O N L I N E
(Za posledních 20 minut)



Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4   další »

Faoner už byl opravdu pořádně zřízený. Mersis se s ním nijak nepáral, tedy ne že by ho to nějak trápilo. Faoner se však kupodivu dal do řeči. Provokoval. Mersis přimhouřil oči. Jestli ho chtěl ještě před chvílí smrti ušetřit, teď si to rozmyslel. Já. Ho. Zabiju! "Jednou stejně zemře! Jen ho nech, ať si užije tu bolest!" Zacukaly mu koutky úst, když zaslechl hlas Azraela. Chvíli bojoval s nutkáním po fenkovi prostě skočit a rozsápat mu hrdlo, ale nakonec se přeci jen ovládl. "Ano, ano, ano, přesně tak, jste všichni stejní, nikdo z vás mé poselství nechápe. A netrpíš pro mě, ale především pro Azraela, kterému by se měli všichni klanět a líbat tlapy. Jednou, až temné síly ovládnou celý Saeron, budete Azraela všichni prosit o smilování a já budu po jeho boku sledovat, jak vás, lišky, které se odmítly přidat k němu, pomalu a bolestivě zabíjí. Ale tvou smrt? Tu si užiju nejvíc ze všech." Tak moc se na tu chvíli těšil, avšak ještě bylo potřeba udělat pořádný kus práce. Vysílený Faoner se svezl na zem. Tam, kam podle Mersise patřil.

Zatímco se Mersis zuřivě oháněl po Faonerovi, sníh se pod jejich tlapkami postupně barvil na červeno. Většina krve patřila fenkovi, ale i Mersis utržil šrámy, z nichž vytékala rudá tekutina. Rána na čenichu ho pořád nesnesitelně pálila, nutno podotknout, že jich schytal ještě víc, kvůli tomu chtěl, aby Faoner trpěl ještě víc. Malý potrhaný lišák však dokázal Mersisův hněv prohloubit ještě víc. Mersis se zastavil a probodával Faonera pohledem. "Páni! Škoda jen, že tu žádní takoví nejsou! A víš ty co? Vlastně máš pravdu. Velice rád si troufám na malý, bezbranný trosky, co se snaží bejt statečný, jako ty a náramně si to užívám a úplně nejlepší na tom všem je, že necítím ani trošku viny!" Mersis si ho změřil pohledem. "Já nezabíjím. Nezabiju dokonce ani tebe. Smrt by byla osvobozením od toho vašeho ubohého života. Víš... Mezi mnou a vámi ostatními liškami je jeden zásadní rozdíl. Já nežiju v hloupých iluzích. Všichni se pletete, když říkáte, jak je život úžasný. Život je jen o utrpení. Já mám jen to štěstí, že si ho můžu užívat," na chvíli se s pohledem upřeným na Faonerovi zamyslel a dodal: "Politováníhodné. Očividně ho mám nejspíš jen já."

Mersise zaplavila nová vlna vzteku, nenávisti a touhy po krvi, když Faoner odmítl prosit o milost. Vzteky mu zacukal koutek úst a v očích se mu nespokojeně zablýsklo. Jakž takž se mu ale ještě dařilo držet svůj hněv na uzdě a pokračovat podle plánu - pomalu Faonerovi ubližovat. Tak, aby mu zbylo jen tak akorát sil na přežití. Aby mohl cítit bolest. Když se Mersis vrhl po fenkově tlapce, malý lišák mu zasadil ránu přímo do čenichu. Mersisem projela bolest. Zastavil se a sledoval kapky krve tekoucí po jeho čenichu dopadající na čerstvě napadený sníh. Vydal skřek, v němž se mísila bolest a hněv. Pomalu se otočil na Faonera. Teď už ho vztek ovládl natolik, že se jednoduše nemohl držet plánu. Vrhl se po Faonerovi a kousal kde se dalo.

//Ne ne ne, jen mě opustila psací nálada, už budu odepisovat aktivně :<

//Pardon

Takovou změnu u Faonera Mersis nečekal. Čekal, že bude strachy bez sebe, že bude prosit, že se bude snažit utéct, ale takový příval vzdoru? Nikdy. Zlostně přimhouřil oči. "Ty teda umíš překvapit," pokýval hlavou, zatímco mluvil. "Kéž by mě takhle chtěli potěšit všichni. Nechat si bez protestů ublížit," zavrčel. Hněv vyvolaný fenkovým vzdorem a sebejistotou se na sobě snažil nedat znát. Však já tě naučím se znova bát. Promluvil k němu v duchu, načež se po něm vrhl. Zaryl své tesáky do jeho stehna pevným stiskem. Za chvíli ho pustil a olízl si svůj zkrvavený pysk. "Chceš, abych přestal? Protože jestli ano, budeš muset prosit." Probodával ho pohledem. Nepřestane, dokud neuslyší, to, co chce - žebrání o milost. Skočil po něm znovu, tentokrát ho chytl za přední tlapu a škubl.

Faoner z jeho příchodu pochopitelně radost neměl. Mersis se pobaveně zasmál. "Opravdu? Já ti ale nedával na výběr," zavrčel s očima upřenýma na malého fenka. Pomalu popošel ještě blíž k díře, v níž se Faoner schovával. "Budu k tobě upřímný. Náš rozhovor se ti líbit nebude," pomalu promlouvat, zatímco očima stále malého lišáka probodával a jakmile vyslovil poslední slovo, začal hrabat, aby se k Faonerovi mohl dostat. Tentokrát ho nehodlal nijak šetřit, ovšem zabít ho taky nechtěl. Ukončil by tím jeho trápení a navíc by bylo o jednu lišku, z jejíž bolesti by se těšil, méně.
Hlíny pomalu ubývalo, až nakonec otvor zvětšil natolik, že se k fenkovi mohl protáhnout a dostat ho ven. Mersis ve vteřině přestal hrabat a pomalu jel očima přímo k Faonerovi, kde se jeho pohled zastavil. Naklonil hlavu a po tváři se mu rozlil spokojený úsměv. Chvíli ho jen tak propaloval pohledem, načež po něm znenadání vystartoval, zuby silně stiskl jeho přední packu a násilím ho vyvlekl ven z jeho úkrytu, kde s ním mrštil o zem. Teď tam stál a díval se na něj s šíleným výrazem v očích. Na zubech se mu leskla čerstvá rudá krev. "Tentokrát už tě nenechám odejít jen tak."

Čím víc Mersis přemýšlel o své minulosti, tím větší vztek měl. Když v tom ho do čenichu udeřil pach, který znal. Faoner. Oči mu zaplály a on se rozhlédl po okolí. Nemohl být daleko. Faoner už o něm nejspíš také věděl, protože krom jeho pachu Mersis zaznamenal také strach. To, že se ho bojí, ho potěšilo. Jak se tak rozhlížel, spatřil jakousi malou tečku běžící ke stromu. Mers přimhouřil oči a koutky úst se pohnuly v náznaku spokojeného úsměvu. Seskočil z kamene a krokem se vydal za ním. Věděl, že běžet nemusí. Faoner byl moc slabý na to, aby se dal na útěk. Místo toho zalezl do vykotlaného stromu, kde se však zahnán do kouta ocitl v pasti.
Mersis šel schválně cestou, kde ho chudák Faoner nemohl ze své skrýše vidět. Když byl Mersis vedle onoho stromu, schválně stoupl na větvičku, snad aby ho postrašil. Chvilku čekal v naprostém tichu. Dalo by se to nazvat jako ticho před bouří. Po pár vteřinách absolutního ticha dlouze zavrčel, přičemž se pomalu vynořil zpoza stromu a zastavil se před Faonerovou skrýší tak, aby na něj měl dobrý výhled. Jeho zorničky byly zúžené a v očích bylo něco, co připomínalo šílenství. "Ale copak, ty nemáš radost?" zeptal se ho, když spatřil jeho vystrašený výraz. "Teď jsi mě upřímně zklamal. A já se na naše setkání tak těšil. Vlastně jen na některé jeho části, abych byl přesný." Potichu se zasmál. "No tak. Přece se se mnou nechceš bavit z té díry, polez ven." Kdyby nevylezl, což neudělá, tak ho odtamtud budu muset dostat sám.

//Taldrenské kopce

Netrvalo dlouho a Mers se dostal k jezeru. Dal by tlapku do ohně, že to je přesně to jezero, kde potkal tu bandu slabochů - Akali, Faonera a to malé vychrtlé hříbě. Sklonil hlavu a dostal do sebe další tekutiny, načež se vyhoupl na nedaleký kámen, kde se usadil, aby měl větší přehled o okolním dění. Nebylo nijak teplo a Mersis měl stále ještě trochu mokrý kožíšek od deště, ale je pravda, že to mohlo být ještě horší.
Jak se tak rozhlížel po krajině, myšlenkami zabloudil ke všem, které kdysi potkal. Jedinou liškou, k níž měl kladný vztah, byla jeho matka. Ta teď však byla na onom světě a stala se pouhou krásnou minulostí, kvůli níž se teď Mersis trápit, protože už se nikdy nebude opakovat. Rychle přestal myslet zrovna na matku a přemýšlel dál. Na řadě byli liška a lišák, jež potkal při příchodu do Saeronu. Nenáviděl je. Potupili ho. Ta liška ho potupila. Porazila ho v boji a teď by zasloužila trest. Nejen že Mersis tehdy zklamal sám sebe, ale taky klesl v očích Azraela. Zavrtěl hlavou, aby ty vzpomínky zahnal. Na setkání spojené s tímto místem raději nemyslel. Už tak měl chuť něco rozkopat.

//Talimon

Mersis šel, ani nevěděl kam. Prostě se jen tak toulal a nazýval to "hledáním místa, kde by mohl někomu ublížit." Možná byla to, že tehdy našel pár lišek pouhopouhá náhoda, kdoví? Každopádně byl rád, že setkání s Akali už je dávno za nimi. Nebyla to liška, jejíž společnost by zrovna ocenil, ale... čí ano, že? Nicméně tahle byla obzvlášť otravná. Mersis při vzpomínce na ni otráveně zavrčel. No a ten prcek, Faoner. Neštval ho sice tak, jako Akali, ale to kousnutí do ocasu bylo přes čáru. Oči mu zlostně zaplály. To mi připomíná, že jsem mu slíbil, že si ho najdu. Přimhouřil oči tak, že se z nich staly jen úzké štěrbinky. Jen počkej, ty malej zloprcku. Já ti ještě ukážu. Určitě to nebylo naposledy, co jsme se setkali, to určitě ne, pomyslel si, jako by ho snad mohl Faoner slyšet.

//jezero Arges

//Močály

Na kožíšek mu po cestě padaly dešťové kapky, z nichž dvakrát nadšený nebyl, ale jak všichni víme, Mersis nemá radost z ničeho. I když... Něco by mu možná ten úsměv na tváři mohlo vykouzlit. Tím něčím bylo cizí utrpení. V tom se tenhle lišák, jehož duše patří peklu, přímo vyžívá.
Netrvalo dlouho a z močálů, v nichž se mu opravdu nelíbilo, se dostal jezeru. Sklonil se, aby se napil a hned na to zase pokračoval v cestě. Co na tom, že byl celý promáčený od deště. Azrael zase mlčel a nutno říct, že Mersise už to nijak nepřekvapovalo. Poslední dobou to tak dělal jeho bůh často. Možná by lišákovi vadilo vědomí, že má jeho bůh i jiné pomocníky. I když spojenci by se mu možná hodili, ale to on by musel být ten nejpotřebnější. Jinak by je snad všechny ze žárlivosti a závisti roztrhal.

//Taldrenské kopce

Mersise probudilo kvákání žab, které si po dobu jeho spánku hověly těsně vedle jeho hlavy. Jeden by se až divil, jak blízko se odváží přijít. Mersis předstírající spánek pomalu otevřel oči a pohled zabodnul do žáby, jež k němu seděla otočená zády přímo před jeho čenichem. Pomalu a neslyšně vstal s pohledem upřeným na hnědou žábu velkou asi jako jeho tlapka. Dnešní den bych mohl začít trochu netradičně. Zvedl tlapu a přimáčkl s ní žábu, která nestačila zareagovat dostatečně rychle, k zemi tak, aby mu nemohla utéct. Očima přejížděl po její slizké a bradavičnaté kůži. "Nah, tebe škoda nebude," pronesl a dal se do kroku, přičemž přenesl váhu na tlapu, pod níž byla žába. Cítil, jak se žabí tělo pod jeho vahou rozpláclo. Po pár krocích se zastavil, aby si očistil tlapu o trs suché trávy, načež se jako obvykle, s kamenným výrazem na tváři, vydal na cestu.

//jezero Talimon

//jezero

Mersis vylezl z vody a otřepal se. Bylo mu to proti srsti. No, co si budem, on nebyl ten typ lišek, co by si rád máčel kožich a vlastně ani žádnou jinou část těla. Pro něj má voda prostě jen jeden význam - pití. Nesrozumitelně zaklel a pokračoval dál.
Udělal krok a jeho tlapa se ocitla v čemsi mazlavém. "Blbý bahno! K čertu se vším! Proč tu vlastně jsem? Proč vůbec žiju? Nebylo by to mnohem jednoduší, kdybych prostě zdechnul? Stejně by si toho ani nikdo nevšiml!"začal řvát. Nikdy přece nechtěl být. Nikdy se neprosil, aby mohl existovat, tak proč? Bylo mu na nic. Celý život se ubíral v smutku, vzteku či nenávisti a jediná jeho matka tyto emoce dokázala mírnit. Jen ona v něm probouzela pocit štěstí. A teď když je pryč? Vzala s sebou i to, po čem teď Mersis tajně toužil nejvíce. Všechny pozitivní emoce. Už navždy bude na svět muset hledět očima vzteklého lišáka netoužícím po ničem jiném, než po utrpení druhých. Už prostě nedokázal cítit nic jiného. Znechuceně vytáhl tlapu z bahna poodešel kousek dál, stočil se do klubíčka a zavřel oči. A co že mu skrz promočený kožíšek bylo docela zima. Usínal v představách chaosu v Saeronu. Takovém, nad nímž bude mít kontrolu jen on. On a Azrael. Potom už bude moct konečně pokojně odejít na věčnost. A nikdy se sem, do světa plného falešného štěstí, nevrátit.

//Antares

Drtivé většině by se mohla Mersisova představa světa zdát nemožná a směšná, ale Mersis ji viděl pouze jako budoucnost, byť zatím jen dalekou. Byl pro to stvořen a jestli je tohle jeho poslání, pak nehodlá zemřít, aniž by ho splnil. Nikdy v životě se mu nedařilo, nedaří a dařit se mu ani nebude, tak proč se dívat, jak si ostatní užívají té jakési falešné náplně života? Raději jejich falešné štěstí zničit. Přišel ke břehu jezera a sklonil se, aby se napil. Na vodní hladině se odrážel měsíc a kolem bylo slyšet cvrkat cvrčky. "K čertu s tím," řekl otráveně. "Jen ať si to tu žije a cvrká dokud může. Až se Azrael zmocní celého světa, všechnu tuhle havěť vyhubí." Zaslechl jakési zamručení. "Takto se mi líbíš víc. Vlastně je tvá představa o světě za mé vlády docela blízko pravdě. Jen to tu bude ještě o hodně horší a temnější." Mersis se usmál nad vidinou tohohle svět v temnotě. "Přeplav na druhou stranu," štěkl po něm znenadání Azrael. "Proč? Chci říct, jaký je rozdíl mezi tímto a tím druhým břehem toho jezera?Teda snad jen krom toho, že tady je víc stromů, hm?" Zaslechl podrážděné zavrčení. "Protože jsem to prostě řekl, žádný jiný důvod v tom nehledej!" Mersis jen pokorně sklonil hlavu a v místě, kde bylo jezero nejméně široké vkročil do vody.

//Staré močály

//Hased

Spolu s nocí se k Mersisovi začaly přikrádat nové temné myšlenky. V jeho hlavě se tvořil jakýsi vír všech těch myšlenek, pocitů a tužeb. Když si teď mohl o samotě trochu pročistit hlavu, začala se ho zmocňovat větší a větší touha po krvi. Chtěl působit bolest, strach a zlo. Chtěl své tesáky zabořit do liščího masa, pocítit na jazyku tu kovovou chuť krve a spatřit její rudou barvu. Chtěl vidět všechny lišky, ba celý svět, jak se krčí namačkané na sobě a s hrůzou v očích vzhlížejí k Azraelovi a šedému lišákovi, jehož duše je stejně temná jako ta bohova, po jeho boku. Kolem plály plameny rudé a černé barvy, všude panovala zkáza, strach a beznaděj. Ty, kteří by se těm dvěma pokusili vzepřít nebo by po nich třeba jen hodili pohledem, který by se jim nezamlouval, by ony plameny bolesti pohltily a vzduchem by se rozlehl jejich zmučený křik. To byl svět, jak si ho Mersis představoval a věřil, že jednou, až splní své poslání, takový opravdu bude a on bude moci stanout po boku Azraela.

//Keterské jezero

//jezero Arges

Mersis si nahlas přemýšlel nad událostmi, které se právě staly. "Ten vyjukanej prcek, to hříbě podvodník a ten chuchvalec chlupů," zaskřípěl zuby. Tahle liška mu nadlouho vstoupila do mysli. "Jak mohla být tak... tak..." Mersis nedokázal ze vzteku najít správná slova. "Jaká, Mersisi? Já se můžu ptát na hodně podobné otázky ohledně tebe. Jak jsi mohl být tak tupý a pomoct tomu škvrněti? Proč jsi byl tak slabý a tu bílou neroztrhal na cucky? Jak jsi jí mohl dovolit urazit mé jméno?!" Azrael přidával na hlase a Mersis přitom omluvně sklopil uši dozadu. "Á, tohle na mě nezkoušej. Já dávám druhé šance jen občas. Hah, jednou za život," začal se smát vlastní řeči a Mersis se silou vůle usmál taky, aby snad boha neurazil. Musel mu dokázat, že za něco opravdu stojí.

//Antares

Mersis užasle zíral na hromádku kamínků, kterou to malé vychrtlé hříbě nechalo ležet u něj. "Víš, že sis to teď u mě hezky zavařil? Vrať se! Hned se vrať!" křičel za hříbětem, které už však nejspíš jeho volání ani neslyšelo, jelikož náhle zmizelo. "Ty malá proradná kryso! Tomu říkáš odměna?!" "To ses teda předvedl," utrousil znenadání Azrael. A ty-, už jsem myslel, že se neozveš! Myslel jsem, že sis našel jiného pomocníka! Liščí bůh se uchechtl. "Neměl jsem k tomu daleko. Myslíš si, že pomáhat, POMÁHAT někomu je šíření zla?! Nikdy bych nevěřil, že to řeknu, ale asi jsem někdy opravdu jednu chybu udělal. A to, když jsem si tě zvolil. Takže si stanovíme pár pravidel. Nikoho nenecháš, aby mě urážel. Nikomu nebudeš pomáhat, i když za účelem zisku a to bez výjimky. Ale hlavně budeš šířit zlo, kde se dá, jasný?!" "Jasný," utrousil Mersis a s nasupeným pohledem se vydal dál. Vhomáč chlupů, který znovu urazil Azraela byl pryč, a tak mu nezbývalo nic jiného než jít dál. Naprosto ignoroval toho prcka s velkýma ušima tak, jako doposud a svižně se vydal vpřed. Nechť na dalším místě vzplane nový plamínek zla. A až takových plamínků bude dost, spojí se a spolu vytvoří požár, který už neuhasí ani Iscariot.

//les Hased


Strana:  1 2 3 4   další »


U Ž I V A T E L