Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 2   další »

„Obsluhovat?“ mlasknul jsem s úsměvem. „Já myslel že princeznám, princům a rytířům slouží sluhové.“ řekl jsem a s úsměvem se jí otřel lehce o rameno. V tom k nám ale přišly dvě lišky. Taky zrzavá a černá. „Zdravíčko.“ řekl jsem a zvednul se do sedu. „Omlouváme se, nevěděly jsme že je toto území už zabrané,“ odmlčel jsem se a nasál jejich pach, „nějakou skupinou.“ dodal jsem neutrálně. Zachytil jsem pohled černé (//Tamary) a tak jsem dodal: „Už jsme na odchodu.“ Nenápadně jsem se naklonil k oušku princezny. „Pojď, půjdeme dál. Jak je vidět oni o tvou královskou přízeň nestojí.“ pošeptal jsem jí tak že to mohla slyšet jen ona a já. Odklonil jsem se od princezny a stoupnul si. „My se poroučíme.“ řekl jsem, zazubil se, jakoby naznačil poklonu a mrkl na princeznu. Udělal jsem dva kroky a počkal na ni.

// jo však v poho já se jen ptám pro jistotu :D

// To je na mě a na Tamaru?

// louka Yesad

Princezna nejdřív nestíhala, ale jen co jsme se ocitli v lese běžela v mém závěsu. Je rychlejší než já. Blesklo mi hlavou. Když mě začala opět předbíhat uculil sem se. Předběhla mě, chvíli běžela přede mnou a pak se zastavila na mýtině. Nečekal jsem to a narazil do ní. Spadli jsme tak, že ona ležela na zádech a já stál nad ní. Omylem sem se dotknul svým čumákem toho jejího. „A co tedy s nimi dělají, když je nehoní?“ zašeptal jsem. Pořád jsem stál nad ní a díval se jí do očí. „To víš, ty jsi princezna. Já jsem jen obyčejný zrzavý lišák.“ dodal jsem. Ani jsem si nevšiml že jsme na skupinovém území. Potom jsem si lehnul vedle ní na sníh. Právě svítalo. Kdyby bylo třeba léto, nejspíš by to bylo děsně romantické, ale nyní byla zima a já měl co dělat abych se nezačal klepat. To by bylo po romantice. Pomyslel jsem si. Potom jsem otočil hlavu na princeznu. Kdybych tak uměl číst její myšlenky. Hrozně mě zajímá o čem právě přemýšlí.

„To je dobře.“ řekl jsem. A usmál se. Potom se ke mně naklonila. Povedlo se. Řek jsem si když zahájila honěnou. Vyskočil jsem a rozeběh se za ní. Sníh nám lítal od tlapek. Byla to zábava. Sice sem měl plnej obličej sněhu, ale jinak to bylo bezva. Konečně jsem ji dohnal. Zrychlil jsem ještě víc a začal ji předbíhat. Když sem byl vedle ní, otřej jsem se jí o bok a tím ji předal babu. „Máš ji!“ řekl jsem a dostal jsem se do vedení. Udělal jsem jedno kolečko kolem louky a pak si to zamířil do nejblišího lesa. Trochu jsem zpomalil, aby si myslela že mě chytí, ale potom jsem protáhnul kroky a opět zvětši vzdálenost mezi námi. „No tak princezno! Chyť si mě!“ Výskl jsem a zaběhl do lesa.

//Ambleerský les

Bylo vidět že se Tamaře mé lichocení líbí. Potom se ale začala smát. Musel sem uznat že to co se mi stalo opravdu muselo vypadat komicky. „Moc ne no.“ A to ještě nevíš že mě ztratil můj bratr. Pomyslel jsem si. „No vidíš, já říkal že si princezna.“ řekl jsem a usmál se na ni. Potom se princezna najednou zvedla a pohladila mě ocasem po bradě. Chceš si hrát? Tuhle hru umím taky. Obešla kole mě kolečko a podívala se mi do očí. Já jí pohled opětoval. „A ty si krásná princezna. U tvé věže musejí stát davy.“ řekl jsem jí na oplátku. „Doufám, že ještě nemáš zvoleného svého prince.“ řekl jsem a přisedl si k ní blíž. „Já jen,“ přešel jsem hlasem do šepotu, „jestli po mě někdo půjde, když si tě unesu.“ řekl jsem a v očích mi zajiskřili hravé jiskřičky. Můj záměr byl vyvolat honěnou. Zatím.

„Ne, to ne. Ale vypadáš s ní pěkně, jako princezna.“ řekl jsem a pousmál se. Potom se mě ale zeptala jak jsem dosáhl svého zranění. „Ehhm, nooo, já,“ styděl jsem se to říct, „noo, em, já,“ Mám jí říct pravdu? Asi to bude lepší. „ehmm, no, já. Narazil jsem na takové pěkné kopce. Řekl jsem si že si trochu zasáňkuju, jenže ten jeden byl moc prudký a já jak se rozjel, vjel sem až do lesa, najel na pařez, který mi udělal skokánek a rozmázl se o strom.“ vymáčknul jsem se nakonec. Kdyby to šlo, asi bych se začervenal. To je trapas. Nakonec se mi liška představila jako Tamara. „Ó, těší mě princezno Tamaro z podzimního království.“ řekl jsem a opět naznačil úklonu. Zadoufal jsem že na to co jsem jí před chvílí řekl o mích zraněních zapomene.

Už jsem chtěl vstát a jít dál když tu jsem zmerčil lišku, která šla ke mně. „Ahoj.“ řekl jsem. Potom jsem si všiml její náušnice. „Copak tě ke mně přivádí podzimní princezno?“ naznačil jsem poklonu a zakřenil se na lišku. Potom jsem se nenápadně podíval na její náušnici, abych jí naznačil, proč jsem jí tak řekl. „Já jsem Lucky.“ řekl jsem s úsměvem. „A ty?“ zeptal jsem se. Olízl jsem si odřený čenich, protože mě pořád pálil. Z černé byli cítit ještě další dvě lišky. Jedna z nich byla nejspíše polární. Hrábl jsem do sněhu a odkryl trávu. Sníh který jsem nabral jsem si přiložil na čenich. Potom jsem nabral další sníh a položil si jej na rameno. Tiše jsem sykl. Pořád mě ještě trochu bolela hlava. Neumím ani sáňkovat. Řek jsem si pro sebe.

//Super akcička a děkuji za odměny 6 . Nejvíc rozesmála asi ta poslední věta 1

// les Taldren (přes močály)

Odloudal jsem se ven z lesa. Hlava mě pořád trochu bolela, ale hlavně mě pálil odřený čenich a rameno. Ach bože. Šel jsem pomalu dál a přede mnou se objevili močály. Vstoupil sem do nich. Měl jsem hlad. V tom přede mnou vyskočila žába. Lepší žába v hrsti než ryba na střeše. Řek jsem si a skočil po ní. Podařilo se mi ji na druhý pokus chytit. Snědl sem ji. Nebyla nic moc, ale když máš hlad tak máš hlad. Potom jsem šel dál. Noha mi tam zapadla asi 3x. Konečně jsem z těch hrozných bažin vylezl - a to rovnou na louku. Byla pěkná a celá zavalená sněhem. Vyválel jsem se v něm abych ze sebe smyl tu špínu z bažin. Potom jsem si kožich ještě pořádně očistil a upravil, kdyby se náhodou někdo objevil. Potom jsem si sedl do sněhu a přemýšlel, kam půjdu dál. Na kožíšek mi padal sníh. Zvedl jsem hlavu a přivřel oči. Sníh. Má třetí zima. Potom jsem hlavu zase sklopil a zatřepal s ní. Snad mě bráška najde brzo.

// Kasperské loviště (přes kopce)

Vyklusal jsem z lesa a zamířil si to přímo za nosem. Možná že kdybych se uráčil ohlédnout, uviděl bych jezero od kterého jsem přišel a našel bych tím pádem i bratra, ale ne. Já šel prostě v podstatě rovně a bez nějakého ohlížení. Před sebou sem spatřil vysoké kopce. Rozběhl jsem se rychleji a začal jeden vybíhat. Asi v půlce už jsem nemohl. Tlapky se mi bořili do sněhu a já prudce oddychoval. Konečně jsem vylezl nahoru. Nabral jsem do tlamy sníh abych se z něj napil. Byl tam krásný výhled. Všude plno kopců. Bylo zde tepleji než dole. Mohl bych se sklouznout. Napadlo mě. Rozhlédl jsem se jestli mě nikdo nevidí. Potom jsem vyskočil a přistál na zadek přímo na kraji kopce. Sníh pode mnou podjel a vezl mě pěkně rychle dolů. „VÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!!!“ výskal jsem. Dojel jsem k úpatí dalšího kopce. Vyškrábal jsem se nahoru a opět skočil na okraj. „WOOOOHOOOO!!!!“ Jel jsem hrozně rychle, jelikož tento kopec byl vyšší a strmější. „VÍÍÍÍÍÍÍ!!!!!“ sjel jsem dolů z kopce a jak jsem byl rozjetý jel jsem pořád hrozně rychle. Terén tam totiž nebyl úplně rovný – pořád se mírně svažoval. Přede mnou se objevil les. Ale ne. Začal jsem brzdit zuby nehty. „VÁÁÁÁ!!!“ les se pořád blížil. Oči jsem měl vykulený. Vjel jsem do lesa. Uff. Už jsem si odychl že jsem nenarazil do žádného stromu když sem najel na pařez zavalený sněhem, který mi udělal krásný skokánek. Vyletěl jsem do vzduchu a rozmázl se o první strom. Spadl jsem na zem. Kolem očí mi lítali hvězdičky. Už žádný klouzačky. Pěkně mě bolela hlava. Pomalu jsem vstal. Měl jsem pěkně odřenej čenich a bolelo mě….. no všecho. „Ahhhh“ Postavil jsem se a oklepal. Trochu se mě motala hlava. Až to všechno přestalo, začal jsem si čistit srst. Až byla pořádně čistá rozešel jsem se pomalu dál.

// louka Yesad přes Staré močály

// jezero Arges

„Hele mohli bychom jít tam do toho lesa!“ řekl jsem Suzovy a hlavou ukázal k lesu za jezerem. „Schválně, kdo tam bude první!“ vykřikl jsem a rozeběh se kolem lesa. Pelášil jsem pořád dál a vůbec si nevšiml že Suz za mnou nejde. Nakonec jsem zaběhl do lesa. Zarazil jsem se až někde uprostřed lesa. „Huh. Suzy?“ řekl jsem. Kus ode mě vyběhl jelen. Lekl jsem se a uskočil. „Suzy!“ řekl jsem lehce vyděšeně. Já se ztratil! To se mi nelíbí. „Hmmf.“ povzdech sem si a rozhlédl se kam bych šel. Však on se někde najde….snad. Bylo mi trochu smutno. Ale co zase se někde potkáme. Určitě. Doufal jsem že mě bratr nebude hledat tak dlouho dokud to prostě nevzdá. Mám ho jít hledat? Nebo mě prostě najde. Někdy, někde? Přemýšlel jsem. Když si mě sám ztratil tak ať si mě i sám najde. Já to tu zatím prozkoumám. Rozhodl jsem se nakonec a rozeběhl se klusem někam pryč.

// les Taldren přes Taldrenské kopce

Jelikož Suzuyu hra zde moc nechytla a není aktivní, rozhodla jsem se dát k mání i mého druhého bratra Nabuya. 1
Jelikož nemám historii, není u něj vyhrazena žádná barva ani chování. Proto sem vám sem sepsala mou představu o něm - všechno se dá doladit aby to oboum stranám vyhovovalo.

Představuji si ho ale jako rozmazlenéh lišáka, jehož rodiče rozmazlovali. Na rozdíl od Suzuye a Luckyho by měl být nesamostatný, neměl by mít rád "špinavou práci" (lov, hrabání nor a td.)

Co se týče barvy představuji si ho v černé nebo tmavě šedé barvě s většími bílými odznaky. - Mohu vám vzhled i navrhnout.

Pokud by vám to moc nevyhovovalo můžete mi napsat a můžeme povahu i vzhled pozměnit, ale v případě více zájemců přednější u mě budou ti, kterým to vadit nebude.

V případě zájmu mi napište do komentáře a v sz potom vše doladíme.

Toď vše. 6

// Zářivý les

Běžel jsem svým random směrem stále v před a ani si pořádně nevšiml že les přestal zářit. Doufal jsem že tam opravdu nějaká voda bude, jelikož jsem měl pořád stále větší žízeň. Nevím jak, ale většinou když jsem měl žízeň tak jsem se vydal vždy správným směrem. Máma mi kdysi řekla že mám magii vody a asi na tom něco bude. Bratr má prý vzduch. Konečně jsem spatřil konec lesa. Chvíle napětí… Mířil jsem přímo mezi dva stromy. Proběhl jsem jimi. „VODA!!!“ vykřikl jsem nadšeně a bezhlavě do ní skočil. „Á, brrr!“ byla studená. Celkem dost studená. Rychle jsem s ní vylezl a plácl sebou na zem. „Eh, to studí!“ vyjekl jsem. Vůbec jsem si nevšiml že na zemi byl sníh a už vůbec ne, že sněží. Ihned jsem uviděl bratrův posměšný obličej a v hlavě se mi zrodil výborný nápad. Rozběhl jsem se a vrazil do Suze. Jenže mi to uklouzlo a skončil jsem v jezeře. Jestli tam Suz zahučel taky, nevím. Vstal jsem a trochu mrzutě jsem se oklepal. Ve vodě měl skončit jen on! Vylezl jsem na břeh a začal pít. Konečně. Žízeň byla zahnána. „Hele, pamatuješ jak nám máma řekla že máme nějaké magie? Mě tenkrát řekla že mám magii vody.“ podíval jsem se na bratra jestli pochopil, „Já to zkusím!“ řekl jsem bojovně a upřel soustředěný pohled na řeku. Sice vůbec nevím co se má stát... Začal jsem se hodně soustředit. Voda, voda, co se dá tak dělat s vodou? Hladina byla klidná. Už to mám! Zkusím udělat vlnky! Loupnul jsem okem po bratrovi, jestli se dívá a potom jsem se opět začal soustředit na hladinu. Nevěděl jsem jak se do dělá a tak jsem prostě zkusil si tam ty vlnky představit a usilovně na ně myslet. Čekal jsem alespoň půl minuty. Už jsem to chtěl vzdát, když v tom se na hladině rozhoupali malilinkaté vlnky. Vlnky které tam předtím nebyli. V tu chvíli jsem věděl že jsem je udělal já. Prostě jsem to cítil. Byl jsem na sebe hrdý. Hned jak jsem se přestal soustředit vlnky zmizeli. Zavalil mě pocit vysílení. „Viděl jsi to!?“ vykřikl jsem nadšeně a otočil se na bratra. „Jen jsem maličko unavený. Ještě si asi na pár minut zdřímnu." Došel jsem k lesu. S menším posmutněním jsem zjistil že už nesvítí. Lehnul jsem si pod jeden strom a na chviličku usnul. Po chvíli jsem se vzbudil. Nebylo to sice ono, ale stačilo to. Zvedl jsem se ze sněhu a oklepal se. „Kam pudem teďka??“ Zeptal jsem se ho a začal se rozhlížet kolem. Zrak mi padl na jelena, který stál na druhé straně jezera. Hmm, něco bych si dal. Sice mám větší chuť na rybu, ale...

//Kasperské loviště

Probudilo mě Suzuyovo chrápání a světlo. Hodně světla. Pootevřel jsem oči a zamžoural, ne do tmy, ale do modrého světla. Shrnul jsem ze sebe Suzuovy tlapky a vysoukal se z pod kořene. Nemusel si lehnout zrovna na mě… Otřepal jsem se a protáhl se. To není možné! Všechno kolem mě krásně zářilo různými odstíny modré. Tráva, koruny stromů, květiny… prostě všechno! A tu krásu kolem doplňovali světlušky – plno světlušek. „Wow, to je úžasný!“ vydechl jsem. Otočil jsem se a podíval na tu oranžovou hroudu schoulenou mezi modře světélkujícími kořeny. Vypadá jako by byl radioaktivní! Hi hi. Musel jsem se v duchu zasmát. Třeba by se v tomhle světelném království i našlo něco, nebo spíš někdo? řekl jsem si a vydal se kousek dál od našeho úkrytu. Procházel jsem se tím nádherným lesem. Prodíral se modře osvětleným křovím, modrozelenou trávou a pozoroval přitom poletující žluté tečky. Jenže jsem pak dostal žízeň. Otočil jsem se a vrátil se k bratrovi a začal s ním třást. „Vstávej! Vstávej! Mám žízeň jdeme dál ty ospalče!!“ Konečně je vzhůru! Řekl jsem si, když se vzbudil a rozběhl se modrým lesem někam kde jsem si myslel že bude voda.

// jezero Arges


Strana:  1 2   další »


U Ž I V A T E L


Právě probíhající akce:
Valentýn, lásky čas