Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 13

<<Ledový úkryt přes jezero Zamrzlé

Po cestě přes holou planinu se ke mě opět připojila Sheene. Té prudký vítr a nepříjemná cesta nevadila, přeci jen byla patron. Avšak nic neříkala, mlčela. Připadala jsem si divně, v takovém tichu.
Brzy jsem dorazila k Zamrzlému jezeru, kde nepříjemný sníh v očích přestal býti nepříjemný, protože už přestal být i v očích. Odtud bych mohla dojít zpět ke skále, ba jsem ji i v dálce viděla, ale něco mi říkalo, že tam nic nenajdu. Rozhodně ne teď. Skála byla pustá a bez života, jako Ledová pustina.
Zamířila jsem tedy opačným směrem a již brzy se přede mnou objevila jiná nová skála, akorát z ledu. A v dálce byly dvě malé tečky. Nebo asi jen jedna, tou druhou jsem si nebyla tak jistá. Avšak ta černá byla v bílé krajině jako pěst na oko. "To by mohl být Siphr," podívala jsem se s nadějí v očích na svou soví společnici, ta mi však jen věnovala pohled, který říkal, abych všechny černé lišky nepojmenovávala Siphr. Mohl to být klidně dokonce i vlk, i když ten co by tady dělal.
Pomalu jsem se vydala blíže k černému bodu. Nikam jsem nespěchala. Až když jsem byla blíže, abych rozpoznala, že je to liška a spolu s ní tam ještě druhá, avšak bílá, zastavila jsem se a schovala se za kus skály. Nemohla jsem ještě rozpoznat, jestli je černá liška opravdu Siphr nebo někdo jiný, stejně tak jako oni nemohli rozpoznat mě. Hlavně když jsem byla za skálou..Sheene se naopak krásně viditelně postavila na vrcholek malé skály, takže kdyby se na ni lišky na chvíli zadívaly, rozpoznaly možné případné nebezpečí v podobě velkého ptáka.

Když jsem se opět probudila, bylo již ráno. Vlastně, bylo ráno? Nevěděla jsem. V prvé řadě jsem byla v šoku, protože jsem byla zahrabaná pod sněhem. Sníh byl pode mnou, sníh byl kolem mne a pěkná vrstva sněhu byla i nade mnou. Na krátký moment mě zachvátila panika. Kdo by se mi divil, byla jsem ve sněhu pohřbená za živa! Avšak včas jsem si uvědomila, že jsem se vlastně sama schovala do sněhu, abych se skryla před sněhovou bouří.
Jelikož přes sníh nade mnou prosvítalo sluneční světlo, ulevilo se mi, jelikož to znamenalo, že se mi jisto jistě podaří prohrabat ven. A kdyby ne, tak by to znamenalo, že jsem tu uvězněná na věky věků..A nebo bych prostě použila magii.
Začala jsem z horní části mé provizorní skrýše tlapkami seškrabávat a probourávat sníh, než se mi hlavou bezbolestně jemnou vrstvou zamrzlé vody podařilo úplně dostat na povrch. Rozhlédla jsem se kolem dokola. Všude bylo bílo a pusto. Na nebi spousta mraků, která nedovolila slunci, aby příjemně zahřála kožich, i když zrovna zima mi díky tomu kožichu mému a magii nebyla. A obzvláště na téhle holé placce foukal velmi silně nepříjemný prudký vítr. A kvůli sněhu, který mi ten vítr foukal do obličeje, nebylo vidno na krok.
Vydala jsem se přímo za nosem.

>>Ledový úkryt přes jezero Zamrzlé

Fajnová akce, odměny prosím na Zoru 1

<< Keterské jezero přes řeku Benrir

Jakmile jsem se u řeky rozloučila s lišákem Greenem a každý jsme se vydali vlastním směrem, pocítila jsem takovou zvláštní úlevu. Ale zároveň mi bylo zase smutno, když jsem šla opět sama. Rozhlédla jsem se kolem. Všude bílá plocha tvarovaná větrem. Vypadalo to tu jako v bílé poušti. Jen tu nebyly žádné kopce ani duny. Ani nic jiného. Jen bílá placka. Avšak v dáli se přece jen něco tyčilo. Hory Mosalien, kde bydlela Iscariot. To byl můj orientační bod. Podle těch hor už snadno najdu skálu. To mi trochu zvedlo náladu a po pustině jsem se vydala o něco svižnějším krokem.
Kromě hor se však směrem ke mě blížilo i něco jiného. Něco šedivého a blížilo se to velmi rychle. Bez ohledu na to, že bylo léto a ještě u řeky poměrně teplé počasí, tady začalo sněžit a brzy se začal i zvedat vítr. Hotová vánice. Co bych teď měla dělat?! Ptala jsem se sebe ale i Sheene. Co dělají lišky polární, když se k nim blíží sněhová bouře? Vyhledají úkryt, no jasně! Jenže.. Široko daleko tu žádný úkryt nebyl. Možná bych se tu bouři mohla pokusit zastavit? I když ne..To je blbost.. Zmírnit? To je asi taky blbost.
Nakonec jsem ve sněhu začala vyhrabávat díru, co připomínala trochu noru. Následně jsem se do ní schovala, při čemž vchod velmi rychle zasypal sníh sněhové bouře. Asi si tu chvilku pobudu.. Konec konců, stejně se blížila noc a další spánek by neuškodil. Nebála jsem se mrazu, neměla jsem proč. A tou vrstvou sněhu bych se dokázala opět prohrabat ven. Stočila jsem se do klubíčka, aby i když mi nebyla zima, aby mi bylo aspoň trochu teplo. A usnula jsem.

Green se mi nakonec po delším uvažování představil, i když to prve vypadalo, že mu stále budu muset říkal lišák. Green. Zopakovala jsem si v duchu, abych si to lépe zapamatovala. Greeeen..Gríííín. Nemohla jsem si pomoct. Bylo to takové zvláštní jméno. Znělo skoro jako Zelený. Dobře, to už by stačilo. Tobě taky nikdo neříká, že si měsíc. "Těší mě, tedy, Greene," řekla jsem, jako kdybychom se právě potkali a hned představili. Následně jsem mu odvětila na jeho otázku: "No, nedalo by se říct, že jsem se tu přímo narodila, ale mám tu svůj domov. U skály.." Možná jsem byla ráda, že se mi podařilo lišáka trochu rozmluvit. Avšak na druhou stranu se mohl ptát, jelikož sám nechtěl odpovídat. Raději jsem se tedy na nic osobnějšího dál neptala, i když to nebylo tak jednoduché.
Jelikož začala konverzace opět váznout a oba nás začalo pohlcovat to trapné ticho, byla jsem ráda, že jsme konečně došli k řece, tedy k místu, kde náš společný kousek cesty končil. Konečně jsem se mohla lišáka zbavit. Tedy..spíše se mohl zbavit on mě a mých otázek. Já se mohla jen rozloučit. "Tak..Tudy můžeš přejít na druhý břeh. Já půjdu opačným směrem, i když to ti asi došlo," zavrtěla jsem oháňkou a přemýšlela jsem, co říct dál. Nikdy jsem se takhle s nikým neloučila. "Tak...Hodně štěstí! Měj se!" řekla jsem prostě jednoduše, abych to už měla za sebou. A po chvíli, abych dala Greenovi šanci taktéž něco říct, jsem se rozeběhla opačným směrem než měl namířeno on.

>> Ledová pustina přes řeku Benrir

<< řeka Dorias

Přeháňka ustala se Sluncem stoupajícím vysoko na oblohu. Promoklý kožich nebyl přímo nepříjemný, ale díky teplu vánku, který vystřídal vichr, se usušil rychleji, což bylo jen dobře. Avšak začínalo mi být poměrně ..teplo. Ale to vůbec nevadilo, jelikož jsem si ihned cestu zpříjemnila chládkem, který jako pára začal pomalu a nenápadně vycházet z mého kožichu.
Lišák stále občas zavrčel a mě napadlo, že bych mu mohla přestat v hlavě říkat lišák a normálně se ho zeptat na jméno. "Mimochodem, já jsem Luna. A ty jsi?" vypadlo ze mě jednoduše, mezitím, co lišák pravděpodobně přemýšlel, co mi odpoví na moje předešlé otázky. A i když před tím neodpověděl vůbec, teď odpověděl jen na jednu, ale dalo se to brát jako pokrok. "To zní, jako kdyby si tu dlouho nebyl?" zvědavě jsem se na něj koukla. Nedivila jsem se mu, že se sem vracel, však tu bylo tak krásně.. I když možná záleží, z jakého důvodu. Kvůli kráse kraje se většinou moc tvorů nevrací. Spoustu krajů je krásných. Možná ho sem přivedly vzpomínky na domov? Třeba tu vyrůstal.

Sledovala jsem lišáka, jak pravděpodobně přemýšlí nad popisem cesty, který jsem mu sdělila. To, kterým směrem se vydá, by mohlo prozradit něco o jeho povaze. Přeci jen, já bych se na druhý břeh po kamenech v tomhle počasí nevydala, ale lišák klidně mohl být zvyklý pokoušet své štěstí.
Nakonec se ale rozhodl jít stejnou cestou, co já. Očka se mi rozzářila nadšením a zavrtěla jsem oháňkou. Byla jsem ráda, že se lišák nerozhodl jít po kamenech. I když, buď by přešel, nebo by spadl a já bych ho musela vytahovat, ale po tom by stejně šel po proudu. Takže byla šance dvě ze tří, že budeme mít cestu společnou. "Tak pojď" řekla jsem a vydala se v naší dvojici první.
Chvilku jsem šla vepředu, taktéž schovaná pod větvemi a listím nejrůznějších dřevin. Přemýšlela jsem o tom, co povím ostatním, až se dostanu zpět ke skále. Budou na mě naštvaní, že jsem z ničeho nic zmizela? Co když se jim něco stalo..Možná se taky teleportovali? Najdou cestu zpátky, když budou úplně mimo pryč? Já měla možná štěstí, že jsem byla takhle blízko a k tomu na cestě, kterou jsem již tak trochu znala.
Zastavila jsem, počkala na lišáka a zařadila se vedle něj, když přeháňka začínala ustávat. "Nepověděl si mi, copak tu děláš?" začala jsem opět mluvit. Kdyby někdo srovnal mé černé liščí já s aktuální mnou, rozhodně bychom se nepodobali a to nejen kvůli jiné barvě kožichu a druhu. Dříve jsem..tak moc nemluvila s cizími. "Když jsem se zmínila o teleportu, tak tě to nepřekvapilo. Ty si snad myslíš, že jsem si to vymyslela?" zeptala jsem se ještě, než jsem na to stihla zase zapomenout. Tahle maličkost mě taktéž zajímala. Protože jestli mi lišák nevěřil, musela jsem mu nějak dokázat, že nejsem blázen, co si teleportaci vymyslel pro případy, že by musel odpovídat na otázky typu "proč tu jsi".

>>Keterské jezero

"Jsi v pohodě?" naklonila jsem hlavu na stranu, když lišách chvilku zaraženě stál. Asi přemýšlel nad tím, co jsem mu pověděla. Asi bych už se otočila na odchod, kdyby lišák z ničeho nic konečně řekl něco, co neznělo moc...mrzoutsky. Prostě bez chuti se s někým bavit.
Překvapilo mě, že najednou projevil jakýkoliv zájem, když jsem se zmínila, že u řeky nejsem poprvé. No, vlastně jsem tu jen podruhé.. Tuhle informaci jsem mu ale nemohla jen tak říct, že jo.
Brod..Brod..Kde by tak mohl být? Nepamatuji se..Však řeku jsme s Newtem přešli po kmeni, nebo se pletu? Rozhlédla jsem se kolem. Teprve teď jsem si všimla kopců v dálce. Počkat, kopce? Byly tu předtím kopce? "Ty míříš ze Zářivého lesa, že?" zeptala jsem se místo toho, abych mu odpověděla. Nemohla jsem odpovědět, když jsem vlastně odpověď neměla vymyšlenou. Ech, Sheene. Kde jsi, když tě potřebuju. "Můžeš zkusit přeskákat po kamenech, i když teď to asi nebude bezpečné. Hádám, ty se chceš dostat na loviště na druhém břehu? Možná najdeš brod když půjdeš proti proudu. A nebo když půjdeš po proudu, tak tam můžeš řeku přebrodit, tam není vůbec takhle divoká!" naservírovala jsem mu informace, které mi Sheene naservírovala do podvědomí. "Já bych vlastně mohla jít po proudu, tam bude skála," řekla jsem spíše pro sebe, no, každopádně by bylo fajn, kdyby mě lišák mohl doprovodit. Nebo já jeho. Doprovodíme se navzájem! Znovu jsem se podívala na řeku. Nebo bych ji mohla zmrazit, ale na rozdíl od teleportu by to už bylo asi moc..

Myslela jsem, že bude lišák chtít slyšet verzi mého příběhu delší, ale nedivila jsem se mu. Mohl někam spěchat, nebo prostě neměl čas na to poslouchat vyprávění cizí lišky. Každopádně jsem teď musela vymyslet, jak moc krátkou verzi. Mohla jsem odpovědět klidně i jedním slovem, ale to by bylo asi až moc krátké..Tak to jedno slovo dám do věty, tadá. "Teleportovalo mě to sem," odvětila jsem mu tedy a zvědavě se koukla, jak moc mi bude/nebude věřit.
"Tedy vlastně, ne přímo sem, jen do lesa za mnou. Jestli tam budeš chtít jít, tak si dej pozor na ukecanou vránu," varovala jsem ho ještě, při čemž jsem přemýšlela, co bych ještě mohla říct, aby moje mluvení nebylo příliš krátké. "Ale myslím, že nebudu daleko od domova, přeci jen u téhle řeky nejsem poprvé," převalila jsem v tlapce kamínek, který se hned na to skutálel dolů do řeky, odkud ho následně proud odnesl.
Když začalo mírně pršet a kožich mi začal čechrat opět nepříjemný větřík, zase jsem se postavila. Lišák nevypadal, že by mi chtěl sdělit důvod jeho přítomnosti, mohla jsem si to tedy jen domýšlet, jelikož jsem ho ani nechtěla nutit. Zamávala jsem oháňkou. "Asi ti není moc do řeči, jak tak koukám?" Přemýšlela jsem, jestli se mám snažit lišáka trochu rozmluvit, a nebo si jít po svých a jít hledat cestu ke skále.

Byla jsem snad úplně nejšťastnější liška na světě, když konečně začalo svítat. Tak dlouho jsem neviděla sluneční světlo..Vlastně, viděla jsem ho před tím, než jsem usnula, ale to je vedlejší, jelikož posledních pár dní jsem byla jenom na pod mraky zahalenou krajinou. A východ slunce byl prostě..Jako kdybych byla malé lišče.
Když byla záležitost s krásností cizího kožichu tak nějak pryč, zeptala jsem se lišáka, co tu dělá. Krom toho, že zrovna pil. Odpověděl mi otázkou. Proč mi musí všichni odpovídat otázkou. To se pak jako cítí nějak jako líp, když odpoví otázkou? Nějak mi začínalo vadit tohle otázkování, i když sama jsem občas takhle odpověděla. "Hele, já se ptala první," řekla jsem mu jednoduše, avšak nečekala jsem, že mi hned svůj účel bytí zde hned poví. "Kdybych ti to pověděla, sám bys mi nevěřil. Ale...Chceš krátkou, dlouhou, nebo středně dlouhou verzi?" Kdybych mu řekla jen to s tím teleportem, po kterém jsem měl pocit, že mám mozek na kaši, asi by mi nevěřil. Incident s medvědem a následný teleport už byl trochu uvěřitelnější, ale plná verze toho, jak jsem se sem dostala, sem do celého Saeronu, a pak jsem se změnila na polárku a teprve někdy dlouho potom jsem se sem teleportovala, to bylo zase trochu neuvěřitelné. Ale mohla jsem lišáka nechat, ať si vybere.
Říkala jsem si, proč se tu zdržuji a proč úplně cizí osobě vykládám svou minulost. Zřejmě proto, že jsem nechtěla být zase sama. Kdyby tu byla aspoň Sheene.
Na denním světle vypadal hnědorezavý o hodně jinak. Ale jelikož jsem z něj již neměla strach, odvážila jsem se posadit. Byli jsme od sebe dost daleko, abychom na sebe nemuseli vrčet. Tedy, aby nemusel lišák vrčet. Já totiž nevrčela, většinou.

Lišák byl zmaten a překvapen z toho, že jsem mu záviděla jeho kožich. Ale proč? Spíš by měl být rád, jelikož jeho kožich zrovna nepatřil mezi ty, které by se daly závidět. Jestliže jsem před tím stála dostatečně mimo lišákův osobní prostor, tak teď už jistě ne. I přes jeho vrčení jsem prostě přišla ještě blíže, že i mě by to bylo za normálních okolností nepříjemné.
Jeho dotaz, jestli jsem si jistá krásou jeho kožichu, jsem tak nějak...ignorovala. Naštěstí jsem se včas probrala, než jsem stihla provést nějakou hloupost a rychle jsem zařadila zpátečku pár kroků zpět. "Promiň. Já jen..Máš hezký kožich! Takový...No..Hnědý! Ne jako ostatní..Ale prostě...Hnědý," snažila jsem se vysvětlit. Sama jsem se trochu nechápala. Rezavě hnědá tlapka se vrátila zpět do normálně bílé. "Hmm...Copak tu děláš?" zeptala jsem se, abych snad zamluvila tu předchozí ..událost a nebo abych zahnala to trapné ticho.

Jak já tak i hnědooký lišák ve mě viděl případnou hrozbu. Dlouhých pár minut jsme na sebe zírali, snad jako kdybychom chtěli tomu druhému vypálit díru do čela laserovým pohledem. Zajímalo mě, proč by se mě měl rezavý lišák bát. Však i když byl větší než já jen o málo, stále musel být silnější, než já. Tedy, pokud se nejednalo o magie. Kdo ví, jakou magii a jestli vůbec nějakou měl. Možná měl takovou, která přečte, jaké magie má liška stojící proti němu a tím pádem ze mě mohl mít strach. Což medvěd. Lišce by něco takového jisto jistě ublížilo. Nemohla jsem na lišákovi přede mnou porovnávat svou magickou sílu, jelikož jsem ji měla vyzkoušenou jen na medvědovi. Ale, neměla jsem důvod někomu ubližovat, takže jsem neměla důvod ani o něčem takovém přemýšlet.
Každopádně, po pár dlouhých minutách lišákovi došlo, že pro něj nejsem hrozba, spíše já bych se měla bát. Vlastně, nemusela jsem, nebylo čeho. Jestliže by mi chtěl lišák ublížit, určitě by to už udělal. A navíc, i když jsem měla stále bolavý bok, dokázala bych se mu ubránit. Ech..snad.. Sice mě přestal propalovat pohledem a sklonil hlavu k řece, aby se napil, já však stála na místě a sledovala ho dál. Jen už jsem byla o něco klidnější a můj ocas se mírně pohupoval ze strany na stranu. Stažená ouška se opět otáčela směrem, odkud se ozval nějaký šelest.
A o další chvíli později jsem se otrkala úplně. Lišák vypadal..mírumilovně. Zatím. Rozhlédla jsem se podél řeky. Tušila jsem, že jsem u ní nebyla poprvé. Jen, minule to tu vypadalo trochu jinak. Avšak počkat...No jasně! V dálce za všemi těmi stromy jsem zahlédla světýlka, co v noci tak krásně zkrášlovala onen les. Zářivý les. Však tady jsem potkala Newta! Nejsem daleko od skály! Moje nálada se zvedla bleskovou rychlostí. I lišák to musel poznat. Byla jsem šťastná, že jsem se neztratila tak úplně.
Odvážila jsem se k němu trochu přiblížit, abych si ho mohla lépe prohlédnout. Avšak nechodila jsem do kruhu kolem něj. Ne. Jen tak z dálky, jelikož začal vrčet. A nebo se mi to jen zdálo, že zavrčel. "Máš....Máš hezký kožíšek!" řekla jsem najednou, i když jsem jeho kožich nemohla ve tmě moc dobře vidět.. Maximálně díky louči měsíčního světla, kterého taktéž nebylo moc. Ale věděla jsem, že lišák má hezký kožich. Najednou mě přepadal takový zvláštní pocit. Jako kdybych ten jeho kožich chtěla mít. Ale však mám svůj vlastní.. Nechápala jsem se...Přepadala mě snad závist? Závist z toho, že já se musela změnit na bílou kouli chlupů, při čemž jemu zůstal tak krásný kožíšek...Přikročila jsem ještě o krok blíže, abych lépe viděla. Ani jsem si neuvědomila, že se mi tlapka opět mění barvou. Jako v tom lese s vránou. Teď to ale nebyla černá, nýbrž hnědě rezavá.

Spala jsem dlouho, ani nevím, jak moc dlouho. Ani jestli jsem spala vůbec dlouho nebo jen krátkou chvíli. Možná se mi něco zdálo, ale na nic jsem si nevzpomínala. A když jsem se probrala, byla již noc. Nefoukal nepříjemný vítr a svítil jasný měsíc, jehož stříbrné paprsky odrážely se od hladiny divoké řeky. Najednou jsem ucítila, jako kdyby mě něco lechtalo, něco studilo..Ou, aha... Celou tu dobu jsem měla tlapku ve vodě. Rychle jsem se postavila, tlapku vytáhla a setřepala z ní kapičky vody. Zívla jsem si. Byla jsem celá rozespalá. Tělo mě stále bolelo, ale hlava na tom byla o něco lépe. Už jsem neměla pocit, že ji mám ze zrmzlé břečky.
Chvilku jsem mžourala na druhý břeh, následně jsem sklonila hlavu k hladině, abych se napila a snad studenou vodou zahnala tu únavu, co se mě snažila zase přepadnout. Byť Sheene říkala, že si mě pohlídá, co když mě vzbudila právě proto, že se něco blížilo? Takže jsem nemohla zase usnout. A navíc, spala jsem dost dlouho. Měla jsem pocit, že snad dva dny, i když to by bylo nemožné. Na tomhle místě rozhodně.
Měla jsem pocit, že mě někdo pozoruje. Nezavrhovala jsem tu pravděpodobnost, bylo to možné. Mohly mě sledovat oči jak vlčí, tak třeba jen myší. Hmm, myš, ta by se teď hodila do žaludku.. Došlo mi, že mám vlastně tak trochu hlad. Jen co jsem si tedy protáhla svaly a kosti ve ztuhlém těle, chtěla jsem se vydat zpět do lesa, nebo možná spíš podél řeky. Nebo směrem ke skále. Jenže jsem netušila, kterým směrem mohla být. Stromy se mnou mluvit nechtěly a s vodou jsem to neuměla. Ani s větrem ne. A žádná živá bytost, které bych se mohla na cestu zeptat, tu taky neby-
Mezi kameny jsem zaregistrovala nějaký rezavý záblesk. Možná to je liška! Svitl ve mě plamínek naděje. Ten však velmi rychle zhasl po uvědomění si faktu, že v těle lišky polární se nemůžu jen tak přátelíčkovat s liškami obecnými. Siphr byl výjimka, ale to ostatní lišky být nemusely. A kdo ví, jestli bych měla vůbec úspěch v mém předchozím těle lišky obecné. Takové lišky uměly být zlé, obzvláště ty rezavé. To jsem věděla dobře, když jsem mezi nimi vyrůstala. Opatrně jsem tedy couvla, při čemž jsem pozorovala místo, kde se možná rezavý nepřítel nacházel. Ale možná to není nepřátelská liška, možná to ani není liška..

<<Antares podél Keteru

Než jsem se zvládla dostat se k řece, bylo již poledne. Velice, velice větrné poledne. Div mě vítr neodfoukl. Tlapkami jsem se však stále držela na zemi, takže jsem se mohla napít a uhasit tak žízeň, jen co jsem našla klidný břeh.
V hlavě jsem měla stále zmrzlinu, kterou jsem tam měla už po probuzení se v tom mechovém lese s jezevci. Chtěla jsem přemýšlet nad tím, jak to, že jsem se ze zasněžené krajiny ocitla v tak horkém prostředí. No, dříve bych možná takové léto uvítala, ale s tímto kožichem jen těžko. Lehla jsem si ke břehu a natáhla tlapky do vody. Vítr se stal příjemným s oteplující se krajinou. Jak mi čechral srst, nebylo mi až takové horko. Vlnky se mi příjemně otíraly o tlapky a mě přepadala únava. Chtělo se mi spát, chtěla jsem si odpočinout. Ale nemohla jsem usnout. Rozhodně ne tady a už vůbec ne teď. Kdo ví, jestli se nepřijde něco nebo někdo nebezpečný a já budu mluvit ze spaní. Nejen, že se ze mě stane jeho zábava, mohla bych být taky zábavná večeře. A to jsem nechtěla.
Jen si odpočiň, já si tě pohlídám.. "Sheene?!" zvedla jsem hlavu a rychle se rozhlédla, když jsem zaslechla hlas svého patrona, jestli ji tady někde neuvidím. Ale nebyla tady. Vlastně byla. Vždycky tu byla, avšak já ji nemohla vidět. Ale to už se mi až příliš klížila víčka. Rozvalená na břehu řeky s jednou přední tlapkou ve vodě jsem usnula.

<< vrána šedivá

"Tak tedy díky," zabručela jsem, když mě tu ta opeřenka nechala s hromadou šutrů. Na trucování jsem ale neměla čas. Hlava se mi opět rozbolela, jako kdyby byla uvnitř na kaši a ještě k tomu na zamrzlou kaši. Zmrzlina. A pak se začal ozývat i můj bok, jelikož bolest v něm přestal tlumit led. "Nebyly to tedy sny, to vím jistě. Měla bych jít hledat skálu, měla bych jít hledat Siphra a Taru. Co když jsem jim stalo totéž, co mě? Co když se jim stalo něco horšího?" Nemělo cenu tu ale uvažovat o tom, co by mohlo a nemohlo být. Musela jsem začít něco dělat. Chtěla jsem se rozejít, ale ozvala se křeč v nohou. "Alespoň k té řece," zaskuhrala jsem si pro sebe. Musela jsem to zvládnout alespoň k ní. Kde byla řeka, tam chodily i zvířata a musely se tam časem objevit i nějaké lišky.
Každým mým krokem, tedy spíše plazením se po mechu, mě tlapky bolely ještě více a v hlavě jsem měla ještě více zmrzliny. Ještě štěstí, že se nestmívalo, nýbrž naopak. "V noci bych tu nechtěla potkat vlky," rozhlédla jsem se kolem. Jen jezevci.

>>řeka Dorias přes Keter


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 13


U Ž I V A T E L