O N L I N E
(Za posledních 20 minut)



Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

<< řeka Benrir

Buď jsem nedávala na cestu pozor nebo jsem se propadla do červí díry. Nicméně dostala jsem se do lesa, kde mě přivítalo mrtvolné ticho a zatuchlý vzduch. Hned jsem chtěla vzít nohy na ramena a vrátit se k proudící řece, která vypadala jako oáza oproti šedým a na pohled dost starým stromům. Kde jen jsem udělala chybu? A to jsem si myslela, jak se mi teď začíná dařit. Zatřepala jsem hlavou a nedůvěřivě jsem se zahleděla do korun stromů.
Svaly jsem měla napnuté k prasknutí, abych i při nejmenším náznaku problémů mohla urychleně vyklidit pole. Čumáček se mi chvěl, jak jsem se snažila zachytit jakýkoliv pach, který by mohl napovědět, co se zde ukrývá. Ani ouška však nic nezachytila, proto jsem se rozhodla toto místo, co nejrychleji opustit. Běžela jsem podél hranic lesa a to, že mám hlad jsem úplně vypustila z hlavy. Najedou mě do nosu udeřil dost nepříjemný zápach. Smrdělo to jako nějaká hodně stará chcíplotina, kde by se jednomu zvedl žaludek jen při pohledu na to. Zadržela jsem dech a odběhla co nejdál od zdroje. Neměla jsem odvahu hledat zdroj. Mohlo by se stát, že bych už nikdy měla chuť k jídlu. Dech mi brzy došel, tak jsem musela svým plicím dopřát vzduch. Naštěstí byl odér již dost vzdálen, takže jsem mohla svobodně dýchat. K mému překvapení jsem se dostala k místu, kde les postupně řídnul a tak jsem se tam vydala. Nechtěla jsem se tu totiž zdržovat už ani okamžik

>> Tichý svět

// Dobře, tak jiný přechod. :D
>> Podivný les

<< Isamský hvozd

Můj šestý smysl, který možná byla převlečená intuice, mě nezklamal. Skrz les jsem se dostala k vodnímu toku. Nebyla jsem mistr v určování síly proudu, neboli jsem se nikdy nenaučila pojmenovat, jestli se jedná o řeku nebo ještě potok. Zkoumavým pohledem jsem přeměřovala vodu před sebou, ale nakonec jsem pojmenování vzdala. Vždyť k čemu mi to bylo dobré, když jsem se chtěla jen napít. Opatrně jsem se dostala až k břehu, ale než jsem smočila tlamu v lákavě vypadající vodě, jsem propátrala okolí. Čistě z bezpečnostních důvodů. Liška musí být stále připravena před nebezpečím.
Jakmile jsem usoudila, že mi nehrozí bezprostřední nebezpečí, dopřála jsem si konečně pár loků vody. Musela jsem pít pomalu, protože postupně odtávající sníh snižoval teplotu vody a ta mě pálila v hrdle. Postupně jsem uhasila žízeň a znovu zkontrolovala okolí. Pár kapek se mi zachytilo na čumáku, takže jsem si ho oblízla a přemýšlela jsem nad výzvou, které jsem se chtěla postavit. Najít si něco k jídlu. S mizivou nadějí, ale přeci jen tam byla, jsem si prošla jeden břeh, jestli tam po zimě nezůstala nějaká mršina. Štěstí už nebylo nakloněno na moji stranu a žádná tam neležela. Připustila jsem si, že i kdybych nějakou našla, maso by muselo být už strašně zkažené. Takže bylo vlastně dobře, že jsem nic nenašla. Podívala jsem se na svoji tlapku a s potěšením jsem zjistila, že odřenina je skoro zahojená. Takže mě nebude omezovat při hledání potravy. Paráda. Zkusila jsem znovu vsadit na intuici a vydala jsem se směrem k místu, které se mi zdálo pro lov ideální.

>> Loviště (Kasperské)

<< les Antares

Cupitala jsem svižným krokem a bývala bych cupitala dál, kdyby se mi packa nezachytila pod kořenem. Zkusila jsem ihned zastavit, ale setrvačností jsem přistála celkem tvrdě na zemi. Zkroušeně jsem se podívala na nohu, ale nezdálo se, že bych utrpěla nějaká větší zranění, až na pár odřenin. Vytáhla jsem nohu z přírodní pasti a udělala s ní pár cviků. Bolelo to, ale naštěstí ne nijak moc. Oddechla jsem si a začala si cestu vybírat o něco pečlivěji. Do oušek se mi dostal zpěv ptáků, ale když jsem chtěla nějakého zahlédnout, tak jsem si mohla krk vykroutit a stejně jsem žádného neviděla. Koruny stromů tu totiž byly propleteny do sebe a tím nabízely opeřencům dokonalý úkryt. Pousmála jsem se pro sebe a znovu vykročila dál. Všimla jsem si, že vzduch ztěžkl vlhkem, jen jsem si nedovedla vybavit, jestli jsem cestou zahlédla aspoň kousek vody, která by to mohla zapříčinit. Zaposlouchala jsem se do ptačího švitoření, jestli skrz něj neuslyším téct vodu, ale nestalo se tak. Pokrčila jsem rameny a vydala se lesem dál. Voda by se mi opravdu hodila. Mohla bych se zaměřit na její hledání, ať tu jen tak nebloumám bez cíle. Neměla jsem ponětí, kde bych měla začít a tak jsem se vydala prvním směrem, který mě napadl s tím, že by tam ta voda mohla být.

>> řeka Benrir

Spánek byl překvapivě silnější, než jsem předpokládala. Probudila jsem se svěží a naštěstí jsem nebyla nijak napadená jezevci, zasypána větvemi ani pozorována jinou liškou. Vše to byly tak dobré body, až jsem uvažovala, jestli nejsem stále ve snu, když se mi to všechno takhle daří. Nijak jsem nespěchala a pomalu se zvedla. Protáhla jsem si pořádně hřbet, všechny čtyři packy a řádně si zívla. Pro jednou jsem měla dobrou náladu, takže jsem s úsměvem vyrazila na další cestu. I když by se moje procházka mohla považovat za průzkumnou misi, když jsem tu byla poprvé.
Vítr za dobu mého spánku nijak nepolevil, takže jsem si musela dávat pozor, abych nebyla zasažená žádnou větvičkou. Takové vypíchlé oko by mi mohlo zkazit náladu. Žádný karambol mě nepotkal, takže jsem se stále spokojeným výrazem mohla přejít do nového lesa. Že bych tu byla jediná? Nebo je tu lišek málo a já bych si mohla přivlastnit les, kde bych byla sama? Ooo, to by bylo něco. Myšlenka mě nadchla, ale představa jak bráním svůj osobní les třeba před nějakým lišákem, mě držela pěkně při zemi.

>> Isamský hvozd

<< Studená louka

Dostala jsem se z ledové pláně do lesa, který naštěstí nebyl tak ledový. Jelikož se však jednalo o listnatý les a jaro pořádně ještě nezačalo, tak mě přivítaly jen holé stromy. Nekompromisní vítr ohýbal jejich vršky skoro k zemi. Měla jsem strach, aby to stromy vydržely, ale tyhle se zdály být zdravé a v plné síle. Přesto jsem měla ouška v pohotovosti, abych včas zaregistrovala padající strom a mohla se mu vyhnout. Otočila jsem zrak k nebi, ale pohled na hvězdy mi kazily holé větve. Přesto jsem za ně byla ráda, protože byly předzvěstí, že v létě to tu bude moc krásné. Dokonalé místo pro schování se před světem. Do čenichu mi přilétly různé pachy lišek, ale nezdálo se, že jejich majitelé tu ještě přebývají.
Oddechla jsem si a začala si hledat nějakou noru, abych přečkala svou první noc zde a také si trochu odpočinula po dlouhé cestě. Jenže do čumáčku mi dorazil i pach jezevců, zvířat, která jsem rozhodně nechtěla potkat. Proto jsem začala hledat vykotlaný strom nebo nějaký chráněný kousek pro přespání o to pozorněji. Nechtěla jsem skončit u nějakého jezevce v noře. Brzy se mi poštěstilo a našla jsem malý plácek, který byl chráněný před větrem, padajícími stromy a také před nepřáteli. Stočila jsem se do klubíčka, oháňku si dala přes čumák a začala jsem usínat. Ale nepropadla jsem do hlubokého spánku, abych byla stále ve střehu. Co kdyby se ke mně někdo plížil a chtěl mě zakousnout?

<< Neznámo

Moje tlapky dopadly na zdejší půdu. Oproti teplotám, které se pohybovaly lehce nad bode mrazu, byla země promrzlá. Zaujalo mě to, protože přírodní tajemství jsem měla vždycky ráda. Do kožíšku mi narazil ledový vítr a popohnal mě, abych si našla nějaký úkryt. Nebo aspoň les, kam bych se před ním mohla schovat. Zkusila jsem čumákem zavětřit, jestli se tu náhodou neschovává nějaký nepřítel, jídlo nebo jiná liška. Ale k mému překvapení se ke mně žádný pach nedostal. Že bych tu byla sama? Jediná živá bytost na této promrzlé pustině? Nebylo pochyb o tom, že se jedná o pustinu. Ač se měsíc snažil krajinu ozářit sebevíc, moje oči neviděly nic krásného nebo světoborného. Uvažovala jsem, kam jsem se to dostala, že tu ani nic neroste. Naštěstí nebyla obloha zatažená a měsíční paprsky osvětlovaly les v dálce. Pokud ale má očka viděla správně, vršky stromů se divoce ohýbaly, což se mi moc nelíbilo.
Začala mnou třást zima, protože vítr byl opravdu ledový. Přinutila jsem se k pohybu, jelikož jsem nechtěla, aby se ze mě stala ledová socha. A takový byl život Nefertiti. Odešla z domova, dostala se do nového prostředí a tam přimrzla na louce. Ušklíbla jsem se té představě, co bych měla vytesáno u nohou a raději se opravdu dala do pohybu, aby se moje myšlenky nestaly skutečností. Jenže nebylo moc možností, kam se vydat. Buď les a nebo hory. Vzhledem k větru, který panoval jsem zvolila les, ale nebyla jsem z toho moc odvázaná. Co když na mě něco spadne?

>> les Antares




U Ž I V A T E L