pozoru, stejně jako Nyché, když v úkrytu byl i někdo další. Stříbrnka se však jenom mihl, z pohledu Shila a už byl zase pryč. Asi měl někde nějaké povinnosti, napadlo lišáčka.
Přikývl hlavou, že jeho návrh zněl dobře. Co by také jiného měli dělat? Poznat jejich nový domov bylo přeci důležitou součástí začlenění se do téhle liščí komunity. A také to bylo výhodné. Kdo se nevyznal na svém vlastním území, ten musel být v životě ztraceným. Nyché se jala prozkoumat novou lišku a Shilo tedy upřel pozornost na prostor, kde předtím liška zmizela. Jak Nyché mluvila, Shilova ouška se špicovala k oné komůrce a netrpělivě vyhlížel další obyvatelku téhle skupinky. Na Nyché konstatování zavrtěl hlavou, že ne, to tedy není Frey.
Chviličku bylo ticho. Chvíle napětí, než z komůrky vykoukla liščí hlava světlé lišky. Byla nová, jako oni. "Zdravím, my jsme také úplně noví," došlo mu, že to musela být ona liška, za kterou byl Stříbrnka vyslán jejich paní Herreou. "Já se jmenuji Shilo," představil se hnědý. Potom pohled přenesl na Nyché, aby ji dal prostor, aby se i ona mohla představit.
Podle reakce hádal, že i když světlá liška byla větší než oni, byla také trochu nervózní. To jej nejspíš uklidnilo, neboť nebyl jediný, kdo byl připraven patrně na útěk, kdyby to situace vyžadovala. Tady se však zdálo, že půjde vše hladce. Konec konců, Herrea jim přeci řekla, že agresivitu členů skupiny netrpí. To sice neznamenalo, že by se jeden ani dva malí nebáli, ale měli určitou útěchu. "Těší mě, že tě poznávám, Romilly," kmitl ocáskem i Shilo.

(69)

Zamrkal a když se fenka konečně pohnula a z jejího pěkného obličeje se na úkryt vylouply dvě velká kukadla, Shilova ouška střihla jako by se snažila napodobit mávnutí křídel motýla. Následně, co zazněl její hlásek, Shilo ouška stáhl, ale potom je zase narovnal, aby nepůsobil jako vylekaná myš. "Ani ne, ty jsi po dlouhé době první," přiznal. Neměl ve zvyku koukat na spící, pokud si je nehlídal. Ale nyní to bylo jinak. Prostě náhoda. I když, vůbec mu nevadilo a ani by mu nevadilo, pozorovat ji jak slatně spí. "Nevzbudila," odpověděl ale zdálo se, že venku byl opět večer. Dlouho spali, asi. Lehce napjal svaly, aby protáhl své dlouhé údy a opět upřel pohled na ni. Půjdou něco podniknout? Na to by se těšil, ať by dělali cokoliv.
Nakonec, když ona vstala, Shilo udělal totéž a konečně tlapky protáhl pořádně, včetně hřbetu a na závěr se oklepal, aby srovnal kožíšek. Jejich pohodu narušil příhod někoho nového, byl však doprovázen již známým pachem Stříbrnky, takže stejně jako Nyché i Shilo se uklidnil, jakmile poznal, že nebezpečí nehrozí.
"Podnikneme něco? Mohli bychom prozkoumat les, třeba." Navrhl lišáček.

(68)

Povídali a povídali, až když se Shilo podíval po chviličce, kdy mu přišlo ticho již poněkud dlouhé, zjistil, že fenka usnula. Usmál se a jak se mu na tlamičce objevil úsměv tak velký, jaký měl naposled, když byl doma na vinici, nechal se unést pohledem na spící fenku. Díval se na ni dlouho. Jak dlouho, to netušil, ale bylo to zřejmě déle, než by bylo slušné. Její klidný dech jej však začal také ukolébávat ku spánku. Konec konců, měl co dohánět. A tak i on usnul, kdo ví kdy a na jak dlouho. Oba dva ten spánek prostě potřebovali.
Spal klidně. Občas vnímal pohyby, asi jak se fenka cukala ze spaní, ale nebál se. Po dlouhé době se cítil naopak v bezpečí a tak se oddal tak hlubokému spánku, jako už dlouho ne. Spal až do rána. A teprve, když byl nový den na obzoru, rozlepil svá očka, protáhl se a s příjemným pocitem, že fenka byla stále vedle něj se rozzářeně na ni podíval. Byla již také vzhůru?