O N L I N E
(Za posledních 20 minut)



Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Pozorně začal sledovat vodní hladinu, zatímco vyslýchal slova od Tanalle. Možná to vypadalo neslušně, ale nemínil to tak. Pouze už chtěl docela nedočkavě zjistit, kde se ryby zdržují nejvíce a jak jsou velké. Vyskakovaly hlavně u jednoho kamene, který tam byl, což se zdálo být jako výhoda a zauvažoval, že by si na kámen mohl někdo z nich stoupnout a pokusit se chytit rybu za letu, ale to už by museli mít opravdu vycvičené smysly. I tak mu to ale v hlavě zůstalo.
"Rybu? Poprvé? No tak to musí být pořádná, aby to stálo za to," prohlásil. "A chutná, takže dřív než ochutnáš ty, ozkusím ji já, aby sis je hned nezhnusila," dodal ještě tak důležitě, ale myslel to vlastně s velmi pěkným účelem, aby jí zajistil jen to dobré.
Sledoval ji, jak se ještě vodou trochu osvěžila, napila se, a možná se maličko kriticky zatvářil, jako kdyby tím snad měla poplašit všechny ryby, ale to byla přeci hloupost. Jen už byl asi jen takový náladový občas.
"Tak se hlídej," zašvihal ocasem a pak už pokývl, aby pomalu a opatrně vstoupili do vody. "Dobře, ty běž takhle kousek ode mě..." začal packou naznačovat. "Přesně tak, tak," našteloval jí ještě a sám si vlezl kousek od místa, kde se rybky hemžily nejvíce. "Na teď, dobře? Když jí nechytnu, je to na tobě. Záleží na tom naše hladové žaludky."

Jeho smích byl rozhodně přívětivý, ale taková jemná rarita v jeho charakteru a celém vzezření, kterým působil. Se samicemi mu to šlo ale vždycky lépe. Samce by raději rozžvýkal a ještě podhodil lvům! Zkrátka kamarády úplně nehledal a kdyby, museli by mu skutečně padnout do oka nějakým zázrakem.
"Můžeme to zkusit tady a když nebudeme mít štěstí, přemístíme se," pověděl a také zavětřil. Ano, pachy tu byly, ale rozhodně se mu tedy víc sbíhaly sliny na ryby, které se cachtaly ve vodě a sem tam nějaká vyskočila nad hladinu a zase zpátky.
"Párkrát jsem to zkoušel. Někdy úspěšně, někdy ne, ale za pokus nic nedáme. Ale víš co? Rozestavíme se. Já si stoupnu tady," ukázal packou. "A ty kousek ode mě. Když mi nějaká proklouzne, tak budeš mít šanci jí ještě zachytit. Všechny plavou támhletím směrem, takže budeme otočení takhle," dirigoval hned poměrně soustředěně, ale na to on byl mistr. "Neboj, budu hlídat, aby ses náhodou neutopila znovu," prohrásil pak ještě a zdovolením se lehce uchechtl, spíš tak pro sebe, ale takové historky byly dobré.

Ukázalo se, že Tanalle na tom nebyla úplně rozdílně, co se minulosti týkalo, přesněji toho cestování. Zbytek už byl samozřejmě o něco jiný než jeho. "Máš štěstí, že sis mohla vybrat čas, kdy odejdeš..." prohodil zachmuřeně a to zejména z toho důvodu, že se mu také do hlavy přeci jen podařilo omylem dostat spoustu vzpomínek. Těch nejzásadnějších. A vlastně trochu ze své historie poodhalil, ale o větších kouscích se bavit nechtěl a nehodlal.
"Ano, také jsem poznal spoustu jiných lišek, ale někdy to nebyla úplně příjemná setkání, když jsem dorazil na území, kde jsem podle nich neměl co dělat...nebo jsem jim omylem přerušil lov a podobně," svěsil trošku hlavu, ale stále po Tanalle koukal.
Od tématu minulosti pak konečně přeskočili a Ragnar snad až horlivě přikývl. "Jídlo? Nemusíš říkat dvakrát. Mám hlad jako vlk," zasmál se sám při tom přirovnání, protože takový vlk by si ho dal určitě jako malinku. Třešničku na dortu. K lesu se podíval a pousmál se. "Určitě, lesy mám přeci jen raději. Vždycky se tam dá dobře ukrýt. Tyhle otevřené prostory nejsou tolik příjemné."

<< Podivný les
Konečně krásná vůně prosté trávy a kvítí. To bylo přesně to po čem Ragnar ihned zatoužil, když vstoupil do toho lesa, který již oba nechali za sebou. V ten moment mu přišlo, že neexistuje nic krásnějšího a nechtěl se od téhle řeky vzdálit. Navíc ho voda jistým způsobem přitahovala a pociťoval takové jemné úcuky v těle jako kdyby s ní mohl něco udělat. Ty se protentokrát rozhodl ignorovat.
Na otázku, kterou Tanalle podala jí jednoznačně kývl. Měla pravdu. Ale cokoliv by bylo krásnějšího než ten les. Tedy vyjímaje místa, které se rozhodla popisovat a které obývaly ty němé vrány na které se zeptal. Oklepal se nad tím, jak mu jen představa toho místa přišla nepříjemná. "Mám pocit, že tuhle část této krajiny asi úplně vyhledávat nebudu. A jestli se tam jednou vydám, tak jedině z naprosto utýraného rozhodnutí nebo kvůli prohrané sázce," zasmál se jemně, ale znovu si ukotvil svůj neutrální, trochu nabručený výraz.
"Odkud přicházím? Už jsem na cestách dlouho a nerad bych tu rozpitvával nějakou svojí minulost, ale téměř odmalička jsem na nohou a hledám nový domov," přiznal pak svou situaci ze které mu nebylo úplně veselo. "Řekněme, že zkrátka z daleka. A co ty? Odkud tebe vítr přivál?" vrátil jí otázku a znovu si ji prohlédl jako kdyby na jejím těle, v její srsti, měl najít odpověď.

Pevně doufal, že tohle nakonec nebude nějaké nepřátelské území, které se rozhodne jeho jméno nějak zneužít, ale to už by si vymýšlel pěkné sci-fi. Raději bude rád, že na lišku nebude muset volat jen "hej", ale jejím jménem. Stejně tak ona na něj.
Následoval ji kroky směrem k řece, kam mířili jakožto za lepším, protože tohle místo bylo nepříjemné opravdu po všech stránkách. Psychicky i fyzicky. Svými slovy ho pak Tanalle nejdřív zaskočila, ale jen nad tím se vteřinovým úsměvem přivřel oči. "Ah tak, myslel jsem, že už jsi tu toho zvládla prohlédnout víc, ale nevadí, aspoň v tom teď nebudu sám," musel uznat jistou výhodu, když vyslechl její příběh putování tímhle územím. "Němé vrány?" zbystřil ale trošku, snad s jemně nechápavým podtónem, protože tenhle popis vran se mu úplně nezdál. Bylo mu jasné, že to tu bude propředené všemožnými povídačkami, magií a...ano, magií, to bude ono. To bude to, na co si bude muset dávat pozor.
>> řeka Benrir

Ano, i on si všiml té podobnosti jejich srsti, což se mu zalíbilo o to více, ale nebyl už čas přemýšlet o takových "hloupostech". Raději si vyslechl její slova. "Nic k hlídání? Vypadá to tu tak, ale nemám zdání, jestli tu právě přes tento ohyzdný vzhled není skryto něco důležitého," pronesl sám dost důležitě a už mu znovu lezl na scénu ten jeho zachmuřený výraz, který ale nepůsobil nebezpečně. Zlý nebyl, to zas ne.
Pomyšlení o lepším místě než bylo tohle se mu ale rozhodně zalíbilo a jemně na to pokývl. Na to horší už se raději nevyjadřoval. Kam se to zatoulal? Těžko říct, jak dlouho v této krajině zůstane, pokud ho něco nebo někdo vyloženě nedonutí zůstat. Toulky měl rád, ale konečně byl přeci čas se usadit. "I já jsem tu krátce a velmi bych uvítal, kdybys mi ukázala lepší místo," uchechtl se snad i trochu nervózně a udělal pár kroků k místu, které naznačila pokývnutím hlavy. V dálce viděl řeku, která už vypadala mnohem vlídněji než tenhle kdo ví jak moc prokletý les.
Jen co se vedle něj neznámá představila, pootočil na ní hlavu. "Ragnar," představil jí i své jméno, co znělo mnohem rázněji než to její, ale copak by mohl někdo dát drsná jména pohledným samicím? To by byl skoro hřích!
"Potkala už jsi ale někoho staršího, kdo tahle místa zná pečlivěji? Jak to tu funguje? Žije tu víc lišek?" nedalo mu to pak stejně a musel položit pár otázek.

Myšlenky mu hlavou plynuly poměrně divoce, nechtěly se zastavit a některé se mu tak nepodařilo ani pořádně uchytit. Bylo toho neuvěřitelně moc. Jelikož ale vypnul některé smysly, když se se zavřenýma očima uvolněně opíral o kmen stromu, téměř hned ho pak něco praštilo do čumáku. Pach! Oči otevřel tak rychle jako kdyby se probudil z noční můry a začal se rozhlížet. Nastražil i uši, aby uslyšel případné kroky a jak se suchá tráva podlamuje pod něčími tlapami. Rozhodně to byla liška, to dokázal poznat, ale odkud přijde? Zleva, zprava,...zprava. Už viděl ten blížící se stín, co se pomalu vykresloval v postavu černé lišky. Nevypadala na to, že by se chystala mu ublížit nebo zaútočit. Ba naopak, nesla se klidně, takže ho to donutilo se narovnat, pečlivě na ni vzhlížet a trošku si hvízdnout. Nevypadala vůbec špatně, ale od toho tu teď přeci nebyl. Raději drž zobák s nějakými tvými potřebami, napomenul sám sebe. Rozhodně ale hodlal vhodit první slovo. K samicím byl vždycky milejší, když to šlo. "Bloudíš, hlídáš nebo mi dokážeš pomoci se dostat z tohoto ohavného místa?" naklonil hlavu maličko na stranu a sledoval každičký její pohyb.

<< mimo území
To putování již bylo tak úmorné, že si chtěl začít černý lišák pomalu počítat dny do posledního výdechu. Copak nikdy nezpočne někde, kde mu bude povrch i prostředí vyhovovat? Zachmuřeně šouravými kroky postupoval dál, když najednou...měl pocit, že se objevil někde...kdesi. To, že se zachmuřil ještě víc snad nemá ani cenu říkat. Konečně se ale zastavil, napnul svaly, pozvedl hlavu a pohledem čelil novému lesu, který rozhodně nenavštěvoval podruhé. Přimhouřil oči a chvíli si ho prohlížel do takové míry do jaké se dalo. Následoval hluboký nádech a výdech, jako kdyby šel skutečně poslední tažení, ale tenhle podivně vypadající les teď asi skutečně bude muset překročit, aby se dostal někam jinam, kde to snad bude lepší. Nekonečný být nemůže!
Našlapoval opravdu opatrně a rozmýšlel každý krok. Nemohl si být jistý, že ho nepotká nějaká nástraha apod. Navíc každý krok nebyl úplně příjemný. Do posledního trsu tu byla tráva naprosto suchá a nepříjemně píchala do tlapek. Stejně tak krčil nos nad tím ohavným smradem, který se šířil z každého křoví kolem kterého prošel. Necítil se zde úplně bezpečně, ale už si za svých cest prošel tolika zkouškami, že to odmítal vzdát. A zrovna tady. Dupl si trochu, aby sám sobě dodal na odvaze a ráznosti a pokračoval dál. Bystřil na všechny strany, stříhal ušima a sem tam pohodil ocasem. Jak dlouho tahle cesta ještě bude trvat? Necítil ani přítomnost jiných zvířat, takže...byl tu snad úplně sám? Oklepal se nad tím. Neznělo to vůbec přívětivě. Po několika krocích se dokonce opřel o jeden ze stromů a dovolil si zavřít oči. Snad cosi skrytého nevyužije té možnosti a nelapí ho jako tu nejsnadnější kořist. Potřeboval se ale zamyslet. Hluboce.
>> Podivný les




U Ž I V A T E L