Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Tohle krásné odpoledne prořízlo až cosi, co jí vniklo do kožichu a zanechalo za sebou jen nesnesitelné svědění. To až začala věnovat pozornost teď už prázdnému sáčku. Jednalo se o skupinku černých blešek, z nichž část vlítla do kožichu Nesse a část i Kitsune. Nepobírala fakt, kde ho sehnala a proč pro obě dostála takové ji utrpení. Když však uslyšela hlasité chechtání zajíce, překvapivě jí došlo, že to on to nějakým způsobem sehnal a podal druhé lišce. Ale za jakým účelem? No jasný, tady černá chtěla vidět, jak šedorezavá trpí, akorát na to doplatila i ona, protože se nechala tím zvířetem prozradit. Akorát to jí jaksi zatím nedocházelo. „Proč se ten králík směje? Co je vtipného na tom, když se drbeee liškaaa,“ vyslovila pisklavým zvukem při drbání se po celém těle a v tom zmatku znovu řekla králík místo zajíc. Kitsune se také zkoušela vyválet ve vodě, akorát jak si stihla všimnout, bleškám prodírajícím se jejich tělem to nijak příliš neublížilo. Spíše vůbec. Ona sama ten pokus nepokoušela, spíš se zběsile drbala od krku po ocas, že musela vypadat jak nějaká hadí liška. Či žížala, nebo nějaká guma. Záleželo, co kdo nejradši používal. A záleželo na tom? Doufala jen, že tím ty potvory vypudí pryč. Samozřejmě nevěděla, že to nejspíš nevyjde, ovšem vůbec by neměla jinak tušení, jak je dostat pryč. „Proč to taaak svědíí?“ zavýskla ještě a párkrát se zbrkle otřepala. Akorát hned poté zas ucítila to už známé svědění postupující celým jejím tělem, tak udělala nějaký neidifikovaný zvuk, položila se na záda a začala tam dělat sudy zleva doprava, zpět a tak dál dokolečka. „Svěěěědíííí,“ zvolala zas na celé kolo a pokračovala ve své dosavadní činnosti, kterou se i otírala o menší kamínky a mokrou hlínu ovlhčenou od jezera. „Kdy to přestane!“ zablábolila otráveně, což sic znělo jako hrané, akorát to tentokrát myslela naprosto vážně.

Když už tak trochu přemýšlela, že na ni zapomněli, přece jen se černá liška znovu od zajíce odlepila a přišla znovu k ní. A dokonce, narodila přátelský tón! Kde komu by to přišlo podezřelý, akorát Nessa.... která si myslela, že si tu celou dobu jen hrály, tak žádné podezření podat ani nemohla že. Zavrtěla ocasem. „Aaa ano, vlastně bych zas zapomněla! Už předtím jsem se tě chtěla já se představit! Dík žes to převzala. Jsem Nessa. Těší mě,“ promluvila nadšeně. Jak pocítila vždy příjemný pocit, když se s někým seznámila. Pro ni to vždy znamenalo, že si našla nového přítele a předpokládala, že se s ním neviděla naposled. A v této zemi se velmi hodilo mít nějaké známosti, i přesto, že nevěděla, že se v nějaké takové nacházela. Prostě si myslela, že se zas toulala někde v divočině bez jakýkoli zvláštností. I když krotký zajíc, to se nevidělo furt, že. Škoda, že se s ní nechtěl bavit. Kitsune měla štěstí, jí si určitě oblíbil! I když nevěděla, o čem mluvili. Co tak se zeptat? „Posel jara? To zní skvělé! To je pěkné, že přišel navštívit zrovna nás, že? Nikdy bych netušila, že se mi budou stávat tak zajímavé věci! A...a o čem jste se tam bavili? Jsem vás totiž neslyšela, mluvili jste příliš potichu,“ začala blábolit dál, s tou otázkou na konci, jak si slíbila. Když jí nenapadlo se aspoň přibrodit blíž, tak se aspoň zeptá, no ne? Když zmínila slova o pití, nemohla odmítnout. Vlastně jí došlo, že měla sucho v krku a dřív či později by jí mohlo být z dehydratace být špatně! „Samozřejmě nemohu odmítnout! Dobrý nápad!“ souhlasila a přiskákala hravě k vodě, kde sklonila hlavu a pár doušky uhasila pomalu se hlásící žízeň. Olízla si tlamu a chvíli ještě koukala na svůj odraz v čisté vodě. Od prachu a hlíny, vcelku ušmudlaná, avšak spokojená. Bílého prášku v Kitsuině tlamě si na oko všimla, akorát tomu zrovna nevěnovala přílišnou pozornost. Ono pokud nešlo o něco obřího a nepřehlédnutelného jako třeba onen hrad na poušti, u kterého nedávno zastavila, zprve to její zorné pole poprvé pořádně nezaznamenalo. I kdyby šlo o něco důležitého. Akorát to někdy nemohla hned jen tak vědět. Ovšem už víme, že ona jako by lítala někde v jiné dimenzi.

Z toho omámení ji probral až hlas černé lišky, která si už tedy evidentně vypláchla veškerou, nebo aspoň většinu suché hlíny z očí. A ano, sama se někdy divila, že přežila do teď. Přes všechny ty pády a nástrahy, přes ta svá nebezpečná dobrodružství, kde málem vždy skončila jako večeře pro přírodu či jiné predátory... no jak už padlo, ona si nebezpečí vždy uvědomila až když bylo pozdě. Při nejhorším si ho neuvědomila nikdy a skončila tak, jak skončila. Však aspoň zatím to nevypadalo, že by jí to jakkoli trápilo. Protože ona si pomalu neuvědomovala ani fakt, že by si měla dávat pozor. „Je to překvapivé, ano ano. Asi mě na zemi chcou, tím mohu být tak potěšená!“ odvětila vesele. Co vůbec myslela tím, mě chcou? Kdo, že ji tu chtěl? Těžko říct, co zas plácla. Osud možná. Protože ona zas nějakou vírou v nějaké bohy neoplývala. Vlastně zrovna o tomhle nepřemýšlela. Taky o čem jo, že. Žila jen pod vlivem náhod a výsledků jejího bláznivého jednání. A mohla být velice potěšena, když to dopadlo tak, že by ji to nepřizabilo. Oddechla si, aby aspoň na chvíli odehnala tu lahodnou vůni z čichových buněk a znovu promluvila. „No jo, měla bych konečně rozeznat mezi nimi rozdíl. Ale když oni mají tak podobné názvy! A k tomu vidím většinou jen oné králíky-,“ začala mluvit, avšak to už se liška hnala zajíčka vyplašit. Akorát, co to? Pořád neutekl! Že by se snad chtěl přátelit? Zajíc by ale neměl si dávat závazky s predátorem. Hodně riskoval. Ovšem zrovna u ní by ta jistota byla, že by ho ve spánku nezakousla. O co se začala starat, to nezabila. Ať šlo o cokoliv. Malé zvířátko začalo něco černé říkat, akorát jak Nessa stála opodál, nic neslyšela. Taky k tomu šeptal. Takže jasný, že nezaslechla ani písmenko. Copak to neměla slyšet? Zvláštní, taková tajemství by se jí určitě líbila! Měla by jít blíž a vyslechnout si to, avšak místo toho tam jen tak znovu stála, tentokrát s hlavou mírně nakloněnou na stranu a s mávajícím ocasem. Vždyť oni jí to určitě řeknou dodatkem, no ne? Či se někde hluboko v podvědomí mýlila? A počkat, od kdy lišky rozumněly jiným zvířatům...

Když teď černá liška stála tak blízko ní a cenila zuby, poznala, že byla naštvaná. Tady rozhodně nešlo o nějaký rošťácký úšklebek. Přiznejme, že až tak nechápavě se nechovala. Však proč? Nic neudělala, jen se tu proháněly, no ne? Anebo že by to patřilo ke hře? Oo ano, to bude ono! Jedině tak se to dalo stoprocentně vysvětlit. A i když její slova pravděpodobně plně vyvracela tento fakt, Nessa to pořád měla za hraní. Rozhodně ji zkoušela, aby zpochybnila, že hrály honěnou. A na ní bylo, aby to potvrdila! „Ano ano, rozhodně hrajeme honěnou. O jakou jinou hru by přece šlo? Tedy...myslím. Ne. Joo vím! A těší mě, že to je tak speciální podle tebe!“ Zvedla se a zmínila odpověď i na liščiny slova o obyčejnosti hry. Ale to už černá běžela k vodě si vypláchnout oči. „Oh jejda, pardoon,“ odvětila a chvíli tam jen tak stála a přemýšlela, co dělat, než odstraní tu hlínu z očí. Šedé lišce naštěstí dostálo štěstí a té se dostal jen poprašek na její kožíšek. I když, daleko k tomu nejspíš taky nezbývalo. Či by to bylo možná i fér, kdyby si vymývaly očka obě. Třeba by se nad tím i víc zasmály. Přece jen, aby pravdu řekla, viděla černou lišku se při jejich setkání vůbec zasmát? A vůbec, vždyť ani neznala její jméno! Ajeje, to by mohla hned napravit! Vydala se ihned za ní s úmyslem se víc seznámit, ovšem tento krok přerušilo něco jiného. Lahodná králičí vůně, tak blízko, tak silná... úžasné pohlazení na jazyku a čumáku. A ejhle! Ihned ho uviděla. Hnědošedý, naprosto obyčejný. Ale rozhodně, jako nikdo, by jen tak netipl, že se tu neobjevil tak zcela normální, jako lišky a jiní tvorové lovili. „Krááálíček. Krásný, no ne? Ale proč je tak blízko? Se nás nebojí? Hm, třeba se chce kamarádit. Je to sic neobvyklé, to ano, ale prostě...vidíš to,“ vyžvátla náhle a vcelku zmateně. Avšak se spíše soustředila na to malé zvířátko pojídající trávu, než na to, co říkala. Co by měla udělat? Samozřejmě ulovit, jako vždy, kdy se naskytne tahle výhodná možnost. Akorát ji na něm cosi fascinovalo, jako by ji zcela omámil. Takže tam jen tak stála, jako by byla úplně mimo a ani si nevšímala, co například dělala druhá liška. „Ale třeba o nás neví, mhm,“ vypravila ze sebe ještě šeptem. To by si každý tak vysvětlil, kdyby se mu to stalo. I když by to mohlo znít pochybně, lepší vysvětlení by se na místě zrovna nenacházelo, že. Kdo by tak tušil, že tu poskakoval nějaký nadpřirozený králík. Nebo jak to říct ještě lépe...

Uchem postřehla, že si něco černá liška pro sebe trousila. No neslyšela co. Kdyby ano, možná by jí konečně došlo, že se ocitla ve společnosti, která nebyla stvořená pro ni. Či tak doslova ne, však jak už zmínila, pro své bezpečí by se klidila pryč. Přece jen, ona se dokázala zmrzačit i bez cizí pomoci. Málem se udusila pískem, jestli se to dalo až tak říct, pak si málem vybrala svůj život v těch zrádných bažinách a to se tady v Saeronu ocitla doopravdy nedávno. I když ona sic netušila, že ji ta mlha poslala do nového života, však chápeme. Ať by věděla nebo ne, do těchto situací by se pravděpodobně i tak dostala. Po Nessy výkřiku, aby ji její společnice nehledala, ještě přinutila tlapy zrychlit krok. Akorát na to doplatila v momentě, kdy se na okamžik otočila, když uslyšela zvuk praskající větvičky, zakopla, překvapivě o rovnou zem a s pár kotouly skončila rozplácla na zemi. „Ach se zas povedlo! Jsem fakt nemehlo. Kdo může u všech lišek zakopnout na rovné, holé zemi, bez jakýkoliv kamínků nebo třeba větviček?“ rozesmála se. Kdo? Odpověď zněla jasně. Ona. To pro ni si připravoval osud takovéto perličky do života. Ale co. Nessa se nad tím vždy jen zasmála. Jí to netrápilo. „No jo, se stane,“ doplnila ještě i přesto, že té se to stávalo vcelku pravidelně. Teď by se i těžko řeklo, jestli si zrovna mluvila pro sebe, anebo to mířila na onu lišku. Akorát ta ještě dobíhala z nějaké té dálky na to, aby to žvástala jí. Aby ji vůbec slyšela. „Tak dobře, tak mě asi máš no. Ale vidíš, no ne? Jaká rychlá jsem! A mrštná...mrštná taky,“ promluvila má černou, když už se k ní konečně blížila. Z břicha se překulila na záda a pak z druhé strany zpět. Teď už nemělo cenu utíkat dál, v tuto chvíli by ji chytla. Akorát ne, že by tu možnost pokračovat nedostala, však nechtěla, aby se zas příliš unavily. „Taak co teď?“ zavrtěla ocasem po zemi, až se rozvířil mrak suché hlíny, který ji donutil mírně zakašlat. Jaktože ten kus byl tak suchý, když všude kolem tál sníh a poblíž ležela voda? No to zůstane tajemstvím. Možná se pod tu hustou korunu jednoho z velkých stromů žádný sníh nedostal. Ovšem kdyby pršelo, tak pochybovala, že by všechnu tu vodu vydržela. Avšak proč to vůbec řešit.

Černé lišce musela nabíhat pěkná žilka. Což byla otázka, jestli si to Nessa vůbec uvědomovala. Avšak ona ani pomalu nevěděla, co to znamenala emoce vztek. Ona se pravděpodobně nikdy nevztekala. Aspoň ne to, co pamatovala. A nikdy nedostala vynadáno tak, že by tomu zrudly hněvem tváře víc, než byl zbarvený její kožíšek. Ono vždy ji měli za takové hyperaktivní lišče, spíše si toho ani příliš nevšímali. Přece jen, většinou hranice tohoto chování nepřekročila a prostě si říkali, že vždyt z toho vyroste. Elegantní a slušná liška z ní vyroste a tak dále. Jak to dopadlo? Jaksi se ta jejich slova nesplnila. V tom věku už asi navždy uvízla. A teď tady nevědomky urážela nějakou neznámou lišku i když by nikdy netušila, co jí tak naštvalo. Nejspíš by usoudila, že jí naprdl neúspěšný lov. Přece jen, kručení v žaludku, dlouho žádné čerstvé maso a když už nějaké najde, tak jí uteče. Akorát z toho nemusela Nessu aspoň tak obviňovat. Kdyby tady lítala jako splašená, samozřejmě by se nedivila, kdyby se ty kachny zplašily. Však zrovna byla v klidu,... což by někdo, kdo ji znal, dost ocenil. Když se taky přikrčila, už už se připravila k běhu, akorát pak zjistila, že se po ní spíše chtěla vrhnout. Ovšem natož, že černá nečekala i její přikrčení, ji přeletěla a skončila v blátě. Rozzářila se. „Krásný skok! Taky bych takový mohla vyzkoušet. Taková soutěž, kdo lépe skáče. A to bláto...krásná skluzavka! Stejně jako ten kopeček na poušti! Akorát z něho nešlo tolik špíny. Jen písek, ten se uchycoval v srsti,“ promluvila vesele, ale to už se za ní konečně rozběhla. Zrzavošedá liška rozpohybovala také tlapy a uháněla podél břehu jezera. Kousek proběhla i po vodě, kterou určitě cákala všude kolem a nejedna kapka musela skončit i na lišce za ní. „Ano! Ano! Běžmeee,“ hulákala při běhu. Na chvíli zaběhla i do rákosí s bahnem, však zanedlouho z něj se špinavými packami vyběhla. „Tadyyy seeem,“ vykřikla pak, aby o sobě další vidět, kdyby ji nemohla najít. Přeci jí to nebude dělat těžký ne? Měly si hrát a ne něco luštit. Akorát kdyby Nessa tušila, že o žádnou dětskou hru nešlo...

Černá liška nevypadala přátelsky. No spíše to vypadalo, že jí dokonce pohrdovala. Však to si Nessa příliš neuvědomovala. Taky proč? Nikdy ji neviděla, nikdy s ní ani slůvko neprohodila. Takže k nějakému nepřátelství nehledala důvod. No a taky byla příliš hravá a chtěla se s každým přátelit. Nedocházel jí totiž proto ten fakt, že se možná nacházela na nějaké hranici pěkného průšvihu. Přesně jako lišče. Taky dělalo a dělalo, dokud se ten průšvih nedostal na povrch. To až pak mu docházelo, kam to dotáhlo a radši se klidilo se někam schovat s vyděšeným výrazem na tváři. A copak ona? Klidí se pak? Pro její dobro by se to hodilo. „Já? Že za to mohu? No dovol! Vždyť...vždyť ty kachny ani o mně nevěděly! A natož ty! Jak bych ti mohla pak zkazit lov? Blbost přece,“ mávla nad tím tlapou. „Já na tebe žádné čáry nepoužívám. Ani nic takového neumím. Nebo vůbec...existuje něco...? No na tento způsob...abych ti lov zkazila?“ promluvila znovu. Nechápala, proč ji takhle křivě obvinila. Vždyť nic neudělala. Prostě se šla metry od ní nevinně napít čerstvé vody a sama ani pomalu netušila o lišce, co vedla nějaký lov. Viděla pak jen její zmoklou srst a opodál skupinu kachen plavajíc pryč a hlasitě kvákajíc. Chtěla jí jen podpořit a utěšit. Prostě se stane, že se někdy něco nepovede. Ovšem kdo by tušil, že to pak hodí na prvního, kdo se tu objeví, že ano. „A ještě ti musím vyvrátit jeden fakt! Já nekradu. Lovím si kořist sama, svou...jak to má být. Nemám v úmyslu ti ty kachny ulovit, víš? Ony...tyto tvorové mi ani příliš nechutnají. Mají strašně málo masa a špatně se z nich odstraňuje to peří. S peřím bych je právě nejedla,“ pokračovala se svým zmatečným proslovem a občas přitom okem pozorovala okolní krajinu. „Z nějakého důvodu jsou ostrá. Hned by ti zapíchla do dásní. A to už je bolest větší,“ odvětila ještě. Těžko říct, co tu zas blábolila, ale měla pravdu v tom, že peří se nejedlo. Žádné zvíře by to snad nepozřelo ne? A pokud ano, tak to znělo hrozně... zvláštně. A vcelku i nechutně. Přičemž ona peří fakt jednou ochutnala. Ne, fakt nic poživatelného. „Slabá? Pomalá? To vůbec nejsem! Jsem dost rychlá a kolik toho umím. Na co všechno dokážu přijít!“ řekla zasněně a zavrtěla ocasem. Popravdě kdo ví, jakou měla sílu. A do jaké míry dosahovala její chytrost. To by někdo nejspíše fakt zpochybnil. Akorát ona spíše mluvila jakoby ze snu. Však rychlost, tu zrovna nepostrádala. Taky aby ne, po těch rocích dovádění! „Takže mě vyháníš? Ooo ano! Pojďme si zahrát na honěnou,“ plácla a hravě se přikrčila s myšlenkami, že černá měla babu a ona se vmžiku rozběhne někam do náhodného směru. Nakonec s tím, že ji bude pronásledovat, dokud Nessu nechytí a karty se neobrátí. Zábava, ne?

<< louka Yesad (přes staré močály)

Z louky se dostala ke smrdutým močálům. Kde ležel jen malý poprašek sněhu. Ostatní se musel rozpustit v té smrduté a špinavé vodě. „No fuj,“ postěžovala si pro sebe. Už dřív cítila nějaký divný zápach, akorát to ještě netušila, že šlo o toto. Tomuhle místu se měla radši vyhnout, vmžiku by do toho močálu spadla a zanechala za sebou jen žblunknutí. Protože zanedlouho by se utopila. Akorát jí lákala ta představa čerstvé a čisté vody, tudíž tedy nedávala jako prioritu, aby dávala na sebe aspoň trochu pozor... jako vždycky. Však uznejme, že kdyby se tady zabila, už by žádná voda ani nebyla potřeba, že... Ale dostala se z toho místa v pořádku. Sic jednou uklouzla na kusu ledu, který jí tu trochu překvapil, a málem pod parou těch myšlenek do té vody slétla, no jen tak tak se udržela a pokračovala po úzké bahnité cestičce dál, dokud se nevymotala a konečně se neocitla u očekávaného vodního zdroje... tady přesněji jezera. Ihned k němu přihopsala, pár doušky se napila a smyla z pacek veškeré bahno a další špínu. Spokojeně si zaculila. Vylezla z vody a to si všimla černé lišky a jejího neúspěšného pokusu o lov. Ihned k ní přicupitala a zavrtěla ocasem. „Ahoojky,“ pozdravila ji zvesela a usmála se. „Dnes se lov nepovedl, jak vidím. Ale to nevadí! Příště se povede!“ snažila se jí tím zcela uklidnit. „Ony kachny jsou mazané! Strašné mršky! A ještě poklovat to je schopné!“ blábolila dál a ani si nevšimla, jestli ji vůbec jakkoliv poslouchala. „Joo, to jsem tak jednou k tomu šlápla na nějaké to jejich prtě a ihned přiběhla dospělá a šup! Už jsem schytala klovanec do tlapy! pokračovala. Kdo ví, jestli to byla vůbec pravda, ani ona to netušila, jen řekla to, co se jí vyronilo na jazyku. Šlo by to vůbec? Neutekla by spíš před takovým tvorem jako liška? Nejspíše, ovšem pod vztekem? Že ublížila jejímu potomku? Ach vždyť ona život kachen neznala. Tvorové jako ona je jen lovili, nic víc nevěděli. „Štíplo to, ale žádná bolest to nebyla,“ doplnila ještě svou pochybnou historku nějakou poznámkou.

<< zřícenina starého hradu

Další den poté, co se setkala s lišákem a liškou se vydala pryč, někam, kamkoliv mimo tu horkou a nekonečnou poušť. Zvesela si poskakovala a něco nesrozumitelného mumlala. Byla ráda, když konečně překročila, či snad poskočila, poslední údolí písku a ocitla se v dlouhé trávě, která ji kvůli její menší velikosti téměř celou skrývala. Na chvíli zastavila a pohlédla vzhůru, kde ji hned oslepily poslední paprsky slunce viditelné pod šedými mraky, z kterých se snášely sněhové vločky. Bylo chladné ráno, přesně takové, jaké jí vyhovovalo a jaké měla celkově ráda. Začala dál poskakovat v trávě a chytat do tlamy sněhové vločky, které ještě nestihly spadnout dolu mezi ostatní. Taky zblízka pozorovala, jak si některé našly cestu na stébla travin a vytvářely na nich námrazu. Líbil se jí sníh. Měla ho ráda. A hlavně se v něm perfektně dovádělo. Díky jejímu kožíšku ten nejhorší chlad necítila, tak se v něm kolikrát vyválela, až by ji nejeden nazval sněhulákem. Akorát jak se blížilo jaro, tak tušila, že dnešní bílá pokrývka dlouho nevydrží... odpoledne se oteplí a slunce vše bílé rozteče na slizké bahno, řekla by. Ovšem to teď neřešila a užívala si jedné z posledních nadílek na dalších mnoho měsíců. Hrabala, až se jí dostal sníh pod drápky, taky se samozřejmě trochu vyválela a trochu ho i ochutnala. Akorát se pak začala chladem v tlamě rychle olizovat. A taky byl totálně bez chuti. Vlastně kdyby tu někdo velký procházel, viděl by jen hýbající se trávu s tmavě šedými zády nějaké postavy. Párkrát taky poskočila do vzduchu, aby věděla, kam přibližně mířila a do něčeho třeba nenarazila. Což by u ní bylo velice pravděpodobně. Už kolikrát se projevila jako naprosté nemehlo. Rány do hlavy i boků... kdo by se pak divil, že zaostala někde v liščetím věku a to jí zůstalo až do teď. „Hop,“ vždy ze sebe vyklopila, když vyskočila a v rychlosti si prohlédla okolí. Akorát spíše viděla jen trávu, trávu a sníh. No a taky tedy zatažené nebe nad sebou. Však také cítila v dálce zdroj vody a možná by se hodilo se napít. Po tomto pachu si uvědomovala, jak vyschlo v krku vlastně měla. Taky aby ne, po noci strávené v zaprášené zřícenině. Sic by se vydala pryč ještě včera, třeba i s nimi, ale chtěla se prostě a jednoduše vyspat. Jasné, spánek byla nuda, akorát by se
aspoň někdy mohla hlídat. Ono v konečném výsledku zabrala téměř hned... než by se třeba znovu zvedla a někde zas pobíhala. Což dělala normálně, když za nějakou dobu nezaspala.

>> keterské jezero (přes staré močály)

––––––
✓ Odměna za aktualitu připsána img

Podívala se vedle sebe a pak zas na oba své společníky. Nevypadali příliš upovídaně a působili dost nejistě. Copak snad dělala něco zle? Kdo ví, no samozřejmě jí nepřišlo, že by to byla její chyba. „Lidské obydlí? Copak tady někdo někdy bydlel? V pororozpadlé ...jak se to vůbec jmenuje...uprostřed pouště ještě tomu?“ zamotala se znovu do svých slov. Jasný, mohl to být kdysi majestátní hrad, třpytící se pod paprsky slunce. A kdysi tady nemusela být nekonečná poušť, ale rozlehlé pláně plné bylinek a zajíců. Akorát tyhle časy, jak jsme viděli, utekli a zanechaly za sebou... jenom tohle. Ovšem Nessa nemohla znát přírodu před několika lety. Hlavně ne někde, kam se dostala poprvé v životě. „Nová? Kde jsem nová? Na poušti? Nee, vždyť na té už jsem někdy určitě byla! Tedy...na téhle tedy asi ne. To je fakt. Ale všechny vypadají zas stejně,“ dál blábolila jedno přes druhý, nepřemýšlíc zpětně ani zdaleka nad svými slovy. Neuvažovala ani o tom, jestli jí vůbec rozuměli nebo chápali. Prostě jela s mluvením trochu na své vlně. S přemýšlením též. Však mělo to takovou skvělou výhodu. Aspoň se nenechala smést nějakými totálně nesmyslnými názory. Akorát ty její nebyly nejspíš o nic lepší. Vlastně, ona popravdě příliš nepřemýšlela. Kdyby ano, možná by se taky chovala vcelku jinak, že ano. Jako normální liška na svůj věk a ne jak nějaké nevychované mládě. Jestli tedy šlo jen o tohle. Střihla uchem a poskočila výš na kopeček, nad ně. „Tak co teď? Určitě se tu musí nacházet plno plno zajímavých věcí! A my je můžeme dnes najít,“ promluvila zvesela a popobídla je k velké prohlídce okolo. Těžko říct, o jakých věcech to mluvila a kde by měli vůbec začít hledat a jestli se tu vůbec něco najít dalo. „Ano ano, vypadá to tu možná pustě, ale kdekoliv může být něco zahrabaného nebo dobře schováno. A jen to čeká na své objevitele,“ řekla a ke konci změnila tón na hravou tajemnost. Bez toho, aby na ně jaksi čekala, poposkočila k jedné z věží a prohlédla si zblízka starý kámen. Akorát nedávala pozor a sklouzla se po písčitém kopci zpět dolu, přičemž skončila na zádech, v srsti plno písku. „Je to jak skluzavka! Zkuste to!“ zahulákala na ně ze zdola, jakmile se znovu postavila na tlapy a párkrát se oklepala. „Nic zlomeného ani namoženého, žádná zranění. Je to fakt neškodné,“ snažila se je ještě rychle ujistit.

O dalších liškách nevěděla, ani je přes závoj horka a písku neucítila, dokud nevylezly ven z té zříceniny. Tak přece se tam dalo lézt! A vyváznout bez jakýkoli újmy! I když Nessa, ta by se tam čumák rozbít nejspíš dokázala. Kdo ví, co tam čekalo. Však proč se nezeptat? Oba si ji všimli okamžitě, tak jen zavrtěla ocasem a otočila se celém k nim. „Zdravím zdravím! Jsem Nessa,“ zazubila se, jakmile se jim bez jakýkoliv zábran představila. Kdo ví, jestli její společnost spíš neodmítnou, však mohli nepozorovaně zmiznout už předtím, že o. Vždyť ona by si jich jako úplně blbá ani nevšimla! „Bylo to tak zvláštní. Šla jsem si jen tak po louce a najednou ejhle! Mlha a ocitla jsem se tady v poušti! Nemám příliš ráda pouště, je tu příliš teplo!“ začala blábolit cosi, čemuž nejspíš ani nebudou rozumět. Taky si neuvědomovala fakt, že by tohle říkat neměla. Ještě od nich získane titul blázna. Přece jen, vcelku neuvěřitelný jít a být obklopen za jasného počasí mlhou. Anebo mlha na poušti? Nepravděpodobné. Ovšem to nevěděla. Prostě ze sebe vyplodila to, co se jí stalo. Nic zvláštního. I přesto, že tato událost vcelku zvláštně zněla. „A tohle...tohle je taky velice zajímavé,“ pokračovala dál, než je vůbec nechala vydechnout, přičemž hlavou ukázala na ten už dávno nepoužívaný hrad. „...o co asi jde? A k čemu to vůbec je?“ domluvila rychle. Jak už zmínila, neznala to. A taky nemohla ani za mák tušit, že to využívali lidé. Ani ty nikdy nepotkala. Vlastně nic lidského neznala. „Ale což, jinak, těší mě. Jsem ráda, že jsem po dlouhé době potkala něco živého...kromě kořisti, co my lišky lovíme,“ promluvila zas vesele a otočila se dokolečka. Konečně si je prohlédla. Černý lišák vzadu se choval vcelku odtažitě, jak se jí zdálo. A liška barvou téměř ladící s pískem se ihned představila, stejně jako Nessa. Akorát Nifea vypadala více při smyslech, než velké lišče. „A kdopak jsi ty? Nemusíš se vůbec bát!“ houkla na černého i s pohledem zrovna upřeným na něj. Hodlala se ihned seznámit se všemi, koho potkala. I když to představovalo riziko a někde uvnitř věděla, že by si měla aspoň někdy, či častěji, dávat pozor, co dělala. Akorát její pořád dětská hlavinka si myslela něco jiného. A srdce možná taky. Ach ona snad nikdy plně nedospěje. Teď se střídavě koukala na oba a přitom se usmívala. Přemýšlela, jestli se tady na poušti potulovalo ještě víc jedinců, než jen tito dva. Ale zpátky do reality, teď se přece bude věnovat plně jim! A taky existovaly pouštní druhy, no ne? A ty se spíš shlukují na tomto zrádném místě. Čímž liška před ní nejspíše byla. Akorát to jí taky hned nenapadlo. Teda pak otázka zněla, co sem nalákalo oného lišáka. Nessa by sem dobrovolně nešla. No každý měl rád něco jiného, že o. Třeba by se sem někdy zatoulala z vlastní vůle, kdyby uviděla něco zábavného. Jako vždy. Nepřemýšlíc nad tím, jestli by na ni při cestě nečekala například nějaká past.

<< odněkud

Jakoby zprve před sebou viděla jen bílo. Jakoby strašně hustou mlhu, nedovolujíc jí nakouknout se jen na svůj tmavý čumáček. Zabručela a vyklopila ze sebe frázi: „Ale proč?“. Ale i tak si začala v poklídku poskakovat, dokud její tlapky nedošláply do něčeho měkkého, pichlavého. Náhle se mlha zcela rozplynula a Nessa se zastavila. Rozhlédla se. Nacházela se na poušti, kde všude okolo panovalo čisté pusto. Jen kaktusy, ti se s ní přátelili. A do čeho, že to šlápla? Samozřejmě, že do písku. Který ležel nalevo, napravo, vepředu a teď už i vzadu. Nesnášela pouště. Bylo tu strašný teplo, slunce ji ostře pálilo do zad a její hustý kožíšek to jen a jen zhoršoval. Proč jí ta mlha zastřela zrak jen proto, aby dorazila sem a zas se rozplynula? Nechápala to, vůbec to nepobírala, však jako většinu takových věcí brzo hodila daleko za sebou. Začala okolo poskakovat, mezi drápky se jí začal zasekávat písek a chvilkami se do něho probořila celými patami. Poslední skok skončil tak, že se rozplácla na bok. „Chmmm,“ zabručela tiše, přetočila se na druhou stranu a vyskočila zpět na tlapy. To až pak si všimla té zříceniny hradu, tyčící se až někam do nebes. Divila se, že to ještě vůbec stálo, vypadalo to tak... zchátrale! Vlastně ona ani nevěděla, o co šlo. Nikdy nic takového neviděla, takže to měla jako celkem unikátní pohled. „Co tam asi najdu?“ zeptala se sama sebe a začala se k tomu pomalu blížit. Stoupala do toho mírného kopečku, který k hradu vedl. Ovšem jí zaujala skupinka uslých větviček, ke kterým ihned doklusala a začala na ně předními tlapami dupat. Šel z nich slabý praskavý zvuk a možná se i rozléhal do blízkého okolí. Takže to znamenalo, že zatím ztratila o tu velkou stavbu zájem. Jako vždy našla cosi, s čím blbnout a to hlavní, že proč sem vůbec došla, to jakoby zcela zapomněla. Šlapat po větvičkách přestala, až když skončily celé rozcupované. Totálně nic se už s nimi nedalo dělat. Tak od nich odvrátila zrak a po té chvíli se zas ohlédla po nejvyšší věži. Dá se nějak dostat dovnitř? pomyslela a na tváři se jí objevilo menší zaculení. I když dostala trochu obavy, aby to najednou nespadlo i s ní. Ale už to tady muselo stát léta. Proč by se to mělo najednou zřítit?

Jméno lišky: Nessa
Druh a vzhled lišky: Liška šedá
http://saeron.cz/upload/vzhledy/seda/ID7.png
Pohlaví: Samice
Rodina:
Matka - Xanaphia
Otec - Nereus
Sestra - Naira
Bratři - Noir, Nael
Datum narození: 18.1.2018

Povaha:
Tato liška jako by uvízla v období raného dospívání. Je to taková veselá kopa toužící po neustálé zábavě a akci. A když jí toto není dopřáno, začne se okamžitě nudit a stěžovat si. Samozřejmě se chová přátelsky. Když někoho potká, ihned začne blábolit jedno přes druhé, neuvědomujíc si riziko, že jí její společník bude rozumět sotva půl slova. Neopomene vám být i přejícím a empatickým stvořením, snažícím se vás vždy podpořit a pochopit vás. Nebo se prostě na ni jen a pouze spolehnout? Většinou ano.
K tomu patří i fakt, že se nechá lehko napálit a příliš důvěřuje.
A i přes to, kolikrát se jí to může stát, se této vlastnosti nejspíše nezbaví. A odpouští? Ano, párkrát vám to promine, ale pak ji přece jen přestanete bavit a odejde pryč. Totiž nic netrvá věčně. Také když jí něco přestane bavit, okamžitě to vzdá. Nudu totiž ona nerada.
Nechybí jí ani dobrosrdečnost. Snaží se vždy jakkoli pomoc, jen aby se dopřálo jejímu snažení. Ale i tak se mnohdy cítí nejistě v tom, co zrovna dělá, ovšem to se snaží co nejvíc zamaskovat, aby se to na její práci nijak nepodepsalo. Takže nejen, že může být velmi nápomocná, také se u ní objevují střípky kreativnosti. I přes to, že se někdy chová spíš jako sotva odrostlé štěně, dokáže přijít na dobré nápady. Akorát ty ze sebe mnohdy těžko doluje - spíše blábolí naprosté, nepotřebné kraviny. Někdo by možná i řekl, že někde sehnala nějaké energetické bylinky.
Když se na někoho příliš upne, stane se na něm přímo závislá. Akorát to se stává jedině, když už druhou lišku zná déle. Při prvním setkání si přece jen dělá nějakou rezervu i přesto, že to tak nevypadá. Nessa se taky projevuje celkem jako citlivá osobnost. Sic je to taková ta klasická optimistka, ale jako každý i ona má ty slabiny, které ji dokážou srazit na kolena a přerušit ty šňůry veselí. Nejednou by to mohlo vyústit až do sebelítosti či celkového přibarvování oné události.
Vždy ji dokáže také naštvat, když se s někým jedná nespravedlivě. A myslí přitom na to, jak dopřát spravedlnosti. Takže natož, že o důležitých věcech hodně spíše nehovoří, ozvat se nakonec umí. Spory řeší spíše slovně, sílu nechává až jako úplně poslední možnost.
Má ráda liščata. Ráda mezi nimi tráví svůj veškerý volný čas a také, jak už je zmíněno, ním pořád duševně tak trochu zůstala. Taky si s radostí zaplave anebo prostě jen tak zablbne. Zábavy nikdy není dost, no ne?

Zajímavosti:
• Má hustší srst, než je obvyklé. Proto radši tráví čas v chladnějších oblastech.
• Na levé oko vidí o něco hůř.
1




U Ž I V A T E L


Právě probíhající akce:
Liška na fotce
(16.4 23:59)