Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

V Rusalčiných očích se odrážela únava, lehké rozčílení a pobavení zároveň. Mix emocí vířil v jejím nitru jako hurikán a malá lištička horlivě přemýšlela, jak s tím naložit. Stále si však uvědomovala, že lišák před ní je přeci jen větší, byť vypadal otřesně. Nebyla si ani jistá, proč se s ním stále vybavovala, když z něj nevyšla ani hláska. Třeba je chudák slabomyslnej, ušklíbla se pro sebe.
Ovšem, když na její slova zareagoval pokýváním hlavy, musela svůj názor přehodnotit. Nebo ne. Protože stále nemluvil. Jakmile k němu udělala krok blíž, začal couvat. Rusalka zakoulela očima. „Co si myslíš, že ti asi tak udělám, hm?“ opáčila rozhořčeně. Jenže lišák jakoby zapomněl, že tu byla. Jeho pozornost nyní byla přikovaná k úplně něčemu jinému. Rusalka se zamračila. „Tak hele!“ sykla za Nekňubou panovačně. Kam si myslíš, že deš? sklopila rozčíleně ouška k hlavě a rozhodným krokem se vydala rovnou za ním. Takhle si to tedy vůbec nepředstavovala!

» Motýlí les

// Nevím, jak je to s odznaky - jsou, nejsou vidět? Když tak se omlouvám. :D

Rusalka si lišáka prohlížela, v očích jí tančila zvídavá jiskřička, její mysl se však brzy začala nudit. Tak řekni něco, pobídla cizince v duchu znuděně. Dokonce měla nutkání do něj šťouchnout tlapkou, aby z něj vytáhla alespoň nějakou reakci. Nebo aby se přesvědčila, že lišák byl opravdický a ne jenom nějaká iluze. Umíněně se proto vydala blíž k němu, dokonce mu udělila takovou laskavost, že se představila jako první. A to byla dáma! Takové věci se dámám přeci jen tak neslušely. Měl by si pěkně dřepnout na zadek, políbit jí tlapičku a říct: „Já jsem jenom ňákej podivín, co se tady toulá a vy, sličná slečno?“ Navíc vypadal... jako hastroš. Zanedbaná srst, pod kterou trčely jen kosti. Rusalka potlačila urgentní potřebu se na lišáka kysele zašklebit.
Nakonec se rozhodla, že se k lišce přibližovat víc nebude. Ne že by ji vyděsilo cizincovo náhlé kníknutí, ale co když měl blechy? Vůbec by se nedivila! „Tak fajn,“ vydechla a změřila si jej znovu pohledem. „Jak ti jenom budu říkat...“ přemýšlela nahlas, načež se ušklíbla. „Nekňuba?“ Kdyby mohla, vášnivě by u toho luskla prsty. Kreativní chvíle jí ale moc dlouho nevydržela, ačkoli by jistě mohla vymyslet i něco peprnějšího, nehodlala si nad lišákem zavařovat zbytečně mozeček.
„Třeba mi ani nerozumíš,“ povzdychla si poněkud unaveně. Sama netušila, kam se to zatoulala. Byl tu sníh... Něco takového v její zemi neexistovalo. „Bojíš se holky?“ nenechala se rozhodit a udělala další krůček směrem k lišákovi. Bavilo ji cizáka provokovat.

Sníh drobnou lišku studil na zadku. Rusalka však zůstala přikovaná k zemi a hnědými korálky si prohlížela zvláštního cizince. Dosud ze sebe nevydal ani hlásku, jenom na ni tak... civěl. Krémová lištička si odfrkla a koutky tlamy se jí rozjely do nenápadného úšklebku. Seš němej, nebo co? přimhouřila na lišáka očka, nahlas však neřekla nic. Stejně jako on.
Slunko se mezitím vzneslo vysoko na oblohu a otravnými paprsky olizovalo vše v dosahu. Sněhové vločky, které malou lišku škodolibě pusinkovaly, se stáhly a jen mírumilovně padaly k zemi. Rusalka dlouze vydechla; od čumáku se jí vznesl malý obláček. Byla jí zima a na chvilku lišákovi před sebou záviděla jeho kožich.
Lehce svraštila obočí a nenápadně se ohlédla za sebe, když se přikrčil. Co když za ní někdo stál? Nevěřila totiž, že by se lišák krčil kvůli ní. Jestli tedy kromě němoty nebyl ještě slepý. Za Rusalkou však opravdu nikdo nebyl, jen vyšlapaná cestička ve sněhu, jejíž stopy patřily nepochybně jí.
Musela ho přeci nějak uklidnit! „Fakt, přísahám!“ utvrdila lišáka ve svém tvrzení, že nekouše. Strach a napětí ji začaly pomalu opouštět. Jako vločky se vpily někam hluboko a pod náporem slunečních paprsků se vypařily do vzduchu. Puf. Nezbylo po nich ani památky. Rusalka se na lišáka přátelsky zazubila. Cizinec mezitím zvolil podobnou taktiku a uvelebil svůj rudý zadek do sněhu. Sledoval ji; copak jí stále nevěřil? Rusalka se hbitě vyzdvihla zpátky na nožky a zkusmo udělala krůček blíž. Štíhlá noha jí zapadla okamžitě do měkké pokrývky, nicméně ne nijak hluboko. Koneckonců, Rusalka nevážila zrovna metrák. „Já jsem Rusalka a ty?“ Jestli se nepředstavíš, tak ti nějaký jméno vymyslím sama, pomyslela si škodolibě a vyzývavě na lišáka zavlnila obočím.

Krásné svátky všem! 1 Rusalka si otevírá 24. okénko!

Rusalka si nedůvěřivě prohlížela lišáka před sebou. A zatímco se sněhové vločky dál nerušeně snášely z nebe, drobná liška stála na místě jako přikovaná. Zvědavě cukla ouškem, když se cizinec před ní pohnul. Už už by udělala krok zpátky, kdyby nečekaně na lišáka nevyhrkla ta dvě vskutku kouzelná slůvka. Už zase jednala dřív, než myslela. Rusalka na cizince přimhouřila očka; copak byl hluchej?
„Seš tu sám?“ nenechala se odradit a aniž by pohnula hlavou, kmitla hnědými korálky ze strany na stranu. Nikoho neviděla a v čumáčku ji lechtal pouze jeden cizí pach. Hmpf. Rusalka se viditelně uvolnila, hrudníček se jí však vzdouval stále rychleji než normálně. Ne že něco zkusíš, varovala ho pohledem, zatímco si jej zvídavě prohlížela. Měl zvláštní barvu a v očích nejasný výraz. Rusalka si nebyla jistá, zda v hlavě neosnoval plán, jak ji sežrat, nebo se spíš bál, jestli ona neplánovala sežrat jeho.
„Nekoušu,“ ušklíbla se na lišáka a posadila se do sněhu.

Rusalka otevírá 23. políčko. 1

// Jezero Arges přes Loviště

Drobné vločky se dál snášely k zemi a s posledním polibkem se rozpouštěly Rusalce přímo v kožíšku. Liška nechala zamrzlé jezero za sebou a hbitě pokračovala dál. Pod bílou pokrývkou jakoby vše upadlo do tvrdého spánku. Rusalka měla občas problém, aby do sněhu nezapadla celá, musela proto opatrně našlapovat a dávat si pozor. Brodění se sněhem ji však brzy začalo unavovat. Ani si neuvědomila, že se objevila ve skrytu lesa.
Rusalku najednou obklopovaly holé stromy a sníh. Další sníh. Lištička si povzdychla. Musím bejt daleko od domova, proletělo jí hlavou s lehkým bodnutím u srdce. Nerada si to připomínala. Zvědavě cukla ouškem směrem, odkud se ozývalo hravé zurčení vody. V tlamičce měla vyprahlo, proto se bez delšího přemýšlení vydala za zvukem. S lehkostí se proplétala mezi stromy, občas přeskočila nesympaticky vyhlížející hroudu sněhu s malým úšklebkem, než jako kámen ztuhla na místě. Velké korálky spočinuly na výrazném kožíšku, jehož přítomnost donutila krémovou lištičku zastavit. Rusalčin překvapený výraz prozrazoval, že v tichém lese nikoho nečekala. Drobný hrudník se jí začal zrychleně vzdouvat.
„Hej, ty!“ houkla poněkud sebejistým tónem po lišákovi. Zvědavě si ho prohlížela z bezpečné vzdálenosti a čekala. Doufala, že nebyl hladový, protože ona tedy rozhodně hlad měla.

// Odkudsi...

Stříbřitá zář měsíce s lehkostí dosedala na chundelatý kožíšek, jenž se proplétal tichou nocí. Rusalka capkala bezcílně krajinou, v očích soustředěný výraz. Snad se snažila si na něco usilovně vzpomenout, ale nešlo jí to. Rozčíleně jako kočka proto švihla huňatou oháňkou a ladným skokem přistála na větším kameni, který jí stál drze v cestě. Drobná liška se rozhlédla; oči jako korálky pozorně skenovaly okolí.
Před Rusalkou se rozprostíralo zamrzlé jezero. S líně snášejícími se vločkami si lištička připadala jako ve snu. Krajina před ní byla pohádkově pokrytá čerstvým sněhem a nikde ani živáčka. Liška se s tichým povzdechem posadila na kámen. Pohledem zavadila o zářivý měsíc, jenž jí celou dobu doprovázel a nekonečné moře hvězd. Jakoby na Rusalku zdálky volaly, aby se tak nemračila. Lištička se se zívnutím protáhla a hbitě seskočila z kamene. Byla jí zima; ani hustý kožíšek ji nedokázal v mrazech spolehlivě zahřát. Nebyla na takové počasí zvyklá. Tam, odkud pocházela, něco jako sníh takřka neexistovalo. Chyběl jí vyhřátý písek a dotěrné slunce. S nadějí, že se jí brzy podaří najít alespoň maličkou skulinku ve kmeni stromu, se vydala beze slova dál.

// Arsenský les přes Loviště

Rusalka si nesměle otevírá 21. políčko. 1

Rusalka si nesměle otevírá 20. políčko. 1 Stromeček samozřejmě našla.




U Ž I V A T E L