O N L I N E
(Za posledních 20 minut)



Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 15

Na pošťuchování jsem byla zvyklá. Se sestrami jsme nedělaly nic jiného, ale naše rýpání bylo spíše bolestivé. Setiino rýpkání bylo ale hodně mírné, takže mi ani zdaleka nevadilo. Spíše jsem se cítila příjemně oběma nohama na zemi, když si neodpustila jedinou poznámku. „Princezna krvavého měsíce, vévodkyně vlčích máků, dcera krve,” pokračovala jsem dál ve výčtu svých vymyšlených titulů, které se vázaly jenom k mé barvě. Předtím jsem byla nikdo. Dcera Herrey, a to tady teď už nic neznamenalo. Bylo potřeba si zajistit nové, lepší, silnější jméno. „Udolám ji svou silou, uženu vytrvalostí...” utnul mě až její smích. Nehodlala jsem pokračovat dál, takže jsem se jenom usmála a následovala ji. Zrovna jsme šly kolem pařezu, na kterém jsem vždycky ráda vysedávala. „Když tu matka není, tak si tě někdo oťukat musí,” řekla jsem. „Poslední dobou je hrozně protivná,” poznamenala jsem. Měla jsem toho v hlavě o ní moc, stále se mi nedařilo s ní mít stabilní zdravý vztah.
„Já jsem vždycky v kondici!” prohlásila jsem naprosto přesvědčeně. Vypnula jsem hruď a udělala pár rázných kroků. „Jen se mi nechce,” dodala jsem, protože jsem zase hodně rychle svůj elán ztratila a zařadila se vedle Set. „Nu což... Jdem lovit nějaké staré, slabé a nemocné,” rozhodla jsem a olízla si čumák.

Můj nápad o zmáčení kožichu se Set moc nelíbil. Začala prskat tak, že jsem se skoro obávala, jestli náhodou nemá vzteklinu. To bych ji musela nechat utratit a protože tady nikde v okolí nen žádný profesionální vrah, musela bych to udělat vlastní tlapkou. Matce bych to nějak vysvětlila, ale možná by mě čekal vyhazov. Kdo ví, poslední dobou byla nabroušená jako maorská čepel.
„Princezna krvavého měsíce ti ukáže, že není žádná padavka,” prskla jsem na ni zpátky a trošku se naježila, nicméně jsem to jenom hrála. Nebyla jsem rozhořčená a už vůbec ne uražená, spadlo to ze mě.
„Budeš přední lovec, půjdu za tebou,” řekla jsem a zařadila se o půlkrok za Setii, což bylo doela náročné, protože měla malé kroky. Musela jsem zpomalit a ještě trošku prodloužit krok, ale stejně to nebylo ono. Nechce se mi nic dělat, povzdechla jsem si v duchu. Byla bych mnohem radši, kdyby šla lovit i za mě.

Sice jsem vědomě hrála svou nafouknutou rozmazlenou sestřičku, ale i tak mě Setiina slova zasáhla. Dokázala jsem být občas lehce vztahovačná a tahle slova nebyla daleko od toho, co mi bylo říkáváno. Stáhla jsem uši dozadu a zachmuřila se, nicméně jsem se stále šla usmířit. Byla jsem si vědomá své citlivosti a emocionální nestability, ale snažila jsem se je odsunout stranou.
Zmátla jsem ji. Viděla jsem jí na očích, jak zmateně počučuje, počichává a stříhá ušima. Zazubila jsem se. Dostalo se mi od ní až překvapivě chladné odpovědi. Stále to byla pochvala, to je pravda, ale řekla to, jako kdyby po mně hodila kámen. „Že?” řekla jsem se potěšeně, než mi její dovětek zmrazil úsměv na tváři. Tvářila se, jako kdyby měla prasknout. „Nedělej,” řekla jsem a snažila se situaci odlehčit. Hrdě se na mě prsila a zvedala hlavu. Jako kdyby vůbec dosáhla k mým uším! „To po tobě mám raději znovu hodit vodní kouli?” zeptala jsem se. „Přišlo mi, že zmáčet tě v takové zimě vodou by nebylo nejvhodnější,” dodala jsem a mávla ocáskem za sebou. Přece se na mě nemůže zlobit, ujišťovala jsem se, zatímco jsem jí vřele koukala do zamračeného obličejíku.

Zastávala jsem roli své sestry a nebohá Setia mi krásně usedla na lep. Jednomu se z hlavy nevymaže, jak se k němu ostatní chovali, pomyslela jsem si. Se sestrami to byl neustálý boj a já měla skoro v živé paměti jejich návyky a odfrky.
Okatě jsem ignorovala nějaké její krátké věty, kdy mi buď odmlouvala a nebo s omlouvala. Dokonce i její jméno jsem jakoby přeslechla. „Tak to ber tak, že budeš užitečná skupině, když už tu s náma seš,” procedila jsem skrze zuby s andílkovským výrazem, jako kdybych se snažila být i přes hněv milá. Docela jsem maličkou vytočila, protože mě jen osočila a pak se rozešla pryč.
„Má matka nebude nadšená, až o tomhle uslyší...” řekla jsem sebejistě. „Dokonce by tě mohla i vyhodit zpátky ven na mráz,” dodala jsem a sledovala ji. „Ale jak myslíš, jestli je ti samota příjemnější, dělej si uraženou,” mluvila jsem docela afektovaným hlasem, který překypoval arogancí.
Není to už moc? zeptala jsem se sama sebe a povzdechla si. Začínala jsem z toho mít špatný pocit. Zatřepala jsem teda hlavou a udělala tři skoky k ní a drcla do ní ramenem. „Nebo si můžeme znovu dát závod v lovu myšek,” řekla jsem už normálně a zazubila se. „Sice jich teď moc nebude, ale o to větší výzva to bude,” zubila jsem se na Setii a čekala na její malý výbuch a odplatu. Tohle určitě nenechá jen tak.

Snažila jsem se vytáhnout jeden velice malý, nicméně slibně sladký kořínek, když jsem za sebou uslyšela kroky a pak hlas. Pach se ke mně nedonesl, protože tady vítr nefoukal a pach se rozléval postupně kolem. Otočila jsem hlavu a olízla si čumák od hlíny a sněhu. Uviděla jsem Setiu, nicméně vypadala nejistě, skoro jako kdyby mě neznala. Už už jsem jí chtěla pozdravit a tak, když mi došlo, že mě neviděla s novým kožíškem. Hmmm, v duchu se mi zrodil plán. Mohla jsem si z ní vystřelit!
„Ahoj, musela sis mě splést s mou sestrou,” řekla jsem chladně. Rozhodla jsem se hrát chladnou a namyšlenou princeznu. Přesně takové moje sestry byly. Chci být víc Aurora, nebo Eleanora? Aura je víc červená, rozhodla jsem se nakonec na základě větší podobnosti. „Já jsem Aurora. Nejstarší a nejmocnější dcera mocné Herrey,” představila jsem se hrdě a vypla hruď. Dívala jsem se na Setii shora, aby cítila, jak moc jsem nad ní.
„Proč se vůbec sháníš po Lumenilis?” zeptala jsem se a své jméno vyplivla, jako kdyby to byla jedovatá žába. „Já jsem mnohem lepší společnost,” řekla jsem dřív, než mohla odpovědět. „Kdo vůbec jsi? Nějaký poskok?” pokračovala jsem. Postavila jsem se a obešla si ji. Přičichla jsem si k ní a nakrčila čumák. „Jsi užitečná? Jestli ano, mohla bys mi ulovit něco k jídlu, mám hlad a při hrabání kořínků jsem si poranila dráp,” zaskuhrala jsem teatrálně a posadila se. ty vogo, já jsem kutě přesvědčivá, došlo mi po chvíli. Jediné, co mě mohlo prozradit, byly moje oči plné pobavených jiskřiček.

Ráno se přehouplo v den a bylo mi už nad slunce jasné, že pokud si sama něco neulovím, pomřu hlady. Moje snaha o dramatické vyhladovění na pařezu nebyla úspěšná. Pomalu jsem slezla dolů. Bolest břicha už jsem skoro nevnímala, protože jsem se stala tou bolestí. Pohltila mě.
Stejně jako já jsem hodlala pohltit něco jedlého. Rozklusala jsem se na jih lesa a po cestě zastavovala u pár stromů a hledala nějaké kořínky. Od té doby, co jsem se sem vrátila, jsem kořínky nejedla. Připomínaly mi časy, kdy jsem žila mimo Saeron a jídla bylo málo a konkurence hodně.
Začala jsem hrabat tlapkou u jednoho slibného keře a vytáhla jakýsi kus kořene. Zkusmo jsem se do něj zakousla a ačkoli byl trochu trpý, sedla jsem si a začala ho přežvykovat. Nevytáhla jsem ho ale celý a jakmile jsem se dožvýkala ke konci, zapřela jsem se a vytrhla další velký kus. Snědla jsem i něco málo hlíny, ale pochybovala jsem, že by mi nějaká hlína mohla ublížit. Zaryla jsem čumák zpátky pod keř a jala se vyhrabovat další části tohoto kořene. Nové a mladé "větvičky" byly sladší než hlavní kořen, ale hůř se vytahovaly, aniž bych měla plnou tlamu hlíny.

// Baobab

Vylezla jsem z úkrytu do lesa a nadechla se mrazivého vzduchu. V Baobabu bylo o něco tepleji, a to díky Aelin a jejímu ohni, když to večer prohřívala. Venku byla ale docela dost zima a dech se mi srážel do obláčků. Moje srst se načepýřila, aby vytvořila větší tepelnou izolaci a já se rozešla po zmrzlém listí. Křupkalo mi pod nohama, a i kdybych se snažila jít opravdu tiše, nešlo by to. V břiše mi už ani hlady nekručelo, místo toho jsem měla z žaludku jednu velkou bolavou kouli. Zamračila jsem se a trošku zasténala hlady, nicméně se nikdo neobjevil, aby mi posloužil. Kdysi… Kdysi si stačilo jen říct a všichni dělali to, co jsem chtěla. Kdysi.
Zamířila jsem dál do lesa. Po ránu jsem byla ještě rozespalá a od bolesti se mi pomalu i zhoršovalo vidění. Zamrkala jsem a došla někam. Nepoznávala jsem to tady, ale od hladu jsem začínala cítit slabost. Vylezla jsem na povědomý pařez a lehla si na něj. Chlad na břiše jsem cítila, ale bolest v břiše byla horší. Zaskučela jsem hlady a olízla si čumák. Nechtělo se mi už udělat ani krok, bolest mi podlamovala kolena. Už dlouho jsem takový hlad neměla.

(162)

Probudila jsem se k ránu. Ve stromě se začalo rozednívat a skrze víčka mi prosvítalo sluníčko. Nechtělo se mi ještě vstávat, a tak jsem polehávala a přemýšlela. Aelin se nezdála tak špatná a pod tou tvou maskou z urážek a sarkasmu byla vlastně jako jemná květinka. Nebylo by špatné se s ní spřátelit a mít víc než dva kamarády. Byla jsem docela opuštěná, ale naštěstí jsem nebyla tolik závislá na společnosti, aby mě nedostatek přátel zničil. Tři kamarádi by byli tak akorát. Setii jsem už dlouho neviděla, k Aelin jsem si musela ještě prokousat cestu a s Newtem to bylo občas jak na tenkém ledě, ale měla jsem pocit, že k sobě máme hodně blízko.
Otevřela jsem oči a podívala se na místo, kde předtím ležel Newt. Odešel ještě když jsem spala. Došlo mi to až chvíli po probuzení, protože jsem neslyšela jeho hlasité oddechování. To už se mnou nechce ani spát? Moc dobře vím, že se mu se mnou spí nejlépe, pomyslela jsem si uraženě a protáhla se. Byl čas jít ven a ulovit si něco k snědku, protože jsem už dlouho nejedla a žaludek jsem měla od hladu stáhnutý do malé kuličky. Vzpomněla jsem si, že matka zmiňovala nějaké nové povinnosti, nicméně neřekla jaké. Zabručela jsem si pár nadávek na její paličatost a slezla dolů z výklenku a poté pokračovala ven.

// Ambleer

(161)

Všimla jsem si, jak se Aelin přetvařuje, když Newt vešel do úkrytu. Pochybovala jsem, že se šedý lišák pokusí s ní navázat přátelství a zapomene na předešlé přešlapy maličké Aelin tak snadno, jako já. Máš dobré srdce, Lumenilis. Mohlo by tě to stát život, pomyslela jsem si a nápadně se ošila. To už ale do mě maličká ryla, že bych za ním měla jít a ona půjde otravovat bohy. Sama říkala, že jsou proradní. Měla by se raději spolehnout na nás, my jsme stejní jako ona, pomyslela jsem si a vyprovázela ji pohledem. „Hodně štěstí,” popřála jsem jí a zadoufala, že půjde za Azraelem, protože v horách Mosalien by mohla jednoduše umrznout. Snad nad ní bude Iscariot držet ochranou tlapu, když ví, že jde Aelin za ní.
Podívala jsem se nahoru, kde spal Newt. Nevěděla jsem, jestli za ním chci jít, ale nakonec jsem se přemluvila a s povzdechem se vyškrábala nahoru. Spal v nejvzdálenějším koutě a tiše chrápal. Taky bych se mohla prospat, pomyslela jsem si jenom a tiše jako myška došla k Newtovi. Lehla jsem si nedaleko něj a položila hlavu na tlapky. Usnula jsem dřív, než jsem si uvědomila, že mám zavřená víčka.

Otvírám 24. :)

(160)

Podrážděně jsem zafuněla, když jsem viděla její protáčející se oči. Nemohla se divit, fenek v tomto lese byl vskutku raritou a bylo na místě se ptát, co se stalo, že opustil pouš%t, která byla jeho přirozeným prostředím. Tam by skupinu nepotřebovala a mohla by si tam vládnout nad ostatními jak by chtěla.
Nebyla jsem hluchá, ale chvíli jsem se tak tvářila. Její zamumlání došlo k mým oším po špičkách a schovalo se mi do ušního bubínku velice opatrně, jako kdyby se bálo, že mu někdo ublíží. Nebyla jsem tak chladnokrevná mrcha, za jakou jsem se pokládala. Moje matka to věděla a i Newt to věděl, nicméně já o jejich tušení nic netušila. „Nebudeš,” broukla jsem k ní přátelsky, ale opatrně. Loupla jsem po ní zlatýma očima a sklopila uši dozadu, trochu jsem se bála, že mě odpálkuje. Svou přízeň jsem jen tak někomu nenabízela a Aelin nevypadala jako řádný kandidát, nicméně i tak mě nějakým způsobem zaujala a já se rozhodla, že ponat ji bude lepší, než se s ní hádat.
Přiblížila se ke mně a zašeptala mi něco, co jsem už dávno věděla. Právě proto jsem je neměla v lásce a nerada se o nich bavila či je vůbec navštěvovala. Střihla jsem zvědavě ušima a prohlížela si Aelin. Byla chodícím tajemstvím. Mohla jsem jenom hádat, co tím myslí, ale nebyla jsem úplně včerejší. Jestliže byla kdysi velká a bohové mají nějakou zásluhu na tom, že je teď malá, tak jsem si docela snadno dokázala představit, co se stalo.
Do úkrytu vešel Newt a vypadal hrozně. Únava a podlité oči, šouravý krok a skloněná hlava. Vypadal, jako kdyby mu deprese vlepila facana. „Nerušíš,” broukla jsem k němu a vyprovodila ho pohledem až nahoru, kde mi zmizel z dohledu. „Taky ti připadal úplně zničený?” otočila jsem se na Aelin lehce nejistě. Nelíbilo se mi, když se Newt tvářil takto.

(159)

Aelin s polobůžky zdejších krajin neměla asi takový problém jako já. I návštěva Odette se mi dost příčila, ačkoli mi splnila mé přání. Díky ní jsem teď byla mnohem hezčí a zajímavější, než obyčejná ryšavá liška, kterou jsem předtím byla. „”Proč si vlastně nezůstala v poušti? zeptala jsem se, abych její poznámku o návštěvě Božstev nějak hodila do rohu.
Netušila jsem, jak bude s mými slovy nakládat a protože je nekomentovala, nemohla jsem si udělat ani obrázek o tom, co si myslí. Až její škleb mi prozrail její vnitřní rozpoložení. Mně se taky podařilo trefit nějakou zlatou žílu a bylo mi předloženo, že se k ní matka taky nechovala zrovna laskavě. Přikývla jsem a zhluboka se nadechla. Chtělo by to víc normálních rodin. Newt byl učen brát lišky jen jako rodičky, Aelin byla tvrdě vychovávána a já nucena rvát se o matčinu pozornost. Kde je pořádek a mír, který Saeron sliboval? zeptala jsem se sama sebe a položila se na bok, abych si zahřála chladné břicho.
Možná se mě pokusila zaskočit, ale já se jen pobaveně zasmála. Nebylo žádným tajemstvím, že po mně jeli všichni samci. „Ještě jsem ho nepřijala za svého, tak klidně můžeš pokoušet štěstí,” zazubila jsem se na ni vyzývavě. „Váš vztah ale nezačal zrovna dobře,” podotkla jsem a pohodila huňatým ocasem. „Hmm, kdybys byla pořád velká?” zamračil jsem se po chvíli a nadzvedla se do polosedu.

(158)

Sledovala jsem ji shromažďovat větvičky a zakládat si oheň. Původně jsem si myslela, že oheň v lese si založila matka, ale ona by přece nepotřebovala teplo ohně, aby se zahřála. Byly jsme zvyklé na chladno a oheň byl jen přebytečnou ztrátou energie.
Aelin byla ale fenek, teplo potřebovala jako sůl a teď už jsem se nedivila, že žádala o přístřeší. Jestli si pokaždé musí udělat oheň, musí být pořád unavená a skupina by jí mohla pomoct.
„Aha, mmhmm, jo,” zabručela jsem, když mi přeložila větu, kterou jsem předtím nepochytila.
„Někde se tu potulují ještě moje dvě sestry, bratr zmizel a o otci se nemluví. Vychovávala nás dle obrazu svého, ale pak se nemůže divit, když se to projeví proti ní,” začala jsem klidně, ale můj hlas postupně začal víc bručet. „Nemůže se divit, když se k nám chovala vždycky tak cize. Nechala nás rvát se o její pozornost,” poznamenala jsem a slezla za Aelin dolů k ohni. Neuměla jsem ovládat oheň a jeho teplo jsem nezahazovala, ačkoli jsem ti zvládala i bez něj. „Co tě tak požralo?” zeptala jsem se a poukázala čumákem k jejím jizvám na krku.

(157)

Nějakou dobu jsem tu trčela sama, nicméně jakmile se matka dostala do lesa a začala svou pruderní společností prudit ostatní, vyprudila někoho ze své společnosti tak, že šel sem prudit zase mou společnost.
Dívala jsem se z výšky na fenka a přemýšlela jak je možné, že s tolika jizvami přežila. Musela se porvat se stejně velkým nepřítelem, protože moje zuby by jí neudělaly takovou hezkou jizvičku, ale rovnou odkously hlavu od těla.
„Tomu tvému jižanskému dialektu nerozumím, buď tak laskavá a přelož mi to do vznešené řeči,” procedila jsem jejím směrem a odvrátila od ní pohled svých zlatých očí. Její oči byly modré jako obloha, krásně blankytné, ale to jí nebylo k ničemu, když byla malá a krpatá.
Otočila jsem k ní uši a pak i nechápavě hlavu. „Pokazit rodinu? Co přesně máš na mysli?” zeptala jsem se. Nechtělo se mi jí vyprávět celou story, ale pokud se zaměří jen na určitý aspekt, mohla bych to zvládnout.

Otvírám 17. :)


Strana:  1 2 3 4 5 6 7 8 9   další » ... 15


U Ž I V A T E L