Discord slouží pro rychlejší komunikaci mezi hráči a vedením. Také se zde konají rychloakce, při kterých si můžete občas vydělat pár kamínků navíc.

Příspěvky uživatele


< návrat zpět

// Zářivý les

Běžel jsem svým random směrem stále v před a ani si pořádně nevšiml že les přestal zářit. Doufal jsem že tam opravdu nějaká voda bude, jelikož jsem měl pořád stále větší žízeň. Nevím jak, ale většinou když jsem měl žízeň tak jsem se vydal vždy správným směrem. Máma mi kdysi řekla že mám magii vody a asi na tom něco bude. Bratr má prý vzduch. Konečně jsem spatřil konec lesa. Chvíle napětí… Mířil jsem přímo mezi dva stromy. Proběhl jsem jimi. „VODA!!!“ vykřikl jsem nadšeně a bezhlavě do ní skočil. „Á, brrr!“ byla studená. Celkem dost studená. Rychle jsem s ní vylezl a plácl sebou na zem. „Eh, to studí!“ vyjekl jsem. Vůbec jsem si nevšiml že na zemi byl sníh a už vůbec ne, že sněží. Ihned jsem uviděl bratrův posměšný obličej a v hlavě se mi zrodil výborný nápad. Rozběhl jsem se a vrazil do Suze. Jenže mi to uklouzlo a skončil jsem v jezeře. Jestli tam Suz zahučel taky, nevím. Vstal jsem a trochu mrzutě jsem se oklepal. Ve vodě měl skončit jen on! Vylezl jsem na břeh a začal pít. Konečně. Žízeň byla zahnána. „Hele, pamatuješ jak nám máma řekla že máme nějaké magie? Mě tenkrát řekla že mám magii vody.“ podíval jsem se na bratra jestli pochopil, „Já to zkusím!“ řekl jsem bojovně a upřel soustředěný pohled na řeku. Sice vůbec nevím co se má stát... Začal jsem se hodně soustředit. Voda, voda, co se dá tak dělat s vodou? Hladina byla klidná. Už to mám! Zkusím udělat vlnky! Loupnul jsem okem po bratrovi, jestli se dívá a potom jsem se opět začal soustředit na hladinu. Nevěděl jsem jak se do dělá a tak jsem prostě zkusil si tam ty vlnky představit a usilovně na ně myslet. Čekal jsem alespoň půl minuty. Už jsem to chtěl vzdát, když v tom se na hladině rozhoupali malilinkaté vlnky. Vlnky které tam předtím nebyli. V tu chvíli jsem věděl že jsem je udělal já. Prostě jsem to cítil. Byl jsem na sebe hrdý. Hned jak jsem se přestal soustředit vlnky zmizeli. Zavalil mě pocit vysílení. „Viděl jsi to!?“ vykřikl jsem nadšeně a otočil se na bratra. „Jen jsem maličko unavený. Ještě si asi na pár minut zdřímnu." Došel jsem k lesu. S menším posmutněním jsem zjistil že už nesvítí. Lehnul jsem si pod jeden strom a na chviličku usnul. Po chvíli jsem se vzbudil. Nebylo to sice ono, ale stačilo to. Zvedl jsem se ze sněhu a oklepal se. „Kam pudem teďka??“ Zeptal jsem se ho a začal se rozhlížet kolem. Zrak mi padl na jelena, který stál na druhé straně jezera. Hmm, něco bych si dal. Sice mám větší chuť na rybu, ale...

//Kasperské loviště

Probudilo mě Suzuyovo chrápání a světlo. Hodně světla. Pootevřel jsem oči a zamžoural, ne do tmy, ale do modrého světla. Shrnul jsem ze sebe Suzuovy tlapky a vysoukal se z pod kořene. Nemusel si lehnout zrovna na mě… Otřepal jsem se a protáhl se. To není možné! Všechno kolem mě krásně zářilo různými odstíny modré. Tráva, koruny stromů, květiny… prostě všechno! A tu krásu kolem doplňovali světlušky – plno světlušek. „Wow, to je úžasný!“ vydechl jsem. Otočil jsem se a podíval na tu oranžovou hroudu schoulenou mezi modře světélkujícími kořeny. Vypadá jako by byl radioaktivní! Hi hi. Musel jsem se v duchu zasmát. Třeba by se v tomhle světelném království i našlo něco, nebo spíš někdo? řekl jsem si a vydal se kousek dál od našeho úkrytu. Procházel jsem se tím nádherným lesem. Prodíral se modře osvětleným křovím, modrozelenou trávou a pozoroval přitom poletující žluté tečky. Jenže jsem pak dostal žízeň. Otočil jsem se a vrátil se k bratrovi a začal s ním třást. „Vstávej! Vstávej! Mám žízeň jdeme dál ty ospalče!!“ Konečně je vzhůru! Řekl jsem si, když se vzbudil a rozběhl se modrým lesem někam kde jsem si myslel že bude voda.

// jezero Arges

// za hranicemi Saeronu

„Hele Suzy podívej, světluška! Tak dlouho jsem neviděl světlušku. U nás doma jich bývávalo plno.“ řekl jsem se smutným povzdechnutím. Nemám si na co stěžovat! Byl to můj nápad! Pomyslel jsem si a zatřepal hlavou. Byla mi zima. Kožíšek jsem sice měl o něco hustší než bráška, ale vítr byl opravdu nepříjemný. Je to tu opravdu krásné. To jako ne, že ne. Jedna ze světlušek mi vletěla do čumáku „Heepšííí!“ No fuj, jako by neměla na práci nic lepšího. Zatřepal jsem hlavou. Suzuya si sedl na zem. „Taky už jsem unavený.“ odvětil jsem a sed si vedle něj. „Najdeme si nějaký dobrý úkryt na spaní. Co říkáš?“ O kousek dál jsem uviděl strom s celkem príma nadzvednutými kořeny. „Hele co třeba tamhle?“ řekl jsem, žďuchnul do Suza a mírným poklusem se rozběhl ke stromku. Jeden z kořenů byl dosti velký abych se pod něj vešel. Jen to trošičku zvětším a bude. Řekl jsem si a začal hrabat důlek, do kterého bych se mohl zmáčknout. Hotovo. Nebylo to nic těžkého. Pomyslel jsem si, schoulil se do klubka a ihned usnul. Jak si poradil Suz jsem už nepostřehl.




U Ž I V A T E L