Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 20

Tak tě tady vítám, už podruhé,
bodové údaje jsou v pořádku, ale k povaze bych měla několik výtek.

• Celkově je dost krátká, budeš ji muset prodloužit minimálně o polovinu.
• Odstavce jsou místy nepřehledné, nejlepší by bylo, kdyby sis z téhle povahy vytkla nejdůležitější body a nějak lépe je seřadila, aby celá povaha nepůsobila tak zmateně.
• Nevidím tam například, jak Shevrian reaguje na (větší/menší) společnost nebo jak to má s autoritami (i když je mírně submisivní, nechá si líbit všechno, nebo se taky dokáže ozvat,...)
• Dále máš menší problém s čárkami:
- Po tom, co si Shevrian protrpěl u svého otce Celsia, se uzavřel do sebe.
- ...to řekne snad každý, kdo jej potká.
- Je také schopen říkat, co má na jazyku, bez jakýkoli potíží...
- Možná se usměje (bez čárky) nebo uchechtne...
- Své sestře velice rád říká “Kastrol”, samozřejmě netuší význam slova
• Rád si totiž vybavuje svůj domeček klacíkami ->klacíky
• Odstavec "Pro vysvětlení" bych dala až na konec povahy, protože se jí to moc netýká.

To by bylo snad vše, tak přeji hodně štěstí s opravou (celou registraci pošli zpátky sem). 1

Poslouchal jsem její přednášku s přivřenýma očima. Na svou "obhajobu" kecala totální kraviny. "Oho, já zapomněl, že jsi jasnovidka, a víš, co mají ostatní zvířata v hlavě. A ano, máš pravdu, že klidně zabijou něčí mládě. Když mají hlad. Nesnaž se mi namluvit, že bys to vlče zabila, protože máš hlad. Roztrhala bys ho na cucky a nechala tak," zavrčel jsem, stáhl uši dozadu a zašvihal ocasem. Teď bych vážně nejraději to stejné udělal s ní. Ale neudělám to. Protože bych byl stejně bezpáteřní liška jako ona. "Ano, v mých očích jsi mrcha a nejspíš taky navždy zůstaneš. Narozdíl od tebe nejsem jen prázdná chodící koule chlupů, co zabíjí na potkání, protože jí zrovna někdo zkazil den," teatrálně jsem pokýval hlavou ze strany na stranu a mírně ji pozvednul.
Otočil jsem hlavu na stranu, odkud se z lesa ozvaly zvuky smečky. Zanedouho byli vlci u nás. Pokukoval jsem po nich a natahoval čumák, abych mohl pořádně nasát jejich pach. Pak jsem letmo pohlédl na lišku a na jednoho vlka, který si to štrádoval k ní. Měl jsem v sobě malou kapičku slitování i vůči takové lišce, že bych jí snad i pomohl, ale svým předešlým "proslovem" tu kapičku zadupala do země. Hodně hluboko. Proto jsem zůstal stát na místě, chránil vlče svým tělem a stále pokukoval po vlcích, kdyby si náhodou něco zkusili. I když... Proti takové smečce, kde bylo minimálně 10 vlků, jsem neměl nejmenší šanci. Pokud bych se proměnil zpátky v lišku, pravděpodobně by to bylo v mrtvou lišku. A cítil jsem, že v téhle podobě už dlouho nevydržím.
Do hlavy se mi vkradla panika. Co mám teď krucifix dělat? Ustoupil jsem o krok dozadu. Vlče... Vlče? odvětil jsem Talonovi, ale už se neozval.
A je to tady. Začal jsem se zmenšovat. Zmenšovaly se mi tlapky, tesáky, srst začala řídnout. Jakž takž jsem si udržel chladnou hlavu, abych okamžitě nezačal utíkal kamsi do pryč. To by mi asi příliš nepomohlo. K mému překvapení jsem se však nezastavil na velikosti lišky, ale mé tělo se zmenšovalo dále. Až jsem nakonec... stál vedle vlčete jako jeho dvojník. Před očima se mi na chvíli zatmělo. Zmateně jsem si prohlížel své tělo a pak se přitiskl k boku druhého vlčete. Co se teď bude dít, to jsem netušil...

Já děkuju tobě, žes nám připravila takovou skvělou akci! Snad se mi příště zadaří víc, každopádně díky i za kamínky :3 1

+všechny odměny přidány

Přivřel jsem oči a pomalu zavrtěl hlavou nad její poznámkou. "Páchnu stejně jako ty," zavrčel jsem na ni. I když to tak úplně nebyla pravda, protože liščí pach se smíchal s novým vlčím pachem. Skoro to vypadalo, jako kdybych byl vlk, který před chvílí nějakou lišku sežral. Možná bych opravdu mohl mít šanci, kdyby se sem smečka vlčete dostala. Bylo mi však jasné, že vlčí podobu si nedokážu udržet do nekonečna. Každá magie si brala energii a u téhle to nebude jinak.
Podíval jsem se na vlče, které najednou ožilo a očividně se radovalo z toho, že jsem se stal vlkem. "Hej špunte, uklidni se," sklonil jsem k němu hlavu, očichal ho a pak jemně tlapou odsunul zase dozadu. Podíval jsem se zpátky na lišku a zamračil se. Její poznámku jsem přešel bez komentáře. Možná by nebylo od věci pochopit více tyto šelmy... Naše příbuzné a při tom úhlavní nepřátele. "Nechápu, proč je tak nenávidíš. To bys byla vážně schopná ublížit někomu bezbrannému?" zavrčel jsem a několikrát zašvihal ocasem ze strany na stranu. Nechápal jsem to a myslím, že jsem to ani pochopit nechtěl. Bylo to hnusné, podlé a bezpáteřní.

Musí se pořád tak psychopaticky usmívat? projelo mi hlavou. Zastřípal jsem zuby a v duchu zavrčel. Nemohl jsem přijít na to, proč mě ta liška tak rychle naštvala, ale neskutečně mi pila krev. Však se na ni podívejte! Kdo by ji neprohodil skrz led do nějaké ledové vody? "Rozhodně ne to, co s ním chceš dělat ty," zavrčel jsem na ni.
Na tom, co řekla liška dál, však něco bylo. Nebyl jsem tomu vlčeti ani zdaleka příbuzný a je fakt, že kdyby jeho smečka přiběhla sem, pravděpodobně by mě sežrala za živa. Představil jsem si ty vlky tehdá u jezera, když Lumenilis použila svou magii. Představil jsem si jejich tmavošedou srst, černé lesklé oči, velké ostré tesáky a svalnatá těla. A najednou... najednou jsem to pocítil. Výška, kterou jsem se díval na zem, se začala zvětšovat a po celém těle jsem cítil mravenčení. Mé tělo se zvětšilo, srst ještě zhoustla a trochu zesvětlala. Přejel jsem si jazykem po zubech. Byly velké... větší než jsem očekával. Bylo to... zvláštní. Opravdu jsem se změnil ve vlka? Je to ta magie, o které mluvil Talon? Byl jsem hrozně překvapený, no naštěstí jsem to udržel uvnitř sebe. Nechtěl jsem, aby liška věděla, že jsem to absolutně nečekal. Celou dobu jsem se jí koukal do očí, arogantně, posměšně. Kdyby tady nebyla, asi bych se hned začal prohlížet, ale tak jsem se nepodíval jinam než do jejích očí. Chtěl jsem vidět její rekaci. "Možná teď budu mít větší šanci," odpověděl jsem po své přeměně s nádechem ironie. Můj hlas byl hrubší a vrčivější ve vlčím těle než v liščím.

Pozoroval jsem lišku skrz malé mezírky v mých očích. Slizká křivá pijavice, pomyslel jsem si se zavrčením. Na své zadní noze jsem cítil, jak se ten malý chudák třásl zimou a strachem, a tichounce kníkal. Nepustím k němu tu lišku ani na krok. "No to mi teda vadit bude," odpověděl jsem chladně. Co si jako myslela? Že mě obelhá svým líbezným hláskem? A proč se tak usmívá? Je mentálně postižená? V mysli jsem si pokládal spoustu sarkastických otázek. "Ty zrovna tak. Ať tě radši sežerou," odfrkl jsem a arogantně pozvedl hlavu. Kdo ví, kde teď smečka onoho vlčete bloudila, pokud nějakou mělo, nicméně nikde poblíž jsem necítil čerstvý pach žádného dalšího vlka. Přemýšlel jsem, co ta liška udělá, aby ze mě vyloudila to vlče, což nedovolím, aby se jí povedlo. Zaútočí? Hmm, možná. Spíše jsem čekal další výmluvy,proč bych jí ho měl dát.

Oba jsme stáli nehnutě jako sochy. Neviděl jsem do liščiny hlavy, ale já jsem absolutně nevěděl, co dělám. Nebo spíše co bych měl dělat. S přivřenýma očima jsem koukal na vlče, dokud neudělalo něco, co jsem opravdu nečekal. Pokud jsem dobře věděl, tak lišky a vlci byli dávní nepřátelé, ale tohle vlče očividně zahodilo svůj pud sebezáchovy (nebo možná ne?) a rozběhlo se ke mně. Ustoupil jsem o malý krůček dozadu a pak jen pozoroval tu malou chlupatou kuličku u své zadní nohy.
"Za koho mě máš?" odfrkl jsem si. "Ale víš co, radši to nechci vědět." Přivřel jsem své zelenomodré oči do tenkých škvírek. Ta liška se mi vůbec nelíbila. Hledě na její chování a výrazy, jsem usoudil, že s tím vlčetem neměla zrovna dobré plány. Pokud tady bylo vlče samo, tím lépe, ale byl bych nerad, kdyby se tu objevila jeho smečka a sežrala nás oba dva...

Stál jsem nehnutě, s oháňkou vodorovně k tělu a větřil. Cítil jsem jen jeden liščí pach, ale i ten nepříliš dobře, protože vítr nefoukal směrem, jakým bych si přál. Ani tiché křupání sněhu, které se o chvilku později ozvalo kdesi z lesa, mi nepomohlo zjistit přibližnou polohu lišky. Od stromů se to odráželo jako v zrcadlovém bludišti a já z toho byl mírně zmatený. Nebyl jsem si jistý, zda liška jde směrem ke mně, nebo někam jinak.
Nicméně i já jsem se dal do pohybu a to tam, odkud jsem cítil onen divný pach. Klusal jsem celkem rychle, kličkoval mezi stromy, až jsem se zastavil asi pět liščích délek před zrzavohnědou liškou. Sledovala cosi u kmene stromu. To cosi, jak jsem po kratším pozorování zjistil, bylo malé vlče, které nešťastně knučelo, nejspíš hladem a zimou. Přivřel jsem oči, koukl na lišku a pak zpátky na vlče.

<-- Studená louka

Celkem zajímavým způsobem, kdy jsem občas skákal a občas běžel, jsem se dostal až k mně moc dobře známému lesu. "Kam mě to zase ženeš?" zasyčel jsem na Talona. Nikam. Já jsem neřekl, že někam musíš běžet. Pouze jsem se zeptal, jestli si chceš vyzkoušet svou novou magii. "Ahhh... Já tě... Ale tys tu otázku takhle položil schválně, nekecej," zavrtěl jsem hlavou a už normální chůzí pokračoval lesem. Ale co Tyerin? Neboj, dojde k řece, odkud spolu budete pokračovat do Ambleeru. Pro tuto chvíli jsem se spokojil s touto odpovědí, věřil jsem, že lišák k řece opravdu dojde. Spíše mě zajímalo, co má Talon opět za lubem. O jaké magii to sakra mluví? Nikdy jsem nebyl, kromě Odette, která magie neprodává, tak logicky nemůžu mít žádnou další. Anebo to byla jen "kamufláž" pro něco, co je v tomhle lese.
Zavětřil jsem. Přes pach sněhu jsem necítil nic podezřelého. Hádám, že zatím. Obezřetně jsem pokračoval dál.
Dokud jsem neucítil pach další lišky. Zastavil jsem se a po pachu zkoumal další okolnosti. Nebyla sama, ale... jestli tam s ní někdo byl, nebyla to další liška.

<-- Polární skála

Svižně jsem pokládal jednu tlapku za druhou, tedy tak svižně, jak jen to v celkem vysoké vrstě sněhu šlo. Stále jsem se usmíval a doufal jsem, že dobrá nálady mi vydrží dlouho. Momentálně jsme šli s Tyerem chvíli v tichosti, asi si urovnával myšlenky ohledně všeho, co jsem mu o Saeronu pověděl. Nevadilo mi to, nemusel jsem kecat celou cestu do Ambleeru.
Dlouho jsem však "klid" neměl, jelikož se mi ozval můj drahý patron. Nechtěl bys vyzkoušet svou novou magii? zeptal se mě. Ehh, jakou magii? podmračil jsem se. Nechtěl jsem před Tyerinem znovu vypadat jako pomatenec, tak jsem raději zvolil cestu přes myšlenky. Uvidíš. Zase! sykl jsem nahlas. Nebyl jsem však naštvaný. Ale proč mi nechce říct, o jaké magii mluví?! Vždyť mám jen oheň. "Ehm," otočil jsem se na Rezavého, "já asi musím jít, rychle. Setkáme se u řeky!" zavolal jsem na něj ještě, než jsem se rozběhl kamsi... podle "navigace Talon".

Isamský hvozd -->

<-- Šeptavý les

Tyerin se nakonec rozhodl jít se mnou. Doufal jsem, že během téhle cesty se náš vztah trochu vylepší, jelikož tehdy na Yesad to nebylo takové, jaké bych si asi představoval. Nicméně teď jsem si spokojeně pohupoval ocasem ze strany na stranu, když jsme z lesa vyšli opět na dohled k té skále. Na volném prostranství se do mého těla opět opřel severák, který nebyl vůbec příjemný. "V podstatě... Asi ano," navázal jsem na konverzaci, kterou přerušila má návštěva Odette. Víc jsem k tomu nedodával, lišák už zřejmě věděl vše, co potřeboval.
Když Zrzavý prohodil, že polobohyně svou práci odvedla dobře, koukl jsem na něj a hned potom na své tlapky. "Ohoho, to vypadá dobře," zazubil jsem se. Moje tlapky už nebyly černé, ale tmavě modré. A celé končetiny pokrývaly jakési modrozelené znaky. Odette mě krásně sladila do zelené a modré s mým přívěškem. Byl jsem taky překvapený, že změna kožíšku proběhla tak rychle. A já to ani nepoznal. Koukl jsem zpátky na Tyera. "Já se ještě neviděl, víš. Řekl jsem Odette, ať s mým kožichem udělá to, co uzná za vhodné. Tak co všechno udělala?" zvědavě jsem po něm blýskl očima. Chtěl jsem vědět o všem, co mám nového na svém kožíšku, a byl jsem příliš netrpělivý na to, abych došel k nějakému vodnímu zdroji, abych se na sebe mohl podívat.
"Jo, další skupina. A taky můj domov," odpověděl jsem s pokýváním hlavy. Těšil jsem se, až se zase na obzoru objeví ambleerské stromy, protože tenhle sever se mi příliš nelíbil. Asi bych zde nemohl žít. Teď se však skály ztrácely za našimi zadky a před námi se rozprostřela nekončící ledová pustina.

Studená louka -->

<-- Odetta

Zptátky jsem šel jistým svižným krokem, s úsměvem od ucha k uchu. Že jsem měl včera takovou depku? Dnes po ní nebylo ani stopy. Byl jsem šťastný, spokojený, fousky mi radostně cukaly. Talon věděl, proč mě sem bere. Už zase jsem cítil jeho společnost, ten zvláštní pocit, který se u Odette zcela vytratil. Třeba k bohům patroni nesmí. Mířil jsem po svém pachu zpátky s Tyerinovi.
Netrvalo to dlouho, co jsem uviděl jeho rezavou srst mezi stromy. Já však o své nové srsti neměl ani tušení. Od Tyera jsem odešel jako havran se stříbrným rouchem a k němu jsem se vrátil bez roucha. Byl jsem černý jako noc. "Tak jsem zase tady," oznámil jsem Zrzavému zcela očividnou věc. Stále jsem se usmíval. Zkrátka jsem si nemohl pomoct a proč potlačovat radost? Která byla ještě k tomu v mém životě dosi vzácná... "Teď už mi nezbývá nic než se vrátit domů. Jestli chceš, můžeš se do Ambleeru podívat se mnou," nabídl jsem mu, "určitě se ti tam bude líbit." V zelenomodrých očích mi lišácky zablýsklo. Příliš mi nezáleželo na tom, co odpoví, i když byla pravda, že uvnitř mě bych byl rád, kdby se mnou přece jenom šel. "Tak co?" zazubil jsem se po chvíli a otočil se k odchodu.

Polární skála -->

Moje lichotky na Odettin účet očividně zapůsobily, když mi šla tak ochotně na tlapku. Anebo jsem se jí líbil, hehe. Komu bych se taky nelíbil? Však jsem ten nejlišákovatější lišák v celém Saeronu.
"Děkuji," usmál jsem se. Nevěděl jsem, jak taková proměna vypadá, jak probíhá, kdy se to stane, v podstatě jsem nevěděl vůbec nic, ale těšil jsem se. A těšil jsem se taky na to, až svůj nový kožíšek ukážu Lumenilis. Pak však Odette vyřkla ještě jednu prosbičku. "Jistě. Za tebou se zastavím rád," přikývl jsem s úsměvem. Jak bych mohl odmítnout slib od lišky, jako byla Odette, ještě k tomu i polobohyně? To by byl snad hřích. "Ještě jednou děkuji, za všechno. Tak zase na viděnou, Odette," naposledy jsem si ji celou prohlédl, abych si do paměti vryl každý její nádherný chloupek, a pak se otočil směrem, kterým jsem přišel.

Šeptavý les -->

Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli neuvidím nějakou lišku, třeba jen ocas, který se mihnul za stromem. Snad to bylo tiché zakřupání sněhu, co mi dalo vědět, že někdo stojí přede mnou. Otočil jsem hlavu a uviděl ji. Ani trošičku jsem nepochyboval, že je to Odette. Měla tak něžné rysy, byla tak krásná, tak elegantní, tak vznešená, tak okouzlující, až mi spadla čelist. Doslova. Prohlížel jsem si každý její chlup. Její kožíšek vypadal tak načechraně. Že jsem si někdy myslel, že já mám ten nejhezčí kožíšek? Ne, nemám.
Tlamu jsem sklapl, až když mě pod ní pohladila svým ocasem. Odkašlal jsem si. "Omlouvám se za svou nezdvořilost, vznešená Odette," na chvíli jsem sklopil zrak a až pak se na ni znova podíval. To už seděla přede mnou. Talon tady nebyl, nemohl jsem se na něj spolehnout, abych neřekl nějakou kravinu. Ale stejně bych nejspíš říkal to, co bych uznal za dobré, i kdyby tady byl. Proto jsem spustil: "Doslechl jsem se, že umíš upravovat liščí kožíšky. Ani ve snu by mě nenapadlo přiblížit se ke tvé dechberoucí kráse, jen... mě zkrátka omrzely barvy, které zvolila Matka příroda." Vysvětlil jsem polobohyni, proč jsem za ní přišel. "Ty jistě víš lépe než já, co by se ke mně hodilo. Proto tě žádám, jestli bys," nějakým způsobem jsem před sebe dostal hromádku šedých kamínků a menší hromádku lesknoucích se drahých kamenů, "mohla můj kožich... změnit, odlišit od ostatních." V hlavě jsem již několik nápadů na svůj vzhled měl, ještě než jsem navštívil Odette, ale teď mi všechny přišli nesmyslné. Když jsem uviděl Odette a její kožíšek, všechny mé nápady se rozpadly jako suchý list.

//Objednávka (rovnou si to odečtu :'D):
Změna základní barvy za 200 kamínků a 15 křišťálů
+Znaky v nepřirozených barvách za Adventní kalendář

<-- Šeptavý les

Poklidnou chůzí jsem šel lesem a vzdaloval se Tyerinovi. Popravdě jsem nevěděl, kam to vůbec jdu, prostě jsem šel. Šel a šel a šel. Tlapkami jsem brouzdal sníh a nechával za sebou dvě hluboké rýhy. Tady na severu bylo sněhu ještě více než v okolí Ambleeru, a tak jsem se musel doslova brodit až po břicho. Cestou (necestou) jsem přemýšlel, co Odette řeknu. Nebo jak se budu vůbec chovat. Nikdy jsem u žádného boha nebyl. Spoléhal jsem na svého patrona, že mi opět poradí, ale... najednou jsem v hlavě cítil prázdno. Zastavil jsem se a zvedl hlavu. Takové prázdno, jako by Talon chyběl. Jako by chybělo úplně všechno. Kolem mě byl klid, nikde ani živé dušičky. Rozhlédl jsem se. Ten klid byl divný. Až moc nad lišku divný. Odette? zavolal jsem. Ale jen v myšlenkách. Nechtěl jsem ten klid narušit.


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 20