Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 19

Setia rozhodně nebyla ráda za přítomnost cizinců v lese. Ano, sice měla v oblibě setkávání se s ostatními liškami, ale v tomto případě to bylo poněkud problematické z hlediska, že zaprvé netušila, zda jsou vůbec přátelské, a zadruhé šlo o její domov a teritoriální část jejího já samozřejmě bila na poplach vždy, když jí do něj vstoupil nějaký ten nezvaný host. Což byl taktéž důvod, proč to chtěla mít brzy z krku a proč nebyla nikdy zrovna přátelská, pokud se někdo zastavil hlouběji v lese než na samotném okraji Ambleerského území. Newt očividně z toho však radost neměl stejně tak, i když jeho vtipkování jí připomnělo, že situace nemusí být vážnější, než jen nevinné zatoulání-se a nedostatek pozornosti věnované svému okolí, které u Saeronských lišek vídala dnes a denně. Protože tohle nebyl Esait ani odlehlé ledové pustiny na severu, které navštívila během svých poutí. Tady mnohé lišky ani netušily, co je to boj o přežití, teritorium a potravu. Nevěděly, že v dalekých krajích existují i takové lesy, ve kterých by je domovská liška bez varování zardousila, kdyby se přiblížily příliš blízko k jejímu doupěti. Nad tímhle však Setia teď zavrtěla hlavou, aby ty myšlenky vyhnala z hlavy. Teď jsem i já liškou ze Saeronu a tedy pro mne již též neplatí pravidla mé matky, připomněla si po cestě za cizinci, na které se k ní Newt připojil bez námitek a dokonce vyloženě následoval její vedení. Což od něj rozhodně bylo milé, kdyby si to jen Rudá v danou chvíli uvědomila, že se jí taky mohl klidně postavit na odpor a vůbec by to nebylo divné. Jenže ta měla aktuálně jiné starosti a svou přirozenou touhu dominovat tak neměla čas hlídat. Což však stejně ztratilo význam hned, jak se dostali ke svému cíli. To mohla být vděčná černému lišákovi zase za to, že dodával její maličkosti svou mohutnou postavou zvýrazněnou zježenou srstí, potřebnou autoritu, aby se nedostalo na nějaké… nedorozumění. Ač si to totiž nerada přiznávala, věděla, že podceňování jí podobných drobečků je prostě přirozené, a ona by se bez Newta taktéž snadno mohla dostat do situace, kdy si respekt bude muset získat až s pomocí zubů – což přirozeně nikdy nebyla možnost, kterou by rozumná liška zvolila schválně. Hezký den… no, byl by hezčí, kdybych věděla, že nehodláte dělat problémy, napadlo ji poněkud kousavě při pozdravu Tamary, ovšem nahlas to neřekla – jednak proto, že to bylo zbytečné a zadruhé neb aktuálně rozhodně nehodlala vyloženě vyvolávat problémy. Jenže tmavá liška pokračovala a ujistila je, že jejich záměrem opravdu nebylo vyvolat šarvátku ani tropit jiné neplechy, což potvrdil i její společník. To jim Setia sice mohla a nemusela věřit, samozřejmě, ale aktuálně k tomu druhému neměla důvod – a vlastně ani náladu, neb tohle chtěla vyřešit rychle. „Chápu,“ kývla tedy na srozuměnou k té omluvě a trochu se uvolnila. Ostatně, pořád měla vedle sebe Newta, takže důvod pro klid měla. A ano, nějak automaticky při tom všem vzala mohutného lišáka jako někoho, kdo jí opravdu hlídal záda a v jehož přítomnosti mohla v ostražitosti polevit… tedy, alespoň o trochu. Což si vlastně v tu chvíli ani neuvědomila. „Příště byste však měli věnovat svému okolí více pozornosti – mohli byste totiž narazit i na méně přátelskou společnost, než je ta naše,“ poradila pak Tamaře ještě, protože přece jen na ní liška působila příjemným dojmem a Rudá v takových případech měla tak trochu nutkání ostatní tak nějak mimochodem chránit před jejich případnými budoucími chybami. A taky jí tak nějak napadlo navrhnout i možnou alternativu, když už v lese bylo poslední dobou mimo nečekaných výletníků poněkud ticho: „Kdybyste však případně hledali domov, tak Ambleer je teritoriem liščí skupiny – teoreticky by tady tedy byla možnost se přidat, pokud byste tedy byli ochotni přiložit tlapku k dílu a padli do oka Herree, která to zde vede,“ navrhla proto, protože na rozdíl od předchozích tuláků, tihle na Setiu nepůsobili nepříjemným dojmem, aby měla případně problém s tím, že by se zde v budoucnosti ukázali znovu – samozřejmě však jen v případě, že by tentokráte už nepokračovali hlouběji do lesa, pokud jim to někdo nedovolí. Ten samec se mi sice moc s tím, jak je dobitý, nelíbí, ale oba se chovají slušně a působí i celkem mile, a nějaká nová krev by se nám zde opravdu hodila…

<<< Baobab

Hledání smyslu Newtových slov se rozhodlo přesunout do lesa, jak se ti dva shodli, ovšem to ještě netušili, že to bude muset ještě chvíli počkat… první, co totiž Setiu udeřilo do čenichu, když venku zavětřila, byla spousta pachů dalších lišek. A lehce ji zježil srst na krku fakt, že velkou část z těch pachů jednoduše neznala. „Co se to tady sakra děje? To máme den návštěv?“ zamračila se nad tím, ouška sklopená, když se o tu myšlenku podělila se svým společníkem. Zavětřila pořádně, aby zmapovala situaci a zjistila, že se na území lesa aktuálně nachází dvě skupiny lišek – jedna menší složená pouze z neznámých lišek, snad potulného páru, neb se jednalo o samce se samicí jejich druhu a druhá, v níž rozeznávala mezi neznámými pachy i jeden… ne, rovnou dva známé! Green? Co ten tady dělá? Vždyť… neříkal, že se zdejšími liškami nemá dobré zkušenosti? zmateně zamrkala, poněkud nejistá a s nutkáním hned zjistit, co se tam děje, protože se za to lehce cítila zodpovědná, když Greena znala (a netušila, že je to syn Světlušky) a navíc mu při jejich setkání povídala o tom, že by možná měl zjistit, zda se náhodou situace během let jeho nepřítomnosti nezměnila. Jenže… u této skupinky byla Herrea, kdežto zbylí dva tuláci se zde pohybovali bez dohledu. A i když vyloženě nebylo na Setii, aby strážila hranice lesa (ostatně vůdkyně jí svěřila lov, nikoliv ochranu) jednoduše nemohla něco takového nechat být, i když jí zvědavost a povědomý pach lákaly vydat se opačným směrem. „Jdem to zkontrolovat,“ rozhodla proto, a v danou chvíli si ani neuvědomila, že automaticky rozhodla nejen za sebe, ale i za Newta, byť ten byl starší a ve zdejším lese žil delší dobu, pročež by se mu to nemuselo tak úplně zamlouvat. Jenže pokud jí chtěl vynadat, musel to udělat až po cestě, protože Rudá se rovnou rozklusala zasněženým lesem směrem k Luckymu a Tamaře, aby co nejdříve rozlouskla záhadu těchto dvou cizinců a mohla pak s čistým svědomím pokračovat v řešení otázky Greena v lese, který nesnášel.
 
Když se přiblížila na dohled ke dvěma cizím liškám, zpomalila Setia do kroku, a s maximální ostražitostí si Luckyho s Tamarou prohlížela. Bylo na ní vidět, že je napnutá, připravená na různé varianty budoucnosti, předpokládajíc i možnost, že by mohly být cizí lišky nepřátelské. A to zvláště ve chvíli, kdy jí pohled spočinul na rezavém lišákovi, který měl kožich ozdoben množstvím jizev. Rudá jednoduše automaticky vždy předpokládala větší nebezpečí ze strany podobně zřízených lišek, protože většina z nich byla dle jejího mínění zařaditelná buď do kategorie hlupáků, kteří neví, jak se chovat, nebo snad agresorů. A oba případy byly samozřejmě problematické. „Zdravím,“ pronesla neutrálně s kritickým pohledem směřovaným k oběma liškám. Protože jestli bude jeden z nich další ignorant, tak budu zlá… „Co tady pohledáváte?“ zeptala se napřímo, ne prudce ani nepřátelsky, ale ani žádná vřelost z jejího projevu nezněla. To, že se nachází na území skupiny vyloženě neměla nutkání hned říkat, protože se chtěla vyhnout dalším dohadům o tom, zda je seskupování lišek správné či nikoliv, a navíc očekávala, že přítomné lišky si hned, jak se trochu zamyslí nad její otázkou, uvědomí, že se nachází v teritoriu, které jim nepatří.

[232]

Setia byla opravdu zvědavá. Nezáleželo na tom, že Newta v podstatě neznala, stejně měla nutkání se tak trochu šťourat v jeho myšlenkových pochodech, protože prostě tak dokázala zabavit svou hlavičku, a přitom nechat tělo odpočívat. Netlačila však na něj, aby jí všechno hned vyzvonil, a tedy ve výsledku v tichosti vyčkala, zda jí společník odpoví či se rozhodne si odpověď na její krátkou otázku nechat pro sebe. A dočkala se a vlastně to bylo i něco celkem očekávaného. „Nemyslím si, že by se to mělo stát,“ podělila se tedy o svou myšlenku ohledně možného jeho vyhoštění vůdkyní skupiny, protože přece jen, Herrea se snažila všemi možnými způsoby sem lišky dostat, a tedy by to bylo maličko… kontraproduktivní, a to i přes fakt, že věřila tomu, že když byl Newt tak dlouho pryč tak se zlobit nejspíše alespoň trochu bude. „Ovšem pokud si nejsi jistý, možná bych jí být tebou donesla kromě omluvy i nějaký dáreček, aby se moc nezlobila,“ navrhla následně, spíše hlavně pro samotného černého lišáka, aby věděl, že udělal maximum a nemusel se obávat toho, že by byl ze skupiny vyhoštěn pro svou vlastní hloupost a nedostatek snahy. Alespoň tedy mě by pěkně štvalo, kdybych si nemohla být jistá tím, že jsem udělala všechno, co bylo v mých silách, a že jsem něco třeba mohla udělat lépe, kdyby mi to třeba nevyšlo… zhodnotila, i když si stále nemyslela, že by bylo nějak zvláště pravděpodobné, že by se Newt musel se skupinou rozloučit. „Přece jen, zlobit se kupříkladu s plným žaludkem je o něco těžší, než když je tomu jinak, a čím lepší má tvá společnost náladu, tím snáze se s ní řeší vlastně cokoliv,“ doplnila tedy k oné radě, protože sice nemohla tušit, jak Herrea reaguje na úplatky, ale tohle považovala za fakt v každém případě. Čímž nejspíše se dostala k tomu, aby tohle téma uzavřela, pokud tedy Newt neměl ještě, co dodat, ovšem úplně v tichosti nezůstali, protože měl její společník nutkání reagovat i na poznámku o možných variantách a tom, že jí nevadí jej poslouchat. A ona se musela zazubit: „Zrovna teď smysl nedávají,“ informovala jej po tom jeho monologu ve vtipu, když se trochu zamotal do vlastních slov. „Ne, klid, když se zrovna nesnažíš vysvětlovat, proč si myslíš, že nedává smysl, co říkáš, tak to smysl dává – a vidíš, teď jsem v tom zamotaná též!“ zakončila větu s úsměvem a v jiném tónu, protože si tato fakta právě v průběhu svých slov začala uvědomovat sama, pročež se tiše zasmála a zavrtěla nad tím pobaveně hlavičkou, než musela souhlasit s jeho myšlenkou o bouři, protože nejen, že ta skončila, ale už se dostalo i k tomu ránu, o němž mluvila, jak tak čas plynul. „Můžeme,“ souhlasila, když se zvedla taktéž, načež se pořádně protáhla, včetně prstů na tlapkách a oklepala se, aby z kožichu dostala veškerý prach, načež už se měla poklidně k tomu, aby vyrazila ven z úkrytu zpátky do lesa.

>>> Ambleer

// č. 231

Setia se podělila o nějaké ty své myšlenky, byť to bylo celkem… inu, zvláštní. Ostatně, Newta v podstatě neznala a to, že žili na stejném místě, patřili do jedné skupiny, jen společně s příjemným dojmem, kterým na ní působil už prvně, by běžně nepovažovala za dostatečný důvod se někomu otevřít – byť v tomhle případě vlastně o nic nešlo. To, že měla k tomuhle lesu nějakou vazbu přeci bylo jasné už jen proto, že tady žila a zůstávala, a neb byla skupina pro mnohé lišky i jakousi náhradou širší rodiny, tak to byl i celkem očividný důvod pro to, proč se vlastně snažit – alespoň z jejího úhlu pohledu. Ostatně, brzy se ukázalo, že Newt má podobný názor. Jen… „Když?“ zmínila Setia počátek jeho věty jako otázku, rovnou společně s lehkým natočením hlavičky na stranu a stříhnutím oušky ve zvědavém gestu, neb ono slovíčko bylo příliš podobné pokud, jen chyběl ten možný důvod, proč by tomu snad mělo být jinak. Tedy, nějakou teorii mít mohla, samozřejmě i měla, ale nechtěla si nějakou myšlenku rovnou zafixovat místo faktu, takže se raději zeptala – zvědavá jako vždy. Navíc, Newt to chtěl nakonec zakecat, a nad tím musela Setia zavrtět hlavou v nesouhlasu: „Nevadí mi tě poslouchat – tedy, jestli mluvit chceš…“ zhodnotila, ale rovnou dala možnost černému lišákovi i vycouvat z konverzace, kdyby tedy nechtěl. „Jinak tady však můžeme klidně počkat na lepší počasí v tichosti – nebo se do rána trochu prospat,“ doplnila ležérně i další varianty, protože jí to bylo v podstatě jedno. Odpočívat jí takhle stačilo, ale kdyby neměla, co lepšího na práci, tak ani spánek nezněl jako špatná volba.

// post č. 230

Tušila, že si jejím tvrzením není Newt zrovna jistý, ale přemlouvat ho nehodlala. Navíc, ve výsledku měl pravdu s tou další poznámkou – k té mu už říct, že to určitě bude v pohodě nemohla, aby to bylo upřímné. Sama totiž by si nebyla vůbec jistá, jak se bude vůdkyně skupiny ohledně tohoto tvářit. Proto taktéž na to reagovala jen polohlasným „hm,“ než se rozhodla to dále nerozebírat – ostatně, stejně z toho nic dobrého vzejít nemohlo, když nad tím přemýšleli. Proto se taktéž raději rozhodla pohodlně uvelebit, pročež nechala přední tlapky posunout dopředu, aby si lehla, a pak se zatočit do klubíčka, dělajíc si polštář z vlastního ocásku, když vděčně přijala ochranu Baobabu před tou lapálií tam venku. Další věta Newta jí však donutila napnout ouška, a hlavu zvednout o kousek výše. Co zda se mi stalo? nebyla si v prvé chvíli jistá, nač se jí lišák ptá – než to tedy vysvětlil, a ona se nad tím musela zamyslet. Zmizet ze světa… hm… „Svým způsobem asi ano,“ usoudila po chvíli tedy s přikývnutím. „V poslední době sice ne, ale kdysi, ještě předtím, než jsem přišla na Saeron, jsem měla pár špatných období,“ prozradila tedy na sebe tak nějak, sice neurčitě, ale přeci jen. Zavrtěla nad tím však pak hlavou, nehodlajíc se v těch myšlenkách utápět a rozhodla se zaměřit spíše na současnost: „Ambleer je však můj domov. Sice to není vždy lehké, ale mám něco, kvůli čemu se snažit být lepší…“ pokračovala pak, i když si očividně těmi volenými slovy nebyla zrovna jistá. Nebo spíše netušila, zda Newt pochopí, co tím chtěla říct, když to tak trochu nejistě a tišeji dopověděla, a koukla na něj, jakoby snad chtěla vypozorovat, zda to z toho jejího nešťastného projevu pochopil tak, jak to myslela.

// Z Ambleeru, protože odjinud se tu snad dostat nedá; post č. 229 (ať to pak nemusím počítat)

Zamířila si to rovnou do úkrytu, protože tady venku nehodlala zmrznout, a navíc to vypadalo, že se k nim žene ještě něco zlovolnějšího než jen studený vítr. V Baobabu na ně však už onen nečas dosáhnout nemohl, nebo alespoň rozhodně ne v plné síle, a ona mohla v klidu pokračovat v konverzaci, která byla tentokráte vedena její zvědavostí a Rudá si proto ani nebyla jistá, zda se jí dostane odpovědi, protože přece jen se tím tak trochu rýpala v cizím životě, a to jí přeci nepříslušelo. Hodlala to tedy nechat plavat, když v prvé chvíli Newt neodpověděl, zaujat sněhem, avšak lišák jí překvapil, když se nakonec přece jen rozmluvil. Nebo tak něco, protože to první, co z něj vylezlo, nebylo tak úplně slovo, ale upoutalo to Setiinu pozornost, a ta se tak otočila zpátky na svého společníka, zanechávajíc hledání si pohodlného místečka na odpočinek na dobu o chvíli pozdější. Sedla si však, a lehce přikývla hlavou nad tím, že si toho už hodně zažil, ve znamení toho, že ho poslouchá a chápe… načež byla zmíněna i Lumenilis, u jakéhožto jména Rudou tak trochu píchlo u srdíčka a ouška se jí automaticky svěsila ve smutném gestu. Stýskalo se jí, a očividně nebyla sama, kdo to tak cítil. „Chápu tě,“ broukla tedy ve výsledku tiše, načež zavrtěla hlavičkou nad jeho poslední poznámkou: „Není to sobecké – kdybys si neodpočinul a potácel se po lese jen jako tělo bez duše, neprospělo by to nikomu, no ne?“ zhodnotila ve výsledku, protože sama věděla moc dobře, že někdy je lepší se projít, pročistit si hlavu a zaměřit se na sebe než se mermomocí snažit být nápomocen, protože pak liška často dělala chyby a o medvědí služby přece nikdo nestál. A to, že Newtova procházka trvala o něco déle… no, nebyl sám, kdo si dělal výlety, a když to potřeboval, tak to snad bylo omluvitelné. Aneb asi měla zrovna nějakou soucitnou chvilku. Nebo za to mohla ona princezna krvavého měsíce, k níž měli společné sympatie.

Co se týče cizinců, Newt se o ně celkem zajímal, a dokonce se i doptával na jednoho z nich, pročež se Setia jen na krátko zamyslela, než s pokrčením ramen zhodnotila: „Obyčejný lišák s tmavošedým kožichem – nebylo na něm vlastně nic zajímavého. A jmenuje se Rusten,“ podělila se tedy se svým společníkem i o tuhle informaci, ovšem to bylo tak vše, co mu k němu dokázala říct, než se podělila i o informace o možné budoucí člence skupiny, než tohle téma nechala za nimi, a rozhodla se navrhnout přesun, aby tady nepřimrzli k podloží. Počasí se jí totiž vůbec nezamlouvalo, a bylo to jen horší s tím, jak slunce zapadalo. Proto se rozhodla hned poté, co jí to Newt odsouhlasil, vyrazit směrem k úkrytu, aby tady nemrzla o moc déle, doufajíc, že v Baobabu bude alespoň o trochu tepleji – minimálně tam tedy za nimi nebude tolik fučet ten ledový vítr, který byl čím dál nepříjemnější. Setia tak přidala do kroku, aby se zahřála po cestě pohybem, přičemž se dostalo i na osobnější typ otázky ohledně tohoto místa, která vedla k nějakému tomu… vyšumění konverzace do ztracena. Což Rudé však vyloženě nevadilo, protože se chtěla v prvé řadě zahřát a obávala se, že jí z toho mrazu zamrzne po cestě i mozek, pokud se bude zbytečně zdržovat. Proto se taktéž ozvala až poté, co měli možnost se schovat v úkrytu: „Proč jsi vlastně byl tak dlouho pryč?“ zvědavost jí totiž nedala a ona se prostě musela zeptat, byť hned vzápětí pro jistotu dodala: „Pokud to tedy není osobní…“

>>> Baobab

Setia neměla důvod Newtovi cokoliv ohledně Ambleeru zapírat, neb by to přece jen nemělo žádný smysl – očekávala totiž, že se o pravdě brzy ujistí sám a nevěřila zrovna dvakrát tomu, že do té doby se sem nahrne spousta liščích duší a všichni pohřešovaní se zase naleznou. To by přece jen bylo hodně náhod dohromady. I když bylo pravdou, že Rudé to v zásadě příliš nevadilo, že zde nebylo mnoho lišek – akorát tak v tom, že si měla málokdy s kým pokecat, ale na to už si tak nějak zvykla. Pořád to brala jako to menší zlo než zde mít někoho, koho by špatně snášela. Samozřejmě jí zde jedna konkrétní dušička poněkud scházela, ale s tím už bohužel nic dělat nemohla. Nechala to však aktuálně plavat, a raději černému lišákovi pověděla o přírůstcích do skupiny, tedy jednom a jednom nerozhodném hlupákovi, který dle všeho se po hádce se Setií rozhodl vypravit někam pryč. Samozřejmě – chvíli nevydrží na místě, zabrblala si pro sebe v duchu ohledně chudáka Lorenza, než vrátila svou pozornost raději zpátky k Newtovi. „Jo, byla jsem pryč s Lorenzem a když jsem se vrátila, zjistila jsem, že se nám tady toulají dva cizinci,“ vysvětlila přece jen celou tu příhodu, která se odehrála před chvílí, „tu mladou pískomilku bych pochopila, možná mají v poušti jiné zvyky, a navíc se chovala slušně, když jsem jí upozornila, kde se nachází, ale její společník…“ mlaskla a zavrtěla nad tím hlavou; „no, škoda mluvit. Nevím, zda ho vychovaly veverky, či co, ale očividně si myslel, že se může potulovat po revíru ostatních lišek, jak se mu zlíbí,“ povzdechla si nad oním individuem. „Tak snad ho tady už nepotkáme…“ usoudila ve výsledku, než se rozhodla ještě doplnit informaci o jeho společnici: „A co se týče té pouštní lišky, Nifea se jmenovala, ta možná přijde, až si promyslí, zda by život ve skupině byl pro ni to pravé,“ uzavřela ve výsledku všechny dle ní celkem důležité informace, přičemž jí už lehce začaly zebat tlapky, jak seděla na jednom místě, což přece jen teď v zimě nebylo zrovna ideální při jejím jemném kožíšku. „Nechceš se schovat před tou zimou?“ navrhla proto i svému společníkovi, protože přece jen pro ni aktuálně existovaly jen dvě možné varianty: Buď si dá procházku, nebo se někde schová. A neb z jednoho výletu zrovna přišla, moc se jí znovu se kamsi trmácet nechtělo. Ať tak či onak se k ní však dostala otázka ohledně toho, jak se líbí ve skupině jí. „Rozhodně se mi tady líbí,“ přiznala tedy bez váhání, byť si nebyla jistá, co k tomu říct více a ani nevěděla, jak moc byla tahle otázka pouze zdvořilostní, a tedy zda by případné rozpovídání Newta spíše neotravovalo.

Setia se snažila ten zbylý vztek zase tak nějak ovládnout, aby působila zase jako normální, vyrovnaná samice, která určitě neštěká po ostatních lišácích jen proto, že jsou nerozhodní, velcí a občas trochu neobratní se slovy a emocemi. Každopádně to vypadalo, že úspěch to splnilo, alespoň částečně, když se jí dostalo pousmání k zdvořilostnímu děkuji. Sice pochybovala, že ji Newt nějak zvláště rád vidí, když pro sebe byli v podstatě cizinci, ale tušila, že by rád alespoň vyzvěděl, co se dělo v lese za jeho nepřítomnosti a k tomu byla vlastně ideální kandidát na společnost. Tedy, až na její nálady, ale ty snad dostatečně zklidnila, aby nehrozil další konflikt. Dokonce jí i ulehčil od jedné palčivé otázky, protože jí částečně připadalo blbé ptát se na jméno někoho, s kým už tak dlouho sdílela domovinu, i když zde fakticky nebyl. Takže se jmenuje Newt, zopakovala si pro sebe v duchu rychle, než se sama představila: „Já Setia,“ i když to asi už víš, zhodnotila na oplátku, kdyby náhodou měl její společník trochu děravou paměť, z čehož by jej vlastně ani neměla proč vinit – viděli se přece všeho všudy jednou. Každopádně pak už lišák přešel k tomu, co ho opravdu zajímalo, a tedy od něj tuto otázku Rudá čekala a snažila se přemýšlet o nejvhodnější odpovědi. „Lesu se daří dobře, ale co se týče skupiny, nebyla bych si tak jistá, protože poslední dobou jsem potkávala jen Herreu – po zbytku jakoby se slehla zem,“ odvětila mu tedy ve výsledku popravdě, protože přece jen se tyhle informace hodily vědět, nejspíše a stejně tak usuzovala i ohledně dalších informací: „Od doby, co jsem tě však viděla naposledy se do skupiny přidal jeden fenek, Sirius – dosud jsem ho ale nepotkala,“ z čehož nezněla vůbec nadšeně, protože přece jen jí přišlo dost divné, že se sem někdo přidal a pak o něm už nebylo vidu ani slechu. Ale zase je to fenek, takže se možná jen rozhodl přečkat zimu na poušti a vrátí se na jaře – možná bych se měla zeptat Světlušky, usoudila k tomu rychle, než však pokračovala v dalších novinkách: „A pak je tu zrzek, Lorenzo, který sice oficiálně členem není, ale do lesa ho přivedla sama vůdkyně, takže tady má dovoleno pobývat, co jsem tak pochopila,“ dokončila své hlášení, aby náhodou Newt omylem necenil zuby na některého z místních.

Setia byla pěkně naštvaná a když se tak otočila s poněkud prudkým rozloučením od Lorenza, rozhodla se ho dále už neposlouchat a prostě vyrazila kupředu do lesa. Neměla důvod ho vyprovodit z lesa, ani nepočítala s tím, že vlastně odejde, protože Herrea mu zde přeci dovolila zůstat. Jen byla příliš rozzlobená, než aby mu dělala i nadále společnost. A dohled věřila, že nepotřebuje. A tak se rozeběhla. Běžela lesem a snažila se alespoň část těch emocí poslat tlapkami prudce se odrážejícími od povrchu do země, nebo snad jej odeslat pryč po větru, jenž jí pročísl kožíšek. Ouška přilepená k hlavě a prostě běžela. Alespoň chvíli, aby si ulevila. To, že zamířila za Newtem si ani neuvědomila, protože si nemyslela, že by aktuálně chtěla nějakou společnost – ostatně, co si pamatovala, téměř vždy, když měla podobné nálady, se od ní všichni drželi na hony daleko. Snad kromě Tesaie, jejího brášky, který se obvykle se sklopenými oušky držel v dohledu, snad aby se ujistil, že jeho sestra bude v pořádku, snažíc se být však neviděn, aby nevěděla, že o ni má starost – i tak ho Set vždycky prokoukla, nebo alespoň si jeho společnost začala uvědomovat hned poté, co se trochu zklidnila. To až když zpomalila zpět do poklusu a prošla dalším houštím, všimla si, že není sama. A zastavila se. Chvíli na Newta jen tak koukala, s vyhasínajícími plamínky hněvu v očích, které mu nepatřily. Než promluvil. Vydechla. Oklepala se a sedla si. „Ahoj,“ odvětila a znělo to poněkud chraplavě, pročež následovalo kašlavé: „hm-hm,“ kterým se snažila pročistit si hrdlo a vyhnat z hlasivek onen vzteklý podtón, který ještě před chvílí používala na chudáka Lorenza. A pak jí v hlavičce začalo šrotovat, protože si vzpomněla, kdy toho lišáka potkala naposledy a že měl na Herreu celkem příznivý vliv, takže by asi na něj neměla vrčet. „Vítej zpátky,“ usoudila ve výsledku, tak nějak neutrálně, protože si nebyla jistá, co vlastně by měla říct. Omluvit se za to, jak za ním vpadla? Zajímat se, kde byl poslední rok nebo mu snad říct novinky z lesa? Zeptat se ho konečně na jméno nebo snad připomenout to své? Každopádně to vypadalo, že tentokráte není sama, kdo je v aktuální situaci nejistý, a tak snad to nedopadne podobně jako před chvílí…

Setia zmateně zamrkala, když jí na otázku Lorenzo opět odpověděl nejednoznačně. Počkat, počkat, takže… tady děláš nábor členů, ale sám nevíš, zda zůstat chceš? tenhle přístup opravdu nechápala a vlastně tedy ani nevěděla, jak se ohledně toho cítit. Uražená, že se plete do něčeho, s čím vlastně ve výsledku nic společného mít nechce? Nebo snad polichocená, že se přesto nejspíše snaží skupinu trochu podpořit? Nemohla se rozhodnout. Jako tvrdé Y tam však naštěstí (nebo možná spíše naneštěstí) nestála dlouho, a tomu, že nezapustila kořeny, nakonec i pomohlo to, že Lorenzo tímto slovíčkem neskončil. To pak už měla jasno, když podotkl na fakt, že znejistěla, když ucítili Rustena – v tu chvíli měla nutkání se bránit proti tak pomýlenému nařčení, a proto se též maličko naježila: „Ale já nebyla nervózní z něj!“ štěkla možná zbytečně trochu moc ostře, protože Lorenzo jednoduše pronesl svá slova poněkud nešikovně a ona z něj měla pocit, že jí nařknul z toho, že se cizinci postavit sama bála. Což vedlo k dalším úvahám o tom, že jí podceňuje, protože je maličká a samice, a už jel chudák Lorenzo (ničeho z toho si nejspíše ani nevědom) pomyslnou skluzavkou oblíbenosti zase honem rychle dolů. „Tak abys věděl, zrzku, já určitě nepotřebuju pomoc od tuláka, abych věděla, jak se vypořádat s cizincem v mém domově,“ pokračovala dále, stále naježená, protože jednoduše už si domyslela příliš mnoho věcí a cítila se kvůli nim tak, že se musí bránit – a to ona uměla dost agresivně, když už na to přišlo, takže i když to nebylo hezké, zdůrazňovala mu podobná fakta bez toho, aby si uvědomila, že sama aktuálně může působit na svou společnost dosti špatně a Lorenza zbytečně zasáhnout. Nic nebyl platný smířlivý tón Lorenza, když měla Setia tyhle pocity, ba spíše to naopak ještě zhoršovalo situaci. Nepotřebuju pomoct, tak si vem svou lítost a táhni si zase klidně o les dál! bublalo to v ní, když už se jednou rozvztekala, a možná byla naštvaná částečně i proto, že se to tele stále nedokázalo rozhodnout, že zůstane, i když ona si na něj už tak nějak zvykala. Nemluvě o tom, že ti, kteří jí trochu znají, jistě již čekali, kdyže tento rok přijde ta její náladovost a výbušnost spojená se zimním obdobím. Pocit slabosti, který se snaží vyvážit nadřazeností vůči všemu a všem a když je nouze, tak i agresivitou. Omluvy tak chudákovi Lorenzovi nepomohly stejně tak, protože už je Rudá vlastně moc nevnímala. Svým způsobem si však částečně uvědomila, že si možná vztek vybíjí na špatném lišákovi, a tak se rozhodla udělat to, co jí šlo vždycky nejlépe – zdrhnout. „Měla bych jít,“ rozhodla tvrdě a pak se prostě rozklusala pryč od Lorenza, dále do lesa.

Setia se snažila co nejlépe zodpovědět všechno, nač se pískomilka ptala, přičemž si však nemohla nevšimnout, že Lorenzo nějak utichl. Nedělala by si s tím nijak těžkou hlavu, protože faktem prostě bylo, že členkou téhle skupiny byla prozatím jen ona, ale… to by si nesměla všimnout jeho lítostivého pohledu, který k ní stočil, když si omotal ocas kolem tlapek. Co je s ním? zmátlo ji to. Řekla jsem něco, co se ho dotklo? Nebo mu něco z toho přineslo nějaké špatné vzpomínky z minulosti? nepochopila však význam zrovna, a aktuálně se tím tak nějak neměla čas zabývat, pročež se rozhodla to odložit na chvíli, až dořeší tuhle situaci, a tak prostě z hlavy vytřepala všechny zmatené myšlenky hned v následující chvíli a rozhodla se zaměřit raději na Nifeu než svého náhle poněkud skleslého společníka. Přitom tak nějak mimochodem se k ní dostalo i pachu, který jí byl povědomý a patřil členovi skupiny. Ten velký tmavý přátelský lišák, co byl u mého přijetí, uvědomila si Setia po krátké chvíli, kdy přemýšlela, komu asi patří, avšak nebyla si úplně jistá, zda někdo už před ní vyslovil jeho jméno či nikoliv – nemohla ho totiž v paměti najít a mimo to jedno setkání spolu nikdy vlastně nemluvili. Každopádně však prozatím měla jinou prioritu. „Dobře, promysli si to,“ souhlasila s liščinou myšlenkou, protože jí to aktuálně připadalo taktéž jako nejlepší řešení, zvláště, když přijmout by jí aktuálně nemohli tak jako tak, když zde Herrea nebyla. „Pokud bys se však vrátila s rozhodnutím, že se přidat chceš, doporučuji ti tentokráte počkat na hranici – ušetříš tak sobě i nám další trable,“ poradila následně, i když to nepovažovala za nezbytně nutné, a tedy to pověděla spíše jen tak pro jistotu, aby se neopakoval podobný scénář jako dnes. „Měj se,“ rozloučila se pak neutrálně, když se Nifea vypravila za svým dřívějším společníkem. A pak tu zbýval už jen Lorenzo a její dříve tak palčivá otázka ohledně toho, cože to provádí s tím náborem členů, když sám jedním ještě oficiálně není. Jenže vzhledem k tomu, že uběhlo trochu času a ona se uklidnila, tak ve výsledku se rozhodla svou otázku položit jinak, když se na něj otočila: „Takže přece jen hodláš zůstat?“

Očividně Lorenzo po chvíli od jejího vysvětlení zhodnotil, že do malé kany nalévají informací nedostatek, nebo možná jen nedokázal chvíli držet tlamu zavřenou, každopádně však pokračoval a ona musela protočit očima už ve chvíli, kdy začal – očividně tím šaškem pobavená. Ohledně toho pomáhání a společných lovů trochu přeháníš s tím zdůrazňováním, nemyslíš? měla nutkání mu připomenout, ale nehodlala se s ním tady dohadovat, že to, že se tak nějak shodli, že by mohli využít zimy a společně vyrazit na lov vysoké, přece automaticky z dané činnosti nedělá základní kámen skupiny. A spíše, než přežití bych tohle konkrétní považovala za pohodlnější život – nebo se ti snad zdá, že by tady na Saeronu běžně lišky strádaly? i tuhle myšlenku si nechala prozatím pro sebe, a dokonce se ani nezakašlala, aby ho brzdila, byť souhlasit s ním vyloženě nemohla, byť ve výsledku, když už to nakousl, rozhodla se to doplnit i těmi povinnostmi: „Spíše se jedná o to, že každá liška by se měla snažit být ku prospěchu skupině, byť je pravda, že někteří dostávají na starosti konkrétní oblast, jako je lov, obrana území či péče o ostatní,“ specifikovala trochu Lorenzovo tvrzení tak, aby dle ní spíše odpovídalo realitě, protože z jeho slov jí to vyznělo spíše, že nováčci si můžou válet šunky, ač pochybovala, že to tak myslel. Po čemž už následovala otázka Nifey na pohyb mimo území skupiny, nad kterou Setia přirozeně zavrtěla hlavou, vzpomínajíc na dobu před rokem, kdy se na stejnou otázku ptala sama. „To nikoliv,“ to bychom se tu navzájem brzy sežrali, usoudila k tomu celkem pobaveně, byť nepochybovala, že by jí některé lišky opravdu mohly rychle začít lézt na nervy, i v takto rozsáhlém lese. „I když je tento les naším domovem, po okolí se toulají členové skupiny často – pořád je přece jen málokdo z nás vyloženě stavěný na to, aby trávil všechen čas se stejnými liškami na jednom místě, ovšem stejně tak to tady rozhodně není jen nějaké útočiště, kam se liška schová na zimu, aby o ní pak dalšího půlroku nebylo vidu ani slechu,“ zhodnotila, a přitom si připomněla slova Světlušky, která jí byla řečena, když se sama chtěla přidat. Vlastně celkově se jí to tak nějak vracelo – jen s tím rozdílem, že tentokráte už byla v pozici někoho, kdo ví, oč se jedná. „Ambleerskou skupinu vede Herrea, takže ano, nějaká hierarchie tady samozřejmě funguje,“ odvětila rovnou i na její další otázku, byť byla trochu zaražená tou verzí, kdy by si byli všichni rovni, neb takhle to dle ní nefungovalo snad nikde – v rodině, ve skupině a už vůbec ne v divočině. Jako mladá musela poslouchat matku a vybojovat si své místo na slunci mezi čtyřmi sourozenci a když opustila rodný brloh, začal pro změnu platit zákon přežití silnějšího, což částečně změnila až právě tato skupina, která jí dodávala nějakou tu výhodu. Co se týkalo pak počtu lišek, nad tím se musela Setia trochu zamyslet. „Neřekla bych, že existuje nějaký normální počet členů skupiny,“ zhodnotila ve výsledku přemýšlivě. „Spíše se to bude odvíjet od toho, kolik hladových krků zdejší les ještě uživí – a že je tohle dosti bohatý les – ovšem na to by ti spíše odpověděla právě Herrea,“ usoudila ve výsledku, že tohle bude tak nějak nejméně zavádějící odpověď, kterou aktuálně dokáže vymyslet.

Setii se situace v lese vůbec nelíbila. „Pokud jsi teprve teď zjistil, že jsou některé lišky teritoriální, měl jsi očividně štěstí,“ zhodnotila nespokojeně. Tón, který cizinec používal se jí vůbec nelíbil, zvláště proto, že aktuálně by spíše očekávala trochu pokory spojené s omluvou. To, že netušil o skupinách sice chápala, ale to, že si někdo na kráčí do lesa, který je očividně obydlen, považovala za drzost tak jako tak – dle ní to totiž s existencí skupin nesouviselo, neb její matka by též vynesla cizince v zubech, kdyby vlezl do Esaitu a to se jejich rodina určitě za skupinu v tomto slova smyslu považovat nedala. Co dalšího jí nedávalo smysl, byl však pak i Lorenzo… sice dokázala pochopit, že očividně se mu vědomí, že v lese není zrovna mnoho lišek nelíbí o moc více než vůdkyni, ale v tomhle případě nepovažovala podobné podbízení za ideální – zvláště vzhledem k tomu, jak se Rusten prezentoval. Otázku však spolkla a zmatení svižně zamaskovala, protože přece jen nechtěla působit, že neví, co vlastně chtějí, a tak se neochotně spokojila s tím, že o tomhle si se zrzkem promluví později. Raději abys už šel, a příště zkusil používat čumák, pomyslela si tedy jen pro sebe k šedivému lišákovi nespokojeně a následně byla ráda, že jej již může vyprovodit nedůvěřivým pohledem na další cestu. Kanu přitom ze zorného pole však úplně nevypustila, i když na ní pískomilka působila daleko lépe než její společník, v čemž možná měla tak trochu výhodu vzhledem ke svému mládí a drobnější stavbě těla dané jejím druhem, která Set tak nějak nutila k tomu, aby byla k lišce přátelštější. Navíc, i když to oznámení zdánlivě ignorovala, samozřejmě postřehla informaci, že Nifea očividně pouze následovala svou společnost, a tedy za toto nedorozumění plnou vinu nést nemohla. A navíc to vypadalo, že na rozdíl od svého společníka má trochu jiný názor na celou situaci, pročež Setia musela uznat, že každý občas udělá chybu, a tedy by možná mohla svůj postoj vůči cizincům přehodnotit, zvláště, když se zvědavostí ohledně skupin na tom přeci jen byla kdysi podobně. Povzdechla si tedy, a vzala si tentokráte slovo sama: „Já jsem Setia,“ představila se na oplátku, když už slyšela jméno své aktuální společnosti, protože přece jen to bylo slušné a navíc nechtěla, aby jí liška říkala „hej ty!“ i když se alespoň nemusela vzhledem k jejímu druhu obávat, že by si ji zafixovala jako „tu malou“. „A nevím jak jiné skupiny, vlastně si ani nejsem jistá, zda tady v Saeronu je jich více, ale tahle je v podstatě hlavně o tom, že máš nějaké zázemí, domov, kam se můžeš vracet a který sdílíš s dalšími jedinci, na něž se můžeš v případě potřeby spolehnout,“ zhodnotila tedy pro začátek, hlavně tedy ohledně toho, jak to sama vnímala, tedy až na to spoléhání-se na ostatní, ve kterém zrovna neexcelovala. „No, a na rozdíl od ostatních podobných seskupení, nás k sobě nevážou rodinná pouta – mezi členy Ambleerské skupiny patří kromě lišek jako jsem já či tady Lorenzo i fenci, vzhledem k tomu, že jen kousek za hranicemi lesa najdeš poušť,“ doplnila tedy k tomu, proč vlastně vůbec skupiny jako je ta jejich existují, protože přece jen se ohledně tohoto cítila jako celkem vhodnější zdroj informací než Lorenzo, který technicky vzato do skupiny zatím nepatřil.

Setia si byla dost dobře jistá, že Rusten v Ambleeru nemá, co pohledávat – už jen proto, že kdyby snad Herrea našla nějakého dalšího budoucího člena, určitě by s ním přišla osobně a Rudé podobnou zprávu oznámila, aby předešla tomu, že by rekruta malá lištička přivítala s blýskáním zoubků, k čemuž se právě teď tak nějak schylovalo. Prve však musela vyřešit, zda půjde prověřit vetřelce sama, či nikoliv… což nakonec nechala na samotném zrzkovi a ve výsledku byla i ráda, že se rozhodl vyrazit s ní. Neočekávala od něj totiž rozhodně žádné komplikace, ba naopak věřila, že s obřím lišákem za zadkem bude menší pravděpodobnost střetu na zoubky, až by si nerozumný cizinec dělal legraci z její maličkosti, a tedy i celkově menší riziko, že někdo přijde k újmě. „To by mě ani nenapadlo,“ musela však zrzka ubezpečit, když pronesl, že by zde vetřelce neměli nechat jen tak potulovat – lehce tak naznačila, že se neptala na to, zda tam jít, nýbrž na to, zda jde její společník s ní, či nikoliv, protože o tom prvním už se rozhodla. Ovšem podstatné to příliš nebylo, neb vzápětí se tedy vypravili směrem, odkud cítili cizince, a Setia svižně dohnala svého společníka, aby nebyla, byť o půl kroku pozadu. To jim někdo vytrhal vousky, či co? zamračila se nespokojeně však ještě, když zjistila, že cizinec není sám, protože věřila, že pach dalších lišek musí být všude při okraji lesa dostatečně výrazný, aby to běžné cizince odradilo od toho sem strkat čumáky, pokud tu vyloženě někoho nehledají.
 
Za chvíli tak již vystupovala společně s Lorenzem z porostu a hrdě načepýřená, což byla při její maličkosti nutnost, aby nepůsobila jako naprostý trpaslík, skenovala poněkud tvrdým pohledem Rustena a Nifeu, bez jediné známky nervozity, protože přece jen tady byla doma a sama sobě věřila dostatečně, aby se jen tak nějakého cizince nezalekla. Zůstala však hezky stát, a uvolněná určitě nebyla – spíše připravena po kterémkoliv z cizinců skočit, jen co by projevili špetku nepřátelství: Nijak zajímavý relativně starý lišák … spíše se divím, že při tom, jak očividně nečmuchá, kam hodlá páchnout, ještě nemá v kožichu žádnou ozdobu – to, aby se snažil, aby to tak zůstalo, zhodnotila nepříliš přátelsky, protože přece jen se jí podobné drzé chování vůbec nelíbilo, a neměla problém dát šedivci za vyučenou, když to dosud očividně ještě nikdo nestihl. A pískomilka, jako Raz, ale očividně drzejší, byť možná by se jí to dalo odpustit, při jejím mládí, změřila si i cizincovu společnost. Lorenzo se stihl vyjádřit první, a snad pro svou přirozeně přátelskou povahu či snad z důvodu, že zde taky nebyl ještě tak úplně doma, to znělo neutrálně. V čemž ho však Setia rozhodně napodobovat nehodlala, když udělala ještě krok dopředu a doplnila poněkud kousavě: „Obvykle hledáte trable v cizích revírech?“ bez toho by si je přestala měřit kritickým pohledem. Dotazy na skupinu se jí zrovna odpovídat nechtěly, když byla nabroušená z drzosti oněch vetřelců, a rozhodla se je nechat buď na Lorenzovi, nebo odpovědět až ve chvíli, kdy jí ti dva vysvětlí, co jsou zač a co tady pohledávají.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 19


U Ž I V A T E L


Právě probíhající akce:
Valentýn, lásky čas