O N L I N E
(Za posledních 20 minut)



Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 11

Setia musela kroutit hlavou nad tím, co si všechno Lumenilis ke svému novému kožíšku vymyslela. Vévodkyně? Vlčích máků? Krve? Ona má fakt nějaké poetické střevo – nebo spíše chlup, když jsem si toho dříve nevšimla… Rudá aktuálně měla pocit, že se baví s malým liščím štěňátkem, které sní o tom, že je tajným potomkem boha na zemi, nebo tak něco, protože jí to připadalo poměrně… inu, dětinské. Ale na druhou stranu nehodlala Lumenilis kazit náladu, protože spokojená působila daleko lépe. A navíc, bylo to spíše úsměvné než vyloženě k smíchu, byť být to někdo jiný, asi by mu Set rychle srazila hřebínek tím, že by pověděla, co si o podobných titulech myslí. „V tom případě tě beru do party,“ zhodnotila vesele, když Lumenilis pokračovala ve svém básnění o tom, jak svou kořist skolí. Ale vážně, takhle minule nebásnila… co já se o té potvůrce velké ještě nedozvím, že? zhodnotila, načež už vyrazily společně… kamsi, na lov čehosi. Což asi nebyl úplně ideální start, nevědět. Zdánlivě se urazila, když zhodnotila, že si jí někdo musí oťukat, když tu není její matka, takže se na Lumenilis otočila s otevřenou tlamou: „Tse! Chceš říct, že můj úctyhodný výkon při lovu myšek ti nestačil?“ pronesla naoko uraženě, když nafoukla tlamičku a snažila se působit nabručeně. Asi chtěla dokázat své společnici, že není jediná, kdo si umí hrát na princeznu, kterou mají ostatní chuť kousnout místo pozdravu. „Vždyť jsme to ani nezvládly všechno sníst!“ připomněla pak a zazubila se, načež však zmateně zamrkala a naklonila hlavu na stranu, když podotkla na to, že je její matka poslední dobou protivná. „Mno…“ mlaskla, hledajíc vhodná slova, „ne, že bych si nevšimla, že…“ natahovala trochu, jak se snažila vybrat ten nejlepší způsob, jak nejlépe nikoho neurazit, „působila trochu nabroušeně,“ zhodnotila ve výsledku, že tohle bude asi nejlepší. „Ale určitě to nebude až tak zlé, no ne?“ broukla nakonec, vlastně se upřímně zajímajíc o to, co se Lumenilis honí hlavou. Nejen proto, že jí to trochu připomínalo vztah jiné lišky s její vlastní matkou.
 
Každopádně se dostaly až k tomu, co vlastně by chtěly lovit, přičemž se Lumenilis ohradila, že ona je vždycky v kondici. „Samozřejmě,“ zhodnotila s úsměvem, než lehce sklonila hlavu (ne, že by to mělo smysl, vzhledem k tomu, že už tak byla proti kamarádce drobná): „vaše veličenstvo,“ dodala pak vesele, a kdyby zrovna nepochodovaly, možná by i vyšvihla nějakou tu poklonu. Teď by si ale při podobném kousku maximálně tak nabila čumák, pročež zase zatřepala hlavou a vrátila se ke svému veselému a sebevědomému působení. „Při lovu alespoň přijdeš na jiné myšlenky,“ podotkla, načež už zvědavě nasávala pachy okolí, aby zjistila, kde se nachází nějaká ta zvěř. Copak tady máme? Hm… spousta těch malých cvrčků, ale ty teď nechci… á… jeleni, ale to asi nebude ta správná volba, jsou moc velcí, moc rohatí a moc nebezpeční… chtělo by to spíše srnku, nějaký slabý článek dostatečně oddělený od stáda… navíc, tady v lese bude méně sněhu než na otevřené planině, což znamená, že bude těžší je uhnat… zhodnotila, načež konečně zachytila pach správného druhu zvířete, a zrychlila, když se pustila za ním. „Pokud budeme mít možnost, měly bychom svou kořist hnát k louce – bude tam více sněhu, a tak ji rychleji utaháme,“ rozhodla se přitom podělit o myšlenku, která jí před chvílí napadla, než zmlkla, protože se dostaly dostatečně blízko k několika kusům srnčí zvěře, kterou si Set pečlivě prohlížela zpoza stromů, když si lehla do sněhu a nasávala pachy okolí. Hm… to by mohlo být ono, ta srnka není v nejlepší kondici, řekla bych, že bude dost stará, ale to nám jen hraje do karet… pravda, srnčata jsou lepší, ale na ty si budeme muset počkat… proženeme ji a uvidíme, zda se vzdá snadno… otočila se na Lumenilis, uvažujíc, zda došla ke stejnému názoru. Jsme dvě, takže je rozdělíme snad celkem snadno…

Setia se musela ještě rýpnout, protože jí Lumenilis tím svým představením přece jen trochu pobrnkala na nervy. Ne, že by jí to nebyla ochotna odpustit, ale… rozmazlené princezny měla Set jednoduše tendenci tak trochu mírnit. Nebo možná spíše kousat. Ono to spolu totiž tak trochu souviselo. „Krvavého měsíce, jo?“ zazubila se, než nad tou přezdívkou zavrtěla hlavou. „Ale nevím, zda kořist udoláš poezií,“ i když v některých případech… štěkavě se rozesmála, než zvědavě pohlédla na kamarádku nad návrhem, kterým Lumenilis pokračovala: „Já? Vždyť ty se v těchhle končinách vyznáš,“ podotkla logické, ale následně nad tím jen zatřepala hlavou, než se rozhodla vyrazit svižnou chůzí kupředu, jen… si nebyla úplně jistá kam, když tak prozkoumávala pachy lesa. „Co vůbec hodláme lovit, hm?“ zeptala se své společnice, protože sama si nebyla jistá. Princezna zdejšího lesa (s citem pro poezii) sice navrhovala závod v lovu myšek, ale to Setia vzhledem ke sněžení považovala za poněkud náročné – obzvláště pak, pokud si měly nacpat obě břicha. Využít toho sněhu, ať je alespoň jednou k něčemu by se hodilo, ale… hm… „Teď v tom sněhu by šlo ztrhnout i nějaké větší zvíře, kdybychom našly dostatečně slabý kus – jen jsem to nikdy nezkoušela sama,“ rozhodla se podělit o své myšlenky, když se koukla pod tlapky, aby zhodnotila, zda by sníh byl dostatečnou podporou, než se vrátila pohledem k Lumenilis: „Ale jestli nejsi v kondici, asi bude lepší jít na jistotu, i když to nám ten sníh spíše bude házet klacky pod nohy – nebo spíše vločky pod tlapky,“ dodala pak, sama očividně celkem spokojená a připravená na cokoliv. V zásadě. Pravda, žaludek se jí pomalu taktéž začínal ozývat, ovšem nebylo to až tak dlouho, co naposledy jedla a ona byla zvyklá nějakou chvíli strádat, když zrovna nenašla nic vhodného, a tak se cítila dostatečně sebevědomě, aby si troufla na jakoukoliv přiměřenou výzvu.

Setia opravdu měla poněkud problém uvěřit, že je to Lumenilis, ovšem ten ve výsledku nebyl nijak těžko překonatelný, když si uvědomila všechno, co o své kamarádce věděla. Ale to neznamenalo, že jí hodlala jen tak lehko odpustit. Samozřejmě se přitom nehodlala rozčilovat jako malé štěně a chovat se nerozumně, nýbrž se rozhodla lišku potrápit poněkud… sofistikovanějším způsobem, vzhledem ke své odměřenosti. No vážně, takhle si ze mě vystřelit… a ještě k tomu si hrát na tak drzou lišku, to si snad nějaký ten trest zaslouží, ne? nebyla si úplně jistá, zda dělá správně, ale rozhodla se, že tohle prostě si tak nějak zasloužila. I když… úsměv jí sluší víc, to je pravda… musela uznat následně, ale nechtěla hned podlehnout roztomilým kukadlům té drzé potvůrky, když tu… ty jedna! „Ani to nezkoušej!“ prskla, čímž se její maska uraženosti tak nějak pokazila a Set přišlo vzhledem k okolnostem zbytečné ji nahazovat zpátky, takže místo toho se poněkud nebezpečně zazubila: „To bych si pak musela založit sbírku chlupů z ocásků dcer zdejší vůdkyně,“ rozhodla následně drze, přičemž jí ocásek máchnul se strany na stranu. Jo, už bych měla dvě… jen od jedné a té samé, byť s jiným kožíškem… usoudila přitom, zvažujíc, zda by jí ostatní dcery Herrey taktéž donutily je štípnout do ocásku. No, pokud jsou vážně takové, jako říká Lumenilis… možná i více než to, usoudila ve výsledku, protáhla se a oklepala, když se postavila zpátky na všechny čtyři. „Takže raději pojď sehnat něco k snědku,“ navrhla, a hned raději dodala: „Tím myslím něco lepšího než kořínky,“ dodala s nepříliš nadšeným výrazem věnovaným původní činnosti její aktuální společnosti, čímž snad bylo už ono divadélko Lumenilis odpuštěno. I když… „pokud už tedy princezna zraněný drápek skončila se svou krutovládou,“ dodala pak, ne vyloženě nazlobeně, ale dávala znát, že jí ta příhoda pořád nepřipadá úplně vtipná. Ne, nebylo to vtipné… možná změním názor, ale teď ne! Vždyť mě donutila pochybovat o mém čumáčku! A chovala se pěkně hnusně… má štěstí, že nedostala po čumáku hned… nebo možná já, s tím, že se vlastně umí prát podezřele dobře, nezapomněla-li to… připomněla si, že Lumenilis není jen princeznička zdejšího lesa, ale má i jisté schopnosti, které si otestovala na vlastní kůži.

Setia měla jasno v tom, že žádné rozmazlené princezničce pomáhat nebude. A bylo jedno, co si domnělá Aurora myslela a že ta potvora poněkud prskala. Pokud byla tak neschopná, jakou se dělala, neměla proč z ní mít strach. A to, že je to dcera vůdkyně skupiny? Ať si klidně matince dělá ostudu, já na ni nervy nemám… zhodnotila přitom, když se rozhodla odejít, ovšem to se samozřejmě lišce nelíbilo. „To by neměla, když má za potomka takového rozmazleného spratka,“ odvětila jednoduše. Ven na mráz? Mrazivější, než srdíčko téhle rozmazlené princezničky nebude… rozhodla a rozhodně si s tím nehodlala dělat teď více starostí. Na jeden den měla toho, jak se hlídala až dost, a domnělá Aurora pro ni nemohla být autoritou, neb na původ Setia přece jen moc nedala, a tak byla rozhodnutá vyrazit sama si něco ulovit raději, než aby poslouchala dále tyhle kecy. Z ničeho nic se však druhá liška rozhodla přicupitat za ní a drcla do ní, zač se jí Set odvděčila vyceněním zubů ve výhružném gestu, když k ní znovu otočila hlavu. Rozhodně neměla trpělivost na nějakou náladovou princezničku, byť jí možná trochu připomínala vlastní rozmazlenou sestřičku. Jenže i Saite dostávala od Set po uších, když zrovna udělala tu chybu, že neměla za zády jejich nejstaršího bratra. Jenže slova lišky Rudou dokonale zmátla. Znovu dát závod v lovu myšek? Počkat, počkat! Cože to? zamračila se a chvíli si ještě nedůvěřivě měřila Auroru/Lumenilis pohledem. Teď nevím, která si ze mě dělá srandu… že by Lumenilis jen využila mého zmatku a opravdu to byla ona? Nebo snad pověděla své sestře… počkat, ona se s nimi zrovna moc nebaví, takže… to není pravděpodobné… hm… ale mám jí věřit? otázala se sama sebe a nakonec usoudila, že bude věřit svému čumáčku a svým uším spíše než podivné barvě srsti její společnosti. „Máš pěkný kožich,“ usoudila ve výsledku bez emocí, očividně trochu uražená. „Ale vzhledem k novému charakteru musím podotknout, že se mi více líbil ten předchozí,“ dodala pak, sedíc s hlavou hrdě vztyčenou a stále si měříc Lumenilis pohledem, který nebyl vyloženě nepřátelský, ale zároveň nesvědčil ani o žádných sympatiích. Ne, že bych mohla tvrdit, že si nepolepšila, ať už jí do toho nového kožíšku navlékl kdokoliv a jakkoliv, ale přece jí nemůžu jen tak odpustit, jak si ze mě drze vystřelila, no ne? A vůbec, ať si nemyslí, že když je teď nejkrásnější liškou na světě, tak jí budou všichni padat k tlapkám a vše jí projde… hlad se tedy prozatím rozhodla posunout na nižší příčku priorit.

Setia jednoduše nemohla tak úplně svému čumáčku důvěřovat, když viděla to, co viděla. Kožíšky lišek přece barvy nemění, tedy… ne takhle, myslím… nebyla si teď tak úplně jistá. Navíc, v poslední době se jí dělo až moc podivných věcí, nato, aby hned všechno odsoudila jako nemožné. A snad i proto se zeptala a dala v té otázce najevo svou nejistotu. Hlas, který jí odpověděl taktéž zněl povědomě, ovšem slova a jeho tón tvrdila něco jiného. Splést se sestrou? Že by přece jen? zavrtěla hlavou a zamrkala. No což, Lumenilis mi o sestrách přece povídala, a tak se asi opravdu můj čumáček spletl… „Ach, promiň, šla jsem po čichu,“ zhodnotila tedy ve výsledku, byť stále byla poněkud zmatená z toho, že jí čumák tak oklamal a nechal se splést s cizím kožíškem, byť ze stejného rodu. Aurora, mno, dobrá… usoudila ve výsledku, a zhodnotila, že je očividně opravdu Lumenilis tou nejméně povýšenou z téhle rodiny. I když domnělá Aurora na ní působila, jakože má čumáček nahoru ještě více než její matka. Na to, že se na ní lišky dívají shora byla už dávno zvyklá, a tak se v klidu a hrdě se srovnala do své pidivýšky, ovšem nesnažila se vytahovat, neb věděla, že je to marné a akorát tak bude vypadat hloupě. Co ta zášť? zamračila se na lišku, když jméno její kamarádky vyslovila tak ošklivě, ovšem rozhodla se s touhle informací hned nevytasit. Ostatně, sama sobě tak úplně nepřiznala, že Lumenilis má titul její první kamarádky vůbec, protože Aseti se určitě jakožto sestra, se kterou si vlastně ani pořádně nerozuměly, počítat nemohla a k Tesaiovi sice přátelský vztah měla, ale opět, rodina se tak úplně nepočítá, když s nimi vycházet tak nějak musela. Lepší společnost? „Nemyslím si,“ odvětila jednoduše a krátce, aniž by jí zajímalo, že tím lišku může urazit, na čemž však nezáleželo v následující chvíli, kdy se ta drzá liška zeptala, kdo je a navrhla variantu poskoka. „Jsem Setia,“ odvětila skrze zatnuté zuby a přidala do toho poněkud vrčivý podtón. Vůči domnělé Auroře totiž neměla rozhodně takový respekt, jako vůči její matce, a z původní nejistoty se už stihla oklepat, pročež neměla jediný důvod, proč by se měla nechat urážet. Prosím? Jak jako užitečná? Ulovit jí něco? To sotva! „A užitečná být můžu, ale ne kvůli tobě,“ dodala pak a zvedla se ze sedu, načež se otřepala. Proč mám pocit, že na tom všem je něco divného? měla podivný pocit, že si z ní liška tropí žerty a vlastně to tak úplně nemyslí vážně, ale… to je blbost, proč by to dělala? usoudila ve výsledku. Navíc, neříkala Lumenilis něco o tom, že tyhle manýry mají v rodině? Nejspíše jsem jen pořád zmatená z toho, že nemůžu věřit vlastnímu čenichu… rozhodla se, načež si ještě změřila svou aktuální společnost tvrdým pohledem: „Takže pokud jsi tak neschopná, že se o sebe neumíš postarat, a čekáš, že to za tebe udělají ti, které urážíš, tak si hladovět zasloužíš,“ rozhodla následně a rozešla se pryč, obcházejíc lišku, přičemž se držela v bezpečné vzdálenosti, jak jí určovala její přirozená opatrnost, ale ne tak, aby to vypadalo, že se jí bojí – jen chtěla mít v případě, že by se ta potvora rozhodla, že jí ten dráp až tak nebolí, a chtěla jí za trest kousnout do ocásku, nějakou tu rezervu na úhyb. Stejně to je divné, vážně…

Já tak moc odvážná nejsem, takže prosím první seznam 1 .

Ukázalo se, že Herrea už očividně po Setii nic nechce, a tak se Rudá rozhodla splnit svůj plán a vydala se pryč od Světlušky a dále do hlubin lesa, zvědavě napínajíc ouška a čumáčkem mapujíc okolí, aby brzy zachytila pach známé lišky a dcery dříve zmíněné. Lumenilis! ocásek se jí zakýval ze strany na stranu a Set poněkud zrychlila, když si to zamířila rovnou za liškou, následujíc svůj čenich, aby se jí snad zeptala, zda s ní nechce vyrazit na lov, protože hlad už jí poněkud trápil. Navíc, svižné tempo jí pomáhalo udržovat vhodnou teplotu, aby nemrzla při tomhle nečasu. Alespoň pro Setii, protože i když byla obloha za stromy krásně azurová, ona měla pocit, že umrzne, pokud se ještě na chvíli zastaví. Mezi stromy se nakonec vynořila silueta lišky a Set už-už chtěla jásat, když tu jí zarazila… poněkud zvláštní barva srsti této liščí dámy. Pach byl známý, ale očka tvrdila, že jí čumák klame, když se Rudá zmateně koukala na svou někdejší příjemnou společnost, která teď vypadala… inu, úplně jinak. Je to ona? Není to ona? Čumáček tvrdí, že ano, a čumáčku já věřím, ale… vždyť vypadá úplně jinak! „Ehm… Lumenilis?“ rozhodla se opatrně oslovit lišku jejím jménem, ovšem zněla dosti nejistě. Tak úplně svému čumáčku za daných okolností nevěřila, když se usadila o kousek dále od lišky, která se rozhodla ozvláštnit svou stravu o kořínky. To nemůže být ona, vždyť nemá stejné vůbec nic… kromě pachu, ale přece… bych si její pach nespletla s některou z jejích sester, ne? Ale známe se krátce, možné to asi je… i když… čumáčku, tos mě doopravdy zklamal? tak trochu nemohla uvěřit vlastním očím.

Setia se rozhodla hodit prozatím příhodu s přezdívkou Herrey za hlavu a raději se zeptala na další informaci, která by ji mohla být v budoucnosti k užitku. Kolem šesti? podivení se jí zračilo ve tváři na krátký okamžik, neb Set tak úplně nešlo na mysl, jak může vůdkyně skupiny nevědět, kolik lišek k ní a jejímu území patří, ovšem bylo jí to přece jen – alespoň částečně – odůvodněno, a ona se rozhodla s tím tedy spokojit. Alespoň to vysvětluje, proč upozorňovala na ty odchody, očividně s tuláky má už nějaké ty zkušenosti… uvědomila si, i když stále pořádně netušila, proč by někdo místečko ve skupině, která mu dle všeho poskytuje více výhod než omezení, opouštěl. Pak se Herrea koukla směrem ke větvím stromů a Set přirozeně následovala její pohled, byť ničeho zajímavého si nevšimla, neb odlétající sova ji nijak nezaujala, a tak jí překvapilo gesto světlé lišky, když se otočila zpět jejím směrem. Každopádně však neměla v plánu déle zůstávat na jednom místě, protože přece jen, počasí podobnému postávání nepřálo, a Set se pomalu začala zase zahryzávat zima pod kůži, což se jí ani trochu nezamlouvalo. „Myslím, že už nebudu obtěžovat a raději se protáhnu,“ usoudila tedy, zvažujíc, co bude provádět dále. Mohla pokračovat v hledání Lumenilis, pustit se po jejím pachu, aby ji vystopovala, nebo se naopak vypravit po stopě nějaké vhodné kořisti, aby průběžně doplňovala živiny, když už jí udržování tělíčka v teple stálo tolik energie. Prve bych mohla najít Lumenilis, možná si bude chtít sehnat něco na zub stejně tak… uvědomila si, ovšem nehodlala prostě zmizet hledajíc Světluščinu dceru, proto sebou nehnula, než se dočkala reakce ze strany Herrey, kdyby náhodou něco potřebovala.

Setia byla překvapivě v klidu. Tedy, její racionální mysl tak nějak pomalu zpracovávala další šok, ovšem vzhledem k tomu, že těch v posledních dnech bylo více, zvládala to bravurně. Přitom sledovala, jak se Herrea tak nějak… vyvalovala. Očividně kvůli bolavé končetině, ale stejně to bylo divné. Při tom všem, co o Světlušce slyšela, vlastně ještě více, než kdyby ji viděla poprvé v životě. Ovšem snažila se to nedávat najevo ani se moc nevrtět při úvahách, zda není divné, že ze sedu sleduje vládkyni zdejších lesů takhle z výšky. Což bylo pro Rudou vždy atypické, neb většinou hlavičku naopak musela zaklánět. Jenže teď se navíc musela vyhýbat pohledem dvoubarevným očím, která jí očividně hodlala propalovat pohledem – byť nijak nepříjemným, Set jednoduše byla z poněkud odlišných podmínek, a tak jí to pohodlné nebylo. Spíše ji to mátlo. Ovšem co jí naopak dosti zajímalo, byla magie, kterou Herrea zmínila a sama si hned vybavila dva elementy, které se dle všeho dají ovládat. Což bylo brzy nato doplněno. Magie… a očividně naprosto běžná… tohle… není tak úplně normální, ne? docházelo jí to tak trochu, ale její psychika se snažila tak nějak to pořád zvládat v klidu. Ostatně, co jiného měla dělat? Začít panikařit, že se ocitla v nějakém šíleném světě čar a kouzel? To by k ničemu nebylo a Set byla racionální bytost, která tohle nehodlala dopustit. Ani podvědomě. Zdejší lišky, takže očividně se to netýká jen nějakého jejich speciálního rodu, přebrala si informace po svém, a to jí vedlo k dalším úvahám, které se však rozhodla utnout v zárodku – prozatím na to nebyl vhodný čas. To spíše na otázku, která měla padnout už před chvílí, jistě, ale Set musela prve všechno hezky vyzvědět, a tak se jí souhlasu s tím, že zde může zůstat, dostalo až nyní. Bezděky máchla ocáskem ze strany na stranu a zastříhala oušky, přičemž to, že má radost šlo vidět i z výrazu její tváře. V rodině? Ale… znělo to poněkud zvláštně, z úst Světlušky, což vedlo k mírnému zmatení na straně Setie, která si sarkastického podtónu všimla a poněkud jí to pletlo. Ale rozhodla se to hodit za hlavičku, prozatím, než se konečně dozvěděla liščino jméno a… počkat, počkat, já jí někdy řekla Světluško? zmateně zamrkala a zarazila se, protože si nebyla vědoma toho, že by něco takového udělala, protože většinou si tyhle provizorní přezdívky nechávala pro sebe a pochybovala, že by si dovolila zrovna Herreu přejmenovávat dle svého uvážení. „Herrea je pěkné jméno,“ rozhodla se tedy poněkud… nejistě, protože si byla jistá, že dnes takhle lišku neoznačila, jenže tu byla ještě další možnost – že zapomněla, že jí tak řekla poprvé, či že se zmínila před Lumenilis a ta Setii práskla. Snad toho nepráskla více… uvědomila si pak, ale rychle tu myšlenku zahnala, protože přece to nedorozumění bylo dávno za nimi a nejspíše by poznala hned na začátku, kdyby podobná věc vyšla najevo. Setřepala to tedy ze sebe rázným zavrtěním hlavou, rozhodnutá se podobnými věcmi zabývat dodatečně, až nebude mít, do čeho píchnout, raději, než aby teď stála jako tvrdé y, uvažujíc o možnostech toho, co všechno o ní Herrea ví. „To zní dobře,“ usoudila ve výsledku, když byla ujištěna o tom, že sem-tam si výlet někam dále z lesa bude moci udělat i tak, načež natáhla přední tlapky a protáhla se, protože na jednom místě přece jen už seděla delší dobu. „Kolik má vůbec tahle skupina členů?“ rozhodla se pak zeptat, zvědavost jí totiž nedala. Ne, že by si to nemohla zjistit sama, kdyby trochu prošmejdila les a počítala cizí liščí pachy, ale přece jen tohle bylo daleko jednodušší.

Ani si neuvědomila, jak se, tak přestala nervovat, při všech těch nových informacích a možnostech. Jednoduše její mozek právě zaměstnávalo něco jiného než to, že je s v podstatě cizí liškou na jejím území, když se zdálo, že by měla mít možnost s dalšími liškami vycházet tak nějak ve větším klidu a bez šarvátek o to, kde to, kdo považoval zrovna za své, když narazila na tohle místo. Dobrá, takže nejspíše další predátoři a možná i jiné lišky, dobře, ale krom toho? zvědavě našpicovala obě uši směrem k vůdkyni tohohle prapodivného uskupení, které donedávna nepovažovala za možné, protože očividně tady přece jen bylo něco speciálního, nač si měla dávat pozor. Magie? Magické bytosti? ani nevěděla jak, ale trochu se oddálila hlavou se zamračením v důsledku úvahy nad tím, zda je možné, aby něco podobného existovalo. A samozřejmě jí to připomnělo nedávné setkání s přízraky, po nichž jí zůstala sotva stopa na zadní tlapce, která měla během následujících dní snad úplně vyblednout. Protože už tehdy musela zvážit, zda to, co viděla, přece jen nebylo více než jen sen, když tu… oheň! Přímo mezi nimi, už zase! Až na to, že tenhle byl modrý. Setia prve lehce ucukla, ale pak si vzpomněla na jinou svou zkušenost s ohněm a spíše se podívala zpět na Herreu, byť zvláštní jev stále monitorovala koutkem oka: „Lišky mohou ovládat oheň?“ A vzpomněla si na Lumenilis. A na to, jak si povzdechla, že by chtěla ovládat oheň, načež jí Set jednoduše opáčila, že oheň je příliš divoký, než aby se nechal někým zkrotit. A pak… počkat, počkat, takže to takhle mě slila, že? „Nebo vodu?“ Ta vodní koule… přece jen jí ovládala, já věděla, že za to může! Jsem jí měla smočit ten kožíšek pořádně pak! nevědomky se pousmála, když si vzpomněla na škádlení s Lumenilis, ovšem pak se vrátila do reality, zatřepala hlavou a kývla: „Myslím, že to chápu,“ usoudila celkem v klidu. Zmatek buď překonala tím, že to nebylo její první setkání s magií, a tedy si tak nějak postupně zvykala, nebo možná jen čekal, až bude chvíle času na to, aby jí pořádně popletl hlavičku. Mám taky nějaké tajemné schopnosti? Mají je všechny lišky? Nebo jsou ty dvě nějaký speciální rod? zauvažovala, ale nehodlala se nechat dlouho zahloubávat, když tady měla společnost – nebylo to slušné, a tak raději pokračovala v otázkách ohledně toho, co jí zajímalo, a tedy jak by mohla přispět skupině a o lovu, kdy sice sem-tam někdy něco lovila s někým dalším – konkrétně tedy s matkou, Aseti nebo Tesaiem, ale jinak považovala ostatní lišky spíše za konkurenci, která jí při lovu rozrušovala. Tedy, kromě soutěžení… připomněla si další zajímavou chvilku, ovšem rozvzpomínání-se se rozhodla brzy zase rozehnat, protože přece jen na ucelování příběhů byly lepší chvíle, než když zrovna měla společnost. „To by šlo,“ usoudila ohledně společných i samostatných lovů, načež si však všimla, že Herrea očividně se nevrtí proto, že by chtěla být pryč, ale proto, že jí něco bolí, ovšem nehodlala na sobě dát najevo to, že něco takového postřehla. „Můžu tedy tady s vámi zůstat?“ zeptala se nakonec, protože přece jen ano na tuhle otázku jednoduše vyřčeno být dosud nemohlo, protože se dosud nezeptala dostatečně konkrétně. „Jen…“ napadlo ji ještě, „nebyl by problém, kdybych chtěla prozkoumat vzdálenější okolí, na pár dní se někam zatoulala?“ připomněla si, že sem-tam přece jen ráda chodí na toulky, a i když aktuálně byla ráda, že je ráda, nepochybovala, že s příchodem jara a získání nových sil jí budou docházet témata k hovoru a jí se po toulkách krajinou zasteskne. I když v dětství jsem byla jen v rodném lese spokojená, teď po všem tom toulání… jsem zvyklá už přece jen na něco trochu jiného a až tady budu znát každý kámen…

Setia byla zvědavá, a i když by bylo nejspíše přehnané teď užít toho slova, tak v jistém slova smyslu i nadšená z možností, které jí Herrea líčila. Na druhou stranu však byla pořád poměrně nervózní, protože přece jen to bylo důležité, vycházet se Světluškou, u které si vůbec nevěděla rady s úvahami, v jakém je naladění či vůbec, co se jí asi míhá myslí. Samozřejmě při pohledu dvoubarevných očí do těch jejich pohled sklopila, protože jí to nebylo příjemné, být takhle propalována, a i když to pro ni nebylo úplně přirozené, v aktuální společnosti, a zvláště na území skupiny si nehodlala vyskakovat, nemluvě o tom, že o možnost někam patřit a mít jakousi náhradu za rodinu, o kterou přišla, bylo opravdu jedním z jejích důležitých přání. Po první větě o hladovém krku Set na mysli vyvstalo: No právě… tedy ne, že bych se o sebe nedokázala postarat, v tomhle smyslu problém rozhodně nemám… usoudila, protože lov jí nikdy problémy nečinil. Ani v zimě, kdy byly spíše daleko atraktivnější volby v podobě zesláblé zvěře, která měla pohyb ve sněhu daleko více ztížen, než lehké lištičky a nedostatek potravy jim taky nepřidával na tom, aby sem-tam nějaká nepadla za oběť paní zimy, a tedy i nevybíravých mlsounů, jako byly lišky. Lov, ochrana a péče o slabé či mláďata? Mno, dobrá… „Ochrana? Něco speciálního nač bych si v těchto končinách měla dávat pozor?“ samozřejmě byla pořád podezřívavá a chtěla zjistit o tomhle místě co nejvíce, aby byla připravena, kdyby se něco stalo. Svá mláďata, kdybych nějaká někdy měla, bych nikomu cizímu nesvěřila a pochybuji, že je někdo, kdo ano, a zatím se zdá, že křehotinky tady taky nevedou, takže zbývá… „A lovíte společně nebo…“ uvažovala, jak to vysvětlit, protože tak nějak úplně ten systém nechápala. A ona nerada něco nevěděla, proto se taktéž ptala. I když ani to jí nebylo úplně po srsti. Herrea však vypadala, že nemůže vydržet na jednom místě moc dlouho, což vedlo Set k další úvaze. Že by chtěla být už někde jinde? Nebo má k tomu svému vrtění jiný význam? Sama už celkem zklidnila svou nervozitu a sedla si na zadek, byť jí uši stále monitorovaly každý šelest, byť jedno vždy nechávala stočené směrem ke své společnosti. „Nechci zdržovat, ale mimo rodinu jsem nikdy v žádné skupině nebyla,“ pronesla ve smyslu omluvy.

Set si ponechala tu trochu své naděje, když chvíli čekala na odpověď od Světlušky. Vlastně to byla pěkná přezdívka, což bylo překvapivé, když na ní původně nezapůsobila zrovna přívětivě. Stačí požádat? Nějak snadné ne? Kde je ten háček, co? zauvažovala, poměrně nedůvěřivá, ale tím Herrea nekončila, proto raději poslouchala. Přežít zimu? Netvrdím, že by se mi podobný komfort nehodil, ale pročpak by se liška vzdávala výhody v podobě domova? zmateně zamrkala, než tedy zavrtěla hlavou s odpovědí: „To nemám v plánu,“ ujistila větší lišku jednoduše, a máchla ocáskem ze strany na stranu, než se rozhodla raději své nadšení mírnit: „A kde je ten háček?“ nemohla se nezeptat, stále trochu podezřívavá, i když být nechtěla. Měla radost, ale obezřetnost jí udržovala na živu příliš dlouho, než aby jí tváří v tvář dvěma větším liškám jen tak odhodila stranou: „Co z toho budete mít vy, když mě přijmete?“ Co po mě budete chtít, hm? natočila hlavu lehoučce na stranu, byla v tom jistá zvědavost, ale taktéž nejistota, neb jednoduše to nemohlo být jen tak. Jak tyhle skupiny vůbec fungují? Proč by se někdo staral o cizí lišku a nechával jí žít na svém území? A proč se lišky jako oni, velké lišky, co mají normální srst a nemusí se bát chladných dní, sdružují? Hm… sice by mi dělalo problém respektovat Světlušku, ale je to všechno? Co ostatní členové skupiny, vycházela bych s nimi? samozřejmě se jí v hlavě vynořila velká spousta úvah o všem možném, co se tohohle důležitého rozhodnutí týkalo. Pochybovala, že by to bylo jen tak jednoduché. Každopádně však ve výsledku se Světluškou osaměla, protože, se velký tmavý rozhodl pro procházku po hranicích, dle svých slov, což však aktuálně Setia neměla to nutkání komentovat, protože přece jen, tady měla ještě něco nedořešeného.

Otevírám okénko číslo dvacet. 1

Setia zavařila své mozkové buňky při tom urputném přemýšlení a nyní si konečně vítězoslavně přichází pro odměnu v okénku číslo devatenáct. 1

Otevírám okénko číslo osmnáct. 1


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 11


U Ž I V A T E L