O N L I N E
(Za posledních 20 minut)



Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 15

Správně 1

Ještě chvíli jsem seděl a pozoroval svítající oblohu, než do mě Lumenilis jemně strčila čumákem. Podíval jsem se do jejích zlatých očí a usmál se. "No jo, no jo, už jdu," prohodil jsem celkem tiše. Postavil jsem se, celý se otřepal a protáhl, až pode mnou zapraskala tráva zmrzlá mrazíkem.
Podél řeky jsem vyrazil domů po boku červené lištičky, která mi celkem často dělala společnost. Po cestě jsem ještě stále přemýšlel nad tím zvláštním úkazem, jenž byl teď už dávno pryč. Zajímalo mě, jestli se tohle stane jednou za život, anebo se to děje častěji. Každopádně za mé čtyři roky, co chodím po světě, se to ještě nestalo. Takže třeba za dalších pět let, pokud budu ještě žít, se to stane znovu. A chtěl bych... aby při tom se mnou opět byla Lumenilis.
Každopádně mě tyto myšlenky opustily, protože jsme se blížili k Ambleeru. Cítil jsem se trochu provinile, že jako nový Niweha si klidně někde běhám po Saeronu místo toho, abych dohlížel na Ambleer... aspoň trochu dohlížel.

Ambleer (přes Yesad) -->

Všechny myšlenky, které jen trochu pohybovaly o rudé barvě měsíce, odvál pohled na něj. Byl tak uhrančivý, tak překrásný a tak unikátní. Posadil jsem se do trávy, nemohl jsem odtrhnout oči od té krvavé koule. Nechtěl jsem odtud odejít, chtěl jsem ho doprovodit až za horizont, chtěl jsem vstřebat co nejvíce jeho magické energie.
Lumenilis říkala něco o tom, že jí Odette plní přání. "A plní ho do posledního písmenka," řekl jsem potichu, jako bych onen měsíc nechtěl vyplašit. "Jsi stejně krásná jako on," opakoval jsem po své myšlence, která se najednou vyplavila na vrch mého mozku. Podíval jsem se na její kožíšek. Stejně, jako můj kožíšek stříbřitě zářil ve svitu hvězd, Lumenilisin zářil ve světle Krvavého měsíce. Podíval jsem se jí do obličeje, do jejich třpytících se očí a pak opět na měsíc, abych porovnal jejich společnou krásu.
Nic jsem neříkal, jen jsem mlčky pozoroval měsíc, dokud postupně neztratil svou rudou barvu, až z krvavě rudé zbyl jen červený nádech, teprve pak jsem se vytrhl ze spárů jakéhosi transu. Zamrkal jsem, zatřepal hlavou, ale zůstal sedět. Z chladu jsem měl ztuhlé nohy neschopné nějakého jistého pohybu, podobně na tom byl i zbytek těla. Všechna energie, kterou jsem čerpal z Krvavého měsíce, někam zmizela a já teď koukal na oblohu plnou hvězd, jako bych ho chtěl přivolat zpátky. Podíval jsem se na Lumenilis.

<-- Keterské jezero

Nakonec jsme tedy nechali Lotus napospas osudu u jezera, protože Lumenilis očividně chtěla svůj klid. Chápal jsem ji. Zkrátka chtěla konečně domů. Ještě, než jsme odešli, jsem na Lotus kývl na rozloučenou, a pak už se jen vydal po boku rudé lišky podél řeky.
Chvíli jsme šli mlčky, byl jsem zabrán do svých myšlenek a zaposlouchán do orchestru žab a cvrčků kolem nás, dokud mou pozornost však neupoutala zvláštní záře linoucí se kolem. Porost totiž nebyl jako za normálních okolností šedočerný, nýbrž naoranžovělý. Zamračil jsem se a vzhlédl k obloze. To, co jsem tam uviděl, jsem vážně nečekal. "Co to..." zašeptal jsem udiveně a zdvihl obočí, "...je?" Měsíc byl... prostě velký. Jakože hodně velký. A červený. Vypadalo to, jakoby hořel a mířil přímo na nás. Zastavil jsem se, abych si tento úkaz mohl pořádně prohlédnout. Za celý svůj život jsem nic takového neviděl. Bylo to krásné, což o to, ale... co se to sakra s tím měsícem stalo?

Tak jsem tady konečně i já se svým vyjádřením, i když později, takže většinu věcí už zde stejně někdo zmínil… :D
Co se týče přímo neaktivity, tak se podle mého nedá úplně vyřešit, jak už psala Luna… I když tady máme celkem dost schválených hráčů, tak určitě část z nich se sem zaregistrovala, protože jim to přišlo zajímavé, ale prostě jim to nesedlo (což se prostě občas stane, ne že bych ty neaktivní hříšníky hájila), nebo je k tomu někdo ‚donutil‘, anebo zkrátka nemají tolik času a mají to jako výplň volného času, který jim zbyl. Nebo na Saeron zapomněli, což je ale nejspíš velmi nepravděpodobné…
Osobně se vždy snažím co nejrychleji odpovědět, aby ze mě nevyprchalo to nadšení z nového postu a abych nezapomněla, co se tam vlastně děje, i když to prostě někdy nestíhám… :D (holt si musím lépe rozvrhnout čas…). Každopádně je mi trochu líto, že je tady tak málo aktivních hráčů.

A teď co se týče těch otázek…
Hra mě baví, ale klidně bych uvítala nějaký ten hlubší příběh (miluju jakákoliv rpg s příběhem), což by se muselo dobře promyslet, aby to bylo kvalitní. Radši bez příběhu, kdyby se nijak zvlášť nepromýšlel. Třeba by přitáhl další hráče nebo probudil ty stávají anebo aspoň potěšil ty aktivní. I když zase nevím, jestli by byl 'nekonečný' nebo vydržel dostatečně dlouhou dobu, protože takový příběh snad ani udělat nejde… ale třeba se jen pletu.
K druhé otázce snad nemám co říct, Saeron mě velice baví. Je to skvělé tRPG a přivedlo mě k lásce k liškám. :3
Rozdělení na frakce… no… Na to mám takový všelijaký názor, ne, že by se mi to líbilo, ale zase to úplně nezavrhuju. Každopádně rozdělit lišky na čistě zlé a čistě dobré se mi příliš nezamlouvá. Asi si nedovedu představit, že by liška třeba ze zlé strany měla zavřeno u těch dobrých, přece jenom, každý se může změnit a ne všechny lišky jsou buď dobré, nebo prostě zlé. Nebo kdyby byly nějaké lišky přátelé a každá by byla v jiné frakci, tak by to bylo jako za války, že by se proti sobě otočily zády? Je to takové, že… meh… Asi by to ještě potřebovalo pořádně promyslet (ostatně jako snad všechno), jestli opravdu na čistě dobré a zlé, nebo vymyslet nějaké jiné frakce, které by případně souvisely s tím příběhem (když to všechno ale nabádá k těm hlavním bohům…)

Každopádně zrovna já bych se tady nějakými velkými reformami ohánět neměla, ale třeba vymyslím něco totálně geniálního… :'D
To by bylo asi zatím vše, co bych k tomu řekla.
(A poslala jsem to v úžasný čas, hihi...)

Ani jedna z lišek nevypadala, že by se chtěly ještě někde cárat, což mi projednou vůbec nevadilo. Studený vítr totiž nebyl zcela příjemný spolucestovatel. A taky jsem se chtěl zase chvíli zdržet v Ambleeru. Co když se okolo nachomýtne nějaký potencionální člen a nebude tam nikdo, kdo by ho prověřil... Ale třebaže mám jednoho takového kandidáta přímo před čumákem...
"Nenapadá mě nic extra lákavého, takže... se klidně můžeme vrátit domů," koukl jsem na Lumenilis. "Třeba se tam s námi může podívat i Lotus," koukl jsem na popelavou lištičku s lehce zdvihnutým obočím. Vypadalo to, že nás už nechce otravovat, ale přesto by s námi ještě ráda strávila nějaký ten čas. Pokud bude Lumenilis souhlasit, tak se jí to splní. "Ale samozřejmě, jestli jsi unavená, tak tě nikam tahat nemusíme," dodal jsem a pokýval hlavou. Když nad tím tak přemýšlím... kdy jsem se vlastně do říše snů ponořil já? Zatím jsem na sobě nepociťoval nějakou přílišnou únavu, ale někde složit hlavu by taky nebylo špatné.
Každopádně jsem nakročil směrem, kde se nacházel Ambleer a čekal, jestli se tedy ke mně ty dvě připojí.

Řeka Benrir -->

Přidáno 12 kamínků 1
img

V klidu jsem žvýkal svou rybí kořist a užíval si aspoň té trochy slunce, které vykouklo zpoza zatačené oblohy. I když bych pravděpodobně slyšel minimálně nějakou část konverzace mých společnic, neposlouchal jsem je. Vlastně ani nevnímal. Tak nějak jsem své okolí nevnímal vůbec. Měl jsem rád takový klid, kdy zde nebyl žádný otravný lišák, žádná myší armáda, žádná vlčí smečka a kupodivu ani žádný roj pisklavých komárů.
Do žaludku mi vklouzlo poslední sousto mé ryby, takže jsem se postavil na všechny čtyři a otřepal se. Setřásl jsem ze sebe volné dešťové kapky, protože konečně přestalo pršet a mé otřepávání mělo nějaký smysl. Pak jsem se posadil a jal se na urovnání srsti na hrudi a bocích svým jazykem. Přece jsem nemohl být střapatý jak ježek. Co by si o mně potom Lumenilis a Lotus myslely...
Když jsem byl spokojený se svou prací, opět jsem se postavil a rozešel se k liškám. "Výborná," zazubil jsem se na Lotus, jakmile jsem se k nim přiblížil, abych nemusel křičet přes půlku jezera. "Tak. Co máme v plánu teď?" položil jsem jednoduchou otázku, pousmál se a koukl z jedné na druhou. Bylo mi v podstatě jedno, co navrhnou, pokud mě nebudou chtít zatáhnout do zasněžených oblastí. Teď na podzim se mi tam upřímně moc nechtělo.

Svůj pohled jsem stočil opět k obloze, abych se podíval... vlastně na nic, protože těžká mračna objala oblohu a zakryla vše, co se nacházelo nad nimi. Jediné, co nám šedavá deka dopřála, byl déšť. Studený nepříjemný podzimní déšť. Dlouho jsem však na mracích zrak neudržel, protože voda v očích nebylo nic, co bych si přál užívat celý den. Proto jsem taky sklonil hlavu a nechal dešťové kapky, aby si razily cestu v mém stříbřitém kožíšku. Ale ne v mých očích. Ani v uších, ani v čumáku.
"Není nás příliš. Jsme spíše taková... rodinná skupina," krátce jsem pohlédl na Lumenilis a pak zpět na Lotus. Z nějakého důvodu jsem se nebál této sivé lištičce povědět, jak to s naší skupinou je, aniž bych se bál, že by ve svém malém mozečku spřádala plány, jak nás napadnout. Možná za to mohlo její bezstarostné chování, i když zdání někdy klame. Zkrátka prostě nevypadala, že by měla jen pomyšlení na nějaké nekalé úmysly...
"Je třeba protáhnout si svaly a procvičit lovecké dovednosti," zazubil jsem se na Lumenilis. Obě lišky se rozhodly lovit na vlastní tlapku, a tak jsem udělal to samé a zamířil na mělčinku trochu porostlou rákosem a jinou vodní vegetací na opačný bok rudé lišky, než zamířila Lotus. Opatrně jsem ponořil tlapku pod hladinu vody, abych nevyplašil případné obyvatele úkrytu z rostlin. Co to...? zdvihl jsem obočí a pootevřel tlamu. Z písku na dně vyrazil celkem velký skokan hnědé barvy. Okamžitě jsem zareagoval a mé zuby našly svůj cíl. Kdyby žabák zůstal tam, kde byl, pravděpodobně bych si ho ani nevšiml. No jeho smůla. Rychle jsem ho schramstnul a otočil se na mé dvě společnice. Byl jsem na 'stanovišti' poslední, a tak nebylo divu, že Lumenilis už rybu stihla spořádat a Lotus nějakou právě tahala z vody. Nicméně konverzace se teď stočila mezi ně, takže jsem mohl pokračovat v lovu. Přešel jsem hlouběji do rákosí a vyčkával. Ani jsem se nehnul, aby si nepozorná rybí očka mohla splést mé tlapky s výhonky vodních rostlin.
Zanedlouho se na mě usmálo štěstí a mezi stonky se začalo prohánět hejno odrostlého plůdku nějaké ryby. V duzích ryb se vážně nevyznám. Počkal jsem, až bude dostatečně blízko, a pak vystřelil hlavou do vody jako harpunou. Cítil jsem, jak se mi nějaké slizké tělíčko mihlo mezi zuby, avšak smrtonosné pasti uniklo. Čekal jsem tedy, než se mi naskytne druhá možnost.
Nepoučitelné rybky se opět začaly prohánět kolem mých tlapek a tentokrát jedna z nich neunikla. Odskákal jsem na břeh, kde jsem si kořist položil. Přední tlapky jsem položil na zem, ale zadek zůstal nahoře. V tomto postavení jsem setrval celou dobu, co jsem jedl onu rybu, a pak jsem ze sebe oklepal přebytečnou vodu jak z jezera, tak z deště.

Přidáno 14 kamínků 1
img

Usmál jsem se na nově rudou lištičku a bokem hlavy se jí otřel o tu její. Věděl jsem, jak má ráda, když ji někdo chválí, a pro mě to nebyl problém. Zkrátka... to byla pravda, že je hezká. A červená ji opravdu slušela.
Podíval jsem se na Lotus, zda mou poznámku pochopila a když jsem shledal, že ano, s pousmátím jsem se otočil na Lumenilis. "Krásně se hodí do této krajiny plné různorodých květin," vysvětlil jsem jí.
Nálada se mi zvedla ještě o nějaký ten stupeň, když obě mé společnice souhlasily s lovem ryb. Většinou jsem raději lovil sám, ale dnes s radostí udělám výjimku. "Samozřejmě, že nevadí," ujistil jsem Lotus. Nad její otázkou jsem mírně zdvihl obočí a zamyslel se. Tuhle otázku jsem upřímně nečekal. "No," odmlčel jsem se, "nějaký ten týden už to bude." Hned potom jsem se podíval na oblohu, kde se měsíc již opět skláněl nad obzorem a slunce na druhé straně vystrkovalo své první ranní paprsky. Ideální čas na lov.

Prohlížel jsem si každý Lumenilisin chlup, abych zmapoval všechny změny na jejím kožíšku. Sytě rudá barva tvořila kontrast s jejíma velkýma zlatýma očima, které byly protkány tenoučkými nitkami téměř měděné barvy a sněhobílé tváře podtrhovaly jemné rysy v jejím obličeji. Zbytek Lumenilisina těla se nesl ve stejném duchu, sníh se přeléval do krve a krev do sněhu. Jen její uši zůstaly černé, s bílými špičkami, jako když na hory napadá sníh a dokončí jejich přirozenou krásu.
"Líbíš," odpověděl jsem na jednoduchou otázku a sledoval, jak se ke mně blíží. "Bezpochyby," zazubil jsem se pobaveně. Tak nakonec to přece jenom byla Odette! pomyslel jsem si, když Lumenilis potvrdila mé domněnky. Přestože jsem věřil, že Odette byla obdarována nadliščí krásou, nenechal jsem tlapku rudé lištičky nataženou a chopil se její hry. "V klidu," zopakoval jsem po ní polohlasem a ještě chvíli se kochal jejím kožíškem, než jsem pohled přesunul k neznámé lišce. "Těší mě, Lotus," kývl jsem na ni. "Jak příhodné jméno," rozhlédl jsem se po modrých květech všude kolem nás, podíval se na zpět na Lotus a když začala Lumenilis mluvil, svou pozornost jsem otočil na ni. "Vlastně jsem zde původně šel kvůli lovu. Můj mlsný jazyk by si totiž rád dal nějakou šťavnatou rybu," uškíbl jsem se. Nebude mi vadit, kdyby moje společnost ryby lovit nechtěla, zůstal bych u jezera sám. Třeba bychom se pak opět setkali.

<-- Řeka Benrir

Podél řeky jsem došel až k nejširší části Keterského jezera a odtamtud ještě kousek, jelikož jsem byl tak zamyšlený, že jsem nevěděl, kam vlastně jdu a co dělám. Kupodivu jsem nezakopl o žádnou větev, kterých se tady povalovaly spousty, což je u mě velice vzácné...
Zastavil jsem se těsně u vody, rozhlédl se a zavětřil. Pochopitelně jsem silně cítil rybinu, několik bobřích pachů - ani jsem nevěděl, že tady bydlí bobři, možná bych si měl více všímat okolí, jestli tady někde není jejich 'hrad' - a taky pach dvou lišek. Jedna z nich byla Lumenilis a tu druhou jsem neznal. Rezavá lištička se za tu dobu tedy moc daleko neposunula. Vydal jsem se jejich směrem, abych zjistil, co se tam děje.
Se členkou Ambleerské skupiny tam byla drobná sivá liška s neobvykle zvlněnou srstí. "Zdravím dámy," pozdravil jsem obě dvě, pousmál se, koukl na Lumenilis, na druhou lišku a pak zase na Lum. Mou pozornost upoutal kožíšek rezavé lišky. Vlastně už nebyla rezavá, nýbrž krvavě červená. "Máš nový... kožíšek?" zeptal jsem se se zdvihnutým obočím během toho, co jsem si ji prohlížel. Neměla ani bězně černé tlapky jako ostatní lišky. Žeby bohyně? prolétlo mi hlavou. Klidně by to mohla být i Odette. "Je velice pěkný, neobyčejný," pochválil jsem její nový vhled a usmál se.

Přidáno 12 kamínků 1
img

Přidáno 16 kamínků 1
img


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 15


U Ž I V A T E L