Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 14

<<< Staré močály
 
Setia si to po setkání s Greenem, s nímž si celkem hezky pokecala o zdejším kraji, zamířila zpátky do Ambleeru, hezky svižným poklusem, jak byla zvyklá a zvědavá na to, co se mezitím v lese událo. Doufala jen, že nebude nijak složité případně Světlušce vysvětlit to, že vlastně s přítomností Alaria v lese neměla nic společného, i když se sem vrátila v podstatě ve stejnou chvíli a pak společně s ním zmizela. Což mi připomíná… povzdechla si a trochu zpomalila, když zauvažovala nad tím, kde se asi lišáček poděl a zda je v pořádku nebo vymyslel nějakou další blbost, která by mu mohla uškodit. Je dospělý, a ne tvá starost, Set – vykašli se na něj! rozhodla sama pro sebe, což však neznamenalo, že by to fungovalo zrovna stoprocentně. Kdeže, stále se cítila maličko provinile z toho, že ho nechala napospas jeho osudu. Jenže… bohužel. Řekla jsem mu, ať si mě najde, když bude chtít a ví, kde mě má hledat, takže… no, prostě je to jeho blbost, že je tak zatraceně tvrdohlavý a drzý, rozhodla ve výsledku, rázně přikývla a pak stejně prudkým poklusem vyrazila dále, aby se brzy ocitla mezi stromy, které už celkem znala. Zpomalila do kroku, zvedla hlavu a zavětřila, aby zjistila, že Aelin ani Newt v lese ani nyní přítomní nejsou, kdežto ten cizinec, kterého cítila při odchodu, je zde stále, a dokonce mu dle všeho dělá společnost samotná Herrea. Že by nový člen smečky? Hm… chci se přijít kamarádit? Možná bych mohla alespoň zkontrolovat situaci… tak nějak, z povzdáli. Ne, že bych si tedy myslela, že se Světluška o sebe nepostará… usoudila ve výsledku a rozešla se volným krokem daným směrem.

Nakonec se Setia tedy musela s Greenem rozloučit, neb jejich cesty vedly každá jiným směrem a Rudá se již opravdu těšila domů do Ambleeru. „Snad se ještě někdy uvidíme,“ zhodnotila ve výsledku směrem ke své aktuální společnosti tedy ještě dříve, než hnula zadkem a vyrazila v podstatě cestou, kterou dříve Green přišel, jen s menším rozdílem v tom, že si to nakonec nezamířila na Yesad, nýbrž rovnou do lesa, který nyní zvala svým domovem. Tak snad mě tam nečeká žádné nepříjemné překvapení, zhodnotila trochu zadumaně, ale ve výsledku se rozhodla věřit, že to snad bude v pořádku.

>>> Ambleerský les

Setia měla rozhodně radost z toho, že potkala někoho, kdo jí byl schopným průvodcem, i když tady třeba nějakou dobu již nepobýval, a navíc ho tížil nějaký bubák minulosti, pro kteréžto skutečnosti by se jistě našel případně i někdo vhodnější. Ovšem takhle jí to naprosto stačilo. Nemohla si odpustit poznámku k bažinám, a pokývat hlavou ve chvíli, kdy jí to hezky potvrdil, ale pak doplnila i pro ni naprosto zřejmý a obyčejný fakt o tom, že by byla škoda, kdyby ho nepoznala, což však očividně její společník nečekal. „Jo,“ kývla na jeho otázku hned a jednoduše, protože to prostě byl fakt, nic, co by bylo třeba nějak zvláště analyzovat a probírat. „Možná,“ souhlasila v podstatě s dalším přikývnutím, „záleží, co by to bylo za situaci,“ zhodnotila následně a nic si z toho nedělala, protože nepochybovala, že okolnosti zařizují mnohé – ostatně, kdyby nezapadla do bahna a on neměl to nutkání ji poradit, vůbec by spolu nepromluvili, takže ano, kdyby ho potkala za jiné situace a třeba někde jinde, nejspíše by to mohlo vypadat úplně jinak a zdaleka ne v tak přátelském a příjemném duchu, kdy sice Setia neztrácela na nějaké té přirozené obezřetnosti, ale v rámci mezí byla uvolněná a spokojená. No vidíš, teď budeš moci říct, že tady nežijí jen lišky, se kterými sis nesedl! A to je start! napadlo ji, ale něco podobného by si dovolila vyslovit nahlas jen v přítomnosti někoho, s kým by měla daleko bližší vztah než tady s Greenem, pročež ty myšlenky zůstaly jen u ní, neb netušila, jak by na podobnou připomínku reagoval a nepochybovala, že by to mohly být reakce opravdu různorodé, od těch, kterých nebylo třeba se obávat, až po takové, které naopak by mohly hodně pokazit. Takhle jen spokojeně zamáchala ocáskem, a vesele zastříhala oušky, načež přišla otázka na ni, kterou měla svým způsobem očekávat. „Vlastně ano,“ souhlasila ve výsledku, a neb neměla nejmenší chuť zabíhat do detailů, rozmluvila se dále, jak měla ve zvyku: „Cestovala jsem přes mnohé lesy a pláně, ale na takové podivné věci, jako zde jsem opravdu nikde dosud nenarazila,“ musela podotknout a vrátit tak diskusi na území Saeronu, v podstatě. „Nevím, zda se mi to zdálo, ale nemyslím si to, totiž, každopádně na támhleté louce,“ kývla hlavou směrem k Yesad, „jsem narazila na jakési přízraky, či co to bylo,“ zavrtěla nad tím hlavou nechápavě, když si vzpomněla na příhodu s těmi podivnými bytostmi, a neb přece jen to byla Lumenilis, od které se dozvěděla o magii a Herrea jí četla myšlenky (což se jí stále dvakrát nezamlouvalo), napadlo ji, že zdejší lišky budou o podobných věcech vědět více – pokud tedy tady Green nežil předtím, než se zde takové podivnosti rozmohly, že? Hm… ale nemyslím si, určitě není starší než já, snad bych spíše tipovala naopak, takže to by musel tohle místo opustit jako opravdu mladý, no ne?

Hm… že by mu některé z těch šrámů způsobila nějaká liška odsud? Ale proč? Setii se v hlavě rojily otázky, na které neměla jen tak dostat odpovědi a věděla to, pročež se ani nesnažila. Zvláště pak proto, že nechtěla, aby byl lišák v její společnosti nervózní z podobného výslechu, který sice nebyl nijak špatně míněný, avšak tomu by sama Rudá nevěřila, kdyby se jí někdo cizí hodlal takhle vyptávat. Nebo má prostě jen špatné vzpomínky na domov… ostatně, ani mě Esait, ať byl, jakkoliv krásný, už nepřipomíná jen to hezké, s tím vším zlým, co se tam stalo, musela si pro sebe uznat, že i tohle by snad stačilo, ač nepochybovala, že u lišáka to bude něco traumatického, s čímž se nesmířil, dle těch jeho pohledů a nervozity, která jí byla patrná. Ovšem mohla být, jak chtěla zvědavá, ale nehodlala překročit mez slušnosti, a tak prostě změnila téma, aby to Greenovi nebylo tak nepříjemné. A on se opravdu rozpovídal, takže ho mohla zvědavě poslouchat. Přikývla, když zmínil jezero, u kterého si matně vybavovala, že vlastně byla, ale o tom druhém už nevěděla. „U toho jsem ještě nebyla, a vlastně jsem sotva překročila tu řeku,“ prozradila na sebe tedy, protože to pro ni nebyla žádná zvlášť podstatná informace, a navíc tak mohla spíše vyzvědět, zda by měla mít nějaký důvod k tomu, aby kdy v budoucnosti prozkoumala druhý břeh. Navíc, tak jako tak to vypadalo, že tohle snad naprosto bezpečné téma donutilo jejího společníka se zase uklidnit a přemýšlet nad něčím lepším, než byla ztráta domova, jak se Set logicky domnívala. Samozřejmě si vyposlechla celé jeho vyprávění, protože byla zvědavá, a navíc se jí některá z těch informací mohla v budoucnosti hodit. „Jo, tyhle bažiny, kterým bych se možná měla raději příště vyhnout a nedělat si přes ně zkratky, které ve výsledku cestu poněkud prodlužují…“ zhodnotila pobaveně, než nad tím zavrtěla hlavičkou: „Na druhou stranu by nejspíše byla škoda tě nepoznat,“ pronesla ve výsledku s lehkostí, protože z toho nedělala žádnou vědu, přirozeně, spíše jen to zmínila jako naprosto normální fakt.

Jisté odpovědi se jí bohužel nedostalo, ale ona usoudila, že když se sotva poznali, stěží má možnost na něj tlačit, a tak to prostě prozatím nechala být, i když zvědavá byla – a teď snad ještě více, když to vypadalo, že je to jistě nějaká zajímavá informace, kterou se nedozví jen tak. Prozatím se tedy rozhodla si to zapamatovat, kdyby náhodou měla v budoucnosti možnost dozvědět se, co to tedy znamenalo, a byla vlastně ráda, že atmosféra mezi nimi sice stále znamenala, že jsou vůči sobě obezřetní, ale taktéž, že si vlastně rozumí. Rozhodně už ho nemohla označit za nepříjemnou společnost – spíše se blížil k opačné straně škály, a tedy ke společnosti, jíž by případně v budoucnosti uvítala znovu ochotně. Ovšem to byla otázka vzdálené budoucnosti. Ale co to? samozřejmě, že probudil její zvědavost, když po její odpovědi znervózněl. Něco se mu nelíbí na tom, že tady bydlím, ale co? Hm… tohle místo zná, takže nejspíše tady někde… bydlel? došla k tomu závěru v podstatě ve stejnou chvíli, kdy jej on prozradil, a tak kývla lehce hlavou, spíše proto, že si tak potvrdila své vlastní myšlenky. Druhá varianta byla, že by se mu tady kdysi něco zlého stalo, ale to v podstatě může souviset, že? usoudila ve výsledku. „Aha,“ houkla tedy a přikývla. „Možná se zdejší lišky změnily,“ navrhla pak alternativu k těm nepříliš přátelským vztahům, „nebo zde už žijí jiné, než které jsi znal ty – ale nevím, jak je to dlouho a nechci vyzvídat,“ zhodnotila, což nebyla tak úplně pravda. Chtěla vyzvídat, ale měla dost slušnosti, aby to nedělala. Nebo alespoň ne takhle přímo. Každopádně s těmi slovy zavrtěla odmítavě hlavou. „Každopádně, pokud jsi tady bydlel, možná bys mi mohl, jakožto někomu, kdo sem teprve nedávno přišel, něco říct o zdejší krajině, ne?“ navrhla pak, doufajíc, že tohle téma bude lišákovi příjemnější a navíc, nepochybovala, že když bude mluvit, spíše ho donutí se znovu uklidnit, aby od ní neutekl s nepříjemnou zkušeností. Ostatně, celkem se jí začínal zamlouvat, a tak nestála o to, aby ho vyplašila.

Setia byla přirozeně opatrná, a neb samozřejmě koutkem oka pozorovala i Greena, všimla si jeho pousmání. Něčím jsem ho pobavila? Hm… ne, myslím, že ne, tohle bude jiný úsměv, usuzovala k tomu, ale neodvážila se tipovat, co přesně to znamená – nehodlala se totiž mýlit. Každopádně však pak bezpečně dorazila až kus od své aktuální liščí společnosti a rozhodla se oplatit jeho dobrou radu svou přátelskostí, i když mu vyloženě nevěřila, přirozeně. Ale nic jiného zrovna od Rudé nikdo ani čekat nemohl. A očividně je opatrný, takže buď byl hloupý dříve a už se poučil, nebo opravdu měl jen smůlu… nepravděpodobné, ale možné, usuzovala k jeho postoji a samozřejmě jí to potěšilo, protože se choval tak, jak od neznámé lišky očekávala a díky tomu jeho ostražitému postoji vůči ní vlastně mohla být paradoxně klidnější, protože to bylo něco známého. Představila se mu, a poděkovala. „Ráda tě poznávám, Greene,“ odvětila, opakujíc jeho jméno, aby si ho lépe zapamatovala, ale pokud už jej od Lumenilis slyšela, tak ho nejspíše zapomněla, protože jí to nedocvaklo, že by lišák před ní mohl být bratrem její kamarádky. Nemluvě o tom, že z jeho dosavadního vystupování by jí do oné rodiny zrovna dvakrát nezapadal. Ne, že by tedy mohla soudit úplně, když potkala jen dva její členy a věděla, že se jich tu pohybuje více. Přesto však pochopila, že to tady nejspíše zná, avšak on nad odpovědí, zda je zdejší, zaváhal. Nad čímž se zatvářila tázavě a zvědavě kmitla oušky kupředu, samozřejmě zvědavá na to, co to tedy znamená. „Což značí?“ naklonila hlavičku opět lehce do strany, protože samozřejmě si nemohla pomoci a neb zatím Green nenaznačil, že by mu ty otázky byly nepříjemné, neměla ani důvod k tomu, brzdit se. Samozřejmě však měla počítat i s tím, že jí otázka bude oplacena a ona se na něj tedy zazubila, aby mu ve vtipu odpověděla stejně: „Jak se to vezme,“ a pohodila hlavičkou ze strany na stranu. Působila teď už vesele a relativně bezstarostně, když se její ocásek opět rozmáchal ze strany na stranu, a stříhala oušky, ale popravdě vůbec svůj postoj neuvolnila a nezačala mu zázračně věřit. Jen do toho byla prostě milá. Vesele stříhající ouška však monitorovala každý šramot a očka ve veselém výrazu ve tváři kontrolovala každý Greenův pohyb. „Donedávna jsem byla, ale teď jsem si našla domov kousek odsud,“ vysvětlila následně tedy a opravdu nečekala, že by podobná informace mohla být pro jejího společníka nějak důležitá.

Setia se snažila dělat, jakože nic, protože přece jen cizímu lišákovi nedůvěřovala a vzhledem k množství jizev, které nesl v kožíšku, se poměrně vážně obávala toho, že bude konfliktní a případně by mohl využít její nešikovnosti. Každopádně však tomu, aby si jí všiml, se vyhnout nemohla – ano, kdyby dávala pozor a pak tak hloupě nezaklela, nejspíše by byla úplně přehlédnuta, ovšem už se stalo, že tomu bylo jinak, a tak k ní lišák stočil poněkud nepřítomný pohled, než se očividně probral ze svého bloumání krajinou myšlenek. A ani, když se tvářila, že vůbec nemá tlapku v bahně, tak bohužel neunikla zkoumavému pohledu, díky němuž Green spatřil pravdu. Sakra, zhodnotila znovu, tentokráte však už poučená zůstala potichu. Ne, že by to bylo k něčemu, teď, když už o ní věděl.  Nelíbil se jí jeho výraz a trochu se naježila, ale ve výsledku… to snad jí i připadalo jako že v něm bude taktéž nějaká nervozita. Ostatně, nevypadal zrovna v klidu a pohodě. A pak jí dokonce poradil. „Ehm…“ nevěděla prve, co mu na to říct, neb to nečekala a pak samozřejmě zhodnotila, že by to mohla být nějaká past, pročež koukla kolem, kde jí lišák ukázal cestu. „Díky?“ zhodnotila a znělo to jako otázka, načež usoudila, že je zbytečné se už snažit něco maskovat a zapřela se pořádně o zbylé tři tlapky, aby po troše souboje s blátem, přece jen vytáhla poslední končetinu z bahna. A pak se rozhodla využít jeho rady, ale nedůvěřovala podloží vůbec, a tak prve udělala několik váhavých krůčků, při kterých opět pečlivě testovala prostředí, než tedy už trošku svižněji a důvěřivěji pokračovala dále. „Děkuji,“ zopakovala pak tedy směrem k lišákovi už o něco vážněji, ovšem až k němu samozřejmě nešla, když máchla ocáskem nejistě ze strany na stranu a věnovala mu jemný, vděčný úsměv. Nepůsobí až tak zle, možná měl jen smůlu? Hloupě nepůsobí a agresivně taky ne… ne, že bych mu tedy hodlala hned věřit, ale… usoudila, že by možná mohla být přátelská, když on jí dobře poradil. „Mimochodem, jsem Setia,“ představila se lišákovi tedy, a i když byla stále poněkud napjatá a lehce nervózní, už ho nesledovala až tak podezřívavě jako od začátku. „Ty budeš určitě zdejší, viď?“ zeptala se ho pak na to, co jí napadlo už předtím a zvědavě natočila hlavičku lehce na stranu, načež zavětřila, aby si ho zapamatovala i podle pachu, byť lépe by ho samozřejmě cítila zblízka, protože takhle dala závan čehosi povědomého za vinu tomu, že Ambleerský les je odsud nedaleko.

Setia pokračovala v cestě přes močály, která se jí vůbec nezamlouvala, když tu zaslechla vrčení jiného lišáka. Okamžitě se samozřejmě ohlédla tím směrem, se sklopenýma ouškama, aby si všimla další hromádky neštěstí. Už zase? povzdechla si, ale tohle nevypadalo jako ztracené přestárlé štěně, ne, tenhle sice taky nebyl nijak zvláště silný a vzrostlý, ale pořád byl větší než Rudá, což by sice nikoho překvapovat nemělo, avšak po zkušenostech s Alariem už Set věděla, že očividně není vyloženě nemožné, aby potkala samce menšího, než je ona sama – i když ti už byli definitivně k smíchu, či spíše k pláči. Tenhle ale k smíchu ani pláči nebyl. Množství jizev na jeho těle jí nutilo být v pozoru, protože nikdy nevěřila, že by něco takového věštilo něco dobrého. A očividně to tady moc dobře znal, neb oproti ní se pohyboval s jistotou a klidem, a přesto nešlapal do příliš měkké půdy, ale držel se na pevné zemi. Rudá byla vlastně dosti zvědavá, a tak se rozhodla přiblížit blíže, což… nebyl dobrý nápad, protože stačil jeden neopatrný krok a přední tlapka jí uvízla v bahně. „Sakra!“ štěkla rozladěně, čímž na sebe definitivně upozornila, pokud si lišák dosud nevšiml toho, kdože ho to zvědavě pozoruje, a koukla směrem ke své nebohé tlapičce, kterou zatlačila do bahna hlouběji, než by měla, když na ní přenesla váhu bez předchozího odzkoušení, a tedy v něm snadno uvízla. To mi tak ještě scházelo! nespokojeně si zamručela pro sebe, ale pak hned zvedla hlavu zase směrem k cizinci. Byl cizí a působil nebezpečně a ona proto nehodlala určitě dát najevo to, že tady uvízla více než dosud, protože jednoduše měla obavy, jak by takovou situaci zneužil. Prostě hodlala dělat, že tady stojí dobrovolně, tak a počkat, než přejde, aby se mohla začít pokoušet tlapku vytáhnout.

<<< Motýlí les (přes Taldren)

Setia nebyla na Alaria vyloženě naštvaná, spíše jen byla znavená tím, jak se o něj starala a on byl velmi nevděčným, a tak využila toho, že se rozhodl uraženě odkráčet a sama si to zamířila na opačnou stranu. Nahlodávaly v ní však pochyby a ona mohla jen doufat, že se tomu hlupáčkovi nic nestane při jeho cestě za dobrodružstvím a ona si pak nebude muset vyčítat, že ho nechala jít samotného. Kušuj, Set, není to tvá rodina a je dospělý! zavrčela sama pro sebe, když proklusala skrze příjemný lesík plný ptactva, takže si ani nevšimla nepříjemného větru, který trápil okolní krajinu, neb jednoduše byla ve skrytu stromů. A těšila se domů. Sice se obávala, že bude muset vysvětlovat tu příhodu s Alariovým příchodem do Ambleeru, ovšem zhodnotila, že to nějak zvládne. A tak došla až k poslední části své cesty před domovem, jenže… ouvej. Musela se zarazit, neb před ní se rozléhaly močály. Bahno, kaluže, kalná voda a díky absenci stromů i prudký vítr a ošklivě zamračená obloha jen podtrhující nepříjemnou atmosféru. Kdyby se Rudá tolik netěšila domů, nejspíše by zvážila, že by to možná raději obešla, jenže to se jí aktuálně dvakrát nechtělo, a tak se opatrně odhodlala vykročit na změklou půdu, která se jí propadala pod packami. První položila pravou přední, kterou si ohmatávala cestu před sebou, a pak až na ní přenesla váhu a ujistila se, že nezapadne, pokračovala s dalšími tlapkami. Její postup skrze močály byl tak… inu, poměrně úsměvný, protože poněkud bojácná Setia, která měla z podobného místa respekt, zvláště, když ho neznala, raději opravdu dvakrát kontrolovala každý krůček, než aby hrozilo, že někam zapadne. Sakra, sakra… to bych fakt měla rychlejší to obejít, začala brblat hned po prvních několika metrech, ale vracet se jí už nechtělo, a tak jen nesla ocásek vysoko, aby si jej nezašpinila od bahna a dále zvedala nožky a opatrně je kladla na nestabilní půdu. Snad pak už příště alespoň budu vědět, kudy jít, kdybych potřebovala, usuzovala ve výsledku, i když pochybovala, že by podobnou zkratku ještě někdy hodlala použít. To už bych spíše přeplavala přes jezero… kdyby bylo tedy samozřejmě tepleji, nejsem cvok!

Bohové, povzdechla si nad tím hněvivým pohledem, který jí věnoval její společník a zavrtěla nad tím hlavou nesouhlasně a pak to vypadalo, že očividně nesouhlasil ani s tím dotekem, co ho měl ukonejšit, když se ten sebral a rozhodl se zase prchat. „Tak si trhni tlapkou,“ zhodnotila nespokojeně, očividně už majíc toho jeho hysterického chování dost, když se tentokráte zařekla, že dále utíkat nebude, nejen proto, že by se vzdalovala od domova. „Až přestaneš trucovat, víš, kde mě hledat,“ usoudila pak a sledovala mizejícího lišáka, s trochou obav, ale poněkud nahněvaná na to, jak se vůči ní choval při tom všem, což byl taktéž důvod, proč se rozhodla ho nechat tak. Sice se obávala, že se dostane do dalšího průšvihu, ale nebyla jeho matka a taky neměla trpělivost úplně svatou, pročež se otočila a rozhodla se si to zamířit tou nejkratší možnou cestou k Ambleeru, což… možná nebyl ten nejlepší nápad, který ji kdy napadl, ale o tom až v dalším postu.

>>> přes les Taldren ke Starým močálům

Setia musela upozornit Alaria, že by se mohl zranit s tím svým poskakováním a hloupostmi. Což naštěstí zabralo, protože on si opravdu sedl a koukal na ní poněkud vyčítavě. „Já za to nemůžu, já ti neublížila,“ informovala jej s povzdechem, když se podívala na tlapku, v níž měl žihadlo, ovšem pak už ho napadlo si jej vytáhnout samotného, takže měla o starost méně. „Alespoň budeš příště opatrnější – ta včelka ti udělila lekci,“ rozhodla následně, protože přece jen to byla pravda. Měl by být rád, že podobnou hloupost provedl jen s takovým malým stvořeníčkem, a tedy se mu nestalo nic tak hrozného. A pak si povzdechla, když na ní koukal jak ztracené štěně a schoulil se do klubíčka. Bohové, to je katastrofa ten lišák, vážně… musela si postěžovat alespoň v duchu, než se přesunula pomalu k němu a dloubla ho čumáčkem do krku. To bylo poprvé, co se jej dotkla, očividně už zapomínajíc na teorii s prašivinou. „To, že tě bodla včela neznamená konec světa, lišáčku, na něco takového se neumírá a věř mi, že to určitě nebyla poslední, která tě v životě bodla – spíše se divím, že jsi dosud nevěděl, že se to může stát,“ podotkla k němu, než se trochu zamyslela nad tím, zda z podobných maličkostí dělá její společník kovbojky běžně, nebo tohle bylo opravdu poprvé, co se mu povedlo získat žihadlo – a zrovna v lese, kdo by to byl řekl, když se před chvílí váleli na rozkvetlé louce! „Vstávej, když na to nebudeš myslet, nebude to tak štípat,“ informovala ho následně a znovu do něj šťouchla čumákem, aby ho povzbudila ve vstávání.

<<< malé loviště

Setia následovala Alaria, přičemž uvažovala nad nově objeveným domovem, od kterého se stále vzdalovala, což se jí dvakrát nezamlouvalo. Ovšem už se tak nějak rozhodla, že prozatím tomu lišákovi bude dělat společnost a starat se o to, aby nevyvedl nějakou blbost, co by ho dostala do maléru. Byla teď opravdu ráda, že jí stihlo poněkud vytrávit poté, co se nacpala králičím masem, neb mladý měl zase plno energie a ona tak musela taktéž trochu napnout tlapky a přidat do kroku, aby mu stačila, když vletěl do jí neznámého lesa, který však byl pln života. Velmi aromatického lesa, což Set prve zarazilo, ale nakonec usoudila, že se jí ta vůně vlastně celkem líbí. A to barevné třepotání křídel bylo taktéž zajímavé, ne, že ne. Zpomalila do kroku a došla až k Alariovi, aby se zastavila sotva metr od něj a rozhlédla se stejně jako on pořádně. I ji to tady opravdu zaujalo, a tak když se na ní lišák otočil, ani si toho nevšimla, protože právě koukala doslova, kde, co lítá. Udělala pár krůčků, aby si to prohlédla zblízka, hezky pomaličku, aby jí motýli dovolili se přiblížit co nejvíce. Než však zaslechla kňučení a ihned zbystřila, napjala se a otočila na Alaria. „Copak se stalo?“ zamrkala zmateně, když jej společník začal poskakovat. „Klid, klid, lišáčku, neblázni, ještě se zraníš!“ houkla k němu následně a sledovala ho, čekajíc, zda se uklidní, aby si ho mohla prohlédnout a pomoci mu, nebo bude muset přistoupit k nějaké jiné metodě jeho zpacifikování.

Setia očividně Alaria polekala, avšak uklidňovat ho znovu nehodlala. Nebudu hodná, když nebudeš ty, takže si nezvykej na to, že bys mohl cokoliv, zhodnotila k tomu jen pro sebe, když zoubky zase schovala a on se zatvářil lehce zmateně. „Nebudu ti tolerovat všechno,“ vysvětlila mu v krátkosti, když už se tvářil tak překvapeně, než pokračovali dále hodováním, při kterém musela mít svou poznámku k tomu, jak málo toho snědl, a následnému odpočinku. Přitom, co lišák spal, Rudá však zůstávala v pozoru a hlídala okolí, byť na nějakou dobu taktéž zavřela očka a monitorovala dění jen oušky, která měla v pozoru a zachytávala každý šramot, kdyby náhodou. Tady se určitě takhle nechráněná necítila dostatečně dobře, aby usnula stejně jako její společník. Přemýšlela tedy přitom tak nějak o nesmrtelnosti brouka, občas cenila zuby na ptactvo na obloze a sem-tam pokukovala po zbytcích Alariova jídla, i když hlad už neměla, takže dojíst jej v plánu taktéž nebylo. Přitom zvažovala, co s tímhle ztracencem bude dělat, protože ho pořád nehodlala nechávat napospas osudu, i když věděla, že potravu si nějakou obstará – ale s jeho neopatrností se vlastně divila, že ještě dýchá. Probrala se ze svého zamyšlení však hned, co se lišák probral a posadil. Otevřela líně očka a koukla na něj zvědavě, než se protáhla a postavila na všechny čtyři. Otřepala ze sebe vše, co jí na kožichu během jejich odpočinku ulpělo a rozhodla se vydat za tím tulákem. „Očividně ti vyhovuje cesta na sever… kam až hodláš dojít?“ Ne, že by čekala odpověď, když se na tu otázku zeptala, ale nechtěla cupitat v tichosti, neb to bylo otravné, zůstávat vydána napospas jen svým myšlenkám. Vzdaluju se od Ambleeru… dost… zhodnotila přitom a koukla přes jezero až ke vzdáleností zminiaturizovaným stromečkům v dáli. Nelíbilo se jí to, protože nebyla zvyklá opouštět domov, a tenhle navíc sotva našla. Zatřepala nad tím však prozatím hlavičkou a šla dále.
 
>>> Motýlí les

Uražený Alarius Setii těžkou hlavu nedělal, i když jeho vražedný pohled si už vysloužil reakci – Rudá nyní totiž lehce povytáhla pysky, aby vycenila zoubky, jak se jí kůže na čumáčku skrčila. Bylo to však jen drobné varování, že i když má s ním trpělivost velkou a nehodlá ho děsit, nakonec by si s podobným přístupem mohl vysloužit jednu za ucho i když není její povinností jej vychovávat, protože vzápětí už se zase tvářila stejně přívětivě a lehce máchala ocáskem ze strany na stranu. Jsem hodná liška, když se budeš chovat slušně, ale věř mi, že když usoudím, že pro tebe bude lepší dostat poněkud bolestivou lekci, tak nebudu váhat dlouho… rozhodla ve výsledku, ale nahlas mu to nepověděla, když se rozhodla raději vydat na vlastní lov, mezitím, co on se rozhodl pustit do svého jídla – jako správný neandrtálec. Což však ona nehodlala komentovat ani sledovat, aktuálně, protože prve musela se postarat o vlastní nakrmení. Ne, určitě se nehodlala přiživovat na kořisti vychrtlého Alaria, a tak byla spokojená, když se jí dostalo jejího vlastního úlovku. Opravdu by jí totiž nenapadlo, že ten chudák nezvládne sníst králíka celého, protože nepochybovala, že už určitě nějakou dobu nejedl neb s tím, jak se do toho pustil, vypadal dost hladový. A tak když si dotáhla svou kořist o kousek dál a způsobně se dala do trhání masa, poněkud překvapeně jej sledovala. „Měl bys jíst, lišáčku – potřebuješ to,“ podotkla poněkud nespokojeně, opět se tak nějak omylem stavíc do pozice jeho opatrovatelky. Přitom si tlapkami přidržovala svou kořist a v klidu jedla, jen tak koutkem oka ho přihlížejíc. Snědla své jídlo, otřela si tlapky a krve jí tak zůstalo jen snad trocha na čumáčku, a pak se přesunula k němu… aby si všimla, že klidně oddechuje a snad spí. Tady, na planině? Ten mladý nemá žádný pud sebezáchovy, povzdechla si nad ním, když se nespokojeně otřepala a pak se rozhlédla kolem, než si lehla do trávy vedle něj. Spát určitě nehodlala, protože monitorovala okolí oušky, nejistá si v terénu, kde se pořádně nemohla schovat a kdyby přišel nějaký větší predátor, byli by oba s lišákem nahraní, jak si uvědomovala, přičemž si prohlédla i nedůvěřivě oblohu, neb si všimla stínu ve vzduchu a akorát vycenila zoubky nespokojeně na dravce nad sebou. Zkus si něco a zjistím, jak chutnáš!

<<< jezero Talimon

Setia nakonec se rozhodla vypravit za Alariem, protože si vůči němu za tu krátkou dobu, co spolu strávili, vypěstovala jakýsi ochranitelský instinkt a nehodlala riskovat, že ho tady něco sežere. Což znamenalo, že na něj hodlala dohlédnout, když se chystal jít lovit. Vzpurný jak puberťák, vážně, usoudila ohledně pohledů, které jí věnoval. Kdybych byla tvá matka, dostaneš za uši, unikla jí další myšlenka, když se zastavila kousek od něj, aby ho nerušila a nechala ho zmizet ve vysoké trávě. Mohla se sice sama pustit do lovu, ale vzhledem k tomu, že až takový hlad neměla, rozhodla se raději pozorovat lišáčka při jeho snažení a hlídat okolí. Tady to vypadá celkem bohatě na potravu, ten lov tady nemůže být tak náročný, usoudila ve výsledku a olízla si čumáček. Pokud to trdlo všechny králíky nevyplaší, tak to bude až smutně snadné, zavrtěla hlavou, když si sedla do trávy a sledovala pohyb stébel, mezi nimiž se ztratil Alarius. Jenže vzhledem k tomu, že chvíli nedávala pozor, už si vůbec nebyla jistá, co dělá vítr a co mladý lišák. Alespoň dokud nevystartoval a nezačal pobíhat po louce jako splašený, div se sám nepřizabil. To je trdlo, povzdechla si nad ním se zavrtěním hlavou, zvláště, když ten chudák vyjekl, jak se mu nožka propadla do nory. To vstala a už-už mu hodlala vyrazit na pomoc, jak se v ní ochranitelské pudy, jaké měly jí podobné samice snad vrozené, i když se nejednalo zrovna o jejich mládě, co bylo v úzkých, probudily, ale pak se jen okřikla a zase si sedla, protože Alarius stejně pokračoval dál. A nakonec… k jejímu menšímu údivu, opravdu přišel s kořistí. Máš více štěstí než rozumu, usoudila, ale navenek jen uznale pokývla hlavou. „Vidím, že lovit umíš,“ technika nic moc, ale což, hlavní je výsledek, no ne? I když příště by mohl méně riskovat – se zlomenou nohou by toho už moc neulovil, usoudila ve výsledku, ale něco takového mu nehodlala teď vyčítat. „Najez se – já si najdu svého,“ ujistila jej následně a zaplula do trávy taktéž, vnímajíc pachy králíků všude kolem, tedy až na místa, odkud je vyhnal její společník. Tiše jako myška se plížila trávou, až dokud se nedostala k jednomu nedostatečně opatrnému kusu dost blízko. Zaměřila se jen na svou kořist. Ještě pár kroků zvládnu, aniž bych ho upozornila? Zariskovala a vyplatilo se jí to. Při tichém hvízdání vánku a šustění trávy v něm nešel její postup slyšet vůbec a její pomalý pohyb se ztratil v přirozených vlnkách, kterým klásky travin podléhaly. Přikrčila se ještě více, napnula svaly v těle a… vystartovala. Stačil řádně dlouhý skok a chňapnutí, aby chytila nebohého tvora mezi zuby, cvakla a škubla hlavou, načež si jej přehodila ve vzduchu v tlamě a koukla teprve teď směrem k Alariovi, zda se jí někde neztratil.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 14


U Ž I V A T E L