O N L I N E
(Za posledních 20 minut)



Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

Její chování bylo - náročné, přesto jsem to ale nehodlal vzdávat, musí mít i přeci nějakou dobrou stránku. Jakmile řekla, že je tu přeci jen jedna věc, co by jí udělala radost, nastražil jsem uši a bedlivě poslouchal, co to bude. Ah, díky Re za nějakou naději! pomyslím šťastně a pohodím ocasem. To, co z ní ovšem vypadne není moc hezké a čím víc mluví, tím horší to je. Povzdechnu a posmutním, zkusíme to přes city. "Takovou lišku jsem asi neviděl, bohužel," řeknu jako první a zakroutím při tom hlavou. "Ale proč by si někomu chtěla ubližovat, co ti mohl takový lišák udělat. Pokud je takový prosťáček na duchu jak říkáš, pak nevěřím, že by tě něčím tak urazil, naštval, nebo tak, aby si o něm takhle mluvila a natož pak to myslela vážně," její slova o mrtvém či živém kožichu v jejích spárech, to bylo fujky. Lišky by si jen tak neměly ubližovat přece. Povzdechl jsem a doufal, že se trochu rozpovídá o tomhle tématu. Přeci jen mě to docela zajímalo, co mi o něm všechno poví. Její popis totiž seděl na kde jakou lišku, odmyslím-li si tu podivnou povahu, kterou mohla zkrášlit. No uvidíme.

Dobře, tohle bude asi víc než těžké s tímhle jejím přístupem. Na její jízlivou otázku neodpovídám, možná vypadám jak blbeček, ale moc dobře jsem pochopil, jak to myslí. Jen jsem se na ní zatvářil jakože to úplně nemusela, ale stále se udržuju na té optimistické straně. No vlastně doslova na "straně" protože začne čmárat čáru mezi náma a já se stáhnu zpět a i se lehce poposunu na zemi dál od ní, jen o pár milimetrů, ale přece. Stáhnu uši a natočím nechápavě hlavu. "Nemusíš na mě být taková, nemám v plánu někomu rvát hlavy jako ty. Jediný kdo by si měl hlídat osobní prostor jsem tu já očividně," brouknu. Nemám potřebu se jí nějak podvolovat, ale zároveň jí nechci zbytečně provokovat k agresi. "Každopádně pokud je ještě něco co by tě udělalo šťastnou, sem s tím!" řeknu opět dost rozjařeně a pohodím ocasem. Zase zvednu uši a kouknu na ní tím milým výrazem přátelské lišky. Její další slova mi mi přišla trochu lítostivá a tak zase trochu uberu na svém úsměvu a změním ho na trochu více přívětivější a laskavější. "A máš někam namířeno? Myslím, jestli třeba někoho hledáš, nebo nějakou skupinu, či tak?" dloubnu ještě trochu do vosího hnízda, třeba bych jí nakonec mohl být platný, i když to tu neznám. Když tak poprosím bohy, aby mě vedli správným směrem, kam potřebuje.

Z mého pohledu na chvíli opadl optimizmus, který s něm byl, když jsem přicházel před chvíli. Liška očividně nebyla nejpřátelštější, ale to přeci nebyl důvod, abych nad ní zanevřel. Asi mi to přemýšlení trvalo pomaleji než lišce, protože najednou souhlasně kývla, že se můžu připojit a ve mě to nastartovalo novou chuť se víc snažit spřátelit s ní. Udělal jsem ještě pár kroků, nebál jsem se, to vůbec, ale přeci na sebe nebudeme halekat na několik metrů. Se spokojeným výrazem jsem se posadil kousek před ní a stočil ocas k tělu. Chvíli bylo trochu podivné ticho, při kterém se mě snažila rozhodit svým nepříjemným pohledem. Nenechal jsem se a doširoka se usmál. Bohové dejte, abych našel ta správná slova, pomodlím se se zavřenýma očima rychle a pak na ní přívětivě kouknu. "Jsem Shakarnaz, ale říkají mi Ra nebo Raz," představím se, abych nějak započal naši konverzaci, když to tedy nechala na mě. Jenže, o čem se s ní bavit? No, zkusíme to neutrálně a pak se snad někam hneme. "Jsem tady nový, putuju z jihu z pouště, ty jsi v těhle končinách zdejší, smím-li být tak zvědavý?" zeptám se a trochu zvědavě k ní natáhnu hlavu a natočím veliké uši tak, abych pečlivě slyšel každé její slůvko. Tedy, doufal jsem, že nějaké uslyším, pak by to bylo asi hodně těžký se s ní bavit. Tak uvidíme co z ní nakonec vypadne.

<<< Zřícenina

Noc plná magických světel mi přinesla klid na duši. Spokojeně jsem kráčel loukou a hledal místo, kde bych hlavu složil. Tedy, ne, že by se mi chtělo spát, ale lehnout si na studenou zem na otevřeném prostranství nebylo zrovna nejrozumnější. Můj bůh však vedl mé kroky jiným směrem a to přímo k lišce, o které jsem zatím nevěděl. Byla přímo v cestě a jak tam tak ležela se svým zrzavým kožichem, skoro bych jí ani neviděl, takže o mně musela vědět ve stejné chvíli jako já o ní, pokud nemá nějak super vyvinuté smysly. Přátelsky jsem pohodil ocasem a protože mi byla dlouhá chvíle o samotě nepříjemná, rozhodl jsem se strávit alespoň chvíli s ní - nebo jak dlouho bude ona sama chtít.
S opravdu pozitivním přístupem jsem k ní pomalu přišel. "Zdravím, vadilo by, kdybych chvíli strávil ve tvojí společnosti?" zeptám se slušně jak je mým dobrým zvykem. Nesednu si, teprve až liška svolí. Z mého výrazu je jasné, že jsme buď milionový herec, nebo opravdu milý trouba, co si chce jen popovídat. Byl jsem zkrátka takový, milý na všechny lišky a doufal, že mi to vrátí stejnou vřelostí, jakou do nich vkládám já.

Jestli jsem měla něco proti ostatních liškám? Ano. Zkrátka liška má vypadat jako liška a ne nějaký pokus o hlavo-křídláka. Ta uši, to byl děs a jak byla mrňavá? I já bych jí přeprala! "Chápu, nesnesla bych to, není to pořádný druh," řeknu, protože z toho co řekla mi došlo, že jsme asi na stejné vlně a i jí tohle přijde podřadné a hrozné. Znovu se oklepu a stále se snažím zahnat chvění. "Možná - možná nějakého brouka? Asi?" broukla jsem, abych jí podpořila, že přeci jen něco zabije. "Veverku?" dodala jsem ještě opatrně. Možná byla maličká, ale s tímhle temperamentem se mi i tak jevila docela děsivá. Očividně mě do té šarády chtěla zapojit taky. "Já? Vím já co dělat? Možná bychom měli najít někoho, kdo je tu přeci jen trochu dýl, třeba existuje nějaké místo, nebo kouzlo, které tě toho zbaví - snad," řeknu jí a udělám k ní opatrně krok. Je tak rozkošná, mám chuť jí pomazlit a uklidnit. Mám smysl pro hezké věci, ale stále jí musím brát tak, že to není hračka na drbání, ale že je to liška, sice ne pravá liška, ale musím jí tak brát, protože třeba toho podivného vzhledu jde nějak zbavit, takhle se na ní nedá koukat.

Chvějíc se jsem sledovala protivnou malou lišku, která mě nazvala slepicí. "Skoro jsem zemřela, můžu si řvát jak chci!" odsekla jsem jí a znovu se oklepala. Když jsem jí tak viděla, tak jsem se začala pomalu uklidňovat, byla tak roztomilá! I když všude kolem prskala. Znovu jsem se oklepala, byla mi taková zima! Zhluboka jsem dýchala. "Počkej počkej, ty sis tohle neudělala sama?" zeptám se zděšeně, když jí vidím, jak kleje a je už od pohledu nespokojená se svým vzhledem. Olízla jsem si ledový čenich a dál se celá chvěla. Jakmile se Aelin pohnula, hned jsem udělala bázlivý krok vzad, možná je přeci jen velká čarodějka a já se rozhodně nechci proměnit v takového prcka. Zkoumavě jsem si jí prohlížela a přemýšlela, co si o ní vlastně myslet a hlavně kde sehnat trochu tepla, protože to hloupé sluníčko fakt moc nesvítí.

Konečně jsem měla pocit, že jsem alespoň trochu čistá, když v tom ke mně natekla opravdu hodně černá voda od Aelin, která hned na to začala držkovat na mou maličkost. Zmateně a trochu dotčeně jsem se na ní otočila, co si to ke mně dovoluje a trochu protivným výrazem jí propíchla. To, co jsem ale viděla mě donutilo se bát. "Co to děláš?!" řekla jsem a začala couvat do ledové vody, která mi teď byla pod ocasem. "Co to ovládáš za magii?!" zeptala jsem se zcela zděšeně, protože jsem myslela, že to dělá ona a děsilo mě to. Stáhla jsem ustrašeně uši a jemně vycenila zuby. Najednou začala svítit a hned na to klít. Vyděšeně jsem ještě couvla, když v tom mě jezero zradilo a já místo abych zadní nasáhla zem, nic tu nebylo a já pomalu zajela do vody. Hnusně jsem si přitom lokla a tak se rychle začala čeřit hladina, jak jsem se snažila vyplavat. "Ahh ledový!" řvala jsem jak pavián a snažila se zas dostat na mělčinu. Mezi zběsilým vykašláváním vody, potřeštilým plácáním všema končetinama a kňučením. Konečně jsem se dostala na břeh, kde jsem hned vytancovala celá mokrá a zmrzlá na pevnou zem. "Čarodějko! Nemusela jsi mě tam hned topit, nikomu neřeknu o tvé moci!" řeknu ostře Aelin a až teď mi dojde, jak je maličká. Pořád si myslím, že to všechno dělala ona, hlavně i protože jsem většinu toho, jak klekla k někomu jinému neslyšela, protože jsem byla pod vodou. Oklepala jsem se a celá se chvěla, protože sakra mi byla zima, jak jsem byla zmáčená. Tohle není nic pro vlčici jako jsem já!

Být s touhle liškou bylo víc než náročné, jakože, to bude pořád mlčet? Trochu mě to urazilo. Překvapivě v tichosti jsem přešla velkou část naší cesty. To jí nenaučili mluvit nebo co? Dvě věty na den je její maximum? pomyslím dotčeně a trochu svraštím "oboří" do naprdnutého xichtu. Povzdechnu si a když konečně něco řekne, tak se na ní jen zmateně podívám. To je jako všechno? Jsem celou tu dobu potichu a dostanu tohle?! S dalším nepochopeným pohledem zrak připíchnu na překrásné jezero před námi. To mi opět zvedne náladu. Ladným krokem při kterém nezapomínám pohazovat zadkem, jako správná koketa se dostanu až ke břehu, do řeči mi opravdu není. U břehu se nejprve rychle napiju, než všechno zasere naše špína. Je to až škoda, že to tu tak znečistíme, ale já nejsem žádný ekolog a pro čistotu svého kožíšku bych zabíjela - doslova. Pomalu vtančím do vody, břeh je příjemně mělký, takže můžu udělat několik kroků a ještě se úplně nenamočit. "Agrr, chtělo by to ještě trochu přihřát," řeknu po delší pauze, protože voda opravdu ještě není 2x nejteplejší, přesto se v ní dá trochu smočit. Začnu se pomalu oplachovat a tlapkou si několikrát projedu špinavý hrudník, různě se oklepávám a dělám celkově docela zajímavé pohyby, které efektivně smývají špínu, aniž bych se musela celá nějak výrazně máčet. Tohle vážně umím.

Spokojeně jsem kývla na Aelin a sjela ji od hlavy až k patě. Ne, že bych chtěla být hned od začátku hnusná, ale já prostě musela. "Ty se o sebe asi moc nestaráš co? Myslím o vzhled a tak?" nadhodím zatímco se rozejdeme. Nebyla jsem dvakrát zastánce lišek, co se o sebe nestarají, nebo spíše toho, když má na víc, proč to nevyužít. "Nemyslím to zle, ale možná trochu péče a tak by neuškodilo, co myslíš?" zeptám se a snažím se neznít moc nafoukaně, zdá se mi docela fajn a na úrovni, tak si to u ní nechci hned rozházet, jako třeba s tamtím lišákem co šel na lov s tím stříbrným, ten byl trochu panovačný, ale ušel. Ona byla ale rozhodně nejzajímavější. Byla na jednu stranu taková snadno podmanitelná, ale prskala kolem sebe pěkně. Taková malá vzteklounka. Na druhou stranu co jí ale zbývalo s touhle velikostí, no ne? Pohodila jsem hlavou a přemýšlela, zda si nedat nějaký bahenní zábal nebo tak, mohlo by být teplíčko a má kůže a srst potřebovaly trochu péče. Možná někde sehnat aloe a dát si ho trochu na oči? Hm, kdo ví!

>>Jezero Talimon

"Ty jsi pesimistka," brouknu jako bych měla všechno na háku na to, co se mi Aelin představí. "Každopádně jsem Aratti a mám v plánu ještě chvíli žít - snad," dodám a zahledím se na mládě, které se už čiperně vrací. Trochu otráveně povzdechnu a zhnuseně kouknu na klacík, který je oslintaný od shora dolů. "Tak takhle by to nešlo miláčku, tohle si Aratti do tlamy nevezme," vysvětlím mu trochu arogantně a snažím se ho pohladit po dlouhé tlamě. Není zas tak hrozný, se zásobou čistých klacíků by se s ním dalo vydržet.
Do toho se zase ozve to ohavné dusání, které mě donití opět naježit srst. Než by se jeden nadál, už je tu obrovská dračice a my se krčíme v kruhu. Vyděšeně se stáhnu na zem a celá se rozklepu. Můj výraz možná říká "jsem drsná holka", ale celé tělo se krčí a chvěje strachy. To, co dělá ta druhá, to mě vůbec nezajímá. Když mě dráče opouští, je mi to trochu líto, tam někde hluboko ve mě se mi líbilo, že má někdo rád a visí na mě, ale na druhou stranu jsem poslouchala racionální mozek a byla ráda, že to jde pryč, sotva se postarám sama o sebe, natož o někoho jiného. "Hezky jsme se o něj staraly," pípnu k dračici, která zrovna dohovoří s tím "prckem". Nakonec nás přidusí nějakými výpary z tlamy, takže se rozkašlu a když odlepím oči, jsme ráda že vidím, že je pryč. Oheň kolem nás mi nedělal problém, ale i tak bylo fajn, že pomalu pohasínal. Podávala jsem se na svůj kožíšek a povzdechla. "No, vážně paráda!" brouknu naštvaně, protože ten kouř, co na nás pustila mi ušpinila celý hrudník a tváře raději ani vidět nechci. "Koupel? Nebo máš jiné plány?" zeptám se Aelin, protože ta holka by se o sebe měla víc starat a byla by z ní kočka. Blesknou mi však do očí kamínky, které začnu sbírat stejně jako ona.

//Díky za osud a odměny! :D

Co na to dodat? Nejsme žádná mamina a o tyhle věci se starat neumím. Už jen dost na to, že když se mládě otáčelo za klacíkem, skoro mě svalilo k zemi. Koukla jsem po ostatních, ale vypadalo to, že mě tu nechají samotnou. Trochu jsem panikařila, ale zároveň to byla šance si tohohle strážce trochu více přisvojit. K mému asi štěstí tu zůstala malá lištice, která nevypadala, že by se k tomu chtěla přibližovat. "Musíme mu vymyslet nějakou zábavu," řekla jsem k ní, když lišáci zmizeli. Ona se zeptala, jestli mluví, doufala jsem, že ne. "Mm, jak se vlastně jmenuješ? Asi bych měla vědět jméno spoluadoptivního rodiče," nadhodila jsem a hledala další klacík, který vzápětí opět letěl vzduchem. Situace se trochu zhoršila ve chvíli, kdy se odkudsi ozvaly rány. "Sakra!" špitnu a ohlédnu se k místům odkud si myslím, že to jde. "Mrně, pojď ke mně!" zavelím trochu vyděšeně, protože jestli to jsou rodiče, chci jim to předat s tím, že jsem jim to ve zdraví pohlídala. "No aspoň už nás nebudou otravovat ti dva," řeknu a rozhlížím se po tvůrcích. "Tak jo, opakuj po mě, tohle jsou hodné tety, co mě hlídali - tohle jsou hodné tety, které není třeba sníst," řeknu k tvorečkovi, i když ani nedoufám, že to po mě zopakuje a nebo pak řekne těm, kteří si jdou pravděpodobně pro něj. Kouknu na lišku vedle a vyděšeně stáhnu uši s další ránou, doufám, že má nějaký plán, protože já opravdu ne.

Jestli jsem měla mateřské pudy, tak někde hluboko ukryté, protože sama jsem byla ještě celkem mladá liščata, která neměla potřebu myslet na nějakou rodinu. Sledovala jsem, jak mládě vyběhlo a napadlo svého domnělého otce. Přišlo mi to celkem vtipné, protože s lišákem jsme si fakt nesedli a bylo to dost k pobavení ho takhle vidět. Zasmála jsem se a když se po něm ohnal a mládě se zas vrátilo ke mně, instinktivně jsme uhnula, aby ten vylibuček nesmetl i mě. "No ty jsi mi ale šikovná potvůrka," pronesla jsem k němu sladce a když se po něm slovně ohnal napadený lišák, jen jsem se otočila a zatvářila se velice káravě vůči jeho slovníku. A v tu chvíli mě to napadlo. To mládě mě poslouchá a má ráda, už teď je dost silné, mohla bych si ho vycvičit jako osobního strážce a pak by se vlastní skupina zakládala snadno! Ostatní byli ale stále názoru se ho zbavit, tedy všichni až na šedého, který byl přehnaně moudrý a myslel na kde co. Nechala jsem všechny domluvit a tiše snovala svůj plán, jak si ho nechám pro sebe. Chránit ostatní? Ne ne, bude chránit mě a ty co se ke mně přidají - možná. Otočila jsem se tedy na tu věc. "Miláčku, chtěl by sis hrát?" zeptala jsem se laskavě mláděte a pohodila ocasem. Neměla jsem v plánu s ním nějak blbnout, ale nějak jsem ho zabavit musela, nebo mi ho odeberou, či jinak uškodí. Vzala jsem malý klacík před sebou no a nenapadlo mě nic lepšího, než se rozmáchnout celým tělem a hodit ho co nejdál to šlo. Jasně, mládě tam bude hned, ale třeba ho to zabaví. "Šup! Mamča chce, abys donesl klacík, no honem běž!" povzbudila jsem ho, jako nějakého psa a pak se otočila na ostatní. "no," řekla jsem zase takovým nic neříkajícím tónem. "Nebylo by špatné, kdyby nás měl rád a měli bychom ho alespoň pod kontrolou, aby něco neudělal že jo," zalhala jsem, což nikdo nemusel poznat, protože jsem vlastně jen souhlasila s šedým vlkem a v lhaní jsem byla dobrá. Podívala jsem se po "mrňousovi", jestli je v pohodě a pak zas na ostatní. "Je to novorozenec, někdo se s ním proběhne a on usne," broukla jsem, protože taková byla moje představa o mláďatech. "Tady taťka jedna a taťka dva tomu seženou něco na zub a já s mamkou dva to zkusíme nějak zabavit, to půjde, může dojít zatím zbytky a nějak to půjde, je jeden a my jsme 4, ale pokud chcete jít, nikdo vám nebrání," řeknu a mezitím hážu tlapkou ze strany na stranu, jako by výchova byla to nejjednodušší na světě, kor výchova tohohle valibuka.

Když vejce začalo praskat, trochu jsem se se strachem přikrčila, protože kdo ví, co z toho mohlo vylézt. Nakonec se z toho vyklubalo něco, co jsem ani nedokázala popsat co je. Bylo to podivné, ale působilo to velmi mocně, děsilo mě to, ale zároveň lákalo. Zvedla jsem ušiska, když to chtělo něco říct, docela mě zajímalo, jestli bude mluvit stejným jazykem, nejdřív to tak nevypadalo, ale slovo "máma" jsem poznala. Trochu jsem couvla, ale než jsem stačila zareagovat, okřikl to zrzek, který mě už tak neměl v lásce, bylo mi toho trochu líto, ale matku jsem tomu dělat vážně nechtěla. Mlčela jsem - ano, překvapivě jsem i já mlčela. Ti dva si zatím vyměnili obavy z rodičů, což bylo velice opodstatněné. "A co to tady prostě nechat, že jsme to ani neviděli?" navrhla jsem a dál zírala na tu věc. Opatrně jsem se k ní začala cukavými pohyby přibližovat, protože ty šupiny a křídla to bylo něco pro mě. "Fascinující tvor, nikdy jsem nic takého neviděla," řekla jsem udiveně a dál to zkoumala. "Hele a co když je jich někde víc?" zeptala jsem se ještě ostatních, překvapivě nijak nepovýšeným hlasem a stále se přibližovala k mláděti. Očichala jsem jej - trochu smrdělo. "Je to novorozeně, teda asi, nemělo by nám ublížit, tedy pokud si nějak křikem nezavolá ty rodiče," dodala jsem a v tom mě napadlo, že by to mládě asi opravdu nemělo začít brečet, jinak sem opravdu někoho přivolá. "Měli bychom ho nejdřív uspat a pak zdrhnout, ne?" dodala jsem a otočila se na ně. Ihned jsem si to uvědomila a raději se zas hned koukla na mrně, kdo ví co by mi i tak malý mohl udělat.

Nemůžu si pomoct, ale mlčenlivý lišák mi přijde naprosto rozkošný, to, jak si hraje na drsňáke mě donutí se mu stále chichotat. Asi zkrátka nemá smysl pro humor a to mu nemůžu mít za zlé. Nebo mohu? ale jo mohu a taky mám. Zastříhám ušima a kouknu po menší lištici, která se ušklíbne. Líbí se mi, že jsem pobavila alespoň jí a hned si u mě získá plusové body. Vezmu si ještě maso a kouknu na protivu, který mě svými slovy donutí se začít řechtat na celé kolo. Doslova vyprsknu smíchy a jak se snažím klidnit, dám si tlapku před tlamu, ale nelítalo ven maso, které bych měla fakt nejdřív spolknout. "Zlato... To jsem fakt netušila, ale neboj, nemám nic proti - láska pro všechny!" řeknu stále se smíchem v hrdle, myslím, že nejsem sama, kdo to pochopil tak, jak to asi nemyslel, ale to zkrátka jinak nešlo! Lišák to prostě nepodal úplně nejlíp a hádejte co jako první napadlo někoho, jako jsem já, no jestli mě neměl rád doteď, tak tímhle jsem si moc nepolepšila. Pomalu jsem se přestávala hihňat a laskavě jsem se na něj podívala. "Už dám pokoj neboj," slíbím mu a jen se usmívám, nechci, aby po mě skočil přece!
Vezmu si prozatím poslední kousek masa a když opět vzhlédnu, pozornost už je upřená někam jinam. Lehce se pootočím, abych viděla kam koukají. Zvednu uši a stejně jako oni na to nevěřícně koukám. "Mmm, to vypadá zajímavě!" zalibuju si maso ztratí veškerou mou pozornost - stejně jako dobírání si liškovo sexuality. Jako první se vyšvihnu na nohy a rozklušu se k tomu, jenže najednou se to pohne a trochu se leknu, vlastně se leknu docela dost, protože instinktivně nadskočím a odletím kousek zpět. Přikrčím se a trochu naježím. Možná jsem vypadala, jako drsňačka, vlastně jsem si myslela, že to nic není, jinak bych k tomu nešla ani a teď když se to hlo, bylo to ještě děsivější. Udělala jsem krok zpět, jenže jsem si uvědomila, že nemohu couvnout, smáli by se. Srdce se mi sevřelo strachy. Hej ostatní, pojďte se tím nechat sežrat první, mě je až moc škoda! pomyslím a naslouchám jejich krokům, zda jdou se mnou. Nedá se nic dělat, musím vykročit. Pomalu se k tomu trochu přikrčená začnu šourat a když jsem na asi dva metry od toho, začnu to zvědavě očichávat. Každý pohyb té věci - asi vejcete - mě donutí sebou lehce škubnout, protože co kdyby se z toho vylíhlo něco, co mě chce sežrat, to už musím být někde na druhé straně louky minimálně. Přesto si však držím svou nebojácnou tvář a čekám co se z toho vyklube.

Sledovala jsem tu podivnou skupinku a upřímně, co jsem si o nich měla myslet? Očividně si tu každý o sobě myslel kdo víc o není. Tady slečna černá byla tak kousavá, až mi jí bylo skoro líto, ano ano, jistě je to uvnitř moc milá lištička, ale zatím? Nu, aspoň nám tu nebrečela a neklepal se jí hlas, jak měly některé lišky zvykem. Jen jsem se na ní roztomile uculila a to co řekla brala spíše jako lichotku. Ukousla jsem si další sousto a pomalu, ale jistě se začínala cítit příjemně nasycená. Ano, i když jsem toho měla tak málo. Podívala jsem se na šedého, který tu tak nějak něco nadhodil, ale než jsem stihla něco říct, slova se opět ujala černá. Podívala jsem se na ní. Docela mě překvapila, netipla bych si, že ona se bude někam cpát dospodu. Spíš bych řekla, že by měla pronést něco v tom smyslu, že by byl Šedý špatný vůdce a roznesla by ho na kopytech. Nu, ale což. Do toho se zvedl zrzek, že půjde. Jen jsem po něj hodila pohled typu "to jako vážně?" a nechápala. "Jediný, kdo to nemá v hlavě v pořádku je možná on, no vážně, kdo by odcházel od takový bašty, kterou si pracně ulovil? Toho by sis měl přibrat jako prvního," řekla jsem dostatečně nahlas, aby mě zrzek slyšel. Nemyslela jsem to jako nějakou provokativní urážku, tedy jo, chtěla jsem ho popíchnout, ale můj zdraví liščí rozum mi prostě říkal, že tohle není úplně v pořádku a měla jsem potřebu to s ním prodiskutovat. "Nebo ti snad nevyhovuje společnost? Já a tady černá máme na tvůj vkus až moc "rajcovní" hýždě?" zazubila jsem se a pokud to doteď bylo myšlené v dobrém, teď jsem měla opravdu potřebu jej provokovat. Jasně v mém pohledu mohl vidět hravou jiskru, která ho přímo vyzývala k tomu, aby ukázal co má, nebo spíše to, jak ostrý jazýček má. A konec konců, vážně mi přišel podivný. Vzala jsem do tlamy další kouštíček a párkrát jej klidně skousla. Pak jsem svůj zrak stočila opět na šedého. "Jo jo, kdyby si měl místo pro někoho krásného se skvělým smyslem pro humor, tak o tom třeba budu uvažovat," řeknu s humorem, i když je opravdu těžké rozeznat, zda to myslím vážně, nebo opravdu žertuju. Sama jsem nad tím moc nepřemýšlela, prostě mi to slina přinesla na jazyk a tak nějak se mi to hodilo. Olízla jsem si čenich, na který jsem cítila, že dopadla kapka krve a tak ji ihned smyla a dál spokojeně přežvykovala.


Strana:  1 2   další »


U Ž I V A T E L